Egypt 2004 - okruh Bastet - 1 část

ento rok jsme po loňském Thajsku chtěli vzít děti na trochu úspornější dovolenou, na které by ale měli možnost vidět i něco trochu exotičtějšího, než na evropských plážích. Kromě toho ve svých 12 a 15 letech už ležení na pláži nepovažují za plnohodnotnou dovolenou a chtějí dovolenou strávit aktivněji, zvláště po dobré zkušenosti s cesty Thajskem, kde na poznávací část a výlety vzpomínají samozřejmě mnohem více než na ležení u moře (sice taky krásné, ale pořád stejné). Takže jsme navrhli cestu Egyptem, prokládanou občasným volným dnem u Rudého moře, což bylo nadšeně schváleno.

Problém je jen v tom, že kvůli škole jsme trvali na prázdninovém termínu, kdy panují v Egyptě obrovská vedra a poznávačky se skoro nejezdí. Ale náš oblíbený FIRO Tour měl na konec prázdnin vypsaný okruh Bastet, který přesně splňoval naše požadavky – měl volné dny v Sharm el Sheiku i Hurghadě, výlet na Horu sv. Kateřiny na Sinaji (kde jsme ještě nebyli), dva dny v Káhiře (dojde tedy i na Sakkaru, která se při obvyklé jednodenní Káhiře nestíhá) a Luxor s Karnekem a Údolím králů.

Takže jsme v druhé půlce srpna vyrazili. Auto jsme nechali ve firmě na Pankráci a taxi nás dovezlo do Ruzyně, kde jsme poprvé trochu znejistěli: Ve stánku FIRO nám řekli, že něco jako okruh Bastet ani jinou poznávačku po Egyptě oni určitě nedělají a že to musí být omyl a jiná cestovka. Nakonec nás přece jen našli v seznamu pro let do Sharmu.

Letělo se chvíli po půlnoci, čímž jsme získali den v Shermu, ale zase to znamenalo probdělou noc (nakonec jich bylo kvůli přesunům více, ale to nám problémy nedělá). Čas do odletu jsme strávili v tranzitním prostoru, Jirka si čekání zpestřil vytržením jednoho z mléčných zubů. Let byl nakonec podle předpokladů asi o hodinu opožděn, což je u chartrového letu zanedbatelné. Travel Service poskytuje palubní servis na úrovni zcela srovnatelné s ČSA, letušky nabízeli po dobu téměř čtyřhodinového letu několikrát pití, jedno teplé jídlo (uzené s bramboráčky a zelím, pečivo, zákusek), červené víno bylo docela dobré. Letěli jsme Boeingem 737-800, na výklopných displayích jsme sledovali letové informace a stihnul se i jeden film. Kapitán měl několik vstupů s popisem právě přelétaného území (třeba Atény s nasvícenou Akropolí a olympijským stadionem).

Po přistání v Sharm el Sheiku následovaly obvyklé formality s vyplňováním příletových formulářů, víza se kupovala (15 USD) formou vlepených známek do pasu (pro děti zapsané u rodičů nebyla potřebná). Hned na letišti jsme vyměnili dolary na egyptské libry. U všeho asistovali místní egyptští delegáti, kteří ale na rozdíl od dovolené 1999 uměli česky docela obstojně, takže žádný problém nenastal.

V příletové hale už čekal i Marek FIRO, český delegát pro Sherm el Sheik. Opět nás trochu znervóznělo jeho: „Tak to jste vy čtyři, ta poznávačka!“, ale bez řečí jsme pokračovali do autobusu číslo 8. Tam jsme od něj po chvíli dostali další informace ohledně hotelu, ale většina informací se týkala pobytových klientů. Stejně jako ostatní jsme zaplatili po 20 USD bakšišné (do 12 let polovinu) a po půl hodince jízdy jsme vystoupili před našim hotelem Three corners Palmyra.

Docela nečekaně nás na recepci ujistili, že pokoje budou za chvíli připravené (obvykle bývají až po obědě, ale tentokrát to v celém Egyptě fungovalo velmi dobře). Bylo kolem 7:30, bufetová snídaně byla k dispozici už i pro nás, takže jsme se najedli a napili. Pokoje ještě nebyly, usadili jsme se tedy do křesílek před recepcí a odpočívali.

Dostali jsme nakonec pěkný suite pokoj, s dvěma místnostmi (manželské postele v jedné, paland v druhé), obě s vlastní koupelnou. Z obou místností se šlo na balkon s výhledem na soustavu bazénů – nejhlubší s barem, dětský a rozlehlý mělčí bazén s mnoha zákrutami mezi jednotlivými křídly hotelu. Hned jsme je i využili.

Ale v bazénu jsme nezůstali, chtěli jsme vyzkoušet i pláž. Před hotelem stála moderní stříbrná dodávka, přesně v celou a v půl odjíždí na pláž, ve čtvrt a třičtvrtě jede zpět. Cesta trvá asi 10 minut, šlo by to i pěšky, ale v egyptském klimatu by to bylo zbytečné trápení. Hotelová pláž je poměrně malá, je zde výdejna ručníků a bar, u vody je něklik desítek velkých palmových slunečníků, pod které se vejdou i čtyři lehátka. Obsluha od ručníků je ochotná, lehátka přetáhne přesně podle přání a prostře na ně ručníky. Personál baru obchází hosty a nabízí all inclusive nápoje a nebo koktejly mimo program all inclusive, které se musí platit, ale na pláži je stačí podepsat na účet pokoje.

Moře bylo obrovským zklamáním. Prvních 70 metrů je vody těsně nad kotníky s občasnou dírou průměru 4-5 metrů do hloubky maximálně 75 centimetrů, dno je silně korálové a kamenité, sem tam mořský ježek, bez bot prostě trápení. V dálce to vypadá, že mělké dno padá naráz do hloubky, příboj a vlny ale znemožňují pohodlný vstup a výstup k plavání do volného moře.

Za cenu několika bolestivých poranění chodidel jsme se pokusili probojovat k hranici možnosti plavání, ale do pořádné vody jsme se nedostali. Rozhodně nás nenapadlo, jak si už pozítří tuto pláž oblíbíme a jak se nám bude líbit, že se kvůli ní budeme chtít do Palmyry vrátit – vše je totiž jen v botách. S dobrými mořskými botami není problém se do vody dostat (pokud nejsou extrémní vlny) a šnorchlování na útesu mezi stovkami různě barevných a různě velkých ryb je naprosto srovnatelné s jinými šnorchlařskými ráji v Karibiku nebo jihovýchodní Asii. Dnes jsme ale po hodině bahnění v horké vodě v dírách mezi odumřelými korály silně znechuceni odcházeli zpět do hotelu s rozhodnutím najít si jinou pláž.

Brzy odpoledne jsme nechali děti v bazénu a odešli jsme na schůzku s delegátem. Hotel Palmyra má pro podobné účely vyhražený stylový diskotékový sál v podobě umělé jeskyně. Zde chvíli Marek hovořil o hotelových možnostech a o fakultativních výletech, poslouchali jsme jen na půl ucha v domění, že se nás to netýká, a čekali jsme na informaci o našem zítřejším odjezdu do Káhiry. Na toto téma ale řeč nepřišla, takže když ostatní odešli, začali jsme se vyptávat.

A naše domněnka se potvrdila – celý poznávací okruh jsme si objednali pouze my čtyři, což ale nebránilo jeho realizaci. Pro čtyři lidi se ale samozřejmě nevyplatí samostatný průvodce, takže nás budou různě šoupat podle momentální situace. Ta ovšem ještě není dořešena, takže zůstáváme v Sharmu. Jediná jistota je výlet na Mojžíšovu horu pozítří v noci a pak se uvidí. Ostatní informace se budeme dovídat postupně telefonem.

Rozloučili jsme se a vrátili se k bazénu zhodnotit situaci. S programem poznávačky toho moc dělat nešlo, rozhodli jsme se proto co nejdříve pořídit si boty do vody a poohlédnout se po možnosti nějakého fakultativního výletu na zítřek.

Za recepcí hotelu je pasáž s několika obchůdky, v jednom z nich jsme se zeptali na vodní boty a mile jsme byli překvapeni moderním a sportovním designem nabídnutých bot se silnou gumovou podrážkou a textilním svrškem v jasných barvách se zdrhováním na šňůrku kolem nártu. Jen jsme se obávali ceny, po chvíli smlouvání jsme se ale od ceny 80 liber za pár dostali na 160 liber za čtyři páry a dát zhruba 200 Kč za pár tak pěkných bot (viděli jsme turisty chodit v nich jako v teniskách, i mimo pláže po obchodech a památkách) nám připadlo docela slušné. Podle velikosti jsme si pořídili dvoje modré, jedny krémově béžové a jedny svítivě oranžové.

A hned na recepci jsme si na hotelové vývěsce vyhlídli koupací výlet do Sharks bay, Žraločí zátoky, na prý nejhezčí šnorchlování v Sharmu. Za 2 eura na osobu je doprava i vstupné na pláž. Výlet se dělá jen třikrát týdně, ale zítřek byl zrovna jedním z těchto dnů, odjez v 900, návrat po 1400. Zaplatili jsme přímo na recepci (podpisem) a vrhli se s trochu zlepšenou náladou zpět do bazénů.

Večeře byla vynikající – dnešek byl ve stylu barbeque (jiné dny je třeba kuchyně egyptská, italská, atd.), grilované párečky a kuřátka nám opravdu chutnaly. Zapíjeli jsme sice vodou ze zásobníků, protože jsme ještě nevěděli, že se i na nás vztahuje all inclusive, kterého jsme si užívali až v dalších dnech, ale sortiment bufetu byl dostatečný, každý den jiná polívka, ovoce (jedli jsme jen to, co jsme si sami oloupali) a sladkosti. Večer jsme brzo padli unaveni do postelí a hned jsme usnuli.

Ráno jsme vstali trochu dříve (asi o půl osmé), ale proti tomu, co nás čekalo další dny, to vlastně bylo docela pozdě. Po snídani jsme se sbalili a v devět už nás čekal autobus do Sharks bay. Asi po půl hodině jsme byli na místě, z útesu nad mořem jsme po schodech sešli na pláž a obsadili si slunečník s lehátky.

Hned jsme se vrhli do vody, do které byl přece jen lepší přístup než na hotelové pláži. Voda u kraje byla sice mělká, ale při troše opatrnosti se dalo šnorchlovat.

A v této mělké vodě byly občas korálové díry s několikametrovým průměrem a hloubkou, často navzájem propojené úzkými průplavy, takže se dalo proplouvat od jednoho korálového útesu k druhému.

A všude plno rybiček všech možných barev a tvarů. Na plavce jsou zvyklé, takže je možné je prohlížet úplně zblízka, občas se dokonce lehce otřou nebo svými pysky okusí, zda náhodou nejsme jedlí. Voda je čistá, problémy s viditelností nejsou, korály jsou zbarvené do všech možných odstínů všech barev.

Rybičky jsou od velikosti větší sirky (takové plavou vždy v hejnech) až po třičtvrtě metrové ryby (ty už ale nebývají tak krásně barevné). Nejvíce viditelné jsou ale barevné a pestré ryby, o kterých by se řeklo, že musely být vyšlechtěné speciálně pro akvária. Nejčastější barvy jsou žlutá a její odstíny, ale je vidět i modrá, červená, zelená a černá, některé ryby jsou pruhované, jiné mají jinak barevné ploutve než zbytek těla (oranžové ploutvičky k modrému tělu jako Dori z filmu Hledá se Nemo), jindy skvrny přecházejí z barvy do barvy plynulými duhovými přechody jako u papouščích ryb, hezké byly i stříbrné ryby s obrysem těla rámovaným neonově modrým pruhem.

Příjemným a pohodlným šnorchlováním jsme zde strávili celé dopoledne, po druhé hodině nás autobus dovezl zpět do hotelu, kde jsme se už jen koupali v bazénu, chtěli jsme jít brzy na večeři a pak spát, protože nás čekal výlet do sinajských hor. Šnorchlování v Sharks bay je sice pěkné, možná i nejpohodlnější v okolí, ale naše hotelová pláž se nám později při šnorchlování líbila více.

Po desáté večer jsme vyzvedli na recepci snídaňové balíčky (děti už spaly), do odjezdu 1130 už ani nemělo smysl chodit spát. Hned po příjezdu malého mikrobusu jsme začali tušit problémy. Náš průvodce Mohammed Ali sice ovládal základy češtiny, ale jeho čeština byla nejslabší ze všech česky mluvících průvodců, se kterými jsme se později potkali. Anglicky ani jinak neuměl vůbec. Přivítal nás dotazem, zda jedeme na hrad (po chvíli diskuzí se ukázalo, že hradem myslel horu), pak po nás chtěl zaplatit 20 dolarů (pochopili jsme, že za každého), což jsme odmítli, protože výlet jsme měli v ceně zájezdu. Po telefonátu Markovi se vyjasnilo, že bakšišné za okruh je o 5 USD vyšší než pro pobyt, a že Mohammed chce doplatit zbytek. Teprve po slibu doplacení jsme tedy vyrazili. Bohužel jsme měli jen dvě normální sedačky, další dvě byly nouzové sklápěcí, které nemají opěrky a nedá se na nich pořádně spát.

Pod Mojžíšovu horu jsme dorazili o něco později, než bylo plánované. Začalo shánění baterek na výstup, nakonec vyšla jedna baterka asi na tři lidi, protože polovina donesených nesvítila.

Hora se správně jmenuje Hora svaté Kateřiny, ale říká se jí také Mojžíšova hora nebo Hora Sinaj, protože podle bible se na ní měl setkat Mojžíš s Bohem, který mu zde předal Desatero přikázání. Mojžíš jej vytesal do kamene a uložil do Archy úmluvy zhotovené podle božího návodu. Mohammed se ale k této historii nechtěl vyjadřovat, protože prý ho to jako správného muslima vůbec nezajímá.

Místo výkladu jsme se tedy vydali rychlou chůzí překonat více než tisíc výškových metrů, na což jsme měli do východu slunce asi tři hodiny. Noc byla hvězdnatá, měsíc byl ale těsně po novu, takže světlem moc nepomohl. Přes 100 km od nejbližší civilizace na pobřeží Rudého moře byla hvězdná obloha skutečně úchvatná, některá souhvězdí ani nebyla k poznání, protože měla mnohem více hvězd, než jsme zvyklí od nás.

Cesta vedla relativně prudce vzhůru, stoupalo se dlouhými serpentýnami, povrch byl kamenitý, šířka kolem metru. Světlo z baterek nedokázalo cestu pořádně osvítit, bylo třeba dávat pořádný pozor na kameny a na velbloudy. Velbloudáři celou dobu výstupu neustále nabízeli svá zvířata pro pohodlnější cestu na vrchol, místy se velbloudi drali dopředu hlava nehlava, jinde zase přinutili stoupající zástupy zpomalit.

Naštěstí nebylo moc vidět na srázy kolem cesty, jistě bychom měli větší obavy z velbloudů, kteří občas někoho i dost nešetrně vytlačovali z cestičky. Celý zástup pokračoval stejným ostrým tempem vzhůru, každé zastevení bylo těžké, protože bránilo ostatním v postupu. První dvě hodiny to ještě šlo, ale pak začala únava převažovat, projevila se i noc beze spánku a nekvalitní balíčková snídaně.

Dohodli jsme se proto s Mohammedem, že bude s ostatními pokračovat nahoru a my že si odpočineme v jednom z Rest Housů podél cesty, asi 250 výškových metrů pod vrcholem. Podle nálady pak buď ostatní doženeme na vrcholu nebo se po východu slunce vrátíme k autobusu, kde byl určený termín srazu na osmou hodinu.

Rest Housy podél cesty jsou primitivní chatrče poskládané z balvanů, kde se dá koupit voda a čaj nebo karkade. Stěny a lavice podél nich jsou pokryty ručně tkanými koberci, o světlo se starají plynové lampy. Dali jsme si každý velké teplé karkade (ibiškový čaj) a v teple chatrče jsme jej vypili. Majitel asi viděl naši únavu, a tak nás přesvědčil, že východ slunce z jeho Rest Housu je krásou srovnatelný s vrcholkem hory. Donesl nám deky a uložil nás na kamenné lavice. Kolem procházely stále řídnoucí turisti, pak už jen velbloudi a nakonec jsme zde zůstali jen sami s majitelem a jedním velbloudářem, který zde asi chodíval přespat pravidelně.

Kolem 545 se začalo pomalu rozednívat, kolem nás se začalo objevovat moře stovek vrcholků bezejmenných hor a kopců, táhnoucích se do nedohledna všemi směry. Pomalu jsme se probouzeli a z terasy před chatrčí jsme spolu s velbloudem obdivovali panoramata okolní krajiny. Náš hostitel neměl pravdu, když říkal, že východ slunce bude stejně pěkný jako z vrcholku. I podle pozdějších rozhovorů s ostatními náš pohled byl určitě hezčí. Úplně sami těsně pod vrcholkem, v relativním pohodlí, jsme z kamenné terasy měli celou krajinu jak na dlani. Slunce se začalo vynořovat přímo před námi a rychlost jeho výstupu nad obzor byla neuvěřitelná. Celá krajina se zbarvila do ruda, nebe těsně nad obzorem přecházelo z temné bordó barvy přes oranžovou a žlutou až do blankytně modré. Zatímco na vrcholu se tísnily davy, přes které nebylo obzor ani vidět, všude hluk a tlačenice, nás se nic podobného netýkalo. Jen jsme tiše stáli a pozorovali divadlo přírody.

Koupili jsme si ještě vody na cestu, rozloučili se s příjemným majitelem a vydali se na cestu zpět k autobusu. Volným tempem jsme sestupovali tichým úbočím hory, cestou jsme potkali jen několik arabských dětí prodávajích tretky turistům, které ale čekaly na hlavní davy valící se z hory, my čtyři jsme pro ně ani příliš zajímaví nebyli. Hory byly pořád ještě rudé vycházejícím sluncem, sem tam podél cesty přežvykoval velbloud.

A už po necelé hodině jsme byli dole u Kláštera sv. Kateřiny, o kterém jsme ale už od včerejška věděli, že je dnes zavřený. Prohlídli jsme si jej alespoň zvenku, stejně prý uvnitř moc zajímavý není, snad až na mumii sv. Prokopa. O klášter se stará asi 10 koptských křesťanských mnichů, žádného jsme ale nepotkali.

Usadili jsme se u stolu před restaurací asi dvacet minut před osmou, asi po deseti minutách se začali objevovat první turisté, přesně v osm dorazili i naši kolegové z mikrobusu. Posnídali jsme zbytek našich balíčků, dali si další karkade (a zjistili jsme, že i karkade se prodává v sáčcích jako náš čaj, a dokonce je výborné i z těchto sáčků). A po chvíli jsme vyrazili našim mikrobusem dál.

Jako náhradu za zavřený klášter nám egyptská cestovka zajišťující výlet nevrhla návštěvu známého střediska Dahab na východním pobřeží Sinajského poloostrova spojenou s obědem. Celkem rádi jsme souhlasili. Dahab je asi na poloviční cestě do Sharm el Sheiku a tak cesta zpět byla mnohem příjemnější.

Po určitých komunikačních problémech s Mohammedovou češtinou jsme si v Dahabu prohlédli místní promenádu a turistické tržiště, mezitím Mohammed vybral jednu z restaurací přímo nad mořem (s výhledem na Saudskou Arábii v dálce za zálivem) jako místo pro dnešní oběd. Dali jsme si pizzu a špagety, obojí docela dobré. Do Sharmu jsme se vrátili kolem třetí, ještě jsme nechali naše unavená těla odpočinout v bazénu.

Poslední volný den v Sharm el Sheiku jsme strávili na pláži a u bazénu. Pláž už se nám nezdála tak hrozná jako při první návštěvě. S botama se chodilo po mělkém moři docela dobře, v „dírách“ se dalo sedět po krk v horké vodě a pozorovat žluté rybičky, ale hlavně šnorchlování na hraně útesu je úchvatné. Moc jsme litovali, že jsme nevzali kameru a foťák.

Trochu obtížné je dostat se do vody a z vody přes prudkou hranu útesu pokrytou korály ostrými jak žiletky. Ale pak ve vodě je kolmá korálová stěna hrající všemi barvami a padající do hloubky až pod hranici viditelnosti, kolem které jsou hejna rozličných ryb, zase trochu jiných, než v Sharks bay včera. Hodně pěkný podvodní zážitek. Dalo se šnorchlovat hodiny bez přerušení a bez omrzení.

Kromě nápojů nosených obsluhou na pláž zdarma jsme vyzkoušeli i speciální míchané koktejly, nebyly sice špatné, ale asi bychom se bez nich obešli. Po obědě jsme už zůstali jen v bazénu, stihli jsme ochutnat v bazénovém baru Cuba libre a Gin Fizz (děti nealkoholickou Floridu, kterou si dávaly i u večeře), ale nestálo to za moc. Večer jsme šli dříve spát, protože nás ráno čekalo rozloučení se Sharmem a cesta do Káhiry. Zaplatili jsme hotelový účet a vyzvedli si snídaňové balíčky, abychom se ráno nesdržovali, uložili jsme se ke spánku a ve 230 jsme už seděli v autobusu do Káhiry.

Autobus byl pěkný a moderní, místa jsme měli slušná, takže jsme většinu cesty prospali. Stejně nebylo nic vidět, jediný zajímavější okamžik byl krátký tunel pod Suezským zálivem/průplavem, který má ale tak pozvolný vjezd a výjezd, že jsme vodní hladinu vůbec nezahlédli. Před Káhirou byla krátká zastávka na občerstvení (po nejméně 5 hodinách jízdy mnohými toužebně očekávaná).

Program jsme zahajovali v Egyptologickém muzeu, kde se nesmí fotit, takže dokumentace nám chybí. Protože se otevírá až v 9 hodin, museli jsme chvíli čekat, turnikety byly uvolněny snad na vteřinu přesně.

Za zachování kulturního dědictví vděčí Egypt z velké části vynikajícímu archeologovi Augustu Mariettovi. Tento učitel z Boulogne se vylodil u břehů Nilu v roce 1850 a zúčastnil se sběratelského honu na cenné památky. Nejprve jednal stejně jako jiní. Když prohledal Serapeum v Sakkáře, poslal tajně do Paříže výsledky svého pátrání. Území Egypta díky němu opustilo více než sedm tisíc předmětů. Pak ale došlo k obratu a z Marietta se stal zuřivý obhájce faraonských pokladů. Vedl vykopávky v Thébách, Gíze a v Tanisu (dnešním San al-Hagar). V roce 1857 mu tehdejší vládce Egypta Saíd paša poskytl pravomoc i finanční prostředky k založení Odboru pro starověké památky. Mariette zavedl přísná opatření, aby zabránil vývozu nálezů ze země. V malém přístavu Bulaq nedaleko Káhiry založil muzeum. Sám si do něj vyrobil police a ozdobil zdi výjevy ze starého Egypta. Když v roce 1881 zemřel, Egypt mu uspořádal královský pohřeb. Dnes má důstojný sarkofág na zahradě nového Egyptologického muzea v Káhiře, průvodci se o něm ale obvykle nezmiňují a turisté jej přecházejí bez povšimnutí.

V roce 1902 se exponáty přestěhovaly z nevyhovujícího Bulaqu do nové budovy na káhirském náměstí Tahrír, kterou navrhl francouzský architekt Marcel Dourgnon v neoklasicistním stylu. Šlo o vůbec první stavbu na světě, která byla již od samého začátku koncipována jako muzeum. Od té doby se v ní začaly shromažďovat předměty z nejrůznějších nalezišť takovou rychlostí, že nikdo neměl čas je zanášet do inventáře. Osudy královských mumií byly i po přestěhování pohnuté. V roce 1922 prohlásil egyptský král Fuád I. za urážlivé, že jsou obnažená těla jeho předků neustále vystavována očím veřejnosti. Rozkázal vystavět pro ně mauzoleum. Budovy se však zmocnili nacionalisté a uložili do ní svého hrdinu Sád-Zaghluda. Mumie byly proto bez ladu a skladu uloženy v salonu ředitele Odboru pro starověké památky, jímž byl v té době kanovník Etienne Driton. Ten byl nucen každé ráno sloužit mši tváří v tvář nabalzamovaným faraonům. V roce 1923 byla sbírka muzea obohacena o tisíce předmětů, které nalezl britský archeolog Howard Carter v Údolí králů v pověstné hrobce faraona Tutanchamona (14. století př. n. l.). Z pěti tisíc kusů faraonova pokladu jich bylo vystaveno pouze 1700. Zbytek byl uložen v podzemí, kde jej teprve nedávno objevil egyptologický výbor.

Náš průvodce samozřejmě o Marriettovi neměl ani tušení, takže jsme si jeho zajímavě pojatý náhrobek se sochou a sarkofágem našli sami vlevo při pohledu čelem k hlavnímu vchodu. Jako obvykle je nutné na začátek přetrpět výklad. Náš dnešní průvodce Káhirou mluvil česky podstatně lépe než Muhammed z Mojžíšovy hory, ale na zajímavosti výkladu to znát nebylo. Přestože jsme zaregistrovali alespoň pár zajímavostí, byli jsme rádi, když jsme konečně dostali rozchod a mohli si muzeum prohlédnout podle svého.

Začali jsme samozřejmě Tutanchamonovým pokladem, nejvíce se nám pochopitelně líbila slavná maska z 12 kg zlata, pečlivě vytepaná a vyzdobená. Ale i ostatní části pokladu jsou velmi efektní ať už množstvím zlata nebo řemeslným zpracováním.

Dalším bodem prohlídky, na který jsme se už dlouho těšili, protože při poslední návštěvě muzea jsme jej nestihli, byla prohlídka faraonských mumií vystavených ve speciálním sále se stálými podmínkami. Platí se zde nové vstupné, ale jeho cena je úměrná významu vystavených mumií, takže nebylo proč váhat.

V nevelkém sále je asi 15 mumií různého vzhledu. Některé jsou úplně celé omotané látkovými páskami, takže z nich není vidět vůbec nic, jiné mají vidět hlavy a část mumií má volné i dlaně a chodidla. Některé mumie jsou vyschlé až na lebku, ale poměrně hodně faraonů má zřetelně viditelné rysy obličeje včetně vlasů různé barvy od světlých přes rezavou až po tmavé. Také na prstech jsou často zachované i nehty.

Část mumií jsou královny, část méně známí faraonové, ale je zde i několik faraonů velmi známých na čele s tím nejznámějším – Ramsesem II., jehož mumie patří k nejlépe zachovalým. Ještě i po tisíciletích vzbuzuje úctu.

Obešli jsme si sál s mumiemi dvakrát, na další podrobnou prohlídku už děti neměly sílu (muzeum není klimatizované a i ráno je zde dusno). Posadili jsme je na lavičku a zbytek času jsme si prohlíželi exponáty bez nich. Blížil se rychle čas odjezdu, vyběhli jsme proto rychle koupit nějakou vodu – už jí bylo velice potřeba – a mrknout se do obchodu se suvenýry.

Oproti očekávání zde nejsou ceny nijak přemrštěné, nakoupili jsme proto pár dárků. Náramky se skarabei, přívěsky na krk, sošky skarabeů.

Od muzea jsme pokračovali do Papyrusového institutu, kde jsme viděli proces výroby papyru doprovázený překotným komentářem místní Arabky, která během čtyřměsíčního pobytu v Praze pochytila češtinu natolik, že kadence jejich slov připomínala kulomet. Ale celkem se jí dalo rozumět.

Bylo sice právě poledne, tedy největší žár, nás ale čekaly pyramidy, tedy místo beze stínu. Naštěstí v autobusu klimatizace funguje, takže jsme se snažili naakumulovat chladnější prostředí, abychom pak chvíle mimo autobus lépe zvládali. Chvíli čekání před areálem jsme si zpestřili pozorováním místního policisty na velbloudovi před siluetou Rachefovy pyramidy.

Hned první pyramida, u které začíná prohlídka areálu, je největší a nejznámější pyramida, jediný zachovalý div ze sedmi divů světa, Cheopsova (Chufuova) pyramida, nazývaná také Velká pyramida.

strana základny: 230,38 m

výšky pyramidy: 146,5 m

sklon stěny: 51° 50¢ 35¢¢

Zde jsme měli možnost nejdříve navštívit nitro jedné z malých sousedních pyramid – hrobek královen. Po šikmé strmé chodbě asi 1,3 m vysoké jsme se v předklonu nořili pod úroveň země, abychom skončili v malé pohřební komoře. Do té se slézalo dokonce po krátkém žebříku, nás se ale do malé komory vešel celý náš autobus, čímž se vzduch stal nedýchatelným. Okamžitě jsme byli propoceni na až na kůži a nastal tlačenice před výstupem zpět nahoru, protože každý se chtěl nadýchnout čerstvého vzduchu co nejdříve. Dokonce i polední egyptský žár se nám zdál najednou snesitelnější.

Dostali jsme dost času na prohlídku pyramidy, mohli jsme i vystoupat až k současnému vchodu.

Autobusem jsme pak popojeli na plošinu mezi dalšími dvěma pyramidami:

Rachefova (Chefrenova) pyramida

strana základny: 215,25 m

sklon stěny: 53º 10¢

výška 143,5 m

Menkauerova (Mykerinova) pyramida

strana základny: 104,6 m

výšky pyramidy: 66,45 m

sklon stěny: 51° 20¢¢

Racheova pyramida má na vrcholku viditelné zbytky původního obložení, kterým byly původně obloženy všechny pyramidy, takže jejich stěny byly hladké. U Menkauerovy pyramidy je podobné obložení viditelné naopak ve spodní části. Původně bylo spodní obložení z červené žuly, asi od 15 metrů se změnilo na bílý vápenec, takže pyramida byla také známá jako Dvoubarevná.

Do Menkauerovy pyramidy jsme se zašli znovu podívat dovnitř, jako jediní z autobusu, ostatní poučeni trápením z předešlé hrobky si už na tuto anabázi netroufli. Vchod je zde trochu vyšší a širší, takže lidé se mohou dokonce vyhnout. Cesta je pohodlnější, ale vzduch o moc lepší není. Možná díky vstupnému zde bylo méně turistů, chvílemi jsme zde byli i sami. Odmítli jsme výklad vlezlého strážce a sami jsme prozkoumali všechny dostupné prostory včetně pohřební komory z červené žuly, orientované nezvykle severo-jižně. Sedlový strop je tvořen devíti páry obrovských červených žulových kvádrů, ze strany komory vybraných do tvaru klenby. Prostora působí díky tomuto efektu impozantním dojmem.

Před komorou je další menší místnost se šesti úzkými výklenky, jejichž účel není jasný, ale tvar a velikost výklenků připomíná prostor pro uložení člověka – že by zde původně bylo faraonovo služebnictvo pro jeho posmrtný život?

Z galerie v polovině vstupní chodby je nenápadná odbočka do dalšího prostoru – ocitli jsme se zde neočekávaně nad stropem pohřební komory, žulové kvádry jsme si tedy mohli prohlédnout i z vrchní neopracované strany. Končí zde zřejmě dlouhý tunel, kterým byly do pyramidy kvádry dopraveny ze západní části pyramidy.

Vrátili jsme se na planinu spokojeni se zážitkem mnohem silnějším než při prohlídce méně významné hrobky u Velké pyramidy.

Stihli jsme přesně dobu srazu a pokračovali k tzv. Panorámě, místu kousek za pyramidami, odkud je nejhezčí pohled na všechny tři pyramidy. Právě z tohoto místa pochází většina fotografií pyramid, vzhledem k poloze planiny na plošině nad úrovní města pyramidy odsud vypadají jakoby stály uprostřed pouště a ne na kraji dvacetimilionového velkoměsta.

Popojeli jsme k poslední části areálu, ke Sfinze před Rachefovou pyramidou.

Velká sfinga, místními lidmi nazývaná Abu el-hol „Otec děsu“, představuje kolosální sochu ležícího lva s hlavou muže, panovníka. Je 73,5 m dlouhá a 20 m vysoká. Byla vytesána z výběžku vápencového skalního podloží. Eroze vypreparovala jednotlivé vrstvy a vtiskla památce její dnešní podobu. Sfinga je orientovaná poměrně přesně ve východo-západním směru s hlavou k východu. Tělo Sfingy bylo původně pomalováno načervenalou okrovou barvou jejíž zbytky jsou také patrné na pokrývce hlavy. Podle nejnovějších výzkumů byla původně dokončena pouze přední, z dálky viditelná část.

Na místě na kterém stojí, byly lomy, v nichž se těžil kámen na stavbu jádra Chufuovy pyramidy. Stavba tedy mohla být zahájena v této době, nikoliv však dříve. Navzdory některým informacích sdělovacích prostředků, mezi egyptology stále převládá názor, že Sfinga je dílem Racheovým a že vznikla teprve při stavbě jeho pyramidového komplexu.

Již době 18. dynastie pravděpodobně došlo k její první rekonstrukci a za vlády Thutmose IV. Byly odstraněny písečné návěje a vybudovány ohradní cihlová zdi. Mezi předními tlapami byla postavena malá svatyně, z níž se do dnešních dnů dochovala stéla z červené žuly se slavným nápisem. Vypráví o tom, jak mladý Thutmose IV. znaven lovem v okolí pyramid usnul u Sfingy. Ve snu k němu Sfinga promluvila a požádala ho, aby z ní odstranil návěje písku. Za tuto službu mu byl přislíben královský trůn. K dalšímu čištění došlo v Římské době, za Marka Aurelia a Septima Severa. K poslednímu velkému čištění okolního prostoru došlo až ve 20. letech minulého století.

Chám sfingy před předními tlapami Sfingy byl objeven Baraizem v roce 1925-26. Na základě archeologických a stavebních okolností se předpokládá, že chrám Sfingy byl postaven Rachefem, ale až v době, kdy již stál panovníkův údolní chrám, tak i Sfinga. Mezi oběma chrámy však neexistovalo přímé spojení.

Přestože se už začínaly ozývat naše žaludky, ještě před obědem jsme stihli navštívit prodejnu parfémových esencí. Ta nás trochu zklamala, protože byly problémy s místem na sezení pro všechny lidi z našeho autobusu, z téhož důvodu ani nebyl servírovaný obvyklý čaj nebo karkade, na které jsme se těšili.

Posledním bodem prvního dne byl pozdní oběd v turistické restauraci, ostatní čekala cesta zpět do Sharm el Sheiku, ale my jsme přestoupili do mikrobusu k výpravě z Hurghady, která měla dvojdenní výlet a pokračovala s námi na nocleh a druhý den programu. Ubytováni jsme byli v ***** hotelu Cataract, který nevypadal špatně, ale my jsme měli smůlu na služby – nejdříve nešel odemknout pokoj, pak chyběly ručníky…

První den Káhiry byl pro nás víceméně opakováním z naší návštěvy Egypta v roce 1999. Ale dnešek byl pro nás kompletně nový. Program začal v areálu Sakkary, 15km za Káhirou. Všichni společně jsme navštívili hrobku Merreruka, vezíra faraona Tetiho, a jeho manželky. Zde jsou perfektně zachovalé basreliéfy, což bylo velkým zážitkem pro děti, pro které to bylo první setkání s tímto druhem výzdoby. Také je zaujaly falešné dveře a zachovaná barevná Merrerukova socha ve výklenku poslední místnosti hrobky, ke které byly přinášeny oběti.

V následném rozchodu jsme individuálně prozkoumali místnosti v manželčině části hrobky, které jsou zdobeny neméně efektním způsobem. Hrobka ještě po ránu nebyla příliš rozpálená, což přispělo k zanechání hlubokého dojmu v nás všech.

Ještě před návratem do autobusu jsme opět sami pokračovali do nitra Tetiho pyramidy.

strana základny: 78,5 m

sklon stěny: 53° 13`

výška 52,5 m

Strážce byl tentokrát celkem příjemný, nechali jsme se tedy provést prostorami pyramidy a dobře jsme udělali, protože nás upozornil na místa, která by jinak určitě unikla naší pozornosti. Tetiho pyramida má výsadní místo mezi pyramidami tím, že stěna mezi předsíní a pohřební komorou je vyzdobena tzv. Texty pyramid, velmi efektně vytesanými do stěn. Strop pohřební komory je pokryt hvězdnou oblohou a má znázorňovat podsvětí. V komoře je doposud i prázdný kamenný Tetiho sarkofág. Vše jsme pozorně prohlídli a našemu průvodci jsme nechali pár dirhamů jako bakšiš.

Před pyramidou jsme neunikli prodavačům suvenýrů, ale alespoň jsme usmlouvali celkem dobré ceny za pohledy, papyrusové záložky, kalendář na další rok z napodobeniny papyrusu a další podobné suvenýry. Inspirovali jsme tím k nákupům i další kolegy z našeho zájezdu, takže „náš“ prodavač nám ještě nadšeně děkoval.

Z autobusu jsme přinesli fotoaparát a udělali jsme odsud i pár záběrů největšího taháku sakkarského areálu – Džosserovy stupňovité pyramidy.

1. etapa – základní mastaba

strana základny: 71,5 m

2. etapa – přestavba na pyramidu

strana základny: 109 x 121 m

výšky pyramidy: 62,5 m

Na světě je jen málo památek, které by v dějinách lidstva měly tak významné místo jako je Stupňovitá v Sakkáře. Spolu se stavbami, které ji obklopují, tvoří hrobový komplex druhého panovníka 3. dynastie Necericheta, známého spíše pod pozdějším jménem Džoser. Bez nadsázky zle říci, že komplex je významným mezníkem ve vývoji monumentální architektury v Egyptě a na celém světě. V Džoserově pyramidě byla poprvé uskutečněna myšlenka monumentálního královské hrobu ve tvaru pyramidy.

Stavbu vedl později zbožtěný Džoserův syn Imhotep.

Počátky archeologického výzkumu jsou spojeny s Napoleonovým tažením na přelomu 18. a 19. století. V roce 1821se podařilo pruskému generálovi Johanu Heinrichovi von Minutolimu otevřít přístupový tunel vedoucí od severu pod Stupňovitou pyramidu. Podzemní galerii pod pyramidou a v ní asi 30 mumií z Pozdní doby objevil v roce 1837 anglický badatel Perring. Krátce po něm zde pracovala i německá expedice vedená Lepsisem. Opravdu systematické výzkumy zahájil až ve dvacátých letech minulého století anglický archeolog Cecil Firth. K němu se záhy připojil mladý francouzský architekt Lauer. Po něm se komplexem zabývalo ještě řada odborníků, ale za převážnou část výzkumů vděčí egyptologie především jemu.

Celý areál Stupňovité pyramidy nebyl vymezen pouze ohradní zdí, ale také obrovským příkopem o rozměrech 750 x 600 m a šířce 40 m. Účel tohoto příkopu není zatím znám.

Ohradní zeď zdobí výklenky po celém obvodu, mezi nimiž bylo 15 nepravidelně rozmístěných vstupních bran. Pouze jedna, ve východním průčelí, poblíž jihovýchodního rohu byla skutečná.

Do komplexu se stupuje jediným vchodem Tvoří ho chodba na jejíž konci jsou v kameni napodobena dvě otevřená křídla obrovských vrat. Za nimi pak cesta do nitra komplexu pokračuje dlouhou chodbou či síní s 20 páry vápencových sloupů, které dosahovaly výšky 6 m.

Celému komplexu vévodí Stupňovitá pyramida, které je již zkoumána několik desítek let. Nových poznatků přibývá avšak spousta otázek zůstává dosud nezodpovězených. Výzkumy prokázaly, že původní stavební projekt Stupňovité pyramidy byl několikrát změněn a její současná podoba je výsledkem dlouhodobého vývoje s prvky experimentu a improvizace. Na počátku měla stavba podobu mastaby (M1), která byla postupně dvakrát rozšířena, nejprve rovnoměrně na všech čtyřech stranách (M2), následně pak pouze k východu (M3). Mastaba získala již v etapě M3 stupňovitý tvar.

Stupňovitá mastaba byla posléze v dalších dvou etapách přestavěna nejdříve na čtyř (P1) a nakonec na šestistupňovou (P2) pyramidu, která měla obdélníkovou, východo-západně orientovanou základnu.

Důvody pro přestavbu mastaby na pyramidu nejsou zcela vysvětleny. Podle některých egyptologů k přestavbě došlo z náboženských důvodů. Podle dalších měla Stupňovitá pyramida představovat gigantické schodiště, po kterém by mohla duše zemřelého panovníka stoupat vzhůru k nebesům. Pyramida také mohla představovat počáteční pahorek, který se při stvoření světa vynořil z pravodstva. Podle českého astronoma Křivského se stavitelé hrobky nechali inspirovat tvarem vycházejícího a zapadajícího slunce, kdy za určitých podmínek dochází k iluzi deformace slunečního kotouče do tvaru stupňovité pyramidy. Stavba by tedy vyjadřovala ideje slunečního náboženství, kdy by se král stal nesmrtelným jako slunce, každý večer by umíral, aby se ráno znovu narodil.

Při stavbě bylo použito několika jednoduchých a efektivních metod. Vrstvy zdiva nebyly uspořádány ve vodorovných, ale do středu do středu skloněných vrstvách, což výrazně zvyšovalo stabilitu stavby. Základním stavebním materiálem byly vápencové bloky velikosti sušených cihel z hlíny.

Původní přístupovou cestu do podzemí pyramidy tvoří od severu tunel umístěný v podlaze zádušního chrámu v severo-jižní ose původní stavby M1. Na jeho začátku je schodiště, na konci pak svislá šachta, jejíž horní část procházela původně celou nadzemní stavbou M1 až na střešní terasu. Na dně šachty, v hloubce asi 28 m, se nachází pohřební tzv. žulová komora. Nad jejím stropem je ještě jedna komora tzv. manévrovací,ve které byla mumie připravována na spuštění do komory pohřební. Spouštěla se kruhovým otvorem v její podlaze, který byl poté uzavřen žulovou zátkou o hmotnosti 3 tun. Z pohřbu se dochovaly pouze nepatrné kosterní pozůstatky.

Složitý systém chodeb a komor obklopující pohřební komoru vytváří skutečný labyrint. Je velmi obtížné určit, které části představují původní projekt a které jsou pozdějším dílem zlodějů. V bezprostřední sousedství pohřební komory jsou čtyři galerie vzájemné spojené chodbami. Některé z nich nikdy nebyly dokončeny.

Přibližně ve stejné fázi ve které vznikala pohřební komora, bylo podél východního průčelí hrobky vyhloubeno jedenáct asi 30 m hlubokých šachet, z jejíchž dna vybíhaly směrem k západu chodby, které byly vzájemně mezi sebou spojeny. Šachty byly připraveny pro pohřby členů královské rodiny. Ve stavební fázi M3 byly vchody do šachet překryty zdivem tohoto rozšíření.

Jižně od pyramidy je tzv. jižní dvůr o rozměrech 180 x 100 m. Na jeho jižním straně se nachází tzv. Jižní hrobka. V hloubce 30 m byl uložen sarkofág orientovaný východo-západním směrem. Hrobka byla pravděpodobně vytvořena ve stejné době ve které vznikala Severní pod masivem pyramidy na rozdíl od ní však již byla orientována severo-jižně. Rozdílnost v orientaci jinak téměř totožných hrobek je vysvětlována odklonem od astrálního kultu ke kultu slunečnímu. Význam této komory není zcela znám. Mohla symbolizovat tzv. jižní hrob v Abydu, nebo mohla určitým způsobem sloužit při svátku Sed.

Před severní stranou pyramidy byl umístěn zádušní chrám – centrum panovníkova kultu. Svou delší osou je orientován východo-západně.

Popojeli jsme přímo k areálu Džosserovy pyramidy, který byl ohraničen dlouhou zdí. Za hlavním vchodem jsme si ještě společně vyslechli výklad k těmto prvním kamenným stavbám světa, ale pak už jsme mohli pokračovat sami dále do prostor kolem pyramidy, kde kdysi faraon Džosser běhal při slavnostech Sed na důkaz toho, že je schopný vládnout dalších 30 let.

Pyramida samotná je sice menší než její následovnice v Gíze, ale tím, že stojí izolovaně, vypadá impozantně. Klidným tempem jsme si ji obešli, z její zadní části k ní přiléhal chrám, je zde i hluboká díra s vchodem do nitra pyramidy. V kamenné stavbě stojí i faraonova socha (ale originál je v Egyptologickém muzeu), kterou je možno si prohlédnout dvěma vyvrtanými otvory.

Když už jsme měli prohlídku větší části areálu za sebou, nechali jsme se zlákat velbloudářem ke krátké projížďce dětí na velbloudovi. Za celkem rozumnou cenu asi 30 liber tak děti získaly jedinečný zážitek ze Sakkary.

Závěrečné minuty jsme věnovali prohlídce známé zdi s kobrami, nahlédli jsme i do hluboké díry, kterou byla těžena zemina při podhrabání sarkofágu. Ten se tímto způsobem dostal až na úroveň podzemní komory, do které byl už rovnoběžným tunelem celkem pohodlně dopravený.

Palmovými háji jsme popojeli pár kilometrů ke škole na výrobu koberců. Zde se děti učí tkát koberce, ale nic nového jsme zde neviděli, podobné dílny jsou skoro ve všech arabských zemích (a nejen arabských).

V kobercové dílně nás předal náš průvodce do dalšího autobusu. S trochou nesnází jsme si našli čtyři volná místa v zadní části autobusu, ale jednoznačné pozitivní byla změna průvodce. Ten nynější byl profesorem češtiny na Káhirské univerzitě s několikaletou zkušeností z pobytu v Praze (kde se mu mimo jiné narodily obě jeho dcery). Jeho čeština byla nejlepší ze všech egyptských průvodců, navíc byl nečekaně vtipný a jeho komentáře byly velmi trefné.

Třeba rozdíl v řízení auta v Čechách a Egyptě je podle něj ten, že v Praze, když je zácpa, tak všichni stojí. V Káhiře ale řidiči vidí, že v protisměru je volněji a tento nevyužitý prostor okamžitě operativně použijí k předjetí kolony. V Praze jedou po dvouproudé silnici maximálně dvě auta vedle sebe, v Káhiře se jich tam vejde pět i více.

Ve staré části Káhiry jsme projížděli městem mrtvých – kolem obrovského hřbitova (muslimové nesmí být zpopelněni), kde hrobky o rozměrech našich vil okupují bezdomovci – prý až půl milionu. Peníze ušetřené na nájemném pak investují do nákupu aut a satelitních televizí. A když zemřou, tak je prý jen odstěhují o patro níže.

Prohlídku staré Káhiry jsme zahájili v Alabastrové mešitě Mohammeda Aliho v areálu káhirské Citadely. Pod mešitou jsme si nechali udělat hromadné foto celé naší výpravy (kterou jsme znali teprve pár minut), pak jsme pokračovali přímo do mešity.

Mešita je postavena v tureckém stylu, tedy s mnoha kupolemi, kruhovými minarety a s nádvořím, uprostřed něhož je rituální studna pro očistu před modlitbou.

Vše je obloženo alabastrem (druhem mramoru).

Oblečení mužů není kontrolováno vůbec, u žen jsou důležitá zahalená ramena. Proto jsou zde k dispozici zelené šněrovací pláště, do kterých jsou ženy s nevyhovujícím oblečením hned u vchodu oblečeny.

Náš průvodce nás usadil na koberci pokrytou zem (boty jsme pochopitelně u vchodu museli sundat a nést si je v ruce) a vykládal nám chvíli o islámu, včetně předvedení modlitby. Tu jsme si ale mohli po chvíli prohlédnout i v reálu, protože muezin začal svolávat věřící k modlitbě.

Z terasy před mešitou je asi nejhezčí pohled na Káhiru, která odsud vypadá jako celkem pěkné město.

Následoval oběd a po něm opět parfumérie, kterou ale ostatní naši kolegové ještě neabsolvovali, proto jim připadala mnohem zajímavější, než nám. My jsme si alespoň v sousedním obchůdku nakoupili levnou vodu.

Posledním bodem návštěvy staré Káhiry byla prohlídka exteriéru nejstarší univerzity světa Al-Azhar z roku 970 a stejnojmenné mešity. Nejvíce nás zaujaly obrovité slunečníky, ovšem v době naší návštěvy složené.

S univerzitními budovami sousedí i známý bazar Khan al-Khalílí, kde jsme měli rozchod. Asi by se nám více líbil před návštěvou Istanbulu, protože na tamější Velký ani Egyptský bazar zdaleka nemá. Koupili jsme si jen dřevěného hada šikovně udělaného z malých částí tak, že v roztřesené ruce se kroutí jako živý, pár balíčků sáčkovaného ibiškového čaje karkade a stojan s propiskou ozdobený Tutanchamonovou maskou.

V restauraci jsme si dali vynikající ledové karkade, asi nejlepší z celého Egypta. Před autobusem jsme ještě koupili od pouličního prodavače chlebové placky, které jsme pak v autobuse snědli, ale nebyly nic moc. Dokonce se nám zdálo, že cítíme mezi zuby i zrníčka písku. Marocký chleba je mnohem lepší.

Náš skvělý průvodce nás na okraji Káhiry opustil a do Hurghády jsme již jeli jen s anglicky mluvícím Egypťanem a českou delegátkou dokonale neinformovanou o čemkoliv.

V Hurgahadě jsme byli ubytováni v hotele Seagull – Racek, *****. Na recepci nám sice tvrdili, že naše pokoje jsou sousední, ale ve skutečnosti jsme byli od sebe přes celou jednu chodbu.

Navíc jeden z našich dvou pokojů měl hodně netradiční číslo 4444, nejdříve jsme to pokládali za výhodu, protože se to bude dobře říkat, ale opak byl pravdou.

Hodně zaměstnanců hotelu v existenci takového pokoje vůbec nevěřilo a vedlo to k problémům při placení podpisem šeku na číslo pokoje. Na rozdíl od káhirského hotelu nám tento hotel byl od začátku sympatický a líbil se nám nejvíce z celého zájezdu.

Kromě recepce a pěkných bazénů jsme byli nejvíce nadšeni atriem, do kterého se dalo sestoupit z úrovně druhého patra.

Do atria se scházelo po schodech z „odpočívárny“, do ulice i nádvoří otevřeného prostoru z umělými kmeny stromů, kamennými sedačkami s měkkými polštáři, nízkými stolečky a malovanými stěnami. Ve večerních hodinách se zde scházeli k siestě kuřáci schischi, vodní dýmky.

Samotné nádvoří bylo zatravněno nízce sečenou travičkou, prostředkem vedl potůček napájený na noc spouštěným vodopádem z protější strany atria. V potůčku a kolem něj se volně procházeli čtyři plameňáci, kteří se sice hladit nenechali, ale ani před lidmi neutíkali.

K hotelu patří dvě mořské pláže se spoustou dřevěných slunečníků a lehátek, jedna je situovaná kolem zřejmě uměle vytvořeného zálivu s kamennými okraji a pozvolným vstupem, který vyhovuje i dětem. Druhá, větší, je na okraji přirozeného zálivu Rudého moře. Kolem obou pláží jsou restaurace a hřiště na různé sporty, plastové stoličky jsou volné i k odnesení na kraj moře a opalování s chlazením rozpálených těl mořskou vodou.

Po obou plážích chodí neustále animátoři, kteří se snaží zabavit hosty různými hrami a sportovními aktivitami, my jsme ale více využili číšníků, kteří nám nosili jídlo a pití přímo pod náš slunečník, k našim lehátkům a malému stolečku. Nejvíce nám chutnaly sendviče (obdoba našich hamburgrů s oblohou a čerstvými hranolky), pizza a špagety.

Janičce bylo v noci trochu nevolno, ráno tedy zůstala na hotelovém pokoji, my ostatní jsme strávili dopoledne na menší pláži opalováním a koupáním. Moře bylo správně teplé, i tropická teplota na břehu se dala díky občasnému svlažení vydržet. Jen bylo vždy těžké doběhnout co nejrychleji po rozžhaveném písku od slunečníku k moři. Brzy jsme si ale osvojili techniku využívání cizích stínů a k moři jsme běhali přískoky od slunečníku ke slunečníku.

Po obědě se k nám připojila i Janička a kromě moře jsme větší část odpoledne strávili v kaskádě hotelových sladkovodních bazénů. Bazény vyplňují prostranství mezi křídly hotelu, jsou vybudovány ve třech úrovních nad sebou. Horní je spíše dětský, ve středním je vody již více a v nejnižším největším bazénu není hloubka prakticky menší než dva metry. Bazény jsou odděleny umělými skalisky, čistá voda vyvěrá v umělém zřídly na vrcholku horního bazénu a stéká po skalách do bazénů nižších.

Na skaliskách se může opalovat, děti ze skal skákají do nižších bazénů, ale hlavně když je plavčík nevidí. Nad bazény se tyčí létající talíř na mohutné noze, ve kterém se večer pořádají diskotéky. To jsme ale nestihli.

Odpoledne jsme měli schůzku s naší novou delegátkou, která nám sice nejprve řekla, že ji nezajímáme, ale nakonec ji naše protesty donutily zatelefonovat do egyptského Planet touru a zjistit nám informace o zítřejším výletu do Luxoru: protože Češi jezdí Luxor ve čtvrtek (to už musíme být na lodi zpět do Sharm el Sheiku), přiřadili nás operativně k výpravě Maďarské.

Odchytili jsme si pak v recepci ještě upovídaného Rusa, který umí docela dobře česky a brigádničí zde jako zprostředkovatel výletů pro slovansky mluvící turisty (i když i anglicky mluví perfektně), a objednali jsme jeho prostřednictvím výlety na pozítří.

http://www.ocestovani.cz/egypt/cestopisy-104-egypt-okruh-bastet-cast-1/286/