Fang - cestujeme s dětmi (hory severního Thajska)

Míříme do národního parku Srílanna.Přijíždíme k překrásnému jezeru a usedáme do stylové restaurace. Pozorujeme malebnou krajinu okolo ,jídlo je vynikající.Při konzumaci nadýchaně vyhlížejícího salátu začne táta třeštit oči. A světe div se, pálí to jako čert . Je pozdní odpoledne. Pokračujeme dál k severu , míjíme ukazatel vodopády 8 km. Projíždíme šťavnatou zelenou krajinou, míjíme krásně upravená políčka. Nikde ani živáčka.Vjíždíme do džungle.

Cesta po chvíli začíná být velice krkolomná a jak vjíždíme hlouběji a hlouběji do džungle je i hodně nesjízdná. Nastavujeme auto a zkoušíme 4×4. Auto se pomalu sune vpřed. Fantazie má zase zelenou. Nevím vůbec , kde se nacházíme, začíná se stmívat, jsme uprostřed džungle a já mám strach. Vodopády nikde. Honza slibuje, že ještě jeden kilometr a otočí se zpět.Slib nemusí dodržet , protože po pár minutách přijíždíme k rozpadlému mostu a dál to nejde. To je konec! Úplně jsme zešíleli , na kusu bahna a malém prostoru se nakonec otočíme a příšernou cestou jedem zpět.Je už tma , když přijíždíme na hlavní cestu. Odbočujeme na horké prameny a bohužel opět bloudíme. Značení podle mapy moc nesedí a nápisy jsou jenom v thajštině.

Rádi bychom do nejbližšího města a ubytovali se. Jedeme už dost dlouho , jsme unavení , ale pořád se pohybujeme kdesi v horách na úzké cestě a střídáme šílené kopce nahoru a dolů. Stále míjíme značky padající kamení. Máme pocit , že už jsme někde v Barmě. Cesta je čím dál strmější a nemá asi konce, když jako v tajemném příběhu se uprostřed hor zjevuje mnich v oranžové kutaně. Mávne na nás a my rádi zastavujeme. Sedá do našeho auta a do napjatého ticha se vlévá pomalu klid a mír. Jsme nesmírně šťastni , že máme takového pasažéra. Hradba ticha se za chvíli rozbíjí a začínáme komunikovat lámanou angličtinou. Mnich přijíždí z Bangkoku a vydal se pěšky přes hory za přítelem, který žije v chrámu nedaleko města Fang.

Po hodině jízdy přijíždíme do města.Loučíme se s krásným mnichem a dle jeho rady přijíždíme do jediného resortu, který zde je. K naší smůle je obsazený .Sedíme v autě a znaveni přemýšlíme , kde se ubytujeme.Z resortu vybíhá muž a nabízí ubytování asi 1 km odsud. Nemáme na vybranou a tak s díky nabídku přijímáme.Jede před námi na motorce , přijíždíme do odlehlé části města. Před domem stojí stařena, muž ji rychle něco vysvětluje a Thajka nám nabízí skromný pokoj se sprchou a tureckým záchodem.

Postel v pokoji je zřejmě z betonu. Je tak tvrdá , že se bojíme pohnout.Tulíme se k sobě, a protože je i dost chladno, oblečeni usínáme. Uprostřed noci přijíždí s velkým hlukem auto. Nemohu se probrat a nedokáži si vzpomenout, kde jsme.

Tápu očima ve tmě a zapínám mozek. Ubytovávají se vedle. Jsou to asi Barmánci s malými dětmi.Jeden má určitě tuberu a tak za zvuku kašle a za zvuku neskutečného chrápání z druhého pokoje se snažím ještě usnout.Nedaří se a ráno je v nedohlednu.