Dobrovolník ve Finsku - část 2.

Projekt: Dobrovolník ve Finsku

Oficiální název projektu: Youth information and counselling center NAPA – City of Kokkola

V rámci programu: Mládez, akce Evropská dobrovolná sluzba

Císlo projektu: 0-FI-113

Predpokládané období: 06. 05. 02 – 06. 05. 03

Místo: Kokkola, Finsko

Vysílající organizace: Akademická informacní centrum

Hostitelská organizace: Youth information and counselling center NAPA

Dobrovolník: Lenka

Kontakt: [email protected], ICQ: 86703922

pozn. redakce : Omluvte občasnou absenci diakritiky, ale finské klávesnice bohužel namají pro tyto jemné nuance češtiny pochopení.

SRPEN

31. 07. – 20. 08.

No vida, po dvoutýdenni abstinenci opet u kompu 🙂 Takže v sobotu 3.8. nám skoncila Euromance záverecným predstavením v kokkolském mestském divadle, a s posledním tónem Lehmus vybehl domu balit. V nedeli jsem totiž vyrazila na farmu. Maria me vzala Ladou do Jyväskylä a ztama jsem nasedla s falešnou studentskou jízdenkou na autobus. K tomu bych mohla podotknout, že Finové jsou poctiví a tudíž naivní, a karticku v buse po vás už nikdo chtít videt nebude, takže jsem pak pozdeji na ni mohla smele kupovat jízdenky aji klukovi. Na farme bylo dobre a špatne. Bylo by výborne, kdyby nás s klukem nepostihla ta odporná krize. Fuj. A všecko to byla asi hlavne moje chyba, protože su ebzina se sebedestruktivními sklony a tendencemi videt všecko cerne a patrí mi to. Behem dvou týdnu jsem z nervu a nechuti k jídlu shodila 6 kilo. Katastrofa. Nu shto. Vsjo budet chorosho 🙂 Takže tentokrát jsme sbírali maliny, protože po jahodách už byl enec, taky rybízek a sem tam hrách.

Nejvetší zážitek byl, když jsme v sobotu 10. 8. vyrazili s Honzíkem a Tanjou na finskou rally tisíce jezer do Jyväskylä! Jeli jsme na šéfove Mitsubishi, které není zrovna v perfektním stavu a nesmí se nabírat plná nádrž, jinak se ti, co sedí vzadu, otraví, takže jsme tankovali asi petkrát ne-li víckrát, ale rozhodne to za to stálo. Prvne jsme v centru JKL koukali na stáje a do nich prijíždející auta, Colin a další stáli pár metru od nás a slicné reklamní slecny roznášely podél trate suvenýry, docela vychytané plakáty, obrázky, cepky a podobne. Pak jsme se dopravili na dva závody a akorát nás mrzelo, že jsme nestihli závody na okruhu Killeri. Príšte 😉 Jinak JKL je moc hezké mesto a seženete tam dobrou pizzu za 5 ojro, což jsme otestovaly už dríve s Mariou.

Ješte abych se vyzpovídala ze svých hríchu (hehe), tak tedy – v rámci pobytu na farme jsem se zúcastnila jedné klasické parby s Rusama a nedopadlo to dobre. Jelikož sem tradicne celej den nejedla, vodka vzala brzy za své. Fujtajksl. Honzík me dostrkal domu a pak chudák musel spát v kuchyni na tvrdé zemi, protože sem furt lítala z betle do koupelny. Tak to jen tak na okraj 🙂 Ale ruská parba, to je neco. Tohle byla jen taková malá miniparbicka, ale aji tak – žrádla neurekom!

No a v úterý trináctého jsme dorazily s Honzíkem do Kokkoly. Je tu docela dobré. Prišli jsme hned druhej den do práce (na net, heh) a všichni koukali, jak hezky mluvím finsky. Udelali jsme Tour de atrakce Kokkoly, což znací bazén, minigolf, Villu Elbu (arabský vecer, jídlo zadarmo, to bylo neco pro Honzu 😉 ), pozorovací ptací vež za Elbou a tak.

No a ted ta vec se zapráskanejma bruslama – už na farme jsem vyhrabala starý koleckový brusle a katala se v nich. Úplne me to nadchlo. V Kokkole jsem se rozhodla jedny porídit, protože jich ted maji hafo ve sleve. A porídila v Top Sportu. Turbine za 80 ojro, slevnené ze 160. Za ctyri dny se vyglajdala levá bota a ti šmejdi mi nechcou vrátit prachy. Sem pekne otrávená. Kluk si koupil Bauery v Anttile. Slevneny na 67 z nejakejch 140. A jelikož byli poslední, dostal ešte další 50% slevu jako thank you discount. Cili je má za 33 ojr. Mazec 🙂 Není to žádnej zázrak, ale za ty prachy.. No, takže je dobré vycíhat si tu slevy. To ovšem nic nemení na tom, že sem otrávená z tech svejch 🙁 Zkusím je tu prodat.

Ha, a mé spolubydlíci se nastehovaly! To bylo prekvápko, když jsme v úterý dorazili domu. V hale asi 20 pár bot, v kuchyni jak po výbuchu bomby.. doted mi neni jasné, kolik jich v tom dome teda bydlí.. Stejne, dve finský sedumnáctky, co sem komu udelala??? Jedna z nich me nedavno varovala, že nekdy ze spaní vríská. Booože. No každopádne jeden den dokonce uklidily, takže na ne snad ani nebudu muset bonzovat 😉

A na záver jedna zajímavost: 13. 8. jsem tu byla stý den 🙂

Odvolávám, co jsem rekla o svých spolubydlících a mažu všechny úsmevy. Nastane boj! Spodní poter je úplne nehoráznej spratek. Riikka zhora vypadá, že pobrala trochu rozumu a dokonce s námi i komunikuje. Ovšem Mari je bordelárka a patrí jí nakopat. Tak napríklad vcera si domu dotáhla nejakou školku, po baráku lítali malí kluci vcetne Figa (její kluk, nosí bud tricko Figo nebo nejakej basketovej dres), rvali a dupali asi do pul dvanácté, ráno vrískali a mlátili dverma o pul osmé, když se chystali do školy (asi pul hodiny), po každým jídle nechají nehoráznej brajgl v kuchyni, stul dneska ráno ani nebyl videt, nechají tam klidne všechno jídlo, špinavý nadobí, chleba s máslem byl tentokrát i pod stolem, nádobí samozrejme neumyjou ani ve snu, když jim dojdou talíre, tak žerou z vícek na moje misky, které se mimochodem ztratily, tedy ješte spolu s príborama a hrnkama (neska to z nich hodlám vymlátit), hrabou do našich policek s jídlem i když tam je patnáct dalších volných, v lednicce preklopili jogurt, no proste prasata jak zákon káže. Nádobí hážou do drezu aji s jídlem, nechají to tam mácet klidne týden a cekají, že to asi s Honzem umyjem nebo jim koupíme cistý. Jak tahle holka muže chtít studovat na zdravotní sestru, to nechápu. Takže náš postup je ted doma takový, že jejich bordel ignorujem, ráno shrnem všechno na stole na jednu hromadu, abysme se meli kde najest, a at si tam treba shnijou, svoje nádobí zacnu zamykat. Bohužel nejde ignorovat ten randál. Prvne z nich ale každopádne musím dostat to, co zašantrocili, nebot to není moje, a jestli po prvním kázaní nedojde ke zmene, tak budu bonzovat, že to ešte nevideli!

Jinak konecne jsem dosáhla alespon cástecného úspechu v Top Sportu, vymenili mi brusle za ty samé o císlo menší. Nevím, jestli v nich pujde jezdit, možná je prece jen prodám. V obchode se samozrejme zas cukali a vymenit nechteli, ale pomohlo tomu to, že Mika, šéf, zná majitelku a ta dobre ví, že Mika ví 😉

Taky mi Jouko – údržbár mého kola – konecne dodal mé vozítko, takže jsem zas mobilní. A práve sedím u skeneru s fotkama z Rally, ale nejde mi ty fotky ukládat, beee! Tak zase nic.

Výhled na príští dny: Do pátku v hokne, kluk se musí nejak zabavit, muže drandit na korculách, no a pak se uvidí, snad se konecne nák dostanem do toho Stockholmu a pak para nach Lapland. We will see.

21. 08. – 16. 09.

Jsem zpátky v procesu a mám tudíž relativne spoustu casu na doplnení dalších zápisku z dnu minulých. Moc se mi do toho nechce, abych se priznala. Ted momentálne se nenacházím v dobrém rozpoložení a ani se mi nechce tahat z pameti, co všechno se behem prošlého mesíce prihodilo. Ale – vzhuru do toho, pul je hotovo. Na úvod jen reknu, že už mám sbalenou tašku na Vánoce domu (ano, jsem magor a je mi to uprímne jedno), je plná hadru z léta, vecí, co tu nebudu nosit jako napríklad tricko se znakem Švédska a Helsinek – asi jako kdybych u nás nosila Slovensko a Prahu), taky hafo fotek, dárku domu a podobne. Jsem úplne na hadry, premýšlím o tom, že to tu celé zabalím, nebo prinejmenším odjedu drív, asi v únoru, protože Mika plánuje prijmout mého nástupce stejne už od února, takže by to pro Hansu nebyla taková rána. (Ehm, což by nebyla v žádném prípade, že).

Pozitivní na techto dnech je, že už jsou tu další dobrovolníci – Cech, Rakušacka a Palestinka, jsou moc v pohode, napríklad Palestinka, Nivine, se teprve tady ucí jezdit na kole 🙂 V souvislosti s kolem me napadá – dnes jsem opet málem trapne havarovala, zpoza rohu lezla nejaká marka a já, v úmyslu vyhnout se jí, jsem to nák prehnala a najela prímo do rohu domu, resp. do okapu, co tam byl primontován. No zdaleka to nebylo tak ponižující jako když sem tenkrát v léte narazila celne do sloupu, aniž bych se cemukoli vyhýbala, hehe..

Vcera napríklad nás Ritva, šéfka z Villy Elby, kde pracují Jenda, Natalie a Nivine jako EVS, vzala na výlet do asi 40 km vzdálené vesnice s názvem Lohtaja. Tam se nachází i ostrov.. nevím jak se menuje, ale každopádne je tam nádherne. Bylo dost chladno (pet vrstev, šála a rukavice to jistí), ale svítilo slunícko a ta príroda a rybárská vesnicka a shop s rukodelnejma výrobkama vcetne roztomilých visacích králícku a medvídku, me naprosto okouzlila. Je tam opravdu úžasná písecná pláž a fakt mi bylo líto, že mi o tomhle míste nikdo nerekl v léte. Takže príští rok když se zadarí. Doufám, že fotky ztama se vyvedou.

No, už abych rekla neco k tomu, proc je mi blbe, a proc chcu odjet, a taky co se delo v srpnu. Takže od zacátku.

Když jsem skoncila týdenní pracovní prestávku v mé dovolené, vegetovala jsem s Honzíkem tady v Kokakole. Jeden týden jsme podnikli cestu do Stockholmu spojenou s návštevou Sereny, vodního parku v Espoo a prohlídkou prístavního mesta Turku (z nehož jsme vyjíždeli do Švédska). V pondelí ráno (26. 08.) jsme nasedli na bus a jeli do prístavu v Turku. Prespali jsme na lodi v nepremávajícím baru na sedackách. Až na to, ze byla pekná kosa, se to docela dalo prežít, zvlášt poté, co jsem se prikryla rucníkem a hrála se o Honzíka. Ráno jsme zacli prohlídku Stockholmu a strávili jí celý den. Podstatnou cást dne nám zabralo shánení príhodných suvenýru a dárku (z vetší cásti tricek a vlajek), ale videli jsme myslím dost. Stockholm je pekné mesto, predevším jako mesto (hlavní) vypadá, což se nedá moc ríct napríklad o Helsinkách, ale nijak výrazne me neuchvátil. Možná taky proto, že první polovinu dne mi nebylo fyzicky nejlépe. Vecer jsme se nalodili na jinou lod (Viking line jich má samozrejme povícero typu) a tuto noc jsme bivakovali na nejaké druhé palube, predpokládám, že pod hladinou vody, na zemi mezi kajutama. Bylo tam podstatne tepleji než predchozí noc a dokonce jsme tam našli sprchu! Tradicne jsme ráno zcizili rucnik Viking line jako suvenyr a presunuli jsme se v Turku na bus do Helsinek a ztama plynule do Espoo, do vodního parku Serena. Aaaa musím tam znova! Je tam spousta vychytaných atrakcí jako napríklad nekolik tobogánu, silný vodní proud, vodopád, venku mimo halu je Mrtvé more, kde se nemužete utopit, divoká reka a další šílenosti. Blbnout tam mužete celý den za 15 ojro. Stojí to za to. Park uz není nejnovejší, to uvidíte na první pohled, atrakce jsou mírne oprýskané, obcas by neškodilo pustit na tobogánu víc vody, a zelený tobogán je doslova životu nebezpecný aniž by tam bylo sebemenší varování, ale jinak je to fakt super super super!! No, noc jsme omlácení a utahaní strávili v hostelu Academica (výborný, bohužel ale premává jen v léte) a ráno jsme ješte dokoupili nejaké suvenýry v Helsinkách. Pak už jsme jeli zpet do Turku, protože jsme meli zpátecní jízdenku na bus. V Turku jsme ješte meli pár hodin, tak jsme trošku poguláli kolem reky. A ráno asi ve ctyri hodiny jsme se dostali do Kokkoly a šli spát. Možná by nekoho mohlo zajímat jak se nejlépe a nejlevneji dostat do Stockholmu. Jezdí tam dve hlavní spolecnosti, Viking Line a Silja Line. Viking je levnejší. Na kartu EURO<26 dostanete 50% slevu. Dostanete taky slevu na bus, když jedete do prístavu z jiného mesta. Není chytré investovat do kajuty, je to nehorázne drahé a na lodi se vždycky nejaké místecko k prespání najde.

Zbytek dní v Kokkole jsme zabíjeli cas procházkama po okolí, byli jsme se napríklad podívat na místní golfové hrište, vydali jsme se hledat reku, která je na mape namalovaná na východe, ale nejak tam nevede žádná rozumná cesta, chodili jsme k Elbe, kde se nám jednou podarilo zbloudit do prumyslové oblasti a pripadala jsem si tam jak nekde na Mesíci, taky jsme v kokkolských l esích marne hledali houby, zato je tu hafo boruvek, no a tak podobne. Taky jsme byli dvakrát v kine (About a Boy, Minority Report), kino v Kokkole je docela okei, má dva sály, lístek stojí 7,50. Samozrejme je to vyspelá zeme a tak používají pouze titulky. A když ješte bylo teplo, chodili jsme se koupat do „Laurina“ umelého pitnovodného jezera. Doma jsme si parádne vyváreli. Honzík mel z tech nákupu pomalu deprese, bál se, že až odjede, umru tu hlady, protože projíme všechny peníze 🙂 Je fakt, že jsme si fakt žili. Jednoho dne jsme udelali takový nákup, že jsem se pak skoro stydela odevzdat úctenku v práci 🙂 Nebudu radši ríkat, za kolik jsme nakoupili. Každopádne vecer jsme se pak olizovali po lososu 😉 Když už mluvím o jídle, uvedu recept na nejvychytanejší zelíový salát (doufám, ze se neopakuju): zelí, majonéza, cibule, jogurt – to je základ; pak se tam muže hodit feta sýr, olivky, eiskopf, cesnek. Byli jsme schopní sporádat mísu denne. Jóó a zapomnela jsem zmínit, že poter mne porád hejbá žlucí! Vcera jsem byla nucena vylepit další vzkaz, nebot jsem na stole v kuchyni objevila svuj kartác zahumusený chomáci blondatých vlasu, které ocividne nejsou moje! Dole nikdo nebyl, takže jsem jim to nemohla hned zatepla vytmavit. Brajgl delají porád, to už jsem si zvykla, v lednicce jsou porád zhnilá jabka, i když jsem na to Riikku upozornila (s pochmurným výrazem ve tvári rekla, že to musí ríct Mari a jala se umývat nádobí). Zacala jsem spát se špuntama v uších, protože fakt není dvakrát príjemné být probuzená ve tri ráno navracejícími se pubertáky. Obzvlášt Figo je úplná guma, bydlí tam zadarmo a chová se, jak kdyby mu to patrilo, vyrvává jak na lesy a používá mou penu na vlasy! Grrr.. Nikdo nemá tak otresné bordeláre za spolubydlící, jenom já!

Tak, v tuhle chvíli me víc nenapadá. Takže téma císlo dve – proc to chce lehmus zabalit? Popravde receno, zacíná to tu být okei, protože jsou tu noví zahranicníci. Jenomže mi nehorázne chybí Honzícek. Slíbil, že cca za mesíc a pul prijede. A já za další mesíc a pul prijedu na Vánoce. Ale to je za dloooouhooo!!! A co potom? Ne, vidím to nejdýl do konce února. Nechcu nic tvrdit s konecnou platností, ale momentálne jsem v takovém stavu, že bych se nejraci sebrala hned. Do detailu nikomu nic není, takže se zvedám a odcházím. Nähdän!!

Samozrejme jsem spoustu vecí vynechala, a tak se opet navracím ke klapkám. Napríklad more. Koupat se dá (v léte) bud u Elby nebo na pláži naproti, na druhé strane zálivu. Ovšem vlezla jsem tam jednou a chvatit. Zaprvé musíte ujít asi pul kilometru, nechcete-li se cachtat ve vode po kolena, voda je špinavá a dno plné odporných slizkých rostlinek, které se plazí kolem nohou a kamenu, o které si akorát odrete nohy a okopete palce.

Dále tu máme ješte zajímavé informace k mému poteru, kam pocítám Riiku zhora a Mari zdola, dále Figa zdola, Ajnídmajbíra, a asi dalších 15 pubertáku. Takže celá situace dospela v léte tak daleko, že jsme spolu zacali hrát jakousi bojovku, vylepila jsem do polic se svými produkty cedulky s nápisy „do not take my things unless you wash them and give back“ a podobne, jelikož moje police byly stále plné poterovských krámu, Figo mi bral máslo a pánev na smažení, a tak dále, proste jsem už toho mela plný chrup. Duo R+M mi vylepilo vzkaz, že mi prece žádné veci neberou! No chvíli jsme se handrkovaly, pak to utichlo a chod domácnosti pokracuje v prátelském duchu. Neptejte se, proc si to nevyríkáme a uchylujeme se k nejakým vzkazum! Proste když me naštvou, tak nebudu cekat další dva dny, až na nekoho narazím a budu mu to moct vytmavit. V soucasné dobe se decka docela zklidnila, relativne po sobe uklízí, mejou moje nádobí, ale furt mi cpou ty svý zapráskaný potraviny do mejch polic. Fakt nechápu, jestli mají nejaký zvláštní vztah k policím hned vedle lednice, vážne uz jsem premýšlela, že si veci prestehuju nekam jinam a tyhlety jim prenechám. No nic.

Btw ty zhnilý jabka sou porád nedotcenýv lednici.

Ted ješte jedna veselá historka z natácení – je to ješte z doby, kdy tu bydlel Honzík. Dole nekdo zvoní, byli jsme doma sami, musela jsem tedy sejít otevrít. Stál tam takovej blondácek a místo pozdravu na me vybafl: I NEED MY BEER! Mela sem chut nakopnout mu zadek. Je to prítel Riikky. Taky jsem se ješte nepochlubila, jak jsem jednou v noci, asi o pul ctvrté, byla nucena vylézt ze dverí a zarvat na ne dolu Can you shut up?! Zezdola se ozvalo Riicino sori a poté se snažila svým ssssssss! ssss! utišit tu bandu. Marne. Naštestí se pak za chvíli vypakovali. Uff. Od té doby se to neopakovalo.

A další zapomenuté téma je konec léta! Kokakolští ho odhadli dost presne. Slaví totiž tzv. Venetsialaiset (nebo tak neco), proste oslavy konce léta. Navecer v den oslav zacalo cedit, ale do té doby bylo opravdu krásne! Fakt jim to vyšlo. Oslavy trvaly asi pres víkend a zakonceny byly parádním ohnostrojem, který jsme mohli sledovat doma z postele 🙂 Akcí jsme se neúcastnili (koncert, cyklistické závody, ap.), protože za to chteli 10 euro, a to si mužou akce strcit za klobouk, že.

Dále tu máme další podnik, který jsme objevili skoro omylem. Když se meli jet posledne formule, nejak sme to spletli a cekali je o týden drív. Volala jsem Maiji, jestli je v Kokkole hospa, kde se dá koukat na bednu. Maija doporucila známou Vanha Lyhty, kde je klasická telka a pak z ní tak neochotne vylezlo, ze je tu ješte Eurobar, kde je velké plátno. No pres její nepríliš nadšené reakce a znechucení z toho, že se chcem koukat na formule, jsme se vydali do Eurobaru. Je skvelej! Mají happy hours tri dny v týdnu (pivo za 2.50 a sajdr za 3), prístup na net zdarma, a to pláténko, ooo! Jak už jsem ríkala, datum s formulama jsme zblbli, ale jeli se motorky, GP Portugalska, tak si aspon Honzík prišel na své. Pak jsme tam byli ješte jeden vecer a dávali nejaký šílený finský film, ale nakonec jsem se u toho docela bavila 🙂 Takže Eurobar.

Už jsem zverejnila popis typického finského pubertáka? Tady je: v jedné ruce mobil, v druhé flaška piva, neumí mluvit potichu, a každých deset minut balí špinku a odchází pred barák hulit. Jestli neveríte, pojdte se podívat ke mne domu 🙂

A už je tu jen záverecná tecka v podobe mého zmateného snu a výhled na príští dny. Sen spocíval v tom, že jsem letela na Vánoce domu, ac bylo ocividne léto. Cestou jsem ztratila všechny fotky. Letadlo vypadalo jako lod, prinejmenším melo nekolik palub. Bratr mi pak doma vycítal, že ty fotky mi urcite ukradli ti Rusové! V MHD v Brne jsem se ohánela ruznými jízdenkami, vybavuju sinejakou ze Stockholmu, brácha mi hned vyrval muj batužek se slovy, že je jeho (pritom byl Honzuv), no a podobné pitomosti, které ovšem dávali smysl.

Výhled na príští dny: Tomu nebudete verit 🙂 Zítra letím do Ceska. Chacha!! Podrobnosti po návratu.

ZÁŘÍ

19. 09. – 25. 09.

Ceské intermezzo

V úterý jsem Honzíkovi na telefonu slíbila, že prijedu, ve stredu jsem posunula datum odletu, vysvetlila akutní situaci v práci a koupila lístek na vlak (v tomto poradí), vecer po finštine sbalila a ve ctvrtek odpoledne už se nacházela na Ruzyni. Docela mazec, ne? 🙂

V Praze sem si pripadala jako turista, poprvé v živote jsem videla Václavák (nepocítám, jestli sem tam byla kdysi v dávnoveku snad ješte v kocáru, a kdoví jestli), procházela sem stánky se suvenýrama v úmyslu sehnat tricko s ceskou vlajkou (marne, bez toho, aby tam byl nápis PRAHA – blé), ceské nápisy mi pripadaly nejaké neprirozené, nemluvím o mluvené ceštine všude kolem, a když jsem na baráku videla logo ŠKODA, mela jsem tendence zavolat na Honzíka – jé hele, Škodovka! Návrat do rodné vlasti byl docela zdrcující. Naštestí sem to nemusela moc vnímat, protože sem se soustredila predevším na Honzíka a taky pomohlo, že bydlí ma menším hezkém meste, kde na vás realita prece jen neútocí ze všech stran. Vsechno bylo moc skvelé a fakt sem se dost bála odletu zpet do Suomi. Oprávnene. Den poté to bylo ješte okei, ale v pátek už šlo zas všechno za psem. Proc sem tady, kde me nikdo nepotrebuje, když mám být tam, kde.. víte co myslím. Šestnáctého listopadu hraje ve Vaase Kent (vychytaná švédská kapela), GTS má letenky v akci (den studentu), a tak je dost pravdepodobné, že Honzík prijede. Takže zase (pokolikáté už?) pocítám dny. Z toho vyvodím podle vzoru paní Haliny radu pro dnešní vecer nazvaný Jak prežít rok v zahranicí – Nikam nejezdete, když máte doma nekoho, koho máte moc rádi.

26. 09. – 30. 09.

V Kokkole je podzim. Skvele to sedí k mému soucasnému nastrojení. Kdyby aspon furt necedilo. Jeden vecer jsem už vytáhla „zimní“ bundu. Zimní na ceské pomery, aby bylo jasno. V práci vše pri starém, mela jsem za úkol psát nejaký clánek o tom, jak se mi tu žije, no dala jsem nejaký výmysl dohromady, ale všem musí být jasné, že moc uprímnosti v tom není. Jen co to dají na web, navedu vás odkazem, at se zasmejete. Maria mi v úterý odjede na EVS do Rakouska, v pátek mela farewell party, ale bylo mi tak zle, že sem fakt nebyla schopna spolecenské chování ani predstírat. Stavila sem se za ní v nedelu odpoledne, pokecaly sme, vyfasovala sem krigly s logem piva Koff, venovala jí puzzle krtecka, kdyby se náhodou v Austrii nudila 🙂 a obe sme se shodly na faktu, že Mika je v práci nehorázne pomalej.

Laura, která mela jet na EVS do Bratislavy, je již u našich východních bratrí. Odjela nakonec jako turista. Slováci ješte její víza neposlali. Údajne její žádost nekde zašantrocili a pak našli na úplne jiném pracovišti, než mela být. Každopádne paní na slovenské ambasáde v Helsinkách mi tenkrát ríkala, ze víza by mela do mesíce dorazit. Což znací do konce zárí. Což je dnes. Když jsem to oznámila cloveku z bratislavské hostící organizace, docela se podivil a prohlásil, že tím se Laura stane první osobou, která získá víza mimo Slovenskou republiku..

Poter podezrele zklidnil, uklízí jak o život a už to doma nevypadá jak na nádraží. V sobotu Riikka s kamarádkou uvarila výbornou rýži s kuretem na kari a podelila se se mnou, že toho udelaly moc. Taky jsem jim na to venovala celý olej, chacha. No nic. Chci tím ríct, že se v tom baráku dá konecne zas relativne žít. Jinak Figo s konecnou platností bydlí dole s Mari, protože erární postel je odstavená v kolárne (nepsala sem to už?) a v pokoju majou svou vlastní manželskou betlu.

Dobrovolníci z Elby jsou ted na školení ve Viitakivi, Jendu sem samozrejme varovala, když už se na to ptal, a on me klidne obvinil z prehnaného pesimismu. Musím konstatovat, že není první 😉 Nivine si nedávno cestou do práce na rovné silnici slušne namlela na kole.. To mi pripomíná, jak sem si namlela v pátek já.. Zamestnanci Hansy a dalších mládežnických zarízení Kokkoly (cca 15 lidí) meli sedánek asi 10 km od mesta, na brehu more, mezi lesy, a já byla prizvána. Prekvápko – nekonalo se to celé ve finštine? Konalo! Mela sem ovšem dovoleno jít si londat po lese, což bylo skvelé, protože tam bylo krásne a pocasí taktéž. Tak si chodím mezi smrcky a asi po deseti metrech sem hodila takovou hubu – no uklouzla sem na zákerne mokrém parezu! Džíny jak prase, odrená ruka.. No jo. Našla sem zato milióny hub! Bohužel su mácka a sama se sbírat bojím, tak sem je nechala raci být 🙁 Fakt nevím jiste, co to mohlo být, tipla bych klouzky, mely uslintaný kloboucky, zespod žlutý, no a vážne jich tam byly mraky!. Reknete mi nekdo, že je to jedlý a jedu pro ne.

Než jsem odjela do Ceska, dostavila jsem se konecne na hodinu finštiny. Chytám se, ale je to nuda. Deláme hlavne gramatiku, tímto asi bude. Je tam treba Australan, ten normálne plynule hovorí, ale práve má blbé ty koncovky a tvary v minulém case a pod., pro toho je to dobré. Pak tam sou treba Thajky a ty neumijou anglicky ani tuk, fakt by me zajímalo, esi rozumijou necemu z toho, co ucitelka ríká. Pak je tam Lotyška, která taky žehrá na to, že umí anglicky, a po trech letech ve Finsku neumí víc jak já.

Po delší dobe jsem videla Maiju, zašly sme ješte s jednou její kamarádkou do Lyhty. No, samozrejme první moje zprávy se týkaly mého nedávného pobytu v CR a Honzíka. Dohromady nic jsem ješte nestacila ríct, Maija me zacala zkoumat a ríká – ukaž, máš nekde zásnubní prsten nebo neco? Cha! Prej se na me stací podívat a je jasno.. A jedna zajímavost – Maija ted brigádnicí v kasinech jako „dealer“ (rekla bych krupiérka) a údajne ve Finsku jde 100% lidmi vsazených penez na charitu. Tak to vidíte. Ne že bych vedela, jak je to u nás.

Na záver ješte jedna príhoda z obchodu, kde mám otevrený úcet. Jedna mladá pokladní si me pamatuje a vždycky už zdálky na me volá Hello! Posledne se mnou zacala komunikovat, vyptávala se jak dlouho tu jsem, jak umím finsky a podobne. Taky odkud jsem. Ríkám – Czech republic. Ona nic. Tak – Tsekki? Ona jen kouká a nechytá se. Zkouším teda – Czechoslovakia? A vida, už byla doma. Nojo, je to Finka 🙂

Výhled na príští dny: 16. 11. (prijede Honzík),

17. 12. (jedu dom na Vánoce). Na nic jinýho nemyslím.

ŘÍJEN

01. 10. – 03. 10.

A máme tu brezen, totiž ríjen, co to plácám, a ríjen zní mnohem nadejneji a veseleji než zárí, a tak i nálada už není pod psa, sice ani nad psa, no nekde tak mezi, hehe. Ne, vážne mám nezvykle dobrou náladu. Vcera se staly ctyri veci, které mi k tomu taky urcite pomohly.

Tak zaprvé, máme nové schrány na dopisy. Když jsem jela ráno do práce a chtela mrknout na poštu, tri první schránky se válely na zemi a ze ctvrté nejaký montér vytahoval poštu. Myslela jsem, že se schránky opravují. Ale kdeže. Když jsem se odpoledne vracela, schránky byly pryc všechny! Zato jsou uvedeny do provozu nové krásné schránecky pripevnené prímo na našem baráku! A každý domek má svou, takže jednu už nesdílí osum domácností, jako tomu bylo dosud, a tudíž není preplnená cínskými novinami pro nejakého Bo Wanga a reklamními katalogy pro Natalii Smirnovovu.

Druhá vec, která mi udelala radost, byl vysoce povzbudivý dopis od babicky a pohled od Honzíka, tretí bylo objevení juhlaleipä (výborný chleba z takového zvláštního jemného testa, pripomíná mi to chutí bramborové placky), a do ctverice me pochválila paní ucitelka na finštine 🙂 Jak málo stací ke štestí.

V práci je to stále vysoce o nicem. Príde mi, že pokud neokupuju nejakej komp a nesedím na netu, tak tu nedelám nic. Je fakt, že jsem pripravovala jakýsi dotazník, pak formulár, sem tam zajdu na magistrát s poštou a taky jsem dnes vyplnovala povinné hlášení o své EVS – príští stredu jedu na mid-term evaluation do Soppuky poblíž Porvoo, no jo, už budu mít brzo pulku celé srandy za sebou.

Zase se nás tam sejde pocetná skupina ctyr dobrovolníku jako na zacátku a budeme si povídat, jak nám to šlape v projektech a co nám to celé zatím dalo. Jsem z toho odvázaná už ted :/ No aspon se zas podívám nekam, kde jsem ješte nebyla.

04. 10. – 08. 10.

Vím, že se už opakuju, ale opet sem si namlela na kole 🙂 Ale zacnu od zdroje svého neštestí – v pátek 4. ríjna zacalo v Kokkole snežit. Ráno to byl jen takový zmrzlý déšt, ale vecer, když sem šla s Maijou na kafe do Rosso (jedna ze trí restaurací ve meste), tak už zcela regulérne snežilo a my sme od našeho stolecku u okna sledovaly, jak se venku kluci koulují. Když jsme odcházely, sníh už tál, ale druhý den ráno, to bylo tak krásné ráno! Slunícko svítilo, na stromech zárilo barevné podzimní listí (konecne si uvedomilo, že by mohlo zacít opadávat a hned se do toho pustilo) a všechno bylo posypané slabou vrstvou snehu. A silnice pekne zledovatelé. Vydala jsem se do knihovny na net (mužete se zaregistrovat na max. dve hodiny zdarma, alelujá!) a pekne sebou švihla. Takže myslím kolo pro letošek odstavím do kolárny a budu chodit pešky. (Což ovšem nevylucuje, že prestanu házet masky).

Dobrovolnictvo se v pátek vecer navrátilo z Viitakivi (potkaly jsme je s Maijou pred Rosso zrovna když šlo z nádraží) a hned se me snažilo zlákat na disku do Huga. Haha, asi me chteli rozesmát. V sobotu se mi udelalo pekne zle, naštestí poter nebyl doma, tak jsem se mohla v klidu oddávat své depresi, sedet u founu, hypnotizovat ho a cekat na odezvu. Hm.

Ve stredu jedu na tu atrakci do Sopukky, máme si pripravit povídání o svých projektech a privézt dobrou náladu. Trhám se smíchy. Mluvila jsem o tom s Maijou a ona mi navrhla, at teda práve tam reknu, že muj projekt není dvakrát nabitý. Jenže pak mi dala za pravdu, že nejsem jediná, a že spousta tech organizací bere dobrovolníky jen proto, že za ne dostane nejaké peníze a pak konkrétne moje Hansa, respektive Mika, se opravdu snaží me nejak zamestnat a já jim nechci pusobit zbytecné komplikace. Bohužel jsem ale asi skuhrala až moc, protože Maija se me zeptala, jestli bych nechtela zorganizovat tradicní predvánocní setkání dobrovolníku ve Finsku a já z cistého pomatení smyslu souhlasila.

V nedelu vecer vzala Ritva kokkolské EVS a Noemi (pamatujete, Madarka, co tu koncila, když já sem zacínala) na veceri do Pedrina`s, Noemi totiž prijela delat svuj Future Capital (info o FC na stránkách programu Mládež – Projekty absolventu EVS) a tri týdny bude pobývat v Kokkole, prevážne asi v Elbe.

Moc jsem sice nepochopila, v cem její projekt spocívá, ale výstupem má být snad nejaký mezinárodní kemp. Dala jsem si kurecí salát a skoro pulku nechala na talíri, mají tam nehorázné porce. No bylo to fajn.

Nevím, jestli to nekoho zajímá, ale muj jídelnícek sestává z mrkve, banánu s cokoládou, bramborových placek a mlíka. Mám dojem, že nic jinýho poslední dobou nekonzumuju, nepocítám-li obedy v Hanse.

Jo a úplne jsem zapomnela ríct, že už je na webu ceská verze stránek odboru pro mládež mesta Kokkoly, pod který spadá i moje Hansa spolu s NAPA. Takže následujte ceskou vlajku! Vsjo.

Pocasí stojí i nadále za starou belu. Zataženo, kosa. Mika se ptal, jestli budu mít dost oblecení na zimu, Ritvami a ostatním už nabízela teplé veci z Elby. Zatím zvládám, ale porád ješte preci jen není tech slibovaných 25 pod nulou.. V baráku máme taky zimu, topení vydává jakési teplo, ale spíš jen tak aby se nereklo, Riikka se minulý týden nahrívala dole v kuchyni u otevrené trouby.

V úterý vecer jsem byla s Ritvou a Noemi cvicit v KokkoGym. Moc se nesmejte. Jde o takové posilování pro starší a pokrocilé 🙂 Mazec, pripadala sem si tam jako kus dreva obecného. Noemi na tom naštestí byla obdobne, takže sme se tomu jen smály. Ale chceme to rozhodne zopakovat. Nejlepší na tom je, že normálne se platí za hodinu nejakých 4.20 euro, ale pro pracovníky mesta Kokkoly je to jen 1.70! A co jsme my? Správne, pracovníci mesta. Po cvicení jsem byla pozvána k Noemi na caj, tak jsme hodne povídali o Future Capital a ješte víc o našich láskách a mne bylo moc dobre. Nedá se nic delat, kdokoli se mnou zacne zaprádat rozhovor, musí se smírit s tím, že drív nebo pozdeji zacnu mluvit o Honzíkovi. Vetšinou to už ale je tak, že se me na nej lidi sami od sebe ptají. Téma „Lenka letí urgentne do Ceska“ asi neuniklo nikomu 🙂

Jelikož jsem dlouho nepsala o žádných finských typicnostech, jdu na to ted. Vzpomnela jsem si totiž, že jsem zlikvidovala poslední lékorky a musím koupit nové. Otázka do placu – jaký je rozdíl mezi lékoricí a salmiaky? Kdo to ví? Já ne. Myslím, že cesky je oboje pendrek. Fini se po tom mužou utlouct. Ted me ovšem napadá, že salmiak by mohla být taková ta nahorklá odpornost a lékorice normální pendrek. No jo, asi to tak bude.. Takže salmiaky radši neriskujte ani testovat. Fini taky ve velkém množství pijou mlíko. Spousta z nich si z toho uhnala alergii na laktózu 🙂 Takže v obchodech najdete všechny výrobky i v bezlaktózové verzi. Další klasickou potravinou jsou ryby, to ví každý. Nejvetší vychytávka je uzený losos, dovezla jsem ho posledne Honzíkovi a tomu se delaly boule za ušima. Už jsem psala, jak jsme si v léte delali lososí kostky na pánvi. Mnam mnam. Pak tu máme kopr. Fini to cpou všude. I do brambor. Koprovým dresinkem si polívají rybí prsty. Zato neznají kmín. Neexistuje tu. Jestli je nekdo opacného názoru, at mi teda rekne, jak je to finsky. Ha? Krome jídla je zajímavé treba príslušenství obytných zarízení. Napríklad okna. V pokojích je jich spousta, nemají ale klicky a nejdou tudíž otvírat. Maximálne jedno, je-li jedno z oken miniaturní ventilacka, tak práve to. Pak dvere. Mají tu docela mazaný systém, zamykání. Už nejednomu neštastníkovi se stalo, že musel do pokoje šplhat oknem, nebo vyplázl 20 euro domácímu za otevrení (v prípade, že klíc ztratil) nebo 2 eura (zabouchl-li si pouze klíc v pokoji). Musíte totiž na kování zamácknout takovej cudlík, jinak jak zavrete dvere, rázem se automaticky zamknou a jste namydlení. Ze zacátku jsem mela strach sundat klíc z krku. Další taková pitomost je kuchyn, konkrétne ta naše, kde není jediné okno ani jiný druh vetrání, nepocítám-li digestor.

Abych porád jenom neremcala, napíšu, co se mi na Finsku zas moc líbí. Ac nerídím, ocenuju semafory na protilehlé strane križovaty, takže si nemusíte vykloubit krk za úcelem zjistení, jestli už je zelená. Pak dokonalý systém stezek pro cyklisty, které jsou opravdu všude, stejne tak stojany na kola a respekt ze strany ridicu (vetšiny). Dále dostupnost internetu. Voda v hospodách zadarmo. Dve kopie fotek vyvolaných z negativu za cenu jedné. Bidetní sprchy u záchodu (nekdy i ve vlaku!). Vysoká úroven vybavení a kvality dopravních prostredku (autobusu, vlaku, šalin v Helsinkách). Výborné salmiakové žvejkacky (vida, prece jen je ta príchut v necem dobrá..a ješte ve zmrzline! Ale jinak se to neda pozrít, vážne!). Kalendáre na nový rok zacínající už srpnem roku stávajícího. Titulkování zahranicních filmu, žádný nechutný dabing. Vstrícnost prodavacek, úredníku atd. Nikdo se nevrtá do vašich vlastních vecí, mužete si oblíct treba pytel od brambor a všem je to jedno. Cestné chování, decka neznajou taháky, nekrade se. Což mi bohužel pripomnelo, jak jsme byli u Honzíka v Cesku nakupovat v jistém marketu a prodavacka u kasy vyžadovala nahlédnutí do tašek. Bylo mi z toho úplne špatne. A nejhorší na tom bylo, že lidi jako ovce jeden za druhým jí ty tašky poslušne otvírali a ukazovali, že teda jako nic neukradli. Katastrofa, úpadek, hnus. Hurá do Evropské unie. Hm, zajímavé, at chci sebevíc mluvit o necem hezkém a pozitivním, vždycky se nakonec rozcílím 🙂 Radši se odeberu zjistit kolik stojí zvetšení fotky na formát A3.

Tak ne, ešte si musím postežovat, že jedna drzá mládežnice si ze me delá srandu, že mám špatný kalhoty, protože mi padajou 🙁 A to sem pred chvílou psala, že je všem jedno, co máte na sobe. Hm. Tak i zde se najdou cerné ovce.

09.10 – 16.10.

Pozor na to, co ted reknu: V Sopucce na mid-term evaluation se mi velice líbilo! Ale abych hned uklidnila všechny kritizátory mých zápisku, kterí je shledávají príliš „cerné“, „negativní“ nebo „kritické“, mužu jedním dechem ríct, že celé to bylo pekne o nicem 🙂 Když srovnám Sopukku s Viitakivi (kde jsem byla na popríjezdovém školení), tak predne – Sopukka je trochu civilizovaná. Abych ješte udelala jasno – ani Viitakivi, ani Sopukka nejsou obce, jsou to jen názvy budov, první je mezinárodní a druhé rekreacní stredisko.

V Sopucce je výborná sauna a bazének, ve kterých jsem trávila dlouhé hodiny i poté, co ostatní utekli (vcetne Terhi, Finky, která to celé vedla. Btw pracuje v CIMO – finské národní agenture a má na starosti program EVS a presto, jak je milá, dovede pekne lézt na nervy). No ale hlavne tam bylo úžasné jídlo a byly ho mraky! Možná pamatujete, co jsem psala o strave ve Viitakivi (pro pripomenutí – kdyby to tak nevypadalo, nepoznáte, že je to jídlo). Jelikož nás bylo málo (dokonce jen tri, ne ctyri, jako na zacátku – ješte reknu proc), vzala nás Terhi autem do Porvoo, což je pokud se nepletu druhé nejstarší mesto Finska a je fakt super! Strašne se mi líbilo, vubec se mi ztama nechtelo zpátky. Staré (relativne) drevené domecky všech barev, prevážne pastelových a samozrejme typicky vínových, mesto je kopcovité (svete div se), má hezký kostel, reku, spoustu obchudku s krásnými vecmi vcetne plyšových medvídku (proc nejsem milionár a výborné cokolády. Takže jako rekreaci hodnotím celý pobyt vysoce kladne. Ovšem co do úcelu.. ehm. Prijeli jsme ve stredu vecer, nedelali nic, ve ctvrtek ráno povídali o Future Capital a odpoledne jeli do Porvoo (cili nedelali nic), v pátek ráno jsme odjeli.

Velice produktivní. Ješte než na to zapomenu – velice jsme se s Terhi nasmály (akorát nevím, esi Terhin smích byl uprímný) v Porvoo, když mi Terhi s vážným výrazem v tvári pyšne ukazovala nejaký starý barák z roku cca 1890 a vydávala jej za opravdovou historii. Hehe. Ale k tomu programu a organizaci vubec – tak naprklad Apostolos vubec nevedel, že se nejaké setkání koná. Conchi myslela, ze to bude až v listopadu, tak si pozvala kluka a je ted samozrejme radeji s ním. Naštestí Florin (Rumun, u kterého jsem jednou prespávala v Helsinkách) minul svou evaluation nevím kdy, tak se úcastnil naší, tudíž jsme se sešli všeho všudy tri kusy dobrovolnictva. Asi bylo dobré, že jsme meli dost casu na to probrat naše nápady na Future Capital, ale Terhi a Kati (druhá z CIMO) me pekne otrávily, když rekly, že ze svého výsledného produktu nebude mít nikdo užitek krome me (taková pitomost!!!), takže by to hodnotily jako prioritu císlo 2 (což znamená maximální výši grantu 3750 euro namísto 5000, které bych mela šanci dostat v priorite c. 1). Ale taky je pravda, ze ony jako Finky nemužou posoudit, jaký užitek budou mít Ceši z blábolu o Finsku. Hm. No abych se ješte nedivila. Z toho možná štastnejší jedinci pochopili, ze chci tyhle zápisky vydat knižne. Teda chci.. spousta lidí me do toho „nutí“ 😉 Až na to prijde, napíšu víc o Future Capital, ted to není až tak aktuální. Takže tolik k mid – term evaluation v Sopucce, 50 km od Porvoo. Vrele doporucuji.

Po návratu jsem trávila dost casu s Noemi, delaly jsme spolecne napr. nedelní obed; její spolubydlící je na prázdninách (podzimních), takže nám pujcila televizi a v nedeli jsme koukaly na Rakastunut Shakespeare (kdo ví, co to je za film?) a v úterý na seriály. Jo a v sobotu.. ješte ted slzím, když si na to vzpomenu (kecám 😉 ).. Ritva nás EVS (me, Jendu a Noemi jako ex-EVS) vzala na jakýsi seminár do Ylihärmä (asi 50 km od Kokkoly), téma bylo Youth and Sport a my jsme tam byli jen jako exempláre, takže jsme dali každý v prumeru asi petiminutovou rec o našem pobytu zde a jinak poslouchali Ritvin prednes (ve finštine). Ovšem rozhodne to stálo za ten obed, nevedela sem co prvne. Konalo se to v jakémsi rehabilitacním regeneracním zdravotnickém stredisku s prilehlým nádherným velikým nove vypadajícím sportovním areálem, který jsme bohužel navštívili. Ríkám bohužel, protože se tam zrovna konal jakýsi turnájek ve floorbalu, a já si po pul roce uvedomila, jak moc mi to chytání chybí, i když sem lemra. Nemohla sem se odlepit. To nemuže v zapráskané Kokkole být jediný babský tým?? Všichni tu hrajou jenom „sähly“, což je paflorbal, který nevyžaduje post gólmana. Bléé!

Jinak se nám pekne ochladilo a bez cepice je neradno vyjíždet. Konecne jsem zavolala na domácí, aby poslal nekoho spravit topení u nás v baráku. Ráno se nedá vylízt z betle jaká je tam kosa. Taky jsem neska stávala za deset deset s tím, že jsem v deset mela být v práci. A pak že se ženský dlouho vypravujou.

Odpoledne tenhle týden trávím prevážne v knihovne, mám heslo od Noemi, takže mužu vesele netit a pocítacovat bez omezení (teda dokud me v 20:00 nevyhodijou, protože se zavírá). Delám ted na nejakých prekladech (soukrome samozrejme) a v práci na to nemám kdy. V souvislosti s tím me napadla dobrá hláška: Díky práci nemám v práci cas na práci. Vtipné, což? Ale k smíchu to moc není. Posledne me v knihovne šílene tocila Nevine, která je absolutní anti-technickej typ a neví napríklad jak se kopíruje a vkládá text a podobné banality a je schopná do me rejpat treba hodinu a já se nemužu soustredit, a tak mi nezbývá než ji ke konci už jen ignorovat. Nechci být zlá, ale co je moc, to je moc.

V Hanse ted Mika vybírá nového dobrovolníka, kterého chce najmout už od února. Má asi 16 kandidátu a dal mi za úkol všem zavolat (bože chtela bych být tak bohatá jako tato instituce) a promluvit s nima. Dovolala jsme se asi ctyrem vcetne maminky jedné španelské dívky, kterážto umela anglicky asi jako já španelsky, takže to bylo docela veselé 🙂 Tahle Španelka je moje favoritka. Mikovi se asi líbí Belgicanka. Je mi to ale uprímne jedno. Nejlepší je, když se me ty holky (myslím, že mezi zájemcama není jedinej kluk) ptají, jaká je tu práce. Co asi mužu ríkat, když vedle me stojí Mika? Mlžit mlžit mlžit!

Maminka mi vycetla, že furt pomlouvám, jakej je v Cesku úpadek, a sama tu podvádím se studentskejma kartama. To není pravda, mluvila sem o úpadku s kradením. Taky mi rodice objasnili, jaký je rozdíl mezi salmiakem a lékoricí. Bohužel si to presne nepamatuju, takže jak jsem rekla – salmiak chutná jak kyselina sírová a lékorice je klasickej pendrek.

Esi to nekoho zajímá, tak muj psychický stav stagnuje, respektive mám cím dál silnejší dojem, že tu nemám co delat, protože me tu nikdo nepotrebuje a nekde jinde jo a vice verza. Takže se snažím užívat „rocní(?) rekreace“, ale moc mi to nejde, je mi prevelice smutno. Honzík možná prijede už drív. Tak mi pak treba bude lépe. Nebo taky ne. Okei, myslím, že mi bude sakra hur! Ritva dokonce ríkala Noemi, že má o me opravdu vážnou starost, když jsme jeli ze semináre, ptala se me opatrne, jestli jsem porád v depresi, že vypadám „so sad“. To je to na me sakra tak videt?

Tak to je prozatím vše.

Takže výhled na príští dny: Musím dodelat ty preklady, což znamená celá odpoledne v knihovne.

Musím sehnat losa.

Mela bych se podílet na príprave prezentace o Cesku pro základní školu, ale nejak mi nefunguje mozek.

Mela bych pomalu zacít organizovat party pro všechny EVS, do které sem se nechala navézt Maijou, ale nejak nemám energii.

Maija posledne v hospe vyzvídala na Jendovi, co píšu na stránky. To je zákerné, že? Jo a do výhledu také mohu zahrnout, že budu až do konce mesíce na mizine, nebot muj účet za telefon predstavoval 130,13 euro. Hahaha! (smích šílence)

17.10. – 23.10.

Nejak se mi nechce psát, a to asi není ideální pro mé zámery. Chmm.. Jelikož mám ted heslo od Noemi, trávím dlouhá zimní odpoledne v knihovne a 99 procent venuju chatování s Honzíkem 🙂 Který pozítrí prijede!! Huráááá! Takže to je ted asi tak jediné, co me zajímá 🙂 Každopádne dejou se tu veci.

Napríkladv nedeli jsme meli spolecnou akci kokkolských EVS, kterou zaplatil Mika z penez, které mu zbyly za vyslané finské EVS, a na kterou byli prizváni také naše support persons (=Maija, ostatní nebyli v dosahu), ex-EVS (=Noemi) a Olivia, francouzká dobrovolnice z prilehlé obce Kälviä. Sedánek se konal v Elbe, udelali jsme salát, Nevine uvarila pravé arabské kafe, a pak jsme se vrhli na saunu. Nebyla moc vyhrátá, asi jenom 70 stupnu, ale pak jsme lítali venku bosí po snehu a zmrzlém molu jenom v rucníkách, a to byl docela zážitek 🙂 Když jsme zpátky v saune roztáli, následovalo video (Miss Congeniality), z kterého jsem videla asi tricet minut, protože pak jsem mela po zbytek filmu Honzíka na telefonu. Ani se neptejte, kolik budu platit tentokrát.

Už ted se bojím svoje ?skóre? zjištovat, a to ješte zdaleka není konec mesíce. Každopádne zlomím rekord :/ Musím si nastavit limit, nechápu, proc jsem to neudelala hned na zacátku, když mi Mika pomáhal uzavíral kontrakt s Radiolinjou, vím, že mi to tenkrát navrhoval a mne to prišlo naprosto zbytecné. Hm. Minulý víkend se v Elbe konal jakýsi seminár, byli tam i úcastníci z Ceska, a v Kokkole se objevila jedna studentka z Jyväskylä, Dana, která mela na seminári kamaráda. Nesehnala v celém meste ubytování, ale úplnou náhodou narazila na Jendu, a ten se jí ujmul. Prišli pro me, jestli nekam nechci jít, a jelikož já jsem mela ten vecer rande s Maijou, setkali jsme se všichni ctyri posléze v Lyhty. Z Dany vypadlo, že má stipendium 500 euro na mesíc a já jen slintala. Zapráskané dobrovolnictví. Ovšem pozitivní je, že slíbila pokusit se o získání studentské karty 😉 V Lyhty ten vecer koncertovali Mocca Masters, amatérská kapela hrající coververze známých pisnicek, ovšem zpívaných finsky. Docela sranda 🙂

Další novinka je, že se budu 1. listopadu stehovat. Zelený chleba už zacínal chodit sám od sebe po stole a vlasy sou po celé ploše baráku. Respektive byly. Vcera se poter vrátil z prázdnin a když jsem prišla domu, nebyla jsem si jistá, jestli jsem ve správném dome. Presvedcil me akorát smrad z neceho prismahlého, Marin pubertální smích a Figovy nohy couhající z postele. Stul prestehovali na druhou stranu kuchyne, takže se nedá porádne dostat do lednice, ke sporáku a do skríní, zato pod schodama je ted prostoru nevím na co, kuchyn se málem blýštela a po plísni ani památky. Nevím, co se jim stalo, ale jelikož nejsem až tak naivní, dávám tomuto stavu maximálne tak týden. Což je mi ale absolutne jedno, protože za týden už budu jinde. A sice v jiné studentské oblasti, která se nachází na druhé strane ulice, tam jak drív bydlela Maria. Cha, naše berg-mädchen, o té se taky ješte zmíním 🙂 Za spolubydlící mám mít dve Finky, rocník 79 a 81. Což zní nadejne. Pokud se nekterá z nich neucí na kadernici. Uvidíme.

Takže Maria.. Hlásí se mi obcas z rakouských Alp a docela se u toho mlátím smíchy, i když jí asi do smíchu moc není. Chudák, udelali z ní uklizecku záchodu. Do práce musí šlapat na kole do kopce, v koupelne má pavouky a lidi tam sou.. divní. Vymyslela svuj vlastní projekt – natocí video o živote EVS v Rakousku, které má obsahovat napríklad zábery, jak uklízí záchody 🙂 Zde malá ukázka bez svolení autora:

..I want to go home. Now. Or get drunk, why I bought a bottle of FINLANDIA vodka, which was cheap. Can life actually get this far? I am so pissed off and so alone that I’ve got nothing else to do than drink myself stupid in a katholic education centre. Perhaps I can throw maself off a mountain or something… ..I have finally found a project for me to do here. I am going to make a film about voluntaryservice in Austria. It is going to be great. A great revenge. 🙂 I’ll get a camera from this amazingly boring french boy, I travelled with him in the train. There’s going to be lot of great music in my film like „welcome to my country“ and „we are the champions“… And me washing the toilets. I believe that I’ll win every single award there is in these international filmfestivals.. And no-one will never ever come to this fucking country again! ..I hope you’ve got something to do there.. or perhaps. I know you have nothing. It’s shit, you know, at least you don’t have to live at Hansa. But I live in this fucking St.Arbogast, on a fucking mountain and there is absolutely nothing here.

Cili je videt, že na tom nejsem zdaleka nejhur 🙂 Což mi pripomíná, že musím ješte nakopat Jendu, protože jak jsem tak vypozorovala, všude o me rozhlašuje, že se mi v Kokkole nelíbí (není to pravda, nelíbí se mi jen práce), a napríklad Dana se se mnou loucila slovy: …a prežij to tady nejak, když se ti tu tak nelíbí!? Hell! Co to má znamenat??

Zítra máme delat prezentaci o Ceské republice v jedné základní škole. Sem z toho odvázaná. Chci jim ríct o krteckovi a jít domu. Ale bohužel krtek asi nevydá na celou hodinu. Jenda pripravil jakési obrázky, o kterých budeme ?zábavne? hovorit, a na mnou nakreslené mape (velmi vydarené) budu ukazovat, kde se vyrábí Škodovka a kde Tatra (jak kdyby to nekoho zajímalo ? já sama to nevím). V nedeli se má konat v Elbe nejaké odpoledne pro deti s rodici a my, EVS, se toho máme úcastnit. Vymýšlet detem zábavu. Nebo jen okounet a ujídat 🙂 Ve stredu bude v Elbe (pro zmenu) mezinárodní studentský vecer, kde se mají sejít všichni zahranicníci pobývající v Kokkole. Žádný oficiální program údajne není, ale v pátek okolo toho budem diskutovat s Ritvou. A vecer hurá na nádraží pro Honzícka, jupí! Štve me, že pro nej nemužu na letište. Má ekonomická situace mi nedovoluje ani použít místní MHD 🙁 Takže tak. Mika už vybral nové dobrovolníky, vezme nakonec v únoru dve holky (co tu proboha budou delat??), Belgicanku a Španelku. Takže jediné, co mám ted v Hanse na práci, je lítat na radnici pro podpisy do formuláru (dnes jsem tam byla trikrát). Taky jsem vlastne skenovala fotky a rozebírala se Sanim, co je to ten kocicí den, který se má konat v sobotu v Hanse. Sani rešil, jestli tam má privést svou hluchou kocku. Delá v Hanse internetový stránky (Sani, ne kocka). Ten se vubec má, chodí tam jen tri dny v týdnu, celou dobu je zašitej dole u kompu s telefonem a má neco na práci. A i když nemá, tak má komp.

Asi jsem už mluvila o Nevine, naší izraelské dobrovolnicce z Elby. Je to ta, co si namlela na kole. Nekolikrát 🙂 V pondelí vecer jsem se u ní stavovala, nebo mi tam Ritva nechala zimní oblecení, které jsem si toho dne vybrala z Elby. Hned me nalákala na své arábia kófe (jak Nevine ihned správne postrehla, finské kafe je brecka) a pak mi ukazovala fotky svých šesti sourozencu a mnohé další, ucila me psát mimo jiné arabsky ?Lenka? (docela dobrej klikyhák), pocítat do deseti, nutila me hrát hry, které si prinesla z Viitakivi, je s ní docela sranda, ona je taková veselá, všechno se jí furt strašne líbí, ta tady mít problém nebude 🙂 Pak me šla vyprovodit, ale když jsme prišly ke mne do baráku, vrhla se na moje fotky na zdi a málem se zbláznila, když vedle objevila velkou mapu Finska (máme spolecnou zálibu v mapách a plyšákách ? mojeho helsinskýho medvídka od Stockmanna mohla umuchlat) a nakonec odcházela až ve ctvrt na jedenáct 🙂 Tak, a beda, jak bude Nevine vedet neco o tom, že o ní píšu na webu, hned mi bude jasný, odkud vítr vane!

Nekam se mi ztratila Noemi. Naposledy jsem ji videla tu nedeli v Elbe, nereaguje na email a ani v knihovne se neobjevila. Doufám, že nevymekla a už neodjela! No, to je asi pro dnešek vše. Výhled na príští dny vynechám, nebot v nem je jen Honzícek Honzícek Honzícek a všechno ostatní muže jít za psem 🙂 Para na finštinu!