0
0

4.7. 2000 Cesta do Istanbulu.

Je to necelá hodina, co jsme opustili hlavní město Maďarska –Budapešť. Nejlacinější pivo se jménem Arany Ászok, pro které před chvílí zaskočil Jiřík do jídelního vozu, nechutná špatně a i si myslím,že je v Maďarsku tím nejkupovanějším. Krajina ubíhající za oknem jedoucího, poměrně pěkného vlaku, je velmi podobná té naší České. Ani architektura domů není odlišná. Během necelých čtyř hodin v Budapešti, jsme prošli a viděli snad to nejhlavnější. Drahá lanovka (350 FT) vedoucí k prezidentskému paláci nás navedla na myšlenku, jíti do strmého kopce, podívat se na pana prezidenta, pěšky. Výhled připomínal pokoukání se z Letné, avšak ve větším rozsahu.

Vlak do Bukureště. Přichází pan průvodčí a chce po nás rezervační příplatky. Nemáme a tak si žádá 2000 FT. Dáváme dohromady 20 marek a on se náhle se slovy:,Pozor na revizora‘a, Na Rumunských hranicích vystupuji‘ ‚žádosti vzdává. Velmi se těším na rušnou noc. Nemusíme s Jirkou čekat dlouho. Už je zase v našem kupé a chce 10 marek. Já rozradostněn, že z rezervace slevil o polovinu, mu papírovou bankovku podám. Průvodčí jí popadne a už ho nikdy neuvidíme. O dokladu o zaplacení se nám může jen zdát. Přemýšlím o kolik peněz takovým to způsobem ještě přijdeme.

Bukurešť je špinavé, nepěkné město. Centrem projíždějí totálně zrezivělé tramvaje. Přejeme si , abychom byli již pryč. Akorát se dobře najíme v nádražním bufetu a u kávy na terase Mack Donalda si mi chytrolíni necháme ujet vlak do Istanbulu, protože si na hodinkách neposuneme čas. Naštěstí jede za tři hodiny další.

6.7. Turecko

V 8:30 vystupujeme z vlaku na Tureckých hranicích a jdeme si za 23 marek koupit víza. Do Istanbulu přijíždíme s dvouhodinovým zpožděním. Ihned se dostaneme za mostem k přístavišti a lodí se dostaneme do Asijské části města. Vítá nás čisté vlakové nádraží. Měníme při pohledu na tabuli s odjezdy vlaků naše původní plány a přes noc odjíždíme do města Konya. Vlak je narvanej. Musíme stát dobré čtyři hodiny, než-li se uvolní nějaké to místo.

7.7. Konya

Jsme ubytovaní v hotelu kousek od centra. V hotelech se nám příliš smlouvat nedařilo a tak jsme za noc zaplatili 10 000 000 (30 DM). Nejsvětější město Turecka nás zklamalo. Zajímavostí je zde pramálo a netěšte se ani na tančící Derviše, protože ti zde tančí jednou do roka. Pijeme vodu kde se dá a s čeho se dá. Zítra se chceme autostopem dostat severovýchodně k Nevšehiru.

8.7-11.7. Nevšehir, Göreme, Derinkuyu

Z hotelu ve městě Konya jsme vypadli v 8:00 a necelé tři hodiny se táhli po dálnici k odbočce na Nevšehir. Na silnici jsem potkal nečesky zbarveného hada a jala se mne hrůza.

Stopli jsme první auto. Nevíme co můžeme očekávat od řidiče a jeho špinavého spolucestujícího. Nabízejí nám cigarety. Rozloučíme se s nimi po padesáti kilometrech. První autostop jsme přežili a tak po malém občerstvení stopujeme dál. Zastaví opět první auto a tím se dostaneme přímo až do Nevšehiru vzdáleného 200 km. V informačním středisku se ptáme na camping a sympatický muž mluvící trochu německy nám na mapě zaškrtá veškeré campingy poblíž Nevšehiru. Nejvíce je jich v Göreme a tak po neúspěšném autostopu zastavujeme dolmus, který nás odveze až do této úžasné vesnice. Vítají nás zde obrovské do špice tvarované skály, až se dech tají. Na parkovišti dolmusů v centru městečka a nádherných skal se nás ujímá muž z informací a začne nám doporučovat penziony a campy, kterých je v Göreme požehnaně. Nabídne nám jeden, který je prý obzvláště super, za v přepočtu 120 korun na jednoho. Fantastické večerní atmosféry jsou prý v ceně. Bereme to a vzápětí pro nás přijíždí auto (servis) a odveze nás až do campu. Je zde bazén a večerní atmosféry, které jsme skutečně nečekaly. Jsme v campu úplně sami, se společností obrovských bzučících chroustů a netopýrů. Proto po menší pochůzce městem odcházíme do rockáče v Evropském stylu a vytváříme si fantastickou nám vlastní atmosféru.

Seznámili jsme se s Hasanem, šestnáctiletým prodavačem koberců a z opileckého rozmaru si na další den zamluvili a zaplatili na 8 hodin za 8 000 000 kola. Díky útrapné cestě, která nás další den čekala, jsem proklel jak kola, tak vyhozené peníze. Goreme leží samozřejmě v dolíku a skalnaté prostředí jezdci na kole při 40 stupňových vedrech nesvědčí. Neviděti krásnou krajinu, byla by to naše smrt. Špinaví, s jazykem vyplazeným až ke kraťasům, jsme vrátili kola a ponaučeni prohlásili: NIKDY VÍCE!

Ještě týž den jsme ve skalním muzeu potkali dva kluky z Prahy, kteří se pak ubytovali na noc ve stejném campu. Další den je potkáváme v Derinkuyu, vesničce vzdálené 40 km, kam jsme si udělali výlet. Je zde podzemní město, které stojí za zhlédnutí. Neplatí zde studentské slevy, tak jako do skalního muzea v Göreme, kam vůbec nedoporučuji chodit, protože tam uvidíte úplně ty samé skály,co jsou všude kolem. Jen tam za to vybírají vstupné.

Opět si zajdeme do „našeho“ rockáče na pár piv a Jiřík pak upadne na kamenných, nerovných schodech a rozbije sluneční brejle. Koupeme se v bazénu a plánujeme zítřejší cestu dále na východ Turecka.

11.7. Kayseray

Zaplatíme camping a v největších odpoledních vedrech vyrážíme na cestu.Chytáme stopa a ujedeme 6 km do Ugrupu. Navečer vyrážíme poloautobusem směrem na Kayseray. Zastávku na které chceme vystoupit přejedeme a dostaneme se až do Kayseray, města, kterému jsme se chtěli vyhnout. Je půl deváté, během patnácti minut je tma a mi zůstáváme ztraceni v poměrně velkém městě. Nacházíme OTOGAR (autobusové nádraží), za doprovodu dotěrné omladiny. V hale je mraky cestovních kanceláří a ze všech jejich okének na nás pokřikují prodavači jízdenek. Nacházíme jediné okénko s nápisem Šanli Urfa. Autobus odjíždí o půlnoci a vyjde nás oba na 16 000 000 (1200 kč). Urfa je vzdálená 500 km. 16 milionů se nám zdá hodně a tak objevím hotel za 7 000 000. Neumíme se rozhodnout. Jet, nebo se ubytovat? Sedíme před nádražím a kouříme jednu tureckou cigaretu za druhou.Nakonec jízdenky zakoupíme a s vírou v lacinost východního Turecka odjíždíme do města Šanli Urfa.

12.7-13.7 Šanli Urfa, Harran

Autobus byl přepychový. Lednice napěchována kelímky s vodou. Dostali jsme biskupský chlebíček Bei Bei a dvě deci coca coly. Jiřík říká že neusne a během 5-ti minut se již ozývá jeho spokojené pochrupování. Do Šanli Urfa přijíždíme v 9:00. Je to velké město. Ubytujeme se v centru za 5 milionů oba. V Urfě se nachází Abrahamova jeskyně. Je tu krásná nádrž se „svatými“ kapry, a tunel vytesaný ve skále, kterým se dostanete na vrchol staré pevnosti, ze které je moc pěkný výhled na celé město. Šanli Urfa se stane tím nejhezčím městem, které při svých cestách navštívíme.

ABRAHAM – se narodil kolem roku 1480 p. n. l. v Náhoru (neboli Náchoru), v dnešním Turecku. Podle bible odvozoval jeho otec svůj původ od Noeho. Z Nahoru odešel se svým synem Abrahamem a synovcem Lotem do Harranu, kde se usadili. O pár let později se Lábán, synovec Abrahamův, objevuje jako“pán Harranu“.

Za dolmus zaplatíme oba 1 250 000, aby nás vyhodil 10 Km před arabskou vesničkou Harran. Dál musíme jet jakým si neoznačeným taxíkem za dva miliony a na místě nám pan taxíkář slíbí, že za další dva se pro nás vrátí. Kolem je pustina, jiné možnosti není a tak přijímáme. Obcházíme homolovité příbytky uplácané z hlíny a zjišťujeme, že vedle nich jsou zcela normální zděné příbytky, ve kterých bydlí lidé. Do jednoho z nich jsme vlákáni exoticky oblečenými děvami. V bytečku je na podlaze koberec, ve stěnách dva trezory a v rohu stojí televize, satelit, magnetofon. Uprostřed místnosti sedí stará kuplířka v šátku a cigaretou v ústech. Kolem pobíhá kupa dětí. Vybídnou nás k sezení, dají nám napít vody, uvaří čaj a čekají co z nás kápne. Setrváme za primitivní konverzace hodinu. Turistická sedmičlenná rodinná atrakce se musí smířit s jedním milionem, který se jim z nás nakonec podaří dostat. Zdrháme a nemůžeme se zbavit dětí, kterých je ve vsi požehnaně. Jeden chlapec se nám vnutí jako průvodce a pak chce samozřejmě zaplatit. Nic mu nedáme.

Předem zaplacené na třetí hodinu objednané taxi, má hodinové zpoždění. Při jízdě pobere ještě několik lidí, takže nás nakonec v osobním automobile sedí devět. Odveze nás deset kilometrů na křižovatku a pánové mějte se! Jsme dvacet kilometrů od hranice se Sýrií. Chytáme stopa a vracíme se do Urfy. Usuzujeme, že 6 500 let stará vesnice Harran se stal velkým podvodem pro turisty.

Ve 22:00 si dáváme na krásné terase v centru čaj. Chceme zatelefonovat domů, ale automat nám sežere kartu. Kupujeme novou, ale do Čech se nelze dovolat. Zítra chceme dojet do Dyarbakiru.

13.7-15.7 Dyarbakir

Z hotelu vyrážíme v 6:30. Vlečeme se s bagáží na konec města a stopujeme. Zastavuje nám první auto, se kterým urazíme polovinu cesty do Dyarbakiru 100 km. Vyhazuje nás v městečku Silvan u dolmusu do Dyarbakiru. Mi ovšem dolmusem jet nechceme a tak se městem táhneme spět k dálnici. Děti a omladina pokřikující: ,Wear are you from?, Wots your name? a Hau are you?, nás bude nejspíše provázet celým východním Tureckem. Jdeme po silnici, nestopujeme a zastaví nám kamion. Sympatický řidič s návěsem s 20-ti tisíci Efejskými pivy je z nás nadšen. Když komunikace vázne, pěkně nám Turecky zazpívá a mi mu na oplátku zapějeme hezky česky: Co jste hasiči a Není nutno. Několik kilometrů před Dyarbakirem odbočí ke skladu a musíme se s ním fotografovat. Vmáčkneme se do dalšího vozu a dojedeme až do centra města. V šílené, zapáchající chudinské čtvrti se ubytujeme za pouhé dva miliony oba. Jediná nevýhoda je ta, že hotel nevlastní sprchy.

Město je obehnáno vysokými, kamennými hradbami, které ve své době měřily 6 km. Ujme se nás osmadvacetiletý Samet mluvící také německy. Vyvede nás na hradby, ze kterých je vidět na nedaleko tekoucí Tigris. Jdeme s ním na čaj. Dělá nám průvodce. Zakouříme si ve speciální čajovně z vodní dýmky, ukáže nám, kde jsou HAMMAMY. Zajdeme tedy s Jirkou do tureckých lázní a se Sametem se máme sejít za tři hodiny. Hammamy jsou sice celé z mramoru, ale v Istanbulu jsem viděl hezčí.

Když se pak se Sametem opět sejdeme, střetne se na ulici se svým učitelem angličtiny, který nás chce na další den seznámit se svými žáky. Zůstaneme tedy ještě jednu noc, ovšem v lepším hotelu se sprchou, který nám Samet zítra ukáže.

Do čajovny ve dvoře, který sloužil dříve jako konečná karavan a penzion, dorazíme na desátou jak bylo se Sametem domluveno. Má skoro hodinu zpoždění. Dovede nás k slíbenému hotelu. Je o něco lepší a stojí nás o 4 000 000 více. Jdeme na snídani. Dáváme si kostičky sýra obalené v lískovém těstě. Platíme i za Sameta. – Opět ta samá čajovna. Přichází učitel. Pozdravíme se a já se zeptám na slíbená děvčata, jeho studentky. Prý přijdou později. Objeví se zde několik postarších, extravagantních Angličanů. Pán s potrhaným slamákem umí také česky. Sedne si k nám a povídáme si. Pracuje v turecké části Kypru jako botanik. V Čechách prý před sto lety studoval na Karlově univerzitě. Našeho disidenta Havla učil hrát na klarinet. Samet se turistů z Anglie okamžitě ujímá a nás napadne, že je to nejspíše jakýsi nahaněč turistů.

Ve studentské a učitelské čajovně se sejdeme s děvčaty. Je to nejspíše jediná čajovna v tomto městě, kde se mohou ženy společně sejít s muži a u čaje si poklábosit. Setkání se studenkami jsem se docela děsil, ale po zjištění, že děvčata hovoří mnohem hůře anglicky než-li já, spadla ze mne veškerá nervozita. Nakonec to byla docela sranda.Samet unuděn odejde. Mi musíme z děvčaty a učitelem zůstat až do večera, abychom neurazili. Pak se rozloučíme a učitel nás odtáhne ještě do hospody. Dá si dvě piva, začne koulet očima, drbat se na své zpola plešaté hlavě a anglicky cosi drmolit o sexu. Ptá se nás na české kurvy. Cena za sex se slečnou z Perlovky se mu zamlouvá. Začne plánovat cestu do Prahy. Chce nám objednat Dyarbakirské kurvy, jejichž jména a čísla má na svém mobilním telefonu. Jsou prý mladé a krásné a dvě hodiny sexu s nimi by nás vyšli na 30 000 000. Nadrženého, po dvou pivech zborceného učitele, přeruší přicházející Samet. Mám v sobě páté pivo a tak si troufnu oba dva nařknout z přiživování se na turistech.Popírají to a tvrdí, že je pravda, že dnes peníze nemají, ale zítra budou mít a zaplatí tolik piv, kolik sneseme. Dobře vědí, že zítra odjíždíme.

S Jirkou se hrozně nameteme, až se pak oba svalíme před hospodou. 45°vedro nás porazí. Ztratíme oba kšiltovky a na druhý den se probudíme s bolehlavem.

15.7-18.7 Tatvan, Nemrut Dagy

Táhneme se za město. Na korbě auta ujedeme mezi rajčaty 5km. Stopujeme dál. Zastaví příjemný pán s klimatizovaným autem, se zlatými prsteny na rukou a dvěma revolvery v tašce, kterými se ihned po rozjetí vozu pochlubí. Jede prý do městečka Hani a jestli se tam s ním nechceme podívat. Je to trochu z ruky od našeho cíle, kterým je Tatvan, ale souhlasíme. V krásné krajině hor nás vítají ostnaté dráty, vojáci se samopaly a kontroly projíždějících aut. Nechtějí nás dál pustit. Pán nás tedy vyloží, řekne sorry a mi se pak musíme dolmusem za 4000 000 vrátit. Později se dozvím, že by snad v onech místech měl být terorismus, o kterém se tvrdí, že v Kurdistánu skončil před 6-ti lety. Uzemí je také neprůjezdné od 18:00 do 6:00.

Dalším dolmusem dojedeme do městečka Sivan, ve kterém turistu ještě neviděli. Koupíme si jízdenku do Tatvanu za 8 000 000. Na jízdence jsou nadepsána čísla našich sedaček. Byl to podvod na kterém prodavač pěkně vydělal, protože si pro nás místo klimatizovaného autobusu přijel přeplněný dolmus.

Jízda nádhernou krajinou končí v Tatvanu. Ubytujeme se ve strašidelném hotelu, ve kterém se můžeme osprchovat jen jednou a to ještě v danou hodinu. Pasy si nechají, prý je musí odevzdat ke kontrole policii. Z recepce zavolají nahaněči turistů, který nám s přišitým úsměvem vtrhne na pokoj a anglicky nás začne lákat do své restaurace. Máme hlad a tak na falešnou hru přistoupíme. Šiškebab ze skopového masa nás přijde na 400 000. Průvodci je 20 let. Pochybuji, že restaurace patří jemu.Cena byla předražená a nahaněč má samozřejmě peníze z toho, když si turista u jiného obchodníka něco zakoupí. Mladík se nás drží jako klíště. Mele stále něco anglicky. Ptá se nás, jaké máme plány na zítřek. Říkáme, že se chceme podívat na horu Nemrut a on hned , že má známého taxikáře a že pojede s námi. Zapomeň, chlapče.

Vrátíme se do hotelu. Osprchovat se můžeme ve 22:00. No, osprchovat, spíš se polévat vodou z kýble. Máme na to pět minut. Je to k posrání. Pak ještě přijde k nám na pokoj malej cucák z recepce a chce po nás 2 000 000 za osprchování. Nevěříme vlastním uším. Nic mu nedáme a pošleme ho spát. Přijde ještě jednou. Tentokrát vrátit pasy.

Další den je neděle a turistické centrum s hodným pánem, který nás, (podle internetu), vyveze na horu Nemrut, ubytuje nás u sebe doma a dá nám najíst, je zavřené. Vydáme se tedy k hoře pěšky. Zastaví u nás dolmus se třemi lidmi a že prý jedou k našemu cíli a jestli se nechceme také svést. Nezdá se mi to, ale Jirka je nadšen při představě, že na

2 938 metrovou horu nebude muset šlapat pěšky a do dolmusu nasedneme. Ve čtvrtině kopce stojí kamenná vesnička. Dolmus zastavuje tak sedmnáctiletý fracek se samopalem přes rameno. Nastoupí a hlasitě se o nás baví. Kluk má nevraživou tvář a neustále nás hlídá očima. Jsme na vrcholu a já nemám příjemný pocit. Před námi se objevuje obrovský kráter s tmavě modrými jezery. Vjíždíme do jeho jícnu a jedeme vstříc našemu osudu.

Odvezou nás na druhou stranu kráteru. Žádají za svezení 25 000 000!!! Máme jen 15 000 000 a ty si po menším dohadování sami vezmou. Pak spokojeně odjedou pryč. Jsme bez peněz. Sedmnáctiletý partyzán se jmenuje Sali a začne k nám být docela přátelský. Já jsem šíleně nasranej a nejraději bych vraždil. Od včerejška nás všichni jen okrádají. Nikdo se neprojevil pozitivně.

Táhneme se přes celý kráter k jeho vrcholu. Kurdské rodinky jezdící se sem koupat, mají plná auta a ani při dobré vůli bychom se tam nevešli. Řidič poloprázdného auta by nás svezl, ale jen za 15 marek. Nemáme vodu, žízníme. Bez vody jdeme po cestě, která je stejně vyprahlá jako naše hrdla.. Šlapeme po nábojnicích, které jsou rozházeny všude kolem. Kousek od cesty se na nás šklebí stará, nevybuchlá protitanková mina. Ozbrojení vojáci si do ticha kráteru jezdí ve svých vojenských vozech zastřílet. Skoro za úplné tmy se dostaneme do oné kamenné vesnice. Zdraví nás zde přítomný Sali se svým stejně ozbrojeným kamarádem. Pošle malého chlapce pro vodu a zastaví nám právě projíždějící dolmus. Sláva, můžeme se svést zadarmo pod Nemrut. Vrátíme se do Tatvanu. Nechceme platit za hotel a tak rozložíme spacáky na místě, kde se přes den vyrábějí cihly. Zvysoka kašleme na město Van, kam jsme se původně chtěli dostat a měníme směr na sever. Cíl je město Erzurum.

18.7-19.7 Erzurum

Stopem a dolmusem dojedeme do městečka Muš. Zajdeme na čaj. Zde turistu též neviděli. Majitel mluvící obstojně německy ukazuje na obraz Turky zbožňovaného prezidenta Ataturka a říká : „ IDIOT, IDIOT!“ Začneme se s ním bavit o politice. Dozvíme se, že právě slavný Ataturk sjednotil Kurdy s Turky, ačkoliv Kurdové chtějí alespoň vlastní parlament. Musí se učit turecky, mají zakázanou vlastní hudbu a filmy. Na západní straně Turecka neseženou práci.- Čaj máme zadarmo a dostaneme originální kazetu kurdské hudby. Zlepší se nám nálada.

Stopem se dostaneme k odbočce na Erzurum. Jsou zde jakési hranice. Ujmou se nás vojáci a muž mluvící německy. Vnucuji mu myšlenku, že za autobus nehodláme platit a chceme pokračovat dále stopem. Vojáci zastavují auta, zjišťují od řidičů kam jedou, aby nás mohli k někomu naložit. Je to docela sranda. Nakonec stejně skončíme za usmlouvanou cenu v autobuse. Každých 50km probíhá kontrola občanek a pasů. Jedeme přes území s největším výskytem terorismu.

Erzurum je položeno 1 853 m. n. m. Je to moderní, ne tolik konservativní město. Exotika na severu končí. Nyní začnou Mack Donaldy a Burgr Kingy. Jediná výhoda je ta, že v těchto amerických bufetech se v klidu vyserete. Není nad zápaďacké toalety. Večer to přijde. Můj první břichabol, průjem, horečka spojená se zimnicí. Ráno mi je lépe a jsem s Jirkou připraven na cestu do Mačky.

20. 7.-22.7. Mačka, Sümela

Na autobusovém nádraží zakoupíme za 900 000 jízdenky na autobus, který z Erzurumu odjíždí ve 13°°. Do malého, moderního města, přijedeme před pátou hodinou. Za městem stopujeme, protože se ještě téhož dne chceme dostat ke chrámu Sümela, vzdáleném od Mačky 15km. Na korbě auta ujedeme jen kousek a tak se vrátíme ke campu, co jsme z auta viděli a za blbé čtyři melouny si zde smíme postavit stan. Asi 10 Turků zde připravují hostinu a nejprve postupně a nakonec všichni se sejdou u našeho stanu a se zájmem se dívají, jak se takový plátěný domeček staví. Vždyť to v životě neviděli! O spacáku si mysleli, že je to polštář pod hlavu. Zde přítomný hudebník umí dobře německy. Má krysí oči a nepříjemný pohled. Lezou nám do stanu a když se přijdeme podívat mi co že to kuchtí, muzikant se na nás hrubě osopí, co tu chceme, jestli jsme hladoví?! Je nám z nich blbě a tak se sebereme a odejdeme do města. Sedneme si v zahradní restauraci, zpěvák pěje turecky. Pohoda. Vrátíme se ve 22:30. Stan je v pořádku, skupina Turků je tichá. Později odjíždí.

Ráno si masírujeme nohy na 15- ti kilometrovou výpravu k chrámu Sümela. Utrapná cesta do mírného kopce po silnici nás dovede k budce, kde zaplatíme vstup do parku a chrámu a poprvé uplatníme studentské ISIC karty. Sümela je chrám stojící vysoko ve skále. Je od roku 1998 v rekonstrukci a opravy by měli být dokončeny tohoto roku. Objekt je ale přístupný. Chrámové stěny jsou pomalovány četnými malbami s křesťanskými motivy.

Pod klenbou sedí kudrnatý kluk, píše deník, vedle leží 3 ruksaky a osoba zachumlaná ve spacáku. Samozřejmě jsou to kluci z Čech. Dozvíme se, že chtěli původně cestovat do Gruzie, ale kvůli vysoké částce za vízum projíždějí jako mi Turecko. Odjíždíme všichni dolmusem k našemu campu , nemocnému dáme antibiotika. Zaplatíme camp a o kus dál jej opět i s Vláďou, Davidem a Rudou rozložíme. Samozřejmě zadarmo za očumování překvapených tureckých dětí. Jeden stoletý vousatý pán nám pomohl, dokonce s úsměvem , zasunout kolíček od stanu do země.

V Mačce vypijeme každý,(kromě maroda, který hlídá stany a bágly), tři dánská piva značky Tuborg a koupíme na večer dvě sedmičky turecké vodky. Vrátíme se ke stanům a zlijeme se hezky po česku. Další den jen tak poleháváme, nemocnému Rudovi je lépe, za to mi jsme mrtví. Později se rozloučíme s klukama, (jedou do Šanli Urfa) a stopem popojedeme do přímořského města Trabzonu.

22.7.-25.7. Trabzon, Giresun

Trabzon je moderní, skoro Evropské město. Líbí se nám. Jen zapáchající skládka, rozpínající se podél pobřeží, s kroužícím hejnem hladových racků, městu ubírá na kráse. Jdeme podél moře směrem k Samsunu a hledáme fleka na spaní. Objevíme skvělé místo k postavení stanu. Výhled na moře, o něco výše zahrádka s hudbou a příjemný tlouštík, který stanuje kousek od nás s kupou dětí. Pozve nás na colu a cigára. Dorozumívám se s ním německy.

Ráno nás vítá sluníčko a mi se rozhodneme strávit v Trabzonu ještě jeden den a noc. Do muzea Aja Sofija jsme vzhledem k našim studentským průkazkám vpuštěni zdarma. Jedná se o pravoslavný kostel s četnými malbami. Zbytek dne trávíme couráním po městě a koupí pár kusů oblečení, kterého je zde velký výběr. Na tržnici je obzvláště vše laciné. Vilu prezidenta Atatürka sice nenajdeme, za to strávíme dvě hodinky koupelí v krásných, sultánových Hammamách. Jenom na vstupném nás natáhnou.

Odjíždíme z Trabzonu klimatizovaným autem, které řídí pán mluvící výhradně turecky. Je to stejný típek jako francouzký herec Jean Reno. Zastavíme po 50 km před jeho domem. Pozve nás na čaj a seznámí s celou rodinou. Jsou všichni hrozně fajn. Vlastní terasu s výhledem na moře, kde se naobědváme,(švédský stůl), a na cestu dostaneme tašku plnou blum, hrušek a oříšků. Tak tento stop nám nahradil pána, který měl sedět na informacích v Tatvanu.

Stop žádná sláva a až po hodině a půl nás jeden, zakrslý, zakletý skřítek odveze na začátek města Giresun. Procházíme celým městem, které je roztahané po celém pobřeží. Je 17:30 a pokračovat dál do města Samsun vzdáleného 203 km, nemá cenu. Hledáme místo na spaní. Znečištěné pobřeží je plné krys a tak variantu pro přespání na pláži zamítáme. Podloubí rozestavěné mešity u moře je nám ochotno zajistit střechu nad hlavou. Do 22:30 sedíme v čajovně a pak jdeme spát. O půlnoci se nad námi jako duch zjeví starý, ožralý Turek

Máchá opile rukama a cosi hlasitě mektá turecky. Vypadá děsivě. Jirka se s ním dá do řeči. Dělám že spím, ačkoliv má ruka třímá rukojeť nože. Chlápek si vynucuje pozornost. Chvíli se chechtá, chvíli křičí a přeříkává modlitbu k Aláhovi. Jirka musí modlitbu opakovat. Pak ten ožrala, který je jako mi bezdomovcem, si jde lehnout o kus dál mezi dřevěné trámy, kde se přikryje připravenou dekou. Je klid i když jsme ještě notnou chvíli ve střehu.

25.6.-28.6 Samsun, Sinop

Další den se na třikrát dostaneme se samými pohodovými lidmi do města Samsun. Ubytujeme se ve velmi strašidelném hotelu za 4 000 000. Město je větší než-li Trabzon. Lidé se zde na severu na nás přestali dívat jako na tvory z jiné planety a pokřikování: „Wots your name?“, také vymizelo. Sedíme na postelích v „hotelovém“pokoji a sledujeme šváby lezoucích po ze stěn zpola odlepených tapetách. Usuzujeme, že je lepší spát někde venku a zadarmo.

Autobus do Sinopu odjíždí ve 12:30. Je to nejhezčí autobus jakým jsme doposud jeli. Obsluha je vynikající. Taky za ty prachy… 250 Kč za 160 km.

Sinop je nevelké, příjemné městečko, obklopeno mořem. Moře je na rozdíl od Trabzonu čisté a pláž s přivřenýma očima také. Ze starobylých hradeb města, jsme si vytipovali dobré místo k postavení stanu. Nyní se náš stan zelená nad pláží již třetí den. Obešli jsme celý poloostrov, což byla hrozná štreka šplhání se nad útesy. Sinop vlastní i muzeum, které je poměrně nezajímavé a drahé. DOPORUČUJI: Zakoupit si palubní lístek do Istanbulu, nebo z Istanbulu do Sinopu. Cena lístku je 420 Kč za 22 hodin plavby po černém moři na luxusní, několika patrové lodi. Loď obsahuje bary i bazén. Bohužel v něm chyběla voda. Loď vyplouvá dvakrát týdně Istanbul-Sinop-Samsun-Trabzon a zpět.

Istanbul, Princovi ostrovy

Ubytovali jsme se v hostelu za 9 000 000 oba.( Z celého Turecka nejpěknější pokoj i se sprchou.) Prošli jsme velkou část města. Je vedro a všude plno lidí. Zjišťujeme, že Istanbul je oproti jiných měst velmi drahý. Další den nám vlak odjíždí do Bukurešti až ve 23:55. Blbej čas a tak se lodí vypravíme k Princovým ostrovům. Loď připlouvá ke čtyřem ostrovům, mi vystupujeme na druhém. Ostrov je posetý krásnými vilkami, které si zde nechali postavit bohatí Turci. Rozkvetlé zahrady a malinkaté pláže mají na ostrově své kouzlo. Ceny tu jsou též kouzelné.- Vrátíme se do Istanbulu a jdeme se podívat ke vzdálené mešitě tyčící se nad Zlatým rohem. V hostelu vyzvedneme batohy, které nám tam ochotně pohlídali a na nádraží na které kdysi přijížděl známý Orient expres, čekáme na vlak Poslední peníze utratíme samozřejmě za piva.

Cesta domů, (při které odumřelo mnoho nervových buněk).

Drkotajícím vlakem opouštíme Istanbul. Je nám smutno. Ve čtyři ráno jsme vzbuzeni. Musíme vylézt z vlaku a jít si přes dva perony do kanceláře natisknout turecké razítko. Nashledanou Turecko!

Již bulharský průvodčí po nás vyžaduje příplatky za rezervaci, které po nás samozřejmě zatím nikdo nechtěl. A to sedíme stále ve stejném vlaku a kupé. Bulharský průvodčí nejspíše upadl a to rovnou na hlavu. Blbě se na něj zazubím, on s pochopením odejde a už se neukáže. Pak se nám rumunský celník hrabe rukama v posranejch spodkách v batozích. Když žádný heroin nenajde,(kromě bílých lihových kostek na vaření, které ho moc zajímají), nešťastně odejde.

Bukurešť – Za 15 minut nám odjíždí vlak do Budapeště. Vlak z Istanbulu měl totiž 3 a čtvrt hodiny zpoždění, tak že nic nestíháme. Naštěstí jiný vlak do Budapeště má osmdesáti minutové zpoždění,(už tu dávno neměl být), a tak nakoupíme na další únavnou cestu nutné zásoby jídla a cigaret. Personál železnic kontroluje lístky již před peronem a nechtějí nás pustit k vlaku bez jakýchsi rezervací. Už je to opět tady. Chtějí po nás 8 dolarů. Vlak odjíždí za necelých 10 minut, tak se jim vyškubneme a násilím projdeme. U vlaku chtějí opět nějací lidé vidět naše rezervace. Musíme s nimi běžet zpět do haly. Tam nám rezervace zakoupí za 100 000 lejí, což je 200 Kč.Vlezeme do předního vlaku. Rezervace zde samozřejmě neplatí. Jsou vystaveny na vlak jedoucí v 0:20. A ochotní pánové už po nás vyžadují 40 dolarů. Už toho máme právě dost. Táhneme se s batohy úzkými uličkami vagónů až na samý konec vlaku. Sprostě nadávám. Přední vagóny jsou lůžkové vozy z jejichž kupé vykukují překvapené české hlavičky s dohněda opálenými tělíčky, vracející se s cestovkou od moře. Nejsou k nám příliš přívětivý, (jak Češi umějí být). Říkají: “To jsou naše rezervované vagóny“, jako by jsme je tam chtěli okupovat! Jak bylo Čecháčci na dovolené u moře? Asi nic moc, když jste tak nepříjemní. To Turci potkat ve vlaku svého krajana, už by ho zvali k sobě a hostili!

Sedíme v jediném nerezervovaném vagóně. Opět přijdou ti dva rumunští zmrdi a vyžadují svou nejapnou finanční částku. Vytečou mi nervy a řvu jim do ksichtu ty nejsprostější nadávky. Vykouříme s Jirkou cigára a přesedneme si do jiného kupé. Už se neobjeví. Za to přijde skřet průvodčí, kurvička od pohledu a svými vyřvanými hlasivkami chce od nás opět 40 dolarů za rezervaci. Ukazujeme na dveře od kupé, kde je jasně německy napsané:, Nicht reservieren‘. Mektá něco rumunsky. Odejde, ale hned se zase vrátí. Vyhrožuje, že nás vyhodí z vlaku. Odejde a přijde ještě několikrát. Nedovolí nám ležet, spát. Částku sníží na 12 dolarů. Nedostane ani korunu a po čase dá pokoj. –VEŠKERÉ REZERVACE JSOU NESMYSL. JSOU TO JEN ZLODĚJI!!!! NIKOMU NIC NEDÁVEJTE!!!!!!!!!!!-

Usínáme. Přikryjeme se spacáky. Přistoupí dva Rumuni. K ránu nám systematicky kradou cigarety z krabiček, které jsme hloupě nechali ležet na stolku. Jednou si toho při probuzení všimnu a schovám vše pod spacák. Koukají co ukrást a já již neusnu.

Konečně Budapešť! Vyberu z bankomatu peníze. Koupím telefonní kartu,(„halo už jedeme“), tři piva, láhev rumu a coly do vlaku. V bufetu si dáme jídlo.

Sedíme v přenádherném vlaku do Prahy. Průvodčí a chlápci od pasovky jsou příjemní. Záchody jsou čisté, mají prkýnka a teče i voda. Přestáváme být ve střehu. Načínáme za Bratislavou láhev rumu a těšíme se na Prahu.

http://www1.lf1.cuni.cz/~jdamm/turecko2.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .