0
0

Jelikož už nám bylo doma vyhrožováno násilím, pokud pojedeme opět na Korfu, padla letos volba na Rhodos. Ostatně musíme přece poznávat nové kraje.

Je 16. září 2011, 8:45 místního času. Boeing 737-800 společnosti Travel Service hladce dosedá na přistávací plochu letiště Diagoras a nám začíná báječná dovolená. Před odbavovací halou již čekal přistavený autobus, který nás odvezl až k našemu apartmánu Vergina Sun na jižním okraji Faliraki. Cestou jsme projížděli celým letoviskem, a proto byl čas porozhlédnout se alespoň takto zběžně z okénka, kde co je.

Ubytování bylo jednoduché, ale čisté, pěkné a se vším co člověk k životu potřebuje. K dispozici byla i malá zahrada s vlastním bazénem – co víc si přát. Jedinou závadou byly dveře na balkon, které nešly zamknout. Po našem telefonátu však delegátka obratem zařídila nápravu. Proti našemu balkónu se zvedal vrchol Profitis Illias (jeden ze dvou kopců tohoto jména na ostrově), zatímco terasa, ze které vedl vchod do naší komůrky, byla obrácena k moři. Na pláž to bylo pěšky asi deset minut, což nám vůbec nevadilo a docela dobře se celou cestu dalo jít bosky. Přibližně na půl cesty k moři byl i obchůdek. Supermarket názvem, minimarket velikostí.

Ani jsme nestačili vybalit a sebrali síly po probdělé noci a naše zvědavost nám velela mazat ven. Jali jsme se tedy prozkoumávat okolí. První cesta vedla přirozeně k pláži. Ta „naše“ byla poměrně malá, vypadala útulně. Moře nádherně teplé, nijak moc lidí, na první pohled idylka. Co nám trochu zkazilo náladu, byly kameny. Ne malé oblázky, ale doslova útesy, které místy trčely z vody. Horší však byly ty, které se skrývaly pod hladinou. Prokličkovat mezi nimi a neodřít se bylo umění hodné Šárky Záhrobské a bez bot do vody ani ránu. Nicméně rozhodli jsme se nepanikařit a najít si časem jiné místečko. Pak jsme se vydali podél vody směrem do centra letoviska. Nejprve jsme museli projít přístavištěm rybářských a výletních loděk, na jehož molu je postavena krásná kaplička. Hned za přístavem začíná městská pláž. Útesů a kamení nevidno, tak nám hned připadala přívětivější.

Po chvíli naše zraky upoutal vývěsní štít nikoli neznámý – KFC. Hned vedle Pizza Hut a opodál McDonald’s. Tak tedy tohle je to centrum. Inu globalizace světem vládne, co naplat. Většina krámků byla dosud zavřená, nebo právě otvírala. Ty ostatní povětšinou zely prázdnotou. Ostatně některé mříže zůstaly zamčené po celou dobu našeho pobytu. Prošli jsme si celou hlavní třídu a pomalu zamířili zpět. Cesta se zdála nekonečná, ale byl to jen první dojem a kupodivu jsme ani nezabloudili.

Večer následovalo repete cesty do centra s cílem za prvé zjistit, kde je půjčovna skútrů, a za druhé přesvědčit se, zda to tu večer opravdu žije. První úkol byl o to lehčí, že jsme již doma prostřednictvím internetu pátrali po slušné půjčovně a vševědoucí Google tvrdil, že sázkou na jistotu je půjčovna Jannis. Ráno jsme ji zahlédli z autobusu, takže teď už jen zbývalo trefit tu správnou ulici. Co se týče bodu dvě, dá se jen stěží tvrdit, že by Faliraki oplývalo kdovíjak bujarým nočním životem. V ulicích sice duněla hlasitá hudba z mnohých barů, sličné „sirény“ však marně lákaly zákazníky k posezení. Valné tržby tu nejspíš neměli… Noční život začínal utichat již kolem jedenácté hodiny. Očekávali jsme, že letovisko bude mnohem rušnější (tak, jak jsme to viděli v Sidari na Korfu). Těžko však soudit, jak to tu vypadá uprostřed léta.

Druhý den ráno nás čekala infoschůzka s delegátkou. Počáteční nadšení způsobené bleskurychlou pomocí s rozbitými dveřmi se poněkud vytrácelo. Slečna delegátka Andrea zkrátka nepůsobila tak profesionálně, jak jsme očekávali. Lze pochopit, že má na starosti hromadu turistů rozesetých v mnohých hotelích a apartmánech. I tak by se však podle nás dalo oněch cca dvacet minut využít daleko lépe. Především nedostalo se nám žádných informací o ostrově jako takovém, o tom kde co a za kolik koupit ani nemluvě. Lékařská péče byla odbyta s tím, že v případě potřeby máme volat delegátku. Nabídka fakultativních výletů byla tak strohá, že jsem já osobně – na rozdíl od mé bystřejší polovičky – vůbec nestačil nějakou zaznamenat. Pravda, dva dny před naším odletem se na nástěnce objevila nabídka výletů v tištěné podobě a také pár tipů na zajímavá místa na ostrově – jak se říká s křížkem po funuse. Stručně řečeno celá informativní schůzka se v podstatě scvrkla na snahu slečny delegátky vnutit nám k zapůjčení auto od Europcar, patrně nejdražší půjčovny na ostrově. Po dotazu na zapůjčení skútra se na naše hlavy snesla kupa odstrašujících příběhů, plných zlámaných nohou, rukou a žeber…

Náležitě varováni, odstrašeni a poučeni jsme se týž den večer vypravili k Jannisovi pro prskolet. Na čtyři dny nám bylo za poctivých 50 EUR zapůjčeno solidně vypadající jednostopé přibližovadlo italské provenience – Gillera Runner o obsahu 80 ccm. První testovací jízda zahrnovala pátrání po zátoce Anthonyho Quinna (prakticky hned za kopcem) a benzinové pumpě (osvědčené BP u hlavní silnice). Zbytek večera pak zabralo plánování zítřejší trasy.

Ráno po snídani jsme skočili na skútra, vyšplhali se na útes za hotelem a pelášili k zátokám Ladiko a Anthony Quinn (za denního světla je to tu o poznání hezčí než v noci). Pak jsme se napojili na hlavní silnici, nabrali plnou nádrž (palivoměr to nerozdýchal a navěky zůstal zaseknutý v horní poloze) a vyrazili směr Lindos. Nutno podotknout že cesta po zdejší nejvytíženější silnici nebyla místy zrovna příjemnou zkušeností. Zejména omezení rychlosti na 30km/h nebylo absolutně možné dodržovat, pokud člověk nechtěl být smeten předjíždějícím autem či autobusem. Naštěstí skútr zvládal i celkem svižných 70-80km/h. Asi v polovině cesty k Lindosu jsme navštívili klášter Moni Tsambika. Byla neděle a zrovna končila mše svatá, bylo nádherné dopoledne a všude spousta sršní…

Asi o půl jedenácté jsme vysupěli poslední táhlé stoupání před námi se rozprostřel nádherný výhled na Lindos. Zátoka plná maličkých plachetnic, na úbočí se krčící domky stejně bělostné jako plachty loděk pod nimi a všemu vévodí majestátní akropole, obehnaná hradbami. Skútra jsme nechali v uličce směřující k pláži. Navzdory zákazu stání tu parkovalo na dvacet motorek, tak jsme to riskli také. Pak už jsme se vnořili do křivolakých uliček Lindosu. Když jsme patřičně prošmejdili všechna zákoutí, posilnili se jak jinak než gyrosem (a výborným čerstvým pomerančovým džusem), tak jsme se rozhodli vyšplhat na akropoli. Oslík by nás tam vyvezl za 5 EUR, ale my dva oslíci chtěli jít po svých. V půl druhé odpoledne (vřele nedoporučujeme). Nicméně tato vpravdě křížová cesta vážně stála za to. Vítr skučící mezi antickými sloupy a blankytné nebe na obzoru se utápějící v modromodém moři. Ten výhled byl vskutku fantastický.

Zpáteční cestu jsme zvolili vnitrozemím. Podle mapy se zde nachází jen minimum vesnic. Měli jsme za to, že menší osady zkrátka nejsou zakreslené. Opak je pravdou. Za zhruba dvacet kilometrů jsme nepotkali prakticky žádné známky civilizace. Příroda tady v kopcích je ale úplně jiná, než na vyprahlém a větrem ošlehaném pobřeží. Děsivě však působily pozůstatky zničujících požárů. Mnoho hektarů na uhel spálené země poseté zčernalými pahýly stromů – i to je bohužel jedna z tváří Rhodosu.

Za zmínku stojí městečko Eleoussa, skryté v kopcích ve stínu vzrostlých borovic. Na návsi zde krom vzorně opraveného kostelíka stojí i památka na doby italské nadvlády – opuštěné plicní sanatorium. Nutno podotknout že i za bílého dne toto místo působilo dost skličujícím dojmem.

Další den ráno jsme opět vydatně posnídali a než se slunce stačilo pořádně usadit na nebeské báni, pelášili jsme za doprovodu dvoutaktního kvapíku směr Kalythies a Psinthos. Do nitra ostrova a téměř pořád do kopce, až se před námi konečně zjevila cedule odkazující na Petaloudes – Údolí motýlů. To už se cesta zase svažovala k západnímu pobřeží. Na vcelku rozlehlém parkovišti (zájem turistů je tu znát) jsme do stínu nějakého tisu ukryli motocykl a pěšky sešli nějakých třista metrů po silnici až ke vstupu do údolí. Napravo od cesty se nachází krámek se suvenýry, toalety a pokladna, za kterou se už můžete v malebné stinné roklince protkané soustavou jezírek kochat krásnými motýlky. My se ale vydali doleva, prošli malou brankou a pak dolů po schodišti až k vodní nádrži na dně rokle. Pod korunami staletých stromů se tu krčí malá občerstvovna a nad smaragdovou hladinou jezírka poletují barevní motýlci. Můžete tu v klidu posedět a kochat se, nebo – opět za poplatek – se vydat dál po proudu malého potůčku kamsi do údolí. Nám bohatě stačilo to, co jsme viděli tady, a navíc jsme nemuseli nic platit. Já jsem pak doběhl nahoru na parkoviště pro věrného oře a s větrem v helmách jsme vyrazili k pobřeží, směr Theologos. Tam měly být k vidění jakési antické památky, leč spatřili jsme jen postavičku, líně si hovící ve stavebním kolečku ve stínu cedule „Dotováno z fondů EU“. Patrně archeolog…

Po liduprázdném západním pobřeží, bičovaném až nepříjemným větrem a vlnami, jsme sjížděli na jih až k vesnici Kameiros, poblíž které jsme výborně poobědvali přímo na pláži v příjemné taverně Porto Antico. Pak se naše cesta obrátila zpět k severu a podél pobřeží jsme dojeli k letišti. Letiště a Faliraki spojuje čtyřproudá rychlostní komunikace( možná dokonce dálnice, těžko říct), které jsme se chtěli samozřejmě vyhnout. Jenže člověk míní… asi po dvaceti minutách jízdy na plný plyn se před námi objevilo naše letovisko. Ale protože bylo ještě dost brzy a my nechtěli zahálet, padla volba na večerní návštěvu Lindosu. Faliraki jsme celé prosvištěli a opět nabrali směr jih, tentokrát po pobřeží východním. Nádherně osětlený Lindos za soumraku i za úplné tmy byl vážně kouzelný. A my si dali k večeři výbornou palačinku. Cesta zpátky už bohužel takovou idylkou nebyla. Blížila se půlnoc, tma jak v ranci, silnice samá díra, světlomet na skútru svítil asi jako světlušky u nás doma nad tůní a šňůra aut v obou směrech. Tentokrát jsme byli opravdu rádi, že jsme se v pořádku dostali na dvorek našeho domečku.

Následující den jsme vyspávali dobrodružnou noc, odpočívali a užívali si moře a sluníčka. Jen odpoledne nás zase začaly trošku svrbět sedínky a převládla touha někam vyrazit. Tentokrát se naším cílem stalo hlavní město. Sice jsme tam kvůli provozu a parkování původně chtěli jet autobusem, ale nakonec se ukázalo, že cesta je to celkem příjemná a navíc hned u vstupní brány do starého města je velikánské (bezplatné) parkoviště motocyklů. A tak jsme se ponořili do kouzelného světa ukrytého za mohutnými hradebními zdmi, zkoumali temné a křivolaké uličky i rušné bulváry a naplno si užívali tu báječnou atmosféru. Domů jsme dorazili až pozdě v noci, unavení, ale spokojení.

No zase tak docela spokojení jsme nebyli (to by bylo na trošku delší povídání) a proto jsme do Rhodosu hned brzy ráno ještě jednou. Valná většina krámků byla ještě zavřená, nicméně po chvíli hledání jsme narazili na kýženou věc a potom si už v klidu prohlédli město za denního světla. Než se ulicemi začaly valit davy turistů, byli jsme už na cestě do lázní Kalithea. Nádherně zrekonstruovaný komplex přímo láká k relaxaci. Fotky rozvěšené po stěnách lázeňských budov názorně dokládají, kolik práce tu bylo třeba vykonat, než v zahradách vykvetly první růže.

Při obědě došlo na neradostnou volbu, kam se vydat než odevzdáme Šemíka zpátky právoplatnému majiteli. Nakonec jsme se rozhodli pro Epta Piges, tedy Sedm pramenů. Cestu až do Kolymbie už jsme dobře znali. Tam jsme odbočili vpravo a na ceduli stálo Epta Piges – 3. No nejsem si jist, v jakých jednotkách ta trojka měla být, ale kilometry to rozhodně nebyly. Samotné Epta Piges je kouzelné místo. Podobně jako Petaloudes představuje oázu klidu, vláhy a zeleně na jinak prašném ostrově. Zatímco já jsem se vydal hledat a fotit všech sedm pramenů zdejšího potoka, které daly tomuto místu jméno, Péťa se pídila po pavích perech. Pávi se nerušeně promenádovali kolem a v potoce se proháněly kachny. Na druhé straně cesty, než je Epta Piges, se nachází umělá nádrž. Do té je voda od pramenů vedena dlouhou podzemí štolou. Ta se nechá normálně projít, my si ale tuto turistickou atrakci nechali s klidným svědomím ujít. Raději jsme zamířili do Archangelosu. Pokud se nepletu, je to největší vesnice na ostrově, od moře chráněná vysokou bariérou útesů. Její dominantu tvoří překrásná zvonice. Za zmínku ale také stojí zřícenina hradu, která na ves shlíží z kopců. My se chtěli samozřejmě podívat blíž. Jak jsme stoupali, asfaltu ubývalo, pak ubývalo i štěrku a cesta připomínala spíš motokrosovou trať. Nakonec jsme projeli někomu přes dvorek. Ale byli jsme tam, kde jsme být chtěli. Není třeba vysvětlovat, že z druhé strany vede ke hradu solidní asfaltka… Večer jsme se pak smutně plížili do půjčovny a naše nálada jakoby se odrážela v mracích, které se nenápadně posouvaly nad ostrov.

Ráno bylo poněkud nepříjemné. Museli jsme si hodně přivstat, abychom chytili první autobus do přístavu Mandraki v Rhodosu. Ale hlavně se z nebe snášely proudy vody, po sluníčku ani památky. Došourali jsme se tedy na zastávku a čekali na KTEL. Přijel na minutu přesně a my se pohodlně usadili. Po chvilce jízdy nás zaujalo, že slyšíme rodnou řeč. Na turisty bylo ještě příliš brzy, ale pak se ukázalo, že jsou to studenti z Čech a Slovenska, kteří jsou ve zdejších hotelích na praxi. Skrápěni neutuchajícím deštěm jsme dorazili do přístavu a tam začalo naše pátrání po lodi společnosti Sea Star, která nás měla dopravit na ostrov Tilos. Lehce nervózní jsme ji objevili až na samém konci přístavního mola, ukrytou mezi luxusními jachtami. Loď zcela překvapivě nesla jméno Tilos…

Usazeni v interiéru podobnému dopravnímu letadlu jsme si vychutnávali pekelně rychlo jízdu přes zpěněné hřebeny vln. K naší velké radosti mezi mraky konečně vykouklo sluníčko a přestalo pršet. Do cíle jsme dorazili kolem jedenácté hodiny, nazpátek loď vyplouvala ve čtyři odpoledne. Měli jsme tedy dostatek času porozhlédnout se po okolí. Prošli jsme si celou dlouhatánskou pobřežní promenádu a přitom po očku nakukovali do jídelních lístků místních taveren. Nějaká rybička kdyby tak byla. A protože kdo hledá najde, po dobrém obědě následoval průzkum domečků rozesetých po okolních svazích. Kouzelné modrobílé chaloupky porostlé bouganviliemi. Zábavným zpestřením pak bylo sledovat řecké cestáře při stavbě nové silnice (definoval bych jako Čekání na Godota). Na památku jsme si ještě nasbírali písek ze zdejší pláže a zbytek času do odjezdu lodi si krátili sledováním jachet, přijíždějících do mariny. V 16:00 zvedla kotvy i naše loď a za chvíli už se Tilos pozvolna ztrácel na obzoru. V Rhodosu jsme měli ještě nějaký čas do odjezdu autobusu a tak jsme se zatím šli projít podél hradebních zdí. Cesta autobusem do Faliraki nebyla moc příjemná, protože ve vozidle se tísnilo snad sto lidí, pěkně jako sardinky v plechovce.

Následující den, 23. září, se nesl ve znamení koupání a lenošení. Ale jak už u nás bává zvykem, nevydrželo to dlouho. Už ani nevím, kdo z nás pronesl nahlas tu hříšnou myšlenku, nicméně asi dvě minuty poté jsme pelášili k Janisově půjčovně. Zpátky do Verginy už nás vezla osvědčené Gillera, tentokráte s kulišáckým přídomkem Sport. Výsledkem celého tohoto počinu byla naše doposud nejdelší výprava, jakou jsme kdy na prskoletu podnikli. Takže tedy:

Brzy ráno vzhůru do sedla, kolem hotelu Evi na hlavní, na semaforech doleva, krátká zastávka u BP kvůli krmení italského kamaráda a pak už tradá směr Kolymbia a hlavně neminout známou odbočku na Epta Piges. Avšak tentokrát jsme tudy jen prosvištěli, neboť skútr názorně předváděl, co že znamená to „sport“. Ostatně náš cíl byl beztak někde jinde. Silnice začala pozvolna stoupat a já se radoval, jak nám to dneska pěkně jede. Jenže takový skútr z půjčovny, to je něco jako kinder surprise. Takže přesně v okamžiku, kdy silnička začala nabývat vskutku alpského charakteru, motocykl vzdor mému vykloubenému pravému zápěstí začal zpomalovat více, než by bylo zdrávo, až nakonec zastavil úplně. Co teď? Po chvilce váhání mačkám knoflík startéru a pomalu přidávám plyn. Do skútra jako kdyby píchla vosa, bleskově vyrážíme vpřed kopec nekopec. Aha. Tak tedy stačí před každým stoupáním zastavit a ono už to nějak půjde. S tímhle prima trikem dorážíme až ke kostelíku Agios Nektarios. Zatímco se fotíme v útrobách vykotlaného stromu, míjí nás kolona asi dvaceti džípů s turisty. Naše další trasa vede přes známou Eleoussu, kde zastavujeme u vodní nádrže, a pak dále do hor. Statečně stoupáme na vrchol Profitis Ilias, druhou nejvyšší horu ostrova. Příroda zde má naprosto odlišný charakter, než dole na pobřeží. Připadáte si tu spíš jako někde v Dolomitech. A s těmito myšlenkami se před vámi najednou zjeví budova, která vypadá jako by v ní bydlel Doktor z hor. Dorazili jsme až pod samotný vršek hory k hotelům Elafos a Elafina. Nad nimi se na skále krčí „Mussoliniho vila“. Toto místo v člověku zanechá obrovský dojem a je velmi těžké to tu popsat. Mnohem lepší snad bude udělat si vlastní obrázek z přiložených fotografií.

A pak, zatímco se všichni ostatní turisté vraceli do Eleousy, zamířili jsme po úbočí hory na druhou stranu. Úzká silnička se sice místy ztrácela pod nánosy jehličí, ale nebyla nikterak rozbitá a jelo se docela příjemně. Obkroužili jsme vrcholek Profitis Ilias a začali pomalu klesat na jihozápad. Sotva jsme jen vypluli z hustých piniových lesů, otevřel se před námi moumentální pohled na majestátní Attaviros, nejvyšší horu Rhodu. Po jejích zelených úbočích, porostlých vinnou révou, jsme se dostali až do vsi Embonas. Ta je hojně navštěvována turisty kvůli ochutnávkám zdejších vín. Když jsme usedali do taverny k obědu, zrovna odsud odjížděly dva plné autobusy. Sotva jsme jen dojedli, další tři přijely. Tomu se říká výborné načasování. Po obědě jsme pokračovali k jihu. Obočku na vrcholek Attaviru jsme (u mě s velkým zapřením) minuli a nabrali směr Siana a Monolithos. Zříceninu Monolithos jsme si chtěli prohlédnout pořádně a zblízka, ale už v Sianě jsme stáli více než čtvrt hodiny na silnici totálně zatarasené autobusy. Rusové… Monolithos jsme tak viděli jen ze silnice, blíž jsme se kvůli návalu turistů neodvážili. Zpět do Faliraki jsme se rozhodli vydat osvědčenou cestou po západním pobřeží a kolem letiště. Nejdřív jsme sice zápasili s variantou dojet až na Prasonisi, ale to naše tělesné schránky zavrhly a navíc foukal strašně silný vítr. Také mě pomalu začínal trápit stav paliva v nádrži, ačkoli palivoměr už od Embonas tvrdohlavě ukazoval ½. Po pumpě ani vidu ani slechu a proto jsme sjeli do vsi Kritinia, že se pro jistotu poptáme. Nakonec jsme zde strávili více než hodinu v příjemném kafenionu v družném hovoru s majitelkou. Kousek za Kritinií jsme narazili na další překrásnou zříceninu a zakrátko i na vytouženou čerpací stanici. Přes Kamiros Skala a Mandriko a dál už známou cestou jsme dorazili k letišti a po dálnici pak do Faliraki s malou odbočkou do Kalythies, které je hned za kopcem a když jsme tu byli posledně, došla nám baterie ve foťáku… Po večeři jsme pak jeli vrátit motorku, ale nejdřív jsme ještě stihli malý výlet do noční Kalithey. A to byla tečka za naším letošním putováním v jedné stopě.

Zde si dovolím několik poznámek: na Rhodosu se jezdí pěkně, ale na hlavní silnici mezi Faliraki a Lindosem je to někdy o nervy kvůli hustému provozu a nedodržování rychlostí. Hodně nepříjemný může být i silný vítr – to platí o celém ostrově – a je třeba s ním počítat. Benzinové pumpy jsou na východním pobřeží skoro na každém kroku, na západě a hlavně ve vnitrozemí je to pak o poznání horší. Samozřejmě pokud si půjčíte auto, nemusí vás to vzhledem ke vzdálenostem trápit, na rozdíl od motorky. Silnice ve vnitrozemí mají díky minimálnímu provozu vcelku kvalitní (i když za mokra pekelně kluzký) povrch, zato silnice Faliraki – Lindos je z vetší části jako tankodrom (probíhá rekonstrukce). Podél cest jsou poměrně často k vidění odpočívadla s tekoucí vodou. Pozor! Voda je sice čistá, z pramenů v horách, ale s železnou pravidelností se kolem studánek shlukují sršně.

Předposlední den našeho pobytu, tedy 26. září, jsme se rozhodli ještě jednou navštívit Rhodos. Skoro celý den jsme courali po přístavu a starém městě a prozkoumávali zákoutí, která nám dosud unikala. Hodně času jsme strávili v přístavu u majáku, kde promítali dokumentární film o historii ostrova. Čas utíkal jako voda a my se brzy museli vypravit na zastávku. Doma už na nás na nástěnce čekaly pokyny k odletu. Jaké peripetie nás ještě čekají, to jsme zatím netušili. Místo toho jsme se vypravili na poslední, slavnostní večeři a také udělat si ještě pár snímků pláže a centra letoviska. Pak už nezbylo nic jiného než balit kufry.

Sotva se jen rozednilo, pelášili jsme se naposledy vykoupat do moře a rozloučit se s pláží. V jedenáct hodin jsme měli opustit náš pokoj a odnést si věci do jiného apartmánu. A právě tady se opět slečna delegátka vyznamenala. V pokynech jaksi zapomněla na naše sousedy, odlétající ten samý den, leč v brzkých ranních hodinách, nikoli odpoledne. A když my jsme se pak dobývali do pokoje, který nám měl poskytnout přístřeší až do příjezdu autobusu v 15:50, bušili jsme na dveře marně. Obyvatelé apartmánu si s bohorovným klidem přišli v půl čtvrté netušíc, že jsme si k nim měli dát svá zavazadla. My jsme zatím čtyři hodiny seděli na kufrech u bazénu… Autobus naštěstí přijel přesně na čas a nám už zbývalo jen zamávat a rozloučit se s Faliraki. Na letišti probíhalo všechno nějak podezřele rychle a než jsme se nadáli, třímali jsme v rukou výtisk Blesku a kolem našich bříšek se ovinul modrý had bezpečnostních pásů. Pak už jen pískot startujících motorů, pár posledních poskočení po betonu a sbohem, Rhode, zas někdy příště…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .