0
0

Probouzíme se v devět hodin. V noci mírně pršelo, ale díky plachtě jsme zůstali v suchu. Využíváme mobilní sociální zařízení určené pro stavební dělníky. Vyklepáváme vodu z plachty a balíme.

Po silnici E 16 přijíždíme do Bergenu. Za vjezd do města se platí 10 NOK. Mince se dají prakticky za jízdy házet do umělohmotných košů v automatu. Připomíná to košíkovou. Až když mince zmizely v koši, došlo nám, že mýtné se v neděli neplatí. Byl to takový dobrovolný příspěvek. Máme k dispozici podrobnou mapu Bergenu. Problém je v tom, že jak okruh mimo město, tak silnice podél pobřeží vedoucí do centra, je označena stejně. Projíždíme čtvrtí Sandviken a zastavujeme na parkovišti určeném jen pro obytné automobily a karavany – no koncepce našich strojů je přece stejná – stan na kolech, tak co. Na rozdíl od ostatních však parkovací automat míjíme s pohrdlivým úšklebkem. Pěšky se pak odtud vydáváme ulicí Skutevikstorget do centra. Kolem hradu a muzea ryb se dostáváme k přístavu a lodnímu terminálu.

Nejprve si opatřujeme v informacích ještě podrobnější mapy města a jdeme zjistit, jak je to s naším trajektem. Víme, že by měl jet v úterý u společnosti Smyril line. Moderní prosklený dvoupatrový terminál však patří společnosti Fjordline a o našem spoji není nikde žádné zmínky. Po hodině pátrání objevujeme malou cedulku, informující, že sídlo společnosti Smyril line je v ulici Slottsgatan č. 5. Od našeho nynějšího stanoviště to není daleko a tak vyrážíme na další cestu. Objevujeme starobylou, honosnou pětipodlažní budovu s věží, na zdi které se nachází tabulka z leštěné mosazi s názvem té správné společnosti. Bytelné dveře se starožitnou klikou jsou však uzavřeny. Uvědomujeme si , že je neděle, a další kroky ve věci dopravy nás a Velorexů na Shetlandské ostrovy tak necháváme na pondělí ráno. Věnujeme se tedy prohlídce nezapomenutelného Bergenu.

Bergen vznikl v 11. století našeho letopočtu a až do počátku 14. století byl hlavním městem Norska. Dnes je s 220 000 obyvateli druhým největším městem této země. Je jasno bez mráčku a svítí slunce, teplota se šplhá k 20 stupňům nad nulou. S ohledem na to, že cca 250 dní v roce v Bergenu prší, považujeme současný stav za malý zázrak. Kolem zálivu Vagen procházíme centrem města . Míjíme pevnost Bergenhus z roku 1247 a prohlížíme si ústřední památku chráněnou Unescem – Bryggen. Jedná se o starou dřevěnou část hansovního města z počátku 18. století.

Dále pokračujeme kolem rybího trhu až k bílému kostelu Nykirken, který byl postaven zhruba ve stejné době, jako Bryggen na druhé straně zálivu. Přicházíme až k Mořskému akváriu, ve kterém je jedna z nejlepších evropských kolekcí mořského života. Dle plakátu je však možno dnes shlédnout jen tučňáky. Před akváriem chvíli odpočíváme a pak pokračujeme ulicí Haugeveien k pevnosti Fredriksberg. Asi na půl cesty k ní nacházíme úsek, který je prost parkovacích hodin. Je to poměrně blízko centra a parkování je zde zadarmo. A hle, kdo zde nestojí ! – autobus Karosa ČSAD Tišnov. Nalézáme tak potencionální možnost, kde strávit noc. Jdeme zpět pro Velorexy. Parkovné po nás nikdo nechce, naopak nám slečna v budce u automatu přeje šťastnou cestu. Než odjedeme zodpovídáme ještě mnoho dotazů zvědavých majitelů obytných aut.

Projíždíme centrem a zastavujeme na molu v místě, kudy projíždí turistický vláček. Ten jede zrovna po druhé straně silnice, zastavuje a zuřivě houká. Řidič v hysterickém záchvatu rozhazuje rukama a něco křičí. Pravda, stojíme na místě, kudy asi za hodinu pojede, ale jeho reakce, dané zřejmě jeho mentální úrovní, nám připomínají pražské taxikáře – všude je to asi stejné. Raději pokračujeme dál – směr autobus ČSAD Tišnov. Napodruhé nacházíme správnou cestu a zastavujeme za autobusem. Kolem něj je shluk našich krajanů, kteří se ihned přesunují k Velorexům. Po srdečné debatě nastupují a odjíždějí. Vzhledem k tomu, že před nástupem většina z nich močila mezi autobus a přilehlou zídku, byl náš záměr zde přespat zmařen. Popojíždíme tedy o 500 metrů dál k blízkému parku. Stojíme v řadě mezi auty. Pět metrů od Velorexů máme stůl a lavičky . Po krátkém odpočinku, kdy přemýšlíme, proč lodní stěžeň vyčuhuje z nitra pevnosti Fredriksberg , která leží na kopci, se vydáváme na průzkum města. Postupujeme ulicí Klostergattan. V místě, kde tuto ulici podjíždí hlavní silnice Smorgate, spatřujeme nějaký obchod, který má nad výkladními skříněmi velké nápisy EMIL. Snažíme se vyzvědět od Emila důvod, proč nám zatajil své podnikání v zahraničí, ale on se brání výmluvou, že s oděvy zásadně neobchoduje. Koneckonců opravuje automobily a pokud by měl skutečně obchod v zahraničí, jistě by dnes byl v České republice poslancem nebo alespoň poradcem – univerzálním odborníkem na všechno. Přicházíme k hotelu Bristol, jehož přízemí zaplňuje restaurace Mc Donald. Vlastně nejde o restauraci, tam by se přece nejedlo rukama. Kupujeme si jeden hamburger, který nožem dělíme na tři díly. Hotel Bristol sám leží na pěší zóně Torgallmenningen, která je centrem společenského života. Dominantu zde tvoří velká obdélníková kašna s monumentálním pomníkem uprostřed, který tvoří sochy a výjevy z norských dějin. U pomníku provozuje hudbu skupina bolivijských indiánů. Sedíme na kamenné lavičce a chytáme teplo ze zde vzácného slunce. Centrem ulice proudí davy lidí.

Všímáme si též dřevěné kachny, která na podvozku z autíčka na dálkové ovládání, neúnavně krouží kolem procházejících lidí i kolem kašny. Lavičky, na nichž odpočíváme, jsou zdvojené se společným opěradlem pro obě strany, takový ten systém používaný ve výsadkové části bojového vozidla pěchoty BVP. Emil odložil obal od kamery tak, že přečuhuje na protilehlou část lavičky. Ozývá se hlasité „ HUU“. Probudili jsme místního bezdomovce, který vše chápe jako podnět k loudění cigaret. Brzy mu dochází, že na tom nejsme o mnoho lépe než on, a hledá si jiné oběti. Asi po hodině se vracíme zkontrolovat Velorexy a u stolku v parku vaříme večeři. Protože lančmít maďarské výroby se za tepla nedá ž….., jak zní autentický zápis v palubním deníku, večeříme rum.

Štěpána posíláme do jeho stroje pro zásobu piva. Ukazuje se však, že neznámý „dobrák“ v Praze sebral Štěpánovi i pivo. Došlo tak na zásoby v mém stroji. Rozhodli jsme se spát přímo ve městě v přilehlém parku. Potíž je ale v tom, že se zde velice pozdě stmívá a tak je v parku dlouho vidět. Sedíme na lavičkách a zjišťujeme, že pro parkování našich strojů jsme vybrali strategicky velmi dobré místo. Přes den chodí kolem nich rodiny z dětmi z prohlídky Akvária a také všichni bergenští občané sem chodí venčit psy. Není nikdo, kdo by se u Velorexů nezastavil, a jen málokdo nevhodí do naší plechové krabičky určené pro sponzorské dary nějakou minci.

Jdeme ještě na večerní procházku městem. Úzkými uličkami s malými dřevěnými domky, kolem televizní stanice TV2 až na Christies gate. Odpočíváme u zdejšího altánu nedaleko pomníku Edvarda Griega a když už na nás nesvítí slunce, chytáme poslední sluneční paprsky u pomníku Olle Bulla. Odtud jdeme ke kostelu Johannenkirken a pak zpět k Velorexům. Dnes jsme ujeli jen asi dvacet kilometrů. Usínáme na lavičkách v parku jako bezdomovci.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .