0
0

Sedli jsme na skútra a jeli na dovolenou v Severních Čechách… a skončili jsme v Chorvatsku v Marakrské!

Den 1 – sobota 2.7.2011

Stojíme na parkovišti u hypermarketu v Ostravě, kde dokupujeme baterie do fotoaparátu a právě se chystáme na odjezd do Severních Čech, kde chceme strávit týden naši moto-dovolené. Už jen přes otevřené hledí přilby má žena procedila: „Předpověď nic moc, v Čechách leje, zima, no prostě hnus! Škoda, že nemůžeme někam do tepla, že máme jen týden času“. To je fakt škoda, myslím si a vyjíždíme. Než jsme ale opustili Ostravu, byl jsem přesvědčen, že peníze co máme a hlavně čas co máme, nám budou stačit na to, abychom si opravdu zajeli někam do tepla, zvláště, když pro sever republiky předpovídali pro další dny více vody a méně slunce, než je zdrávo… Skútr Honda Silver Wing 600 byl připraven dobře, a tak jsem na první křižovatce změnil směr a místo na Bruntál jsme vyrazili na Brno, kdy jsem byl rozhodnut, že pojedeme do Itálie a po cestě se rozhodneme kam tam. V Brně při tankování jsem tento můj úmysl ženě prozradil, což ji vyloudilo úsměv na tváři a navrhla, jestli bychom nemohli raději do Chorvatska, jelikož do Itálie je to daleko, i když záleží kam. „Návrh z mé strany schválen, jedeme!“. Vyrazili jsme, pak na rakouských hranicích si koupili dálniční známku na deset dnů za 5,-€ a pokračovali jsme na Vídeň. Jelikož jsme z Ostravy vyjeli až okolo 15. hodiny, za Vídní jsme byli před na 19. s tím, že někde před Grazem musíme rozbít stan v nějakém kempu. Cestou na Graz se ale začalo stmívat a na skútru začala být v tomto zatím nepovedeném létě zima, hlavně na ruce. Proto jsme už za šera, asi 25 kilometrů za městem Wiener Neustadt, sjeli z dálnice A2, procházející malebným pohořím Nízkých Taur, do vesnice Putersbaumgarten, kde jsme se od místních dozvěděli, že nejbližší kemp je odtud vzdálen asi 30 km směrem kam namířeno zrovna nemáme. Proto jsme se ubytovali za 50,-€ (dvě osoby se snídaní) v místním hotýlku, večer si tu dali pivko a zalehli.

Den 2 – neděle 3.7.

Probuzení bylo do silně chladného a lehce deštivého dne, ale po snídani jsme vyrazili za teplem, i když stále lehce mžilo. Za městem Graz přestalo pršet a konečně jsme se dočkali tepla, jelikož během následujících asi 70 km se oteplilo snad o 10 stupňů. To už jsme byli na slovinských hranicích, kde jsme zakoupili sedmidenní dálniční známku za 7,-€ (tedy dražší o dvě eura než v Rakousku a ještě s o dva dny kratší platností) a poté vyjeli směr Maribor. Jelikož jsme ale v Chorvatsku chtěli jet kolem moře, a potřebovali jsme se dostat na Rijeku, pokračovali jsme z Mariboru po dálnici A1 na Ljubljanu, kde jsem ale měl už dost „hltání dálničních kilometrů“. Proto jsme z okruhu kolem Ljubljany sjeli na silnici číslo 106 a pokračovali po ní směrem na Kočevje. Nutno říci, že po celé, asi osmdesátikilometrové trase z Ljubljany až na hraniční přechod Slovinska s Chorvatskem (Petrina/Brod na Kupi) byla doslova krásná silnice, v krásné oblasti „Suha Krajina“. Na uvedeném hraničním přechodu jsme byli jediné vozidlo a pouze po kontrole OP jsme vjeli do Chorvatska. Po již horší silnici jsme po osmi kilometrech sjeli na dálnici A6, po které to bylo necelých 40 km do Rijeky. Tady jsme najeli na silnici číslo 8, po které jsme kolem moře, územím Přímořsko-gorskokotarské župy ujeli asi 35 km a ve městečku Crikvenica se ubytovali v apartmánu za 50,-€ na jednu noc (cena byla od tří nocí 35,-€ na noc, ale jednu noc za tuto cenu prodat nechtěli). Tady jsme se chtěli domluvit, kde v Chorvatsku vlastně zakotvíme. Při večeři v jedné z venkovních restaurací v blízkosti pláže jsme se domluvili, že další den se pojedeme podívat po stopách Vinnetoua, tedy na Plitvická jezera, a pak pojedeme dále do Makarské.

Den 3 – pondělí 4.7.

Brzo ráno jsme vyjeli z Crikvenice, po cestě si dali snídani v jedné z restaurací u cesty a pokračovali jsme po silnicích číslo 50, 52 a 1 k Plitvickým jezerům, kam jsme asi po 130 km dorazili. Tyto silnice vedou horami, kde kousek rovinky je vyjímkou a když odbočíte od moře do hor, stojí za to na pár místech zastavit a pokochat se krásný

Na parkovišti u Plitvických jezer jsme zdarma zaparkovali motorku na hlídaném parkovišti (auta to tak levné nemají), vystáli si asi 30minutovou frontu u pokladny, zaplatili 220,-Kun (715,-Kč) za dvě vstupenky a vydali se na prohlídku jezer, která jsou od roku 1979 zařazena do světového dědictví UNESCO. 16 jezer je uspořádáno terasově a turistický chodník vede po obou stranách těchto jezer. My jsme sešli k jezerům, turistickou lodí (je v ceně vstupenky) přejeli na druhou stranu k turistické stezce a davy turistů snad z celé Evropy se prodírali dál a dál.

U čím výše položeného jezera jsme byli, lidí razantně ubývalo. K nejvýše položenému jezeru jezdí kyvadlová, autobusová doprava (je také v ceně vstupenek), kterou jsme využili pro cestu dolů, jelikož jsme se už nechtěli prodírat davy lidí u níže položených jezer. Jezera a příroda je tu opravdu nádherná, ale při příští návštěvě bych zde byl určitě hodně brzy ráno, abych se vyhnul davům a abych pořídil lepší fotografie, jelikož většina vodopádů a krásných scenérií je orientována na východ a okolo 12. hodiny tyto jsou již ve stínu.

Po (pro některé) adrenalinové cestě autobusem dolů (autobus má 3 přívěsy a silnice je samá serpentýna) jsme vyjeli po silnici číslo 1 směrem na Makarskou, kam jsme to měli ještě necelých 300 km a bylo po 15. hodině. Silnice vede přes chorvatská pohoří, tedy spousta serpentýn, a téměř žádná civilizace. Z tohoto jsem začal být silně nervózní, jelikož v nádrži benzín mizel a pořád žádná vesnice, natož pumpa. Doslova na výpary jsme ale dojeli do města Knin, kde jsem se na pumpě uklidnil. Bylo pozdě odpoledne a bylo nám jasné, že do Makarské za světla nedojedeme, proto jsme mezi městy Sinj a Split najeli na zánovní, krásnou dálnici, abychom si cestu urychlili.

Po sjetí z dálnice jsme už za tmy přejeli pohoří Biokovo k reviéře a po silnici číslo 8, asi po 20ti kilometrech, jsme dojeli do Makarské, kde jsme museli sehnat ubytování na další dny, jelikož jsme předem samozřejmě nic domluvené neměli. Hned na kraji města stála spousta provozovatelů apartmánů, kteří přímo u cesty nabízejí ubytování. Až asi na třetí pokus jsme sehnali ubytování v klimatizovaném apartmánu za 35,-€ na noc (platí se za apartmán, ne za osobu). Spousta nabízejících se snaží ulovit co největší úlovek, tedy snaží se obsadit třeba šestilůžkový apartmán, za který chtějí 60,-€ za noc a menší kapacitu nenabídnou. Nabízejících je ale tolik, že to netrvá dlouho a požadované ubytování najdete. Ubytovali jsme se, v nedaleké restauraci jsme „vdechli pizzu“ a zalehli.

Den 4 – úterý 5.7.

Další den jsme se vzbudili do strašného vedra (údajně padaly tamní teplotní rekordy), až se mi začalo stýskat po zimě u nás. Tento den jsme měli skútr zaparkovaný u apartmánu a pešky jsme poznávali Makarskou, přičemž jsme si kopili trajektovou jízdenku na ostrov Brač na další den.

Den 5 – středa 6.7.

V další, tedy pátý den, jsme v osm hodin ráno vyjeli trajektem z Makarské na Brač, kde byla cílem cesty pláž „Zlatni rat“ (Zlatý roh) u města Bol. Tato údajně nejkrásnější oblázková pláž Jadranu sice dostává svého přívlastku, zvláště pak krásným okolním mořem a výhledem na protější ostrov Hvar. Co se tu ale opravdu Chorvatům nepovedlo, je to, že toalety jsou od pláže vzdáleny nejméně 200 metrů, tedy až v kopci pod parkovištěm, což by sice nebylo nic špatného, ale při všeobecné a známé „zdechlosti“ rekreantů jsou i při obrovské návštěvnosti pláže tyto toalety zcela prázdné a jaké je složení vody Jadranu u této pláže, o tom není potřeba dlouho přemýšlet…

Odpoledne jsme vyjeli z této pláže zpět do přístavu ve městě Sumartin, kde jsme měli asi dvě hodiny času do odjezdu trajektu, takže jsme tento čas využili k nějaké dobré místní krmi a v přístavní restauraci jsme si objednali pečenou rybu, která chutnala fantasticky, ale její chuť silně ničil zápach nafty, pocházející z okolních zakotvených lodí. Večer samozřejmě patřil procházce po Makarské, kdy jsme se domluvili, že ráno skútr proženeme do řádného kopce.

Den 6 – čtvrtek 7.7.

V tento den jsme vyjeli do druhého nejvyššího pohoří v Choravtsku, na Biokovo, které se tyčí přímo nad Makarskou a je chráněno jako přírodní park. Vjezd do tohoto parku je z vesnice Tučepi, odkud můžete za poplatek 40,-Kun (to jak pro auto, tak pro motorku) vyjet po úzké horské silnici až na nejvyšší vrchol tohoto pohoří Sveti Jure (1762 m.n.m.). Trasa je od pokladny na vrchol dlouhá cca 25 km a jelikož jsme jeli relativně brzo, vyjeli jsme na vrchol celkem rychle (asi 40 minut), což se nedá říct o zpáteční cestě, kde jsme potkávali desítky protijedoucích aut a mikrobusů (auta se vyhnou pouze na občasném rozšíření silnice), přičemž se vytvářejí z těchto aut kolony, které ani na motorce většinou nepředjedete.

Navíc jsme po cestě zpět v jednom okamžiku vyjeli za zatáčkou a proti nám, uprostřed cesty, stál statný býk, jakých je na okolních pastvinách opravdu hodně. Než jsem si stačil v hlavě dát dohromady co dělat (kolem býka projet nešlo), překonávala má žena již druhý kilometr sprintu do kopce, keř ne keř. Položil jsem skútr na silnici (naštěstí držel na stupačkách), popošel jsem vedle cesty a asi během třech minut býk klidně prošel. Když jsem už seděl zpět na skútru, tak si po pěti minutách dorazila žena, ale sotva jsme znova vyjeli, druhý býk proti nám a dosáhla sprintem vrcholu hory podruhé… To už jsem zůstal na skútru, jelikož býka jsem absolutně nezajímal. Výlet nicméně krásný, s krásnými výhledy na Jadran a ostrovy v něm, ovšem výlet v příšerném vedru, kdy teplotu ani nechci odhadovat.

Návrat domů Odjezdovým dnem byla sobota a v neděli do oběda jsme chtěli být doma v Ostravě. Vyjeli jsme tedy v sobotu 8.7. po snídani už v pět hodin ráno, abychom se částečně vyhnuli vedru, přičemž jsme se plánovali ubytovat někde ve Slovinsku tak, abychom druhý den dorazili domů kolem oběda. Ani ve snu mě nenapadlo, že ve 20 hodin večer budeme pít pivko, v naši hospůdce v Ostravě, kam chodíme. 1250 km za 15 hodin se mi při výjezdu zdálo jako nesmysl, ale opravdu to nebyla žádná tragédie. Na motorce jsem takovou cestu ještě neabsolvoval, takže jsem nevěděl, oč je to oproti autu únavnější. Po dálnicích v Chorvatsku, Slovinsku, a Rakousku se opravdu jede krásně, ale to, že vjedete na dálnici českou, to poznáte snad i v letadle!! Tato sedmidenní dovolená byla sice honička, ale snad díky kamionu miluji dlouhé cestování a jsem na něj snad ještě zvyklý a nutno říct, že dnes už vím, že pro mě není krásnějšího cestování, než na motorce. A aby to bylo opravdu na motorce a ne na skútru, který si navíc při dvou lidech a plném zatíženi (plno pod sedlem, plný kufr, vak na zahrádce kufru) vzal 8 litrů/100 km, tak střádám…. A příští rok – že by Norsko na enduru? Uvidíme! Ujeto celkem: 2.780 km Finanční náklady na jednu motorku, ale pro dvě osoby se pohybovaly někde okolo částky 19.500,-Kč.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .