Grilování na "Sněžce"

Je to už taková tradice, už skoro 15 let jezdíme vždy kolem vánoc nebo silvestra grilovat k Roque Nublo. Už si nikdo z nás nepamatuje, čí to byl nápad, ale asi to celé vzniklo tak, že jsme jeli okolo griloviště, uviděli spousty lidí sedících, grilujících a bavících se, asi jsme se zastavili a prostě ta atmosféra nás chytla.

Nevím, možná ten pud má někde v sobě každý z nás, znáte to, Kopčem s Veverčákem pomohli Mamutíkovi ulovit mamuta, pak si všichni sedli na kameny před jeskyní a pekli maso, tváře se jim blyštěly a všichni byli spokojení a nemysleli na budoucnost. Tak si to alespoň rámcově pamatuji z pera pana spisovatele Štorcha. V jedenadvacátém století to vypadá trochu jinak, maso se loví v supermarketu, jeskyni jsme nahradili normálním bydlením a již od dob docenta Dolečka se zásadně nepřejídáme. Přesto je každý z nás (nebo možná skoro každý) ten nejlepší a vášnivý kuchař, jen co se vysloví to tajemné slovo : gril. Nebo barbecue, to podle společenského zařazení. A tak se v Čechách griluje na každé zahradě, tady na Gran Canarii na „každém“ k tomu vyhrazeném grilovišti. Inu, máme to prostě v genech, i když provedení je různé. Ale co se dá dělat, jiná země, jiný mrav.

Celé to začíná tím, že doma zjistíme, že nemáme dost tašek. Protože seznam věcí, když se jede grilovat na „Sněžku“, je fakt obsáhlý. Něco pohodlného na sebe, cesta trvá skoro hodinu, něco teplého na převlečení na pobyt „tam“, bývá tam totiž v zimních měsících docela slušná zima, něco záložního, co kdyby se něco zvrtlo, pak hodně vody (na mytí, na hašení, na pití, na zalití popela atd. ), deky přes ramena, kdyby foukalo, podušky na sezení na kamenné lavice, pití, maso, zelenina, skleničky, talíře, prkýnka, no ještě se divíte, že ten kufr je tak plný? 🙂

Vše se odehrává v nadmořské výšce 1668 metrů, což má své výhody (čistý rajský vzduch, ticho, klid, málo lidí atd.), ale i své nevýhody. Hoření je někdy těžko předvídatelné, stejně tak i teplota a náhlá změna počasí. Ale to vše je vyváženo fantastickým zážitkem a uspokojením těch „kopčemovských“ pudů :-).

Na Gran Canaria mají všichni obrovský strach z požárů a tak je život na grilovištích regulován. Pravidla se vyplatí pořádně prostudovat, zmýlená neplatí.

Rok co rok jezdíme na stejné místo a rok co rok „hodujeme“ i na stejném stolu. Ten náš nás nezklamal a zase na nás rok počkal.

Takže dělba práce jako podle Marxe, drahá polovička s naší ratolestí, který s námi trávil vánoce, vynáší naše zásoby do třicetileté války z auta, a já, Kopčem, jsem se pustil do rozdělání ohně, aby krásné kousky kuřecího „mamuta“ z Mercadony mohly být tepelně zpracovány.

Vynášení z auta a příprava stolu pro hostinu šla pěkně od ruky, to se však nedalo říct o rozdělání ohně. Sice jsem vyčistil ohniště, natrhl pytel s uhlím, proložil pepem a trochu polil podpalovačem, ale stále to nebylo ono.

Naštěstí ratolest napadlo jít na výzvědy k sousedům, zjistit tradiční kanárský systém rozdělávání ohně, nashromáždit dostatečné množství šišek, přesvědčit mě o správnosti řešení a za dvacet minut už bylo vše, jak mělo být a dokonce začaly nedočkavé plameny olizovat rošt.

Zatímco se uhlí krásně s pomocí smolných šišek rozhořívalo, vedle na menážním stole pokračovala zdárně příprava těch, z pohledu Kopčema, méně podstatných ingrediencí chystané hostiny. Krájely se rajčata, okurky, salámy, probíhala poslední kontrola marinovaného kuřecího masa, popíjelo se pivo či bílé víno, takže klasická odpolední selanka.

Sice to „v přípravně“ někdy působilo na první pohled chaoticky, ale věřte tomu, vše bylo pod kontrolou a první pohled skutečně jen klame!

Foukal špatný vítr a tak jsme byli nuceni podle rady Veverčáka trochu přikrýt ohniště, aby vše hořelo jak má. Postupně se uklidnily plameny, převládly řeřavé uhlíky a šlo se na to.

Grilovací pánev jsme pěkně rozehřáli pro kuřecí steaky, vedle v miskách se připravovala dalmátská směs (tajný recept z jedné z dovolených), v pravé dolním rohu je dokonce i vidět testovací talíř. Jamie z rychlovek by měl určitě radost kdyby viděl, jak nám to vše krásně odsejpalo.

Detailní pohled poodhalí něco „z pod pokličky“ našich receptů, můžu klidně prozradit, že vedle kuřecích plátků to byly ještě křidélka, stehýnka, hodně rajčat a cibule. Směs koření ani marinádu však neprozradím, jednak to nevím a pak, každý má určitě ten svůj a tedy nejlepší recept.

A pak už se jedlo a pilo a hodovalo. Hlad byl veliký a tak se nikomu ani nechtělo moc fotit, ono taky co by kdo na tom viděl, talíř, maso, zelenina a pak jen prázdné talíře. Sluníčko se začalo již sklánět k horizontu, stíny se prodlužovaly a tak jak jsme postupně dojídali, začal se k nám přibližovat kanárský pes. Na první pohled nevypadal nebezpečně, to my ostatně taky ne, bylo v tu chvíli těžko říct, kdo měl větší strach 🙂

Bariéru mezi námi pak zlomila jedna „kostička“ a k plné spokojenosti psiska jich pak bylo hodně. Zatímco probíhalo krmení dravé zvěře, dohořel oheň, a tak jsme začali postupně uklízet, jak se to většinou dělá, když už není co jíst.

Griloviště jsou slušně vybavená, sice byl stánek s občerstvením dnes zavřený, ale kontejnery na odpadky, toalety, tekoucí voda na umytí, vše potřebné pěkně po ruce. A tak jsme po sobě vše uklidili tak jako všichni ostatní kolem nás. Upřímně, vždy se divím, jak tady v horách jsou všichni spořádaní a čistotní, neodhazují odpadky kolem sebe jako kdekoliv jinde včetně pláží. Snad je to dané výší pokut a častým průjezdem auta strážců parku. Snad jinou „sortou“ lidí, která sem jezdí. Na každý pád griloviště jako z cukru, uklizeno, vše naloženo a nashle zase za rok!