GRAN CANARIA-střed ostrova podruhé

Čtvrtek. Celý den se honily mraky a my jsme si četli. V podvečer jsme vyrazili na procházku zakončenou máčením v moři. Potravu nám poskytly hlavně zbytky z včerejší pizzerie.

Pátek. Probudili jsme se skoro za tmy, tedy krátce před osmou, a podařilo se nám vyrazit na cesty asi v půl desáté. Nad mořem byly mraky, hory se zdály být čisté. Vzali jsme to zase přímo na sever, na San Bartolome, přes průsmyk Herradura do centrální části ostrova a dál po GC60 směr Tejeda. Cestou jsme odbočili k druhému významnému monolitu, Roque Bentayga. Jeho okolí je sušší než u Roque Nublo. Žádné borové lesy tu nenajdete a ani se nedá jít na okružní procházku.

U parkoviště je informační středisko s panely popisujícími historii místa, bohužel pouze ve španělštině. Vyrozuměli jsme však, že se jednalo opět o posvátnou skálu a v její blízkosti se dají nalézt stará skalní obydlí. Od návštěvního střediska nás vedla stezka vzhůru k úpatí monolitu, nějaké jeskyňky jsme viděli a dokonce i na plošince u paty skály vyhloubeninu, která mohla sloužit k obětem.

Od Roque Bentayga jsme pokračovali po silničce dál na sever ke skalám zvaným Los Reyes, Králové. U nich se krčí pár domečků a měla by tu být i jeskyně Cueva del Rey, tu jsme však nenašli.

Tejeda je největším sídlem v centrální části ostrova. Několik domků se shluklo okolo kostela na ostrožně s plochým temenem, ostatní se drží na okolních svazích, obklopené políčky a několika stromy.

Silnice dál má pokračovat na Artenaru, byl však zavřená – pokládal se nový asfaltový koberec. Samozřejmě, někdy se to musí dělat, když mají být silnice v tak dobrém stavu, v jakém na Gran Canarii jsou. Jediný horší úsek, po kterém jsme tu v době našeho pobytu jeli, byla slepá silnička od Roque Bentayga ke Cueva del Rey. Dělník u zátarasu nám doporučil jet na Artenaru jinou cestou. Vyjeli jsme tedy až na hřeben, do místa zvaného Paso Cruz de Tejeda. Kromě tmavého kříže je tu hotel, restaurace a řada stánků, ve kterých můžete nakoupit nejen cetky, ale i třeba ponča a různé, prý typické, poživatiny. Výhled přímo od silnice kupodivu žádný velký nebyl: místo leží vysoko, má dost vláhy a proto je tu zeleno, borovice a kaštany k sobě přibraly i několik jiných druhů.

Silnice z Paso Cruz de Tejeda na Artenaru kopíruje hřeben a vede příjemným lesem, který potěší duši. Oproti tomu Artenara sama je trochu zklamáním. Z dálky vypadá větší, z blízka je to několik domků nahloučených kolem kostela Sv.Matyáše. Nad tím bílá socha Krista a vedle nová výstavba – žluté řadové domky na svazích pahorku korunovaného moderní plastikou z rezavého železa.

Pro cestu domů jsme zvolili silnici kolem přehrad na San Nicolás de Tolentino. Podle informačních tabulí by cestou měly být k vidění skalní příbytky – a vskutku, mapa tentokrát neklamala, u křížku nad nádrží Presa de la Candelaria jsme našli značenou odbočku na Acusa Seca. Po několika stovkách metrů úzké, klesající asfaltky jsme dorazili k vesničce, jejíž některé domy byly vytesány do stěny skalního převisu. Skála je provrtána dírami, které většinou zakrývají zamčené dřevěné dveře. Čím níže, tím méně příbytků je užívaných. Tohle místo je trvale osídleno od VI. století, bylo útočištěm původních obyvatel a až v druhé polovině XX. století se začalo vylidňovat. Pořád ale se tu bydlí. Je sem zavedena elektřina a telefon, nad střechy prostých domků ční televizní antény, pečlivě upravené zahrádky se zelenají a nejdete tu i vinnou révu. Silnice končí na kraji vesnice, dál se jde po strmých pěšinkách a schodech. A pohlédnete-li jižním směrem, uvidíte obě posvátné skály – Nublo i Bentaygu.

Pokračovali jsme po silnici GC210 dál na San Nicolás. Pokud dosud byly silnice kroucené a strmé, dvěstědesítka nezůstává v ničem pozadu, spíše naopak. Klesáte a klesáte pořád dál do nekonečné strže, minete obydlí nalepená pod převisy, objeví se hladina skoro prázdné nádrže

Presa del Perralillo, projedete kolem větrného mlýna, osamoceně stojícího na skalnatém výběžku vysoko nad přehradou, pak jste najednou na úrovni přehrady a klesání ještě neskončilo, čeká vás ještě druhá přehrada, Presa Caldero de la Nina, klesáte skoro kolmou stěnou v kličkách tenkého střeva a jste moc rádi, že jste po celou cestu nikoho nepotkali, protože na celém klesání, v těch stovkách zatáček, je jen zatraceně málo míst dost širokých na to, aby se tam dvě auta vyhnula. Ale to už je rozšiřující se údolí obsazeno plantážemi pokrytými špinavě bílou látkou. V okolí San Nicolás je takových plantáží nejvíce z míst, které jsme viděli, a nutno říci, že to není nic, co by oku lahodilo. Ostatně, v Andalusii je takto – s vyjímkou rezervace Cabo de Gata – zohaveno celé pobřeží.

Měli jsme v úmyslu se ještě smočit v moři, to však bylo neklidné a pláž San Nicolás má příkrý břeh z velkých valounů. Jejich rachot pokaždé, když vlna ustupovala, naznačoval, jak by také mohla dopadnout naše žebra při nešikovném pokusu o vstup do vody. Klukům se surfovými prkny to však nevadilo. Vrhli se s prknem na ustupující vlnu, proplavali zpěněným hřebenem další, až se dostali tam, kde se vlny začaly nad mělčinou zvedat. Nemuseli nijak daleko, jen pár desítek metrů. A pak čekali na správnou vlnu a více či méně elagantně klouzali ke břehu.

Začalo se ochlazovat, bylo šest večer. Sbalili jsme se a zamířili domů. Čekala nás dlouhá cesta – možná ne na kilometry, ale určitě na čas, převýšení a počet zatáček. Auto vyšplhalo z údolí 640m na sedlo Degollada de la Aldea a tam najelo na trasu, kterou už znalo z prvního výletu do údolí Tasartico. Jak jsme se blížili k dálnici, přibývalo v ústích soutěsek nové hotelové výstavby. Zdaleka nejhrůznějším případem je Taurito, kde na pustých skalních stěnách soutěsky ulpívají plivance mnohapatrových hotelů, některé dostavěné, jiné ve fázi železobetonových skeletů, to vše v naprosto zrůdném množství ve srovnání s pár metrů dlouhou černou plážičkou v závěru soutěsky. Pokud se někdy rozhodnete k návštěvě tohoto ostrova, určitě neradím Taurito.

A je tu sobota. Připlatit si v recepci chatku ještě na půl dne, protože týden už uplynul (vyberte si: letět přes noc a mít osm dní, nebo letět ve dne a mít jen šest), vrátit hyundáče, smočit se v moři, koupit pár dárků, užít si bazénu, sbalit – a najednou se stmívá, před recepcí zastaví autobus a dovolená je v tahu.