1
0

Poslední dva dny jsme už strávili jen lenošením na pláži. Vždy ráno jsme si obsadili lehátka hotelovými ručníky, měli jsme stálé místo pod palmou u hřišť na petanque. V moři byla i místa téměř bez řas, stačilo sledovat barvu vody. Děti přesto dávaly přednost bazénu.

Kromě koulí jsme hráli i další hry, třeba ping-pong na betonových stolech nebo hru, které říkali animátoři nějak jako cheerballs [či:r bols] . Nám připomínala letní verzi ledového curlingu. Asfaltové hřiště asi 1,5 x 8 metrů s obrubníky jen po stranách, na každé straně s namalovanými poli označenými čísly. Hraje se keramickými kruhy s kulatou drážkou uprostřed, do které zapadne hrot hole (připomíná hokejku s částečně ulomeným listem), kterou se kruh pošle klouzat po hřišti.

Přesná pravidla jsme sice neznali, ale utvořili jsme si je sami. Kruhy poslané mimo hřiště jsme vyřadili z další hry, s ostatními jsme hráli z jedné strany na druhou až dokud jeden z hráčů zůstal bez kruhu. Body se počítaly podle hodnoty pole, ve kterém kruh zůstal, vyhrát tedy mohl i ten, kdo už neměl žádný kruh ve hře.

Ale nejvíce času jsme stejně věnovali hře petanque. Hráli jsme buď jeden proti jednomu nebo různé varianty dvojic (děti v. rodiče, muži v. ženy, malí v. velcí), výhry se střídaly, přestože se některým zdálo, že vyhrávají častěji.

Na oběd jsme si odběhli vždy jen v plavkách do restaurace u bazénu, koktejly a ostatní pití jsme konzumovali průběžně. Jediným nepříjemným vyrušením byla krádež dvou našich hotelových ručníků. Děti byly v bazénu, my jsme šli do moře a pak rovnou do bazénu opláchnout sůl (samozřejmě s mezikrokem pod sprchou). A když jsme se vrátili, dva ručníky zmizely.

Šli jsme to oznámit do výdejny ručníků, odkud nás poslali na recepci, kde následoval dlouhý španělský telefon a pak suché oznámení, že za každý ručník zaplatíme po 15 dolarech. S tím jsme zásadně nesouhlasili, opotřebené ručníky nemají cenu ani čtvrtinovou a kromě toho jsme necítili žádnou vinu. Na dotaz, jestli správně rozumíme, že si máme ukrást jiné, recepční jen pokrčil s úsměvem rameny. Další dohadování tak ztratilo smysl, zavolali jsme to tedy do Caribissima Aleně, která řekla, že nic platit nemáme, a že si to vyřídí cestovka s vedením hotelu.

Ještě jsem se snažil zjistit jméno recepčního, který mně jej ale s evidentním úlekem odmítl říci. Opsal jsem si tedy alespoň Jonathan z cedulky na kapsičce, což ho vyplašilo. Snažil se mu pomoci kolega, který nás ubezpečoval o jeho správném postupu, ale moc jistě to neznělo. Od té doby jsme Jonathana nezahlédli, asi ho kolegové někde uklidili.

Bylo pozdní odpoledne a nás zaujala opodál dvě lehátka s ručníky stejné barvy, jakou měly ty naše ztracené. Několik hodin se u nich nikdo neukázal, pláž se pomalu vylidnila, bazén také, u baru byli již všichni oblečení, usoudili jsme tedy, že by to mohly být naše ukradené ručníky. Když pak personál uklízel prázdnou pláž a rovnal lehátka, sledovali jsme ručníky nápadně pozorně, aby si je nedovolili odnést. A při počínajícím soumraku jsme si je vzali a odnesli.

Až v den odjezdu jsme pak přišli na to, jak to funguje:

Večer odjíždějící turisté musí opustit pokoje do 1300. Případné prodloužení do 1700stojí 20 dolarů, které strčí recepční do kapsy bez jakéhokoliv potvrzení, jsou tedy personálu. Komu se nechce platit navíc, nechá si kufry ve vyčleněné místnosti a jde se koupat. Ručníky už ale musel odevzdat, „půjčí“ si tedy nějaké jiné, zrovna nehlídané. Krádež to pro něj není, protože si je přece domů nebere (jsou stejně tak seprané, že by je nikdo domů nechtěl). Po použití je nechá s klidným svědomím na pláži a odjede. Pozdě odpoledne personál projde pláž pod záminkou rovnání lehátek (dosud jsme nechápali smysl tohoto rovnání, když si stejně hned ráno lidé lehátka rozeberou a pootáčí podle svého). Opuštěné ručníky vrátí do výdejny a turisté s ukradenými ručníky musí při odjezdu zaplatit po 15 dolarech, určitě také bez potvrzení. Příjemné přilepšení pro personál.

Pro rezervaci lehátek jsme poslední den raději použili naše staré ručníky, které vozíme pro tuto příležitost. Domů by je nikdo jistě nevzal a na pláži je použít nemůže, protože bychom je poznali.

Byli jsme skoro kompletně sbalení, věci jsme přestěhovali do jednoho pokoje, jen koupací věci jsme nechali venku. Odjezd byl plánován na sedmou večer, pokusili jsme se tedy prodloužit alespoň jeden pokoj co nejdéle. Do 1700 to sice nešlo, hotel byl obsazený až po strop, ale do 1600 nám jeden pokoj nechali. O slevu poplatku jsme si pochopitelně museli říci, jinak by klidně vzali původních 20 dolarů. Takže nás to stálo jen 15, rovnou recepčnímu do kapsy kalhot. Současně jsme odhlásili druhý pokoj, abychom v jednu nemuseli kvůli tomu odcházet z pláže.

Získali jsme tak celý další den na koupání. Děti zůstaly na pláži až do večeře, my jsme po třetí odpoledne odešli dobalit věci a odevzdat pokoj. Přesně v 1600 jsme bez problémů vrátili klíče, nosiči se nechtělo tahat s našimi třemi kufry do úschovny, nechal nám je tedy hned v místnosti recepčních. Děti se převlékly na toaletách a šli jsme na poslední dominikánskou večeři.

Kromě obvyklého sortimentu nás potěšilo flambované kafe. Kuchař do porcelánového hrnečku nalil rum a zapálil jej. Tekutina chytla krásným modrým plamenem, v tmavé jídelně měla scéna skoro magický nádech. Do druhého hrnečku nalil kávový likér a dolil jej hořícím rumem, teď prázdný první hrneček naplnil kakaovým likérem a několikrát hořící směs přelil z hrnečku do hrnečku. Do dalších hrnečků nalil z termonádoby připravenou kávu a dolil hořícím alkoholem. Kávou zředěná směs již nehořela, přidala se šlehačka a káva byla hotová. Byla vynikající, chutnala i dětem a já si šel dokonce přidat.

A po sedmé už jsme všichni čekali na Alenu (která bydlí pár kilometrů od Juan Dolia, od konce poznávačky jsme s ní tedy byli jen výletu na Saonu, jinak byla stále dostupná na telefonu). Alena sice přijela, ale nebyl autobus. Ten přijel tradičně pozdě a opět bez vozíku. Hned tedy zase odjel shánět vozík, Alena nás ale „uklidnila“, že zdržení není problém, protože letadlo ještě zdaleka není ani v Havaně, Amsterodam byl prý totiž zavřený kvůli sněhové kalamitě. Nicméně my jsme se obávali, že čím později se dostaneme k odbavení, tím menší je pravděpodobnost, že dostaneme místa vedle sebe.

Autobus se vrátil nečekaně brzy, naložili jsme zavazadal a vyjeli k 30 km vzdálenému letišti. Cesta trvala asi ¾ hodiny, na letišti byl celkem klid, protože žádný jiný let kromě našeho nebyl plánovaný. Jen zprávy byly horší a horší. Náš let plánovaný na 10:30 byl odložen na neurčito, nejdříve na třetí ráno, brzy ale až na čtvrtou.

Postavili jsme se do první z mnoha front, které nás čekaly. Celnice za pultem porovnávala pasy se seznamem cestujících, rychlost asi 5 minut na jeden pas, ovšem u většiny Dominikánců se kontrola protáhla ještě na delší dobu. Ze dvou front jsme si vybrali tu pomalejší.

Po odsouhlasení našich pasů jsme pokračovali ke kontrole zavazadel. Celníci v rukavicích si nechali otevřít všechna zavazadla bez vyjímky, v kufrech otevírali i kosmetické taštičky, sáčky s odličovacími tampónky nebo krabičku na oční čočky. Prohrabali všechno oblečení včetně prádla a mokrých plavek. Naprosto netušíme, co hledali, u nikoho nic nenašli. Jestli hledali jen bombu (v malinké krabičce na čočky!) nebo třeba i larimar (surový se nesmí vyvážet), to nevíme. Naše tři kufry jim daly zabrat, nám zase jejich zavírání – jeden jsme měli úmyslně přeplněný ze včerejška, aby dnešní balení bylo jednodušší. Tím jsme se dostali na odbavení jako jedni z úplně posledních. Naštěstí byl náš steward velmi ochotný a povedlo se mu najít výborná místa dva a dva za sebou.

Rozloučili jsme se s Alenou (a poděkovali jí, byli jsme s jejími službami velmi spokojeni, stejně jako s celým Caribissimem). Před pasovou kontrolou jsme prošli detektory, dokonce i boty jsme museli dát na pás a přejít rámem bosky. Přestože jsem byl přesvědčený, že nemám nic kovového, stejně rám pískal. Naštěstí mě nechali po prolustrování snímačem jít dál, ke kontrole pasu a turistické karty. Asi se celník zalekl angličtiny, protože nás nechal jít. Na rozdíl od části kolegů, po kterých chtěl odletovou taxu 10 dolarů na ososbu bez potvrzení, kterou mu někteří opravdu museli zaplatit.

Letecká společnost Martin Air nám dala kvůli zpoždění voucher na potraviny – 15 dolarů na osobu pro čerpání v letištním bufetu. My ovšem byli tak najezení z večeře, že jsme to utratili jen za pití (plechovka coly za 2USD), za většinu peněz jsme si vzali jednu větší a jednu menší krabičku s bonbóny rumové továrny Brugal. Už v Puerto Platě jsme váhali, vysoká cena nás tam ale odradila. Zde na voucher to tak nebolelo. Stříbrná krabička vypadá efektně a lákavě. Doma jsme je pak načali a chutnají jako něco mezi pralinkami a alkoholem v čokoládových lahvičkách, ovšem vnitřní směs má více tuhou konzistenci. Za zbytek do 60 dolarů nám prodavač dal nějaké tyčinky Snickers.

Uložili jsme se na sedadla v prázdné čekárně a zkoušeli jsme si se střídavými úspěchy zdřímnout. Nepříjemná byla chladná klimatizace a později hlučící domorodci, ovšem nejhorší jsou Holanďani, kteří se cítí v tomto směru naprosto svobodní, tedy pro nás bezohlední. Klidně si sednou na vedlejší sedačku a baví se mezi sebou velmi hlasitě. A to se netýká jen zlaté mládeže, takoví jsou všichni.

Boarding byl nakonec potvrzen na 5:15. A dokonce to platilo. Usadili jsme se a čekali na start, bohužel se stále nic nedělo. Teprve po půl hodině zpoždění oproti oznámené době odletu kapitán oznámil, že se stále ještě nakládá cathering. Bylo nám to divné, ale kapitánovi se přece věří. Ovšem po další půl hodině musel s pravdou ven: opravuje se „levý motor klimatizace“. Formulace byla sice divná, ale nezbývalo, než opět věřit. Až po dvou hodinách od plánovaného odletu kapitán oznámil úspěšné odstranění závady. Když ale po čtvrt hodině hlásil, že odlet zdržují byrokratické požadavky dominikánských úřadů a čekání na nějaký podpis, už mu nevěřily ani malé děti. Opravdu nadějné vyhlídky před vzlétnutím do Bermudského trojúhelníku!

Ale kolem osmé jsme konečně odstartovali. Bylo nám sice jasné, že odlet z Amsterodamu nestihneme, ale to budeme řešit až na místě. Let celkem šel, sluchátka jsme nekoupili, ale při sledování filmu Terminál s Tomem Hanksem a Mr. Beana nám stejně v podstatě nechyběly. Jídlo bylo celkem dobré, jak kvalitou tak množstvím.

Před přistáním nám vedoucí kabiny oznámila, že všechny následné spoje již odletěly a dnes již nikdo dál nepokračuje. Další informace dostaneme u jedné z přepážek. Protože téměř nikdo nekončil v Amsterodamu, utvořila se dlouhá fronta, my jsme to ovšem tušili a celá naše skupina pohromadě byla celkem vpředu. U přepážky pracovala tři pracoviště, na řadu jsme tak přišli asi po 15-ti minutách.

Ubytování bylo zajištěné v letištním hotelu IBIS, doprava je kyvadlová přímo od příletové haly a ráno poletíme v 830, zavazadla dostaneme až v Praze. To byla celkem dobrá informace, dostali jsme voucher do hotelu a šli čekat na autobus. Bohužel asi spoj před chvílí odjel, v mrazivé noci jsme čekali na další skoro půl hodiny.

Do hotelu to je čtvrt hodinky, v recepci bylo přes pozdní hodinu dost personálu, aby bylo možné utvořit 4 fronty, takže za chvíli jsme byl přihlášeni. Hotel je nový, lobby a eskalátory místo výtahů vypadají moderně. Pokoje jsou standardně vybaveny typovým nábytkem řetězce ACCOR hotels, jednotlivé hotelové pokoje v různých městech různých zemí jsou naprosto stejné. Ne příliš velké, ale kvalita vždy standardní, bez nebezpečí nějakého nemilého překvapení.

Uložili jsme děti (v tričkách, pyžama jsou v kufrech), sami jsme pak zalezli pod společnou deku. Přestože jsme si přidali topení, nemožnost přikrýt se pořádně vlastní pokrývkou nám vadila a byla nám trochu zima. Ale v mezích normy.

Na restauraci ve čtvrtém patře je také vidět, že hotel byl dokončen nedávno, je pěkná a pohodlná, jídlo v dostatečném sortimentu a dobré (v porovnání s IBISem v Bukurešti vítězí o minimálně **). Stihli jsme autobus v 620, u odbavení nebyl problém, místa jsme si mohli vybrat – dokonce mně letuška otočila obrazovku, abych si ukázal, která místa se nám líbí nejvíce – zvolili jsme okno v přední části.

Stejně nás nakonec letuška v letadla požádala o přesednutí kvůli lepší vyváženosti stroje. Místo vpravo vpředu jsme seděli vlevo vzadu, ale také u okna.

Nečekaně letadlo nepatřilo ani ČSA ani KLM, ale nějaké nízkorozpočtové severské společnosti. Vyděsil nás nástup, kde jsme dostali brožurku s cenami nápojů a občerstvení, nejlevnější byla malá voda za 2 eura. Zdarma není vůbec nic. Vedoucí kabiny nám oznámila, že obvyklé letadlo lítající tuto linku má technický problém, proto je let realizován jejich společností. Hned po startu bylo další hlášení, že let je hlášen jako KLM/OK, tedy ceny v brožurce neplatí a občerstvení v rozsahu obvyklém u KLM je zdarma.

Mělo to i výhody, sendvič byl skoro nadstandardní a místo obvyklé kávy si bylo možné dát docela dobré kapučíno.

Po přistání v Praze jsme si oddechli, že vše dobře dopadlo, jen přijdeme o den dovolené navíc. Bylo to trochu předčasné, opravdu poslední zádrhel nás čekal až u zavazadlového pásu, kde 2/3 výpravy postrádaly nějaké zavazadlo, někteří i více nebo všechny. Nám chyběl hlavní kufr s oblečením a většinou suvenýrů. Nahlásili jsme reklamaci a odjeli taxíkem pro auto, kterým jsme hned pokračovali domů.

Kufr dorazil v pořádku po dvou dnech. Dovezli jej bez ohlášení v 730 ráno, když už jsme byli na cestě do práce. Naštěstí děti byly doma a zvonění je probudilo, takž v pyžemech kufr převzaly.

Celkově se nám dovolená líbila, jen už se začíná projevovat naše scestovalost, kdy už mnoho věcí pro nás není nových a exotických tak, jak před několika lety. Zklamalo nás moře, i když jsme bydleli ve špičkových hotelech, Karibské moře si představujeme jinak. Ani jeden hotel neměl koupání bez řas, šnorchlovat se vůbec nevyplatilo (s Thajskem, Egyptským Sharm el Sheikem nebo Mexikem se nedá srovnávat).

Naopak přijemným překvapením je pohostinnost domorodců, zvláště těch, kteří pracují v turistickém ruchu. Prakticky všichni mají pořád v zásobě rum s kolou a nějaké občerstvení, nemají tendenci na turistech šetřit. A nejlepší je all inclusive v dominikánském pojetí. Každý hotel má několik barů, otevírací doba skoro nepřetržitá (v noci jsme to ale nezkoumali), barmani namíchají cokoliv. Jen při velkých návalech, když skoro nestíhají, řeknou že nemají suroviny na Bloody Mary, která by jim zabrala čas jako tři jiné koktejly. Ale vždy je nějaký bar volnější a tam problém není.

Krásné jsou výlety, hlavně do turisticky nepříliš exponovaných míst, jako je zapomenutý kraj kolem Lago Enriquillo nebo národní park s jeskyněmi u Puerto Platy. Úchvatní jsou obrovští leguáni, elagantní velké hvězdice u Saony, naprosto nezapomenutelné jsou velryby se svými skoky, plácáním ocasem a hlasitým dýcháním a zpěvem.

Hezké chvíle jsme strávili i na plážích ostrova Baccardi a na Play Grande na severu, grilovaná langusta pod palmami, po kterých lezou nebezpečně vypadající hadi, to je skutečná romantika.

http://www.ocestovani.cz/dominikanska-republika/cestopisy-75-dominikanska-republika-po-stopach-krystofa-kolumba-cast-3/286/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .