0
0

„Tady se můžeš vykoupat,“ povídá Sean. „Tady? Vždyť támhle za zatáčkou je krokodýl jak blázen.“ Sean na mě mrkne zarudlým okem zkouřeného rastamana, po letech na řece musí vědět, o čem mluví, ujišťuji sám sebe. Už z vody vedle lodi se Seana ptám, zda tu krokodýli vážně nejsou. „Ya man, jasně že jsou, ale málo.“

Nehodlal jsem trávit zimu doma a rozhodl se vyrazit opět do Karibiku. Volba tentokrát padla na Jamajku. V průvodcích se dočtete, jak je Jamajka krásná, ale také nebezpečná kvůli drogám a bídě, proto se turistům nedoporučuje vzdalovat se z hotelu, nanejvýš v doprovodu policie. Nějak mi to nesedělo k pohodové hudbě, jíž Jamajka zásobuje celý svět, a tak jsem se rozhodl věc prozkoumat sám.

Vidět, cítit, prožívat

Po příletu do Mobay (Montego Bay), jak ho místní mile označují, musím překonat určitý šok. Bílého turistu potkáte v centru jen zřídka, což mi prozrazují udivené pohledy místních, když se prodírám davem. Tolik lidí, kteří tu postávají či posedávají v ulicích! Nejde však o po-flakující se lenochy. Oni na ulici zkrátka žijí. Debatují, křičí, hádají se, tančí, kouří marihuanu. Mám pocit, že jsem přišel do obřího hudebního open-air klubu.

Auta permanentně troubí a lidé přecházejí ulici tak, že se prostě překulí přes kapotu nejbližšího auta. Dech toho rytmu je sice magický, ale přesto se ráno vydám k mnohem klidnějšímu místu, k Negrilu. Jako balzám na každý šrám srdce, takový je Negril. Už vím, proč se říká „Doktor Jamajka“. Nekonečné, palčivě bílé pláže, moře hrající všemi odstíny modré, vánek provívající mezi palmami. Spontánně sundám hodinky a uložím je na dno batohu. Tady totiž čas stojí, je jen tichá rajská přítomnost.

Přišel čas navázat kontakt s místními. Zkouším svůj oblíbený postup – koupím karton se šesti vychlazenými pivy. Sednu si na pláž, významně umístím karton na viditelné místo a otevírám první Red Stripe, překvapivě dobré pivo z místní produkce. Pivo zde není levná záležitost, pro rodinný rozpočet znamená zátěž. Myslím ale, že většině Jamajčanů jejich životní styl vyhovuje, cení si své pohody, chtějí si ji udržet. Odháním několik otravných drogových dealerů tím, že na ně mluvím česky. Po chvíli si všimnu kluka, který po pláži směrem ke mně vede nádherného koně. Moct se tak na něm projet! Jamajčané rádi prezentují svou zemi sloganem „Jamaica – no problem!“. A tak to zkusím. Mladík přijme pozvání na pivo a cigaretku. Jakmile prozradím, že nejsem z USA, vytratí se i sebemenší náznak chladu. Při dalším pivu se zeptám, zda by byl problém se na koni projet. „Jasně, že nebyl, evropský kamaráde, respect!“ odpovídá Jo. Bože, dlouho jsem nebyl v takové euforii jako teď, na hřbetě urostlého koně brodícího se po břicho v nebesky modrém Karibiku! Chce se mi křičet štěstím. Po hodině nerad koně vracím. Jo zatím zvládl vypít zbytek piv a já mám sto chutí koupit mu další. Vysvětlím mu, že na Jamajce chci vidět, cítit, prožívat. A ať to má grády! Jo se zamyslí a povídá: „Měl bys jet za krokodýly. Do Black River. Třeba taky nějakého osedláš!“ Zamrazí mě. Ctil jsem vždy pravdu, že místní lidé nejsou jen poskytovatelé informací, ale zprostředkovatelé znamení. A tohle bylo znamení: Jede se na krokodýly!

Malebná ospalá díra

Samotná cesta do Black River je jedním z nejadrenalinovějších zážitků mého života. Řidiči jezdí ze zásady s plynem na podlaze, bez ustání troubí a předjíždějí v protisměru do zatáčky. Oblíbenou kulturně-sportovní vsuvkou je tu smyk, ovšem nepříliš jistě řízený. Samotné městečko působí klidně a mile. Domky v anglickém koloniálním stylu, presbyteriánský kostelík, upravené staré dámy s titěrnými kloboučky a hlavně… ticho. Když slunce nad oceánem zapadne, jde spát i všechno ostatní, i já. Usínám a myslím na zítřejší setkání s krokodýly.

Informace zjišťuji na recepci stařičkého hotýlku Waterloo, který byl prvním místem na Jamajce, kam byla kvůli návštěvě britské královny zavedena elektřina. Pošlou mě do cestovní kanceláře a tam dostanu prospekt. Mé nadšení citelně opadá. Cena výletu je poměrně vysoká, ale hlavně – loď je určena asi pro dvacet cestujících. Na fotkách jsou usměvaví růžolící turisté s namazanými nosy a velkými fotoaparáty, v ruce skleničky s koktejly. Takhle si ovšem svou cestu za divočinou nepředstavuji.

Půjdu na to tedy jinak. Na kraji města bude rybářská čtvrť. To je ono! Čluny, spousta člunů! Kde jsou loďky, tam jsou kapitáni, s těmi se dá mluvit a domluvit! Dám se do řeči s rybářem, pochválím mu úlovek, a během chvíle je u mě chumel přátelských lidí, s úsměvem přijímají cigarety. Jak tam tak sedíme a kouříme, zeptám se také na krokodýly. Jsou trochu udiveni, proč nechci jet výletní lodí, a já vysvětluji, že se chci dostat ke krokodýlům blízko. Opravdu blízko. Že se jich chci dotknout. Rybáři se rozesmějí na celé kolo a myslí si něco o bláznech. Po chvíli přivedou úžasného člověka. Rybář Sean je starý rastafari se šedými dredy pod pás a v očích se mu blýská život. Budí respekt dřív, než promluví. Jeho oči mluví za něj, i když jsou podlité krví kvůli ostrému sluníčku a množství vykouřené marihuany. Ostatní rybáři Seanovi se smíchem sdělují, že jsem divný a že chci osahávat divoké krokodýly. Čím méně vážně mě berou, tím vážněji mě bere Sean, místní odborník na krokodýly. Zbývá dořešit cenu. Navrhnu částku, která odpovídá čtvrtině ceny výletu turistickou lodí, a Sean odpoví: „Ya man!“ Dohodnuto. Doplníme benzin a vyrazíme.

Koupel s krokodýly

Loďka je vcelku stabilní pramička se silným motorem, což mě uklidňuje. „Určitě nějaké krokodýly uvidíme, i když bývají lepší dny,“ říká Sean, zatímco mi nabízí marihuanu. S díky odmítám, ale Sean zapaluje jednoho špačka od druhého. Kouří nonstop. Jamajka! Vyptává se mě, proč nekouřím ganju (marihuanu). Vyprávím mu své nepěkné zážitky s ní. Pokývá hlavou a spustí: „Jo jo, vy bílí. Na všechno jste experti, ale ganja vás přemůže. Chcete mít všeho moc, tak pěstujete v laboratořích, používáte chemii a jste hamižní. A ona si to pamatuje. A vrací vám to.“ Jenže ten zážitek jsem měl tady, na Jamajce, s místní ganjou. „Pak jsi porušil jedno z pravidel. Musíš mít něco v žaludku, nesmíš pít alkohol spousty hodin před a po, a hlavně – vždycky musíš nabídnout všem, kdo jsou kolem tebe!“ Teď už chápu, proč mi přes neustálé odmítání stále znovu nabízí. Bojí se, že by se na něj zlobila! Také se dozvím, že ganju s tabákem tu kouří jen mladí, aby si zvykli na její účinky. Podivuji se, proč učí kouřit děti. „Víš, život na Jamajce je někdy tvrdý. Ganja nám dává sílu a rozvahu a někdy taky zahání hlad, když není co jíst. Ganju nám dává příroda náhradou za to, co nám bere.“ Poslouchal bych vyprávění starého rasty klidně hodiny.

Vychutnávám si exotiku místa, když tu náhle Sean prudce zahne kamsi do rákosí k popadaným kmenům. Nic zvláštního nevidím. Nechápavě se rozhlížím… a pak mi dojde, že jeden z těch šedých kmenů není kmen! Asi deset metrů před námi je krokodýl, krásný kus. Určitě má aspoň čtyři metry. Začínám fotit a Sean pomalu vede loďku blíž. Jásám, když se ocitnu snad dva metry od krokodýla. Ptám se tiše Seana, co by se stalo, kdybych vypadl z lodi. „Kdo ví?“ zní odpověď. „Krokodýl je nevyzpytatelné zvíře, mohl by tě napadnout.“ Natáhnu směrem ke krokodýlovi ruku a on začne chrčet. Sean startuje motor a odrážíme se od kmenů. „Tenhle by tě možná napadl.“ Moje srdce plesá: Slunil se tam na kmeni a čekal na mě. Začínám se rozkoukávat a najednou vidím krokodýla každou chvíli. Tu vykukuje z vody jedno oko, tam z trávy na břehu čouhá ocas. Ptám se Seana, zda mají lidé s krokodýly nějaké problémy. Odpovídá mi, že místní je mají v úctě, ale občas se stane, že se zmatené mládě dostane do města. Nebo krokodýla poseká lodní šroub. Asi před dvěma roky se stalo, že místní ženu peroucí v řece prádlo napadl krokodýl. „Ale ona byla hloupá! Jde prát k řece, a nedívá se!“ vysvětluje Sean.

Více smrti, více života

„Tady se můžeš vykoupat,“ povídá Sean. „Tady? Vždyť támhle za zatáčkou je krokodýl jak blázen,“ nesouhlasím. Sean mrkne zarudlým okem a pak uklidňujícím hlasem opakuje, že je to tu bezpečné. Po těch letech na řece musí vědět, o čem mluví, ujišťuji sám sebe. Nicméně ještě jednou, tentokrát už z vody vedle lodi, se Seana ptám, zda tu krokodýli vážně nejsou. „Ya man, jasně že jsou, ale málo. V téhle zatáčce není moc ryb.“ Odpověď mě zrovna moc neuklidní a vylézám z vody ven, ale Sean pokračuje: „Klidně se vykoupej, já to budu z lodi hlídat. Když ti ale řeknu, musíš být hodně rychlý a jít ven, až na molo.“ Sean hlídá, kouří marihuanu a hraje si s mým foto¬aparátem, a já zatím vesele skáču z mola. Pak letmo zkontroluji Seana. Stojí zády k řece a marně se snaží ve větru zapálit si další cigáro ganji. V té chvíli mi osvěžení stačí a raději jdu ke břehu. Když mám vody jen po kolena, Sean se otočí zpátky, pomalu vyfoukne a tichým hlasem pronese: „Pojď z vody.“ Otočím se, a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ve vodě se v hloubce mihl stín, je to jen mžik. Je obrovský a je asi metr ode mě. Prchám z vody a přitom slyším: „Neboj, byl to jen takový zvědavý prcek, a byl daleko. Tady nahoře velcí krokodýli nejsou.“

Cestou zpátky už tolik nemluvím. Sean se mě snaží uchlácholit. Prý na stejné místo vozí své vnuky. Vracíme se k městu a najednou vidím spousty stínů pohybujících se podél břehů. Ve chvíli, kdy parkujeme loď v centru Black River, nám ještě zapózuje mládě krokodýla naproti na mostní podezdívce. Hoví si na sluníčku, a asi tři metry nad ním chodí lidi po chodníku. Cestou k hotelu dumám o tom, jestli Sean opravdu nechává své vnuky koupat se s krokodýly. Je mi jasné, že je tu určitý rozdíl v mentalitě. Tady na Jamajce se žije jinak. Lidé tu zkrátka víc umírají, protože víc žijí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .