0
0

Tuhle cestu jsem měl vysněnou několik let. Už loni jsem nesměle nakoukl z Kodaně na několik hodin do Švédska. Sever Evropy jsem si mytizoval. Nedovedl představit. Prostě jsem tam nikdy nebyl. Znal jsem překážky. Mnoho kilometrů. Vysoké ceny. Proměnlivé počasí. Déšť. Mráz. Sníh. Silnice ucpané soby. A eskymáky. Prostě mně SEVER nedal spát. Na jaře padlo definitivní rozhodnutí. Pojedu. Naplánoval jsem trasu. Čekalo mě pět evropských států, kde jsem zatím nikdy nebyl. Litva. Lotyšsko. Estonsko. Finsko. Norsko. Plus Švédsko, kde jsem byl loni jen chvilku. A cíl? Nordkapp, tam se žene každý. A vlastně to není ani nejsevernější bod Evropy. Ušetřím stovky kilometrů a dám si za cíl souostroví Lofoty. Tak jsem rozhodl a tak také bylo. Skoro.

Lehce jsem potrénoval. Vyrazil na Burgmanovi na otočku do Alp. Pršelo. Potom na otočku na Slovensko. Pršelo. Dobrý nácvik. Nastudoval přes dva tisíce stran průvodců. Zamluvil prvních šest noclehů po hostelech. Abych byl co nejrychleji u polárního kruhu. Severního.

Středa 9.7. 2008

(Praha-Fryčovice) 340 km

Čeká mě dlouhý přejezd Polskem. Až k hranici s Litvou. Vyjíždím odpoledne z Prahy a mířím přes Hradec Králové na sever Moravy. První noc strávím u kamaráda Ivana poblíž Frýdku Místku. Alespoň bude zítřejší cesta Polskem kratší. Ivan mě pozval na skvělou večeři a s jeho dvěma dcerami probíráme plánovanou cestu na sever. Diskuse se stočí na jižní polární kruh. Existuje vůbec? A kde je?

Čtvrtek 10.7. 2008

(Fryčovice-Český Těšín-Katowice-Warszawa-Sejny) 760 km

Ráno po sedmé už Ivan spěchá do firmy. Čeká mě dlouhý přejezd a tak se časnému vstávání nebráním. Loučím se ve Frýdku a pokračuji po nové dálnici kolem rozestavěných hal automobilky v Nošovicích. Za chvíli jsem u hranice v Těšíně. Nějak nemohu najít benzínovou pumpu. Vracím se několik kilometrů až k Těrlické přehradě. Krásná malá benzínka, stolky u malého lesíka zvou na malé občerstvení. Jste vítáni. Stačí uposlechnout výstražné nápisy na stojanech: “Motocyklisté, tankování Vám bude umožněno až po sesednutí z motocyklu a sundání helmy z hlavy!“

Sbohem, rodná zemi, mířím do Polska. Polykám nekonečné kilometry směr Warszawa. Skoro dobré silnice, skoro dálnice. Jen tempo přerušují časté semafory. V Polsku mě vždy překvapí jakýsi chaos a neklid na silnicích. Ten se stupňuje při průjezdu hlavním městem. První z osmi hlavních evropských měst během mé expedice. Nezastavuji se. Navigace mě směruje na výpadovku na Bialystok. Fádní rovina. Rozestavěná silnice. Lesy. Všude plno vesničanů. Posedávají u rozpálené silnice. Dvě, tři sklenice borůvek. Třeba někdo zastaví. A mezi nimi zaprášené dámy poslední kategorie v kraťoučkých sukních. Jeden kamion za druhým. Hlavní tah na Bělorusko. Odbočuji na sever na Augustow. Kamionů neubylo. Provoz je velmi silný a bezohlednost polských řidičů nebývalá. Prý jezdí střízlivý málokdo. Brzdím a vyjíždím ze silnice na trávu. V protisměru se řítí kvílející sanitka. Vytřeštěný výraz řidiče. Anděl smrti. Odbočuji raději z hlavní. Krajina se mění. Jsem na severovýchodě Polska. Jezera, rozlehlé lesy a velice zvláštně morénovitě zvlněná krajina. Bludné balvany. Stopy ledovce.

Dorazím až do městečka Sejny, kousek od litevských hranic. Velký dominikánský klášter. Na náměstí několik starých klasicistních domů s kovovými balkony, rozpadající se velká synagoga. Chodili do ní i rodiče režiséra Anzeje Wajdy. Sejny jsou původně litevské město. Německé. A židovské. Tady se střídaly dějiny ve zběsilém tempu. Možná i proto je tu litevský konzulát. Masivní moderní budova z konce devadesátých let. Na chodníku modrá budka pro hlídku milice. Je prázdná. Kulturní sál. Hospoda. A malý levný hotel. Ubytovávám se v něm. Po ulicích korzují neobyčejně nádherná děvčata. Štíhlá, módně oblečená. Žádné zaprášené „borůvkářky“. Taková jsou k vidění ještě ve Vilniusu. Pak už ne. Zajdu do restaurace a dávám si specialitu. Bigos. Polské národní jídlo se připravuje z vařeného zelí, hub a masa. To byl první a poslední kulinářský experiment během celé mé cesty.

Pátek 11.7. 2008

(Sejny-Daugai-Trakai-Vilnius) 333 km

Vstávám brzy a po sedmé vyjíždím. V modré budce před konzulátem sedí znuděně krásná štíhlá milicionářka. Po nové silnici uháním na nedaleký přechod Ogrodniky. Mohu vřele doporučit. Kamiony tudy nesmějí, a tak mohu v klidu obdivovat okolní krásnou zvlněnou krajinu. Výborná silnice, vysekané příkopy. Vesničky celé poskládané z dřevěných domků. Bez výjimky. Jinde se honíte po různých skanzenech. A tady je vše v původní kráse. Měli by se pokusit ji zachovat. Nezničit. Cesta spořádaně ubíhá. Najednou vidím z lesa stoupat mračna prachu. Po pár kilometrech už vím proč. Už je to tady. První dobré kilometry za hranicí byly jen vábničkou pro cizince. Objížďka. Prašná silnice. Každé projíždějící auto zvedá neuvěřitelná oblaka prachu.

Po dvanácti perných kilometrech jsem zpátky na hlavní. Litevský žlutý prach si vezu v záhybech oblečení celou další cestu. Ale po pravdě. Byla to jediná výjimka v celém Pobaltí. Jinak byly silnice velmi dobré a mnohde se pracovalo, aby byly ještě lepší. Faktem je, že silničky posledního řádu jsou výhradně prašné. Ale ty transkontinentální cestovatel nepoužije. A obdobně je to zvykem například i ve Finsku. Plivám prach a dávám si malou odbočku do městečka Daugai. Opět obdivuji krásné dřevěné domky.

Pravda, na okraji města je také panelové sídliště. Poslední má odbočka je ke středověkému hradu Trakai uprostřed jezera. Je prvotřídním turistickým cílem, takový náš Karlštejn. Všude stánky se suvenýry, restaurace a autobusy s Japonci. Nebo Číňany? Mizím rychle pryč. Do Vilniusu je to slabých třicet kilometrů. Zastavuji na mostě přes řeku Něris. Přede mnou vlevo je panorama dokončovaných výškových budov. Napravo se zlatě lesknou věže barokních kostelů starého města. Ptám se na čtvrť Salininkai. Tam mám mít rezervovaný pokoj v hotelu. Salininkai je na opačné straně. A docela daleko za městem. Musím se ptát vícekrát. Mladší přijímají angličtinu. Ale těch moc není. Jinak se ptám česky a dotázaní jsou překvapeni, jak je jejich polština podobná. Nebo ruština. Po slušném bloudění jsem pár kilometrů za městem na ruském sídlišti. V jiném světě. Na zaprášeném plácku.postávají mikrobusy-taxíky a tři gruzoviky-náklaďáky. Šoféři se živě baví a čekají na nevím co. Ptám se na hotel. Ten, co vypadá jako vlk z „Jen počkej zajíci“, jen místo přilepeného cigára v koutku úst má za uchem blikající handsfree, ví a zná. Je to jen kousek. Nořím se do polo rozpadajícího se sídliště. Beton se drolí. Okna oloupaná. Železné zábradlí balkonů rezavé a celé nakřivo. Jeden z domů je ale úplně zrekonstruovaný a zařízený jako docela luxusní moderní penzion. Horká sprcha smývá žlutý prach. Jsou dvě hodiny odpoledne a já mám hlavní město Litvy na dosah. Začínám na Katedrálním náměstí. Místo schůzek mládeže. Ve slunci září bílé sloupové průčelí katedrály. Z výšky na vše shlíží socha velkoknížete Gediminase, zakladatele města.

Nejdříve se odvážně vydám se svým strojem po hrbolatém dláždění na prohlídku starého města. Spleť uliček a jednosměrek Do kopce a zase dolu. Barokní kostely a domy. Vilnius má svou polohou i architekturou nejblíže k Praze. Od 14. století byla Litva v unii s Polskem. Byla v úzkém kontaktu se střední Evropou. Roku 1795 se stala součástí Ruské říše. Na konci 19. století už byl Vilnius velice kulturně i národnostně pestrý. 40 procent Židů, 30 procent Poláků a 20 procent Rusů. Vilnius byl především považován za kulturní a náboženské centrum východoevropských Židů. Vlny pogromů a nakonec německá okupace v červenu 1941. Vznikla dvě gheta. Začalo systematické vyhlazování. Do září roku 1943 byla židovská otázka vyřešena. Dnes z 96 synagog zbyla jedna jediná. Na ulici Pylimo 39. Přesouvám se do ledna roku 1991. Vrcholil boj za nezávislost. Jsem u televizní věže. Tisíce Litevců bránilo svobodné vysílání informací. Dvanáct jich zemřelo pod pásy ruských tanků.

Od vyřezávaných dřevěných křížů na jejich paměť se přesouvám dolů k řece. K budově parlamentu. Zde se povstalci pod vedením Vytautase Landsbergise zabarikádovali. Část barikád bylo ponecháno dodnes. Jen je chrání prosklený pavilon. Jakýsi skleněný poklop. Působivé.

Podvečerní město zaplnili mladí. Nejzajímavější je malá čtvrť Uzupis. Místo nově rekonstruovaných domů i sqvotů. Místo umělců a studentů. Kavárna u řeky Vilnia je pro studenty moc drahá. Skupují raději ve velkém lahvové pivo v samoobsluze na rohu. Pivo je v Litvě populární. Běžná je v obchodě desítka i více chladicích boxů. Každý pro jinou značku. Uvolněná atmosféra nenapovídá, že v jednom z okolních domů se narodil a žil obávaný Felix Dzeržinski. Zakladatel ruské tajné policie, dnešní KGB. Jedu za město do ruského sídliště. Před místní nápojovkou zastavuje luxusní Audi s černými skly. Vystupují dva svalnatí mladíci. Jdou přátelsky pohovořit s prodavačkou. Venku se motají občané s lahví v ruce. Projíždím zvolna sídlištěm. U rybníčku je dav mladých Rusů. Nastrojené holky, kluci s nezbytnou cigaretou a lahví. Z otevřených dveří auta řve discosong. V další nápojovce si kupuji colu. Venku brzdí velké Audi. Svalovci si jdou pohovořit s prodavačkou. Vracím se k penzionu. Odemyká manželka majitele, Ruska s kyprou postavou. Na podzim se chystají do Prahy. Musí mně na internetu ukázat hotel, který mají zamluvený. Táhne mně chodbou do kanceláře. No, jsem rád zpátky na chodbě. Ještě domlouvám na ráno snídani. Už v 6:30. Čeká mě dlouhá cesta. Kyprá Ruska zhasíná recepci. Sedá do nového Saabu a odjíždí.

Sobota 12.7. 2008

(Vilnius-Anykščiai-Panevežys-Kryžiu kalnas-Riga) 457 km

Budí mě kroky na chodbě. Mžourám na mobil: 5:00. Kroky a bouchání nepřestává. Sakra. V průvodci se jasně píše, že v Litvě není časový posun. Tedy v Pobaltí je o hodinu více. Ale Litva nezavádí letní čas. V Litvě tedy není o hodinu více. Praxe je praxe. Ve skutečnosti je o hodinu více. Spěšně vstávám a jdu do haly na snídani. Baculatá majitelka mně servíruje konvici horké vody a pytlík nescafé 3+1. Ještě nějaké balené croasany, máslo, džem. Nic moc. Jedu po A14 na sever. Dobrá silnice. Odbočuji na Anykščiai. Nový asfaltový koberec poctivě kopíruje terénní vlny. Při stokilometrové rychlosti je to neskutečný zážitek. Jet o trochu rychleji, a už bych se vznášel. Letěl bych nad zvlněnou krajinou, letěl bych nad zelenými loukami a hustými lesy. Tak jako v roce 1933 Darius a Giruenas při svém rekordním letu z New Yorku do Kaunasu. Pokus byl neúspěšný. Zřítili se do lesa několik kilometrů od Anykščiai. Puntukasovy kameny (Puntuko akmuo) jsou oblíbeným výletním cílem Litevců. Je sobota a u dřevěných stolků u parkoviště svačí rodiny s dětmi. Nedalekou hromadu několikametrových balvanů po sobě zanechal ustupující ledovec. Na jednom z kamenů je vytesán reliéf našich dvou pilotů v kožených kuklách. Hrdinů. Dostali se i na bankovky v hodnotě deset litas. Hrdinů není nikdy dost.

V nedalekém městě navštěvuji dům kněze a národního básníka Antanase Baranauskase. Příšeří interiéru domu s dobovým zařízením a rukopisy ve skleněných vitrínách. Zajímavé. Bohužel jsem si zapomněl přendat tmavé brýle. Mnohé mně uniká. Nejstarší část domu, dřevěná sýpka, je opět obestavěna sarkofágem ze skla a betonu. V přilehlé stodole je výstavní síň. Místní insitní umělec zde vystavuje své obrazy vytvořené z barevných zrnek písku. Zaskřípu zuby. Vzpomenu si na včerejší prašnou objížďku. Opouštím zdejší poklidné muzeum a pokračuji litevským venkovem. Pěkně upravené zahrádky kolem domů. Opuštěné venkovské statky, ke kterým vedou stará stromořadí. Chátrající panská sídla.

Objíždím Šiauliai a po malé odbočce z hlavního tahu dál na sever jsem u Hory křížů (Kryžu Kalas). Z roviny vystupuje malý pahrbek. Místo pohanských rituálů. Později zde vyrůstaly křesťanské kříže. V padesátých letech cíl poutníků z celé země. Připomínka odvlečených do sibiřských táborů. V šedesátých letech bylo toto místo mlčenlivého odporu na příkaz sovětských úřadů několikrát zlikvidováno buldozery. Vždy znovu vyrostly další a další kříže. Konečně v roce 1993 navštívil Horu papež Jan Pavel II. Míjím dokončované veliké parkoviště s tunelem pro pěší poutníky. Financované z peněz EU. Všude jsou stánky se suvenýry a především kříži všech velikostí a ceny. Stoupám po desítce dřevěných schodů na pahrbek. Vítr rozhoupává cetky zavěšené na ramenech stovek a tisíců křížů. Přijíždí svatební kolona. Novomanžele veze dlouhá americká limuzína. Kupují si dřevěné kříže. Jdou se poklonit k Hoře.

Mám před sebou necelých dvě stě kilometrů do hlavního města Lotyšska. Rigy. Jako litevským silnicím kralovaly vozy Audi různého stáří, tak v Lotyšsku mírně převažují BMW. Vozový park tvoří západoevropské ojetiny v povážlivém stavu i nejnovější a nejluxusnější vozy. Zásadně neuvidíte staré žigulíky, volhy nebo moskviče. U nákladních aut je situace jiná. Jeden takový obstarožní GAZ se marně snaží odčerpat několik desítek centimetrů hlubokou kaluž v podjezdu na předměstí Rigy. Doprava stojí. Velice opatrně se brodím po chodníku. V dálce vidím prapodivnou architekturu čtyřistametrové trojnožky. Televizní věž. Přejíždím širokou řeku Daugava a za chvíli jsem u nádraží. Nedaleko je City Hostel. Oprýskaný činžák. Zvoním v prvním patře. Otvírá mně starší blondýna s drdolem. Taková učitelka na penzi. Veliký byt je zařízen jako standardní hostel. V pokojích patrové palandy, kuchyňka a jídelna, dobré sprchy.

Žena radí zaparkovat motocykl na hlídané placené parkoviště. Je hned vedle domu. Do Starého města je jen pár stovek metrů. Vyrážím. Riga. Telegraficky z historie. Od třináctého století vlivné hansovní město. Převážně německé město. V devatenáctém století významné průmyslové centrum. Po první světové válce kosmopolitní metropole s bohatým kulturním a společenským životem. Útočiště prchající aristokracie z bolševického Ruska. „Malá Paříž“. V současnosti tvoří polovinu obyvatel Rusové. Město je i dnes vyhlášené svými hospodami a bary.

Potkáte v nich pivní turisty z Británie i výpravy roztoužených německých penzistů. Ulicemi projíždějí dlouhé americké limuzíny. Eskorty. Vyskakují z nich baculaté Rusky. Jednou zajíčci, jindy vnadné námořnice. Lákají na drink do vozu. Vše má atmosféru našeho Václavského náměstí v nočních hodinách. Dlážděnými uličkami proudí davy, kavárny jsou plné. Historické centrum Rigy je na seznamu UNESCO. Rižský dóm z 11. století. Velká a Malá gilda, místa dávných setkání bohatých kupců a řemeslníků. Pomník Svobody, 42 metrů vysoká bronzová socha, místo zakázaných demonstrací v roce 1989.

Co dál? Vcházím do kavárny s knihkupectvím. Listuji fotografickými publikacemi. Slavné secesní domy. Připomínají je všechny průvodce. Tam určitě zajdu. Celá kapitola věnovaná pomalu mizejícím předměstím se zachovalými dřevěnými domy. Riga dřevěná. „Kde to je?“ Ptám se prodavače. Zakroužkuje mně místo na mapě. Radí, abych se do této čtvrtě vypravil až druhý den za světla. Není tam bezpečno. Venku před obchodem si sedám na lavičku. Piji Colu a prohlížím mapu. Asi vypadám jako turista. Hned je u mě mladý Rus. Vyhrnuje si košili a ukazuje dlouhou jizvu. Prý bojoval v Afganistanu. Chce peníze. Zvedám se. Rus jde za mnou ještě několik ulic. Město prošlo bouřlivým rozvojem koncem devatenáctého století. V té době vznikají i soubory secesních domů. Nejznámější jsou v ulici Elizabetes od architekta Michaila Ejzenštejna, otce slavného filmového režiséra. Do ulice míří několik dalších turistů. Měli by raději přijet do Prahy. Až v cizině doceníte, co máte doma. Jsem zklamán. Přesouvám se noční Rigou zpátky k hostelu. Ulicemi projíždějí rozesmáté dlouhé bílé americké limuzíny. U nádraží obtěžuje několik Rusů.

Neděle 13.7. 2008

(Riga-Sigulda-Césis-Valmiera-Parnu-Tallinn) 494 km

Ráno prší. Pokládám klíče na pult v recepci hostelu. Ze dveří vykoukne drdol děžurné. Zívá. Beru si Burgmana z hlídaného parkoviště a jedu do čtvrti dřevěných domů. Po mokré dlažbě drkotám někam na konec devatenáctého století.

Půlmilionová Riga byla v té době významným průmyslovým centrem. Rostly další a další nové továrny, carská vláda dodávala další a další ruské dělníky. Překvapují mě nekonečné ulice s nevzhlednými činžáky. Konečně dálnice. Stále prší, provoz je minimální. Mířím na severovýchod podél řeky Gauja. Sigulda má být oblíbeným cílem obyvatel hlavního města. Řeka se zařezává do okolní zvlněné krajiny. Sjíždím do mělkého údolí. Několik rozlehlých parkovišť bylo vybudováno z peněz EU. Jsou prázdná. Potkávám jen pár zmoklých turistů. Směrovky lákají k lyžařskému areálu s vleky. Jsem sto metrů nad mořem. Vlastně tady v údolí ještě níže. Zklamaně obracím a jedu do města Césis, které přežilo bez úhony druhou světovou válku a především panelákové šílení sovětské vlády. Nevelkému tržnímu městu vévodí pěkně opravený hrad, který obklopují úzké uličky kamenných domů. Lotyši si cení městečka Césis pro jeho zachovalost. To náležitě docením až v nedalekém městě Valmiera. Nechutné sídliště, rezavé balkony, střed města prakticky neexistuje. Rychle pryč. Chybí mě necelá stovka kilometrů na estonskou hranici s jedinou zastávkou. 49998, 49999, 50000. STOP. Padesát tisíc. Jubilejní najeté kilometry zastihují mého Burgmana v Lotyšsku. Zastavuji na krajnici a fotím digitální počítač. Šplouch. Opuštěnou mokrou silnicí se přehnalo auto. Hele, Češi. Ty člověk potká na těch nejneuvěřitelnějších místech. Zbylé lati a santimi utrácím v poslední benzínce před hranicí. Nedá to velkou práci. Většina benzínek v Pobaltí nabízí několik druhů grilovaných párků, klobás a také čerstvé pečivo. Nechybí automat, který nejdříve umele kávová zrna a do kelímku vypustí opravdu dobrou kávu. Benzínky budou po zbytek cesty mou hlavní restaurací. Ty pobaltské dobře kopírují své severnější vzory. Tak dobrou chuť! Venku se mezitím srocuje parta motorkářů. Jejich SPZ zdobí velká písmena EST v modrém poli se žlutými hvězdami. Zbývá mně necelých 200 km do hlavního města Tallinnu. Poměrně jednotvárná cesta hlubokými lesy. Jen město Parnu oživí nudnou cestu. Ale něco je přeci jinak. Na silnici potkávám jen nová auta. Žádné pojízdné vraky jako u sousedů. Panelové domy už nejsou oprýskané. Neuvidíte rezavé balkony. Vše je opravené. Estonsko působí jako standardní země EU. Přijíždím na okraj hlavního města. Tady mám zamluvený nocleh v hostelu. Ve skutečnosti jdu do suterénu jednoho panelového domu. Tady je recepce a společenská místnost. O patro výš jsou třípokojové byty zařízené obstarožním nábytkem ze sovětské éry. Umakartové sociální zařízení je společné. Držím klíč od jednoho z pokojů. Zamřížovaným oknem mám výhled na protější panelák.

Rychle se převlékám a vyrážím na Burgmanovi do podvečerního města. Projíždím rozlehlým sídlištěm, které obývají převážně Rusové. U velké benzínové pumpy s nepostradatelným Mc´Donaldem se sjíždí místní mládež. Přepychová auta, rafinované módní oblečení. Rusové si potrpí na luxus. Okolo sídliště je pás supermarketů. A po čtyřproudé silnici směřuji ke starému městu. Cestou ještě zastavuji na velkém prázdném parkovišti. Od zadního kola se linou nepříjemné zvuky. Dávám skútr na stojan a přidávám plyn. Brzdím. Děsivé zaskřípání. Výměnu brzdových destiček nechávám až na Finsko. Přejdu parkoviště a zamřížovanou bránou se dívám do rozlehlého amfiteátru Lauluvaljak. Pěvecká aréna, místo konání masových pěveckých slavností, kterých se účastní až třetina obyvatel. Mají tradici od 19. století a z Estonska se přenesly i do zbývajících pobaltských států. Na nedalekém Katedrálním vrchu hlaholí spíše němčina, angličtina a finština turistů. Obdivují zrekonstruované město, které je na seznamu UNESCO. Z vyhlídky je možné spatřit historické centrum jako na dlani. Věže kostelů a gotické radnice. Věže mohutného opevnění. A za ním přístav s moderními stavbami ze skla a oceli. Tady se zítra nalodím. Helsinky jsou slabých osmdesát kilometrů.

Pondělí 14.7. 2008

(Tallinn-Helsinki-Tapiola-Helsinki) 84 km

Výklopná vrata Nordic Jet Line se zavírají a já vyplouvám. Plavba rychlým trajektem trvá hodinu a půl. Loď mine řadu ostrovů u finských břehů a už vplouváme do Jižního přístavu. Jsme přímo v centru města, nedaleko hlavní tržnice a budovy radnice. Chvíli po poledni jsem u rozlehlého Olympijského stadionu. V jedné z tribun je velký mezinárodní hostel. Je plný . Jsem rád, že mám rezervaci z Prahy. V recepci si mě mladá dívka najde v počítači. Vše je rychlé a profesionální. Dostávám kartu od pokoje a číslo postele. Několik zmožených cestovatelů se povaluje v peřinách. Z šestnácti lůžek jsou zatím tři volné. Z přiděleného patra se rychle přesouvám na vedlejší postel. Je u okna a dole. Jednu noc v noclehárně přežiji. Je to nic proti odříkání Emila Zátopka v roce 1952. Ten si na tomto stadionu doběhl pro tři zlaté olympijské medaile. Helsinky a vůbec celé Finsko je zemí sportu. Všude se běhá, jezdí na kole, kolečkových bruslích nebo alespoň provozuje nordic walking. Nejoblíbenějším oblečením je šusťáková sportovní bunda. A sportovat je kde. Nízká zástavba se střídá s rozlehlými parky. Všude vystupují obnažená skaliska zakulacená dávnými ledovci. Borovice a břízy. A moře. Navštěvuji Sibeliův park. Obrovské stříbrné varhany z ocelových trubek jsou dílem Eili Hiltunenové. V době svého vzniku vyvolala plastika značný rozruch.

Opodál u plastových mobilních WC parkují autokary turistů. Japonci – nebo Číňané – jsou všude. Pokračuji k nedalekému hřbitovu Hietaniemi. Takový finský Slavín. Zde má být hrob mistra finské architektury Alvara Aalta. Nemohu ho najít. Všechny okolní hroby zastiňuje hrob prezidenta Urho Kekkonena. Oba velikáni nedávné historie země si ale postavili daleko větší společný pomník. Finlandia Hall. Tato mohutná kongresová a koncertní hala krátce po svém otevření hostila v létě roku 1975 Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Jejich závěrů se o rok později dovolávalo první prohlášení Charty 77. A návštěva této monumentální budovy se hluboce vryla do povědomí vedoucích stranických představitelů socialistického Československa. Znetvořené plagiáty v podobě okresních sídel KSČ zdobí nejedno české město. Pokračuji dál do centra. Helsinské vlakové nádraží je vrcholným dílem dalšího slavného architekta. Eliela Saarinena.

Po mokrém dláždění s tramvajovými kolejemi bloudím městem. Na nevelkém náměstí mezi starými činžáky parkují turistické autobusy. Dobloudil jsem k velké atrakci. Temppeliaukion kirkko. Skalní chrám. Do skaliska uprostřed činžovních domů byl vyhlouben chrámový prostor a zastřešen skleněnou kupolí. Uvnitř spousta turistů a tichá hra varhan. Návštěva je skutečně působivá. Senátní náměstí je srdcem města. Obklopují ho nevysoké klasicistní domy. Z jedné strany nad jejich střechami vykukují komíny trajektů.

Jižní přístav je hned za nimi.Na opačném konci náměstí nad mohutným schodištěm se tyčí luteránská katedrála Tuomiokirkko. Více než strohý interiér mě zaujala kavárna v kryptě kostela. Sjíždím výtahem do rozlehlých prostor a dávám si nevalnou kávu z nabídnuté termosky. Venku stále drobně prší, je pondělí a muzea mají zavírací den. Drobná chyba v mém cestovním itineráři. Déšť nedéšť. Jedu do předměstské oblasti Espoo. Po čtyřproudé magistrále objíždím záliv a jsem v zahradním městě Tapiola. Architektonický zázrak z padesátých let. Filozofie sepětí člověka s přírodou zde byla dovedena k nedostižné dokonalosti. Tady se učili architekti z celého světa. Projíždím lesním sídlištěm domů.

Přízemní stavby se střídají s několikapatrovými bloky. Všude stromy, zeleň, velké balvany. Hle, tady to znám! V úplně stejném domě jsem bydlel řadu let na pražském sídlišti. Jedu blíž. No, z blízka je dům přeci jen jiná kategorie. Dokonalé detaily, materiály. Originál je originál. Ale inspirace pro několik povedenějších sídlišť u nás doma je zcela zřejmá. Vracím se do Helsinek. Zdálky působí město nenápadně. Je ukryté za hradbou stromů. Finové zásadně drží výstavbu v rozumných výškách. Žádné megalomanské mrakodrapy nebo televizní věže. A rozlehlá zeleň systematicky narušuje bloky domů. To vše znesnadňuje orientaci ve městě. Jen zlehka vystupující věž olympijského stadionu mě pomáhá s navigací. Stmívá se. Blesk.

Úterý 15.7. 2008

(Helsinky-Lahti-Joutsa) 402 km

Vstávám po šesté. Tak jako každý den expedice. Přejezdy jsou dlouhé a zajímavostí cestou je nepočítaně. Dnes mně brzké vstávání nevadí. Rychle seberu usušené oblečení z topení. Stáhnu povlečení. Na chodbě se hází do kontejneru. Na recepci odevzdám magnetickou kartu a vzhůru na SEVER. Kolem Helsinek je pavučina dálnic a magistrál. Souvislý pás nízkých průmyslových objektů se ukrývá mezi stromy. A všude jsou cyklostezky plné sportujících Finů. Mám namířeno do čtyřicet kilometrů vzdáleného Jarvenpaa. Místa života a smrti Jeana Sibelia. Nejdříve ale chci dát opravit zadní brzdu. Mám s sebou seznam motoservisů Suzuki. Vybírám nejbližší. Je to jen malá dílna, je osm hodin a právě otvírají. Znalecky si poslechnou skřípání zadního kotouče. Náhradní destičky na maxíka nemají. Však na severu prakticky skútry nepotkáte. Posílají mě do dalšího servisu. Ten je o poznání větší. Vše vypadá nadějněji.

Zvedají skútr do výšky dílny. Hm. Hm. Destičky také nemají. Ale mladý mechanik je ochotný a obtelefonovává okolní dealery. Jdu se zatím projít po okolí. Se zájmem pozoruji veřejnou kobercovou mycí linku pod širým nebem. Vydrhnuté koberce jsou rozvěšené všude kolem.

Asi po půlhodině slaví mechanik úspěch. Poslední destičky v celém Finsku čekají na mě. Jen musím několik desítek kilometrů zpět na druhou stranu Helsinek Díky navigaci nacházím nízkou budovu s prodejnou a servisem. Jsou pěkně zamaskované v lese. Majitel je zjevně pyšný na svůj docela luxusní showroom. Specializuje se na BMW a Suzuki má trochu bokem. Jeho dva mechanici pracují v gumových rukavičkách, které si na každou další zakázku vyměňují. A to vše v kulisách dřevěného srubu. Dávám si za dlouhým pultem kávu a za chvíli je vše hotové. Ani cena není nijak přemrštěná. S díky vyrážím zpět k Jarvanpaa. Tady je mezi stromy ukrytá vila Ainola. Zde až do své smrti v roce 1957 žil jeden z největších světových skladatelů dvacátého století Jean Sibelius. Jeho prostý hrob je na pozemku před domem. Po dálnici číslo 4 jedu do Lahti. Nemohu si nechat ujít tři místní dominanty. Krásný kostel sv. Kříže od Alvara Aalta, přísnou cihlovou stavbu radnice od Eliela Saarinena a betonové skokanské můstky lyžařského areálu za městem.

A dál na sever. Silnice je dost frekventovaná. Míjím hodně kamionů. Říkám jim POLÁRNÍ EXPRESY. Jsou to neskutečně dlouhé a vysoké krabice. Asi je potřeba navozit v létě dostatek zásob na dlouhou zimu. V protisměru jede řada motorkářů-dálkařů. Zřejmě je populárnější okruh Skandinávií po směru hodinových ručiček. Já jedu opačně. Déšť zesiluje. V chladném vzduchu je cítit daleký sever. Jsem uprostřed jezerní oblasti. Jedu po E 75, hlavním tahu do Laponska. U města Joutsa odbočuji vlevo a po pár kilometrech jsem u paní Brigity v hostelu Vaihelan Tila. Je to přízemní protáhlý dřevěný dům uprostřed většího statku.

Kromě všudypřítomných Němců jsem zde sám. Paní mně ukazuje dům. Nádherná společenská místnost, kuchyňka, sauna, samostatný pokoj obložený dřevem. Zatím jednoznačně nejlepší ubytování za bezkonkurenčních 12 Euro. Užívám si finské pohostinnosti. Po horké sprše vyrážím nejdříve do nedalekého městečka Joutsa. Je to spíše velká vesnice. Většinou nové domy, obyčejný kostel. Jakoby se finská historie psala jen posledních pár desítek let. Návštěva supermarketu mě také nenadchla. Nabídka zboží není příliš bohatá. To mě zarazilo už v Helsinkách. Pult s lahůdkami, salámy a sýry je spíše formální. Hlavně mně chybí dobré pečivo. Všude ve Finsku jsem se setkal jen s baleným gumovým čímsi. Se slzou v oku vzpomínám na Pobaltí. Tam byl v supermarketech ohromný výběr pečiva, které se dokonce prodávalo na váhu, tak jako u nás zelenina a ovoce. A co teprve zacházení Skandinávců s alkoholem. Prostě regály a chladící boxy s lahvemi jsou za kovovou roletou. Ta se otvírá jen v povolenou hodinu. Podle obchodů soudím, že Finové žádní velcí gurmáni nejsou. Jedu raději z městečka znovu do hlubokých lesů, které jsou pravidelně přerušovány blýskavou hladinou nesčetných jezer. Tu a tam jsou dřevěné sruby. Občas je vidět sauna s dlouhým plechovým komínem. Jezdím po prašných silničkách a snažím se pochopit finskou duši.

Středa 16.7. 2008

(Joutsa-Jyvaskyla-Kalajoki) 408 km

Ráno mám domluvenou snídani u paní Brigity. Jdu do hlavní budovy. Velká jídelna je uzpůsobena návštěvám hladových hostelových hostů. Oknem pozoruji celý statek. Krávy bučí. Někdo startuje traktor. Nerad se loučím a uháním dále na sever. Vítá mě univerzitní město Jyvaskyla. Zde se narodil roku1898 architekt Alvar Aalto, zde projektoval své první velké zakázky. Navštěvuji jeho muzeum, velmi působivá expozice fotografií a modelů staveb, designu, skla a nábytku.

Začíná pršet. Kolem samé lesy, jezera. Podle družicových snímků jich je kolem 190 000. A průměrná nadmořská výška je necelých sto metrů. Lesy a jezera. Poměrně fádní cesta. Večer mám zajištěný poslední nocleh na břehu Botnického zálivu. Chtělo by to přerušit stereotyp přesunu. Začíná pršet. A dost pršet. Stihnu zastavit pod velkým plechovým přístřeškem před vchodem do vesnické samoobsluhy. Za minutu, dvě se protrhly všechny černé mraky a obrovské množství vody se vylilo na zem. Nezbývá než navléknout poprvé v životě nepromoky. Vyzkouším také šusťákové návleky na rukavice. Po půlhodině marného čekání na lepší počasí vyrážím. Déšť je hustý a vytrvalý. Ještě zastávka u benzínky. Ve Finsku je často spojená s velkou samoobslužnou restaurací. Promočených motorkářů se nás tady sešlo víc. Ještě sto kilometrů a jsem v cíli dnešní cesty. Městečko Kalajoki na břehu moře. Slunce svítí na velký kruhový objezd, benzínku a areál patrových domů. Přes prázdniny hostel, jinak nějaký internát. Na pokoji jsou pod oknem pracovní stoly, dvě velké bílé skříně, postele. Všude rozvěšuji mokré součástky oblečení. A vydávám se pár kilometrů podél pobřeží. Odbočuji do velkého rekreačního komplexu. Mezi stromy jsou narvány spousty bungalovů, obytných přívěsů a stanů. Všude se valí davy lidí, u stánků s občerstvením jsou fronty. Dlouhé pláže ale zejí prázdnotou. I Finům je zima.

Na písečné kose je několik původních dřevěných domků. Agresivní rackové. A veliká ocelová koule na kamenném podstavci. Mořská mina z druhé světové války. Vracím se do hostelu. Za oknem pere slunce. Je po jedenácté večer. Půlnoční slunce. Dosažení severního polárního kruhu se blíží. Zmocňuje se mě cestovní horečka. Neobvyklý jev. Vždyť už jsem na cestě týden. Plánuji zítřejší trasu. Nenechám nic náhodě. Pojedu už od rána v nepromokách. S tím uléhám v prosluněném pokoji.

Čtvrtek 17.7. 2008

(Kalajoki-Tornio-Jokkmokk-Kiruna-Abisko) 910 km

Navlékám nepromoky a vyrážím podél Botnického zálivu. Čeká mě zhruba tři sta nudných kilometrů na švédské hranice. U benzínové pumpy pozoruji místní domorodce. Vystupují ze zablácených terénních aut, sednou si a cpou se hamburgery. V očích mají trochu vyplašený výraz. Kovbojové severu. Těch novot je hodně. Nové autostrády, nákupní střediska, domy. Kočovníci severu znali jen své stádo sobů. Sámové, poslední přírodní etnikum Evropy. Pohraniční město Tornio. Drkotám po dokončované nové silnici. Všude kolem mohutná výstavba. Most přes řeku Torniojaki a jsem ve Švédsku. Tady je vše jinak. Tady prostě chcípl pes. Za zmínku snad stojí Haparanda Kyrka z šedesátých let. Prapodivná architektura je ověnčena titulem „nejošklivější kostel Švédska.“ Dalších několik desítek kilometrů dává tušit, že tato výspa Švédska se netěší velké přízni státu. Až někde za městem Tore začíná lepší silnice. Mířím do města Lulea, přesněji do nedaleké farní vesnice Gammelstad, která je zařazena na seznam památek UNESCO.

Více než 400 dřevěných domků obklopuje kostel. V šestnáctém století se rozhodli švédští duchovní obrátit obyvatelstvo na luteránskou víru. Vesnice sloužila jako noclehárna znaveným farníkům z širokého okolí k nabrání sil po povinných celodenních modlitbách. Mizím z mumraje turistů na severozápad. Míjím dlouhé nákladní vlaky se železnou rudou. Sunou se z dalekého severu do překladiště na břehu Botnického zálivu. Dokud nezamrzne. Konečně. Potkávám první soby. Motají se v hlubokém příkopu u silnice. Severní polární kruh 1 km, hlásá cedule. Odbočka ze silnice vede k několika domkům. Před nimi zaparkovaná auta. Nesmyslně na trávě uvízl i motorový člun. Na sloupu je nástěnka. Kdy je svoz odpadků a pozvánka na protidrogovou přednášku. Fotografuji. Z dřevěné chatky vychází starší plešatý pán v nátělníku a trenýrkách. „Hledáte někoho“? ptá se. Přitom se ohání před dotěrnými komáry. Tak takhle se žije na polárním kruhu. A možná tato pomyslná hranice, která spojuje nejsevernější místa na zeměkouli, kde při nejkratším dni v roce ještě máte šanci spatřit slunce, procházela právě jeho chatkou. Polární kruh se totiž každým rokem posouvá o zhruba 15 metrů k severu. Po pár stovkách metrů odbočuji na velké parkoviště. Tady je malé infocentrum Arctic Circle.

Nedaleké město Jokkmokk je neoficiálním hlavním městem Sámů. Je zde jediná střední škola ve Švédsku, kde se vyučuje v laponštině. Jedním z hlavních předmětů je pastevectví sobů. Žádného soba v ulicích nepříliš vzhledného města nepotkávám. Jen několik otrávených baťůžkářů. Asi čekali víc. A u stánku s kožešinami prodávají dva nefalšovaní Indové s turbany na hlavě. Znechuceně jedu k benzínové pumpě. Plná nádrž a oblíbená čokoláda Daim mně zlepšuje náladu. Zásobě benzínu je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Vzdálenosti se prodlužují. Mezi nejbližšími sídly je nějakých sto i více kilometrů. Je nutné tankovat už s poloviční nádrží. Fádní rovná silnice prochází nízkým porostem tajgy. V dálce se objevují siluety těžních věží. Město Gallivare a sousední Malmberget jsou jedny z největších těžebních center železné rudy v Evropě. Celé okolí připomíná naše Mostecko. Nevzhledná sídliště, roury, povrchové doly, všudypřítomná železnice. Turisté mohou zvolit mezi exkurzí do dolu a návštěvou Muzea komárů. Raději rychle dotankuji a uháním dál na sever.

Po dalších nekonečných 120 kilometrech dorazím do Kiruny. Působí o něco méně depresivně než Gallivare. Snad proto, že devastace okolní krajiny nepostrádá jisté malebnosti. Vlastní město je na jižním svahu jednoho ze tří pahorků. Do druhého se zakusují velkorypadla dolů. Železná ruda stála u vzniku Kiruny v roce 1900. A na svazích třetího kopce je velký lyžařský areál. Hledám nocleh. Dnes mám za sebou přes osm set kilometrů. Místní hostel je plný, hotely jsou drahé, tak zkouším kemp. Moderní recepce s restaurací, venku chatky, kolem kempu věžáky hornického sídliště a dolů výhled na povrchový důl. Brr. Rozhodnu se pokračovat dál k hranici s Norskem. Je po deváté večer, sluníčko krásně svítí. Mám vzít benzín? Ne, ještě mám skoro půl nádrže. Silnice kopíruje dvoukolejnou trať-Malmbanan- nejsevernější železnici Evropy. Vede do norského Narviku na břehu Severního moře, které díky Golfskému proudu nezamrzá. Tudy vede už stovku let strategická cesta železné rudy v zimních měsících. Teď je trať prázdná a provoz na silnici také slábne. Jen tu a tam projede kempinkový vůz. A navíc začíná silně pršet. Přes mraky se dere noční slunce. A bliká kontrolka benzínu. A osady na mapě jsou ve skutečnosti jen jeden dva domy. Nalevo čím dál vyšší hory. Napravo pod silnicí vodní hladina předlouhého jezera Tornetrask. Brzdím a bezradně studuji automapu. Zastavuje u mě obytný vůz s vyplašenou rodinkou. „Nepotřebujete pomoc?“ S díky odmítám. Natahuji nepromokavé návleky na rukavice a otírám hledí přilby. Přede mnou se klikatí opuštěná mokrá silnice uprostřed divoké přírody. Kontrolka už nebliká, už svítí stále. Slunce také. Kilometry přibývají. Abisko. Konečně větší osada. Napůl nádraží, napůl skladiště. Sem tam nějaký domek ve svahu. Ale je tu benzínka. Ve Skandinávii tak oblíbený automat. Zatím jsem se mu úspěšně vyhýbal. Ale tady v půlnoční pustině je to spása. Cpu do něj prosebně VISA kartu. Jak funguje? Chytrý stojan si přečetl údaje z karty a zase ji způsobně vyplivl. Čerpám benzín. To je všechno? Zzz. Ještě vyjede lístek. Mám plnou. A mám dost.

Dnes mám za sebou přes devět set kilometrů v sedle. Hele! Plechová cedule inzeruje HOSTEL. Ten ani průvodce neuvádí. Přejíždím koleje a po pár desítkách metrů jsem v cíli.

Dřevěný, na červeno natřený patrový dům nad tratí. Klepu na dveře. Otvírá mě parta rozjařených středoškoláků. Francouzů. Správce už tu není, ale jeden celý pokoj je volný. Měla prý přijet a nepřijela skupina mladých Číňanů na pozorování půlnočního slunce. Rozvěšuji po židlích mokré oblečení a vybírám si jednu ze šesti volných paland. Jsem pár stovek kilometrů nad severním polárním kruhem a pár kilometrů od norských hranic. Mám za sebou devět dní cesty a celkem 4188 km. Projel jsem šesti zeměmi Evropské unie, a teď jdu spát. Je půlnoc a za okny svítí slunce.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .