Gaudího dílo mimo rodnou Katalánii

Antoni Gaudí je pro našince spjat především s dodnes nedokončeným chrámem Sagrada Familia a dalšími barcelonskými stavbami. S jeho dílem se však setkáte i mimo rodnou Katalánii. V Leónu stojí Casa Botines, Astorga se chlubí Biskupským palácem (obě v provincii León) a v Comillasu (Kantábrie) se můžete v Gaudího rozmarném zámečku El Capricho dokonce i najíst.

Dům Botines

Co vedlo Gaudího, který už v té době pracoval na chrámu Sagrada Familia, k tomu, že přijal zakázky tak daleko od své milované stavby? Pravděpodobně by se tak nestalo nebýt silné katalánské komunity usazené v Leónu, či např. toho, že kanovník leónské katedrály Cayetano Sentís i Gran, byl původem z Ruidomsu, vesničky ležící nedaleko Gaudího rodného města Reusu. Nebýt další šťastné shody okolností – setkání s Manuelem Carriedem Tejedem, medievalistou a ředitelem Centra dokumentace a historického archívu bankovní instituce Caja España, která má v této budově své sídlo, nedozvěděli bychom se o spoustě zajímavostí a neměli bychom možnost prohlédnout si tento dům od suterénu po půdu.

Zcela bez nadsázky lze říci, že Dům Botines je vedle gotické katedrály, románské baziliky svatého Isidora, někdejšího renesančního kláštera sv. Marka a paláce Guzmánů nejemblematičtější památkou města. Iniciátory stavby byli obchodníci s látkami Simón Fernández a Mariano Andrés, mimo jiné i zástupci barcelonské Banco Hispano-Colonial založené katalánským finančníkem Manuelem Gironou a markýzem z Comillasu, o němž víme, že byl švagrem Gaudího přítele a mecenáše Eusebi Güella. I když pánové Fernández a Andrés koupili pozemek už v roce 1886, stavba sama se kvůli majetkovému sporu s leónskou radnicí zpozdila. Dům, který byl postaven za 10 měsíců, byl dokončen v září 1893. Své jméno získal po známém obchodníkovi s látkami Juanu Homsovi Botinásovi, Katalánci, jehož firmu pánové Fernández a Andrés převzali a jehož příjmení si obyvatelé Leónu poněkud pošpanělštili.

León měl v době stavby kolem 14 000 obyvatel a všichni napjatě čekali, jak se tehdy už uznávaný architekt, který se však při stavbě Biskupského paláce v nedaleké Astorze potýkal s kritikou úřadů i farníků, v Leónu předvede.

Dům Botines obehnaný příkopem a chráněný mřížemi připomíná středověký zámek. Jeho nepravidelný půdorys nebyl jen tak nějakou Gaudího libůstkou, ale vycházel z dané situace – přesně kopíroval hradby. Velká okna v suterénu měla dodat dostatek světla a zajistit tak potřebné větrání prostorů určených ke skladování látek. Gaudí si se světlem dokázal pohrát. Největší okna dole, nejmenší nahoře. Stylizované cylindrické věže v rozích, jimiž se světlo dostává do každého koutu. Střešní prosklené vikýře, jimiž proniká světlo do vnitřních dvorků. Neogotická okna na strohé fasádě prozrazují vliv zdejší gotické katedrály. Sousoší svatého Jiří s drakem je přesnou kopií zničeného originálu, v němž byly při rekonstrukci objeveny dvě kovové roury ukrývající dva originální plány podepsané Gaudím, rukopis z roku 1893 podepsaný Marianem Andrésem a dědici Simóna Fernándeze s uvedením Gaudího jako hlavního architekta a všech jeho spolupracovníků a několik výtisků deníku „Campeón“ z ledna a února 1892 s články informujícími o tehdejším sporu o vlastnictví pozemku, na němž Dům Botines stoji. Velmi příkrá střecha měla bránit hromadění sněhu. Důmyslně byl vymyšlen i vnitřní prostor: v suterénu byl sklad, v přízemí obchod s látkami a na každém patře čtyři byty, z nichž každý měl svůj vlastní vnitřní dvorek, společné prostory pro služebnictvo a úplně nahoře byt správce. Gaudí vždy dbal na dokonalou funkčnost obytného prostoru, řešil vše do nejmenších detailů. Zábradlí, kliky, způsob otvírání horní části oken, větrání, dveře, dokonce i kukátka ve dveřích byly jeho dílem.

Když v roce 1929 odkoupila dům bankovní společnost Monte de Piedad y Caja de Ahorros de León, dnes Caja de España, nechala přebudovat suterén, přízemí a dva byty v prvním patře na své sídlo. Tato rekonstrukce nezasáhla nijak rušivě do původní Gaudího koncepce, což ovšem nelze říci o další rekonstrukci z roku 1953. Vše bylo napraveno až o půlstoletí později, kdy opustili byty poslední nájemníci a bylo možné začít s celkovou rekonstrukcí (1992 – 1996). „Musím přiznat, že dokud jsem neměl možnost se do hloubky seznámit s touto Gaudího stavbou, nebyl jsem zvlášť vášnivým stoupence jeho architektury,“ prohlásil po velmi zdařilé rekonstrukci architekt Mariano Díez Sáenz de Miera, který se na ni podílel. „Budova Botines učí, jak stavět. Naučil jsem se mimo jiné, jak je důležité umět si sám sebe představit na místě toho, kdo bude budovu obývat nebo používat. Gaudí jde do těch nejmenších detailů. O jeho geniálních řešeních a fukčnosti budovy bych mohl hovořit celé hodiny.“ Zcela nové jsou dva hydraulické výtahy, jichž si, pokud o nich nevíte, ani nevšimnete. Veškerý strojový park, nezbytný pro provoz budovy, jako např. klimatizace, zabezpečení prostorů atd. je umístěn mimo budovu v podzemí.

Gaudí sedící na lavičce před svým domem by byl určitě s rekonstrukcí spokojen. Cena Europa Nostra 1998 je dokladem skvěle odvedené práce. Přijedete-li někdy do Leónu, vejděte do Domu Botines a prohlédněte si stálou výstavu o jeho historii, která je umístěna v přízemí. Pokud ji ovšem na krátký čas nenahradí některá z dočasných výstav, které se v tomto prostoru konají.

Biskupský palác

Když v prosinci 1886 vyhořel v Astorze biskupský palác, biskup Grau, který se jen několik málo měsíců před požárem ujal svého úřadu, nabídl realizaci nového biskupského sídla Gaudímu, kterého znal z Tarragony. Gaudí nabídku přijal. Byl však natolik zaneprázdněn, že neměl čas odjet do Astorgy, aby si místo obhlédl, proto požádal biskupa, aby mu poslal co nejvíce fotografií tamních památek i okolí a také knihy o historii a tradicích města. Na základě těchto materiálů zpracoval návrh a odeslal biskupovi první plány. Když pak Gaudí Graua v Astorze navštívil, zjistil, že jeho představy o místě se od skutečnosti dosti odlišují. Také musel vzít v úvahu výtky Ministerstva spravedlnosti, které stavbu financovalo a které vycházelo ve svých připomínkách z dobrozdání expertů z madridské Královské akademie výtvarných umění San Fernando. Gaudí plány přepracoval. Vzal přitom v úvahu dávnou historii římskou, vojenskou a středověkou tohoto města. Neogotický palác, který navrhl, však byl příliš odvážný na to, aby se zalíbil městské radě. Díky podpoře biskupa Graua se mu podařilo návrh prosadit , ovšem po jeho smrti přichází o spojence. Je znechucen neustálými výtkami, diskuzemi a spory se zdejšími úřady i kritikami farníků, jímž se budova pranic nelíbila. „Do Astorgy již nikdy nevkročím,“ prohlásil roztrpčený Gaudí, když opouštěl nedokončenou stavbu. I když za ním později přijeli do Barcelony s prosíkem, aby se vrátil zpět a dílo dokončil, Gaudí své slovo dodržel. V záchvatu vzteku dokonce spálil všechny plány, takže budovu, která je označována za Gaudího dílo, neodpovídá zcela jeho představám. Přesto patří Biskupský palác, v němž nikdy biskupové nesídlili, k nejobdivovanějším památkám Astorgy.

Astorga leží na křižovatce cest. Procházely jí cesty vybudované Římany, cesta stříbrná, která byla hlavní spojnicí z jihu Pyrenejského poloostrova na sever, po níž se snad převáželo stříbro a jiné zboží, pověstná poutní cesta svatého Jakuba… Není divu, že v nádherném interiéru, který nezapře genialitu a fantazii svého tvůrce, je umístěno právě Muzeum cest.

El Capricho v Comillasu

Gaudího láska k maurské architektuře se zrodila v jeho raném tvůrčím období. Byl jí ovlivněn už při realizaci své první barcelonské stavby – Domu Vicens. V tomtéž roce (1883) mu Máximo Díaz de Quijano, příbuzný markýze z Comillasu, svěřuje stavbu svého letního sídla. I zde se nechává vést zdobným maurským slohem a navrhuje neuvěřitelně barevný a exotický orientální zámeček s příznačným názvem El Capricho (lze ho přeložit jako rozmar, vrtoch…), v němž je dnes luxusní restaurace. Ke Comillasu, městečku, kam se jezdí na dovolenou, se El Capricho dokonale hodí.