Havaj 2010 - výlet za exotikou

Letenky jsme měli a tak jsme začali shánět informace o Hawaii kde se dalo. Začali jsme internetem, pomohly i rady na akčních letenkách a nakonec jsme nakoupili průvodce Lonely Planet. Ty jsem objednal na webu z Anglie za dobrou cenu, když jsem postupně využil promo kody – 3 knihy za cenu 2, a následně ještě slevu 10%. S přibývajícími informacemi se tak začal rodit plán. Chtěli jsme toho co nejvíce vidět, takže jsme naplánovali 4 dny na Big Islandu, 3 dny na Kau´i a 3 dny na O´ahu. Na Mau´i už nezbyl čas. Jak to bylo ovšem žalostně málo času, jsme si uvědomili až na místě. Následoval nákup letenek na přelety mezi ostrovy a jelikož jsme chtěli vyzkoušet všechny letecké společnosti první let byl s Hawaianem a jejich B717, druhý vrtulovým Dashem společnosti Island Air a poslední s Messou a jejich CRJ. Zbývalo vyřešit dopravu do Londýna a tak jsme dali vydělat O´Learymu nejvíc za celou naši leteckou kariéru u Ryanairu – asi 35 EUR za dva lety. Dva týdny před odletem jsme ještě vyřešili půjčení auta – opět po delším hledáním na internetu to bylo nejlevnější přes českou pobočku fti.de. Na všech ostrovech jsme si vzali SUV s all in pojištěním + plnou nádrží a zpětně musím říct, že jsme zvolili dobře.

Bydlíme v podhůří Beskyd, takže samotná cesta pro nás začala ve středu 9.6. 2010 přejezdem hranic CZE-PL a rychlým přesunem na letiště Krakov-Balice – (použili jsme vlastní auto) . V Krakowě jsme zvážili batohy a museli je trošku přeskládat, tak aby odpovídali tvrdým normám Ryanairu. Odbavení proběhlo standardně, ale před nástupem do letadla začala groteska. Poláci snad měli pocit, že do Londýna pojedou autobusem a všichni se do letadla nevlezou, takže se před nástupem tlačili jak u stánku na banány před 20-ti lety, už dobé půl hodiny před plánovaným boardingem. Korunu tomu nasadil místní „čičmunda“ s papírovou krabici Ryanairu, když začal obcházet lidi a zkoušet velikost příručních zavazadel. Obzvláště mě pak pobavil jeho způsob vážení zavazedel, když každé vzal do ruky a potěžkáním zkoušel jestli má opravdu jen 10 kg. A jak jsme viděli měl i úspěch, když pár lidí poslal si svá zavazadla odbavit do zavazadlového prostoru. Následující let s dva roky starou B737NG byl v pohodě a my tak za chvíli seděli v autobusu TERAVISION do centra Londýna. Na Victoria st. jsme dali za nekřesťanských 8 liber do úschovy batohy a odpoledne absolvovali rychlookruh Londýnem. Odlet z Londýna Heathrow byl naplánován na druhý den v 6.00, takže po večerním přesunu metrem na letiště do terminálu 4, jsme se uložili okolo půlnoci na nepohodlné sedačky s opěrkami a snažili se přečkat zbytek noci. Terminál 4, teda není moc přívětivý pro nocující cestující, sedaček málo a „na houby“,v noci si tam ani není kde koupit kafe, takže jediné plus bych viděl v možnosti použití sprch.

Ovšem pravé „vzrušo“ začalo až ráno. Letadlo do Říma mělo odlétat v 6.00, takže už od 4.00 jsme stepovali před přepážkou Alitalie a čekali na odbavení. Byli jsme první v řadě a oprávněně jsme očekávali, že okolo 4.15 už budeme v tranzitu. To jsme se ale spletli!!! První pracovník Alitalie dorazil na přepážku až okolo 4.30 a jeho sličná kolegyňka s kafem v ruce přicupitala ještě o 5 min. později. Když konečně přepážku otevřeli, fronta čekajících lidí už dosahovala řádné délky. A ona fronta se měla ještě prodloužit, když jsme my začali požadovat odbavení až do Chicaga. Tehdy byli oba dva pracovníci na přepážce zaskočeni a svorně začali tvrdit, že to nejde. Zkušenější mladík se sice nechal ukecat a začal se všemožně snažit, ale i přes jeho opravdovou snahu to ani po 15 min. s naším letem nevypadalo dobře. Nakonec již značně znechucen chvíli telefonoval, aby zavolal svého supervizora, který pak po dalším delším úsilí nakonec našemu přání vyhověl. (Jen jsme nechápali v čem byl problém, že bychom byli první cestující z LHR do ORD???). Celou dobu-přes 30 min. jsme blokovali jednu přepážku a lidem za námi v řadě, viditelně tekly nervy. Výsledkem byl zpožděný start asi o 20 min. Když však jen 14 dní stará A320 dosedla na plochu římského letiště dokonce s 5-ti minutovým náskokem oproti plánu, my byli vysmátí. Říkali jsme si, že to v pohodě všechno stíháme a ještě si dáme kafe – letadlo mělo přistát u T3 a z T3 měl startovat i let do Chicaga. Pět minut rolování po dráze a už letadlo zajíždí k výstupnímu mostu……… – a v té chvíli se to zvrtlo. Najednou slyšíme kapitána jak hlásí, že kvůli poruše navigačního zařízení musíme čekat na jeho opravu. Když se čekání prodloužilo na 20 min a my byli stále asi 10m od chobotu, tak pro změnu začali téct nervy nám. Konečně se otevírají dveře, my vbíháme do výstupního chobotu a …….. po schodech běžíme do přistaveného autobusu a očima tlačíme i poslední cestující, kteří jakoby nám naschvál samozřejmě moc nespěchají. Autobus se rozjíždí, jede dalších dlouhých 10 min. po ploše. A aby toho nebylo málo, tak když už s jazykem na vestě vběhneme do terminálu, tak nás v dalším běhu zabrzdí bezpečnostní kontrola a řada lidí před ní. Ty však bez bázně a hany předbíháme, zdržíme se jen na nejnutnější dobu a opět sprintujeme letištěm, následně přejíždíme vláčkem do jiného terminálu ??? a k letadlu dobíháme v čase, kdy již mělo startovat. Slečna na přepážce před nástupem do letadla si také viditelně oddechne, že nás vidí a my se před zraky celého letadla plížíme na naše místa. Asi aby nás kapitán uvítal na palubě, tak k tomu hlási, že vzhledem k tomu, že tranzitní cestující dorazili pozdě (—to jsou Ti opozdilci), letadlo již nestihne odletové okno a bude muset hodinu čekat na další volné. No, samozřejmě kecal, protože obsluha na ploše ještě asi 40 minut nakládala cargo, ale nakonec jsme byli za to zpoždění vděčni, protože nám stihli přeložit i zavazadla.

Poučení pro další „akční letenkáře“ – nenechat se znechutit v LHR místními pracovníky a odbavit se až do ORD, a opravdu kmitat a předbíhat řady u security na FCO. Těch 45 minut na přestup pokud se nic nezvrtne asi stačí, ale pokud se něco sekne, tak nastane problém.

Samotný let starším B767-300 v barvách Sky Teamu (rok výr.1992 u AZ po China Southern, Air New Zealand a Air Canada) byl překvapivě příjemný. Plusem byly naše celkem chutné speciální jídla, které jsme zvolil – Hindu, Asian Vegetarian a Kosher. Přednostní servírování, zmrzlina i na přidání, volné poslední trojky sedaček uprostřed, na kterých jsme prospali let a otevřený bar v zadní kuchyňce, když většina letušek zalezla a šla spát, uběhl rychle a nakonec jsme přistáli ještě s předstihem. Následoval trochu delší pohovor na imigračním a už jsme mířili do hotelu Hilton, kde jsme chtěli uložit bágle po dobu pobytu v Chicagu (asi 22 hod). Měla tam být veřejná úschovna zavazadel, ale tuto informací musím poopravit, protože nic takového tam není. Existuje tam sice úschovna pro hotelové hosty, ale pokud jimi nejste, pak máte smůlu. Jediná šance je pak ukecat recepčního nebo pikolíka. Nám se to povedlo a za mrzkých 15 USD jsme hotelu Hilton svěřili naše 4 batohy.

Samotné Windy City nezůstalo nic dlužno své pověsti a vítr nás trápil během celé naší návštěvy. Modrou linkou metra jsme dojeli do centra města, kde jsme opět absolvovali rychlookruh městem, který jsme završili pěknou vyhlídkou z mrakodrapu Sear Tower. Další noc na letišti jsme absolvovali již mazácky, když jsme si vytáhli karimatky, spacáky a „utábořili“ se přímo v terminálu United. Sedačky opět nic moc – kovové s opěradly, takže na klidné spaní na letišti v Chicagu to opravdu není.

Následující let do Honolulu další den dopoledne operoval United s letadlem B 777-200 na což jsem se osobně hodně těšil. Trochu mě zklamalo, že se jednalo o starší kousek z roku 2000 a letadlo nebylo vybaveno osobním IFE ani připojením k internetu, navíc filmy promítali stejné jako den před tím AZ, ale jinak to šlo. Hodně tomu pomohla posádka letadla. Počínaje kapitánem letadla, konče stevardy byli všichni milí a v pohodě. Ostatně dokázali to i po přistání v Honolulu, kde nás kapitán pustil přímo do kokpitu jako by opravdu o nic nešlo. Mohli jsme si dokonce sednout i za knipl a to jsem zatím v Evropě nikde nezažil. Nevýhodou společnosti United je, že na svých letech v rámci USA nabízí jídlo pouze za „menší úplatu“ např. sendvič, nebo kuřecí tortilla za 8 USD, ale jako plus bych vyzdvihnul, že nealko pití je zdarma, je v plechu a je ho dostatek. Záleží pouze na asertivitě cestujících. Když se na starší letušku usměje hezký český kluk – je ona schopná udělat skoro nemožné – například ledový čas z klasického (ledový čaj v plechovce jako jeden z mála v nabídce neměli). Mimochodem

letušky a stevardi jsou milí, ale postarší a u některých letušek, které jsme potkali na letištích jsme silně pochybovali jestli vůbec projdou uličkou. Jak pak navíc ještě obsluhuji cestující jsme si netroufali ani odhadnout.

Cestu jsme plánovali tak, že strávíme jednu noc v hotelu v Honolulu a následně přeletíme na jeden z ostrovů. Takže nejdřív jsme museli absolvovat cestu z letiště – museli jsme zvolit Shuttle bus za 9 USD, protože The Bus za 2,25 USD nebere cestující s velkými batohy (kufry). Slušný hotel na Waikiki (Waikiki Gateway hotel) byl za necelých 80 USD za pokoj.

Skoro povinná pak byla koupačka na Waikiki beach (pro mě byla tato slavná pláž dost velkým zklamáním) a následné prodíraní se davy lidí, kteří přišli na oslavu Havajského krále.

Byl právě King Kamehameha Day. Na celé délce Kalakaua Ave byly tribuny s místními hula-hula tanečnicemi, spousty bubeníků a ….. stovky japonců. Zajímavá podívaná na úvod cesty. Zpáteční cestu na letiště, následný den ráno, jsme absolvovali už stylově americky – bílou limuzínou. Byl to příjemný pocit, vystupovat u terminálu z limuzíny, když ostatní cestující např. Němci a Japonci, vystupovali z autobusu. Mimochodem cesta nás vyšla jen o 1 USD na osobu dráž, než je normální s Shuttle busem. Stačilo na recepci hotelu objednat „taxík“ na letiště a ochotná recepční už zařídila ostatní.

První přelet na Big Island jsme absolvovali s Hawaianem a jejich B 717. Na tento stroj jsme byli hodně zvědaví, protože v Evropě si s ním člověk moc nezalítá. Náš stroj byl z roku 1998 a lítal už předtím u Qantaslinku a Jetstaru. Sedadla jsme si rezervovali hned při koupi letenek, ale na letišti jsme zaplakali, když jsme se dozvěděli, že se sedadla musí opět potvrdit 24 hodin před odletem. Na check-inu nás rozházeli po celém letadle, ale opět šikovná starší paní u brány po našem hezkém úsměvu nám zařídila místa v páté řadě, kde na nohy bylo více místa, než v první třídě. Opět stačilo trochu úsměvu a kromě dobrého místa jsme měli i po přistání exkurzi do kokpitu.

Letiště v Koně je velice svérázné. Pouze pilíře a střechy, žádná klimatizace, výdej zavazadel skoro na hlavní ulici, ale provoz skoro srovnatelný s PRG. Ihned po vyzvednutí bagáže jsme se nechali odvézt autobusy do půjčovny aut, pro nás to byla ALAMO (pro všechny ostrovy), kde jsme nafasovali Hyundai Santa Fe. Dvoulitrový automat nás nikterak neohromil, maximálně svou žíznivostí, ale dobře posloužil našim účelům cestování po ostrově.

Postupně jsme objeli celý ostrov proti směru hodinových ručiček. Navštívili jsme v rámci našich časových možností všechny zajímavosti (Vulcano National Park, Pu´uhonua Park, South Point, Punalu Beach, Lava Tree State Park, Road 130, Waipi´o Walley, Manua Kea, Hilo,Akaka Falls,…) Ubytování jsme řešili kempy, kterých je mimochodem na ostrově spousta a jsou vybaveny minimálně sprchami, místy na grilování a v lepším případě i pitnou vodou. . Nákupy a jídlo jsme řešili formou návštěvy Foodlandu a Walmartu. Tam jsme si koupili i plynový vařič – abychom si mohli vařit sami, ale né zrovna správným výběrem polotovarů nás tato možnost stravování moc neoslovila. Jinak samotný Big Island je úžasný ostrov. Možnost navštívit několik klimatických pásem během jednoho dne je neskutečná. Např. noc jsme absolvovali v kempu uprostřed deštného pralesa, ráno jsme se vykoupali v Pacifiku, absolvovali trail Waipi´o Walley (autem) a západ slunce jsme sledovali už z „nejvyšší hory (sopky) světa“ Manua Kea. Nezapomenutelné bylo rovněž šnorchlování mezi tropickými rybkami a koupání s velkými mořskými želvami. Jediné mínus jsme si zaznamenali u tekoucí lávy – ta zrovna tekla mimo dosah turistických stezek a tak „strkání klacíku do tekoucí lávy“ jsme museli odložit na další cestu. Cena 180 USD za výlet vrtulníkem na lávovým polem se nám zdála trochu moc.

Pro druhý přelet na ostrov Kaua´i jsme zvolili společnost Island Air a jejich Dash 8. Let měl mezipřistání na ostrově Maui. Let s jednou letuškou opravdu připomínal vyhlídkový let nad ostrovy, když k tomu přispěla i letuška, která každou chvíli hlásila co můžeme vidět vpravo či vlevo. Letadlo z roku 1998 nebylo až tak staré jak vypadalo, ale asi to je o údržbě. Kryty motoru držela snad jen na dobré slovo….Mimochodem, letadlo této registrace je uvedeno v registru jako uzemněné ???

Samotný ostrov Kaua´i je jako zahrada, nádherná příroda se spoustou pro nás exotických rostlin, nádherných přírodních úkazů, nádherných pláží a útesů. Překvapilo nás množství zdivočelých slepic, kuřat a kohoutů, které jsme potkávali opravdu kdekoliv. Od pláží, přes prales, kempy, až parkoviště supermarketů. Tento ostrov se objet dokola nedá, ale jelikož jsme dostali o poznání lepší, terénnější auto (Nissan X-Terra) i výlety do lesa jsme mnohdy absolvovali autem (kvůli úspoře času). Sice jsme si připadali trochu jako idioti, když jsme v některých místech předjížděli krokem i „trekující američany“, ale v dané chvíli jsme ušetřili čas a nohy. Kaua´i nabízí mnoho možností trailů, se spoustou úžasných vyhlídek. Absolutně nejlepší se nám zdál trail po pobřeží Na Pali Coast z Ha´ena Beach se skvělými vyhlídkami na moře a okolní přírodu, která jsme už ovšem prošli pěšky.

Ubytování v kempech na Hawaii se řeší formou permitů, které je třeba složitě dopředu platit a rezervovat většinou v „hlavních“ městech ostrova. Stojí pro jednu osobu 5 USD a je vydáván vždy pro konkrétní místo a kemp. My jsme, ale tohle nikdy nevěděli dopředu, takže jsme se vždy večer ubytovali kde jsme zrovna dojeli a ráno nás buď anebo ne, probudil místní ranger, kterému jsme dodatečně permit na jednu noc zaplatili. Vždy jsme zaplatili pouze uvedených 5 USD/os. Po dobu 10 nocí, které jsme v kempech na Hawaii strávili, jsme zaplatili pouze 4 krát. Nejvíc aktivní byli místní strážci právě na ostrově Kaua´i.

Poslední přelet na O´ahu vyšel na společnost Messa Airlines a jejich CRJ-200 LR. Tato společnost se asi učila u O´Learyho (Ryanair), protože i za obyčejnou vodu chtěli zaplatit. Let však trval jen 29 minut, tak jsme to do přistání vydrželi bez vody a naší oblíbené kávy Kona Hawaii. Letadlo vyrobené v 1999 jsme už před vzletem museli vyspravit už vyžvýkanou žvýkačkou, když nám okenní záclona nedržela v poloze otevřeno. Při přistání vlivem horka však již ani žvýkačka moc nepomáhala. 😀

O´ahu je jedinný ostrov, který jsme byli nuceni objet dvakrát. Kempy v okolí Honolulu prostě nejsou. Navigace nás několikrát zklamala a přivedla nás buď na stadion,hřbitov, nebo do rezidenční čtvrti. Jinak, ale musím Garmina pochválit – byl dobrým pomocníkem při našem plánovaní dne. Vzhledem k tomu, že nás už v úvodu moc neoslovila Waikiki Beach, vyhledávali jsme spíš klidnější pláže, přírodní parky, botanické zahrady a jiné zajímavosti, které O´ahu nabízí. Samotný ostrov je již více komerční, obydlenější než ostatní ostrovy Hawaie a je celkově přizpůsobený pro spoustu turistů. Mimochodem mezi turisty převládají stovky, tísíce Japonců, kteří to tam mají jen kousek, cca jako my na Kanárské ostrovy. Japonci jsou sice velice šikovní, ale někteří se ještě nenaučili plavat, což jsme záhy zjistili po tom, co jeden člen naší výpravy vytáhl jednoho topícího se Japonce z asi 3 metrové hloubky. Bylo to na ostrově Kaua´i na Ha´ena Beach a kdybychom tam pro něho neskočili tak je o jednoho obyvatele země vycházejícího slunce méně. Místní plavčík zareagoval, až když ho kolega tahal na písek. Následně jsme zjistili, že neumí ani děkovat. Ostatně jak jsou Japonci vděční jsme si připomenuli v Pearl Harboru. Námořnící z Arizony by mohli povídat.

Výhodou Havajských ostrovů je dostupnost spousty exotického ovoce, kterým zaženete největší hlad, takže i my jsme postupně navykli této stravě a cpali jsme se kokosovými ořechy, papájemi, ananasy a banány. Zbytek jsme doplňovali v řetězcích rychlého občerstvení (McDonald a KFC, ale nic moc). Dobrou jídelnu jsme našli v HNL na křižovatce ulic Nimitz Hw. a Kahili St. (snídaně za 0,99 USD, opravdu dobrý cheesburger s hranolkama za 7 USD) – doporučuji, když jsme hledali rybí burzu. Na United Fishing Agency jsem narazil na internetu a návštěva rybí aukce opravdu stojí za to. Lodě z širokého okolí už od 1 hod v noci sváží své úlovky. Ulovené tuňáky, mečouny, marliny a spoustu dalších ryb zváží a každou označí čárovým kódem s váhou, rybářem a místem ulovení. Takto označené pak vystaví na paletách posypaných ledem v obrovské hale, kde přesně v 5:30 začne klasická aukce. Původně jsem si myslel, že se bude jednat o „malý“ rybí trh a nákupčí budou tak maximálně rybí restaurace z blízkého okolí, ale to jsem se šeredně splet. Mezi nákupčími byla opět „překvapivě“ spousta Japonců, Američanů z pevniny a dokonce Evropanů, kteří své vydražené zboží ihned odesílají

do míst určení a jako úlovky byly kousky vážící né 5-10 kg, ale 50, 100kg a víc. Vše bylo velice rychlé, jak postupovali „dražitelé“ za nimi šli ihned pracovníci Fishing Agency, kteří výsledky aukce a kupující ihned „pípali“ do přenosných PC a ihned po nich již další lidé zboží expedovali na dvůr, kde se ryby překládaly třeba do leteckých kontejneru s ledem a následně ihned odváželi na letiště. Kupující tak po skončení aukce okolo 9 hod dostávají fakturu a čerstvé ryby jsou do pár hodin na stole restaurací v Tokiu, San Franciska či Ženevě.

Všechno pěkné jednou končí a skončil také i náš havajský sen. Let zpět v případě takové dovolené je spíš otrava, kterou je nutné přežít a nejinak tomu bylo i u nás. Let zpět z United Airlines do New Yorku měl dvě části. První noční let s B 767-300 do LAX (letadlo z roku 1998) uběhl pro nás uběhl velice rychle, protože jsme jej únavou po dlouhém dnu prospali. Při vzletu jsme stihli natočit večerní nasvětlené Honolulu a pak si pamatuji jen tvrdé dosednutí na runwaji v LAX. Krátké asi hodinové mezipřistání v Los Angeles jsme strávili v tranzitu hledáním otevřené kavárny s nějakou snídaní. Následující let přes celé státy se stařičkou

B 757-200 (rok výroby 1990) byl nad očekávaní pohodlný, protože celé letadlo bylo přestavěno a Ekonomy plus United poskytuje opravdu příjemné cestování. Letadlo mělo nový interiér, winglety, internet a poprvé za celou cestu jsme potkali i české turisty. Přílet do New Yorku byl dokonce s předstihem a tak jsme měli čas na důkladnou prohlídku letiště JFK. A že se bylo na co dívat, o tom není třeba ani mluvit. Jen jízda vláčkem mezi terminály poskytovala „wspaniałe widoki“ jak by podotkli naši polští bratři. A že ty potkáte kdekoli a kdykoli je další poznatek z naší cesty. (Pro ty co opravdu polštinu nechytají – jsou to „nádherné výhledy“).

Když jsme se dostatečně vynadívali a vše nafotili, šli jsme se odbavit pro zbytek letu. Mimochodem v New Yorku berou ochranu letiště opravdu vážně. Ani mám nedošlo, jak jsme sledování, když jsme si natáčeli mumraj v odletové hale, uvědomili jsme si to až když nás zastavili dva policisté a ve vší slušnosti nás požádali abychom jim ukázali co jsme natočili. Jak nám následně vysvětlili, nesmí se natáčet kontrola do tranzitu a jelikož tam byly i tyto záběry museli jsme video smazat. Ale znovu oceňuji jejich profesionální a slušné jednání.

Z tohoto letiště bych ještě zmínil totální chaos před odletem u odletové brány. Něco takového se snad dá zažít jen u Ryanairu, kde se lidé tlačí aby si mohli sednou k okýnku. Vzhledem k tomu, že z vedlejší stojánky odlétala souběžně A 340-600 do Shanghaje, tak to byl chaos tuplovaný. Číňané a Italové se navzájem přetlačovali, kdo bude kde stát, mezi nimi se proplétali pracovníci letiště s invalidními vozíky a na nich starými Italy, kteří se snad vraceli na Sicílii umřít, do toho se postupně trousily posádky letadel, které procházely přímo do letadla a za nimi + další „odborníci“, kteří klidně prošli za nimi až do letadla…. a pak je ochranka vyváděla. No prostě chaos, jaký už dlouho nepamatuji, odlet asi o hodinu později, letadlo neuklizené a válející se odpadky pod sedadly, velice nepříjemná posádka na osmihodinovém letu, pro které jsme byli jen obtěžující povinnost – prostě body, které Alitalia letem do Chicaga získala, tady s přehledem ztratila a zůstal jen nepříjemný patos. Samotný let B 767-300 opět po China Southern z roku 1994, byl únavný, promítané filmy staré a jedinou světlou výjimkou bylo jídlo, které jsme dostali. Opět jsem si dal Hindu a ani trochu jsem nelitoval. Dostal jsem dhál a chuťově to bylo opravdu jako v Indii. Ani kosher nebylo špatné a rozhodně předčilo lososa kterého nabízeli standardně. Jinak nabídka losos a kuře, obě jídla s „uzenými“ těstovinami, moc lidí nenadchly.

Po přistání v Římě jsme vystoupili na stojánce a do terminálu nás dovezl autobus. Překvapivě okolo stály všechny větší stroje jak Alitalie tak ostatních leteckých společností. Tentokrát jsme už průchod další kontrolou do tranzitu absolvovali už pro nás v pohodě, ale pobavila nás

důležitost místních celníku. Při průchodu rámem jsme museli držet v ruce palubní vstupenky na další let (nemohly být v košíku s pasem – navíc, kdybychom je neměli vystavené, tak tranzitní přepážky kde bychom je mohli dostat, byly až za kontrolou). Palubky pak důležitě zkontrolovali a už vůbec jim nevadilo, že jsme jim omylem ukázali palubní vstupenku na let HNL-LAX (jiné letiště, jiný datum ….). Ta nám zůstala celá, protože ve státech si palubky na přepážce skenovali a ne odtrhávali jako v Evropě. Docela nás to rozesmálo a líp jsme si tak užili pravé italské esspreso a chutné croissanty. To byla asi příprava na to, abych se zase mohl rozčílit při další kontrole na kterou si mě vytáhl místní carabinieri. Když už jsme byli znovu zkontrolování, těsně před nástupem do autobusu, který nás měl odvést do letadla, si mě vyhlídl další „čičmunda“ a jal se mě důkladně kontrolovat.(Po kolikáte už???) Obsah příručního zavazadla, obsah taštičky z peněženkou a pasem, dokonce osobní prohlídku a důkladné prohmatání si neodpustil ….. sice jsem ani trochu nechápal smysl jeho počínání, které praktikoval i u jiných lidí – ale až teď si vlastně uvědomuji, že to byli jen muži…. prostě

taliáni.

Po všech těch kontrolách jsme konečně usedli do autobusu a jeli k našemu letadlu. A že to byla cesta daleká svědčí, že trvala skoro 15 minut. Po cestě jsme mimochodem potkali popadané kufry, které si jako by nic ležely uprostřed letištní plochy, kolem jezdily autobusy, vozíky s dalšími zavazadly a nikdo si jich nevšímal. Chudáčci, doufám, že tam neleží ještě dodnes.

Odlet našim posledním letadlem Alitalie se tak samozřejmě opozdil. Tentokrát letěl Airbus

A 321, konečně italské registrace z roku 1996, ale znovu přestavěný a vybavený novým interiérem. Mimochodem nikde jsme nezjistil, proč většina ostatních letadel AZ má irskou registraci (chápu, že je třeba majitelem leasingovka, ale to má třeba i ČSA a registraci mají českou). Poprvé za celou dobu se mi poskytla možnost sedět u emergency exitu, takže i místa na nohy bylo hodně. Letuška, konečně kočka, si sedla při vzletu a přistání vedle nás, takže nám ke spokojenosti chyběla snad jen trochu lepší „svačinka“ než ta, kterou jsme dostali. 100% džus z červených pomerančů, který Alitalia na svých letech nabízí je tak trochu skoro žiravina a tři tvrdé sušenky jsou spíš ostuda. Ale to je jen můj názor. Ostatní, na rozdíl od AZ, třeba nenabízí nic.

Takže před námi bylo poslední město na cestě – Londýn a jedno velké zklamání. Přílet byl načas a v pohodě, dokonce jsme viděli i dvě A380 (Singapure a Qantas), ale zvrtlo se to u pásu výdeje zavazadel. Jeden za dvou batohů, ten kde jsme měli všechny dárky, památky z Hawaiie, šňůry od PC a telefonu, dokonce na Hawii nalezený mobil Blackberry, nedorazil. Možné problémy jsme mohli předpokládat už v Honolulu, když nám paní na přepážce odbavovala batohy až do LHR, zároveň tvrdíce, že průhledné igelitové pytle do kterých jsme batohy měli zabalit, náš batoh dostatečně ochrání. Ono je pravda, že takový pytel není až tak špatná věc, protože by měl dostatečně jistit batoh od zachycení např. za popruhy ve spleti letištních pásu a vozíků, ale trochu nedomyšlené je přilepení polepky, kde je uveden cíl cesty. Ta byla přichycena jen právě na uvedený průhledný pytel. S variantou, že dojde k roztržení, už patrně moc letecké společnosti nepočítají. Batoh, který do Londýna dorazil, byl už dokonce bez obalu a samozřejmě bez štítku, takže předpokládám, že igelitový obal je vhodný tak maximálně do dvou letů a né čtyř, jak bylo u nás a navíc přes největší světová letiště LAX,JFK a hrozné FCO. Na reklamaci zavazadel samozřejmě neměli žádné informace o našem batohu a i když pán na reklamaci tvrdil, že batoh musel zůstat v Římě (což by nás mimochodem ani v nejmenším nepřekvapilo) neměl pro své tvrzení žádné podklady. Ať hledal, jak hledal, nikde nic, ani žádný záznam nebyl a nám tak zkazil poslední den cesty. To, že nás budou informovat nás moc neuspokojilo a když ani po týdnu se nikde batoh neobjevil, pomalu jsme začali obvolávat pojišťovnu.

Ovšem nakonec se vše v radost obrátilo, když jsme na mobilu uviděli telefonní číslo z Anglie. Po opatrných dotazech co v batohu bylo, jak vypadal, kde jsme s nim předtím byli (jako by už to neměli zapsané) jsme došli ke shodě a opravdu potvrdili, že to bude TEN náš batoh. Jak jsme se dověděli později, čipera batoh si trochu pocestoval po USA, ale nakonec přece jen dorazil k nám domů, kde měl. A jak zjistili od koho je, když byl bez štítku? Jak jsme pochopili v kapse batohu pracovníci batožin našli staré polepy se jménem a číslem letu z našich předchozích cest po ostrovech. Pak už stačilo, aby nějaká chytrá hlava zadala tyto informace do počítače a výsledek nedal na sebe dlouho čekat.

Před posledním letem pak zbývalo jen přejet z LHR na letiště STN, což jsme absolvovali metrem do centra Londýna a z Victoria st. autobusem, provést poslední drobné nákupy v letištním Intersparu a vystát dlouhou řadu před nástupem do letadla Ryanairu do Krakova.

Po jedenácti letech s „normálními“ leteckými společnostmi je let s nízkonákladovou společností typu Ryanair dost velký šok, který začíná už dlouho před odletem. Zvážit si příruční zavazadlo, aby nemělo ví než 10 kg a vlezlo se do „chlívečku“, zvážit si odbavené zavazadlo, aby nemělo víc než 15 kg – což u nás byl opravdu problém (naštěstí to vyřešil kufr koupený už v Americe). Dále je nutné si vystát řadu před samotným nástupem do letadla. A u té řady bych se trochu zastavil. Poláci to v Londýně vyřešili tak, že od nástupní brány začali stát řadu jak přicházeli, ale naneštěstí zvolili špatný směr řady. Né, aby stáli směrem do terminálu kde bylo dost místa na řadu, ale stáli směrem do chodeb, kterými přicházeli další lidé, takže ve výsledku, my když jsme sjížděli po jezdících schodech daleko v chodbě, naráželi jsme už do řady stojících lidí. Tím ostatní cestující letících do jiných destinací dokázali tak důkladně zblbnout, že například Španělé a Italové letící z jiných bran, se už (asi pro jistotu) postavili do uvedené řady a tak ji dále prodlužovali. Prostě správná groteska jak má být.

Ani po nástupu do letadla však nebylo vyhráno, jelikož jsme se do letadla dostali až poslední (odmítli jsme totiž společně s poláky prodlužovat řadu), místo pro nás jaksi nezbývalo, protože se někteří cestující rozhodli usadit „ob“ sedadlo (s místem uprostřed) a to místo jaksi nebylo volné…. Ale po menší domluvě jsme si nakonec přece jen sedli. Jak jsem si pak připadal já, celé dvě hodiny letu se svými 196 cm v maličkých sedadélkách Ryanairu, nebudu radši ani komentovat. Když jsme konečně dosedli v Krakově na zem, byla to pro nás opravdu úleva i z jiného důvodu a to že celý let okolo nás prokřičely děti.

Následovala opět důkladná kontrola dokladů – protože co kdyby chtěl někdo emigrovat z Anglie do Polska a pak už jen rychlý přesun domů, teplá sprcha a konečně naše postel.

Pokud jste opravdu vydrželi číst až dokonce, máte můj obdiv – já sám jsem se zhrozil, kolik toho ze mne vypadlo. Ale snad informace, které jsem výše popsal budou někomu užitečné. Rozsah cesty a to co jsme viděli ještě stále vstřebáváme, ale už teď vím jedno – budu čekat na další akční tarif na Hawaii, protože bych se tam chtěl někdy vrátit.