0
0

Horami severního Laosu

Zastavujeme v prudkém kopci před ošuntělou budovou thajské imigrace. Formality probíhají překvapivě hladce. Těsně před koncem celého procesu nám ale náčelník zdejší posádky oznamuje, že díky absenci jakéhosi papíru o importu auta musíme zaplatit pokutu 6000 bahtů. Své tvrzení podporuje bodání prstem do thajského skriptu na obří tabuli vedle okýnka. Chvíli se s ním hádám, že v anglickém překladu o řádek níž nic takového nestojí, on ale trvá na svém. Bez zaplacení pokuty nás nenechá projet. Obratem vytáčíme telefonní číslo na velitelství pohraničníků, které je napsáno na spodku cedule. Bohužel marně. Údaje jsou už asi dávno mimo mísu. Celou situaci překvapivě řeší celník v okénku. Vytáčí na svém telefonu správné číslo a předává mi anglicky mluvícího pána. Prý nám opravdu chybí jakýsi vstupní papír z malajsko-thajské celnice. V rychlosti přecházím do protiútoku. Nadávám pánovi, že je především jejich starost, vydat nám správné papíry. Poté prosím, brečím a na závěr si stěžuju na velitele pohraničního postu, že chtěl nekřesťansky (nebo spíš nebuddhisticky) vysoký úplatek. Celá etuda má překvapivě úspěch. Šéf po zpětném obdržení přístroje vztekle skřípe zubama, platíme směšných 200 bahtů a pouštíme se z kopce směrem k laoské části přechodu. Zde během pár minut dostáváme víza u nepříliš používaného okénka „visa on arrival“ (kromě Inny, která má jakožto ruský občan nárok na bezvízový pobyt). Poté pár minut přesvědčujeme celníky, že by bylo hezké, vystavit nám nějaký importní dokument k autu. Moc se jim do toho nechce. Nakonec jsme ale úspěšní a po čtvrt hodině perné práce s českým techničákem a zaplacení mírného poplatku dostáváme potvrzení o dočasném importu motorizovaného vozidla. Naše cesta Laosem může začít.

Od hranice vede do nejbližšího městečka Hongsa perfektní nová asfaltka. Co to má být? Je tohle opravdu jeden z těch odlehlejších koutů jedné z nejzaostalejších zemí Asie? Vše se záhy vysvětluje. Cesta končí u obřího staveniště, na kterém roste budoucí největší elektrárna v zemi. Sekuriťáci vypadají, jako by se blížilo auto plné teroristů a trhavin. Rychle nás vyhánějí na rozbitou prašnou cestu, která začíná asi půl kilometru odtud. Tohle už je Laos jak má být. Před soumrakem vjíždíme do Hongsy. Od mé poslední návštěvy před pěti lety se tu toho moc nezměnilo (až na slavnostní otevření bankomatu – fotky z této parády vidíme později v novinách na nástěnce v guesthousu). Míříme rovnou k domečku Jumbo guesthouse, kde jsme tenkrát s kamarády spali. Stejně jako tehdy nás vítá původem rakouská majitelka Monica. Turisté tu zrovna nejsou žádní. Teda až na Němku Marion, která si tady dává pauzu po osmi měsících na cestách. A jednoho dezorientovaného hada v předsíni, o kterého se perou tři Moničina koťata. Jedno z nich se ho v zubech neustále snaží odnést někam do rohu. Nakonec se nám ho daří kotěti sebrat a přiklopit hrncem. Vzhledem k jeho potenciální jedovatosti (kotě zatím vypadá dobře, ale kdo ví) a našemu nedostatku zkušeností, si se Žabžou netroufáme plnit chlapskou úlohu a s hadem se vypořádat. Je tedy povolán Laosan z domu přes ulici a předvádí nám vysoce sofistikovaný postup. Vsedě na posteli dva metry od hada odklopí hrnec a nebohé zvíře umlátí klackem. To bychom asi zvládli taky…

Monica nás zve na večeři. Budou bramboráky, paráda. Zrovna včera jsme si u tradičních nudlí všichni tři notovali, jak bychom si dali cokoli z brambor. Monica během jídla ukazuje tradiční rakouskou finanční extraligu a oznamuje nám, že za těch pár bramboráčků účtuje čtyři eura. My jsme ale rádi, že jsme konečně v Laosu a s otupenými obrannými mechanismy ještě domlouváme celodenní výlet na další den za 30 eur. Je to sice pořádná pálka, ale dostává nás představa hromady slonů pracujících v kdesi v džungli. Druhý den nás všech pět skáče do auta, po cestě nabíráme šéfa místní turistiky Suka a vyrážíme po rozbité silničce přes hory a údolí do jeho rodné vísky. Tady nejprve rozdáme vesničanům pár léků na jejich bolístky (ne, radost z toho zrovna nemáme a snažíme se jim vysvětlit, že pojídání hromady léků není úplně dobrý nápad). Poté vyrážíme s jedním slonem do terénu omrknout, jak tahá obří kládu z lesa do vesnice (ano, čekal jsem o hodně víc než jednoho slona). Po obědě (v domě Sukových rodičů) absolvujeme asi nejzajímavější část výletu. Jakýsi animistický obřad, díky kterému budeme chráněni během naší další dlouhé cesty. Obětuje se vařená slepice a celá láhev místní pálenky Lao Lao. Sympatické je, že duchové požadují, aby byly všechny tyto komodity během obřadu spotřebovány. Po dojedení slepice přichází na řadu podomácku vyrobený vypalovák. Jelikož jde o pití nevalné chuti, většina posádky si sem tam zbaběle odskočí. Celého obřadu se tak s místními pijáky účastníme pouze já s Innou. Ona jako zástupce ruské picí kultury a já jakožto řidič. Po cca sedmi panácích pálenka konečně dochází. Ve velmi veselé náladě sedáme do auta a plynulým driftem řídím vůz k naší poslední štaci – vesničce na břehu Mekongu. Chvíli posedíme u řeky (nebo spíš říčky – přecijen je už druhá půlka období sucha), okoukneme probíhající elektrifikaci vesnice (třicet lidí nesoucích betonový sloup v Evropě člověk moc často nezahlédne) a s blížícím se západem slunce se vracíme zpět do Hongsy.

Druhý den nám Monica oznamuje, že se rozhodla jet s námi strávit pár dní volna do Luang Prabangu. A také, že ji předtím odvezeme na hranici obnovit laoská víza. Jelikož jde o starší dámu, přecházíme se Žabžou její plánování naší další cesty s ledovým klidem. Místo toho jí na utužení přátelství mezi našimi národy a jakožto poděkování za včerejší předražený výlet strháváme z našeho konečného účtu pěknou řádku eur za projetý benzín. Ve dvě odpoledne je konečně zpět i s obnovenými vízy a můžeme vyrazit do hlavní laoské turistické destinace – Luang Prabangu. Aby se José zase jednou pořádně projel v terénu, volíme netradiční cestu, místními zvanou „zkratka“. Jde o přímou trasu přes hory a údolí vhodnou především pro terénní motorky (drtivá většina dopravy jede velkou oklikou přes město Sainyabuli). Silnice vede přes několik opravdu odlehlých hmongských vesnic (etnická menšina, kterou v minulosti využívala americká tajná služba pro boj proti komunistické vládě) a na některých místech je na samé hraně průjezdnosti. V sedm večer konečně přijíždíme k Mekongu, přes který můžeme sledovat světla Luang Prabangu na druhém břehu. A co víc, přívoz přes řeku funguje až do devíti hodin. Nezůstaneme tedy trčet přes noc na špatné straně řeky.

Následující tři dny trávíme flákáním po Luang Prabangu. Jde o bývalé královské město s velmi pěkným centrem a hromadou chrámů, ve kterých studují chlapci z širokého dalekého okolí. Tomu taky odpovídají jak ceny, tak obrovská koncentrace turistů. Z nějakého neznámého důvodu jde ale i přesto o velmi příjemné místo k trávení času. Jednou z velmi focených turistických atrakcí se stává i José. Zdá se, že tu auta s českými espézetkami moc často neparkují. Druhý den jedeme na výlet na vodopád, kterým i přes vrcholící období sucha protéká překvapivé množství průzračně čisté vody. Navíc se dá i koupat v některých z mnoha jezírek, která ho tvoří. To je ve vedrech, která momentálně v jihovýchodní Asii panují, opravdová trefa do černého. Po třech dnech se loučíme s Monicou. Ta sedá na loďku a jede po Mekongu zpátky ke svému guesthousu obírat turisty.

My naopak sedáme do Josého a vyrážíme k našemu dalšímu cíli. Městu Phonsavan a přilehlé Planině džbánů. Kousek za městem sjíždíme z cesty, zlákáni cedulí inzerující další z vodopádů v okolí. Platíme za vjezd k přístavišti a platíme za přepravu člunem, jen aby nám nakonec pán v okýnku (vybírající závěrečný tučný vstupní poplatek) oznámil, že ve vodopádu není voda. Vizuální kontrola potvrzuje jeho slova. Na koupání ve trošce zelené žbryndy, ze které ční hromady sloního trusu, nikdo z nás náladu nemá. Skáčeme tedy zpět do člunu a po pár minutách pokračujeme v autě směrem do kopců. Silnice horami mezi Luang Prabangem, Phonsavanem a Vang Vieng je podle mnohých jednou z nejspektakulárnějších v celé Asii. Nezbývá než souhlasit. Alespoň tedy pro posádku. Laosané při jejím budování jasně preferovali cenu před rychlostí provozu. Silnice je tak bez jakýchkoli úprav terénu rozlita mezi vysoké kopce a hluboká údolí a řidič by si po několika hodinách jízdy serpentinami nejraděj zoufalstvím rozmlátil hlavu o volant. Jediným zpestřením na této trase byl asi tak dvoumetrový had, plazící se ďábelskou rychlostí do škarpy a kterému jsem se jen s velkými obtížemi vyhnul.

Městečko Phonsavan patří v Laosu k těm méně hezkým. Za zmínku stojí snad jen přibližně třistaprocentní sleva, kterou Žabža domluvil v jednom poměrně luxusním hotýlku. Hlavním lákadlem pro turisty (kterých je tu ale i tak po čertech málo) je nedaleká Planina džbánů. V okolí je roztroušeno stovky obřích, tisíce let starých kamenných nádob. Nikdo přesně netuší ani kdo, ani proč je vyrobil (i když teorií je samozřejmě spousta). Z mého pohledu tohle místo hravě strčí do kapsy podobně mystický anglický Stonehenge či čínskou Terakotovou armádu. Nacházet se někde v Evropě či Číně, proudí tudy nejspíš každý den tisíce turistů. Naštěstí jsme v poměrně odlehlé části Laosu a tak jsme za celý den objíždění míst se džbány narazili asi na pět lidí (z nichž ani jeden nebyl běloch). Archeologicko-kulturní vložka je za námi a míříme zpět do pekelných serpentin, zpět na hlavní silnici a do baťůžkářské Mekky, městečka Vang Vieng. Výhledy po cestě tentokrát kazí poměrně hustý smog, způsobený vypalováním lesů. V období sucha běžný jev. Ještěže jsme si mohli hory prohlédnout alespoň na cestě sem, když byl vzduch parádně vyčištěný po dešti. Odpoledne nás vítá Vang Vieng, hlavní party město Laosu, kde se plánujeme zdržet dva dny. O tom, kdo koupil obří pytlík konopí (pokud to čtou naši rodiče, tak to samozřejmě nebyl Žabža a navíc byl celou situací velmi pohoršen!) a jak nám to překazilo naše plány… zase příště.

Zahulíme, uvidíme

Laoský Vang Vieng. Hlavním tahákem na turisty by po právu měla být příroda, tvořená nádhernými vápencovými kopci s říčkou, razící si cestu okolo nich. Ve skutečnosti se sem baťůžkáři z různých koutů světa sjíždějí kvůli něčemu úplně jinému. Nikdy nekončící párty a snadná dostupnost drog sem láká dav, který běžně vymetá lokace od indické Goa až po thajský Koh Phan-Gan s jeho legendárními full moon party. I když už nejsme nejmladší, vyrážíme po první večeři v rámci maskování obhlédnout situaci do lokálu u řeky, nesoucího vševypovídající název „Reggae bar“. Na jídelním lístku se můžeme mimo jiné dočíst, že „joint of marihuanna“ bude za 50000 laoských kipů (asi 150 Kč), zatímco celý pytlík přijde na 200 tisíc. Stejné ceny jsou i u opiových produktů. Není ani divu. Legendární zlatý trojúhelník, na pomezí Thajska, Barmy a Laosu, je odtud, co by kamenem dohodil. Je zrovna „low season“, takže z chlapíka na baru vymlátíme celý pytlík konopí za cenu jointu a odcházíme spokojeně domů. Následující den se nám pak nedaří (kromě výletů do restaurace) opustit balkón, ze kterého lze hravě přehlédnout přilehlé kopce i výše zmiňovanou říčku. O den později jdeme do sebe a vyrážíme na obhlídku jedné ze zdejších velkých atrakcí – zelené laguny (především díky Žabžovi, který jakožto slušný kluk, pohrdající drogami, může řídit). Lagunu tvoří jáma vybagrovaná v zemi (nutno ale dodat, že plná křišťálově čisté vody) obležená hromadou lidí, kteří sledují těch několik málo jedinců ve vodě. Vskutku děsivý pohled, který se ovšem díky pár rychlým, dobře mířeným pivům, mění v příjemné odpoledne, strávené na dece. Po cestě zpět ještě vesele povzbuzujeme okolo se plahočící cyklisty ze střešního okénka. Expedice, jak má být!

Třetí den je plán jasný. Pokračovat v cestě do hlavního města země, Vientiane. Bohužel se díky výše zmíněným okolnostem teprve dostáváme k hlavnímu taháku místního zábavního průmyslu – tubingu. Jádrem této akce je nekonečný proud turistů, který je spolu s duší z traktorové pneumatiky vyvezen čtyři kilometry za město a poté se proudem říčky nechá unášet směrem zpět. Taková je alespoň teorie. Ve skutečnosti je hned na prvních sto metrech toku umístěno asi pět obřích diskoték či parketů (nenapadá mě, jak lépe přeložit anglický výraz stage) s nadměrně vyvinutými soundsystémy. Jakmile kolem proplouvá baťůžkář na pneumatice, je uloven jak ryba z vody a prolit „welcome drinkem“. Tyto okolnosti, ve spojení s vysoce intoxikovaným davem, vytváří prostředí, před kterým varuje nejeden turistický průvodce. Fatality (ať už díky prostému utonutí v období dešťů nebo díky šipce přímo na kámen v období sucha) nejsou bohužel nikterak výjimečnou záležitostí. My ovšem nejsme hloupí (alespoň dnes) a bereme si sotva dost peněz na dvě piva. Díky tomu se večer spořádaně vracíme na pokoj celí a nezranění. Bohužel už nejsme natolik střízliví, abychom z města odjeli, dokud je čas. Místo toho přemlouváme Žabžu (který dnes tuto zvrhlou zábavu vynechal) k opravnému pokusu následující den. Tentokrát si bereme peněz dostatek a vyrážíme o dvě hodiny dříve. Čtyři kilometry toku zdoláváme za slušných 8 hodin. Před spaním se ještě s Innou smějeme Žabžovi, který se z domluveného rande v jednom z populárních barů vrací už za hodinu. Po kyblíku vodky s redbullem na uvítanou (další místní specialita) nejen nevydržel čekat na příchod své vyvolené, ale má můj obdiv, pokud absolvoval alespoň část cesty domů ve stoje. Ráno nás ovšem smích přechází. Inna má nohy samý modrák a na jedno chodidlo není schopná došlápnout. Já kromě boule na hlavě a naraženého hrudníku (placák ze šesti metrů je záležitostí pouze pro zkušené skokany) nacházím taky naštípnutý malíček na ruce. Rychle házíme bágly do auta a ujíždíme odsud, co nám plynový pedál stačí (respektive Žabžovi, který je na řadě s řízením).

Odpoledne už ležíme pod větráky na břehu Mekongu, v nehorázném vedru metropole Vientiane. Z dvoudenní zastávky zde stojí za zmínku skutečně málo. Kromě tradiční návštěvy servisu (tentokrát jen výměna utrženého drátu na otvírání motoru – při naší frekvenci této činnosti se divím, že vydržel až doteď), snad jen večerní dění na břehu Mekongu. Ten má teď s vrcholícím obdobím sucha sotva 200 metrů na šířku. Zbytek řečiště (a minimálně kilometr to bude) se mění v obří pláž, na které se před soumrakem promenáduje, posedává a piknikuje ohromné množství lidí. Když se k tomu přidá spousta skupin na asfaltu vedle řeky, cvičících aerobic či sledujících různé show, vzniká docela parádní atmosféra. Důvod navštívit Vientiane v období sucha a brutálních veder (tedy mimo hlavní sezonu), je to ovšem pramalý.

Pocení už máme akorát tak dost, proto se naším dalším cílem stává jiholaoské Bolavean plateau, ležící v dostatečné nadmořské výšce na to, aby se tam dalo přežít i mimo klimatizovanou místnost. Má to jeden háček. Cesta k němu měří plných 700 kilometrů, což je vzdálenost ve zdejších podmínkách nikoli zanedbatelná. Jelikož jsme ale ze sibiřských silnic na ledacos zvyklí, skáčeme v šest ráno do auta a vyrážíme na cestu. Po dvou zastávkách (koupě bagety na snídani a poslání pohledů) a o dvě hodiny později opouštíme konečně Vientiane. Následující cesta (proti které je trasa Praha-Brno v zimě asi stejně náročná jako minuta na autíčkách na kolotoči) je ještě příjemně rozbitá zastávkou na čerstvě otevřeném laosko-thajském přechodu „Friendship bridge III“. Inně totiž dnes vyprší laoská víza a tak ji posíláme přes most do Thajska a zpět, aby získala nové, čtrnáctidenní laoské razítko. Nakonec je z toho zábava, která se protahuje na dvě hodiny. A to hlavně díky vysoce profesionální organizaci kyvadlové dopravy na úseku měřícím úctyhodné 2 km (přes most se totiž nesmí pěšky a ani po deseti minutách přemlouvání nás celníci nepustí v Josém).

Již po setmění se José pilotovaný Žabžou blíží k městečku Pakse, našemu dnešnímu cíli. Při této příležitosti by byl hřích nezmínit alespoň pár slov o reáliích laoské silniční dopravy. Řidiči se zde v zásadě dělí do dvou skupin. V té méně početné jsou maniaci řídící noční autobusy a zánovní toyoty Land Cruiser. S těmi většinou není problém a kontakt s nimi se odehrává během pár sekund, kdy vás absurdně nebezpečnou rychlostí předjedou v nepřehledné zatáčce či propálí z deseti metrů dálkovými světly. Druhá, a mnohem nebezpečnější, je drtivá většina místních motoristů, vyznávající vysoce introvertní (a nepochopitelně pomalý) jízdní styl. Po několika minutách pečlivého plánování začnou nepochopitelně pomalým tempem předjíždět v ten nejméně vhodný moment. A pokud se za ně jakožto řidič pověsíte, musíte počítat s tím, že po dokončení svého několikaminutového manévru pouze s uspokojením zkontrolují v zrcátcích, jak vás smetává do škarpy autobus v protisměru, kterému se tak tak vyhnuli. Toto ovšem platí pouze pro řidiče aut. Motorkáři se rekrutují pouze ze skupiny číslo dva. Což v praxi znamená, že vám v kterýkoli moment vaší řidičské kariéry může z nejbližšího pole vyskočit pod kola auta bez dívání jeden až pět rozjařených lidí na motorečce. To je ovšem pouze teorie řízení ve dne. Se setměním se situace posouvá do zcela nové úrovně. Opět jsou zde dvě kategorie. Ta rozumnější se snaží donutit váš mozek k explozi nadměrným užíváním dálkových světel. Pak jsou tu motoristé, kteří hrají vabank. Ti šetří svoje světla, dokud nepřijde rozednění nebo smrt pod koly většího automobilu. Do této skupiny patřil i pán v maskáčích, jedoucí na neosvětlené motorce přímo středem silnice, který dnes žije jen díky rychlému Žabžovu tiku volantem. Obdivuhodná odvaha.

Druhý den ráno dorážíme posledních pár kilometrů a na další dvě noci se naším domovem stávají chatky nad nejvyšším laoským vodopádem Tad Fane. Pouhých tisíc metrů nadmořské výšky navíc způsobuje, že v noci nejen nepropotíme deku, ale dokonce se musíme pořádně přikrýt, aby nám nebyla zima. Paráda! Celý pobyt zde se smrskává do kontroly úrody kávy (konkrétně vysoce kvalitní lao arabiky) a koupacích výletů k vodopádům. Těmi je zdejší oblast doslova poseta a i přes roční období je v nich překvapivě mnoho vody. Poté už míříme zpět do nížiny, na poslední laoskou zastávku, do oblasti 4 tisíc ostrovů. Ta leží na samé hranici země s Kambodžou a Mekong se zde v období dešťů rozlévá do úctyhodné šířky 14 kilometrů. Kolik je zde opravdu ostrovů těžko říct. Pokud mohu posoudit podle své poslední návštěvy, jejich počet se v období sucha minimálně zdvojnásobuje. Slabou hodinku čekáme jediní na trajektu (po několika pokusech typu „když zaplatíte za celý trajekt, pojedeme hned“). Poté to i lodivoda v kabině přestane bavit, zatroubí na klakson a vyrazí k protějšímu břehu. Co následuje je asi takový místní kolorit. Ze stínu u břehu vyrazí dvě auta a dva autobusy, začnou troubit, pán se vrátí ke břehu, společně přetížíme trajekt tak, až nám voda omývá pneumatiky a míříme k protějšímu břehu. Chybí jen kapela z Titanicu, hrající „Blíž k tobě, Bože můj“.

Ubytováváme se v největší vesnici na největším ostrově v okolí. Jmenuje se Don Khong a hlavní událostí dne je, když kolem po silnici projde vodní buvol. První den pouze nasáváme atmosféru. Druhý den jsme již aktivnější a po neúspěšném vyjednávání o pronájmu člunu na celodenní výlet (kdybychom nejeli vlastním autem, tak podle chování místních usoudíme, že zde stojí benzín minimálně 200 korun za litr) půjčujeme motorku a jedeme na objížďku ostrova. První motorka má mírnou vadu ve formě nefunkčních brzd. Druhá již pouze škrtá o nerovný asfalt, to se dá ale lehce svést na tři osoby na palubě. Říční ostrovy v oblasti nejsou žádní trpaslíci. S několika zastávkami na pivo, pokec s pánem vyrábějícím koše na chytání ryb a následnou večeři nám výlet zabere plných šest hodin. Druhý den se ještě z okýnka vysmějeme pronajímatelům člunů a po vlastní ose míříme na ale už opravdu poslední laoskou zastávku, na ostrov Don Det. Auto musíme nechat na východním břehu řeky (se slzou v oku platíme 50 Kč za dvoudenní parkování – mytí auta a parkování je tu opravdu za hubičku. Nikdo totiž nepočítá, že by sem turisté dojeli vlastním autem, takže v tomto segmentu trhu chybí přemrštěné turistické ceníky) a přesouváme se na člunu na tento vyhlášený baťůžkářský ostrov. Po přistání se zděšením sledujeme desítku lidí, ležících na dvou metrech písku u řeky, kterou plují převážně kraví exkrementy (proč tyhle záběry nikdy neproniknou do filmů typu „Pláž“?).

A to je konec našeho putování Laosem. Ubytování v chatce nad řekou splňuje jen ty nejmírnější kritéria, vše ale vyvažuje cena (100 Kč za tři osoby). Večer ještě společně se švédy Davidem a Fridou (plánují rok cestovat na úkor švédských daňových poplatníků – ne, nemám nic proti Fridě a Davidovi, spíš proti absurdně nastaveným evropským sociálním systémům) vyrážíme na druhou stranu ostrova a koupeme se v nočním Mekongu s teplotou vody okolo třiceti stupňů (exkrementů samozřejmě neubylo, ale už nejsou vidět). Ráno vyzvedáváme auto na druhé straně řeky a zas jednou s plně obsazeným autem (s Innou a výše zmíněným švédským párem) míříme k patnáct kilometrů vzdálené kambodžské hranici.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .