0
0

Čtvrtek, 24.05 | 15:29

Ráno jsme tedy nastoupili do autobusu plného Maďarů, průvodce jim dělal maďarsky mluvící Egypťan, který ale naštěstí mluvil i anglicky. Nás měla na starost delegátka – Slovenka, která se o tom dozvěděla zhruba o půlnoci (vyjíždělo se v 530), navíc v Luxoru nikdy nebyla. Sice také uměla maďarsky, ale podle ní mluvil Egypťan tak hrozně, že mu ani turisti ani ona moc nerozuměli. Ještě že nám alespoň držela místa vedle sebe, hned za sedadly průvodců.

Většinu cesty jsme proklimbali, jen první část cesty úzkým průsmykem mezi horami červeně nasvícenými vycházejícím sluncem byla tak pěkná, že jsme vydrželi sledovat ji z oken. Další část cesty vede nezajímavou pouští, která se od pouště z cesty z Káhiry do Hurghady liší jen častějšími náznaky písečných návějí. A poslední hodiny před Luxorem vede podél kanálu tekoucího do Nilu, takže je možné sledovat život domorodců v občasných vesnicích a při práci na políčkách kolem vody. Většinu účastníků výletu vzbudil až nájezd na most přes Nil, snad jediný na řece před Káhirou.

Program začínal prohlídkou terasového chrámu královny Hatšepsovet (Hatšepsut).

Hatšepsovet

1490 – 1468 př. n. l. – 18. dynastie. Hatšepsovet byla manželkou a zároveň sestrou Thutmose II.. Po smrti Thutmose II. si dělala Hatšepsovet nárok na trůn, neboť spolu s Thutmosem neměli mužského potomka. Stejný nárok si však činil syn jedné z vedlejších Thutmosových manželek – Thutmose (později III.). Nakonec Thutmose (III.) uznal Hatšepsovet po dobu své nezletilosti za regentku a ona jeho za svého spoluvládce. Období Hatšepsovetiny vlády se nakonec protáhlo do její smrti na dobu 22 let. Hatšepsovet se zasloužila o vnitřní rozvoj Egypta, neboť nevedla žádné války (podnikla jedinou malou válečnou výpravu na udržení jižní hranice) a raději se vzdala vzdálených podmaněných oblastí, jejichž udržení příliš zatěžovalo Egypt. Mír se sousedy i se vzdálenými zeměmi se snažila udržet raději prohlubováním obchodních vztahů. Své úsilí zaměřila zejména do oblasti stavebnictví a to díky jejímu sňatku s architektem Senmutem. Nechávala obnovit města a chrámy po nadvládě Hyksósů, budovat zavlažovací systém a samozřejmě stavbu nových chrámů. Tím nejznámějším je Hatšepsovetin zádušní chrám v Dér al-Bahrí. Proslulé jsou i její obelisky z Amonova chrámu v Karnaku. Oba jsou z asuánské růžové žuly a ten větší měří 30 metrů. Svou hrobku si nechala postavit v Údolí králů (svou první nedokončenou hrobku stavěla v Údolí královen). I její hrobka má svá nej: nejdelší vstupní chodba (200 metrů) a je ze všech nejhlubší – 100 metrů pod úrovní vchodu. Po její smrti nechal Thutmose III. odstraňovat její sochy a kartuše.

Chrám královny Hatšepsovet

Unikátem faraónské historie je terasový chrám královny Hatšepsovet. Chrám je postaven v jakési skalní zátoce pod téměř pohádkovým skalním srázem hory El-Kurn. Architekt Senmut jej naprojektoval jako tři nad sebou postavené obrovské terasy, navzájem spojené jakýmisi „nájezdy“, nebo rampami. Jednotlivé terasy jsou při straně u skalního srázu lemovány sloupovými síněmi, resp. kolonádami. Ta první obsahuje kolem každé strany spojující rampy 22 sloupů, druhá s 2 x 44 sloupy a třetí s 84 sloupy. První terasa byla spíše umělým rájem. Byla zde vybudována obrovská zahrada, plantáže papyru a zasázeny stromy do vyhloubených a dovezenou hlínou naplněných jam. Po stranách druhé, střední terasy jsou umístněny dvě kaple. Na západě kaple bohyně Hathor s 24 sloupy a na východě kaple boha Anupa s 12 sloupy a Sluneční chrám boha Raharachteje.

Stejně jako ostatní egyptské chrámy, byl i Hatšepsovetin chrám vyzdoben řadou nástěnných maleb. K těm nejslavnějším patří líčení výpravy do země kadidla Puntu (snad dnešní východní Súdán), přivítání egyptské výpravy lidem Puntu a její kněžnou a dále nakládání obchodních lodí a plavba domů. V síni zrození si pak můžeme prohlédnout cyklus zrození královny a její božský původ. Horní teras pak obsahuje zádušní kult královny a jejího otce, obětní dvůr slunečního kultu a svatostánek boha Amona. Celý chrám byl obehnán ohradní zdí, dalšími kolonádami a rampami a vstupní branou zdobenou stromy (jejich 3500 let staré pařezy je možné vidět i dnes), do které se vcházelo alejí sfing.

Autorem architektonického plánu Hatšepsovetina chrámu je slavný architekt Senmut, který si rovněž nechal postavit svou hrobku v Dair al-Bahrí, a to přímo před vchodem do chrámu, takže její komory se táhly pod jeho nádvořím. I on však při svém projektování čerpal z nejstaršího z trojice chrámů v Dair al-Bahrí – z chrámuMentuhotepa II. (11. dynastie). Když byl chrám v 19. století objeven, byl absolutně v troskách, které měl na svědomí její nástupce, kterému bránila v nástupu na trůn, Thutmose III., dále pak Achnaton, který nechával likvidovat veškerá božstva, kromě svého Atona a nakonec zemětřesení a jiné přírodní vlivy.

Od parkoviště nás malý vláček dovezl až k chrámu královny, která se prohlásila mužem a nosila umělý plnovous, se kterým je i zobrazována (ženy nesměly být faraonem).

Okolí Luxoru patří k nejteplejším místům Egypta, i zde před hlavní částí Údolí králů bylo už pořádné teplo. Samotný chrám je zajímavý z panoramatického pohledu zdálky, ale zároveň i z detailního pohledu zaujme jeho barevná výzdoba, s barvami zachovanými po tisíciletích tak dobře, že se až nechce věřit, že nejsou obnovovány při nějaké pravidelné údržbě.

Zmořeni teplem jsme si chvíli odpočinuli v klimatizovaném autobusu, ale přejezd do blízkého Údolí králů je krátký, a tak jsme ještě rozehřátí vystupovali do největší egyptské výhně. Bylo poledne a Údolí králů je sevřeno horami tak, že se vzduch ani nepohne.

Opět vláček nás svezl od parkoviště kolem zavřené restaurace (před pěti lety byla otevřená, teď ji asi rekonstruují) do nitra údolí, kde jsou vstupy do jednotlivých hrobek. Přetrpěli jsme ve stínu pod stříškou maďarský výklad, průvodce nám pak v krátkosti vše zopakoval anglicky, zajímavé pro nás bylo hlavně doporučení k návštěvě tří vybraných hrobek. My jsme chtěli (podle bedekru) vidět Setiho I., Haremba a Ramsese VI., první dvě jsou ale zavřené. Nahradili jsme je tedy Ramsesem III. a IX., nejhezčí byl rozlehlý Ramses VI. s velkým granitovým sarkofágem.

Hrobky jsou rozsáhlé díry do terénu, většinou hluboké a často i spletité. Stěny prakticky všech jsou zdobeny malbami, reliéfy a basreliéfy, barvy v podzemí zůstaly zachovány prakticky beze změn po celá tisíciletí. Záhadou zůstává, jak se dávní řemeslníci v hrobkách svítili (nikde ani stopy po sazích) a jak dopravovali těžké obrovské sarkofágy na místo určení strmými chodbami jen o pár centimetrů širšími a vyššími, než jsou rozměry sarkofágu.

Museli jsme vystát fronty do všech hrobek, protože jsme začali později než Maďaři, nakonec jsme o pár minut promeškali sraz. Oblečení jsme měli úplně propocené, vzduch v hrobkách musí mít na egyptské poměry vysokou vlhkost, asi díky návštěvníkům.

V následující alabastrové dílně jsme viděli velmi krátkou ukázku opracování zvláštního druhu mramoru označovaného jako alabastr, dostali jsme karkade a před dílničkou nám jakoby tajně jeden z dělníků věnoval dva kusy alabastru (jeden bílý, jeden žlutý), samozřejmě za patřičný bakšiš. V autobuse nám ještě průvodci rozdali každému po náhrdelníků z několikamilimetrových provrtaných kamínků, na nás vyšly dva hnědé a dva barevné. Asi náš zájezd udělal majiteli dobrý obchod, ale naší zásluhou to nebylo, my jsme věděli, že ceny zde jsou několikanásobně vyšší než na tržištích.

Před odjezdem ze západního břehu Nilu (Města mrtvých) jsme ještě na pár minut zastavili u Memnonových kolosů, jediném zbytku chrámu Amenhotepa III.

Amenhotep III.

1405 – 1367 př. n. l. – 18. dynastie. Je považován za nejmarnotratnějšího krále v Egyptě vůbec. Liboval si v bohatství a přepychu. Miloval honosné chrámy. Měl obrovský harém čítající několik set sličných dam různých národností. Pořádal obrovské hony zvěře. V zahraniční politice dával přednost sňatkům z rozumu před silou zbraní. Oženil se např. s dcerou babylonského krále. Některé další dcery méně významných panovník jmenoval svými oficiálními souložnicemi. Jeho hlavní manželkou byla královna Teje, která byla Núbijského původu. Za 38 letou dobu vlády podnikl jedinou válečnou výpravu a to Núbie. Pohřben byl v skalní hrobce v Západním údolí (též Údolí opic) nedaleko Údolí králů. Známé jsou např. jeho trůní sochy na západním břehu Nilu v místech jeho zcela zničeného zádušního chrámu. Jsou to tzv. Memnonovy kolosy, jak je omylem nazvali Řekové. Původně byly vysoké 20 metrů a byly poměrně dobře zachovalé. Bohužel díky zemětřesení byly tyto kolosy rozbořeny. Přesto je však můžeme složené dohromady na svém místě vidět i dnes. Jejich výška však činí již jen 18 metrů.

Dříve v popraskaných sochách v noci kondenzovala rosa, která se po východu slunce začala vypařovat a vydávat přitom pískavé zvuky, sochám se v té době říkalo Zpívající kolosy. Po opravě ale sochy zpívat přestaly.

Zpět do Města živých nás přes Nil převezly dvě motorové lodičky, které ke břehu přirazily přímo u zahrádky restaurace, kde jsme měli zamluvený oběd. Většinu odpoledne jsme strávili prohlídkou největšího chrámu na světě, chrámu v Karnaku.

Karnacký chrám je svojí plochou nejrozsáhlejší stavbou Starého Egypta. Je rozložen na ploše 1,5 × 0,8 km, což je neuvěřitelných 1,2 milionu m2.

Chrámy v Karnaku se stavěly, rozšiřovaly, restaurovaly a přistavovaly více něž 2000 let. Přístup ke karnackému chrámovému komplexu je lemován alejí sfing s beraní hlavou která začíná u prvního pylonu. Rozměry této vstupní brány do Amónova chrámu jsou vskutku impozantní. Je široký 115 m a vysoký 45 m. Za prvním pylonem se rozkládá nádvoří a Velký Amónův chrám na ploše 650 x 550 m. Zde se taký nachází jedna z nejzachovalejších soch karnackého chrámu faraóna Ramesse II. s princeznou Bentantou stojící mezi nohama svého otce.

Nejpůsobivější částí celého Karnackého chrámového komplexu je zřejmě hypostylová hala. Celá hala byla zastřešena dnes již zaniklou střechou. Byla nesena 134 sloupy, 12 sloupů v centrální části je větších a má hlavice jiného typu. Reliéfová výzdoba hypostylové haly je dílem Sethiho I. a Ramesse II. Mnohými je tato část karnackého komplexu označována jako další div světa. V povědomí veřejnosti je známa také jako „Slopový les“. A ještě pár čísel pro představu, pokud si lze vůbec toto monumentální dílo v řeči čísel představit. Sloupový les se rozkládá na ploše 5406 m2 (102 x 53 m). Prostřední sloupy jsou vysoké čtyřiadvacet metrů a jejich obvod měří deset metrů, u hlavice dokonce patnáct metrů. Sto dvaadvacet sloupů v postranních lodích má při výšce čtrnáct metrů obvod „pouze“ 6,4 m. Do dnešní doby je velmi dobře zachovaná barevná výzdoba hlavic sloupů i příčných kamenných trámů.V karnackém chrámu je doposud vztyčen nejvyšší egyptský, třicetimetrový obelisk královny Hatšepsovet, původně byly dva, ale jeden se zřítil a jeho fragment leží dodnes u nedalekého posvátného jezírka, kde je také žulová socha posvátného scarabea faraóna Amenhotepa III.. Traduje se, že kdo tuto sochu oběhne třikrát dokola určitě se do Egypta vrátí.

Protože jsme tušili, že prohlídka s maďarsky mluvícím průvodcem by moc zajímavá nebyla, domluvili jsme si čas srazu v autobuse a vyrazili jsme na prohlídku rozlehlého areálu sami. Něco jsme si pamatovali z minulé návštěvy Egypta, něco jsme nastudovali v kapesním bedekru od Berlitze. Celou prohlídku jsme absovovali se zastávkami na zajímavých místech vždy jen pár minut před příchodem naší skupiny, z čehož soudíme, že jsme o nic význačného nepřišli.

Hned za prvním pilonem jsou patrné zbytky plošiny, ze které byly jednotlivé vrstvy kamenů na jeho stavbu dopravovány na svá místa. Po dokončení pilonu byla plošina postupně odstraňována, kameny byly vyhlazeny a pilon byl současně zdoben reliéfy a malbami. Podobně i jeden ze sloupů přilehlé svatyně nestihl být dokončen a je vidět použití stejné technologie i pro stavbu sloupů. Nejhezčím místem prvního nádvoří je socha Ramsese II. s malou dcerou (a současně manželkou) u svých nohou.

My jsme zde měli jeden bod prohlídky navíc proti naší skupině, protože jsme si pamatovali malou svatyni uzavřenou mřížemi, ve které díky její temnotě spokojeně přespávají netopýři. Chvíli jsme je rušili naším bleskem a infrasvětlem kamery, jejich nevrlost byla znát i na pískotu slyšitelném lidským uchem, oproti standardnímu pískotu mimo slyšitelného spektra.

Pokračovali jsme do Sloupové síně (Hypostylové haly), která svými monumentálními rozměry kontrastujícími s jemnou výzdobou doslova bere dech. Mezi lesem sloupů se dá bloudit desítky minut, přesto se stále objevují nové a nové průhledy.

Dobře zachovaná je soch Tutanchamona za hypostylem, kolem které se jde do svatyně, odkud se každoročně při slavnostech boha Slunce Rea vydával slavnostní průvod do chrámu v Luxoru. Posvátná sluneční bárka byla nesena dvoukilometrovou alejí sfing s beranními hlavami do podobné svatyně sousedního chrámu.

Kolem třicetimetrového obelisku královny Hatšepsovet a jeho povaleného dvojčete jsme došli k posvátnému jezírku, kde se rituálně omývali kněží před modlitbami. Dnes je zde známá socha skarabea na podstavci, kolem kterého krouží davy turistů ve snaze přivolat si štěstí. I my jsme jej sedmkrát obešli.

Přesně jsme tímto programem vyčerpali stanovený čas a po 90-ti minutách jsme se vrátili k autobusu. Ještě jsme absolvovali velmi krátkou prohlídku papyrusové dílny a už nás čekal jen několikahodinový přesun zpět do našeho oblíbeného hotelu.

Přijeli jsme sice pozdě v noci, ale ráno jsme museli vstát trochu dříve, protože už v 900 jsme museli být před recepcí a čekat na svoz k hotelu Syndbad, odkud začínala naše cesta na žlutou ponorku . Vyzvednul nás přímo náš ruský zprostředkovatel, který nás dovezl až k přístavišti, kde jsme měli přichystané palubní vstupenky. Dohodli jsme si čas vyzvednutí a šli jsme do přístavu.

Udělali jsme pár fotek před umělými žraloky a delfíny a už nás plavčík poslal do přístavní restaurace na přredplavbovou instruktáž. Čekala nás cesta žlutým katamaranem na širé moře, kde jsme měli teprve přestoupit na naši ponorku. Ponorky jsou dvě (po 24 pasažérech), tedy i katamarany jsou dva, přestože lidé by se asi vešli i do jednoho. Ale neměli by to správné pohodlí.

Katamarany jsou poměrně zřejmě nové, pohodlně zařízené, je možné cestu strávit na horní otevřené palubě nebo na prosklené palubě spodní, ze které je možné vyjít na ochoz kolem lodi. Prakticky všichni zvolili spodní palubu, přece jen více chráněnou před sluncem. Kromě sledování okolního tyrkysově zbarveného moře a čím dále tím více vzdáleného pobřeží jsme si se zájem prohlédli i vitrínu se žraločími čelistmi.

Místní fotograf nám udělal několik snímků, která jsme si po návratu na břeh mohli za rozumnou cenu koupit a už se rychle blížil cíl naší plavby, opět žlutá loď ve tvaru umělého ostrova se dvěma zaparkovanými ponorkami po straně. Naše katamarany přirazily z druhé strany a my jsme mohli vystoupit.

Bez zbytečného zdržování jsme přešli přes palubu první ponorky k otevřenému vlezu do ponorky naší a jako první jsme začali po žebříku sestupovat do jejího nitra. Každý měl svou místenku podlečísla z plakety na krku, všichni měli přímo před sebou okno, display s obrazem z vnější kamery a list s nejčastěji se vyskytujícími rybami a jejich anglickými jmény.

Sousední ponorka vyplula jako první a my jsme zatím sledovali sporadické rybičky za okny.

Po dosažení dostatečné vzdálenosti jsme vypluli i my. Naše skoro hodinová plavba vedla podél korálového útesu v hloubce 18 metrů asi 300 metrů na konec útesu a zpět.

Celou cestu nás doprovázelo několik potápěčů, kteří krmili ryby a upozorňovali nás posunky na různé zajímavosti, jako třeba na nafouklou rybu, kterou si pohazovali jako míčem.

První půlku cesty jsme absolvovali na straně odvrácené od útesu, tedy nezajímavé, na konci jsme se ale otočili (ještě předtím jsme se minuli s vracející se první ponorkou) a cesta zpět už byla plná ryb.

Určitě jejich množství musí uchvátit turisty, kteří nešnorchlují, ale nás hlavně barevnost ryb trochu zklamala – možná ve větších hloubkách už ryby nejsou barevné tak jako těsně pod hladinou.

Pro oživení cesty je po trase plavby pod hladinou vrak lodi, ovšem socha Pegasa na jeho přídi je tak dokonalá, že je jasné, že vrak je umělý, stejně jako amfory a pootevřená truhlice. Ale zpestření to určitě je.

Asi po necelé hodině plavby jsme se vrátili na přestupní loď, při nástupu na katamaran jsme dostali čokoládovou tyčinku a pití, na břeh jsme se dostali asi po třech hodinách od vyplutí. Náš delegát už čekal a dopravil nás za družného hovoru (o jeho i našich cestách po světě) taxíkem zpět do hotelu. Rychle jsme ve velmi příjemné plážové restauraci zhltli oběd a už nás čekal další výlet.

Oficiální název výletu je sice Jeep Safari, ale myslí se tím cesta jeepem do pouště, po cestě je několik zastávek se zajímavostmi, hlavním bodem programu je návštěva pravé beduínské vesnice, nakonec se zastaví v poušti na západ slunce a návrat do hotelu je již po setmění.

Poměrně dlouho trvá svážení turistů, jeepů je celkem několik desítek a první úsek cesty jedou v konvoji, pak se ale rozdělí, takže už výlet není tak masovou záležitostí, jak na začátku vypadá. Náš program absolvovaly asi 4 jeepy po osmi až deseti lidech, což ještě šlo. My jsme v našem autě měli za spolucestující polskou rodinu, docela sympatickou. Ale výletu se účastnil i jeden český pár, Maďaři, Němci, Holanďani a asi i jiné národnosti.

Cestou po asfaltce k poušti jsme se bavili kousky kameramana, který nás natáčel z jedoucího auta ve velmi kaskadérských polohách, často s hlavou těsně nad zemí, jindy vsedě na střeše, za jízdy i měnil auta.

Po několika kilometrech jízdy po asfaltce z Hurghady směrem do Sahary naše auta zabočila přímo do pouště. Cestou necestou jsme pokračovali několik desítek minut se zastávkou na zajímavém místě s ukázkou fata morgány.

Skutečně jsme v dálce před sebou viděli lesknoucí se plochu vodní hladiny, iluze je mnohem dokonalejší než při známé srovnání s teplým vzduchem nad naší asfaltkou. Na vodní hladině jsou jasně patrné zálivy, druhý břeh „jezera“ končí až u obzoru na úpatí pohoří.

Pokračovali jsme dále a dojeli jsme až k nízkému pouštnímu pohoří, jedním z údolí jsme pronikali dále do jeho nitra. Další zastávkou byl kopec s panoramatickou vyhlídkou na okolní krajinu. Přestože stoupání na vrcholek vypadalo hrozivě, ve skutečnosti se šlo docela dobře, jen bylo potřeba dávat si dobrý pozor na šátky a čepice, které silný vítr strhával z hlav. Ale výstup stál zato, vyhlídka nás uchvátila.

V následujícím úseku cesty nám řidiči předvedli, že místo safari mohli výlet nazvat i jako rallye, pustili se přes terénní vlny tak prudké, že jsme jednu chvíli před sebou viděli jen nebe, aby v příští vteřině auto mířilo přední částí skoro kolmo k zemi. Pak auta projela těsně kolem kamenné stěny kopce a už jsme viděli náš cíl – beduínskou vesnici.

Posadili jsme se na zem (na polštářky) u rákosové stěny a s chutí jsme přijali nabízený uvítací čaj. Po skupinkách jsme po dopití čaje přešli za chatrče k ležícím velbloudům, každý jsme si jednoho zabrali a následoval krátký velbloudí trek. Velbloudy většinou vedly zahalené beduínky různého věku, které celou cestu spolu klábosily, takže turisté nejeli pohromadě podle rodin, ale podle toho, které kamarádky si zrovna chtěly spolu popovídat.

Následovala prohlídka beduínské kuchyně s pečením (a ochutnávkou) placek, oheň je živený sušeným velbloudím trusem s plechového barelu. Dále jsme pokračovali více-méně individuálně kolem „mešity“ ke studni, hluboké jámě s rumpálem. Zkusili jsme vytáhnout gumový džber vody – byla dost zakalená a k pití zrovna nelákala.

Upovídaný kameraman hovořící všemi jazyky nás doprovodil ke tkalcovně látek, do beduínské ložnice, k ohradám pro dobytek a dalším místům vesnice. Nejvíce nás zaujaly děti, vděčné za darované tužky. Litovali jsme ty nejmenší z nich s obličeji plnými protivných much, kterým se nedokázaly dostatečně bránit.

Asi po hodince jsme se dostali zpět do vesnice, koupili jsme se pití, protože naše zásoby rychle mizely, a pojedli jsme skromné barbecue – jedno kuřecí stehýnko s pohárkem koly a nepříliš důvěryhodnou oblohou (kterou jsme raději vynechali).

Začínalo se smrákat, nasedli jsme tedy do našich aut a jako první skupina jsme vyrazili zpět. Řidiči jeli snad ještě rychleji než po cestě tam, ještě že ten náš jel asi nejrozumněji. Projeli jsme údolím zpět na planinu, kam jsme se dostali právě včas na západ slunce. Vystoupili jsme z aut a snad do 5 minut slunce zmizelo za vrcholky kopců na obzoru. Ostatní skupiny snad neměli šanci to stihnout.

Od prvního doteku spodního okraje slunce s vrcholky kopců po jeho definitivní zmizení neuběhlo snad ani 15 vteřin – kdo na chvíli odvrátil zrak, už nic neviděl.

Vrátili jsme se zpět do Hurghady právě na večeři, rychle jsme sbalili kufry a šli spát, protože ráno nás čekalo vstávání na rychloloď.

Brzy ráno nás objednaný taxík dovezl do přístavu, kde jsme se začali obávat, zda je tento způsob cestování vůbec určen pro cizince. Všude stáli jen davy Egypťanů a cítili jsme se zde jako exoti. Naštěstí se ukázalo, že cestují i cizinci a dokonce mají asi vyhrazenou zvláštní palubu. Prošli jsme několika kontrolami jako na letišti, vrátili se k bezpečnostnímu rámu pro zapomenutou ledvinku s penězi a doklady a usadili se na moderně zařízené lodi, kousek od baru. Tam jsme si ještě před vyplutím zašli na sklenici karkade.

Oproti očekávání se loď poměrně hodně ve vlnách kymácela, polkli jsme kinedrily, ale moc to nepomohlo. Po asi hodině plavby na širém moři dosahovaly najednou vlny obrovských výšek a kymácení lodi začalo působit skoro na všechny velmi negativně. Personál začal rozdávat zvracecí pytlíky a v televizi běželo video s mistrem Beanem, jak má v letadle škodolibou radost se zvracejícího malého souseda. V tu chvíli chlapec v TV zdaleka nebyl jediný. Pytlíky použila většina cestujících, takže naše rodina pouze s poloviční úspěšností byla ještě dobrá…

Karkade jsme chtěli reklamovat, případně vrátit, ale nechtělo se nám na dovádějící lodi vstávat. Trápení trvalo možná přes hodinu, pak se moře trochu zklidnilo a do přístavu v Sharm el Sheiku jsme dorazili relativně v pohodě. Čekal na nás sice velký autobus, ale jeli jsme pouze my a asi sedm Španělů, kteří ovšem byli ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu Marriote. Při jejich ubytovávání jsme začali tušit potíže, náš delegát pořád někam vzrušeně telefonoval a my jsme čekali v autobusu. Pak se nás přišel zeptat, kolik pokojů máme vlastně zaplacených a chtěl vidět voucher.

Ubezpečili jsme ho, že ač voucher nemáme, platili jsme všichni jako dospělí a máme nárok na dva pokoje. Ale v Palmyře že jsme byli před týdnem v pokoji typu suite, který nám vyhovoval. Evidentně se mu ulevilo, poslal nás s řidičem do Palmyry a zůstal zde se Španěly.

Recepční nás přivítal dokonce s welcome drinkem, známým koktejlem Florida. Když zjistil, že už jsme zde byli a že se nám dokonce líbilo, evidentně ho to potěšilo. Ptal se nás na dojmy z naší poznávačky a přitom hledal volný pokoj v počítači. Suite sice nebylo, ale nabídl nám family room a my jsme to akceptovali, protože jsme tušili, že jsou asi dost obsazeni a my už jsme se těšili na pláž.

Nakonec jsme dostali pokoje typu family room dokonce dva, sousedící přes roh s téměř spojenými balkony. Na rozdíl od suite zde postele nejsou v oddělených místnostech, ale manželské pokoje i palanda jsou v jedné větší místnosti se společnou koupelnou. Takže dva pokoje byli pro nás příjemnější, palandy jsme využili k roztažení kufrů.

Čekání na pokoje jsme si ukrátili v jednom z obchůdků v hotelové nákupní pasáži, kde jsme zahlédli ceduli o tetování henou. Janička toho využila a nechala si na rameno namalovat posvátné Horovo oko.

Vydrželo ji pak ještě chvíli po začátku školního roku.

Po obědě jsme odjeli na pláž a hodně nás zklamala černá vlajka, která kvůli silnému vlnobití zakazovala plavání za útesem. Docvakali jsme tedy snímky z podmořského foťáku v „dírách“ na mělčině, kde se také objevovaly menší ryby, ale samozřejmě s životem na útesu se to srovnat nedá.

Naštěstí asi po hodince se moře uklidnilo. To už ale byl foťák dofocený, útes máme tedy jen na kameře.

Po návratu z pláže jsme ještě skočili do bazénu a na drink v bazénovém baru, pak jsme měli plánovanou večei a doutracení peněz v obchůdcích. Bohužel v okamžiku vkročení do pokoje vypadla elektrika v celém hotelu a okolí. Následovala večeře při svíčkách (a bez klimatizace), pak dlouhé čekání. Nakonec jsem ve chvíli, kdy jsem byl u recepce sám, přemluvil recepčního, že mně věnoval dvě svíčky a zápalky. Ostatní měli smůlu, kvůli obavám z požáru toto řešení nebylo jinak povoleno.

Sbalili jsme se tedy při svíčce, když pak před půlnocí na druhý pokus světla začala svítit, už jsme se jen domyli a zalehli jsme na poslední egyptskou noc.

Ráno nás svezli na letiště asi o dvě hodiny později, než se plánovalo, naštěstí už v noci nám delegát poslal SMS, takže jsme si dvě hodiny mohli přispat a vstávali jsme „až“ v pět. Na letišti proběhly obvyklé formality, peníze jsme utratili zde (samozřejmě méně výhodně), v Ruzyni jsme přistáli po poledni.

http://www.ocestovani.cz/egypt/cestopisy-105-egypt-okruh-bastet-cast-2/286/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .