0
0

Na Kanárech byl už přece každý, jen my ne, řekli jsme si doma před časem, a tím bylo rozhodnuto. Předjarní dovolenou musíme trávit tam. Jenomže tím začal obvyklý problém – s kterou kanceláří se vypravit.

Jenomže ani to nebylo tak jednoduché – nabídnou vám různé ostrovy a vy se zase musíte sami rozhodovat. Každý kanárský ostrov je totiž jiný a je třeba dost uvažovat, jestli se chcete jen cachtat v moři nebo také podnikat nějaké výzkumné výpravy. Já patřím k těm druhým, co první den dospávají zameškané a pak už je válení na jednom místě nebaví. A tak jsem vybral Gran Canaria. Třebaže na ní leží hlavní město souostroví, není největší. Ale stojí zato! Na tomhle ostrově najdete kousek opravdové pouště, suprové pláže, lesy skoro tuzemské, pustiny skal i banánovníkové plantáže. A pokud toužíte bydlet v betonové džungli moderních hotelů – i to je bez problémů možné.

Playa del Inglés, kterou jsem víceméně náhodou zvolil, byla pro mé záměry naprosto ideální. Sice moderní hotely, ale přece jen příroda převažovala nad betonem, kousek procházkou k moři, hned u pláže na výběr řada lákavých hospůdek. Příjemným brouzdáním se dostanete za chviličku k oné poušti – písečným dunám Maspalomas, kde si v rozžhaveném písku můžete klidně představovat, že jste uprostřed Sahary, a na druhou stranu zase na dosah autobusem hlavní město Las Palmas. To mne sice moc neokouzlilo, ale zato hned první kilometry s vypůjčeným autem ano.

Nevím proč, ale většinou vyrážím na výlety ve směru hodinových ručiček. A jenom kousek na západ jsem narazil na divoká strmá skaliska čnící vysoko z pěnícího se moře. V občasných úzkých údolíčkách se krčily původně rybářské vesničky, dnes obroubené mohutnými hotely poskytujícími línějšímu turistovi vše, aniž by se musel obtěžovat po těch pár schodech k mořskému břehu.

A co teprve když jsem odbočil do vnitrozemí! Zpočátku lesnaté kopce, ale pak jsem přejel jakousi těžko rozeznatelnou hranici a stál na okraji rozsáhlého kráteru – tady se kdysi propadla země a vykouzlila nádhernou pánev, z níž uprostřed ční hora nejbizarnějších tvarů Roque Nublo. Neskutečná hora člověka jako magnet přitahuje blíž a blíž a nekonečně se ve spirálách kroutící silnice odhaluje za každou zatáčkou nové a nové fantastické pohledy. Těsně pod ní leží horská vesnička, kterou bych podle fotografie zasadil tak někam k nejvyšším vrcholkům Pyrenejí, Tejeda. Dodnes si pamatuji, jak jsem (k úžasu rodiny) fascinovaně sjížděl po uličce svažující se téměř v pětačtyřicetistupňovém úhlu do centra vesnice. Každým okamžikem jsem čekal, že se silnice změní ve schodiště a já zjistím, že už nemůžu ani dopředu, ani zpátky. Nestalo se. Otevřelo se mi malé parkoviště a i já usoudil, že dál bude lepší jít pěšky. Prolezli jsme všechny uličky, fotoaparát cvakal o sto šest, i když ostré polední světlo předem dokazovalo, že jsou to zbytečně vyhozená políčka filmu.

Zpátky se rodina raději drápala po svých a já jen v duchu prosil autíčko, aby ten svah vyšplhalo. Bez problémů a zase nás dál vozilo od jedné krásnější vyhlídky ke druhé.

Pak jsme zase přijeli na onen okraj kráteru a já se s lítostí otočil, protože jsem tušil, že takovouhle divokou nádheru hned tak neuvidím, a domníval se, že už mě nic na Gran Canaria nemůže překvapit.

Za další serpentinou jsme vjeli doprostřed banánovníkové plantáže. Kdo nikdy neviděl zrát banány, těžko pochopí. Přidáte-li si k celkovému dojmu ještě neuvěřitelné množství květů všeho druhu, je to pohádka pro oči a zážitek k nezaplacení.

A pak se zase objevilo moře, na severu poněkud klidnější a dálnice a civilizace a množství turistů.

Na Gran Canaria je prostě – přes vcelku nevýznamnou rozlohu – pro každého kousek místa, které je jak dělané právě pro něj, pro jeho momentální rozpoložení. Vy, kteří jste tam ještě nebyli, se vážně zamyslete, jestli by to nebylo právě to, co by vám začátkem roku vylepšilo náladu. A kdo jste tam už byli, jeďte znovu. Třeba i na jiný ostrov, ale na Kanáry.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .