0
0

9.den

Ráno jsme byli v Solčuku (Efesu). Odtud jel dolmuš cca 3 km k antickým památkám za cca 350.000. Tam vstup stál opět 4 mil a tak jsme se rozhodli, že tam půjde akorát Martin, který tam moc chtěl, a my ostatní se půjdeme koupat. Šli jsme pěšky a přes zaprášenou vesnici jsme se dostali na hlavní cestu, kde jsme stopli během pár minut auto, jenž nás vezlo cca 20 km po pobřeží na Ladies Beach. Moře bylo super, ale hodně lidi a vcelku daleko – ale stačilo popojít asi 800 metrů a mohli bychom se koupat na liduprázdném poloostrově s kamenitým břehem – ale to jsme bohužel nějak neodhadli. Sprcha stála 500.000 a tak jsme si jí odpustili. Nazpět do Solčuku jsme jeli dolmušema za 1.000.000. Tam jsme se potkali s Martinem a jeli jsme autobusem do Izmiru. Odtud pak do Bandirmy na pobřeží. Chtěli jsme ještě do Pergamonu, ale odtud je spojení opět jenom do Izmiru a tak jsme se na něj kvůli časové tísni vykašlali. V Bandirmě jsme přenocovali na „posrané“ louce u nádraží. Ty hovna byli strašně veliká – asi jako od velblouda.

10.den

Ráno jsme šli pěšky k moři hledat loď. První člověk, kterého jsme potkali, mi hned podával ruku a povídal, že je Kurd. Loď do Istanbulu jsme našli vcelku hladce, ale prodali nám lístky až na 18.30 a nyní bylo 11.00, což jsem nepochopil, poněvadž místní normálně chodili k pokladně a nastupovali dříve. Alespoň jsme si prohlédli město, trhy a dělali tam skvělý kebab s hranolkama a super kořením. Večer jsme pak jeli lodí při západu slunce, přesně jak Martin chtěl. Loď byla veliká a dobře klimatizovaná – tedy ta horní část, ve spodní byly auta a děsný vedro. Loď se vůbec nekolíbala na rozdíl od té, kterou jsme se přeplavovali v Istanbulu. Všude samí číšníci, oblečení po námořnicku, nabízeli jídlo a pod skleněnými podnosy měli super zákusky.

Cestování lodí je luxus a pohodlí – okolo zelenina a pěkná výzdoba – také možnost zakoupení si světového tisku. Pozorovali jsme tam jednoho jedlíka, jenž si za celé dvě hodiny (tak douho trvala cesta o délce cca 100 km do Istanbulu u Bandirmy), nedal pauzu a furt se něčím ládoval. Už jsme si z něj dělali srandu a radili mu v duchu, ať si dá ještě tohle a támhleto. Celou cestu stál a jedl, do sedačky by se bohužel nevešel. Do Istanbulu jsme dorazili v noci a poměrně blízko našeho ubytování – na evropském břehu. Tam jsme opět popíjeli s Falkem a ráno jsme se vydali na trh.

11.den

Tam si Johny koupil mobila – Alcatel DB za 1650 Kč. Prodejce nejprve nechtěl smlouvat, ale pak přiběhl šéf a souhlasil. Vedl nás uličkami místního trhu stále hlouběji a hlouběji až do nějakého sklepa s masivními dveřmi. Tam nám k tomu dal i nabíječku a vzal si peníze. Radím ozkoušet mobila na místě, jestli není blokovaný – některé z nabízených byly. Trh tady vypadá jako bludiště, ve kterém se lesknou hory zlata, předmětu a je tu hrozně zboží – skoro to člověku připadá, že okolní stěny jsou postaveny pouze ze zboží.Pak jsme se vrátili k Falkovi a rozloučili jsme se s ním. Vlakem ve 4 jsme jeli na hranice do Kapikule u Edirne. Cestou jsme potkali dva Čechy studující FA ČVUT a přírodovědu. Na bulharsko-turecké hranice jsme dojeli v noci a po jejich překročení jsme to práskli do trávy asi 1 km od čáry, přičemž jsme si lehli přímo k ostnatému plotu, který lemoval silnici od hraničního přechodu. Tam jsme stačili akorát ohřát vodu a již tu byli celníci a že tady nemůžeme být a že jim máme dát 20DM. Tak jsme tam tak stáli a oni asi tak po 10 minutách dali pokoj a pustili nás. Popošli jsme asi 1,5 km a znovu jsme to píchli na pole, kde byla čerstvě posekaná tuhá žlutá plodina a tak jsme měli opět propíchané karimatky. Naši kamarádi byly též v Turecku a jeden z nich byl v Jordánsku a Sýrii. Povídal, že Sýrie super, ale Jordánsko, že jsou tam hrozně na peníze a že nedoporučuje. Celníci opět přišli, ale jenom si na nás posvítili baterkama a nechali nás spát.

12.den

Ráno jsme šli na stopa, poněvadž autobus měl podle místních jet až kolem dvanácté hodiny. Johny s Lenkou chytli stopa vcelku brzo, ale nám s Martinem nikdo nezastavoval. Měli jsme strašnou žízeň a neměli vodu a proto šel Martin nějakou koupit na benzínku. Tam mu naúčtovali 4 Leva za dvě 1,5l vody – což je običejná voda – balená – 1,5L za 40 Kč. Málem jsem padnul do mdlob, když jsem to slyšel. No co, alespoň bylo co pít. Pak jsme se vydali hledat autobusovou zastávku. Asi 20 místních lidí, kterých jsme se ptali, kde autobus zastavuje, nám nebylo schopno tuto informaci podat. Pak nám nějaký pán řekl, že to jede až kolem druhé a tak jsme znovu šli na stopa. Tentokrát jsme měli štěstí. Během asi 10-15 minut nás vzal anglicky mluvící Bulhar a dovezl nás na autobusové nádraží ve Svelingradu a ještě nám zjistil, kdy to jede, doporučil nám cestu přes Dimitrijgrad a řekl, že se nevyplatí tam jet vlakem, poněvadž vlakové nádraží je až na okraji Svelingradu a vlak jezdí řídce. Autobusem jsme jeli cca 70 km do Haskovo za 3,5 Leva (1 Leva = 1 DM). Dojeli jsme tam a setkali se s Johnym a Lenkou. Ti se mezitím byli najíst v luxusní restauraci za 14 DM a doporučili nám super hamburgera, 3x většího, než u McDonalda, s hranolkama, za 26 Kč. Doptali jsme se na nejbližší obchod s potravinami a tam jsme se setkali s našima kamarádama z hranic. Nakoupili jsme za levno pití zmrzliny, chleba a nutelu (chleba 8 Kč, velká zmrzlina 30 Kč, Fanta 1,5L 16Kč, nutela big za 36 Kč). Pak jsme jeli autobusem cca 15 minut do Dimitrijgradu a tam jsme chytli na poslední chvíli vlak do Sofie. Pani na pokladně nám nechtěla prodat lístky, prý že bychom nestihli vlak. Tam jsme v kupé potkali mladého Bulhara, který pracoval v hazardu a vezl si od babičky asi 30kg masa, ze kterého kapala šťáva na sedačky. Celkem 4x prošel průvodčí a ptal se, jestli jsme přistupovali a my jsme kývali, jako že ano, což v Bulharsku znamená ne, a tak jsme jeli cca 250 km do Sofie zadarmo. To kývání, to je docela problém, než si na to člověk zvykne. Zeptáte se člověka na ulici, jestli mluví anglicky a on kývá jako že jo, a pak vám nerozumí ani slovo. Nebo jsem kupoval ty hamburgery a prodavačka se mě ptala 2?. Já povídám 2 a kývám. Ona znova, jestli 2? Já opět kývám, že 2, až na mě musel Johny houknout, ať kývám na druhou stranu, nebo bych tam ty hamburgery kupoval až do dnešního dne. V sofii nám spolucestující zjistil, že nám to jede až ráno a tak jsme si koupili lístky do nejbližšího města naším směrem – Mezdra. Tam jsme to práskly k trati do trávy a ráno jsme jeli v 5.05 na hranice.

13.den

Tam jsme prošli bez kontroly hraničním přechodem až ke trajektu a tak si nás tam přivolal mladý celník, zamkl nám bagáž do takové budky a museli jsme si s ním jít pro razítko. Pak jsme jeli trajektem za 32 DM 6 lidí. Na druhé straně jsme potkali Pavla, jak stopuje TIRáka do Maďarska nebo do Čech. Nakupila se na nás místní mládež a nabízela nám směnit peníze – samozřejmě ve špatných kurzech – od nich radši nic nebrat. Naši dva kamarádi si na trajektu našli TIRáka do Nagylacu a tak měli vystaráno a my jsme mezitím stopovali. Martin šel hledat záchod a poté, co viděl, jak si místní člověk sundal gaťata na silnici a začal kadit, to vzdal. Vlak jel v 15.47 a byl to personal – na ten není třeba rezervace (dále jezdí accelerát – je třeba rezervace, něco jako náš rychlík, pak rapid – IC, též místenka nutná). Koupili jsme si lísek do Aradu a došli si na pivo u nádraží. Měli tady výborný Noroc za 12 Kč. Ve vlaku jsme si povídali s Pavlem – ZČU, moc příjemný člověk – vyprávěl nám, jak byl na východě, o Kurdech a vůbec. Do Craiovy jsme dorazili večer a měli jsme asi 6 hodin času. Trochu jsme si prošli město – nakoupili potraviny (zde člověk koupí chleba i v 11 večer, na rozdíl od Tábora). Pak jsme zapadli v restauraci na nádraží a dávali si hnusné pivo. Hostinský nějak nereagoval na posunky že chceme další a pak z něj vypadlo, že by rád dostal také nějaké peníze za to první a tak jsme platili zvlášť za každou rundu a to je tam Pavel ještě musel učit čepovat pivo, poněvadž dělali strašné podmíráky a ještě to pak nějak docintávali s malých skleniček. Pak jsme si dali ještě jídlo. Byl to mletý pes s nakrájenou houskou. Šéf nám ukazoval na papíře, že to stojí cca 20.000 pro všechny – tj asi 10 Kč na každého, a tak jsme si libovali. Pak nám donesli účet, kde bylo 70.000. Trochu jsme se hádali a poté, co mi kuchařka začala rvát peníze z ledviny, jsme jim to zaplatili a odešli. Do Aradu jel IC v 0.00 a accelerát ve 2.00. Příplatek na accelerát činil 12.000 (24 Kč), takže nás cesta z hranic do Aradu přišla na 103.000 což je asi 206 Kč a za těch 500-600 Km je to super cena. Jeli jsme opět přes noc. Pavel neměl lístek, poněvadž mu na něj už nezbyly finance, ale říkal, že po Rumunsku jezdí zásadně bez lístku a pak průvodčím dává úplatek – cca 1/2 jízdného. Za celou dobu průvodčí nepřišel, nebo nás nechtěl budit a tak Pavel docela ušetřil.

14.den

V Aradu jsme potkali dvojici Čechů, kteří byli v Řecku a nadávali, že to bylo drahé a hodně neochotní lidé. Po hodině smlouvání jsme sehnali dolmuše do Budapeště za 20 DM na osobu a jeli jsme. Na Rumunských hranicích řidič podplatil celníka dvěma plechovkama piva (Tuborg), ale prolídce bagáže jsme se stejně nevyhnuli. Maďarští celníci problémy nedělali. Do Budapeště jsme dorazili asi po pěti hodinách zkratek a zajímavých odboček. Pak Řidič vystoupil a šel se zeptat, kde vlastně je to Keleti – vlakové nádraží, kam jsme jeli. Takto se ptal ještě asi 50x. Jezdil skoro furt na červenou a nějaké jízdní pruhy mu nedělali problémy. Při odbočování málem nabořil předjíždějící rumunské auto a tak se oba řidiči trochu pohádali. Nakonec nám jedna babka ukázala, že Keteti – to se musíte otočit a pak doprava a tam už to je. Místa na otočení zrovna moc nebylo a tak řidič vjel na chodník a málem spadl do kolejí vedle chodníku, pak zacouval do protisměru a tam mu to chcíplo, tak se chvilku hrabal v motoru a po 10 minutách se mu podařilo nastartovat a během chvilky jsme byli na nádraží. Tam jsme si rozměnili peníze v lepším kurzu než na hranicích (1Kč – 7 Forintů). Došli jsme koupit lístky – do Komárom to jelo přesně za 100Kč. Přijeli jsme tam okolo osmé večer. Já jsem zůstal s Jirkou u české směnárny a čekali jsme, až Johny pošle SMSku, kdy jede vlak a kolik to stojí. V 20.37 poslal, abych rozměnil 250 SK na každého a že to jede ve 21.03. Tak jsme rozměnili (lepší měnit z CZK než z DM) a utíkali jsme na vlak. Ten měl zpoždění a tak jsme si koupili Zlatého bažanta (asi nejlepší slovenské pivo řekl bych) a pak jsme uháněli mezinárodním rychlíkem do Brna. Tam jsme dojeli asi v 1 v noci, občerstvili s v bufetu, já jsem si vybral peníze v bankomatu, poněvadž jsem měl už asi jenom 30 Kč a pak jsme jeli přes noc do Tábora s přestupem ve Veselí.

15.den

Doma.

http://aa.vslib.cz/silk/cestovani/turecko00/index.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .