0
0

Úterý. Spánek se nemá okrádat a tak jsme do auta lezli až po desáté. Konec konců máme dovolenou, a to jen krátkou, tak se nebudem honit. Zvolili jsme silnici přímo na sever suchým údolím Barranco Fataga. Brzy přišly serpentiny, silnice vyšplhala do sedla Degollada de las Yeguas, odkud byl dobrý výhled zpátky na Máspalomas, do údolí pod námi i na horskou hradbu s nejvyšším vrcholem ostrova na severu. O kus cesty dál se před námi objevila oáza: vesnice Arteara obklopená hustým palmovým hájem jako by nepatřila do fádní načervenalé šedi okolní krajiny. Pak následovala Fataga a silnice dál vytrvale šplhala k San Bartolomé de Tirajana, ležícímu v devíti stech metrech v kotli na úpatí nejvyšších hor. Tady už se vegetace změnila, svahy byly řídce porostlé borovicemi s velmi dlouhými jehlicemi a krajina začala vypadat veseleji. Stavili jsme se na náměstí v kostelíku, měl dřevěný strop a uvnitř hrála tlumeně ze záznamu varhanní hudba. Každá socha v kostele měla cedulku s údaji, o kterého světce se jedná, čeho je patronem a na který den připadá jeho svátek.

A stoupali jsme dál, ještě jsme nezdolali ani polovinu na dnešek plánované výšky. V Paso de la Herradura, 1249m, silnice konečně překonala hlavní hřeben, vlastně spíš okraj centrálního kráteru, a otevřel se výhled do středu ostrova, do oblasti kolem městečka Tejeda. Drželi jsme se severních svahů hlavního hřebene a silnice nás dovedla na parkoviště u Roque Nublo. Vydali jsme se spolu s dalšími turisty po upraveném značeném chodníku mezi borovicemi ke skále. Pořád bylo dost teplo, ale vítr dělal chůzi příjemnou.

Chodník vytrvale stoupal, minuli jsme bizarní skálu El Fraile a pak jsme několika serpentinami došli na nečekaně rovnou, několik desítek metrů dlouhou plošinu, na jejímž konci se tyčil monolit Roque Nublo. Pro původní obyvatelé ostrova byla tato skála posvátná a dovedu si představit, že plošina byla vhodným místem i pro velmi početná shromáždění. Od skály byl výhled zpět na nevýrazný Pico de las Nieves, korunovaný zelenou kupolí radaru, na západě se dala v údolí zahlédnout hladina přehradní nádrže, potom pohled upoutal vrcholek Pico de Teide, vyrůstající v dálce na severozápadě z mraků zakrývajících nižší polohy ostrova Tenerife. O kousek severněji, ale mnohem, mnohem blíž se tyčil další známý skalní monolit, Roque Bentayga.

Pak pohled upoutala Artenara, nejvýše položená vesnice na Gran Canarii, usazená v sedle hřebene uzavírajícího ze severu kotlinu. Za ní se nedočkavě kupily mraky, jako by přemýšlely, zda se mají přelít přes sedlo. A o pár stovek metrů níž, přímo na sever od nás, se v údolí bělala Tejeda. Dál na východ pak údolí zabydlely domečky obklopené terasovými políčky, El Culata. A pak už tu byl zase hlavní hřeben, kruh se uzavřel. Sestoupili jsme od posvátné skály a vydali jsme se po okružní cestě, obkružující ji o několik desítek metrů níže. Zatímco nahoře jsme potkávali výletníky ve vietnamkách, tady jsme byli úplně sami. Borový les byl tichý a suchý, chodníček byl stejně jako celé okolí pokrytý opadanými dlouhými jehlicemi, po kterých boty klouzaly. Právě jsem pochopil Ondřeje Sekoru, který na začátku první knihy posadil Ferdu Mravence na jehlici a nechal ho na ní sjíždět mraveniště.

Pokračovali jsme silnicí dál k východu. Les houstl a v Llanos del Garanón v něm bylo zřízeno piknikoviště a rozsáhlé veřejné tábořiště se záchody, zdrojem vody a zděnými grily. O kousek dál jsme objevili sad ovocných stromů a shluky kaštanů obsypaných chlupatými plody. Svahy tu nebyly zdaleka tak příkré a krajina zdaleka ne nehostinná.

Odbočka na Pico de las Nieves nás napřed dovedla k vyhlídce na jih, u které byla technická zajímavost: velká studna vyhloubená do skály. Vyhloubili ji tu na konci XVII. století a v zimě sem přicházely výpravy z vesnic dole, aby do proutěných košů udusávaly sníh a ukládaly ho do této 6.5m široké a skoro 10m hluboké, do skály vytesané jámy. V létě se pak sníh dopravoval do údolí. Samotný vrcholek Pico de las Nieves je zklamáním. Notnou část zabírá pečlivě oplocený vojenský prostor se zeleně natřenou kopulí radaru, na zbytku je parkoviště.

Je odtud slušný výhled na sever a na západ, to je ale asi tak všechno.Nechtěli jsme se vracet stejnou cestou, proto jsme pokračovali dál na východ. Odměnou nám byl maličký kráter Caldera de los Marteles, nějakých 500m v průměru a 80m hluboký, dno vypadalo, že je zemědělsky využíváno. O kousek dál, v Cazadores, jsme odbočili na nedůvěryhodně vypadající, uzounkou silničku a současně jsme vjeli do mraků. Na čelním skle se objevily drobounké kapky a silnice padala a padala pořád dolů. Na Gran Canarii je běžné, že se silnice kroutí, kopírují průrvy a stoupají v ostrých vlásenkách vzhůru, dosud žádná však neměla takový sklon jako GC120 z Cazadores do Ingenio. Padali jsme do bílé mlhy, vytáčeli zatáčky a pak mraky prořídly, zůstaly za námi a za chvíli jsme vjeli do Ingenio.

Ingenio je konečně obyčejné město, bez hotelů a turistických atrakcí, místo, kde lidé žijí a pracují. Vzali jsme tu levný benzin – 22 litrů za 17 euro a pokračovali jsme k jihu. Tam, kde nebyla zástavba, byly zase jen neutěšené sopečné kopce se suchou vegetací. Najeli jsme na dálnici a po ní pokračovali až do Playa del Inglés. Dálnice vyvolává v cestovateli dojem, že je v zeleném ráji. Je totiž obklopena navršenými valy porostlými palmami a kvetoucími keři. Ovšem o kousek dál, kde končí blahodárný proud vody ze zavlažovacího potrubí nataženého podél dálnice, je jen poušť. Dorazili jsme do domečku v půl sedmé a tak bylo dost času na to abychom si zaplavali v bazénu, který se zavírá v osm večer.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .