0
0

Konec března 2009. Zima se nám zdá nekonečně dlouhá a tak jsme se rozhodli navštívit jeden z Kanárských ostrovů Gran Canarii.

Odlétáme v sobotu 4. dubna v 11. 30. Vystupujeme z letadla, je modrá obloha a teplo!

Na letišti proběhlo všechno hladce a bez problémů. Cesta z letiště není nijak zvlášť zajímavá. Podél silnice je velké množství větrných elektráren, fóliovníky a někde i dost nepořádek. Komplex našich bungalovů se nachází v oblasti na vyvýšenině nad střediskem Campo Internacional.

5. 4. – neděle

Ráno jsme se vzbudili v 7 .15, venku bylo ještě dosti šero, ale než se nasnídáme, je krásně teplo, slunce pálí a je azurová obloha. Je to blaho po té šedivé a nekonečné zimě. Rozhodli jsem se, že dnešní den strávíme na pláži. Kousek od hotelu je zastávka autobusu, který je v rámci služeb místních hotelů zdarma. Jezdí mezi hotely, sbírá hosty a odváží je na pláž k dunám. Duny jsou krásné, pláž nekonečná, ať se podíváš před sebe nebo za sebe, není vidět konce. Všude spousta lidí, slunečníků a lehátek. Taková obrovská továrna na rekreaci. Povalujeme se v tom lidském mraveništi, občas se jdeme vykoupat. Oceán je nekonečný, rozbouřený a působí děsivě. Není ale nijak moc studený. Dostat se do vody znamená, protlačit se přes nekonečný proud lidí. Jedni jdou tam a druzí zase na druhou stranu, jako dva průvody jdoucí proti sobě.

U pláže stojí vysoký maják a kousek vedle je rezervace. Jezírko, rákos, ryby a spousta různých ptáků, na pozadí palmy, duny a hory. Je to moc pěkné. Když už máme slunce dost, jdeme se projít do dun. Tím pro nás pobyt u moře skončil. Musím, říct, že coby velké „Řeckomily“ nás pobyt na pláži moc nenadchnul, ale je to věc názoru, spousta lidí je tam naprosto spokojených.

6. 4. – pondělí

Ráno jsme vstali opět celkem brzo. Po snídani jsme si před hotelem chytli taxi a jedeme do Playa del Inglés do autopůjčovny Orlando. Taxi je levné. 3,50 €. Z Prahy máme přes internet objednanou a potvrzenou Toyotu Yaris. Místo toho jsem dostali modrého Pegeuota 307. Manžel je naštvaný, auto je opráskané, špinavé a prokluzuje spojka. Snažím se s půjčovnou domluvit, ale jiné auto i třeba silnější prý nemají. Co se dá dělat, musíme se s ním spokojit. Na zpáteční cestě do hotelu trochu bloudíme, značení je pro nás trochu nestandardní a zmatené, ale nakonec přece jen dorazíme do hotelu. Naložíme kameru a foťák, natankujeme benzín a vyrážíme na náš první výlet po ostrově. Naším cílem jsou barevné skály Los Azuleos. Nechceme jet po dálnici a tak jsem cestu naplánovala po silnici číslo GC 500, která vede podél pobřeží Atlantiku přes Arguineguín, Puerto Rico do Puerto de Mogán a dále pak přes Mogán ke skalám. Kousek za Maspalomas jsme vyvedeni z míry způsobem místního kempování. Kempování tu opravdu nemá vůbec žádný půvab. Na vyprahlých, prašných a kamenitých stráních bez kouska trávy stojí na parkovištích obytné vozy, jeden vedle druhého, občas prostřídaný stany, jen někde pár metrů od poměrně rušné silnice. Představa takhle strávené dovolené ve mne vyvolává hrůzu. Pokračujeme do města Arguineguín, které hyzdí přímo u moře cementárna, u které ovšem nechybí pláž plná lidí. V tomto městečku jsem trochu zazmatkovala a místo na silnicí GC 500 jsem manžela navedla na silnici GC 505, která vede do městečka Soria. Po krátkém pohledu do mapy, ale zjišťuji, že se po této cestě můžeme dostat do Mogán. Alespoň nepojedeme obě cesty stejnými místy. Ačkoliv v našem 15 let starém průvodci je zmínka, že úsek silnice cca 5 km z městečka Soria je dost otřesný, moc tomu nevěnujeme pozornost. Jedeme po krásné nové silnici, všude značení, že byla vybudována z prostředků Evropské unie a tak jsem přesvědčení, že informace v průvodci jsou už opravdu zastaralé. Projíždíme nádherným údolím přes El Sao, kocháme se krásnými kvetoucími keři, palmami, kaktusy a skalami. Radujeme se, cesta nemá chybu. Postupně silnice stoupá, přibývá serpentin, ale pořád je to dobré, všude svodidla. Problém nastává, jen když se ze zatáčky vyřítí rozjetý kamion nebo vyrazí míchačka s betonem. Dojeli jsem do Sorie, která leží ve výšce cca 900 m. Je to milé malé městečko s přehradou. Ale tady nastal problém. Zřejmě došly peníze z Evropských fondů, krásná silnice se svodidly končí a dále pokračuje do prudkého kopce jen uzounká prašná silnička. Z kopce se řítí pán na kole a kouká na nás dosti udiveně, kam že se to s tím autem chceme hrabat. Po 50 m to vzdáváme, couváme do místa, kde můžeme otočit auto a jedeme dolů zpět do Arguineguín. Zajeli jsem si asi 50 km, ale ani nám to nevadilo. Na kraji Sorie nás zaujala nezvyklá, trochu bláznivá zahrada. Na svahu u domu jsou vyskládané WC mísy, umyvadla, vana, bubny od praček, vše osázené nádhernými kaktusy a sukulenty. Nedá mi to a manžel zastavuje, abych udělala pár fotek.

Před Arguineguín raději najíždíme na dálnici a z ní pak opět sjedeme na silnici GC 500 a bez problému projíždíme přes Puerto de Mogán a začínáme pomalu stoupat údolím k Mogán, malé podhorské vesnici s bujnými zahradami, s větrným mlýnem v „kaktusové zahradě“. Při průjezdu vesnicí nás překvapily zvětšeniny různých věcí denní potřeby v zahradách domků jako maxi konvička, mlýnek na kávu , žehlička nebo obrovské tenisky na střeše . Kanářané mají bezesporu smysl pro humor. Mogán působí ospale, je právě siesta. Zastavujeme v místním baru a po krátkém osvěžení pokračujeme směrem San Nicolás de Tolentino. Asi po 7 km přijíždíme ke skalám Los Azuleos. Minerální soli tu obarvily sopečnou horninu a vytvořily ve skalách růžové, žluté a tyrkysové pruhy. . Na parkovišti je stánek, kde je možné dát si občerstvení a koupit si ovoce. Po krátké přestávce pokračujeme dál a zastavujeme na vyhlídce Mirador de Tasartico. Odsud se otvírá krásný pohled na obě strany, do vnitrozemí a směrem k San Nicolás až k moři , kde nádhernou krajinu poněkud hyzdí fóliovníky. I na této vyhlídce je stánek s občerstvení a ovocem a malým neposedným chundelatým štěnětem. Je pochopitelně středem pozornosti turistů a zdá se, že si to užívá a předvádí, co dokáže.

Zpět se vydáváme stejnou cestou, na chvíli se zastavujeme v Puerto de Mogán a v Tauritu. Puerto de Mogán je nádherné, ne nadarmo se mu říká „malé kanárské Benátky“. Určitě se sem musíme vrátit na podrobnější prohlídku. Taurito nás osobně nijak nezaujalo, je to komplex hotelů u poměrně malé pláže, ale pro rodinu s dětmi je to určitě ráj.

Ještě zajíždíme do Playa del Inglés a pokoušíme se vyměnit auto, ale pochopitelně neúspěšně. Technik s námi projel po hlavní třídě, pěkně nechával prokluzovat spojku a vůbec mu to nevadilo. Nepochopil, že projet se po hlavní třídě je tak trochu něco jiného, než stoupat serpentinami do hor. Máme přijít zítra, aby se eventuální výměna dohodla se šéfem. Rozhodli jsem se, že se na to vykašleme a zkusíme to nějak přežít. Promrhali bychom určitě zbytečně drahocenný půlden dovolené.

7. 4. úterý

Ráno se budíme do zamračeného dne. Dlouho nám to počasí nevydrželo. Snad se to brzo zlepší. Měníme své plány na dnešní výlet a vyjíždíme na sever ostrova do městečka Teror. Zhoršené počasí nám nevadí, protože tam prý často prší nebo je oblačno, i když je jinde hezky. Vjíždíme na dálnici směrem Las Palmas. Od moře vane strašný vítr a já mám pocit, že naše malé auto brzo vzlétne. První zastávka je v druhém největším městě ostrova v Telde. Podle průvodce by se tu měl nacházet kostel ze 16. stolení San Juan de Baptista. Kupodivu jsem ho bez problému našli a i když byl ve městě značný ruch a provoz, snadno jsme zaparkovali. Exteriér kostela bohužel právě prochází generální opravou, ale interiér je velmi zajímavý a krásný. Realisticky ztvárněné sochy asi 70 cm vysokých postav zobrazuje scény ze života Panny Marie. Okolí kostela je velmi půvabné . Stará řemeslnická čtvrt San Francisco má úžasnou atmosféru. Typické úzké kanárské uličky, bílé i barevné domky a krásné zahrády. Kanářané jsou velice milí, usměvaví a bezprostřední lidi. O tom jsem se mohla přesvědčit, když jsem brouzdala uličkami a najednou se z domu vyřítila rozesmátá paní. Začala mi pózovat před fotoaparátem. Narychlo jsem udělala fotku a už jsem zmizela v jejim vřelém objetí. Šli jsem spolu kousek cesty, vesele brebentila. Na mou otázku, zda mluví anglicky nebo německy odvětilo „no“ a povídala dál španělsky. Jediné co snad pochopila bylo, že jsem z Čech a já zase, že se vypravila na oběd. Ještě mne zatáhla na radnici, kde mi něco ukazovala a pak se rozloučila opět vřelým objetím. Ještě dlouho jsem cítila její parfém. Po krátké procházce jsem narazila na velké zahrady s palmami, citroníky, vodními nádržemi a vilami. Taková malá Rajská zahrada.

Už je ale nejvyšší čas vyrazit na další cestu a tak vyjíždíme z Telde směr La Atalaya.

Tady bych se ráda zmínila o silnicích na tomto hornatém ostrově. Mimo dálnici tady silnice většinou vedou v roklích, španělsky „ barranco“, nebo po jejích úbočích. Na mapě to vypadá nevinně, ale opak je pravdou. Pro člověka, který nemá rád výšky a trpí závratěmi jako já, je to někdy opravdu prekérní. Stejná silnice vede i do městečka La Atalaya, úzká po úbočí údolí. Ještě že jsou tu svodidla. Místnímu obyvatelstvu to rozhodně nedělá potíže a po silnicích se pohybují zcela rutinně. Stoupáme do městečka La Atalaya, které je usazené na samém vrcholu kopce a působí velice malebně. Kolem krásného golfového hřiště a kolem kaldery Caldera de Bandama sjíždíme na úpatí hory Pico Bandama a opět stoupáme nahoru. Asi uprostřed je vyhlídka (mirador), odkud je výhled na Las Palmas, moře a okolní krajinu. Na této vyhlídce je i příjemná restaurace, kde se můžete osvěžit a za větrného a nevlídného počasí se kochat výhledem ze zasklené terasy. Hornatá krajina zde svou krásou, ale i architekturou svých staveb působí jako malé Toskánsko.

Dále pokračujeme přes San Brigidu a Vega de San Mateo do města Teror. Někde jsem slyšela, že v řeči Guančů – kanárských domorodců – teror znamená voda. Jestli je to pravda, dělá jméno svému městu opravdu čest. Ačkoliv přes den se počasí poměrně umoudřilo, přijíždíme do Teroru, který se koupe v mlze, začíná pršet a je pouhých 17 ºC. Přes to všechno jsme nadšeni. S parkováním není problém, v samé blízkosti centra se nachází velké kryté parkoviště. Odsud se výtahem rychle dostáváme na pěší zónu. Město je centrem náboženského života ostrova. Na překrásném kostelním náměstí se nachází bazilika Nuestra Seňora del Pino obklopená vysokými kanárskými smrky . Je zasvěcená patronce ostrova Panně Marii. Nejen náměstí, ale i okolní uličky s barevnými patricijskými domy zdobenými vyřezávanými borovicovými balkony , každého přesvědčí, že se skutečně nachází v jednom z architektonicky nejkrásnějších měst ostrova. Jen neradi opouštíme toto půvabné místo, ale začíná se šeřit a máme nejvyšší část se vrátit do hotelu. Jen pro zajímavost po příjezdu do hotelu bylo 24ºC.

8. 4. středa

Vypadá to, že se počasí umoudřilo, přestal foukat vítr a obloha je krásně modrá. My se vydáváme na cestu přes San Nicolás de Tolentino po horské silnici po úpatí kaňonu do horského městečka Artenara. Jedeme už známou cestou přes Mogán na vyhlídku Mirador de Tasartica, odkud klesá silnice do městečka San Nicolás. Město samo je centrem zemědělské oblasti a je plné fóliovníků. Poměrně snadno jsem se zorientovali, odbočujeme ve městě doprava kolem banánovníkových plantáží. Vjíždíme do úzkého kaňonu, silnice pomalu stoupá, samá serpentina , někdy se otáčíme téměř o 180º. Je to určitě nejkrásnější silniční úsek na celém ostrově. Jsem z toho v úplné euforii a připadám si jako ve snu. Strmá skalnatá úbočí porostlá nejrozličnějšími rostlinami mezi nimiž převažují veliké kaktusy, které známe jen z botanické zahrady, tady rostou ve volné přírodě. Dech beroucí panoramata a výhledy. Cestou v serpentinách potkáváme snad v nejužším místě velký místní Land Rover. Jede při skále a my u svodidel nad strmým srázem. Ani ve snu řidiče nenapadne, že by nás nechal projet. Naneštěstí zrovna v tomto úseku chybí kus svodidel. Řidič ukazuje, abychom zajeli právě do této mezery. Naznačujeme, že to za žádnou cenu neuděláme. Kouká na nás jak na zbabělce, ale nakonec přece jenom zajel těsně ke skále a nechal nás projet. Po této zkušenosti v zájmu bezpečnosti před každou zatáčkou raději používáme klakson. Míjíme přehradní jezera Embalse de San Nicolás a Embalse Caidero de la Niňo , projíždíme malým tunelem a stoupáme opět nahoru k vyhlídce s větrným mlýnem. Odsud jsou nádherné pohledy na přehradní jezero a okolní hory. Dominantou hor je skála Roque Bentaiga a za ní v dáli Roque Nublo. Jen smůla, že skály jsou v mlžném oparu. Celá horská silnice je sice dlouhá pouhých 30 km, ale je to náročná cesta a navíc, díky nádherným, stále novým pohledům na okolní krajinu jsme nuceni každou chvíli zastavit a zvěčnit tu nádheru kolem. A tak nám cesta trvá poměrně dlouho.

Od mlýna stoupá silnice stále výš a výš. Cestou míjíme malé domečky přilepené na skále a pravděpodobně část obytných místností je i přímo ve skále . Je poledne, siesta a nikde ani živáčka. Domy jsou ale určitě obydlené, každý domek má své číslo, jsou upravené a ve stráních jsou obdělaná políčka. Je to sice roztomilé, ale žití tady ve vysokých horách musí být opravdu těžké. Jen nechápu, co vede lidi postavit si své domy na tak špatně dostupném místě bez jakýchkoliv pracovních příležitostí a v takové výšce.

Stále ještě nejsme úplně nahoře. A tak stoupáme dále až se dostaneme na jakousi náhorní planinu, z které jsou opět vidět skály Roque Bentaiga a Roque Nublo, kterým jsme se zase více přiblížili. Po chvíli jízdy se najednou ocitáme v úplně jiné krajině. Všude se rozprostírají borovicové lesy. Brzy přijíždíme do horské Artenary, což je nejvýše položená vesnice na Gran Canarii. Leží ve výšce 1200 m. Je tu i benzínová pumpa a tak nám spadl kámen ze srdce, protože už pár desítek kilometrů na nás nemilosrdně blikalo oko benzínové nádrže. Těch benzínovek je ve vnitrozemí opravdu poskrovnu a tak doporučuji na ně raději nespoléhat. Nad Artenárou bdí velká socha Krista . Je to pěkná, upravená vesnice a i tady jsou některá obydlí jsou přilepena na skladních stěnách. Jsou zde 2 kostely, ale bohužel proslulý jeskynní kostel Virgen de la Cuevitá je zavřený. Zklamaní se vracíme zpět na náměstí. Jsme z té krásy všude kolem tak vyvedení z míry, že jsem si ani neuvědomili, že jsou 4 hodiny odpoledne a že jsme od rána nic nejedli. Zastavujeme se v místní restauraci a objednáváme si místní speciality: dezertní sýr politý medem a sypaný mandlemi a „wine sausage“, což jsou nakrájená klobásky v kameninové misce v horkém víně a oleji. Bylo to výborné. Po osvěžení jsem vyjeli směrem na městečko Tejeda. Opět mi nezbývá než konstatovat, že okolní krajina je úchvatná. Je jaro a příroda předvádí všechna svá kouzla. Stráně hor jsou rozkvetlé žlutozelenými keři a Tejeda vypadá z vrchu jako z pohádky. Protože už se připozdívá a my máme před sebou ještě hezký kus cesty, musíme se spokojit jen s pohledem z výšky. Pokračujeme po silnici k Roque Bentaiga, dále na San Bartolomé de Tirajana, přes Fatagu a sjíždíme k moři v Playa del Ingles. K hotelu jsme dorazili ve 20:10. Nastal ale problém s parkováním, všude plno aut. Jsou velikonoční svátky a mimo hotelových hostů přijelo trávit svátky i spousta místních lidí. Nakonec jsme ale přece jen zaparkovali a dorazili jako poslední k večeři.

Celá cesta je pro řidiče náročná, samá serpentina, stoupání, klesání a zase stoupání. Ale jinak jedním slovem POHÁDKA. Určitě zážitek, na který nikdy v životě nezapomeneme.

9. 4. čtvrtek

Protože včerejší výlet do vnitrozemí nás opravdu nadchnul, rozhodli jsem se prozkoumat jeho další část. Vyjíždíme opět na dálnici směr Las Palmas a odbočujeme na Agüimes, odkud pokračujeme po vedlejší silnici do údolí Barranco de Guayadeque. Obklopují nás skály z rudé sopečné lávy s velkým množstvím jeskyní. Některé jeskyně jsou upravené tak, že jsou do dnešního dne obývané a podle elektrického vedení a antén poskytují zřejmě svým obyvatelům veškeré pohodlí. Před jeskynními domečky jsou krásné rozkvetlé zahrádky plné kytek a kaktusů. Procházíme se kolem domků a obdivujeme místní obyvatele, jak si to tu pěkně zařídili.

Vracíme se zpět na hlavní silnici do Agüimes, nad malebnými domky ční poněkud zvláštně kopule katedrály. Pokračujeme přes Ingenio, kde mají opět naprosto jiné značení na kruhovém objezdu a tak uděláme 3 kolečka, než si všimneme zcela nestandardně umístěných značek. Pomalu zase stoupáme do hor. Silnice není moc široká, ale je slušná a všude jsou svodidla. Od včerejšího dne rozkvetly louky ještě víc a předvádějí paletu různých barev, stráně hor jsou zase o něco více žluté. Zastavujeme na jedné z vyhlídek a nemůžeme se nabažit té krásy. Jsme poměrně vysoko a skrz mraky vidíme až k moři. Popojíždíme o kousek dál, kde je další vyhlídka, na jednu stranu je vidět Caldera los Marteles a na druhou stranu rozkvetlé horské louky s monumentálním skalnatým vrcholem . Jsme ve výšce 1530m. Silnice ale stoupá stále výše a my zastavujeme ve výšce 1850 m, nad námi je hora Pico de la Nieves a se svou výškou 1927 m je nejvyšší horou ostrova. Na odpočívadlech u silnic jsou postavené grily a lavice, kam místní lidé jezdí na pikniky. Protože jsou velikonoční svátky, všude je plno místních obyvatel, kteří si užívají volných dnů. Na další vyhlídce na naší cesty je vidět nejznámější symbol ostrova skála Roque Nublo (Oblačná skála), na kterou lze z parkoviště asi pohodlně dojít, ale díky už zmíněným svátkům je to tu jak na Václavském náměstí a tak raději pokračujeme dál. Napojujeme se na cestu, kterou jsem jeli včera a protože jsme si večer všimli půvabné vesnice Fataga , chceme se tu na chvíli zastavit. A stálo to za to. Procházíme úzkými uličkami, v místním kostele nacvičují jeptišky s místními obyvateli nějaké písně, které zní uličkami. Celá vesnička působí tak trochu ospalým a uklidňujícím dojmem. Vůbec se nám odsud nechce odjet. Na zpáteční cestě ještě zastavujeme na vyhlídce El Mirador de Fataga a já si se smutkem v duši uvědomuji, že už pravděpodobně nikdy tu nádheru neuvidím.

10. 4. pátek

Poslední den, kdy máme k dispozici auto. Dnes jsou velké trhy v Puerto de Mogán a tak máme namířeno právě tam. Už na dálnici začínám pochybovat, jestli to byl zrovna dobrý nápad. Je Velký Pátek a stejný nápad jako my mělo více lidí. Je hustý provoz a před městečkem se tvoří opravdu dlouhá fronta aut. Zřejmě to tu ale mají dobře zorganizované a s přívalem návštěvníků počítají. Velmi brzo jsem našli podzemní garáže, kde bylo dostatek volných míst. Trhy jsou pro nás ale velkým zklamáním, protože to je stejné, jako na podobných akcích v Čechách. Jen místo hodně Vietnamců, je tady méně Vietnamců, o to více Senegalců a jen pár místních obyvatel. Druh zboží je také stejný, s tím rozdílem, že nejlevnější trička, džíny, kraťasy, prádlo apod. doplňují dřevění sloni, africké sošky a masky , sklo, napodobeniny značkových tašek, pásků atd. Přesto nás ale zaujal pán s copem, který vypadal jako Indián a z drátků pomocí kleštiček soustředěně vyráběl šperky. Z trhu jsme se raději se vydali do přístavu, který je opravdu půvabný. Krásné bíle domy, kovaná zábradlí a klenby porostlé nádhernými buganvéliemi , malebný přístav s jachtami.

V příjemných kavárnách, cukrárnách a restauracích všude je spousta lidí a všichni si užívají svátků. Alespoň na chvíli se zastavujeme v jedné z cukráren, dáváme si zmrzlinu a dortík a nasáváme tu úžasnou atmosféru.

Při zpáteční cestě nám před auto vběhli berani s pěknými rohy a pobíhali nerušeně mezi auty po silnici ze strany na stranu . Nakonec se nám je podařilo objet a my jsem v klidu pokračovali k dunám v Maspalomas k podrobnější prohlídce. Nemůžeme vynechat tento kanárský přírodní úkaz.

Před západem slunce to byl další krásný zážitek naší dovolené.

11. 4. sobota

Je tu poslední den naší dovolené. Chtělo by to ještě pár dní navíc, abychom projeli a poznali celý ostrov. Byla to vlastně dovolená? Každý den vstáváme v 7 hodin, vracíme se večer ve po 20. hodině. Manžel navíc celou dovolenou řídil v náročném terénu!

Musím ale říct, že to stálo za to a že to bylo úžasné. Na tento nádherný ostrov nikdy nezapomeneme. Z mého pohledu ho nemůžu doporučit jako „válecí dovolenou“ u moře, ale pro toho, kdo má rád krásnou přírodu je jaro tou nejlepší dobou, kdy tento rozmanitý ostrov rozhodně stojí za to navštívit. A tak ! Adiós! Gran Canaria a snad příště na shledanou někde na dalším z kanárských ostrovů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .