Expedice Turecko 2000 - 1. až 8. den

1.den

Dali jsme si sraz v Brně kolem poledne. Tudíž jsem já s Martinem zašel na autobusové nádraží v Táboře, okdud měli jet přímé autobusy do Brna. První byl beznadějně narvaný a ten druhý nepřibíral další lidi, protože má zakázáno přepravovat stojící osoby po dálnici. Tudíž jsme jeli vlakem. Do Brna jsme dorazili s pravidelným zpožděním (jak jinak u Českých drah) v 13.30. Johny volal, že se jim rozbil autobus a že dorazí později, a tak jsem šel s Martinem nakupovat potraviny do Tesca u nádraží. Asi za 1/2 hod Johny volal, že již dorazili, a já jsem jim vyšel naproti tou nejkratší cestou. Nenašel sem ho a proto jsem mu volal. Asi by málokdo věřil, že signál Paegasu v centru Brna odpovídá morseovce v Rusku. Naštěstí jsme se našli i bez mobilu a pak jsme se vydali nakupovat, co jsme nestihli. V Brně jsem konečně sehnal mapu Evropy v měřítku 1:2000000. V Táboře takové mapy prostě nevedou. Pak jsme se vydali zjišťovat spojení na Slovensko a dál. Mezinárodní vlak do Budapeště vyjde na moc peněz oproti 115Kč do Bratislavy. Ovšem když vyrazíme v 15 hodin z Brna, tak dojedeme maximálně do Bratislavy a dál už se nedostaneme. Proto jsme volili druhou alternativu – bus. Když jsme došli na nádraží (Zvonařka), měli jsme cca deset minut na rozhodnutí, zda jet autobusem za 260 Kč rovnou do Komárna. Problém byl v tom, že jsme neměli ještě vyměněné peníze na marky. Lidé v autobuse nám tvrdili, že to není problém vyměnit na Slovensku a tak jsme nasedli a jeli. Na dálnici policisté autobus odklonili na vedlejší silnici, poněvadž byla zácpa, ale v Bratislavě jsme již byli včas. Tam měl autobus asi deset minut přestávku a my jsme vyběhli hledat nějakou směnárnu. Na nádraží byla zavřená a všichni nás odkazovali do centra vzdáleného cca 7 minut, což nepřipadalo v úvahu. Tak jsme to nechali do Komárna. Johny zjistil přes kamaráda, že vlak z Komárom (maďarská strana Komárna) jede asi tak za 20 minut po příjezdu autobusu, a tak náš plán byl následující: vzít si taxíka, v jedné minutě si vyměnit peníze na hranicích, stihnout vlak ve 20:15. Řidič autobusu nám ochotně zavolal taxíka, který přijel ve dvou minutách a dovezl nás na hraniční přechod (cca 20 min pěšky), tam ovšem byla fronta a tak nám taxametr nechutně naskakoval. Začalo hrozně pršet a auto před námi dělalo problémy. Nakonec jsme tedy přejeli hranici, ale vlak jsme už v žádném případě nemohli stihnout. Tak jsme zaplatili 160 Kč a šli se podívat na kurzy na maďarské straně celnice, poněvadž česká směnárna byla zavřená. Kurz byl asi takový, že bychom nakoupili marku za 21 korun, což je docela rozdíl oproti „českému“ kurzu 18,5. Spočítali jsme, že bychom prodělali cca 500-700 korun každý. Vydali jsme se proto nazpátek a slovenský celník nám doporučil, ať si rozměníme v hotelu Evropa. Tam byl vcelku ochotný člověk na recepci, ale že nám prý nemůže nabídnout více než tisíc korun slovenských. Johny se tedy šel zeptat taxíkářů a dozvěděl se, že již žádná směnárna otevřená není a zítra (v neděli), též nebude. Takže jsme došli zničeně zpět na slovenské nádraží a tam jsme vymysleli, že by jeden z nás mohl jet nočním vlakem do Bratislavy, popř. do Břeclavi a směnit ve výhodnějším kurzu. Martin se obětoval, za což jsem mu vděčen, poněvadž já už jsem neměl náladu na nic. Vlak jel asi kolem půl čtvrté ráno a tak jsme si šli najít místo na spaní. Hned za kolejemi je rozestavěný panelák a tam to Johny chtěl zabalit, ale poněkud to tam páchlo a tak jsme hledali dál. Našli jsme kus nezastavěné plochy a rozbalili to tam. Vzápětí se ukázalo, že je lepší lehnout si ještě o cca 100 metrů dál od silnice, aby na nás nebylo moc vidět. Ale problém byl v překonání 1,5 metrového příkopu. Než jsme podruhé rozbili ležení, měli jsme boty jako hnůj. Ale spalo se tam pěkně.

2.den

Martin se k ránu vzbudil a šel měnit peníze. Ale časově se to malinko zvrtlo a nějak nestačil dojít do hotelu Evropa. Ve stánku občerstvení mu nabídli kurz 1:1 a tak se rozhodl platit na nádraží českou měnou. Pokladní měla sice krapet problémy, ale nakonec to vstřebala jako soukromou záležitost a uvolila se prodat lístek. My jsme zatím spokojeně pochrupovali a vstali jsme časně již v 10 hodin. Martin poslal SMSku, že má vyměněno za 18,65 v Bratislavě a že dorazí co nevidět. Tak jsme šli čekat do nádražní hospody, kde nám nebrali českou měnu, ale nějaký domorodec nám nabídnul, že to za nás zaplatí a tak jsme si dali Zlatého Bažanta. Martin dorazil a šli jsme na hranice. Tam jsme si vyměnili každý forinty za 500 Kč (v relativně dobrém kurzu). Pak jsme čekali na nádraží v Komárom a popíjeli Gosser (humus pivo). Vlak jel co nevidět a za hodinu a půl jsme byli v Budapešti. Tam na nás čekal kamarád (Vampire), jenž zde bydli a pomohl nám s maďarským železničním systémem. V Budapešti jsou celkem 4 nádraží a jde o to zvolit to správné. Vampire nás dovezl trolejbusem z Keleti na nějaké jiné, odkud to jelo do Szegedu. Místní tramvaje jsou také kapitola sama pro sebe. Řidič to valí jako o život a tak se není čemu divit, že tam vůbec nebývají revizoři, jak nám Vampire sdělil, a tak jsme jeli na černo. V tom druhém nádraží jsme si dali Amstel beer, jenž byl o poznání lepší než Gosser, a nebyl ani tak drahý (kolem 20 Kč).

Pak jsme se rozloučili a valili maďarským pomalíkem do Szegedu přes roztodivná města, jenž jsme četli jako Kočkomet a Piškuntálie (Kecszkemét a Kiskunfélegyháza). Do Szegedu jsme dorazili asi v 7 večer a šli jsme pěšky přes celé město, poněvadž za války byla přerušená železniční trať a od té doby to nikdo nespravil. Dá se jet také tramvají, ale my jsme se rozhodli vidět město. Patří mezi nejhezčí města, co sem kdy viděl. V historickém centru se ale provozovala nějaká akce a tak jsme tam nemohli, ale i tak to bylo super. Přešli jsme most a nádraží, podle mapy, mělo být, co by kamenem dohodil. Nebylo. Museli jsme se ptát (v Maďarsku skoro nikdo neumí cizí řeč), a pak jsme se postupně donavigovali k takové hospodě, u které stál malý žlutý domek, a to bylo jako nádraží. Vlak jel ale až za 2 hodiny a tak jsme se rozhodli zkusit stopa. Já s Martinem jsme stáli jako první, Johny s Lenkou jako druzí. Vzala je dodávka do půl hodiny, zato my jsme čekali ještě o 45 minut déle. Dorazili jsme do Makó, stejně jako naše druhá část, ale poněvadž jsme si předem nedohodli posílaní SMSek, tak mi Johny posílal zprávu na jinou SIMku. Každopádně jsme šli pěšky asi 4 km na konec města, kde jsme to zapíchli do parku, zatímco Johny a Lenka šli na nádraží, kde zjistili vlaky a pak to šoupli za koleje.

3.den

Já s Martinem jsme jeli ráno stopem do Nagylacu, což je přechod (H)/(RO). Volili jsme stopa, poněvadž v autobusech jsme se až zas tak dobře nevyznali. Tam nám místní překupník nabízel směnu za 10x menší kurz a tvrdil, že není žádný bandita, že u něj nakupuje každý. Nevědět správný kurz, tak by jsme naletěli (souč. kurz je asi 500 lei za korunu). Po překročení hranic nám hnedka lidi začali nabízet odvoz do Aradu (cca 70 km) za 10 marek a podobně. Radši jsme došli pěšky do Nadlacu (rumunská část Nagylacu). Tam to vypadalo jako v Rusku. Chodník posranej od slepičinců, otrhaný lidi, prašný silnice a sotva pojízdně rachotiny. Začali jsme hledat vlak. Jeden člověk mluvící slovensky nám odporučil stopa, že je to prý rychlejší a není to drahé (10-20 tis za osobu). Tak sme napsali ceduli a nestačila ani zaschnout a už jsme jeli. (za stopa se v Rumunsku platí). Když se Martin při nastupování zeptal, kolik že to bude jako stát, tak řidič jenom mávnul, ať nastoupíme. V Aradu jsme uviděli nádraží a požádali řidiče o zastavení. Dali jsme mu 30 tis za oba, protože jsme pak měli jenom 100tisícovky. Tam jsem přehodil simku a zjistil, jak je na tom naše druhá parta. Bohužel mi stále nefungoval roaming (já osobně mám twista, který sms roaming vůbec nemá, ale Johny mi půjčil jinou SIMku, u které za zálohu 5 tis Kč slíbili aktivovat sms roaming do 72 hodin). Díky bohu při nakupování potravin Martin objevil super internetovou kavárnu za 10 tis. na hodinu a tak jsme Johnymu a Lence posílali tuny SMSek, že jsme v Aradu a že vlak jede v 20:50 a že tady jde čas o hodinu dopředu, ať hejbnou kostrou. Mezitim se Johny s Lenkou probrali a šli si dát pivo v Makó, než pojede vlak. Ten však nějak vůbec nejel a tak šli na stopa. Tam dostali naší SMSku, že jsme již v Aradu a že mají pohnout. To jim krapet vyrazilo dech a Lenka, která nejí maso, se z nervozity zakousla do klobásy (a masu se nevyhýbala celou cestu do Turecka J). Stopli nějakého TIRáka, jenž jel do Sofie. Vysedli v Nagylacu a překračovali hranici. Tam se u nich udělal chumel a nabízel jim zaručeně nejlepší kurz na výměnu peněz. Okolo lidi přitakávali, že je to jistě velmi dobrý kurz a těšili se, jak Čechy oškubou. J&L se nedali. Přešli hranice a tam se na ně navalili taxíkáři i pseudotaxíkáři a chtěli je za nekřesťanské peníze dovézt do Aradu. Schylovalo se k dešti a tak J&L vzali cenu za 5 DM od prvního člověka, který jim to nabídnul. Tam na ně začal tmavší občan pokřikovat, že radši pojedou s bílým, že cikány nemají rádi. V Aradu nás mezitím policista vyhnal z trávníku, ať prý jdeme do čekárny a tam jsme se okolo čtvrté potkali s J&L. Lístky se tam musí kupovat hodinu předem. Reservace je nutná na všechny vlaky kromě personalu (pomalík). Na každou z kas visí hodinu předem, kam že se prodávají lístky a kdo to nestihne koupit, tak má smůlu. Lístky mají jako my za komančů, akorát na ně napíšou propiskou cenu a číslo vagónu/sedačky. Pak jsme teda nastoupili. Jeli jsme přes noc asi 600 km za 133 tis. LEI, což je přibližně 250 Kč. Vlaky mají krapet horší než u nás, hlavně záchody. Lituji, že jsem si to nevyfotil.

4.den

Ráno jsme dojeli do Bukureště a hledali záchod.

Našli jsme McDonald a dali si hamburgera. Ovšem bylo pro nás zklamání, když jsme zjistili, že tam záchod nemají. Jen jakousi umejvárku. Tam jsme se ošplíchli a sušili ručník pod sušičem na ruce. Pak tam vtrhla místní zřízenkyně a začala kdákat, že to je jenom na ruce a vůbec se nás koukala tak nějak podezřívavě. Po hamburgeru jsme šli hledat spoj do Istanbulu. Věděli jsme, že minulé výpravy použili společnost AZ MARAT. Tak jsme se vydali toto jméno hledat do telefonního seznamu. Tak to nějak nebylo a tak jsme se zeptali policisty a ten nám ukázal před nádražím cca 50 metrů byl stánek a nad ním bylo napsáno TOROS Bukurešť – Istanbul. Tak jsme tam namířili a tam se nás ujal Turek, hned nás zval dovnitř, ať si odložíme. Zeptali jsme se na cenu – 400.000 lei. ( 2x dražší než moje informace z roku 98), a že jednou ve 12 a 16 hod. Řekli jsme, že si musíme vyměnit, a šli jsme se ptát dál. Našli jsme pár cestovek, ale ty nás odkázali na nádraží, ale akorát na druhé straně – tj. když se vyjde z nádraží tak vpravo. Tam jsme našli Golden STAR turizm a hned nás zvali dovnitř a nabídli čaj nebo kafe. Cena byla stejná – 40 DM na každého. Ale tvrdil nám, že on je „best firma“, protože on má v ceně i „brekfest“, tj. hamburger a colu z McDonaldu. Usmlouvali jsme to na 37,5 DM (skupinová sleva pro 4 lidi, na studenty ICIC a GO25 se u nich nehraje), a částečně to zaplatili v LEI. On nám řekl, že si máme každý nechat 30.000 LEI, že to budeme potřebovat na ekologickou taxu v Bulharsku. Ojdezd této společnosti byl naplánován na 14:00. Šli jsme mezitím hledat záchody a nějakou dobrou hospodu na Pivo. Po putování Bukureští, kde na křižovatce stál kamión převážející benzín, jenž mu tekl na silnici proudem, nás toho už ani moc nepřekvapilo. Dali jsme si Gambrinus (rumunský) za 12 Kč a užívali si zbylého času. Záchody měli u hospody a byly Tureckého stylu (šlapky a díra). Před 14 hodinou jsme se vraceli a našli jsme vedle naší společnosti jestě jednu – OZ MURAT. Cenově na tom byli stejně jako všichni, ale hamburgera neměli. Nastoupili jsme do mercedesu 403 a popojeli cca 5 minut k další pobočce téže firmy, kde jsme čekali dvě hodiny, než nastoupili ostatní. Byli jsme součástí rumunského zájezdu do Turecka, tj. jeli jsme se samými Rumuny. Cesta byla vcelku fajn, letuška rozdala slíbené hamburgery a autobus vcelku často stavěl na záchod, jídlo a tak. Na bulharských hranicích jsme zaplatili 20.000 LEI a pokračovali jsme dál. Na tureckých hranicích v duty free zóně najednou letuška s řidičem začali tahat z jednoho kšeftu igelitky. Měli to rozpočítané na počet lidí v autobuse a v každé igelitce byly dvě flašky a karton Marlborek. Pak jsme se zeptali, kde si koupit vízum a udělali si ho. Stálo 22DM nebo 10USD. Rumuni se nahromadili okolo takové kasy a letuška nám řekla, že tam dostávají vízum oni, a tak jsme na ně počkali a jeli o kus dál. Tam vlezl do autobusu turecký celník a kontroloval pasy. U nás se usmál a pasy zabavil. Pani před námi ukazovala gesto vyjadřující peníze a my jsme poněkud změnili odstín. Johny se zeptal letušky na úplatek a ta říkala „I suppose so“. Celník nás vyzval, ať ho následujeme na policii. Mezitím řidičovi vysvětlil, že nemáme razítko a tak tam s námi pak doběhl. Johny mezitím vybral z karty, aby měl alespoň nějaké peníze.

5.den

Ráno jsme dojeli do Istanbulu. Tam se nás hnedka ujali lidi ze společností TORUS a Golden STAR a hnedka se nás ptali, kam že to potřebujme a dali nám zadarmo mapu. Pak jsme šli vyměnit peníze. Vysadili nás přesně ve středu západní části Istanbulu a tak jsme měli pěknou možnost si krapet prohlídnout město. Podle informací z internetu jsme věděli, že se vyplatí shánět bydlení v čtvrti Sultanahmed u chrámu Aja Sofia. Tak jsme šli tím směrem a lidi nám nabízeli noc za 5 USD v takových ošklivých barácích. Našli jsme překrasný parčík. Tam jsme si odložili a Johny a Martin šli shánět ubytování. Asi za 40 minut se vrátili, že nedaleko je CAN YOUTH HOSTEL (Kadirga Liman Cad. Sehot Mehmet Pasa Sok. No. 2, tel: (0.212) 638 08-09), kde můžeme přespat za 3 USD na terase.

Tak jsme se tam ubytovali a trochu se rozhlídli po Instanbulu. Jižně jsme našli malou mešitu a u ní stáli Holanďané, kterým „kostelník“ nabízel vstup a oni odmítli. Nevěděli jsme, jestli je to placené a proto jsme šli dovnitř. Lence byli půjčeny dva šátky, aby si je kolem sebe obmotala a vypadala jako z Turecka. Chrám byl moc krásný, všechno v arabském písmu, mělo to hodně silné kouzlo, atmosféru. Pak nám ukázali, že je možno si vylézt do patra a kouknout se z vrchu. Bylo to zadarmo. Pak jsme se vydali k Hypodromu. To sou dva velké sloupy stojící na náměstí opodál.

Dále jsme šli nazpátek a najedli se v Lokantě nedaleko našeho ubytování. Tam hned člověku nabízejí různé druhy jídel jakoby ve zmrzlinovém pultu a ukazují, kolik co stojí. Objednali jsme si v ceně 600-1.000 tis. LT a jedli jsme. V lokantě k tomu dávají mísu s ekmekem (chleba) a člověk ho může sníst, kolik chce. Voda stála 200 tis. a kola 350. Pak jsme šli nazpátek do hostelu. Tam jsme potkali Čechy, jenž zde byli už asi desátý den a byli okradeni. Kdosi jim nabídl dobrý kurz, pozval je do restaurace a tam je asi dvacet lidí zbušilo a sebralo jim 100 USD. Takže žili o chlebu a vodě a naštěstí měli zpáteční lístek do Čech. Jestě tam byl člověk ze Švýcarska a z Thajska a tak jsme si vyměňovali informace, kam jít a co dělat. Tvrdili nám, že je docela levné cestovat lodí, což se nám moc nezdálo.Večer šel Johny zjišťovat, kdy jede zpáteční bus do Čech, že bychom se svezli a měli tak více času na Turecko. Já s Martinem jsme mezitím šli do města. Modrá mešita již byla zpřístupněna a tak jsme se tam podívali. Neměli jsme dlouhé kalhoty a tak nám tam půjčili jakési šátky, které jsme přes sebe hodili. Pak jsme se vrátili do hostelu a trávili noc povídáním s kamarády z Ćech a starším Italem Falkem, jenž nás ubytovával. Bezvadně se s ním povídá a aby se povídalo lépe, tak jsme koupili pár láhví vína a pak došlo i na slivovici. Na tu Falko reagoval tak, že se zarazil, vykulil oči a povídal „Mama mia“. Francouzky chtěli slivovici taky a po tom, co všechno vypili, byly ráno vcelku v pohodě. Falko se krapet opil a pak nám předváděl večerní modlitbu a připodobňoval to k Tarzanovi.

6.den

Další den jsme se vydali přes Istanbul na asijskou část, abychom mohli večer odjet do Ankary. Cestou jsme koupili kebaby – arabský chleb do kterého jsou přidány kousky masa, které je napíchnuté na svislém rožni a postupně se okrajuje. K tomu se pak přidají rajčata a mraky koření – právě to dělá fantastickou chuť. Průměrná cena je 275-800 tis. TL, ale vyplatí se kupovat pod 500. Na evropském břehu jsme našli stánky s mobilama – za dualbandovou motorolu chtěli jenom 1800 Kč a tak Johny začal silně váhat, jestli si jí nemá okamžitě koupit. Trajekt na druhý břeh stál 500.000 a studentskou slevu neuznávali.

Oproti informacím z předešlých let se nyní studentská sleva neuznává skoro nikde v Turecku – maximálně v metru a na dálkových lodích. Asijská část Istanbulu se až zas tolik neliší od evropské. Kebab se řekne Doner a je tady míň mešit a evropských lákadel. Na ulici jsme si zvážili batožinu – Lenka vážila kolem 70 kg i s báglem, zato Johnyho bágl vážil přesně 20 kg. Vlakové nádraží jsme našli po 3 hodinách pěší chůze a to jsme se museli ptát vojáků u kasáren ve východní části. Nakonec nám jakýsi obchodník, jenž nás náhodně oslovil na silnici, poradil kam máme jít. Vlakový systém v Turecku nám též dal zabrat. Na světelných tabulích je uvedeno typ vlaku, kam jede, přes a v kolik. Nástupiště tam nebývá, na to se člověk musí zeptat, nebo je to na malých tabulích těsně u kolejí. Typ vlaku – v Turecku jezdí hodně expresů a odráží se to na cenách. Z Istanbulu jich jede asi sedm a nejlevnější je Gunley – cesta do Ankary nás stála 1.400.000 a je to asi 500Km, což je prakticky zadarmo.

7.den

V Ankaře jsme byli ráno a pěšky jsme došli do centra. Je tam překrásný park a vypadá to tam podobně jako v New Yorku – jezdí tam skoro samé taxíky a jsou tam 10-15 proudé silnice. V parku byla strašně velká fronta buď na práci nebo to bylo na výsledky nějakého lotta, ale tak velkou frontu jsme ještě neviděl – cca 750 metrů. Poté jsme se vydali na autobusové nádraží, kde jsme u čaje potkali Briana z New Yorku, které v Turecku cestoval již 4 měsíce a nyní se chystal do CappaDocia – to je oblast jihovýchodně od Ankary a vyznačuje se především skalním městem. Přemlouval nás, ať jedeme také, ale my jsme po zhodnocení situace zjistili, že máme málo času a peněz – tudíž že se radši podíváme ke slanému jezeru Tuz Golu. Jel tam autobus za 2.500.000, což se nám zdálo také dost. Vysadil nás ovšem na opačném břehu jezera v takovém malém městě. Okolní krajina byla vyprahlá step, kde nic nerostlo a na obzoru byly červené kopce. Zašli jsme do místní restaurace, jak nám doporučil děda, co se nás ujal v autobuse. Tam na nás koukali spíš jako na nějakou atrakci,asi tam ještě neviděli Evropana. Tam jsme se ptali lidí, kde to vlastně jsme, ale to bohužel nikdo nevěděl. Pak se nás ujali dva Turci pracující v Německu. Dovezli nás zadarmo Mercedesama až k jezeru – jeli jsme přes továrnu na zpracování soli a při vstupu byla nutná kartička. Kontrolující personál na vrátnici mastil karty a cosi si opékal na ohni. Naši průvodci kartičky měli a tak to nebyl problém. Dojeli jsme na molo, kde strašně foukal vítr a šli jsme se projít do slané koupele. Nabrali jsme tam pár krystalů a pořezali si nohy a ruce, ale bylo to vynikající. Pak nás průvodci odvezli nazpět a při tom ještě z pole utrhli cosi jako malé melouny, kterými nás pohostili. Ve městě jsme čekali na autobus a ten nějak nejel a tak nám jeden z průvodců nabídl, že nás hodí za stejnou cenu, jakou má autobus do Aksaray. Tam jsme čekali asi 3 hodiny na autobus a průvodce nám stále platil čaje a povídal si s námi německy. Autobus nakonec musel ukecat, poněvadž v Turecku není dovoleno přepravovat turisty v autobusech na stojáka. Kolem půlnoci jsme dojeli do Nevšehíru, což je největší město oblasti CappaDocia. Tam jsme to rozbalili do bodláku nedaleko nádraží. Bodláky bez problémů propíchly karimatky, ale i přes to se to nějak dalo.

8.den

Ráno jsme se vzbudili a našli želvu. Pak jsme čekali na autobus a nakonec jsme si vzali dolmuše (mikrobus) do Goreme, což je centrální městečko ve skalním městě CappaDocii. Cestou jsme potkali Briana, jak jde podél cesty a tak jsme s nim hodili řeč a on nám doporučil, ať se jdeme podívat do Open Air muzea, že to stojí 2.000.000 a je to super. Kvůli ceně a času jsme tam nešli, čehož nyní lituji. Prolezli jsme si místní skalní město, nevyhýbaje se šplhání po skalách. Pak jsme zapadli na čaj do takové restaurace, která byla ručně vykutaná do skály. Tam nám hostinský – majitel restaurace, podal guestbooky a my jsme tam také udělali záznam. Další české záznamy jsme tam také našli – většinou Brňáci. Pak jsme se autobusem vydali do Kayserai, kde jsme opět zapomněli shlédnout městkou zeď a hrad. Našli jsme tam akorát vlakové nádraží, odkud jelo úplný kulový. Tak jsme došli zpět na autobusák, kde jsme usmlouvali cenu do Selcuku za 7.000.000, což je oproti původním 10 docela rozdíl.

http://aa.vslib.cz/silk/cestovani/turecko00/index.htm