0
0

Al-Andalus neboli Země Vandalů. Tak nazvali Berbeři, potomci Arabů tuto rozpálenou zemi na jihu pyrenejského poloostrova. Zemi tak nepodobnou zbytku Evropy. Zemi bílých měst a vesnic, vysokých zasněžených hor, kaňonů, tyrkysového moře, cikánů, nekonečných olivových hájů, zápasníků s býky, zemi flamenca.

Andalusie je bohužel pro české poutníky zemí příliš vzdálenou na krátký výlet. Do těchto končin se musí jet „pobýt“, zde se musí chvíli žít a nasát rytmus života, který je tak odlišný od našeho uspěchaného běhu. Pro ty, kteří se rozhodnou na chvíli zapomenout na starosti všedních dní jsou určeny následující řádky.

Země nikoho

Na počátku byl hnědý flek v ne příliš podrobné automapě. Kóta 2271m, název Sierra de Baza. Nic víc, nic míň. Takže jedem. Přes sedmero řek a jednou tolik hor. Přes pomyslné čáry hranic, které naštěstí již vzal čert. Kolem běží pusté a vyprahlé hory bez zeleně, bez stromů, jen kamení a kamení. V ospalém provinčním městečku Baza nám nikdo neporadí. „Sierra de la Baza? Co tam chcete dělat? Vždyť tam nic není.“ Mapa žádná, informace nulové a tak nezbývá než složitě hledat cestu do hor. Jediným vodítkem je letecká fotografie pohoří, spatřená na stěně jedné z místních hospod. Bohužel připomíná spíše družicový snímek Himalájí, nežli něco, co by podalo alespoň elementární představu o horách samotných. Nakonec volíme tečku v mapě s jednoduchým názvem Gor. Jedná se horskou vesnici s bílými domky rozházenými jako kostky lega ve stráních mezi olivovými sady, kde průměrný věk obyvatel neklesá pod 60 let. Úzká asfaltka se však vzpíná ostrými serpentinami dále do hor. Objede opuštěný kostelík a vchází do topolových a olivových lesů západního podhůří. Nádherné místa pro stan v blízkosti poněkud strašidelně vyhlížejícího slepého kaňonu. Dokonalé ticho jen sporadicky přeruší sem tam se mihnoucí španělský dědouš na prastarém traktoru. Před námi se jako gigantické bochníky tyčí hory, o nichž nevíme vůbec nic.

Ráno na nás dýchne horko jako z rozpálené pece. A to je teprve duben! Vytrhnu list z autotlasu a jde se. Připadám si jako před pětadvaceti lety, když jsem s podobně „podrobnou“ mapou vyrazil do Rodop a Pirinu v Bulharsku. Majákem a ukazatelem cesty je skalnatá boule vrcholu Picon de Gor (2148m). Alespoň doufám, že to je tento vršek. Nic vyššího v okolí není. Strmou strání s bodláčím a pokroucenými olivami, cestou nebo spíše necestou kolem rozpadlých kamenných salaší. Jalová země, kde ticho oživuje jen skřivánčí cvrlikání. Přibývá narezlých skal, svahy oživují zářivě žlutě kvetoucí kručinkové keře. Úmorný výstup k ostré skalnaté věži je odměněn prvním výhledem, který však rozpálené obzory degradují na šedivé bezbarvé nic. Dále na severu se tyčí velká protáhlá hora. Nepochybně to bude Pico Santa Barbara, nejvyšší bod pohoří. Tam musím dojít i kdybych měl padnout. Bodlinaté křoviny brání hory ze všech sil. Kraťasy rozhodně nejsou ideálním úborem do těchto hor. S pohledem upřeným ke vzdálené kótě se prodíráme hustými borovicovými porosty, slézáme skalnaté útesy, bloudíme, ztrácíme se sobě navzájem a opět se nalézáme. Lidská posedlost po dálkách a síla ducha nakonec vítězí. Vítězí? Při pohledu od osamělé, větrem a sluncem znetvořené borovice pod vrcholem si ostatně jako již několikrát v minulosti kladu otázku „proč?“. Proč se člověk trmácí tisíce kilometrů jen pro to, aby stanul na vršku jakéhosi bezvýznamného kopce v bezvýznamných horách na konci světa? Snad právě pro krátký příjemný pocit z bezvýznamnosti tohoto bodu kdesi uprostřed pustých hor. Dnes, kdy již všichni všude byli se taková místa hledají stále obtížněji. Sierra de Baza není možná nijak atraktivním pohořím. Jsou to však hory, kde po celé dny nepotkáme ani živáčka (doufám, že ani mrtváčka). Bezcestné hory planých oliv, neprostupných křovin a pod žárem slunce rozpadávajících se skal.

Náš přechod hor zakončujeme dobrodružným sestupem na dno kroutícího se skalnatého kaňonu. Do poslední chvíle člověk vůbec netuší, jaký konec bude cesta mít. Najednou stojí u břehu říčky chaloupka a u ní děda jako z pohádky. Bílé fousy a šibalsky se smějící oči: „si seňor, jdete dobře, ještě hodina a jste na místě“. Za roky toulek po horách bývám k podobným ujištěním skeptický. Dědova hodina se transferem do našich nohou mění na hodiny dvě. Ale tak je to skoro vždy.

Praktické informace: pohoří Sierra de la Baza najdeme asi 40 km severovýchodně od nejvyššího pohoří Sierra Nevada. Rozkládá se na ploše 52 337 ha, což je výměra Přírodního parku (Parque Natural) vyhlášeného v r.1989. Pohoří vyrůstající do výše přesahuje na několika místech výšku 2000m a je díky poloze mezi dvěmi velkými plošinami nazýváno „Větrným ostrovem“ s mnohem vyšším srážkovým průměrem než jeho okolí. Nepřístupná a liduprázdná lokalita je ideálním prostorem pro pozorování ptáků, divoké zvěře (vyskytuje se zde již v Evropě vzácná kunovitá šelma žanetka obecná), na své si přijdou botanici (100 endemických druhů). Správním střediskem oblasti je město Baza (848m) na severním okraji pohoří. Na východě přechází pohoří do dalšího horského celku Sierra de los Filabres. Jedinou „sjízdnou“ komunikací je horská silnice z Caniles přes obec Tablas a šplhající se podél hlavního holého hřebene ve výši kolem 2000m až k astronomické observatoři Calar Alto (2168m). Turistických stezek je všehovšudy šest, jsou spíše krátké a mají víceméně přírodně-poznávací charakter. Do blízkosti nejvyššího vrcholu míří 12 km dlouhá stezka č.6 zvaná Ruta de los Prados de Alta Montaña se startem v návštěvnickém centru v Narvaez (severozápad území). Na mapu můžeme zapomenout úplně, existuje sice správou parku doporučovaná Mapa Topográfico Nacional v měřítku 1:25 000, kterou se mi však nepodařilo zahlédnout ani koutkem oka.

Tam, kde (prý) vůbec neprší

Nočním nebem prolétne blesk a takřka ihned zahřmí až karimatka poskočí. No to snad ne. Mrknu na hodinky – čtyři ráno. Tma jako v ranci a pak začne něco vytrvale bubnovat na střechu stanu. Obrátím se na druhý bok s myšlenkou, že snad zde, na jihu Španělska to nic trvalého nebude. Ráno šok. Vše kolem tábora je pod snad deseticentimetrovou vrstvu sněhu! Spíme v lese ve výši asi 1700m nedaleko nejvyššího vrcholu pohoří Sierra de los Filabres. Jednolitý hlavní hřeben dlouhý přes 40 km je tvořen křovinatými loukami, větrem a mrazem rozpraskanými skalními útesy a borovicovými lesy. Kilometry červené hlíny a do zákrytu vzorně seřazené kmeny stromů jsou však nepochybně lidskou prací. Hlavním magnetem hor je astronomická observatoř Calar Alto, postavená na temeni nejvyššího vrcholu pohoří ve výši 2168m, který je i našim cílem. Ultramoderní středisko je společným dílem Max-Planck Institutu v německém Heidelbergu a Instituto de Astroficico de Andalucia v Granadě. V útrobách precizně, typicky německy pedantsky upraveném komplexu se nacházejí celkem 3 obří teleskopy (max. průměr 3,5m), poslední menší observatoř s 1,5m teleskopem patří madridské hvězdárně. Návštěvnické centrum umožní po předchozí objednávce prohlídku některých objektů, součástí komplexu je také hotel. Až na vrchol hory je možné vyjet po kvalitní asfaltce. Hlavním důvodem k výstavbě rozsáhlé observatoře byla skvělá poloha vrcholu na okraji jedné z nejsušších oblastí Evropy – pouštní planiny Tabernas v provincii Almeria, vyznačující se křišťálově čistým vzduchem a minimem lidských sídel. Nás bohužel na vrcholu vítá velká oblačnost, sníh, ledový vítr a velmi omezené výhledy.

Naše cesta proto míří podhůřím přes neobyčejně krásné horské vesnice, které svou zářivě bílou barvou omítek, bujnými květy a svěží zelení mandloní a olivovníků kontrastují s jinak vyprahlou fádní krajinou. Městečko Tabernas svým ledabylým a neupraveným zjevem skvělé zapadá do drsného vyprahlého prostředí. Pláň Tabernas (11 625 ha), sevřená hornatými masívy Alhamilla a Filabres, je jedinou opravdovou evropskou pouští s průměrnou roční teplotou 17ºC. Bizarní krajina suchých říčních koryt, sporou vegetací porostlými pahorky v kulise vysokých holých hor připomínající Arizonu zaujala italského režiséra tzv. „spaghetti westernů“ Sergia Leone. V šedesátých létech minulého století zde byly vystavěna celá městečka kulis, připomínající Divoký západ. Světlo světa tak spatřily filmy jako Pro hrst dolarů, Dobrý, zlý a ošklivý a mnoho dalších. Ateliéry jsou dnes komerčně využívány jako past na turisty, kde mohou za nějakých 15 € spatřit přestřelky, přepadení banky a podobné nesmysly. Přestože statistika hovoří o ročním úhrnu srážek 250 mm, v době naší návštěvy střídá bouřka bouři, dramaticky temné nebe s blesky a provazy krátkých, ale vydatných dešťů představují tuto bizarní krajinu v zajímavém světle. Vydáváme se na několik krátkých, v podstatě bezcílných výprav dny mělkých kaňonů, pískové slepence tvořící věže a pahorky překvapivě dobře drží a tak nic nebrání v jejich zdolávání. Vegetace se zde omezuje na tzv. xerofyty – kaktusy a několik parazitních rostlin, schopných snášet trvale suchá místa. Pouze dna kaňonů, kterým čas od času přece jen nějaká voda proteče jsou překvapivě bohatě porostlá zakrslými cedry a oleandry.

Žádná oficiální mapa oblasti nebyla zatím vydaná, na internetu (viz závěrečné informace) lze stáhnout topografickou mapu, ve které by se však nevyznal ani Marco Polo. Nejzajímavější scenérie hledejme především severně od Tabernas, kam vedou v písčité a křovím zarostlé krajině vyjeté pisty. Pozor na orientaci. V nepřehledném pahorkovitém terénu lze velmi snadno zabloudit.

El Chorro aneb se srdcem v kalhotách

Tři tyrkysová přehradní jezera na řece Guadalhorce nedaleko půvabné Antequery byla až donedávna zcela utajenou oblastí. Průzračná teplá voda, břehy porostlé voňavými borovicemi, ostré vápencové kry vrcholů pohoří Sierra de Huma (1191m), ale především impozantní strž Garganta El Corro činí z tohoto místa jeden z nejatraktivnějších koutů Andalusie. Vlastně si zde ani jako v Andalusii připadat nebudeme. Krajina je krásně zelená, vzduch svěží, voda kam oko pohlédne, slunce milosrdné. Takové malé exotičtější Švýcarsko.

Největším magnetem je 5 km dlouhý kaňon El Chorro sevřený až 400m vysokými vápencovými stěnami, který si v posledních létech oblíbili především horolezci jako příjemný cíl zimních výletů. Dostatečně odvážní a závratí netrpící „normální“ turisté zde však najdou něco, co nemá nikde jinde v Evropě obdobu. Při výstavbě soustavy přehrad na řece Guadalhorce byla v letech 1914 – 1921 instalována přímo ve stěnách kaňonu ojedinělá betonová „stezka“, která ve výši 100m nad hladinou řeky pomocí betonových, asi půl metrů širokých panelů položených na železných vzpěrách umožňovala závratný přechod nejdramatičtějšími úseky soutěsky. Caminito del Rey neboli Královská stezka byla slavnostně otevřena v r.1921 samotných španělských králem Alfonsem XIII, který se po ní dokonce, pevně přitisknut ke skalnatým stěnám prošel. Cesta se měla stát jedením z turistických zázraků Španělska. Leč nestalo se tak. Údržba chodníku byla finančně a technicky příliš náročná a trasa byla zanedlouho uzavřena.

Nástup na zbytky pomalu a jistě se rozpadávající se cesty je dnes z důvodů bezpečnosti zakázán a je tomu také všemožně bráněno. Ze všech přístupových stran byly zcela odstraněny první metry panelů, přesto se lze na stezku dostat a dosyta si užít závratného strachu z přechodu. Do kaňonu samotného se lze dostat v zásadě ze dvou stran. Severní bránou je hráz přehrady Pantano. Nedaleko přehrady (restaurace u cesty) má svůj počátek pěší stezka, vedoucí částečně úzkým a ve skále vystříleným tunelem (baterka vhodná, možné obejít po normální lesní cestě). Konec stezky je u malé přehrady v divokém prostředí strmých kopců a bujné, omamně vonící vegetace přírodní rezervace Desfiladero de los Gaitanes. Nástupu na Královskou stezku brání kovaná brána, pro jistotu bylo navíc demontováno úvodních asi 5 m panelů. Vynalézavé dobrodružné hlavy však našly řešení. Pokud se od brány dáme krátkým strmým výstupem vpravo do kopce narazíme po chvíli na tenké ocelové lanko, visící kolmo dolů ke stezce. Spustit se dolů však odváží málokdo. Každopádně se zde dostaneme do nejužší části kaňonu širokého jen několik málo metrů. Cesta vedoucí přes jeden velmi nepříjemný úsek nad chybějícím panelem nás dovede k rozšíření soutěsky k můstku na druhou stranu řeky.

Mnohem atraktivnějším úsekem je však část Caminito del Rey na jižním vyústění kaňonu. Nejprve musíme po všelijak kroutící se silnici dojet do malé osady a železniční zastávky El Chorro. Nad ostře zelenou hladinou jezera se otevírá strž El Chorro jako gigantická jizva ve skálách s malým můstkem pověšeným mezi útesy vysoko nad hladinou. Pokud máme alespoň trochu pro strach uděláno, tak se z tohoto můstku můžeme po několika hodinách rozhlédnout po kraji. Od stanice jdeme nejlépe po kolejích vstříc vápencovému masívu. Překročíme ocelový železniční most a vstupujeme do prvního z tunelů. Ten je naštěstí dostatečně široký jak pro projíždějící vlak, tak pro pěší. V mezeře před dalším, o něco delším tunelem, již můžeme po naší levé straně spatřit náš cíl. Lávka visící vysoko nad našimi hlavami vypadá hrozivě a také hrozivá je! Jakmile vyjdeme z posledního tunelu, přejdeme zábradlí po levé straně a pomocí konopného lana se spustíme strmým suťovým srázem dolů k řece. Přebrodíme ji a pomocí dalšího lana vystoupíme k nástupu na stezku (tunel pro svod vody). Také zde byly pochopitelně odstraněny první dva panely, ale pomocí ocelového lanka lze přejít po úzké traverze k prvnímu panelu. Šířka panelů je cca půl metru, výška v nejkritičtějších místech asi 100m a pozor – po celé délce není ani náznak zábradlí či jiného jistícího prvku. Mí přátelé se již při pohledu na skále visící betonový traverz odmítli tohoto bláznivého podniku zúčastnit.

A tak jsem zde sám a sbírám odvahu na další postup. Pozoruji pomalu se zespodu přibližující postavu. Chvíli počkám a pak se uvidí. K mému údivu se z neznámého vyklube kamarád Kuba, kterého jsem již pár let neviděl. Vím, že svět je malý, ale potkat tady někoho a ještě k tomu člověka blízkého – to je šok. A tak postupujeme společně. Cesta se stále stáčí doprava kolem stěny. Důležité je nesledovat příliš hloubku pod sebou, ale soustředit se na samotný postup. Nejhorší okamžiky jsou při překonávaní zatáček, kdy se do člověka opře sice mírný, ale přece jen zneklidňující vítr. Na několika místech jsou v betonu vyhlodané impozantní díry nebo beton zcela chybí. Nebezpečný přechod po zrezivělých traverzách nad propastí vyžaduje opravdu silný žaludek. Vhloubení soutěsky překonává otevřená lávka. Zatím se člověk pohybuje stále alespoň se skálou po straně, zde se musí vydat do zcela volného prostoru. Naštěstí chodník po chvíli končí a rozšiřuje se. Jsme v místě přemostění nejužší místo jižního portálu kaňonu, který však tvoří obrovská roura se zábradlím. Plně si vychutnáváme tohoto nevšedního zážitku s báječnými pohledy do hloubek strže a na hladinu přehrady. Stezka zde kdysi pokračovala odvážným sestupem k prvnímu železničnímu tunelu. Tento úsek je však v dezolátním stavu a je naprosto neschůdný (zcela chybí nástup, ale především konec cesty).

Nezbývá než se vydat zpět stejnou cestou. Teprve teď si uvědomuji, co to znamená, když je člověk pravák. Zatímco při první cestě byla stěna, vzbuzující alespoň psychickou oporu něčeho hmatatelného po pravé straně, při cestě zpět mám vpravo jen prázdno a vzduch. Doslova se srdcem v kalhotách postupuji vpřed rychlostí závodního šneka. Přes strach a obavy z technického stavu stezky (je jen opravdu otázkou času, kdy se nějaký další prvek nenávratně zřítí do propasti) je přechod fantastickým prostorovým zážitkem. Vyšlapaným chodníkem lze přejit nejširším místem kaňonu až k otevřené betonové lávce na severní okraj a podél kolejí se vrátit zpět do výchozího bodu.

Praktické informace: ideálním místem k táboření jsou břehy přehrady Embalse de Guadalhorce. Přestože to je na několika místech zakázáno, jsou zde vybudovány pikniková místa a samotní Španělé na nějaké zákazy zvysoka kašlou. Koupání povoleno. Jediný kempink, využívaný ponejvíce horolezci najdeme v blízkosti stanice El Chorro. Na celou cestu, včetně obou částí Caminito del Rey si vyšetříme celý den. Oblast je zachycena pouze na mapě Cartografia Militar de España, č. 1643 – Ardales v měřítku 1:50 000, kterou však stejně neseženeme a v podstatě není vůbec důležitá. Pro ty, kterým se zdá přechod po Královské stezce příliš nebezpečným podnikem (což skutečně je), byl v blízkosti osady El Chorro vyznačen poměrně dlouhý a na slunci značně vyčerpávající výstup na nejvyšší vrchol pohoří Huma (1191m, cca 2,30 – 3 hod.). Krásné rozhledy na celou oblast a zajímavé jeskyně můžeme najít na vršku Bobastro západně nad El Chorro (silnice)

Pueblos Blancos, obývák v jeskyni a pokličky Torcal

Putovat Andalusií znamená putovat časem. Pětisetletá nadvláda Maurů, ukončená až r.1492 odchodem posledního panovníka Boabdila ze svobodného kalifátu Granada silně poznamenala celkový vzhled jihu Španělska, na pozůstatky této éry dodnes narážíme doslova na každém kroku. Svéráznou oblastí je kraj vysočiny Las Alpujarras na jižním úpatí nejvyššího španělského pohoří Sierry Nevady. Právě zde se ve středověku usadili Berbeři z Maroka a Alžíru a vybudovali jedinečné vesnice. Úzký pás země sevřené z jedné strany nebetyčnými hřebeny Sněžných hor, na druhé straně vyprahlými pohořími Sierra der Gádor a Sierra de la Contraviesa je fantastickým místem pro horské výlety v místech, kde byl ještě na počátku padesátých let minulého století jediným dopravním prostředkem osel či mezek. Na stále zelených svazích hor se jako perličky bělají domky rozhozených vesnic zvaných Pueblos Blancos neboli Bílá města. Nejzajímavější z nich spojuje velmi zajímavá dálková trasa GR 7 (Grand Recordino). A tak pokud nemáme ambice stoupat nekonečnými pláněmi Sierry Nevady, pak se v rámci vydatného tří až čtyřdenního přechodu vydáme na skok do Afriky a o pár století nazpět. Nejhodnotnější úsek je pak mezi obcí Laroles na východě a zcela na západním okraji podhůří ležícím Lanjarónem. Stezka prakticky kopíruje takřka souběžně vedoucí silnici, kde snad neexistuje pár rovných metrů a kterou zvládne jen řidič s bicepsy typu Rambo. Trasu lze mimo nesporných přírodních krás pojmout také jako „degustační trek“, neboť takřka každá Bílá vesnice nabízí nějakou jedinečnou specialitu. Slavná je např. šunka Jamon de Trevelez z nejvýše položené vesnice ve Španělsku Trevelez. Ta je připravována podle tradiční receptury z r.1862, k solení je použito výhradně mořské soli a šunka se suší díky vysoké nadmořské výšce (1478m), slunci a čistému ovzduší 14 až 20 měsíců. Výsledkem je charakteristická vyvážená chuť, jež je proslulá daleko za hranicemi země. Není to sice zadarmo, ale nikdo po nás nechce, abychom si zakoupili rovnou celou kýtu.

Zajímavou ukázkou řešení bytové otázky nabízí návštěva měst Antequera a Guadix. Na jejich okrajích si lidé ve snaze uniknout palčivému slunci počali v měkkých píscích hloubit obydlí, které ani v dnešní době však nikterak neznamenají něco méněcenného. Spíše naopak. Když se při toulkách touto erodovanou fantaskní krajinou projdeme někomu po střeše a alespoň jedním okem nahlédneme dovnitř jeskynního bytu, s úžasem spatříme to nejmodernější vybavení domácnosti, jaké si lze představit. Jenom v okolí Guadix najdeme na 1300 jeskynních bytů. Samotná krajina plná neskutečných scenérií je ideálním cílem alespoň jednodenního výletu.

V blízkosti historické Antequery leží ještě jedno magické místo. Pohoří Sierra de Torcal se může pochlubit krajinou, která nás svou uhrančivou krásou přenese na jinou planetu. Skalní město El Torcal, chráněné jako přírodní rezervace je surrealistickým snem. Erozí, větrem a dešti rozrušené vyzdvižené dno pravěkého moře Tethys je nepřehledným labyrintem fantaskních věží a bloků s vertikálně uloženými vápencovými poklicemi. Vstup na území rezervace leží asi kilometr severně od vesnice Villanuevo de la Concepción a jeho součástí je informační středisko a malé muzeum. Turistům slouží celkem tři značené okruhy, fantazii se však meze nekladou a celým prostorem můžeme putovat takřka bez omezení včetně táboření na území parku. Nejkratší je asi půlhodinové, zeleně značené zahřívací kolo. Žlutě značená trasa potěší především „kytičkáře“. Stejně jako rozeklané skalní úvary jsou rozmanité rostlinné a živočišné formy. Kontrast šedých skal s barevnou paletou květů je úchvatný. Asi hodinová trasa vede nejzajímavější, zelenou částí území a mimo výhledu ze skalního okna Las Ventanillas můžeme cestou údajně spatřit až 30 druhů orchidejí! Nejnáročnější červeně značený okruh zabere asi 4 hodiny a dovede nás celým labyrintem k fantastickému vyhlídkovému bodu do výše 1339m, odkud přehlédneme nejen celé skalní město, ale při příznivých podmínkách dohlédneme až k africkým břehům.

TOPlist

Andalusie, to je další neskutečné množství atraktivních horských cílů. Borovicová divočina pohoří Sierra se Cazorla, rozeklané skalní útesy přímořského parku Cabo de Gata, trek přes 10 třítisícovek v horách Sierra Nevada, bujnou zelení porostlé kužely hor Serranía de Ronda a další a další místa. Je to země na několik životů, kde si více jak kde jinde uvědomíme, že vidět všechno prostě nelze.

Praktické informace

Příjezd: doprava z ČR do Andalusie je časově i finančně náročné. Pokud chceme spatřit alespoň to nejzajímavější, počítejme s najetím cca 7000 km. Do rozpočtu rovněž citelně zasáhnou poplatky na dálnicích v Rakousku, Itálii a především ve Francii. Přímé autobusové či letecké spojení neexistuje. Lze využít sezónní autobusové dopravy do Barcelony a odtud využít některý z mnoha dálkových spojů. Ale jak již bylo řečeno v úvodu – Andalusii musíme navštívit na jaře!

Mapy: s výjimkou map nakl. Editoral Penibética (čtyři mapy Sierry Nevady v různých měřítcích a oblasti Alpujaras) a map Editorial Alpina (Sierra Nevada a Sierra de Cazorla) nenajdeme pro většinu oblastí vhodné turistické mapy. Jistým řešením jsou vcelku dobře vybavené skládací prospekty po přírodních parcích vydávané společností Andalucia Turismo a vládní organizací Junta de Andalucia (zdarma v kancelářích Turismo). Na internetových stránkách: http://www.juntadeandalucia.com najdeme volně ke stažení několik desítek map v měřítkách 1:50 000 a vyšších. Jejich praktická použitelnost je však mizivá. Jedná se většinou o topografické mapy bez zakreslených cest či turistických tras. Ale lepší něco, než nic.

Ceny: jižní Španělsko je ve srovnání s ostatní západní Evropou přijatelným místem k životu. Ceny se zde v „normálních“ restauracích a obchodech blíží našim zvyklostem, v několika případech jsou dokonce výrazně nižší než u nás (víno, rybí výrobky, plody moře, olivy atd.). S výjimkou vstupu do skalního města El Torcal se nikde jinde neplatí.

Ubytování: takřka všude lze za dodržení určitých podmínek přespat ve volné přírodě. Problémem může však být nalezení vhodného a nezaneřáděného místa (Španělé jsou děsní „bordeláři“). V blízkosti větších a NP Sierra Nevada je dostatečně hustá síť kempů, příp. jednoduchých ubytoven – hostalů. Cena vcelku lidová – od 3 € nahoru.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .