Dolomity Retro září 2008 - díl první

Než jsem se k tomuhle balíku (cestopisu) dostal, nastal problém. Z počítače se mi vytratil zrovna ten nejsprávnější, upravený soubor fotek s popisy míst, složený ze tří foťáků kamarádů. Já jsem tam ještě tenkrát fotil s analogovou Prakticou pro internet nepoužitelnou. Papírové fotky se nevytrácejí, ale do cestopisu nejdou. A napotvoru i archivační CD je úplně prázdné. Zůstaly mně jen dva originály od kamarádů, z toho jeden částečně zkomprimovaný. Z těch jsem musel skládat nový upravený soubor. Dalo by se to poskládat podle datumů a časů. Teoreticky. Bohužel Pavlovi nefungovaly časy kvůli slabé baterii a lišily se o 6 – 7 hod. a něco. V každém úseku jinak. Navíc už jsem neměl k dispozici mapu. Tudíž ještě vymýšlet popisy a názvy. Po čtyřech letech jsme si už nikdo moc nepamatovali. Také nevím, jestli to nebyla ztráta času. V porodních bolestech skládat, číslovat a upravovat ze 600 něco přes pětistovku fotek, když jsou Dolomity velmi navštěvované i focené. Na internetu je toho přehršle. Jen nosím dříví do lesíka. A ještě k tomu není tento cestopis po čtyřech letech ani nejaktuálnější. Aspoň si tím nahradím ten ztracený soubor. Když se však do něčeho zakousnu, nepovolím a dokončím to. Snad poslouží jako čtení beletrie a někdo v galerii objeví neznámé pohledy na některé skalní útvary. Např. málo lidí pravděpodobně navštívilo v Rakousku na příklad pěkný udržovaný hrad Oberdrauburg s malebným městečkem v podhradí.

K cestě se použilo menší obytné auto pro dva s tím, že jsme tam spali čtyři. Ale absolventům pánské jízdy trocha chaosu nevadí. Celou dobu bylo veselo, výborná nálada a všeobecná spokojenost s organizací cesty. Každý den se spalo v jiném sedle, čímž odpadlo zbytečné vyšlapávání základního převýšení. Před cestou byla cesta plánována jako odpočinková, nebylo v úmyslu zdolávat nejvyšší vrcholy. Účelem bylo pohodové kochání se krásou Dolomitů a nikoliv honba za rekordy. I když náročnější situace se také vyskytly. Termín byl stanoven na třetí týden v září.

20. září. Den první.

Cesta přes Rakousko probíhá v pohodě. První zajímavější objekt za okny auta je hrad Schlossberg u Griffenu. Další pak hrad Oberdrauburg. Oba v Rakousku. Okolo Wörthersee a Klagenfurtu jsme jen prosvištěli. Za nedlouho se již za Lienzem objevují po levé straně první horské partie Lienzských Dolomitů. V italské Corvara in Badia pozorujeme už okolo první kopce s rysy klasických Dolomitů. Za slunečného počasí se proti modrému nebi nádherně vyjímají bílé štíty z dolomitického vápence. Krása. Nelze než zastavit, kochat se a fotit. V naplánovaném cíli dnešního dne, Colfoscu, zastavujeme. Nacházíme místo k zaparkování a přenocování. Oslněni nádhernou bělostí okolních štítů jdeme na malou podvečerní procházku městečkem a nahoru nad něj. Podvečer, kdy je slunce nízko, je osvětlení ideální pro fotografování. Toho samozřejmě využíváme. Cestou potkáváme krávy, vracející se z pastvy. Zapadající slunko červeně zbarvuje protilehlé, vzdálené kopce. Do údolí rychle padá stín. Plni prvních dojmů se vracíme něco večerního pojíst, zapít našimi lahváčky a poprvé si ustlat tak, abychom se všichni nějak vyspali.

21. září. Den druhý.

Ráno nás slunce vítá na opět modré obloze. Osluněná strana bílých vrcholů se na nás směje. Moc pěkné ráno. V klidu snídaně, ještě pár fotek a popojíždíme kousek nahoru do sedla Passo Gardena ve výšce 2137 m n.m. Zdejší parkoviště se začíná, navzdory posezóně plnit. Všímáme si zákazu parkování přes noc, což se nás nijak netýká. Ráno je nádherné, šťavnatá zeleň luk přívětivá. Sluncem ozářené štíty skupiny Sella, Cirspitzen a Puezugruppe se na nás optimisticky usmívají. Rozhodujeme se na začátku pro vrstevnicový pohodový výlet 600m pod severní bělostnou hradbou Puezgruppe k Rif.Forcella. Krásná procházka s výhledy do údolí Gardena, na protější mohutné skály náležející skupině Sella i zpátky k sedlu Gardena. Došli jsme až pod 2667m vysoký Sass Ciampac. Pokochali jsme se a vracíme se od Rif.Forcella zpátky. Od sedla Gardena ještě šplháme na opačnou stranu, na severozápad, blíže k hrotitému hřebenu Cirspitzen. Odtud jsou výhledy na druhou stranu sedla na skupinu Langkofel a do údolí Vallunga, kam budeme k závěru dne klesat. Cestou nakukujeme do malé kapličky shlížející na západní stranu sedla. Na sedle v jedné z budov se nachází prodejna suvenýrů s vystavenými lidovými výrobky ze dřeva. Sice je ještě čas, ale pomalu se dáváme dohromady, protože Pavel si domluvil v Passo Sella schůzku s bratrancem ze severní Itálie. Tam po přesunu nacházíme místo k parkování. Bohužel na návětrné severní straně, kde pěkně fičí a o teple se nám může jen zdát. Bratranec se objevil, takže jsme rádi, že můžeme zapadnout do tepla útulné restaurace na sedle. Pokecali jsme, no my moc ne, spíš Pavel italsky. Dali dvě italská piva. Jak se začalo šeřit, bratranec se chystal na cestu domů. A my do větrné zimy. Všichni si uvědomujeme, že na severní pól nemusíme, tady to stačí. Moc nás ani nezahřívá výhled na zasněženou Marmoladu se svým ledovcem, ani oblohou prolétávající stanice ISS. Cvakajíce zuby se vrháme do předpokládaného přívětivého interiéru auta. Vytahujeme zásoby, lahváčky a doplňujeme kalorie a tekutiny. Rozložili jsme opět složité a těsné spaní. Zima na návětrné straně se začala po chvíli projevovat. Ani čtyři osoby to nedokázaly zadýchat. Přišlo tedy na zažehnutí topení. Okamžitě se v autě rozlévá blahodárné teplo. Bohužel netrvalo dlouho. Snad po 2 hodinách topení zhaslo, neboť došel plyn. Takže ráno jsme se moc zpocení neprobouzeli. Venku bylo mínus 5°C s pochopitelnou námrazou.

22. září. Den třetí.

Dáváme si frťany slivovice na zahřátí a vyrážíme do terénu s azurem nad hlavami. Vybrali jsme si opět pohodovou, mírně zvlněnou trasu Fridrich-August Weg. Nejdříve se ovšem musí nafotit okolí v krásném, slunečném a mrazivém ránu. Ta kulisa bílých Dolomit proti nebeskému blankytu je stále super. Procvičili jsme si oči při dálkovém výhledu ze sedla na sever přes údolí Val Gardena a prohlédli si bílé masívy skupiny Sella a Mesules. Také mohutné trojvěží Sasso Lungo. Naše cesta nejdříve ztrácí výšku a vede nad lyžařským střediskem s vleky a zasněžovacími zařízeními. To nás trochu v té výšce 2400m zarazilo. Pak zase stoupá. Celkem se přiměřeně vlní. Žádné krkolomné stoupání nebo krkolomný sešup. Tak akorát, aby to nebylo jednotvárné. Chata Fridrich-August je situována na pěkném místě. Dá se posedět a vyhlížet do údolí i kolem. Fridrich August byl saský král, velký milovník Dolomitů, horolezec a turista. Jdeme stále doprovázeni ze severu mohutnými skalními útvary třítisícové skupiny Langkofelu. Došli jsme až k další chatě Plattkofelhütte v sedle Fassajoch, kde jsme usoudili, že by to mohlo stačit. Nad námi se tyčí třítisícovky. Celý hřeben Langkofelgruppe zde končí 2958 m vysokým vrcholem Plattkofel. Ještě asi kilometr před chatou byla plošina s kamennými nápisy, které jsme zkoušeli luštit. Po návratu na Passo Sella v pozdních odpoledních hodinách se provedla nutná údržba našich těl a sjíždíme četnými serpentinami dolů až do Canazei. Pěkné, malebné městečko. Turistické centrum s mnoha krásnými, pomalovanými hotely. Nám se tak líbilo, že odstavujeme auto a procházíme si ho pěšky. Přitom hledáme, zda by se zde dala sehnat, nebo naplnit 5kg PB bomba. Bohužel bez výsledku. Přijíždíme do našeho dnešního přenocovacího cíle na konci osady Pozza di Fassa, v bočním údolí, pouhých 1310 m n.m. Den končí obvyklými ceremoniály, večeře, lahváčky, očista a rozložení ležení.

23. září. Den čtvrtý.

Ráno se balíme na celodenní výlet na Lago Lagusél. Cesta vede zprvu několik kilometrů údolím Val di Fassa. U rozvětvení pokračujeme údolím Val di San Nicolo. Cestou vidíme vedle silničky pěkná pikniková místa. Na další křižovatce se doprava odděluje údolí Monzoni. My však jdeme dál San Nicolem až do Baitá Ciampié 1826 m n.m. Vůbec se nezdá, že bychom se zvedli o 500m výškových metrů. Začíná poprchat. To se nám moc nelíbí, hlavně vzhledem k prognóze. Jdeme však dál. Kvůli takovému detailu se člověk nezastaví. Spíš jsme nevěděli, jak se to vyvrbí dál nahoře. Naše cesta č.640 pojednou odbočuje v pravém úhlu doprava, překračuje potok a nabírá prudké stoupání. Hluboko pod námi občas vykoukne údolí St.Nicol. Poprchání přestalo, tak to bude dobré. Prudké stoupání přestává a na menší planině se objevuje pár chatek. Jsme už poblíž jezera ve výšce 2100 m. Pěkně jsme povylezli. A začíná sněžit. Viditelnost se silně zhoršila i vlivem houstnoucí mlhy. Škoda. Velká škoda. Je to mrzuté. Jezero Lagusél 2103 m n.m. patří mezi nejkrásnější jezera Dolomit. Jeho zelenou vodu jsme však nespatřili. Naopak. Chumelí čím dál víc, sněhu rychle přibývá. Urychleně v chumelenici kráčíme na zadní konec jezera, ale moc toho vidět není. Fotky z nejhoršího se nezachovaly kvůli podmínkám. Okamžitě se dáváme na ústup. Nalézáme jakousi cestu č.603, snad zkratku přes údolí Monzoni. A to byla chyba. Sestupujeme chvílemi velmi zvolna, za mizerné viditelnosti není vidět kudy, úzká pěšina vede. Také se snažíme klást nohy opatrně do sněhu, protože se občas noha kamsi propadne, jindy je pod ní balvan. Nechceme si žádnou kůstku nalomiti. Kdo by nás odtud dostával. Chvílemi jedeme po zadku přes pařezy a podobné nástrahy pod sněhem velice rychle. Bylo to tzv. o hubu. Kdo by v takovém případě fotil. No, nebylo nám dobře. Hodně strmý, krkolomný svah však nakonec přece jen konči a přechází do normálního klesání. Dole v údolí už je nám hej. Přečkali jsme to bez úrazu. Tady dole je jen mokro a viditelnost normální. Překonáváme nudnou asfaltku a dorážíme k naší chaloupce na kolech. Ze čtyř lidí se nasčítá zavlhlých svršků. Při jízdě k další štaci se zapne topení a něco se usuší. Tu chvilku v parním kotli vydržíme. Posouváme se tedy dál. Silnice je mokrá, neprší, ani nesněží. Jen na bocích údolí je trochu sněhu. O 20km dál, nahoře u jezera Fedaia v sedle Passo Fedaia ve výšce 2057 m n.m. je také sníh a hory okolo mírně zasněžené. Inu, vždyť nad námi je královna Dolomitů Marmolada. Lago Fedaia je pěkné, vyzařuje zvláštní zádumčivou náladu. V tomto počasí a pološeru vypadá klidně a melancholicky. Místo na přespání jsme tady nenašli. Nasedáme a popojíždíme kousek dál. Nakonec sjíždíme 8 km níž a kotvíme na parkovišti v Malga Ciapela u lanovky. Vytahují se lahváčky a zásoby. Po večeři jen malá procházka na oťukání okolí. Malga Ciapela je turistické centrum, složené převážně z hotelů a ožívající nejvíce v zimě. Usíná se nám nádherně pod velikány Serauta, které se nad námi zvedají od 2300 m až k Marmoladě přes 3300 m n.m.