Do Španělska stopem

Cesta tam:

29.6.2003:

Vítek přijíždí ke mně domů okolo 9. hodiny a hned vyrážíme na stopa na Novou Hospodu ke kiosku za konečnou trolejbusu. Je to náš první stop na takovou vzdálenost, tak jsme trochu nervní. Naštěstí nám hned tak za půl hodiny staví maník. Naše 1. velká chyba-dováží nás jen na Přimdu. Zbytek cesty na Rozvadov musíme jítpěšky. Je to pár kiláků, a tak jsme už první den odpoledne docela hotoví.

Na hranicích si z nás celník dělá evidentně srandu, nechává nás prohledávat snad úplně vše co s sebou máme, vyptává se nás kolik máme peněz, prostě hrůza. Když mu říkám, že mám 85 eur a jedu tak na týden, tak se docela diví. Když mu ale Vítek řekne, že pokračujeme dál do Španělska, tak už vůbec nechápe a radši jen rezignovaně mávne rukama.

Za Rozvadovem chytáme stopa do Norimberku. Tahle cesta nám ale zabírá taky víc času než jsme čekali, jedeme totiž přes Bayreuth. Kohoutík celou cestu vesele koketuje se dvěma slečnami na zadním sedadle přeplněného auta, zatímco já se svojí němčinou raději sleduji, co se děje venku… V podvečer konečně dorážíme do Norimberku, ale Němci nás vyhazují na dálnici, která vede jen do Mnichova, což znamená pěknou zajížďku. Než se z toho vzpamatujeme, je tma a my jdeme poprvé na cestě spát. Stavíme stan hned pod dálnicí, takže nám pak celý následující den docela hučí v hlavě, ale s tím počítáme. Vítek má malé cukání to otočit a nabrat směr Plzeň.

30.6.2003:

Dopoledne se definitivně rozhodujeme, že to střelíme přes Mnichov a máme štěstí, bere nás milá Frau, která si pak kvůli nám zajíždí asi 40 km za Mnichov směr Augsburg.Je z toho mírně nervózní, protože spěchá do Mnichova k zubaři a díky nám to nestíhá. No nic, ta už jen tak stopaře příště nevezme. Nakonec nás vyhazuje na výjezdu tak 40 km před Augsburgem, kde stopujeme tak hodinu, než nás místní děda doveze do Augsburgu.

Během odpoledne se dostáváme dalšími dvěma stopy až ke Karlsruhe, kde ve stopu pokračujeme. Frekvence aut tu není zrovna moc velká, ale přesto se nám daří zhruba po hodině skvělý stop. Na půl hodiny tu zastavuje kamioňák z Pardubic a frčíme s ním podél francouzských hranic až ke Švýcarsku. Po cestě s ním probírám plzeňský a pardubický hokej (vycházím z tohoto souboje mírně poražen !), přičemž si řidič s přehledem stíhá luštit v mapě, kterou má na volantu. Příliš ho ani nevzruší, když přejíždí krajnici a míří ven ze silnice. Trochu mi z toho zatrne, ale týpek se stejným klidem strhne volant zpět na silnici, aniž by zvedl oči od mapy a trochu nechápavě sleduje moji mírně zpocenou tvář.

Když nás vyhazuje na malém odpočívadle, je už tma a navíc leje. Docela blbá vyhlídka na nadcházející noc. Naštěstí nestojíme ani pět minut a bere nás německý kamion. Dnes pojede už jen kousek za hranice (k Mulhouse), ráno nás vezme až k Lyonu. Za půl hodiny stavíme už na francouzským odpočívadle a za pěknýho lijáku jdeme chrápat (je to naposledy za celou akci, co vidíme déšť). Než stačíme postavit stan, jsme totálně prochcaný (včetně vnitřku stanu), ale usínáme docela spokojený. Další den už chceme být ve Španělsku.

1.7.2003:

Brzo ráno vyrážíme do Lyonu. S tímhle řidičem toho moc nenamluvíme, za celou cestu prohodíme jen pár frází. Před Lyonem nás vyhazuje na docela rušném odpočívadle, ale jako naschvál na nás všichni Frantíci serou. Pak ale přichází bomba – staví nám autobus. V něm sedí sám řidič, který nás prý vezme zadarmo až do Montpellier (cca 400 km). Za chvíli se dozvídáme, co je zač. Koupil si nový autobus v Německu, Mercedes, a teď si ho veze domů do Toulouse. No a protože je docela výřečný a nechce jet sám, tak nám s chutí zastavuje. Ještě kus cesty se strachuji, jestli nakonec nezastaví a neřekne – každej 100 eur, please. Stejně bych se mu vysmál, v tuhle chvíli mám u sebe asi tak 75 eur. Naštěstí se nic takového nestane, je to pohodář. Když vidí Víťu, že klimbá, ukazuje mu, aby si šel hodit šlofíka na zadní sedačky kde se může natáhnout. Víťa neodmítá a za chvíli se válí spokojeně vzadu (škoda, byl rychlejší než já…). Podařený stop končí v Monpellier, vzal by nás až do Narbonne, ale už nemá kredit na ty jejich dálnice, a tak dál po dálnici nepojede. Vyhazuje nás u mýtného, kde na nás už z dálky troubí další kamion. Máme to ale dneska štěstí. „Barcelona?“, ptá se mě vysmátej Španěl. Jsme z toho celí hotoví, tohle jsme nečekali. Jenomže pak z něj vylejzá, že nejede do Barcelony, ale do Madridu přes hory, takže se s námi loučí v Perpignanu. Domluva s ním není moc lehká, zkoušíme to s Vítkem english, deutsch, on zase na nás espaňa, italiano. Nakonec to zkouším se španělským slovníkem, ale jedna z mála věcí, na které se shodneme, je hudba – MACEO PARKER. Když nás vyhazuje, tak už do setmění zbývá jen pár hodin, ale ještě to zkoušíme. Asi v 9 večer nás bere Španěl s dodávkou, která se při jízdě docela klepe. Dveře, u kterých sedí Vítek, se tváří, jako by se každou chvílí měli rozsypat. Vyhazuje nás u Gerony, 150 km před Barcou. Ten den končíme, je tma a stopovat by už nemělo smysl. Zítra to dorazíme (omyl…).

2.7.2003:

Celé dopoledne trčíme v Geroně, pak nás německý osobák bere do Tarragony, kde se zbytek dne marně snažíme chytit stop. Všichni Španělé na nás jednoduše dlabou. Necháváme se odvézt alespoň na nádraží, ten kousek do Vinaros už holt dojedeme vlakem. V noci ale celý vysmátý s Víťou míjíme přestup na jiný vlak a v noci tak trčíme v Tortose – jsme pár kiláků od cíle, ale jiný vlak už nejede, stopovat tady nemá cenu skoro ani ve dne. Jsme v centru města, a tak se jde chrápat někam k nádraží-nakonec prolejzáme plot a spíme přímo u nějakého skladiště na nádraží. Ráno bereme kliku a prvním vlakem odjíždíme konečně do Vinaros – hurá.

Cesta zpět:

9.7.2003:

V půl desáté vyrážíme na benzinu ve Vinaros. Čekáme, že se tu zdržíme dost dlouho, protože se ve Španělsku vůbec nedá stopovat, ale to asi není žádná novinka pro toho, kdo to již zažil. Tak po hodině a půl nám ale staví německé LKW a Víťa mi radostně sděluje, že se můžeme svézt až do Německa. Má to ale malý háček, kamion jede do Kolína nad Rýnem, což je kousek od belgických hranic. Mohli bychom sice vystoupit třeba v Lyonu, aby to nebyla taková zajížďka, ale Němec nás bere hlavně proto, aby po cestě neusnul, protože jede nonstop bez jakékoliv pauzy, a tak se spolu domlouváme, že to holt vezmeme až do Kolína. Už ve Španělsku nám říká, abychom s ním po cestě konverzovali, jinak by to mohlo dopadnout docela špatně…

Po cestě je s řidičem docela zábava, jen neustálé přehrávání jedné 45-minutové kazety nás začíná docela srát. Slyšet 24 hodin v kuse Makarenu není nic moc, ale po čase to už ani nevnímám. Za celou jízdu, což je docela dost přes tisíc kilometrů, stavíme asi jen třikrát tak na dvacet minut. To je výhoda pro řidiče v EU, protože nejedou přes žádnou celnici, a tak je vlastně nemá celou cestu kdo kontrolovat, jestli dodržují povinné 4-hodinové pauzy na odpočinek. Snad jen u náhodných kontrol u hranic, to je jediné místo, kde se řidič trochu potí. Pokaždé, když vidí policajty, říká jen scheize, scheize…

Po cestě se od něj dovídáme docela zajímavé věci, například nám sděluje, že dříve dělával mechanika u McLarenu ve F1. Nevím, zda si z nás tak trochu nestřílí, ale mluví docela věrohodně, tak mu to baštím.

Někde ve Francii už mi upadá hlava, a tak mírně podřimuji. Ještě, že neřídím… Víťa se naštěstí drží docela statečně, a tak je to v pohodě. Když se konečně zcela probírám, zjišťuji, že jsme na nějaké zapadlé silnici v Německu. Dívám se nenápadně na Vítka a ten jen čumí před sebe na silnici a v duchu si říká to samé co já – kde to sakra jsme! Němec se s námi loučí ve vesnici asi 60 km od Kolína a pospíchá domů za manželkou a dětmi. Hned co zmizí za zatáčkou, zjišťuje Víťa, že nechal v autě doklady – údajně kvůli mě… V tomhle místě se loučíme, Vítek jde na policii, já se trhám a jedu od té doby sám.

10-11.7.2003:

Nejdříve se musím dostat do Kolína nad Rýnem, ale těch pár kiláků mi zabírá celé dopoledne. Konečně, říkám si, teď už to půjde rychle,ale…

V Kolíně strávím 4 hodiny na benzíně, je tu sice dálnice na ………., ale nikdo tam nejezdí,takže musím nakonec jet přes Bonn, během zbytku dne pak ujedu ještě tak 100 km (4 stopy !). Večer mám ale štěstí – na odpočívadle kousek od …………. se domlouvám s Kladenským kamioňákem, který mě ráno vezme s sebou. Mám vyhráno, ve dvě odpoledne budu v Plzni, a tak stihnu večer jít na pivečko ke Kohoutům, jak jsme si domluvili už ve Vinaros. Mám ještě 20 eur, tak před spaním dopřávám pěkně šťavnatý steak v bistru (5 euro). Pak se zabalím do spacáku a spokojeně usínám na trávě za restaurací. Co asi dělá Víťa… (teprve v Plzni o pár dnů později se dovím, že odjel z Kolína chvíli přede mnou a do Plzně dorazil dřív než já.