0
0

Někdy počátkem dubna jsme se rozhodli, že vyjedeme na dovolenou. Jako cíl byla vybrána Francie – země vína a baget. Konkrétně jsme směřovali do Bretaně a do Normandie. Cestou jsme navštívili ještě Lucembursko a Belgii. Ve Francii jsme strávili nádherných deset dní, při kterých jsme ujeli 4873 kilometrů.

Cesty jsme se účastnili tři:

Megáč, Honza a Klihe.

Honza řídil svoje malinký autíčko Citroën, Megáč ho navigoval a Klihe byl hlavní odborník přes potraviny.

Pátek 15. června

den první

Ráno jsme se sešli v Dejvicích s Klihem a Honzovo manželkou Janou. Dojeli jsme do Berouna, k Honzovi domů. Tady jsme začali překládat věci z Megáčovo Favorita do Citroëna. Honza byl šokován množstvím věcí, hlavně potravin. Červené autíčko bylo narvané k prasknutí. Klihe ještě chvíli blbnul s Kačenkou. Okolo deváté jsme se namačkali do auta a vyrazili jsme na dalekou cestu. Hurá! V Berouně jsme natankovali plnou a navíc do kanystru (1 100 Kč). Cesta probíhala docela v pohodě, přes Plzeň jsme projeli bez zdržení. Před Rozvadovem jsme ještě jednou dotankovali (200 Kč). V půl jedenácté jsme přejeli hranice do Německa. Naše obavy z problémů s hromadou jídla se ukázaly jako liché. Zdržení na hranicích bylo minimální; už jsme byli klidní. Cesta Německem ubíhala zcela v pohodě, bylo teplo a svítilo sluníčko.

Dálnice byla téměř prázdná a tak jsme okolo poledne objížděli Nürnberg. Naše cestovní rychlost se pohybovala asi tak okolo 120 km/h. Ve jednu hodinu odpoledne jsme zastavili na odpočívadle před Heilbronnem, protáhli jsme se a dotankovali naftu z kanystru. Venku bylo strašlivé vedro a v autě ještě větší. Před Heilbronnem bylo vidět na okolních kopcích vinice. Cestou cucáme kyselý bonpari. Ve dvě hodiny jsme projeli okolo Manheimu. Jak jsme se blížili k Saarbrückenu, tak se obloha čím dál tím víc zatahovala. Alespoň nebylo takové vedro. Klihe cestou podřimoval, Megáč občas koukal do mapy a Honza stále řídil. Jan se o spícím Tomíkovi vyjádřil, že vypadá „jak vyplej robot“.

Ve tři hodiny začalo poprchávat. Stěrač nebyl z nejúčinnějších, jen rozšmudlával rozplácnuté mouchy po celém okně. Ani ostřikovač nebyl funkční. Když jsme obloukem objížděli Saarbrücken, začalo pršet dost intenzivně. U Saarluis se do té doby placatá a nudná krajina začala vlnit, kolem byly zalesněné kopce Arden. Lilo čím dál víc, to nám to pěkně začíná…

Ve čtyři hodiny jsme v Remichu přejeli most přes Moselle a tím i hranice z Německa do Lucemburska. Přes Lucembursko se cesta vlekla, samá vesnice a navíc nepřestávalo pršet. Do města Luxembourg jsme přijeli v půl páté . Po chvíli bloudění jsme zaparkovali někde mimo centrum; všichni okolo měli parkovací karta, my samozřejmě ne. V dešti jsme se vydali hledat nějakou banku, kde by jsme mohli rozměnit dánské koruny na belgické čí lucemburské franky. Chvíli jsme se motali okolo čtyř zavřených bank a pak jsme se rezignovaně vydali zpátky k autu.

Nasedli jsme a vyrazili pryč z Luxembourgu. Bez vyměněných peněz tankovat asi nebudeme. Aspoň jsme si u pumpy nabrali vodu. Lilo. A to ještě víc než předtím. Po šesté jsme projeli kousíčkem Belgie a vjeli jsme do Francie. Konečně. U města Longwy jsme měli drobné problémy s navigací. Počasí nás už docela sralo, chvílemi jsme uvažovali o změně cíle cesty. Před Longuionem jsme zastavili u pumpy a natankovali 25 litrů nafty za 133 FRF. Cestou k Verdunu jsme se za jízdy cpali prejtem. Kolem sedmé lilo extrémně silně.

V půl osmé přestalo pršet, zrovna ve chvíli, kdy jsme odbočovali k Verdunským bojištím z první světové války. Místy bylo vidět, že tu kdysi probíhali velice tvrdé boje – samý dolík od dělostřeleckých granátů. Jako první jsme navštívili pevnost Vaux. Krajina kolem byla rozbrázděna od výbuchů granátů. Vlastní pevnost má totálně rozbitou čelní stěnu. Vylezli jsme nahoru a prošli jsme se po vrchu pevnosti. Nahoře byly kulometné ocelové věže a rozbitá věž dělová. Ta byla taky železná, tlustá asi 35 cm; byla roztrhaná na cucky. Hustý.

Od pevnosti Vaux jsme se jeli podívat k památníku. Před ním stojí děla, minomety a jiná výzbroj. Všichni jsme byli unešeni rozbombardovanou krajinou všude okolo nás. Zastavili jsme v místech, kde stávala vesnice Fleury-de-Douaumont. Dnes je tu jenom důlkovaná krajina a cedulky, co kde stálo (statky, kašna, obytné domy, škola). Dalším cílem byl veliký památník s Věží mrtvých. Pod ní se rozprostíralo 15 tisíc bílých křížů (u Verdunu zahynulo asi 300 000 Francouzů a stejný počet Němců). Památník stojí uprostřed bývalých bojišť. Přemýšleli jsme, jaké to tu asi bylo…

Tranchée des Baionnettes – bajonetový zákop – byl další zastávkou při našem putování touto divnou krajinou. Německá dělostřelecká palba tady zasypala vojáky v zákopu, kteří byli už s nasazenými bajonety připraveni vyběhnout do útoku. Vyvstala otázka, jestli jsou v zemi ještě jejich ostatky. Nevíme. Stále uvažujeme o tom, jak to tu vypadalo roku 1916 a co by jsme dělali my. Muselo to být strašné, myslíme na ty jatka – 700 000 mrtvých. I les okolo je relativně mladý, půda byla natolik kontaminována kyselinou pikrovou z dělostřeleckých granátů, že zde několik desítek let nic pořádného nerostlo.

V půl deváté jsme opustili místa bojů a jeli jsme do vlastního města Verdun. Nebe bylo temné a nevěděli jsme, jestli nezačne za chvíli zase pršet. Cestou debatujeme o akustických aspektech války, že ten rachot z bomb, granátů a střelby musel být slyšet dost daleko. A jsou v bajonetovém zákopu opravdu stále pohřbeni ti neznámí vojáci? Za chvíli jsme vjeli do Verdunu. Zachovalo se tu ještě staré opevnění a historické domy u řeky Meuse. Ve městě jsme se pořádně motali, aspoň jsme si to kvalitně prohlédli. V okolí města jsme míjeli několik obrovských vojenských hřbitovů.

V půl desáté jsme asi 15 kilometrů za Verdunem zastavili na malé odbočce, hned vedle silnice. Leč ze silnice na nás vidět nebylo. Ihned jsme začali stavět stany. Jen co jsme je dostavěli, začalo pršet. Honza odesílal SMS. Lilo strašně. Po desáté se déšť trochu utišil, až nakonec přece jen ustal. Začali jsme vařit těstoviny s omáčkou od Kliha. Když se začala vařit voda, tak jsme zjistili, že máme jen jednu polévkovou lžíci z koleje. Pátrali jsme v batohách i v autě, ale jiný příbor jsme nenašli. Klihe a Honza jedli hrnkem. V autě už začínal být docela bordel. Spát jsme šli v jedenáct hodin. Dnes jsme ujeli 935 kilometrů.

Sobota 16. června

den druhý

V noci bylo kupodivu teplo. Vstali jsme už v osm hodin, sundali slimáky z bot a začali balit spacáky a karimatky. Po očistě jsme si uvařili čaj. Venku se dělalo hezky, nebe bylo modré. Přesným měřením jsme zjistili, že venku je 14°C (měli jsme s sebou totiž kalibrovaný rtuťový teploměr). Snídali jsme chleba s paštikou a špekem. Dorazili jsme se sušenkami. Pak jsme zbořili stany. Po deváté jsme vyrazili z dnešního tábořiště směrem na západ, na Bretaň.

V deset hodin jsme projeli městem Bar-le-Duc; byl tam právě zvednut most přes kanál Marne – Rein. Venku bylo oblačno, chvílemi svítilo slunce. Za půl hodiny potom bylo v autě 28°C a venku devatenáct. Klihe furt měřil teplotu, vystrkoval teploměr z okna. V městečku Briene-le- Château jsme zastavili u obchodu Intermarche a nakoupili jsme bagety, ovoce, plastové lžičky a nejlacinější šťávu (42 FRF celkem). Venku svítilo slunce a v autě se dělalo dost horko. Klihe stále povídal o jídle.

Kolem půl jedné jsme bez problémů projeli veliké město Troges. Všude okolo silnice byla obilná pole a louky s krávami. Vesnice podél cesty jsou plné kamenných domků a stařičkých kostelíků. Vsi jsou trochu méně upravené než v Německu. Honza cestou obdivoval staré kamenné kostely. Před městem Sens jsme viděli svištět vlak TGV. Projeli jsme Sens. V autě bylo vedro opravdu odporné (31°C). Začali jsme mít problémy s vodou, neměli jsme ji a od jedné pumpy nás s kanystrem vykázali, že si máme vodu koupit. Cesta ubíhala pomalu, přes Německo jsme jeli po dálnicích, ale tady jsme se motali po okreskách, všude samé vesnice a městečka.

Ve tři hodiny jsme v dešti vjeli do Orleáns, jednoho z největších měst po cestě. Zamotali jsme se tu a dojeli jsme do samého centra, k mohutné katedrále. Tam jsme se otočili a domotali jsme se k Loiře, podél které jsme pak jeli ještě hodně dlouho. Počasí bylo takové všelijaké – chvíli lilo jako z konve a o chvíli později svítilo sluníčko. Po půl hodině jsme Orleáns projeli. Na okraji města jsme zastavili u pumpy a nabrali jsme 31 litrů nafty za 160 FRF. O kus dál jsme nabrali naftu do kanystru (9 litrů za 51 FRF). A hlavně se nám tu podařilo nabrat i vodu; na WC bylo malinké umyvadlo, takové, že se do něj pořádně nevešla ani 1,5 litrová láhev. Dala se naplnit jen do poloviny, tak jsme po těch třičtvrtělitrech naplnili celý desetilitrový kanystr. S vodou dnes již problémy nebudou. Zase se vyskytly přeháňky. Šťáva, kterou jsme si dnes koupili má brutální chuť, totálně syntetickou, ale co by člověk čekal od nejlacinějšího výrobku, že? Cesta ubíhala pomalu; v půl páté jsme projeli město Blois a jeli jsme stále dál po pravém břehu Loiry. V pět jsme zastavili přímo na břehu u Loiry, naproti zámku Chaumont sur Loire. Na svahu pod zámkem je maličké staré městečko. Dali jsme si svačinu (bagetu a drůbeží luncheon meat a kus špeku. Taky jsme se protáhli, byli jsme už celý zkroucený a rozlámaný z toho dlouhého přejezdu.

Před šestou jsme projeli městem Tours; bylo opravdu rozlehlé, asi největší po cestě. Krajina okolo byla čím dál tím víc plošší; podél cesty byly pole a vinice. Stále se střídaly pásy těžkých mračen, ze kterých strašlivě lilo s úseky, kde svítilo sluníčko. Poněkud divné počasí. Za Tours jsme někde sjeli z naší plánované cesty a v městečku La Lude jsme zjistili, že jsme asi padesát kilometrů severněji, než jsme předpokládali. Ihned za jízdy jsme změnili operativně trasu, naštěstí jsme si nezajeli, jen Angers objedeme velkým obloukem. Takže to bylo v pohodě, spíš jsme si tím pomohli a ušetřili jsme několik kilometrů a vyhnuli jsme se jízdě centrem Angers.

Silnici lemují farmy a všude bylo plno krav. Ve vesnicích bylo neobyčejně mrtvo, nikde žádní lidé. Místní automobilisti jsou notorický nesvítiči (světla nepoužívají v dešti ani k večeru, kdy je už dost šero) a neblikači (blinkr nepoužívají na kruhových objezdech ani při předjíždění). Naše cestovní rychlost se mimo vesnice pohybovala okolo 110 km/h. Nebe bylo neskutečně temně modré (jak řekl Klihe – spadlo modré z nebe), brutální mraky byly sem tam protrhané. Po osmé jsme projeli Châteaubriant; za půl hodiny potom jsme zastavili za městem Derval.

Přetankovali jsme naftu z kanystru a začali jsme připravovat večeři. Jak jsme se hrabali v bordelu v autě, tak se převrhla láhev se sirupem a kus ho vytekl na sedačku. Honza si zapálil doutník a všichni jsme čekali, až se ohřeje voda na rýži. Voda se nám jednou vylila, to když se nám větrem převrhl kastrol. Honza oblepil páskou těsnění u střešního okna. V autě byl opravdu strašlivý bordel. Klihe s Honzou šli na obhlídku okolí, zda-li by se tu nedalo někde přespat.

V devět hodin bylo venku 16°C. K večeři bylo rizoto z konzervy od Kliha. Místo na spaní bylo vybráno u starého baráku naproti parkovišti. Mezitím, co Honza dokončoval večeři jsme se s Klihem vypravili postavit stany. V tom začalo pršet. Měli jsme vybalený velký stan, postavit jsme jej však nestihli. Schovali jsme se pod strom. Déšť se postupně změnil v liják. I skrz strom začalo pršet.Sebrali jsme polovybalený stan a vrátili se k autu. Honza mezitím nacpal věci zpátky do vozu. V dešti jsme vykuchali rýži z pytlíků, nandali na ni omáčku a zalezli jsme do auta. Ujeli jsme asi kilometr, zastavili na dalším parkovišti a tam jsme snědli večeři; poprvé měl každý lžíci. Rozhodli jsme se, že pojedeme ještě kus, směrem k moři. V půl jedenácté jsme našli super místo na stanování a navíc přestalo pršet. Zajeli jsme cestou mezi poli na kopec ke starému větrnému mlýnu. Ihned jsme postavili stany a šli se podívat po nejbližším okolí. Kousek vedle stál ještě jeden mlýn, opravený a udržovanější. Oba mlýny byly mimo provoz už hodně dlouho, o čemž svědčily okolní vzrostlé stromy, vesměs borovice. Ty měly ohromné šišky – asi 20 cm veliké. Bylo zajímavé, že ještě před jedenáctou nebyla úplná tma, bylo jen šero.

Před spánkem jsme snědli jablka. Musíme pochválit auto, že nás dovezlo až sem, ještě máme ale veliký kus cesty před sebou (nechval dne před večerem). Ke spánku jsme se uložili po jedenácté. Dnes jsme ujeli 742 kilometrů.

Neděle 17. června    

den třetí

V noci nebylo moc zima a spalo se perfektně. Ráno nás probudil hluk traktorů, naštěstí nejely k nám. Vstali jsme v půl osmé. Během přípravy snídaně jsme zabalili stany. Jedli jsme bagetu s borůvkovou marmeládou. Když jsme vstávali, tak Klihe změřil, že je 14°C. Uvařili jsme si čaj. Jelikož se kolem začali motat nějací zemědělci, tak jsme urychleně zabalili věci do auta a raději jsme od mlýnů odjeli. Venku bylo lehce pod mrakem, ale nevypadalo to tak beznadějně jako v pátek.

V půl deváté jsme vjeli do města Redon a tím i do Bretaně. Konečně! Ráno se na silnicích vyrojilo neskutečné množství cyklistů. Po deváté jsme vjeli do Vannes Zastavili jsme kousek od hradeb. Před hradbami je vodní příkop a hezky upravený park. Vtrhli jsme do starého města. Uličky byly úzké a lemované hrázděnými domy. Ty vypadaly, jako by měly za chvíli spadnout – takové křivé a nahoru se rozšiřující. Zastavili jsme se v katedrále, kde právě probíhala mše. Chrám byl kamenný, docela ohromný. Průčelí je zdobeno sochami svatých. Ještě jsme se chvíli potloukali uličkami Vannes a pak jsme se pomalu vrátili k autu. Ještě jsme se zastavili u přístavu a koupili pohledy. Ve městě bylo neskutečně mrtvo, jediní lidé mířili do kostela. Venku bylo už zase zataženo, ale zatím nepršelo.

Naším dalším cílem byla oblast megalitických památek. Megalitů je celá řada – menhir (samostatně stojící vztyčený kámen), dolmen (kamenná deska překrývající prostor pod ní), alignements (dlouhá řada menhirů, někdy i kruh z menhirů), kromlech (seskupení dolmenů a menhirů), tumulus (zvaný též nesprávně chobový hrob; dolmen převrstvený uměle vytvořeným kopcem) a jiné složitější stavby (Stonehenge). Slovo menhir pochází z keltštiny a znamená dlouhý kámen. První megalit byl dolmen de Mané Lud – ohromná kamenná deska, cca 3 x 5 x 0,5 metru, zakrývala asi metr a půl hluboký prostor pod ní. V Locmariaqueru jsme poprvé viděli moře. Tak jsme se dočkali. To byl Atlantik. Zajeli jsme do přístavu. Byl odliv; všude hromady chaluh. V pekárně jsme si koupili tři bagety. V Locmariaqueru jsou malé kamenné domky. Opět začalo pršet..

Před jedenáctou jsme zajeli na pláž za město, k otevřenějšímu moři, resp. ke Quiberonskému zálivu. Na pláži byli jen dva rybáři – taky kdo by tam co dělal v dešti. Než přestalo pršet, tak jsme v autě napsali pohledy. Mezitím se udělalo lépe a tak jsme se vrhli na pláž s pískem a kamínky. Nad mořem byl trochu opar, v dáli se pohupovalo pár loděk. Prošli jsme se po pláži a provedli jsme sběr mušlí a kamínků. Taky jsme museli ochutnat mořskou vodu, abychom viděli, jak je slaná. Zanořili jsme se do vln jen po kolena, voda byla hrozně studená. Zašli jsme se podívat k dolmenu Des Pierres Plates. Je asi 5 000 let starý. Má lomený tvar. Vlezli jsme dovnitř; na některých kamenech byla vyryta kresba. Když jsme se vrátili k autu, zjistili jsme velmi nepříjemnou věc: píchli jsme pravé přední kolo. Začala tedy výměna, věci z kufru putovaly ven a pak jsme mohli teprve vyndat rezervu. Vyměnit kolo trvalo půl hodiny se vším všudy. Rezerva byla měkčí; nemohli jsme najít pumpu, u které by jsme ji dofoukli. Začalo to být zoufalé, když jsme našli pumpu, tak byla buď zavřená nebo tam neměli vzduch. Vyjeli jsme tedy dál, na Quiberon. Cestou jsme pozorovali stromy bizarně deformované větrem. Zastavili jsme na nejužším místě Quiberonského poloostrova, sotva třicet metrů široké šíji. Na konci úzké části stojí mohutná rozlehlá pevnost Fort de Penthievre. Foukal silný vítr a na straně Atlantiku byly veliké vlny. Na druhé straně (směrem do Quiberonského zálivu) vlny nebyly téměř žádné. Cítili jsme charakteristickou vůni moře, resp. chaluh. Ve dvě hodiny jsme v Quiberonu nabrali u Elfu naftu (i do kanystru) – 30 litrů za 167 FRF, no a hlavně tu měli vzduch a tak jsme rezervu dofoukli. K pumpě byl přidružen i pneuservis a tak jsme nechali píchlé kolo zalepit. Stálo nás to 100 FRF, ale rezervu jsme potřebovali, neboť jsme byli na začátku putování a nechtěli jsme nic riskovat. Zalepení kola trvalo půlhodinku.

Ve tři hodiny jsme projeli městem Quiberon, které leží na samém konci stejnojmenného poloostrova. Hned za městem jsme zastavili na skalnatém pobřeží. Hleděli jsme na rozeklané žulové skály bičované mohutnými vlnami. Venku fičel strašný vítr. V závětří mezi skalami jsme se najedli (bageta a lečo). Moře bylo modrozelené; pohled na něj byl dost úchvatný. Popojeli jsme kousek dál a vydali jsme se po pobřeží pěšky. Břeh z hrubozrnné žuly je dost omleté mořem. Vanul velmi silný vítr, který na skaliska hnal vlny. Pohled to byl vskutku impozantní; moře hučelo a na nás se občas snesla sprška slané vody a pěny. Okolo útesů sem tam létali racci. Klikatou silnicí jsme jeli stále podél západního pobřeží Quiberonského zálivu. Otevíraly se nám nádherné pohledy na dvacetimetrové útesy a na nekonečnou plochu modravého Atlantiku. Byli jsme unešení tou drsnou krajinou. I stromy okolo cesty vykazovaly silné účinky větru – větve měly jen směrem od moře. Tato oblast se jmenuje Côte sauvage – Divoké pobřeží; dosti výstižný název.

V půl páté jsme po písečné kose opustili Quiberonský záliv. Za chvíli jsme byli u řady menhirů (alignements) u Le Menecu. Je zde asi 3 000 stojících kamenů v devíti řadách dlouhých čtyři kilometry. Podél této řady jsme dojeli k jejímu pokračování, k alignements u Kermaria. Odtud jsme potom dojeli na samý konec této monumentální stavby, ke Kerlescanu. U Kermaria mají menhiry na výšku přes tři metry; jsou vskutku ohromné. Přemýšleli jsme, proč to tu kdysi dávno vůbec stavěli. Klihova teorie: každý kámen byl pro jednoho psa, jednalo se tedy o veliký psí útulek. Řada se směrem k západu zmenšuje – na konci jsou už jen metr vysoké kameny. V Kerlescanu řada končí půlkruhem. Nemohli jsme si nevšimnout, že to snad každá vesnice začíná na Ker- (bretaňsky je Ker- vesnice, sídlo). Chvíli jsme se motali okolo Locmariaqueru a La Trinité-sur-Mer, opět jsme projeli kolem menhirů v Ménecu. V sedm hodin (po hodině a půl hledání) jsme dojeli k tumulu St. Michel. Byl to takový kopeček s kostelíkem z roku 1643 na vrchu. Byl samozřejmě zavřený. Vylezli jsme na vrcholek a porozhlédli se po okolí. Byl vidět Morbihanský záliv a město Carnac (bretaňsky Karnag). Tumulus byl uměle vybudován; že je uvnitř místnost (svatyně ?) se lidé dozvěděli až v minulém století. Pak jsme z této megality hustě poseté oblasti okolo Carnacu pomalu vyjížděli, museli jsme najít místo na přespání. Venku svítilo sluníčko a bylo poměrně teplo. V autě jsme ještě debatovali o významu a poselství menhirů a dolmenů. Cestou jsme se ještě zastavili u tří dolmenů Mane Kerioned. Jsou postaveny do tvaru písmene U. Na kamenech byly nalezeny neznámé nápisy. Dolmeny jsou staré asi 5 000 let. Před Erdevenem jsme zastavili u řady menhirů – Alignements de Kerzerho. Jsou tam obrovské, až šestimetrové kameny v několika řadách. Řady jsou dlouhé až dva kilometry.

Po osmé hodině večerní jsme projeli městem Lorient. Za hodinu jsme zastavili v kempu ve vesnici Le Pouldou. Rozbalili jsme stany a čekali, zda-li si někdo přijde pro peníze. Honza posílal SMS a vykuřoval doutník. Hned po přípravě noclehu následovala příprava krmě. Mezi tím jsme debatovali o trase na další dny. K večeři jsme si dali těstoviny s Klihovo gulášem. Před večeří jsme ujedli kus špeku s bagetou a z ešusu olivy. Jak jsme s Klihem cedili těstoviny, tak nám jich půlka vypadla na zem; tak jsme nabrali lžičkou zpět, co se dalo. Večer bylo suprový počasí a teplo (15°C). Večer přišel chlapík z kempu a vzal si jeden náš pas, platit budeme zítra ráno.

Šli jsme na obhlídku kempu. Stanovali jsme na jediném rovném plácku. Snědli jsme večeři a vypravili se na pláž, k moři. Na pobřeží byly dvě pláže a mezi nimi skalnatý výběžek. Jelikož byl odliv, bylo všude plno chaluh. Chůze po nich byl velmi zajímavý zážitek – divně to praskalo a hlavně byly dost cítit. Otevřeli jsme si plechovky piva a došli jsme na skalnaté pobřeží. Sedli jsme si na lavičku, hleděli jsme na západ (slunce zapadlo dřív, než jsme sem přišli). Moře bylo klidné, vál jen slabý studený vánek. Pozorovali jsme maják na ostrůvku v dáli. Klihe nám vysvětloval, k čemu že maják je – jak pro malý děti; je to pako. Nebe bylo bez mraků.

Druhá pláž byla hezčí, byla s jemným pískem. Taky jsme tam chvíli strávili koukáním na moře. Když jsme zjistili, že přímo na tuto pláž vytékají všechny sračky z vesnice, tak se nám to zhnusilo a raději jsme odešli. Za tmy jsme se bahnem vrátili v jedenáct večer ke stanům. Večer strašlivě kousali komáři. Jelikož byla obloha jako vymetená, čekali jsme, že bude v noci dost zima. Nebe bylo na obzoru světle modré, pak tmavší až fialovomodré; hezké. V kempu bylo takhle večer za ticha slyšet hučení moře. Sem tam poletovali netopýři. Honza před spaním vykouřil dlouhý doutník. V autě byl stále bordel, ještě větší než včera. Spát jsme šli kolem půlnoci. Dnes jsme ujeli 316 kilometrů.

Pondělí 18. června

den čtvrtý

V noci byla podle očekávání poměrně zima. Ráno jsme vylezli v devět hodin. Akorát jak jsme vstali, tak přišla babka, abychom zaplatili za kemp, tak jsme tedy zaplatili (69 FRF). Bylo to méně, než jsme počítali. Ráno bylo přímo ukázkové počasí – nebe bez jediného mráčku, 12°C. Honza ráno podruhé vyměnil kolo; vrátil rezervu zpátky a nandal kolo zalepené. Rezerva měla trochu křivý disk a při vyšších rychlostech se auto trochu třepalo. Pomalu jsme zabalili věci do auta a po desáté jsme vyrazili na cestu. Před odjezdem jsme pozorovali sýkorky, jak klovají do těstovin, co jsme tam včera vyklopili na zem. Za hodinu po odjezdu jsme ve městě Quimperlé nakoupili potraviny a víno (cca 50 FRF). Chvíli potom jsme dojeli do městečka Pont-Aven. Všude bylo plno galerií, je to město umělců. Procházeli jsme se podél říčky Aven, okolo starého mlýnu (dnes luxusní restaurace). Pak jsme přešli přes betonový most (který měl zábradlí jako větve) na druhý břeh. Tam jsme si sedli na lavičku a začaly hody: bageta, špek, rajčata a vynikající sýr, co jsme si ráno koupili. Bylo to něco nesrovnatelně jiného než jen těstoviny. Hodovali jsme a hleděli přitom na říčku, mlýn a staré domky. Pak jsme se pomalu vrátili k autu a vyrazili zase o kus dál.

Za chvíli jsme přijeli do Quimperu. Zastavili jsme na placeném parkovišti (5 FRF) a vyrazili jsme do historického centra. Zvenčí jsme si prohlédli katedrálu; měla bohatě zdobené průčelí a žebrované věže. V úzkých uličkách byla řada bizarních hrázděných domků. Směrem nahoru se rozšiřovaly a byly všemožně nakloněné. Procházeli jsme se po staré části města; všude bylo poměrně málo lidí. Centrum Quimperu bylo docela pěkné. Asi za tři čtvrtě hodiny jsme se vrátili do kvalitně vyhřátého auta, vevnitř bylo 37°C. Počasí bylo stále perfektní. Vymotali jsme se z Quimperu a hurá k moři.

Po hodině jízdy klikatou silnicí jsme přes největší francouzský rybářský přístav Douaurnenez dojeli na mys Pointe du Van. Zaparkovali jsme a vyrazili jsme na výlet. Po několika málo metrech jsme už stáli na útesech. Otevíral se nám úchvatný pohled na moře. V dálce bylo vidět poloostrov Crozon. Atlantik byl temně modrý, jen místy – to kde byl na dně písek – měl barvu modrozelenou. Rozpraskané žulové skály byly mořem docela dost opracovány. Moře bylo vcelku klidné, takže vlny nebyly vysoké. Přes záliv bylo vidět nejzápadnější část pevninské Francie, mys Pointe du Raz. U Pointe du Van byl malý kostelík, vevnitř chudě ozdobený. Obešli jsme tento mys a slezli jsme na malou oblázkovou pláž, ukrytou mezi skalisky. Z vody se tam před chvílí vynořil potápěč a když nás míjel, tak jsme viděli, že má v saku několik velikých krabů. Pláž byla přibližně dvacet metrů dlouhá a byla pod pětadvacetimetrovým srázem. Byly na ní oblázky malinké, větší i obrovské kameny. Tady uzrál čas na koupel v moři. Honza se zanořil první a já s Klihem jsme ho následovali. Áááááá – voda byla pěkně studená. První dojem: brutální kosa. Pak jsme chvilku plavali (abychom neztuhli). Jak jsme se rozehřáli, tak nám voda přišla už osvěžující. Byli jsme se vykoupat dvakrát.

Na oblázkách jsme se pak slunili a nechali oschnout. Klihe zvedal nad hlavu veliký kámen se slovy, že musí cvičit i na dovolené. Slunce pálilo a na nebi nebyl ani mrak, počasí bylo bezchybné. Z pláže bylo vidět na maják na ostrůvku za Pointe du Raz. Na skalách běhaly ještěrky a lezl Honza, pod kameny zase divný brouci. Když jsme se nabažili slunce a moře, tak jsme se zvedli a vylezli jsme nahoru na cestu. Po cestě vedoucí nad útesy jsme došli na písečnou pláž. Byla akorát v půlce cesty z Pointe du Van na Pointe du Raz. Byl tam velmi jemný písek. Ihned jsme shodili svršky a vrhli se do metrových vln chladivého Atlantiku. Teď nám už voda nepřišla tak studená. Písečné dno se svažovalo velmi pozvolna. Chvíli jsme blbli ve vlnách a pak jsme zase vyrazili dále na západ.

Za půl hodiny (v šest hodin) jsme došli na Pointe du Raz, na skalnatý útes. Cestou bylo vidět pár racků, kterak létali nad mořem. Z Razu byl skvělý pohled na zátoku, na jejímž konci jsme se koupali. Dále na západ byl malý ostrůvek s majákem a za ním ještě jeden větší ostrov.

Mezi mysem a majákem byl v úžině velmi silný mořský proud. Rybářské lodě měly co dělat, aby jím projely. Sedli jsme si, posvačili a jen Honza se vydal na samý konec skalnatého výběžku. Já s Klihem jsme zůstali na místě a kochali jsme se pohledem na širý oceán, žulové skály, mořský proud způsobující neustálé vlny směřující k jihu, na vrány, alky a racky poletující okolo, na bílé domky kdesi na obzoru. Před druhým majákem na pevnině stojí nějaká socha. Bylo to tu vskutku hezké. No ale už bylo plno hodin a tak jsme se otočili a vydali se na cestu k autu. Zpátky jsme šli po silnici. Trochu jsme si zašli a k autu jsme se vrátili před osmou. Cestou jsme míjeli devět obrovských třílopatkových větrných elektráren. Za necelou půlhodinu jsme projeli Douaurnenez. Cestou přes spoustu vesnic začínajících na Ker- jsme viděli spoustu kamenných kostelíků obrostlých lišejníkem. Kolem deváté jsme vyjeli do kopců nad Douaurnenezký záliv a na odbočce mezi poli jsme zastavili. Tady jsme se rozhodli přespat.

Vybalili jsme stany a jako vždycky jsme mezi tím vařili večeři. Všude kolem byl nějaký vřes a pichlavé keře. Taky tu dost brutálně hryzali komáři a miniaturní mušky. Jako každý večer si Honza zapálil doutník. K večeři jsme si dali rýži, guláš od Kliha a konzervu ryzota. Večer jsme napsali pohledy. Nebe bylo bez mraků, což slibovalo chladnou noc. Dneska jsme stany postavili nějak nakřivo, hlavně Honzovo stan není příliš vypnutý. Mušky během večeře kousaly fakt hrozně. Okolo jedenácté jsme za šera ulehli ke spánku. Dnes jsme ujeli 228 kilometrů.

Úterý 19. června

den pátý

V noci byla teda pořádná zima. Vstali jsme v půl osmý. Nebe bylo úplně bez mraků a slunce začalo pálit už takhle brzo ráno. Posnídali jsme bagetu s paštikou a dorazili jsme se borůvkovou marmeládou a sušenkami. Zabalili jsme stany a v deset hodin a v deset hodin jsme opustili kempoviště. Ve městě Crozon jsme dokoupili pečivo a ovoce. Kousek za Crozonem jsme zastavili u písčité pláže na konci zátoky chráněné skalami. Ve skále na jedné straně je vymleté veliké okno. Byl veliký odliv, tak čtyři metry. Prošli jsme se po pláži, smočili jsme nohy ve vodě a protože byla ledová a navíc foukal studený vítr, tak jsme se po písku vrátili zpátky k autu. Nasedli jsme a v půl dvanácté jsme byly u mysu Pointe du Pen-Hir.

Útesy zde již nejsou ze žuly, ale z šedobílého mikrokrystalického vápence. Na jednom z výběžků je nahoře veliký dvouramenný kříž. Je na něm reliéf s nápisy o svobodné Francii. Útes za ním je téměř kolmý, vysoký asi padesát metrů. Skály jsou značně rozpukané. Do moře vybíhá pás několika ostrůvků. Jsou skoro stejně vysoké jako široké; vlastně jsou to skály trčící z moře. Vegetace na skalách byla dost chudá – traviny a lišejníky, sem tam nějaký vřes. Okolo pobíhaly ještěrky; racků tu létalo jen pár. Honza se rozhodl jednu skálu slézt (vylézt). Tak se taky stalo: vrátili jsme se do auta pro lezecké věci a hned zpět pod skalní stěnu. Po chvíli příprav se Honza začal škrábat po skále vzhůru. Klihe ho zespoda jistil. Za pár minut byl náš horolezec už na vrcholu asi třicetimetrové stěny. Dole pod Honzou a Klihem malé vlnky narážely na balvany v moři. Okolo útesů občas projela loďka rybářů nebo plachetnice. Byl odliv; ten je tu poměrně značný a dobře na skalách patrný, cca pět metrů. Honza za chvíli slanil zase dolů, zabalil s Klihem lano a další věci. Jelikož nebylo mraků na nebi, slunce pražilo o 106. v jednu jsme se vrátili na parkoviště. V autě začíná být vedle bordelu i divný smrad.

Cestou k pláži jsme projížděli okolo megalitů – alignements de Lagatjar. Projeli jsme po nábřeží přístavu Camare-sur-Mer a chvíli jsme popojížděli podél pobřeží. Bylo skalnaté a naprosto nevhodné pro koupání. Vrátili jsme se tedy zpátky k mysu Pen-Hir a zajeli jsme na pláž v sousedství. Hodili jsme věci na břeh a vrhli se do oceánu. Byl jako vždy studený. Po vykoupání přišel čas na oběd. Měli jsme vepřové od Kliha. Vykydali jsme ho do ešusu a jedli ho s bagetou a hořčicí rukama. Začínal příliv a směrem k nám se valilo stále více vody. Když jsme dojedli, byla voda asi metr od nás (původně byla o dva metry dál). Pláž byla malá a byla na ní skupina snad padesáti francouzských adolescentů. Vyšší hladina nás donutila sebrat si věci, obejít vodou skalnatý výběžek a usídlit se o kus výše. Tam jsme se slunili a hleděli na moře a na tři lodě na něm. Pili jsme pivo z našich zásob a poslouchali jsme hukot moře. Sluníčko škvařilo naprosto brutálně. Počasí nemělo chybu. Klihe z nudy, ale spíše z nadšení začal ešusem budovat hrad z písku. Za chvíli jsem se k němu přidal a hrabali jsme se v písku oba. Pak už jsme jenom čekali, až zvyšující se příliv hrad smete. Klihe před něj jako vlnolam nandal řasy, které předtím nasbíral na pláži. I Honza nevydržel a nakonec se k nám přidal; sbíral řasy. Neúprosný příliv hrad nakonec pohltil a my jsme pomalu vyrazili k autu.

Před čtvrtou jsme vyjeli po lehké svačině dál. Bylo pořád hrozné horko, 30°C. Za hodinu jsme přijeli do městečka Huelgoat. Zaparkovali jsme na náměstí a s kanystrem v ruce jsme se po něm prošli. Kanystr jsme vrátili do auta (prázdný) a vyrazili jsme na procházku podél potoka. Vyšli jsme od Moulin de Diablo – Ďáblova mlýna. Koryto potoka je pokryto obrovitánskými balvany, pěti až desetimetrovými. Mezi nimi bublal potůček. Procházeli jsme zprvu okolo a posléze i mezi těmi megakameny. Po schůdkách jsme sešli do Grotte de Diablo – Ďáblovy jeskyně. Byl to prostor mezi obrovskými balvany; dole se prodíral potůček. Byl tam velice příjemný chládek. Podél šišatých velkých kamenů jsme šli ještě kus. Rostly tu staré rozložité duby porostlé lišejníkem. Po chvíli jsme se otočili a stejnou cestou jsme se vrátili zpět.

V šest hodin jsme vyrazili zase o kus dál. Jeli jsme přes Armorický národní park; je to kopcovatá krajina posetá malými vesničkami. Silnice byla jedna zatáčka za druhou, stále do kopce a z kopce. Nebe bylo i takhle pozdě úplně bez mraků a slunce furt pálilo. Trochu jsme se tam motali, ale nakonec vše dobře dopadlo a za hodinu jsme byli na pobřeží. Začali jsme shánět kemp. Všude byly kempy neuvěřitelně drahé (několikahvězdičkové) a navíc byly velmi špatně značeny. Kolem skalnatého pobřeží (s obrovskými balvany) jsme se posunovali stále dál; projeli jsme městem Perros-Guirec asi třikrát.

Nakonec se nám povedlo v půl desáté najít kemp v městečku (spíše vesnici) Trélévern. Zaplatili jsme 69,70 FRF za noc. Vybrali jsme si kóji (oddělenou živým ploten) číslo 69. Zaparkovali jsme a postavili stany. Opět si Honza zapálil doutník a psal SMS. Po postavení obydlí jsme začali vařit jídlo – těstoviny a guláš z konzervy. Využili jsme zázemí kempu a poprvé ve Francii jsme se osprchovali. V kempu byli samí Francouzi. Tábořiště se nacházelo přímo u břehu moře. Po večeři jsme se šli projít po oblázkové pláži. Byl odliv; loďky byly napůl na břehu. Před večeří jsme pozorovali západ slunce. Večer jsme si vzali láhev vína, sedli si na pláži a popíjeli jsme. Spát jsme šli kolem půlnoci. Dnes jsme ujeli 265 kilometrů.

Středa 20. června

den šestý

Z pelechů jsme vylezli v osm hodin. V noci byla jako předchozí dny zima. Ráno byla dost brutální rosa na všem. Ke snídani jsme měli opět lahodné laciné paštiky a zavařeninu. Zabalili jsme stany a nabrali jsme vodu do kanystru i do všech láhví. Počasí bylo jako včera, dokonalé; v devět bylo už 25°C. V půl desáté jsme kemp opustili. Cesta ubíhala docela rychle, jeli jsme po dálnici a tak jsme v půl jedenácté objeli St. Brieuc. Za půl hodiny jsme ve městě Dinan nabrali 44 litů nafty za 230 FRF. V obchodě vedle jsme si dokoupili potraviny. V poledne jsme vyrazili dál.

Za půl hodiny jame dojeli do St. Malo. Tedy málem nedojeli; na předměstí nám přišlo divné, jaký že zvuk auto vydává: divné chrochtání a drnčení. Zastavili jsme a Honza vytušil, že to bude něco u výfuku u motoru. Nadzvedli jsme auto (Honza se konečně po dvou letech naučil správně používat hever) a po chvíli oprava začala. Jednalo se o uvolněný šroub na začátku výfuku. Utáhl ho imbusem, auto jsme sundali z heveru, nastartovali a – pohoda. Auto bylo opět v pořádku. Po chvíli jízdy začalo zase divné klepání. Zastavili jsme a zase nanovo, ale tentokrát utahoval šroub Klihe. Pak jsme se motali okolo přístavu, ale zatočili jsme jinam. Zastavili jsme u věže opevnění na předměstí. Pěšky jsme okolo pláže došli k opevnění vlastního St. Malo. Pod hradbami skupinka dědů hrála tradiční francouzskou hru – pétanque. Vstoupili jsme jednou z bran do města a ihned jsme vylezli na hradby. Všechny domy uvnitř hradeb byly postaveny z kamene a byly v jednotném slohu. Obcházeli jsme hradby a koukali jsme se na lidičky, jak se sluní a koupou pod opevněním. Byl odliv, asi tak osm metrů. Přístav, okolo kterého jsme sem šli, byl od okolního moře oddělen zdymadly. Vodní hladina v přístavu tak byla výše než okolní Atlantik. Pak jsme z hradeb korzárského města sešli do centra. Nějakou dobu jsme se tu procházeli, nakupovali suvenýry a pak jsme se otočili a vyrazili pryč. Odcházeli jsme opět okolo pláže, pod níž byl zídkou oddělen přístav malých loděk. Vlezli jsme do řádně vyhřátého auta a v půl čtvrté jsme vyrazili dál.

Projeli jsme město Dol de Bretagne a kousek za ním jsme zastavili u devítimetrového menhiru Champ Dolent. Byl to pořádný kámen. K čemu asi sloužil… Zase nám začal rachtat výfuk. U menhiru jsme se najedli (bageta a vepřové) a vypili jsme poslední piva. Zase jsme museli vyndat veškeré věci z kufru, vyndat hever z rezervy a nářadí. Oprava byla tentokrát vylepšena: pod šroub putovala pérová podložka. Teď by to mělo už vydržet. V pět hodin jsme se pohnuli zase dál. Vedro bylo stále vražedné, ve větraném autě bylo 32°C. Naším cílem byl Mont St. Michel, jedna z nejnavštěvovanějších památek ve Francii. Tam jsme dorazili v půl šesté. Před námi se z ploché krajiny vynořila hora sv. Michala s klášterem a několika baráčky za opevněním. Zaplatili jsme 15 FRF za parkování. Vylezli jsme dovnitř. Všude bylo plno lidí. Procházeli jsme se úzkými uličkami lemovanými jedním krámkem vedle druhého. Po opevnění jsme došli k baště, ze které jsme pozorovali rychle se přibližující příliv. Moře postupovalo dost hbitě ku břehu, což bylo způsobeno jednak velikým rozdílem mezi přílivem a odlivem, jednak tím, že písečné dno bylo velmi pozvolné. Pod opatstvím jsme uhnuli zpět k hradbám a okolo malinkého hřbitova jsme sešli zpět na hlavní obchodní třídu. Koupili jsme si pohledy a pomalu jsme vyrazili k vozu. Mont St. Michel je vidět už z dálky, protože je to poměrně vysoká skála uprostřed absolutně placaté krajiny. Po hodině prohlídky jsme odjeli.

Cestou jsme jeli kolem pole, kde bylo neskutečné množství ovcí (hektarové pole; tak dvě ovce na m2). Z autoatlasu se pomalu, ale jistě stává salát. V osm hodin jsme zakempovali ve vesnici Rouellé u Domfrontu ve vnitrozemí. Kemp byl veliká louka s ovocnými stromy. Hned jak jsme zastavili, tak k nám přiběhla fenka neurčité rasy. Pojmenovali jsme ji Makulka. Stále okolo nás pobíhala a nechala se drbat. Líbila se hlavně Klihovi, který ji krmil paštikou, kterou jsme vyhodnotili jako chuťově nejhorší. Honza si zapálil doutník, ostatně činil tak každý večer. Vedle kempu je farma. Perfektní jsou také záchody a sprcha – taková polorozpadlá dřevená bouda. Záchod byl turecký a splachoval se přiloženým kýblem. Tady se nám líbilo. Byli jsme tu úplně sami. Postavili jsme stany a začali jsme připravovat večeři (fazole s párkem a bagetu). Pak jsme načali velikou krabici sušenek ze St. Malo a víno. Honza posílal SMS. Večer jsme napsali pohledy a naplánovali, co budeme dělat další dny. Vína jsme otevřeli dvě. Kolem jedenácté jsme šli spát. Dnes jsme ujeli 350 kilometrů.

Čtvrtek 21. června

den sedmý

Spalo se dobře, akorát v noci byla trošku zima, ale ne taková, jako na pobřeží. Vstali jsme v půl desáté. Dneska nebylo nebe modré, ale byly bílé mraky. Venku bylo 17°C. Během přípravy snídaně jsme zabalili stany. Opět přiběhla Makulka a loudila na nás jídlo. Snídali jsme francouzskou polévku s nudlemi. Ve třičtvrtě na jedenáct jsme kemp opustili – bez placení, protože si pro peníze nikdo nepřišel. Zajeli jsme do Domfrontu, zastavili jsme u radnice na náměstí a Honza si v infocentru koupil průvodce po skalách la Fosse Arthour, protože tam bude lézt. Kousek od náměstí byly zříceniny nějakého hrádku. Dojeli jsme na místo, kde chtěl Honza horolezit. Skály la Fosse Arthour jsou vápencové; bylo tam množství lezeckých tras různé obtížnosti. Jan zprvu vylezl – na rozlezení – asi patnáctimetrovou stěnu. Mezitím jsem se šel projít po okolí; značená cesta mě dovedla na vrchol skal. Byl tam kamenný kříž a pět důchodců. Rozhled z vrchu byl docela dobrý: všude okolo byla krajina plochá či jen mírně zvlněná. Na lesy navazovaly pole s obilím, louky s dobytkem, mezi tím byly rozesety malé farmy. Honza ještě lezl dvě cesty po stěně. Jako před tím ho jistil Klihe. Na obloze se začaly objevovat mezi mraky pásy modrého nebe a chvílemi svítilo sluníčko. Kousek od skal tekl potůček Okolní lesy byly převážně dubové. Pod skalou, kde lezl Jeník, byla spousta obrovských kamenů. Když byl horolezec uspokojen lezením, tak jsme se asi v jednu hodinu vrátili k autu.

Jeli jsme jenom chviličku a dojeli jsme do městečka Mortain. Vyrazili jsme pěšky ke skalním věžím. Prošli jsme se kolem skal a kousek podél potoka, na jehož začátku byla malá soutěska. Před druhou jsme vyrazili na cestu k moři. Opět se udělalo vražedné vedro. Cestou jsme chroupali chipsy; zvláště ty s provensálským kořením byly velice lahodné. Ve tři hodiny jsme projeli městem St. Lô. Za hodinu jsme byli na Utah beach – místě vylodění Spojenců 6.6.1944. Vylodění probíhalo od půl sedmé do půl osmé na padesátikilometrovém úseku nornandského pobřeží. Pláže byly pojmenovány Gold, Utah, Omaha, Juno a Sword beach. Po válce jim tyto názvy již zůstaly. Na břeh se hrnulo 135 000 vojáků a s nimi také asi 20 000 vozidel. Před tím parašutisti a vojáci z kluzáků obsazovali strategické body podél pobřeží. První den se sice nepodařilo obsadit vytýčené cíle (Bayeux, Caen, Isigny, Carentan), ale vytvořili se kvalitní předmostí. Nejtěžší boje byly na Omaha beach – zde se vyloďovali Američané a moc to tu nezvládli. Utah beach je široká pláž s pískem. Zastavili jsme u památníku; před ním stojí tank a několik vyloďovacích plavidel. Byl odliv a hladina moře byla dost daleko od břehu. Po jídle (bageta a ohavné vepřové z konzervy) jsme se šli podívat k ústřicovým farmám a k moři. Voda se nám zdála být docela teplá. Cestou jsme debatovali o vylodění. Klihe by vše nejraději řešil těžkým bombardováním, nejlépe jadernými bombami.

V pět hodin jsme sedli do rozpáleného auta a vyrazili jsme k dalším plážím, kde probíhalo v den D vylodění. Cílem byla Omaha beach. Zastavili jsme u skalnatého výběžku Pointe du Hoc. Zde stávalo několik německých dělových pevností, které kontrolovaly oblast Omaha beach. Dodnes je patrné, že tato místa zažila velmi silné bombardování – všude samé dolíky. Na Pointe du Hoc po bombardování zaútočilo několik stovek Rangers s cílem tyto pevnosti zlikvidovat. Po dobytí Američané pevnosti ihned vyhodili do povětří. Válí se tu obrovské kusy betonu z pevností. Trochu jsme přemýšleli o smysluplnosti válek. Pointe du Hoc leží na okraji Omaha beach. Další naší zastávkou byla Omaha beach.

Za pláží se zvedá kopec (pobřeží není skalnaté, ale je prudké). Tady se odehrávaly nejprudší boje a právě zde měli Američané největší ztráty. Na břehu byl jeden vyloďovací ponton. Všude podél pobřeží je plno památníků; na nich vlály vlajky. Opět na nás přišly myšlenky na válku; být řadový voják při vyloďování asi nebyla moc velká sranda. V půl osmé jsme zastavili v Port-en-Bessin-Huppain v kempu. Zaplatili jsme 92 FRF za dnešní noc. Honza si jako vždy zapálil doutník a psal SMS. Začali jsme vařit večeři: těstoviny a sečuánskou omáčku strýce Bena. Byla dost pálivá. Po večeři jsme se váleli na karimatkách a nikomu se nechtělo nic dělat. Leželi jsme asi půl hodiny, potom jsme se přemohli, vstali jsme a postavili stany. Relaxaci jsme využili k debatám o našem dalším programu. Večer bylo opět nádherné počasí. Klihe měl stále hlad a tak si ještě uvařil v devět hodin gulášovou polévku. Slunce zapadlo chvilku před desátou a opět se ochladilo. Klihe polévky snědl jen kousek, pak už nemohl. Večer opět debatujeme, jaké to asi bylo být v první linii při vylodění. Klihe se (i nás) bavil večer tím, že vše nahrával na diktafon; nejbrutálnější byla nahrávka z jeho cesty na záchod. Spát jsme šli kolem jedenácté. Dnes jsme ujeli 212 kilometrů.

Pátek 22. června

den osmý

Ze stanů jsme vylezli kolem desáté hodiny. Pohled na nebe sliboval hezký den. Posnídali jsme zbytek gulášové polévky. Nabrali jsme si zásoby pitné vody. Po zabalení stanů a věcí do auta jsme po hodině opustili kemp. Naše první zastávka byl americký vojenský hřbitov. Je to obrovská plocha (272 arů) posetá kříži z bílého mramoru. Hřbitov se nachází nad Omaha beach. Vedle hřbitova je památník padlým s mapami postupu Spojenců po vylodění. Mezi kříži je pečlivě střižený trávník, celkově je toto místo upraveno. Kříže jsou seřazeny do řad, každý je popsán jménem vojáka, divizí, k níž patřil a státem, odkud pocházel. Řady křížů občas doplňuje Davidova hvězda. Pohled na hřbitov je docela působivý. Je zde 9 387 křížů a hvězd (z toho 307 pro neznámé vojáky). Od hřbitova jsme se přesunuli do města Bayeux. Prošli jsme se po ulicích města; doputovali jsme k obrovské katedrále. Šli jsme se samozřejmě podívat dovnitř. Byla to asi největší katedrála, co jsme za své putování viděli. Vevnitř byla spousta postranních kaplí. Byli jsme se podívat v kryptě. Bylo tu několik sarkofágů a každý sloup měl jinou hlavici. Cestou od katedrály jsme chvíli procházeli po centru, na slavnou tapiserii jsme se však podívat nebyli, vstupné bylo příliš vysoké. Tapiserie je plátno 0,5 x 70 metrů; je z roku 1077. Bylo zde několik roubených domů, ostatní byly kamenné. Všude visely vlaječky, právě probíhal nějaký festival. Nakoupili jsme si potraviny a vrátili se k autu. Cestou jsme v Intermarché dokoupili zbytek potravin a víno. Taky jsme natankovali 20 litrů nafty za 100 FRF. Sjeli jsme zpátky k moři, do Arromanches-les-Bains. Zde Spojenci postavili přístav Mulberry z betonových bloků, které si přivezly s sebou, protože všechny přístavy v okolí byly zabrány Němci a dobře hlídány. Stále je vidět řada přístavních bloků v dáli v moři; jsou do půlkruhu okolo Arromanches. Z této hradby vedly pontony na břeh; u nich přistávaly lodě s vojáky a těžkou technikou a sloužily také jako vlnolamy.

Ve městečku byl čilý ruch. Byl příliv a několik bloků z pontonových mostů (co tu zbyly a byly vytaženy ke břehu) bylo napůl zatopených. Sedli jsme si na pláž a poobědvali bagetu a sýr. Počasí bylo opět perfektní, bylo dost teplo. V Arromanches jsme okolo amerického tanku vyšli ke kinu. Zaplatili jsme 3 x 24 FRF vstupné. Před promítáním jsme si prohlédli fotky, jak vypadají vraky aut, lodí, tanků, střeliva i výstroje pod hladinou v současnosti. Kino bylo speciální: z devíti promítaček se promítalo na devět pláten kolem dokola. Dávali dokument o vylodění a byl prostříhán snímky ze současnosti. Promítání trvalo dvacet minut. Potom jsme sešli zase na pláž. Odliv mezitím odkryl zbytky pontonů a jednoho přístavního bloku. Přes přístav Mulberry přejelo 250 tisíc lidí, 20 000 vozidel a tanků a velké množství nákladu, hlavně zbraní a potravin. Před muzeem stojí na pobřežní promenádě děla, minomety a opásaný dopravní tahač. Mezi vlajkami plápolala také česká.Chvíli jsme se procházeli po pláži.

Ve čtyři hodiny jsme se vrátili zpátky do rozpáleného auta (po vyvětrání v něm bylo 35°C). Vyrazili jsme na přejezd severněji. V pět hodin jsme se promotali skrze centrum Caen a šinuli jsme si to na Le Havre. Po šesté jsme přijeli k impozantnímu mostu Ponte de Normandie. Zaplatili jsme 33 FRF mýtné. Je to největší most ve Francii. Je zavěšený na dvou pilířích zapuštěných do dna Seiny. Jelikož jsme se chtěli vyhnout centru Le Havru a nejlepší cesta (dálnice) byla placená, tak jsme (taky trochu nechtěně) uhnuli k Ponte du Tancarville a přes město Bolbec jsme se posunovali k pobřeží. Jeli jsme mírně zvlněnou krajinou horní Normandie. Tady to bylo mnohem méně obydlené než na jihu. K moři – do Étretatu – jsme dojeli v půl osmé. Zastavili jsme v centru tohoto malinkého městečka a vyběhli jsme na oblázkovou pláž obklopenou vysokými křídovými útesy. Vpravo v útesu bylo malé skalní okno, vlevo útvar zvaný Pijící slon (takto jej nazval Paul Cézane). Vylezli jsme na útesy; poskytovaly nádherný pohled na oblázkové pláže i na vlastní městečko Étretat. Chvíli jsme chodili na vrchu útesů. Bylo dobře vidět, jak je křída vrstvená a prokládaná pásy pazourku. Všude létali racci a na golfovém hřišti za okrajem útesů bylo strašlivé množství zajíců. Když jsme se nabažili pohledu na sedmdesátimetrové skály a na moře, tak jsme se vrátili přes nábřeží k autu.

V půl deváté večer jsme se vydali hledat kemp; měli jsme totiž hlad. Jeli jsme asi pět minut a kemp jsme nalezli. První, co jsme udělali po zaparkování byla příprava jídla. Honza si zapálil doutník a psal SMS. Kemp byl ve vesnici Les Loges. Než se uvařila voda na rýži, tak Klihe vytvářel ze dvou velikých kusů pazourku pravěké nástroje. Pohled na něj byl úchvatný: mlátil kameny o sebe a měl přitom sluneční brýle. Po chvíli ho to přestalo bavit a se slovy, že to stojí za ho… zahodil kameny do křoví. Večeřeli jsme ryzoto a Uncle Ben’s omáčku s rýží. Večer jsme plánovali cestu na zítra. Trochu se nám během cesty vylila voda z netěsného kanystru, takže jsme měli trochu mokrý stan a navlhlé oblečení. Večer se opět ochladilo; nebe bylo celý den bez mraků. Vypili jsme víno a snědli jsme brambůrky. Spát jsme šli stejně jako včera okolo jedenácté. Dnes jsme ujeli 227 kilometrů.

Sobota 23. června

den devátý

V noci nebyla taková zima jako předchozí noci. Vstali jsme v půl deváté. Posnídali jsme luncheonmeat s bagetou. Zabalili jsme stany a jelikož si nikdo nepřišel pro peníze, tak jsme odjeli bez placení. Čekal nás přejezd. V poledne jsme zastavili u Dieppe a nakoupili jsme za poslední francouzské drobné potraviny. Cesta do Belgie byla dost nudná, krajina kolem cesty nebyla nijak zvlášť pozoruhodná, všude samá pole, skoro úplná placka. V půl druhé jsme projeli město Boulogne, třicet minut poté veliký přístav Calais. Před Calais jsme míjeli vjezd do tunelu pod La Manche.

V půl třetí jsme přejeli francouzsko – belgické hranice. Všude okolo byla ukrutná placka. Kolem půl čtvrté jsme přijeli do Brugg. Zastavili jsme na placeném parkovišti u nádraží. Vydali jsme se do ulic tohoto starobylého města na vodě. Baráčky jsou tu z pálených cihel. Došli jsme ke katedrále se 122 metrů vysokou věží. Byla právě v lešení a do chrámu se nemohlo. Procházeli jsme se úzkými uličkami, okolo vodních kanálů. V automatu jsme vyměnili 200 FRF na belgické franky (cca 1100 BEF). Cestou po centru jsme si v hospůdce dali pivo (docela drahý). Pak jsme došli až na centrální náměstí. Na jedné straně stojí stará radnice, další strany náměstí jsou tvořeny malými cihlovými domy se zdobenými průčelími. Naproti nim je vysoká věž se zvonkohrou. Všude bylo plno lidí. Uprostřed náměstí je socha dvou místních vůdců povstání proti Španělům. Uličkami, kde bylo lidí už méně jsme se vymotali k další, menší katedrále, bohužel byla také uzavřená. Pomalu jsme se došourali zpátky k autu. Za parkování jsme zaplatili 40 BEF. V půl šesté jsme Bruggy opustili.

Hned za městem jsme natankovali 12,5 litru nafty za 400 BEF. Cesta po belgických dálnicích byla dost monotónní a nudná, jelo se naprosto placatou krajinou. Kolem půl sedmé jsme objeli Brusel. Dál jsme jeli kolem Namuru, pak přes kopcovaté zalesnění Ardeny. Lucemburské hranice jsme přejeli za Arlonem v půl deváté. Těsně za hranicemi jsme nabrali 7 litrů nafty za 200 BEF. V devět večer jsme sjeli do města Luxembourg. Motali jsme se přes centrum autem (celé centrum je pěší zóna). Podařilo se nám zaparkovat a vyrazili jsme do centra pěšky. Hledali jsme výměnový automat. Jeden jsme sice našli, ale nebyl v provozu. Prolezli jsme celý střed Lucemburku a nic. Konala se tu nějaká slavnost, všude auta s diplomatickými značkami a kopa lidí v kravatách. Po hodině neúspěšného hledání jsme město opustili. Ani jsme se nepodívali do katedrály na hrob Jana Lucemburského. Snad příště. Před Trierem jsme ještě na lucemburské straně natankovali naftu za zbylých 370 BEF (13 litrů). V půl jedenácté jsme přejeli hranice do Německa. Cesta Německem byla nezáživná. Byla už dlouho tma, když jsme zastavili za Kaiserslauternem na odpočívadle. Rozbalili jsme spodek od stanu, na něj jsme nahodili karimatky, spacáky a v tom šíleném rachotu od dálnice jsme o půlnoci ulehli. Dnes jsme ujeli 913 kilometrů.

Neděle 24. června

den desátý

Spalo se dost špatně, hrozný randál ze silnice. V noci zastavilo na parkovišti plno aut a autobus; trochu divně hleděli na postavy spící na zemi v trávě. Proto jsme vstali už před půl osmou. Jak ráno padla rosa, tak parkoviště dost silně čpělo močí. Posnídali jsme sušenky a müsli tyčinky a v devět hodin jsme vyjeli na cestu k domovu. Bylo hezky, modré nebe a svítilo sluníčko. Po desáté jsme projeli okolo Heilbronnu. Před Schwäbisch Hall přišla ropná krize a museli jsme natankovat naftu za 30 DM (18 litrů). Před polednem jsme objeli Nürnberg a v jednu jsme projeli hranice z Německa do Čech. Tak jsme zase doma. Z hranic následovala cesta přes Líchovy do Berouna a pak do Prahy. Dnes jsme ujeli 685 kilometrů. Tím naše cesta končí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .