0
0

Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.

Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.

617 zatáček

Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.

Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.

Ospalá vesnice

Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.

O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“

Růžová pláž

Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.

Sedm posvátných jezer

Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.

Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.

Kráter Haleakala

Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.

Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.

Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.

Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.

Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.

Lahaina

Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.

Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.

Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.

Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunu­kuapua’a, symbol státu Havaj.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .