Exotická kráska

Chcete se také podívat na Kubu? Slyšeli jste od známých, přátel nebo kamarádů, že Kuba je drahá a nic tam není. Pořád čtete v novinách o omezování lidských práv na Kubě, o policejním státě, atd. ? I my jsme slýchali názory dvou táborů, ale touha poznat tuto zemi byla silnější. A jak nejlépe a nejlevněji tuto zemi poznat? No přece na kole! Pro cestování na kole je Kuba díky malému provozu a rázu krajiny přímo stvořena.

Každá exotická cesta začíná nákupem letenky a ta většinou představuje největší podíl v rozpočtu. Zde to platí dvojnásob. Nejlevněji se asi na tento ostrov v Karibském moři dostanete z Německa místní charterovou dopravou. Společnost Air Berlin, která dnes zastřešuje značky jako LTU, TUI, NIKI a další, létá z většiny velkých německých měst. Pokud jste trochu flexibilní s výběrem vaší dovolené, pak máte vyhráno. Ceny letenek koupených na poslední chvíli, tedy 1-14 dní před odletem, jsou často velmi zajímavé. Když máte štěstí, cena zpáteční letenky, se všemi poplatky, se dá pořídit i pod 300€. Poplatek za přepravu kol činí 25€ za jednu cestu.Za tu samou sumu koupíte u vaší letecké společnosti turistickou kartu na Kubu a nemusíte se tedy zdržovat vyběháváním víz.

Na začátku dubna jsme i my koupili letenky Mnichov-Varadero a za šest dnů odletěli. Auto jsme nechali u kamarádky, 15km od mnichovského letiště. Letadlo letělo na čas, odlétali jsme v 11:25 a ve Varaderu jsme byli, díky časovému posunu, v 16:30 místního času. Po pár štiplavých otázkách u pasové kontroly jsme už čekali na naše krabice s koly. I když nevíte, kde budete ten den spát, je dobré mít připravené jméno hotelu a sebevědomě tvrdit, tak jako my, že ho samozřejmě znáte. Pak už se o vás nikdo nestará. Potom si dejte také pozor na dovoz potravin, ale zvláště na jablka. Na ty jsou, nevím proč, celníci obzvláště zaměřeni. Nás naštěstí nikdo nekontroloval a to jsme měli tři šišky salámu, chleba a další jídlo na první dny.

V letištní hale (v odletové části) je i směnárna, kde je dobré si vyměnit peníze, optimálně eura. Na dolar je záměrně poslední roky velmi špatný kurz. Kurzy se v bankách a směnárnách po celém ostrově téměř neliší a někde je i problém nějakou banku či směnárnu najít a to nemluvím o víkendech. Jak se všude píše, na Kubě jsou dvě měny: peso nacionale a convertibles. Není však úplně pravdou, že peso convertibles (CUC) je určeno jen pro turisty, spíše se to dá přirovnat našim bonům za éry tuzexů. Jak nám také vysvětlil architekt Daniel v Santiagu, na Kubě je stále přídělový systém a potravinové lístky. Každá rodina má právo nakoupit jen určité množství základních potravin jako je rýže, mouka, chleba, káva, cukr, atd a pokud limit vyčerpá, musí jít do obchodů, kde se platí „tvrdým“ pesem a zde dostane dnes skoro vše, akorát si to většina normálních obyvatel Kuby nemůže dovolit. Turisté mohou používat obě měny. Jsou asi dvě věci, které na Kubě musíte jako turista zaplatit v „tvrdém“ pesu. Je to doprava, kde vás nesmí vzít jiná autobusová společnost než Viazul, což jsme sami poznali a pak ubytování.

Cesta z letiště

Téměř v půl šesté odpoledne vycházíme s letištním vozíkem, dvěmi velkými krabicemi a dvěma pytly s našimi brašnami před letištní halu připraveni na obtěžující taxikáře a jiné nahaněče. K našemu překvapení si nás vůbec nikdo nevšímá, jak příjemné. Popojedeme na konec malého parkoviště a začínáme vybalovat a montovat kola. Už v hale jsme viděli jednoho němce, jak si přivezl také kolo a tak ho oslovujeme a na odjezd z letiště se spojujeme. Po osmnácté hodině vyrážíme z příjemného malého letiště, které je skoro 20km od Varadera. Sjíždíme asi 5km po silnici, která vede z letiště a u vesnice Carbonera se napojuje na hlavní silnici spojující Varadero s Havanou. Bylo poměrně dost hodin a my jsme se rozhodli, že přejedeme čtyřproudou komunikaci a ve vesnici zkusíme najít ubytování. Poptáváme se hned za křižovatkou sedícího hloučku vesničanů. Jeden mladík se zvedl a řekl, ať ho následujeme. Po 200 metrech zastavuje u skromného obydlí. Vychází příjemný kubánec středního věku jménem Carlos, později jsme zjistili, že je to jeho tchán, a ukazuje nám příjemnou místnost s koupelnou. Dole byla ještě malá kuchyňka s lednicí. Dům byl rozestavěný a jak jsme později zjistili, toto byly místnosti, kde Carlos žil. Museli jsme počkat pár minut, než Carlos vše připravil. Kubánci jsou totiž nesmírně čistotní a v jejich chudých příbytcích by se dalo jíst z podlahy. Cenu jsme nakonec usmlouvali na dvě noci po 13 CUC/noc.

Němec, který s námi jel z letiště, se trochu obával ne zrovna legálního ubytování a rozhodl se jet ještě ten večer do skoro 20km vzdáleného Mantanzasu. My jsme odstrojili kola, zakrojili do lovečáku a koukali na oceán. Slunce nám do toho krásně zapadalo, domluvili jsme se na programu pro další den a uložili se ke spánku.

Výlet do Varadera

Ráno jsme vstali, na nosič jednoho kola připnuli jen malý batůžek s osuškou, plavkami a opalovacím krémem, na druhé karimatku a vyjeli jsme na celodenní prohlídku Varadera. To nás moc nepřekvapilo a jak se později potvrdilo, je to trochu jiná část Kuby. Klasický turistický průmysl. Všude spousta turistů, obrovské turistické komplexy, golfové hřiště a ceny, které je snad ochoten platit jen magor s golfovými holemi. My jsme však jídlo ještě měli a chtěli jsme se především vykoupat.

Varadero je poloostrov, taková úzká kosa do moře asi 20km dlouhá. Hlavně jeho severní strana je jedna dlouhá rušná pláž s krásným bílým pískem. Tam jsme také dvakrát zastavili, nechali kola ve stínu pod fikusem a načerpali síly na druhý den. Později jsme chtěli ještě v tom úmorném vedru dojet na samotný cíp poloostrova, což se nám stejnak nepodařilo, protože ten okupují ty nejluxusnější resorty a vstup je jen pro ubytované a tak se obracíme a pomalu míříme zpět. V městečku Varadero nalézáme obchůdek pro místní, s prázdnými regály a tak kupujeme za 20 pesos teplou colu a bereme ji domů do lednice.

Večer se ještě bavíme s Carlosem a když mu říkáme, že naše kola už s námi domů nepoletí, zbystřil a okamžitě se o ně začal zajímat. Za pár minut jsme už měli domluvu, že až za 14 dnů skončíme, že je od nás koupí. Kola jsou na Kubě velmi žádaný artikl a my jsme proto s sebou brali stará kola, která nám doma jen překážela a chtěli jsme je po skončení cesty prodat. Že to půjde tak rychle jsme vůbec netušili.

Cesta do Havany

Ráno jsme se rozloučili s Carlosem, ten se ještě ujistil, kdy se vrátíme, a vyjeli podél moře směr Havana. Cesta se po pár km napojila na hlavní silnici na Havanu, kde byl docela provoz.

Projeli jsme městem Mantanzas a za ním přišlo první větší stoupání. Po jeho zdolání jsme chvilku vydechli a pokračovali dál po zvlněné silnici. Přejeli jsme most, kde byla hranice provincie Mantanzas s provincií Havana a za ostrého slunce ukrajovali další kilometry. Každou chvíli nás předjela cisterna, z které kapala ropa, která se všude kolem těží. V této oblasti je totiž nejbohatší ložisko na Kubě. Všude kolem byly ropné pumpy. Okolím se linul zvláštní zápach, až později jsme zjistili, že ropa má velký obsah síry a má tedy omezené využití, především se spaluje na výrobu elektrické energie.

Asi za půlkou cesty jsme narazili na krásnou pláž, kam jsme odbočili z hlavní silnice. U ní byl i stánek s místní pochutinou – pizza con queso, místní sýrová pizza. Docela slušný kus o průměru asi 20cm stál 6 pesos (tedy asi 6Kč). Zapili jsme ji místním lidovým nápojem refresco, sklenička 2-3dcl za 1 peso. Studené se do dá vypít, ale to co vám pak zůstane za pachuť v puse se moc popsat nedá. Je to dělané z prášku a samá umělá sladidla. Po osvěžení v moři nás čekalo dalších minimálně 60km.

Konečně dojíždíme na periferii Havany. Původně chceme trefit silnici, která vede tunelem do centra Havany na okraj staré čtvrti. To se nám nepodařilo a později zjišťujeme, že se s koly do tunelu stejnak nesmí a tak jsme vlastně jeli dobře. Chvíli nám trvalo, než jsme dojeli do čtvrti, kde bydlela paní Helena, původem češka žijící na Kubě. Kontakt(email) na ní jsme našli už v Praze, bylo to jediné ubytování, které jsme si domlouvali předem. Jezdili jsme skoro hodinu ve čtvrti Nuevo Vedado, než jsme našli její dům. Podrobnou mapu Havany jsme neměli a Kubánci na ulici vůbec její ulici neznali. Na zvonek zvoníme těsně před 22-tou hodinou po 135 kilometrech najetých v šíleném vedru. Nakonec spíme o pár domů vedle v honosnější staré vile s velkým obrazem Fidela ve vstupní hale, neboť ten den spalo u paní Heleny asi 5 Čechů. Je to takový český klub v Havaně.

Havana

Ráno jsme nechali naše brašny u paní Heleny a odjeli jsme si prohlédnout krásnou, leč značně zchátralou koloniální Havanu. Prohlédli jsme si Capitol, starou čtvrť, muzea výroby rumu a doutníků, nábřeží Malecón a kolem náměstí revoluce jsme se vrátili zpět pro věci a chvilku si popovídat s paní Helenou. Ta nám řekla moc zajímavých věcí o Kubě a určitě, jak jsme i my během naší návštěvy zjistili, realita je trochu jiná, než nám jí občas podsouvají media, lepší. Kolem páté hodiny odpolední jsme se rozloučili s paní Helenou a vyrazili na nedaleký autobusový terminál, kde už jsme se ráno raději zastavili s naší rezervací na noční autobus odjíždějící v 18:15. Čekali jsme trochu problémy, protože ráno nám řekli, že pojede malý autobus, ať jedeme v 15 hodin, ten kola bere. To jsme rázně odmítli, protože bychom si nestačili prohlédnout Havanu. A tak jsme trochu nejistí začali upravovat kola na přepravu a připravovali se na hádku, která k našemu překvapení neproběhla. Autobus vyjížděl na čas, dokonce všichni dostali housku se salámem a plechovku coly. Trvalo další hodinu, než jsme vyjeli z Havany na slavnou autopistu nacionale. To je ona slavná čtyřproudá dálnice v jednom směru, kde je provoz jak u nás na okresce. Slunce postupně zapadalo a krásně probarvovalo oblohu a my jsme s pozorováním okolní jednotvárné krajiny pomalu usínali.

Santiago de Cuba

Do Santiaga přijíždíme po šesté hodině ráno. U autobusu nám hned několik lidí začalo nabízet ubytování. Dlouho jsme si jich nevšímali a sestavovali si naše kola. Zbyl tam nakonec jeden kluk, který prosil, ať se jedeme podívat za ním. Nejprve před námi běžel a o kousek dál si najal drožku. Ubytování skutečně nabízeli milí a vzdělaní lidé, architekt Daniel s rodinou, v samém historickém centru Santiaga za 15CUC. Kola jsme pro tento den nechali u rodiny a prošli jsme si příjemné Santiago. Jedli jsme pouliční pizzu a k večeři jsme zašli do restaurace, kde se stravovali místní. Objednali jsme si každý dva kusy hamburgerů, tak to nazývali, ale byly to ve skutečnosti takové dva placaté karbanátky a k tomu zeleninová obloha. To vše za 6 pesos, tedy asi 6Kč. Pivo stálo asi 12,-. Už za tmy jsme se vrátili k našim hostitelům a do večera se s Danielem bavili o poměrech na Kubě.

Baracoa

Ráno jsme opět naložili kola do autobusu a odjeli do nejvýchodnější části Kuby, do městečka Baracoa. Právě tam připlul v roce 1492 Kryštof Columbus a prohlásil, že to je nejhezčí země, kterou kdy jeho oči spatřily. Che Guevara zde pak o pět století později otevřel první velký průmyslový podnik, továrnu na výrobu čokolády. Ta funguje dodnes, poznali jsme to i podle toho, že se nám tu každý snažil prodat čokoládu. Původně jsme chtěli rovnou vyjet nazpět směr Santiago a večer přespat ve stanu. Když jsme však vystupovali z autobusu, viděli jsme naše jména napsaná na papíře a lidé nám nabízeli ubytování. Došlo nám, že Daniel se nás ptal, kde budeme další den spát a i když jsme mu řekli, že někde na cestě mezi Baracoou a Guantánamem, přesto zavolal příbuzným a ti nás odchytávali na autobusovém terminálu. Nakonec jsme se na tomto konci světa rozhodli zůstat do druhého dne. Vládla tu taková zvláštní poklidná atmosféra. Projeli jsme si městečko a kus pobřeží směrem k Holguinu, najedli se místní laciné stravy, tedy sýrové pizzy a housky s párkem, zapili to refrescem a šli si brzy lehnout, abychom vyjeli ráno opravdu brzo a před prvními ostrými paprsky byli na vršku La Faroly.

La Farola

Tato legendární silnice, dokončená v roce 1964, byla prvním počinem revoluční vlády. Kroutí se přes pohoří Sierra del Puril, vystoupá od moře do výšky 600 metrů nad mořem a svými 55ti kilometry spojuje tropický ráj Baracoy s vyprahlým pobřežím Cajababa. Celá stavba je označována jako jeden ze sedmi zázraků vytvořený lidskou rukou na Kubě a dokonce jako jeden ze dvou mimo hlavní město Havanu.

Na nejvyšším bodě silnice je malý bufet a vyhlídka z které je vidět na obě pobřeží a na klikatící se La Farolu. Poté jste už odměněni dlouhým sjezdem až k moři. Silnice z Cajababa do Guantánama kopíruje pobřeží a až před Guantánamem výrazně zabočí do vnitrozemí, aby objela americkou základnu. Celou dobu je vedle vás nádherně tyrkysové moře, kaktusy a zajímavé zátoky.

Guantánamo

Do města přijíždíme už za tmy a totálně vyčerpaní. Byla za námi nejdelší etapa na Kubě. Ten den jsme s pár přestávkami na jídlo, pití, focení a koupání na liduprázdném pobřeží ujeli 157 km při teplotách přes 35C°. Našli jsme Casu Particular (bydlení v rodině) a po dvou studených sprchách ulehli. Ráno jsme si prohlédli centrum města, které spíše těží ze shodného názvu s americkou základnou, než že by oplývalo něčím zvláštním, posnídali jsme asi nejlepší sýrovou pizzu na Kubě a vyjeli do Santiaga. Cesta procházela tentokrát zajímavou zemědělskou krajinou, políčka se zeleninou a pole s cukrovou třtinou byly střídány výběhy s dobytkem. Do Santiaga přijíždíme s krásným západem slunce a v nohách máme tentokrát 102km.

Cesta ze Santiaga do Bayama

Další den jsme pokračovali ze Santiaga po krásné asfaltové silnici podél pobřeží. Tato idylka však netrvala dlouho. Asi tři kilometry za městem zřejmě došli peníze, asfalt skončil a my se několik kilometrů drncali po vyfrézované silnici s hlubokými štěrkovými výmoly. V jedné z vesnic na nás najednou kdosi zavolal „Ahoj, kam jdeš“, přibrzdili jsme a začali na Kubánce mluvit, ale ten už ani nepíp a jen se culil. Cesta začala být navíc velmi prašná.

Konečně dojíždíme do městečka Chivirico. Kupujeme za „tvrdé“ jednu velkou colu. Na tomto odřízlém místě se snad ani za nacionale nedalo nic koupit a to nebyl široko daleko žádný turista. Pak jsme se šli vykoupat na pláž a vrátili se do obchodu pro vodu. Když přeléváme vodu z pětilitrové láhve do našich bidonů, všímáme si, že moje přední kolo je prázdné. Za pomoci místních navštěvujeme opravnu kol na kraji města a necháváme za pár drobných kolo opravit a oba bicykly promazat, protože už značně skřípaly. Po zdržení s koly konečně pokračujeme dál. Cesta za městem má alespoň starý asfaltový povrch, jaký luxus. Ten den dojíždíme do poklidného městečka El Uvero a hned prvních lidí se ptáme na nocleh. Zvedá se mladý příjemný muž, představil se jako Angelo a nabídl nám nocleh u něho doma. Šli jsme s ním asi 200 metrů a on pak odbočil do svahu k malému domku. Žena akorát ukládala malou dcerku spát. Zeptali jsme se kolik za nocleh chce a on jen krčil rameny. Ukázal nám vybavení bytu, sprchu, teda spíše místnost s barelem s vodou a plechovým hrncem na polévání, kuchyň a pokoje. Okna všech místností měla jen dřevěné okenice, jako ostatně po celé Kubě.

Omyli jsme se a vyrazili do městečka něco povečeřet. Všimli jsme si, že kus od nás je něco mezi obchodem a restaurací. Když jsme tam došli, zjišťujeme, že zde byla standardní nabídka, tedy skoro nic. Doutníky a refresco za 1 peso , plechovkové pivo a houska s takovou divnou rybí pomazánkou. Jednu jsem si dal, abych zahnal hlad, ale musel jsem se přemáhat. Všimli jsme si také, že za rohem vyhrává muzika a čepuje se tam pivo. Konečně jsme narazili na čepované pivo na Kubě, říkali jsme si. Tak jsme si dvě objednali a byl to opravdu zážitek. Výčepní nejdříve pivo natočil do umělé nádoby, pak ho začal přelévat do plastového kelímku tak, aby odchytl pěnu a nakonec vytáhl prázdnou plechovku od piva a z kelímku jí naplnil. Pak nám obě plechovky podal se slovy, až to vypijete, vraťte mi je prosím. Zaplatili jsme 12 peso za obě a sedli si na zídku, na kterou dorážely vlny Karibiku. Raději jsme ani nepřemýšleli, kdo všechno už z těch plechovek pil.

Ráno ještě chvilku diskutujeme s Angelem, dáváme mu 10CUC za nocleh, což ho nesmírně potěšilo. Na památku nám dává slaměný klobouk s obrázkem Che Guevary. Loučíme se a pokračujeme dál. Tento den naštěstí jedeme celý po starém asfaltu. Na několika místech je silnice stržena do moře. To jsou pozůstatky posledního hurikánu, který mimo jiné značně poškodil i dva mosty po cestě. Na několika místech byly do skal vystříleny tunely, které ale nikdy nebyly dodělány. Pro auta byla tedy tato pobřežní komunikace neprůjezdná, což nám kolařům vyhovovalo.

Tento úsek byl jeden z nejhezčích, kterým jsme na Kubě projeli. Po levé straně byl tyrkysový Karibik se svými zátokami a po pravé straně pohoří Sierra Maestra s nejvyšší horou Kuby Pico Turquino (1974m). K večeru přijíždíme do města Pilón . Město to nebylo vůbec hezké. Našli jsme místní restauraci, kde měli opět nanejvýš 2 jídla, špagety a pizzu. No, něco sníst musíme. Volba padla na špagety. Do řeči se s námi dává kluk, co zde vaří. Ptáme se ho hned na ubytování. Říká, že jeho máma má opodál barák a že by to šlo. Onen barák byla nakonec jednopodlažní kůlna, kde bydlela celá rodina. Ukázali nám ložnici s postelí a my nakonec souhlasili. Ostatně v tomto zapadlém městě toho moc sehnat nešlo. To jsme ale ještě nevěděli, že se k nám v noci přijde vyspat matka s dospělou dcerou. Lehly si na úzké kanape kus od nás. Ležely proti sobě. Vrchol byl, když v noci matka vstala, použila nočník a zase ulehla.

Ráno jsme fakt byli rádi, že jsme vypadli. Odjeli jsme na křižovatku na kraji města, kde lidé čekali, kdo je vezme. Tam jsme trčeli skoro tři hodiny. Nakonec nás vzal modrý Kamaz z nedaleké stavby a odvezl nás asi 13km. Co však bylo hlavní, vyvezl nás na kopec. Byla neděle, moc aut nejezdilo, rozhodli jsme se jet a případně někoho stopnout. To se nám nepodařilo a tak jsme šlapali a šlapali, abychom večer stihli noční autobus z Bayama do Trinidadu. Nakonec jsme ten den ujeli v šíleném vedru a protivětru 147km a na autobusáku jsme byli půl hodiny před odjezdem.

Trinidad

Brzo ráno přijíždíme do krásného historického Trinidadu. Spolu s námi dva krajané, kteří dojeli do Bayama na kolech před námi.Tak jako my, mají před sebou poslední tři dny na Kubě a tak jsme spojili program. Dopoledne jsme si prošli toto nádherné město zapsané v UNESCO, zajistili si autobus do Varadera, přátelé zase do Havany a odpoledne jsme vzali kola a jeli na asi 13km vzdálenou pláž Ancón a do pozdního odpoledne to tu prováleli. Pláž je to skutečně krásná, Karibik byl teplý a klidný a lidí málo. Zpět do města se vracíme z druhé strany, takže jsme si udělali takový příjemný 28km dlouhý okruh. Večer už nás čekala objednaná večeře. Paní domácí pronajímala dva pokojíky, tak jsme mohli bydlet hezky pohromadě. Nad nimi byla příjemná zahradní terasa se stoly. Paní si občas přivydělávala tak, že odchytávala turisty a vařila jim obědy nebo večeře, vše samozřejmě za „tvrdé“ peso.

Vařit Kubánci opravdu umí, když je z čeho. Seženou si věci, které v obchodech ani na trhu nevidíte, prostě tvrdá měna je tvrdá měna.

Druhý den v Trinidadu se rozdělujeme. Nejprve jdeme ještě společně nakoupit několik doutníků a nějaký rum pro přátele doma a my pak jedeme opět na krásnou pláž Ancón, kde nabíráme síly na návrat do vlasti. Přátelé vyjeli na kopec nad město, kde byl klášter a staré lázně. Večer jsme se setkali na naší venkovní terase u večeře a pak se vypravili do centra do Casa de la musica, což bylo místo, kde hrála živá kubánská hudba pod širým nebem a tančila se salsa. Ráno v 7 hodin odjíždí naši krajané do Havany a my o dvě a půl hodiny později do Varadera.

Varadero a odlet

Cesta do Varadera byla příjemná. Ráno jsme sice museli přemlouvat řidiče, aby nám do ranního malého autobusu vzal kola, neboť nám tvrdili, že kola bere až odpolední velký, ale i to se s malým spropitným podařilo. Kolem druhé hodiny jsme byli ve Varaderu. Nejdříve jsme zašli na sýrovou pizzu za obvyklých 6 pesos a vyrazili nakoupit ještě pár suvenýrů. K večeru jsme zašli na kraji Varadera na večeři, přírodní vepřový plátek s hranolky za 3,50CUC za jednoho. K jídlu nám navíc zahrála místní skupina, která zde popíjela, klasickou kubánskou hudbu. Potom už jsme nasedli na kola a jeli asi 18km ke Carlosovi do Carbonery. Trochu jsme byli napnutí, jestli Carlos bude na náš návrat o den dříve připraven, ale ten nás rád viděl, hlavně kola. Na poslední den jsme si naplánovali dopolední koupání na blízké Playa el Coral. Po návratu jsme chvíli balili věci, protože jsme potřebovali vhodně rozložit krabice s doutníky a rum. Jedinec totiž může odvézt 100ks doutníků a 2l alkoholu. Obojího jsme měli lehce nad limit. Nakonec jsme to nějak nakombinovali se špinavým prádlem. Poté jsme se museli s Carlosem ještě trochu dohadovat o ceně kol. Nakonec jsme dostali 150CUC oproti dohodnutým 160CUC. I tak to bylo pro nás dost. Poslední dny jsme obě kola už dost šetřili. Monice se rozpadal zadní náboj a mně se drolily oba pláště. Doma bychom je neprodali.

Na letiště jsme vyrazili pěšky. Po cestě jsme dostali několik nabídek taxikářů. Podlehli jsme až za půlkou cesty a za 2CUC se nechali dovézt před halu. Tady jsme nejdříve koupili kupon (nálepku na letenku) za odletovou taxu, což bylo 25CUC na osobu a pak proměnili zbylé CUC zpět na eura.

Závěrem

Kuba byla určitě jednou z nejbezpečnějších zemí, kterou jsem navštívil. Pokud člověk vystačí s málem, tak se zde dá velice lacině cestovat. I když je na Kubě oficiálně zakázáno stanovat, je spousta míst, kde by člověk v klidu přespal. Konkrétně na prázdných karibských plážích na jihovýchodě země. Jediným nepřítelem jsou komáři a všelijaká havěť. Přespávání v rodinách vyjde v průměru na 15CUC, což v porovnání s ubytováním v Asii je sice více, za to ale máte jedinečnou možnost nahlédnout do života obyčejných Kubánců.

Jídlo, pokud ho koupíte na ulicích, vás vyjde opravdu na pár kaček. Sýrová pizza 5-6 pesos, houska s párkem, vajíčkem, tuňákem nebo sýrem na 2-4 pesos, točená zmrzlina 1 peso, ovoce jako mango, banány, ananas 2-10 pesos. Velký výběr sice není, ale dva týdny se to přežít dá. Největší položka je tedy doprava. Pokud jedete na kolech a máte dost času, dá se obejít i bez dopravy. My jsme nakonec udělali 4 přejezdy. Havana-Santiago de Cuba 55CUC, Santiago-Baracoa 16CUC, Bayamo-Trinidad 28CUC a Trinidad-Varadero asi 20CUC. První tři přejezdy jsme zaplatili z domova přes internet. Vyvarovali jsme se tak problémům s obsazením autobusů. Za přepravu kol musíte připočítat ještě 10%. Vše najdete na http://www.viazul.com . Ceny jsou skutečně vysoké a místní autobusy vás vzít nesmí. Ty jezdí pro nás za hubičku.

Náklady jsme si ale bohatě kompenzovali nákupem kvalitních doutníků a prodejem tady v Čechách.

Pokud my máme Kubu hodnotit, tak pro nás byla úžasná a cestovatelům, kteří jedou poznat kulturu, lidi a přírodu má určitě mnoho co dát. Náklady se při extrémním šetření a prodejem starých kol dají bez problémů srazit pod 10000,- Kč na osobu, za předpokladu, že seženete na poslední chvíli levnou letenku.

http://altiplano.cz/Kuba.htm