0
0

M. si dlouho dopředu naplánovala dovolenou. Já to nijak neřešil. Řekli jsme si, že zkusíme něco na last anebo pojedeme někam na wellness. V týdnu před odjezdem jsem byl ještě služebně v zahraničí a vrátil se až v pátek. V sobotu ráno jsme tedy naběhli na net. Protože M.měla termín dovo pevně daný byla volba hodně omezená. Nakonec jako jediné možné (a přijatelné) vypadla Gran Canaria s německou cestovkou s odletem z Vídně a to přes Student Agency (nabízí parkování na letišti zdarma). V sobotu ještě běžím do knihovny pro nějakého průvodce po GC a na netu hledám další potřebné informace. Odpoledne nastaly mírné komplikace s vyřízením platby přes víkend, ale M.vše zvládla vykomunikovat a v pondělí v pobočce SA v Ostravě vyzvedla potřebné (tedy zejména poukaz na parkování gratis, ten nejde poslat mailem). Odlet v úterý v 6:00 ráno. V pondělí jsem ještě v práci, večer vše balíme a kolem půlnoci vyrážíme směr VIE.

Parkoviště Mazur nacházíme celkem bez problémů. Letiště je prakticky opuštěné, náš let do Norimberku je první toho dne. Letíme totiž s přestupem přes Norimberk. Přestup je v pohodě. Let trvá 4,5h a v Las Palmas přistáváme ve 12:30. Venku čeká zástupkyně německé cestovky, naštěstí vládne i angličtinou. Předá nám uvítací obálku s informacemi o ostrově (vše v němčině, bohužel) a nasměruje do správného autobusu. To je vše. Autobus nás posléze vyplivne před našimi apartmány v Playa del Inglés. Ubytováváme se už sami. Dostáváme apartmá ve 3.patře. Skládá se z obývací části s kuchyňkou, prostorného balkonu, samostatné ložnice a velké koupelny s WC. Celkem prosté, ale zcela vyhovující.

Vybalujeme a dostáváme hlad. Jdeme se projít k nákupnímu centru KASBAH. Playa del Inglés je obrovské turistické letovisko přeplněné hotely a apartmánovými domy. Dáváme si ve fastfoodu pivo a něco teplého do žaludku. Na zasycení to prozatím stačí. Pak jdeme k moři a podél pobřeží k dunám. Při prvním pohledu na pláž nás jímá děs. Je plná barevných slunečníků vyrovnaných v nespočetných řadách. Běhá nám z toho mráz po zádech. Dokonalý turistický průmysl.

Utahaní po probdělé noci se dovlečeme do apartmánu. Po chvíli oddechu ještě vyrážím sehnat půjčovnu aut. Měl jsem za to, že jich tady bude přehršel. Překvapivě však v bližším okolí žádnou přijatelnou nenacházím. Nakonec náhodou v jedné uličce narážím na půjčovnu Drago. Sedí tam sympatický mladík středoevropského vzhledu. Ptá se odkud jsem. Z něj se vyklube Polák. Okamžitě přecházíme z angličtiny do polštiny a jednání je mnohem snazší. Domlouvám si Pandu na 7dnů za 140€. Vojtek mi dává i telefon na sebe kdyby něco. Jsem spokojen.

2. den – první vyjížďka po ostrově

Druhý den ráno si jdeme vyzvednout fiátka. Dnes je zde pro změnu majitel-Ital. Přebíráme si Pandu. Je už dost jetá, řazení gumové, ale za ty peníze nelze čekat zázraky. V nádrži zbývají snad jen výpary. Ital nám ukazuje cestu k nejbližší benzince. Nakonec ji v místním chaosu na druhý pokus nacházíme. Jenže jak se teď dostat k našemu apartmánu? Zkouším tedy navigaci v mé obstarožní a nechytré Nokii a kupodivu ta nás dovede na místo.

Naskládáme věci do auta a vyrážíme na první vyjížďku. Pro začátek plánuji něco lehčího na seznámení s ostrovem, jeho cestami a provozem. První zastávka je Agüimes. Zde stojí za pozornost kostel San Sebastian. Kostel stojí na náměstíčku uprostřed staré čtvrti. Náměstíčko je plné řvoucích dětí. Asi mají přestávku ve vyučování. Prohlížíme si kostel zvenčí i zevnitř. Následně pak bloumáme uličkami. Všude narážíme na nějakou sochu . A to nejen zde, prakticky pak všude po ostrově. Líbí se mi to.

Pokračujeme směr Ingenio. Cestou ještě odbočujeme do Barranco de Guayadeque. Je to cesta hlubokým údolím. Podél jsou ve skalách vybudovány restaurace. Jezdí a zastavuje zde mnoho výletů, takže kolem poledne bývá přelidněno. Na koci údolí končí i cesta. Jdeme me ještě kousek pěšky nahoru do skal. Je to vlastně naše první setkání s divokou krásou sopečné Gran Canarie , takže se mi tu velmi líbí.

Dále pak pokračujeme do Ingenia. Zde na Plaza de la Candelaria je kostel Iglesia Nuestra de la Candelaria. Je půl třetí. Kostel bohužel otvírá až ve čtyři. Jedeme tedy dál do Telde. Zde má být stará čtvrť San Francisko a velmi významný kostel San Juan Bautista. Vjíždíme do Telde. Tam, kde se nám jeví, že jsou staré domy, parkujeme na parkovišti. Ptáme se hlídače, kde je stará čtvrť San Francisko. Něco brebentí španělsky a posílá nás určitým směrem.

Vcházíme do nějaké čtvrti na náměstí s kostelem San Georgio. Celkem nic moc. Říkáme

si, proč to průvodce vlastně tak vychvaluje. Nakonec uondaní usedáme na náměstí do kafetérie. Přichází servírka a španělsky se ptá, co si přejeme. Inzerují na plakátu frappélaté, tak říkám, že si dám frappé. Nechápavě na mne kouká a ptá se „kafé?“. Trvám na frappé, chvilka zmateného domlouvání. Pak říká, že přinese „kafé s ice“. Kývnu tedy a jsem zvědav. Posléze přináší něco jako kafe se zmrzlinou a hustou šlehačkou navrch. Je to moc dobré.

Na parkovišti se hlídače ptáme na cestu ke kostelu San Juan. Pro jistotu mu ukazuji obrázek z průvodce. Pochopí a španělsky mi vysvětluje nejbližší odbočku a tam, že už je naváděcí cedule. Skutečně, podle cedulí dorážíme do čtvrti San Juan a nacházíme kostel . Bohužel je zavřený. Bloumáme místními uličkami. Je to nádherná stará čtvrť s výstavními domy. Pochopíme, že toto je pravděpodobně ono opěvované San Francisko a ne to, kde jsme byli předtím. Narážíme na nádhernou oplocenou zahradu s papouščími voliérami. Podle tabulí není jasné, jestli můžeme vstoupit, ale místní hlídač nás zmerčí a vřele nás zve dovnitř. Procházíme bujnou vegetací, pozorujeme dovádějící papoušky, usedáme na lavičku a nasáváme tu atmosféru. Nádherné místo.

Vracíme se ke kostelu. Je stále zavřeno. Ptám se místních, jestli se otevírá. Říkají, že až v 5 hodin (asi za 50 minut). Rozhodujeme se počkat a procházíme se dalšími uličkami této staré čtvrti. V daný čas přicházíme před kostel. Ten právě odbíjí pátou. Přesně s posledním úderem se kostel otevírá. Takováto přesnost je na jižany nevídaná. Kostel San Juan Bautista je jedna z nejvýznamnějších památek na ostrově. Byl vystavěn v roce 1502 z tmavého kamení vulkanického původu. Jsou zde bohatě zdobené oltáře a to jak hlavní, tak boční. Je zde i soška Ježíše, kterou upletli indiáni z kukuřičného listí a další díla z celého ostrova. Stojí to za návštěvu.

Po prohlídce odjíždíme domů. Řešíme kam na večeři. Včera jsme zaznamenali podél pláže řadu restaurací. Zkoušíme to tedy tam. Opravdu je zde jedna vedle druhé všech možných druhů. K tomu samozřejmě nadháněči. Jedním se necháme zlákat. Kotlet, losos a sangria byly vynikající. Pak se ještě procházíme nekonečnou řadou restaurací podél dun. Je to šílené.

3.den – do vnitrozemí

Je zamračeno. Vyrážíme směrem na západ do Puerto de Mogán a pak se uvidí. Cestou odbočujeme na pláž Amadores. Tu nám doporučoval Vojtek, prý zde svítí prakticky stále slunce. Přijíždíme do rozlehlé zátoky mezi vysokými útesy. Nevěříme svým očím. Vysoko na skalách obkružujících zátoku se tyčí monstrózní budovy hotelů moderního stylu . Dole je pak široká půlkulatá písečná pláž o délce asi 500-600m. Je doslova pokrytá stovkami modrých lehátek a oranžových slunečníků. Vše přesně naskládáno a vyrovnáno v řadách otočených ke slunci . Působí to jako jedno obrovské panoptikum.

Po chvíli se v mracích udělá díra a opravdu zde vysvitne slunce. Je to balzám na duši po dvou zamračených dnech. Z hotelů se začínají jako termiti rojit místní rekreanti a postupně zaplňují valnou část lehátek. Vše je jako na povel – přijít, obsadit lehátko, namazat se, zalehnout a chytat slunce. Těžko uvěřitelná masová turistika. V moři se koupe málokdo. M.jen smočí nohy a stačí jí to, Je prý studená.

Když nachytáme dostatek slunce, pokračujeme dále. Přijíždíme do Puerto de Mogán. Proplétáme se městečkem a pokouším se zaparkovat. Bohužel žádné volné místo není a to ani v přístavu, ani u obchodního centra. Všude stovky aut a místo žádné. Vzdáváme to a rozhodujeme se vyrazit do vnitrozemí do hor. Jedeme směr Mogán. Cesta stoupá vesnicemi nahoru, mraky zázračně mizí, začíná být modro. Paráda. Dojíždíme na rozcestí, dáváme se vpravo na GC-605. Cesta začíná šplhat ještě strměji serpentinami vzhůru. Otevírají se nám neskutečné výhledy nahoru na úbočí rozervaných sopečných skal , na vesničky dole v údolích. Přejíždíme hřeben a vjíždíme do hornatého vnitrozemí. Opět úžasná divoká údolí, skály, pod námi přehrada, nad námi sopečné skalní masivy . Je to jako z jiného světa.

Jedeme asi hodinu a přijíždíme k dalšímu rozcestí. Dáváme se směr Roque Nublo. To je jeden z „povinných“ bodů ke shlédnutí. Na parkovišti není ani moc aut. Roque Nublo (Mračná Skála) se v dálce majestátně tyčí oproti obloze. Od parkoviště vede ke skále pěší stezka. Bereme batoh, vodu a vyrážíme do kopce. Když po asi 45 minutách došplháme ke skále, začínají se valit mraky. A to kupodivu jen na jedné straně. Bohužel právě na té, kde má být doporučovaný výhled do Malého Gran Canyonu a na Roque Bentaiga. Je to zvláštní – na jedné straně hustá mlha, na druhé krásně svítí slunce. Předěl je právě Roque Nublo. Musím se tedy spokojit jen s výhledy na jednu stranu. I tak to ale stojí za to.

Po návratu k autu přemýšlíme kudy domů. Rozhodujeme se pro cestu před Ingenio, navštívit kostel, který byl včera zavřený. Cestou přijíždíme na rozcestí, kde je odbočka na Pozo de las Nieves – nejvyšší bod ostrova. Když už jsme tady a je jasno, zkusíme to. Avšak po asi 1km vjíždíme do mlhy. Nemá to cenu. Obracíme a jedeme zpět na Ingenio. Cesta padá poměrně strmě dolů. Posléze vjíždíme opět do mlhy. Dokonalý kontrast oproti jasnu na druhé straně masivu. Mlha pokračuje, dokud nesestoupáme pod úroveň mraků.

Dojíždíme do Ingenia. Kostel Iglesia de Nuestra je tentokrát otevřený. Uvnitř místní připravují výzdobu na nadcházející velikonoční svátky. Chvíli posedíme a obdivujeme nádherný oltář. Hlavním prvkem oltářů ve zdejších kostelích jsou sošky madon. Tady je s nádherným červeně podsvíceným pozadím.

Je už po páté, ozývá se hlad. Zkusíme něco místního. Na malinkém náměstíčku jsou dva bary. V jednom cosi smaží, vůně se line až ven. Vcházíme. Jsme zde jediní hosté. Holohlavého mladíka v kuchařském oděvu se ptáme na večeři. Moc anglicky neumí, my zase ne španělsky. Nakonec se domlouváme, že nám udělá nějaký pork (vepřové). Dáváme si nealko pivo, usedáme ke stolku, koukáme na nějakou španělskou indiánku v televizi. Po chvíli mladík přináší vrchovaté talíře s kostičkami vepřového, opečenou zeleninou a kanárskými bramborami. Hladově a s chutí to sníme. Platíme asi poloviční cenu než v Playa del Inglés a spokojeni odjíždíme domů.

4.den –Kolem ostrova

Ráno, přes původní záměr vyrazit brzy, se budíme až kolem osmé. Nechybí vydatná snídaně a tak vyrážíme až před desátou. Cestu až do Mogánu známe už ze včerejška. Za Mogánem pak odbočujeme doleva na GC-200 směr Puerto de la Aldea. A už to začíná – silnice vede nahoru dolů nádhernými divokými údolími vymodelovanými v sopečné krajině. Zastavujeme na výhledech a kocháme se. Po asi hodině dorážíme do Puerto de la Aldea. Je to malý tichý rybářský přístav s menší pláží. Před pláží je v borovicovém lese ukryta obrovská plocha pro piknikování s mnoha a mnoha kamennými stoly a židlemi. Marně přemýšlím, k čemu že to asi slouží. Chvíli zde bloumáme, pozorujeme moře a vysoké útesy na konci pláže . Následně pokračujeme dále směr Agaete.

Cesta vytrvale šplhá vzhůru po úbočí divokých hor. Po chvíli šplhání přijíždíme k vyhlídce. Zastavujeme a shora obdivujeme vysoké útesy padající kolmo k moři . Cestou do Agaete je takových zastavení ještě několik. Dojíždíme do Agaete. Jeho bílé domky září do dáli. Projíždíme jím a pokračujeme až do Puerto de la Nieves.

Okamžitě nás uchvacuje zdejší atmosféra. Je to v tuto dobu tiché, malé, přátelské letovisko s chráněnou oblázkovou pláží ukrytou za molo přístavu. Z nábřežních restaurací a malých penziónů vyzařuje neuvěřitelně přátelský duch a pohoda. Tady bych chtěl přebývat a ne v monstrózním Playa del Inglés.

Nejdříve navštěvujeme místní kostel . Postarší paní „hlídačka“ nás vřele vítá a umožňuje krátkou prohlídku. Hned za námi pak kostel zavírá. Měli jsme štěstí. Dle průvodce by to měla být prostá stavba zvenku i zevnitř bez ozdob. Skutečně – zvenku jednolodní bílý kostel, uvnitř jen prostý oltář: Po stranách na zdech a dále na trámech dřevěného krovu jsou umístěny modely lodí. Působí to zvláštním dojmem ve srovnání s ostatními kostely. Tento je opravdu osobitý.

Jdeme si sednout na nábřeží. Nasáváme zdejší atmosféru. Slunce svítí, pohoda báječná, na pláži jen pár lidí . Po chvíli podléháme a jdeme si pro plavky. M. tvrdí, že se přece v tom oceánu musíme smočit, když už jsme tady. Voda je osvěžující (čti studená). Já si zaplavu, M. udělá jen dvě tempa. Když už se dostatečně nabažíme slunce a uschneme, pokračujeme dále do Agaete Valley.

Cesta vede do kopce čarokrásným zeleným údolím. Zde je bohatě vysázeno různé rostlinstvo. Vše lemováno vysokými skalami. Nádherná podívaná. Návštěva určitě stojí za to. Na konci, když se dostatečně pokocháme, otáčíme a jedeme zpět. Odbočujeme směr Guía – Galán.

Dalším cílem je Canobio de Valerón. Jsou to jakési jeskyně vydlabané ručně do skály pod lávovým převisem . Sloužily údajně jako skladiště obilí a byly vydlabány před asi 500 lety. M. se na to dívá s despektem, proč někdo před pouhými pětisty lety něco ručně dlabal do skály. Nicméně je to místní historie.

Pak se vracíme do Guíy. Zde je historický střed města a kostel na náměstí. Bohužel zavřený. Chvíli procházíme městečkem, pak jedeme dál do Sardiny.

Sardina je nádherný rybářský přístav s menší písečnou pláží mezi skalami a barevnými domky nad ní. Sedáme si do místní restaurace asi 10m nad mořem. Číšníci hovoří pouze španělsky. Přináší jídelní lístek a hned nabízí rybu (to jsem z jejich španělštiny pochopil). Říkáme si tedy o ni. Sedíme, díváme se na dorážející vlny moře a dovádějící Španěly na pláži (dnes je pátek a začíná jim víkend). Mezitím nám přináší ryby. Porce jsou obrovské a ryba moc dobrá. Dokonce i cena byla víc než přijatelná. Jsme nadmíru spokojeni. Před sedmou se zvedáme a po dálnici se vracíme domů, kam přijíždíme kolem osmé.

5. den – ke kráteru a do zahrad

Ráno odbíhá M. (ostatně jako každý den) do pekárny vedle pro čerstvoučké houstičky a něco sladkého k snídani. Pak vyrážíme směr sever. Cílem je jedna z hlavních atrakcí ostrova Caldera de Bandama – kráter vyhaslé sopky. Po chvíli bloudění dojíždíme na místo. Nejdříve, neznajíce systém, vyjíždíme až nahoru na Pico Bandama. Odsud je úžasný výhled dolů do kráteru , zelené golfové hřiště nad ním a hory v pozadí . Máme v úmyslu kráter obejít. Sjíždíme tedy autem dolů do sedla a zastavujeme u značky, kde je vyobrazen chodec a šipka Caldera Bandama. Stezka vede lávovým pískem. Nejdříve prudce stoupá ke golf hotelu (dá se dojet až sem a cestu začít odsud). Zde se pokocháme zelenou nádherou golfového hřiště lemovanou hnědými skalami v pozadí. Pak už sestupujeme po hraně kráteru na další pěšinku. Cesta je to docela příjemná, nahoru dolů. Chůze v lehkém lávovém písku je však poněkud obtížnější. Otevírají se stále nové a nové výhledy jednak do kráteru, jednak na pobřeží a okolí. Má to trvat něco přes hodinu: My jsme to šli hodiny skoro dvě.

Schvácení vstupujeme do jedné místní minihospůdky. Chceme si dát nealko pivo. Číšník brebentí opět pouze španělsky. Od vedlejšího stolu na nás náhle jeden Španěl promluví čistou slovenštinou, že nám pomůže s překladem. Naštěstí to moc není potřeba, „cerveza sin alkohol“ si už dokážeme objednat sami. Po chvilce odpočinku se loučíme se Španělem-Slovákem a učíme číšníka říct česky „děkuji“ a slovensky „ďakujem“.

Pokračujeme k dalšímu cíli – Jardín de Gran Canaria. Je to botanická zahrada založená Švédem Larsonem a dalšími botaniky. Myšlenkou bylo shromáždit všechny rostlinné druhy Kanárských ostrovů na jednom místě. Je krásně, zahrada je rozlehlá a stupňovitá, místy už nepříliš udržovaná. Za pozornost určitě stojí množství dracén a zejména kaktusová zahrada s nepřeberným množstvím kaktusů všech možných velikostí a tvarů . Za slunečného počasí probloumáme zahradou asi 1,5 hodiny.

Je něco po čtvrté, máme ještě čas a tak se rozhodujeme navštívit Arucas. Zde má být pozoruhodná katedrála z tmavého lávového kamene. Katedrála skutečně výrazně vystupuje jako tmavý monument mezi bílými a barevnými domky v okolí . Při bližším pohledu je opravdu impozantní a řekl bych nejhezčí na ostrově. Obcházíme ji. Je bohužel zavřená. Před katedrálou je staré náměstí s výstavními domy. Bloumáme historickým centrem města s nádhernými domy v koloniálním slohu. Vše barevné a opravené. Narážíme také na městský park. Ten se mi moc líbí, marně přemýšlím, proč něco podobného nejde u nás. Při procházce parkem uslyšíme zvony katedrály zvoucí k bohoslužbě. Jdeme se tedy podívat i my. Katedrála je zevnitř stejně nádherná jako zvenku. Očividně již vyzdobená na nadcházející velikonočními svátky. Chvilku posedíme a vnímáme atmosféru. Je zvláštností, že prakticky ve všech kostelích na ostrově hraje tiše spirituální hudba. Dodává to takovou zvláštní povznášející atmosféru, moc se nám to líbí.

Kolem šesté odjíždíme domů. Tady nastávají menší potíže – nejde nám zaboha zamknout auto (ani po mnoha pokusech). Volám do půjčovny, po chvilce dohadování snad chápou, co chci a říkají, že do deseti minut přijedou. Skutečně, po chvilce přijíždí „mechanik“. Nám se však mezitím podařilo zámek nějak zprovoznit. A s „mechanikem“ tak není vlastně co řešit. On také nechápe, co vlastně máme za problém. Zkusí zámek – vše samozřejmě jako naschvál funguje. Kroutí hlavou, s despektem říká „no problemo“. Já musím opravdu uznat, že teď „ no problemo“ a vypadám jak idiot. Ale zámek nás zlobil už několikrát předtím (a i potom). Nechávám to být, ono to nějak půjde.

Už za tmy se vypravujeme k restauracím na pláži. Minule jsme si všimli Číňanů, kteří inzerují „Eat as much as you can“ za 6,95€. Jdeme to zkusit. Čínané jsou opravdu mimořádně úslužní. Můžeme si dle libosti opakovaně vybrat u pultu z asi 20-25 druhů jídel a nadto zákusků, pudinků, zmrzlin atd. Jídlo bylo vynikající. Po celodenním hladovění nám to přišlo zatraceně vhod. Určitě je ještě jednou navštívíme. Byla to taková příjemná tečka za celým dnem, který se na sto procent vydařil.

6.den – opět do vnitrozemní ostrova

Po ránu je modro. Vyrážíme do hor. Jedeme přes Falangu směr Roque Bentaiga. Po chvilce stoupání se před námi opět otevírá jedno nádherné údolí a po přehoupnutí přes hřeben další, ještě krásnější . Pastva pro oči. A to netušíme, co nás ještě čeká dál. Po poslední odbočce k Roque Bentaiga se dostáváme na vrcholek údolí přezdívaného malý evropský Gran Canyon. Ten první pohled bez přehánění bere dech . V Americe jsem nikdy nebyl, ale podle obrázků ji to tady velmi připomíná. Něco neskutečného. Při výšlapu na Roque Nublo druhý den, mi údolí zůstalo skryto v mlze. Dnes ho tedy vidím v celé slunečné kráse. Toto údolí a výhledy do něj nás pak budou provázet po většinu dnešního dne.

Přijíždíme k Roque Bentaiga. Je neděle, na příjezdové cestě je zavřená závora. Nechápu proč, nicméně asi 1 km na parkoviště pod skálou musíme vyšlapat pěšky. Pak už začínáme šplhat k vlastní skále. Roque Bentaiga je skalní masiv, který se tyčí vysoko nad údolím . V dáli za zády se o kus výš tyčí jako prst k nebi Roque Nublo . Scenérie jako z pohádky. Vyšplhám nahoru. Zde je staré posvátné místo – shromaždiště (tagoror) s náznakem vyrytého oltáře s kruhovým znakem . Chvíli sedím, vnímám mystickou atmosféru, kochám se výhledy na Roque Nublo a malý Gran Canyon. Je to něco nepopsatelně krásného. Tady jsem v sedmém nebi. Celý pobyt kolem Roque Bentaiga nám zabere asi 2 hod.

Pak vyrážíme přes Tejedu (opět výhledy do čarokrásného údolí) do Artenary. Artenara je nejvýše položená vesnice na Gran Canarii (1280 m.n.m). Zde na krátké pěší zóně je kostel San Matias. Vcházíme dovnitř. Opět velmi pěkný. Kousek opodál je další vyhlídka do malého Gran Canyonu . Nemůžu se toho nabažit. Nahoře ve vesnici je známý jeskynní kostel La Virgen de la Cuevita . Šplháme k němu. Kostel je otevřen. Je to jeskyně s kamenným oltářem a několika dalšími prostými kamennými artefakty. Každý rok v srpnu se zde koná velké procesí, což dokládají i fotografie před kostelem. Kostel i Artenara sama určitě stojí za návštěvu.

Dále pokračujeme do Tamadaba. Je to rozsáhlý borovicový les. Přijíždíme k němu. Kolem lesa se obtáčí jednosměrná silnice s tábořištěm asi uprostřed. Sjíždíme k tábořišti a jdeme na krátkou procházku. Borovice voní, vzduch je úplně čistý, lahodí plicím. Z lesa by měl být výhled na moře a Tenerife. A tady zažijeme něco zvláštního. Stojíme na místě zalitém sluncem a hned vedle nás se dole z údolí valí nahoru hustá mlha . Zajímavé. Bohužel, z výhledu tím pádem není nic. Chvíli se ještě procházíme, pak se rozhodujeme pro návrat domů. Zvolil jsem cestu GC-210, o které je na netu zmínka jako o nejkrásnější na ostrově a málo frekventované.

Cesta vede údolím Barranco de la Aldea. Zpočátku se cesta jeví jako běžná s (již) obvyklými výhledy . Ale za Acusou se vše dramaticky mění. Cesta se zužuje na šíři jednoho auta a to, co se před námi otevírá, se slovy dá těžce popsat . Zůstávám oněmělý a u vytržení. Cesta se začíná prudce klikatit dolů po téměř kolmé skále a vine se v úzkém hluboce zařezaném údolí podél úbočí opravdu velmi divokých sopečných skal. Jako perlička zde působí zelená přehrada Embalse de Paranillo . Zírám, fotím. Nevěřícně kroutím hlavou. Zastavujeme u mlýna nad přehradou (v podstatě jediné místo, kde se zastavit dá). Fotím ostošest. Dále přejedeme kolem přehrady. Cesta i údolí se ještě více zúží, cestička se údolím doslova prodírá . Vrcholné okamžiky na ostrově. Na toto se těžko dá zapomenout. Kdo můžete, shlédněte, projeďte. Trvá to asi hodinu. Zaručeně nebudete zklamáni.

Po asi 30 km nádherného adrenalinu přijíždíme na pobřeží a už nám známou cestou přes hory do Mogánu se vracíme domů. Dnešní den byl nabitý zážitky. Vyhladovělí se jdeme najíst opět k Číňanům. Nejenže se dobře najíme, ale mají tady i vynikající sangrii.

7. den – návštěva vesnic a městeček

Je lehce pod mrakem. Dnes jsme zvolili pro změnu kulturní vyjížďku po městech a vesnicích. Začínáme ve Vaselquillo. Zatímco na pobřeží svítí slunce, hory nad Vaselquillem se zahalují těžkými černými mračny. Vaselquillo je větší vesnice s kostelem na náměstí (zavřeným), pár uličkami se starými domy a turistickým infocentrem. Zde se nabízí nepřeberné množství turistických vycházek. Všechny letáky jsou však bohužel jen ve španělštině. Vaselquillo nás celkově moc nezaujalo.

Pokračujeme dále do Vega de San Mateo. Zde zastavujeme na velkém náměstí. Kousek od něj je další staré náměstíčko s kostelem, radnicí, starými domy. Tady už to stojí za zastavení. Podíváme se do kostela, probloumáme starými uličkami, pokocháme se. Pak pokračujeme dále směr Teror.

Cesta nás vede neobvykle zelenými údolími. Je to kontrast proti vyprahlým skalám ve vnitrozemí. V Teroru se vmotáme do uliček a parkujeme poblíž baziliky . Bazilika Nuestra Seňora del Pino je nejvýznamnějším svatým místem na ostrově. Byla založena v 16.století a ukrývá v sobě nejuctívanější svatou madonu La Virgen del Pino. Máme štěstí, přijíždíme odpoledne a bazilika je právě otevřená. Vstup 1,5€. Vcházíme bočním vchodem a zůstáváme ohromeni. Bazilice vévodí obrovský vyřezávaný pozlacený oltář v němž se skví socha madony . Působí to opravdu impozantně. Dále jsou zde boční oltáře se sochami světců od místního sochaře Peréze i dovezené z jiných míst. Také okenní vitráže stojí určitě za zmínku a shlédnutí. Při bližším prozkoumání zjišťujeme, že socha madony je umístěna za oltářem v samostatné místnosti, do které je vchod schodištěm z bočního vstupu do baziliky. Jdeme tam. Obcházíme zblízka Madonu. Je oblečena do nádherných zdobených šatů . Tyto šaty (a řada dalších) jí byly věnovány během věků a ona je do nich postupně oblékána při různých příležitostech. V předpokoji je výstava všech těchto šatů a ostatních darů, které Madona dostala. Vše je to úžasně krásné. Návštěvu baziliky by jste určitě neměli vynechat.

Před bazilikou je kouzelné náměstíčko Plaza de Dona Tereza Bolivare z kterého vybíhá pěší ulice lemovaná nádhernými starými domy s balkony. Není zde moc lidí a tak si v klidu vychutnáváme vycházku těmito starými časy.

Z náměstí je také vchod do domu Patronos de la Virgen. Je to bývalé letní šlechtické sídlo. Vstupné je 3€. Chvíli váháme, pak jdeme dovnitř. Je to krásný átriový dům , ve kterém je muzeum – ukázka, jak vypadalo sídlo šlechticů v minulosti. K vidění jsou ložnice, jídelna, modlitebna, knihovny, obytné místnosti, letní kuchyně, kočáry, dobové oděvy atd. Je to nad očekávání pěkné muzeum, návštěvy rozhodně nelitujeme.

Dále už pokračujeme do posledního dnešního cíle – Las Palmas. Řidička M. se obává provozu. Nakonec, po několika blouděních, parkujeme v parkovacím domě. Jdeme se projít do historické části. Nejdříve na pulsující pěší zónu, pak ke kostelu St.Anna (bohužel zavřeno). Dále uličkami s původními prvními domy španělských osadníků kolem muzea Kryštofa Kolumba (dovnitř se nám už nechce) a pak zase zpět. Celkem to oproti Teroru není až tak zajímavé, ale vidět jsme to museli (zejména M.). Pak už po menších peripetiích zaplatíme za parkování v automatu (3,65€ za něco přes hodinu – účtuje se po minutách), vymotáme se z rušného Las Palmas a po dálnici uháníme domů. Tady ještě jdeme pěšky obhlédnou duny v Maspolomas. To abychom je alespoň jednou viděli, když už bydlíme kousek od nich.

8. den – co jsme ještě neprojeli

Máme poslední den auto. Téměř vše podstatné jsme již na ostrově probádali. Dnes pojedeme kratší trasu po zbývajícím úseku, který jsme ještě neprojeli (když pominu spoustu bočních cestiček). Nejdříve zamíříme po dálnici na sever, pak odbočíme do hor. Jedeme opět dalším nádherným údolím. Prvním cílem je Fortaleza Grande. Je to vlastně jakýsi krátký tunel ve vyhaslé sopce. Údajně zde žili a bojovali místní guančové proti Španělům. Celkově to však není nic moc.

Pak pokračujeme dále do hor. Zastavujeme se v Santa Lucii na parkovišti pod kostelem. Kostel je umístěn na terasách nad cestou , pod ním je nádherná terasovitá barevná zahrada. Působí to velmi pěkně. Kostel je otevřen. Místo oltáře je na celé zadní zdi namalován prostý náboženský výjev. Uprostřed pak trůní socha. Vypadá to působivě a velmi pěkně. Dole pod kostelem je náměstí s palmami, sochami a velkým vodním prvkem ve tvaru vodopádu. Moc se mi to líbí, chtěl bych to i u nás.

Následně pokračujeme dále do hor. Za San Bernardinem se napojujeme na nám už známou cestu do Ayacaty. Znovu obdivujeme ty nádherné skály a výhledy. Z Ayacaty odbočujeme dolů na GC-605 k přehradě Embalse de Las Niňas. Cesta vede opět úžasnou krajinou. Za přehradou odbočujeme na GC-505 do Barranco Arguineguín. Zprvu je cesta velmi úzká a doslova padá dolů v hadovitě se kroutících serpentinách. Otevírají se nám pohledy do dalšího úžasného údolí . Zastavujeme, kocháme se a vychutnáváme si tyto poslední chvilky. Pak už dorážíme do Arguineguín a po staré pobřežní silnici se vracíme do Maspalomas. Cestou ještě zastavujeme na jedné z pláží, ale moc se nám nelíbí.

V Maspalomas se pokoušíme zaparkovat někde poblíž pláže, ale vše je beznadějně obsazeno. Vzdáváme to. Jedeme se vykoupat do bazénu v našem apartmánové domě. Večer vracíme auto a jdeme se ještě jednou za dne projít podél dun . Jsou opravdu impozantní. Obdivujeme i privátní a klubové apartmány. Pak už zamíříme na večeři, tentokrát pro změnu k jiným Číňanům. Mají stejně dobré jídlo jako ti první, ale o něco horší sangrii. Pozdě večer se ještě v knize na recepci ujišťujeme o zítřejším odletu a odvozu. V knize je uvedeno naše jméno i s přesnými pokyny. Odjezd máme v 10:20 hod. Prostě na Němce je spoleh.

9.den – uteklo to jako voda

Dopoledne v určenou dobu čekáme před apartmány. Autobus přijíždí přesně. Řidič si nás prověřuje a odškrtává ve svém seznamu. Delegát nikde žádný, vše dokonale zorganizováno. Odlétáme také na čas a s přestupem v Norimberku jsme ve 21:45 ve Vídni.

Co dodat závěrem – byl to náš třetí kanárský ostrov (po mnohaleté pauze vyplněné milovanými řeckými ostrovy). Určitě splnil očekávání a rozhodně nebyl o nic horší než Řecko. Byli jsme poprvé s německou CK a opět se mi potvrdila německá efektivita a preciznost, nelze nic vytknout.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .