Do Chorvatska a zpátky aneb mnoho poprvé

Na motorce už jezdím 3 roky a pořád jsem s ní nebyl někde na pořádné dovolené. Proto jsem se rozhodl letos to změnit a vyrazit někam za teplem k moři. Volba padla jasně na Chorvatsko. Nechtěl jsem jet, ale napřímo, nýbrž si celou cestu pořádně užít.

Nápad jet na dovolenou do Chorvatska se zrodil už na jaře. Zpočátku to měla být dovolená jen na jedno místo a doprava autem. Toto se časem měnilo, přes let letadlem, jízdu autobusem atd. Nakonec mě napadlo jet na motorce. Bohužel jsem nesehnal nikoho dalšího, takže jediná možnost byla jet sám. Přes neustálé ujišťování přátel a rodiny, že jsem šílenec jsem se nenechal zviklat a držel se původního plánu.

Čtvrtek 13.9. 203 km

Den odjezdu jsem stanovil na čtvrtek 13. 9. Původní plán byl vyrazit po obědě a první spací zastávku udělat ještě před hranicemi s Německem. Bohužel se hned při pokusu vyjet začaly ozývat divné zvuky ze zadního válce a já začal pochybovat, jestli to vůbec půjde. Během rozebírání dorazil kamarád Standa s autem a navrhl mi, že pojede kousek se mnou. O hodinu později jsem si to svištěl po plzeňské dálnici. Můj původní plán spát ještě před hranicemi byl v tahu, jeli jsme dál směr Furth im Wald. Venku byli 4°C nad nulou, mlha že jsem neviděl na 20m a byla cca půlnoc když jsme přejeli hranice. Začali jsme hledat místo kde přespat. Bylo jasné, že pension už neseženeme, takže jsme hledali louku, kde zaparkujeme auto a vyspíme se uvnitř. Mě bylo jedno kde to zapíchneme, byl jsem tak zmrzlý, že bych spal i u dálnice, ale Standa to tak ve vyhřátém autě nevnímal. Po zhruba 2 hodinovém hledání jsme našli pěknou louku u lesa. Zaparkoval jsem motorku, zatopili jsme si v autě, dali si pivo a šli spát.

14.9. 282 km

Po probuzení nás čekalo nemilé překvapení. Námi očekávaný les tvořily 3 stromy a byli jsme kousek od nějaké chaty. Následoval úprk před případnými majiteli a vyrazili jsme směr Passau. Jeli jsme po dálnici, takže výhledy nic moc. Počasí bylo špatné, ale kolem oběda se už začalo vyjasňovat a trochu oteplovat. Do Passau jsme dorazili kolem 9 a trochu si prohlídli město. Následovala cesta směr Salzburg, tu jsme jeli už po okreskách, takže začali být i pěkný výhledy. Počasí se zlepšovalo a ty silnice. Těšil jsem se, že v Rakousku budou pěkný silnice, ale až tak dobrý jsem nečekal. Konečně jsem si mohl jízdu užívat. Jediný problém je slabší síť benzínek a vzhledem k tomu, že mám dojezd okolo 240km jsem začal být před Salzburgem nervózní. Tachometr se blížil už k 220 a komunikace s kamarádem v autě bez intercomu šla velmi špatně. K benzínce jsem dojížděl pomalu na výpary. Dál jsme jeli po pořádné klobáse. Do Salzburgu jsme dorazili okolo 14 hodiny a dali si pravý VienerSchnitzel v místním obchodním centru. V Salzburgu je doprava dost úděsná, všude jsou dráty a trolejbusy, byl jsem rád, že už jedeme pryč. Bylo už docela pozdě a konečně jsme opouštěli Salzburg. Standa jel v čele a vypadalo to, že ví kudy z města. Na hranici Salzburgu jsem si oddychl, že jsme už venku, když náhle zahnul zase do města. V duchu jsem nadával co blbne, ale jel jsem za ním. Hned pak mi to došlo, Standa je pilot a tak samozřejmě zahnul na letiště, kde je i muzeum Red Bull. Expozice muzea se pořád mění, jelikož všechny exponáty jsou neustále v provozu. Výhodou je vstup zdarma.

Po prohlídce jsme konečně vyrazili směr noční ubytování. Dorazili jsme do vesničky Lofer. Výhodou v Rakousku je, že v každé vesnici je infostánek s katalogy ubytování. Jelikož jsem byl poprvé v zahraničí a má angličtina ani němčina není na moc dobré úrovní doufal jsem, že ubytování zajistí Standa. Omyl nechal vše na mě. V katalogu jsem našel pension za pěkných 25 Euro na osobu na noc. Pension vedla cca 70 letá paní, v tu chvíli jsem si říkal, že je to v háji, ta anglicky umět nebude. Německy umím říct jen řízek a půl kila důchodce, ale nakonec jsme se domluvili. Ráno při snídani jsme zjistili, že paní ovládá i dokonale angličtinu. Prý když už jsme mluvili německy …

15.9. 149 km

Ráno bylo počasí hodně špatný. Bohužel jsem měl na ten den naplánovaný výlet na Grossglockner a takhle to vypadalo na spaní v Zell Am See. Předešlé dny mi věci vezl Standa, teď bylo načase je nabalit na motorku. Opravdu neumím balit, jak se ukázalo. Po prohlídce města jsme se rozdělili, Standa jel směr ČR a já pokračoval na Grossglockner. Počasí se zlepšilo a vypadalo to dobře. Čím víc jsem se blížil k bráně, tím častěji jsem potkával traktory v protisměru. To mi zpočátku nepřišlo divné, ale když jsem viděl dva traktory, jak se předjíždějí to bylo moc. Později to bylo jasné, byl to závod historických traktorů. V tu chvíli jsem děkoval bohu, že jeli v protisměru. Po zaplacení 21 Euro za průjezd jsem mohl konečně ochutnat tu pověstnou cestu. Bohužel moje motorka má rejd jako tirák a náklad na ovladatelnosti moc nepřispíval, ale i tak jsem si jízdu hodně užíval. Okolo byl už sníh, ale na silnici nic. Nechápu jak to tam dělají, u nás by se to taky hodilo. První zastávku jsem udělal na Bikers pointu na Eselweisspitze, který jsem si málem spletl s Grossglocknerem (na svou obranu, já ani nevěděl jak vypadá). Bohužel celý vrch byl v mraku, vyhlídky nevypadaly pěkně. Po chvíli přijela parta Čechů většinou na BMW GS. Koukali na mě jak na blázna s tou mojí náloží. Vyrazil jsem dál, po průjezdu tunelem se počasí najednou zázračně zlepšilo a cesta šla hned líp. Cca po hodině jsem dorazil na Grossglockner. Nádherný výhled i počasí, bohužel jsem neměl čas sejít až dolu k ledovci, tak jsem si aspoň vyfotil Swarowskiho observatoř, nějakého sviště a pár veteránů značky Volvo, které tam měly asi sraz a vyrazil jsem dolu. Do Lienze jsem dorazil okolo 17:30 a teď to přišlo. Byl jsem sám a musel si sehnat ubytování. Naštěstí slečna v infokiosku byla velmi ochotná a o 30 min. později jsem už bydlel. Docela pěkný pension – hotel ve vesnici Leisach, jedinou nevýhodou byl kostel hned naproti mému oknu, chtě nechtě jsem vstával v 5 hodin.

Neděle 16.9. 306 km

Po snídani jsem vyrazil na přesun až do Rijeky. Jel jsem přes Itálii a Slovinsko. Provoz v Itálii byl příšerný. Nešlo o počet aut, ale to jak řídí … Projížděl jsem skrz města Udine a Trieste. Původně jsem chtěl v Itálii jíst, jenže. Byla neděle, poledne a nikde žádná otevřená restaurace. Na jednu jsem narazil až u Slovinských hranic. Už od pohledu byla docela nóbl, ale to jsem zjistil až při pohledu do jídelního lístku. Problémem bylo, že celý jídelní lístek byl pouze v italštině a já neumim italsky ani kváknout. Vybral jsem tedy stylem Vlasty Buriana „Tři vejce do skla“ a čekal co to vlastně bude. Přinesli mi pečivo a 4 tortily v sýrové omáčce. No snědl jsem to poměrně rychle, zaplatil cca 12 Euro a jel. Jen číšník se divil, že jsem si přijel dát jen předkrm. Hranice do Chorvatska jsem překročil na přechodu jménem Pesek. Rijekou jsem projel rychle a zamířil jsem pomocí navigace ke kempu Oštro. Po přihlášení přišla chvíle, které jsem se nejvíc bál, stavění stanu a první noc v něm. V životě jsem pod stanem nebyl, tak jsem nevěděl co čekat. Naštěstí díky pilnému nacvičování doma v obýváku stan za chvilku stál. Liboval jsem si, jak pěkné a tiché místo mám. Kemp to byl pěkný, ale situovaný ve velmi špatném místě, všude okolo je průmyslová zóna. Cena kempu je docela přijatelná, cca 83kn na noc. Dobrá nálada mi vydržela dobré 2 hodiny, pak totiž dorazila parta 12 Němců v Land Roverech a moje představa klidné noci byla tatam. Samozřejmě nejlepší místo bylo hned vedle mě. Po poslechnutí snad všech hitovek z Bierfestu a největších hitů skupiny Trio včetně “DaDaDa“ jsem usnul ve 2 ráno.

17.9. – 19.9. 107 km

Další den jsem měl v plánu dojet na Mali Lošinj, kam měli Standa a Jelen přiletět. Vyrazil jsem brzo a namířil jsem si to směr most na ostrov Krk. Na mostě se platí místné 21Kn, naštěstí jen v jednom směru. Z ostrova Krk jsem se potřeboval dostat na ostrov Cres. Jedinou možností je trajekt. Za cca 58 Kn se trajektem dostanete za 15 min. na druhou stranu. Stihnul jsem se nalodit s pár motorkáři na poslední chvíli. Moře bylo naštěstí klidné a cesta šla v pohodě. Při vyloďování jsem zjistil, že se mnou tam byla skupina cca 60 motorkářů. Byl to nějaký organizovaný zájest, jelikož několik z nich mělo vesty „Guide“. Vyfotil jsem si je a vyrazil od trajektu pryč. Bohužel hned v kopci jsem narazil na dva náklaďáky jedoucí 30 km/hod. Chtěl jsem počkat na rovnější úsek, abych mohl bezpečně předjet. Jen jsem se modlil, aby mě nedojela ta skupina. Nakonec jsem předjížďěl v zatáčce s konvojem 60 motorkářů za zadkem.

Cca po hodině jsem dorazil na Letiště na Malim Lošinje. U letiště je docela příjemný bar Eldorádo. Po přistání jsme vyrazili směr město Mali Lošinj. Kamarádi měli zajištěné ubytování ve městě. Já se ubytoval v nedalekém kempu Čikat. Kemp je to poměrně velký a s velmi dobrým vybavením. Ubytoval jsem se a vyrazil do města na večeři.

V úterý ráno se ukázal můj talent na vybírání místa ke stanování. Nesnáším jen pár věcí, hlavně hmyz a především mravence. Samozřejmě jsem si postavil stan hned u 5-ti mravenišť. No přesunul jsem a čekal, že už to bude lepší. Odpoledne jsem se konečně dostal na pobřeží, abych se vykoupal. Voda už byla poměrně studená, ale aspoň byla osvěžující. Nechápu ty Němce s karavany. Co je to za dovolenou plácnout se před karavan s televizí a satelitem? Večer jsme vyrazili do města na jídlo a pár drinků. No nekup to, když je koktejl za 15 Kn. U vedlejšího stolu seděla skupinka Němců. Cvíli nás pozorovali a pak se s námi dali do řeči. zjistili jsme, že jsou tam na lodi a dozvěděli jsme se, že alkohol při kormidlování do přístavu není problém. Přesněji jejich slovy “ Pokud to v přístavu nevyjde na poprvé, jednoduše se odrazíte a zkusíte to znovu.“ Při představě kamarádů, kteří byli v té době taky v Chorvatsku na lodi jsem se zděsil . Celý večer jsme zakončili návštěvou hudebního klubu Catacomba. Velmi pěkný klub v centru Lošinja. Kapela hrála rockové hity od skupin AC/DC, Guns and Roses a podobně. Osazenstvo klubu bylo oravdu různorodé. Kromě chlapíka se setřihem podle hrnce, ledvinkou a kalhotama typu „velká voda“, tu byl i týpek bez bot. Avšak nejlepším kouskem byl asi 50-ti letý chlápek, tancující něco mezi pogem a polkou (jelikož se pohyboval po celém klubu), ze všech sil snažící se udržet na nohou. Ještě než jsme odešli, navštívil klub cca 70 letý pár, pán si šel koupit pivo. Nutno říct, že paní byla poměrně nervózní. Upřímně jsme nikdo nechápali co tam vlastně dělají. Kolem 23:00 přestali hrát a osazenstvo se rozprchlo.

Ve středu večer měla přijít bouřková fronta a já se začínal bát o nepromokavost stanu. Jelikož Standa a Jelen měli odjíždět už další den, tak jsme chtěli udělat večer lehký popití vína. Jak byla předpověď tak se stalo a údajně nepromokavý stan začal promokat během první půl hodiny a mě čekala noc bez spánku a vylévání vody. Po první hodině něčeho co připomínalo hurikán se ozvaly zvuky a prosení o vstup. Jen co jsem rozepnul vnitřní část stanu a viděl jak kolem mě proplavala bota věděl jsem, že můj talent na vybírání místa se znovu osvědčil. Byl jsem v ďolíku během potopy. Otevřel jsem i vnější část a co to nevidím. Ti dva blbci dorazili i s lahvemi vína. Ve stanu pro dva lidi jsme se začali mačkat tři a věci. Standa vyndal první láhev vína a kelímky. Déšť byl tak silný, že jsme ani neslyšeli hudbu z telefonu. Dopili jsme první láhev, záda mě bolí, chci jít spát, Standa vytahuje druhou láhev. Během pití začínám klimbat, když mě náhle probere nadávání Standy. Práve se mu podařili vylít si plný kelímek vína do očí. To mi bylo upřímě jedno, ale polil mi spacák a hlavně moje matrace „kelímkového typu“ byla plná vína. Usoudili jsme, že to nebyl dobrý nápad a kluci vyrazili na 30 minutovou cestu do hotelu (recepční na ty dvě houby koukala zvláštně). Bohužel se jim během toho mačkání podařilo přimáčknou vnitřní stranu stanu k té vnější. Do té doby suché věci už suché nebyly. Proklel jsem je a strávil jsem noc na „vinném lůžku“. Déšť ustal okolo 2 ráno.

Čtvrtek 20.9. 488 km

Začal jsem sušit, mokrý jsem měl prakticky vše. Abych usušil aspoň boty, přivázal jsem je na motorku. Dopoledne Standa s Jelenem odletěli a já měl namířeno do kempu Baško Polje. Na trajektu jsem byl cca v 11 hodin. Největší atrakcí byli dva borci na tříkolkách RF1 – GT s karavany. Cestou jsem hodil řeč s nějakým Rakušákem, který se divil, že jedu sám. Na břehu jsem byl okolo 11:15. Najel jsem na magistrálu a pokračoval na jih. Chtěl jsem jet celou cestu po pobřeží, ale nějak mi to časově přestalo vycházet. Musel jsem najet na dálnici u města Senj. Po dálnici jsem jel až do Zadaru. Tam jsem sjel a chtěl pokračovat konečně už po magistrále až do Bašky. Na dálnici jsem opět najel v Šibeniku … Sjel jsem u Brely a pokračoval jsem na do kempu. Těšil jsem se na večer, jelikož do kempu jezdí každý rok moje bývalá střední škola a já se chystal překvapit svoje profesory. Ubytoval jsem se a zajistil stan proti očekávanému větru, který měl dosahovat až 120 km/h. Postavil jsem se na nástup mezi ostatní studenty a čekal, kdo mě jako první odhalí. No nečekal jsem dlouho. Hodil jsem s nimi řeč a šel spát.

21.9. 95 km

Vítr jsem v noci kupodivu ustál. Na dnešek jsem chystal výlet na nejvyšší horu Chorvatska a to na Sveti Jure. Cesta to měla být hodně zajímavá jak jsem četl z cestopisů, ale byl jsem odhodlán jí zdolat. Kvůli svojí slepotě jsem vjezd hledal hodně dlouho, kolem cedule jsem jel asi třikrát. Zaplatil jsem 40 Kn a hurá nahoru. Zatáčky jsou poměrně ostrý a cesta hodně úzká, potkat proti sobě autobus tak se nevyhneme, natož ještě v autě. Cestou nahoru jsem zažil pár horkých chvil, kdy se mi za zatáčkou objevilo auto případně nějaké zvíře. Nahoru jsem se hrabal většinou na 2 a i když bylo venku okolo 10°C větrák mi jel furt. Taky není divu za 23km je převýšení cca 1200m. Nahoru jsem se dohrabal kolem poledne spolu s nějakými českými cyklisty. Klobouk dolu já bych to nechtěl jít ani pěšky. Vrchol leží ve výšce 1762m.n.m. a je to nejvyšší hora v Chorvatsku a zároveň njevýše položená silnice. Nahoře jsou vysílače a malý kostel. Udělal jsem si pár fotek a vyrazil na cestu zpět. Dolů to šlo ještě hůř než nahoru, málem jsem se párkrát vysekal. Svati Jure patří do národního parku Biokovo a nutno uznat, že příroda v nižší části je opravdu pěkná. V rámci parku je povolen volný chov zvířat především koní a dobytka, i tak mě překvapilo, když mi cestou zpátky stálo na cestě stádo koní.

Naštěstí jsem včas ubrzdil a nechal koně projít, evidentně byli na provoz zvyklí. Původně jsem chtěl tento výlet spojit i s návštěvou Dubrovníku, ale bohužel by se to časově nedalo zvládnout. Večer jsem poseděl s profesory ze střední. Když se vydali na proti – alkoholní hlídku rozloučil jsem se a šel jsem spát.

22.9. 937 km

Nastal den návratu. Jelikož jsem měl málo času na návrat, byl jsem nucen volit cestu po dálnici.Cestou jsem pochopil, proč v Top Gearu nesnáší karavany. Původně jsem měl v plánu ubytovat se u Grazu a další den pokračovat dál, ale jelo se mi tak pěkně a do Českých Budějovic to bylo jen 937km. Jediný problém, který se mi objevil byl nefungující tachometr. Dokud bylo sucho nebyl problém, jel jsem podle navigace. Potíže vyvstaly až v Rakousku. Po průjezdu tunelem v Alpách začalo najednou pršet..Ve Slovinsku jsem zaplatil 7.5 Euro za dálniční známku. Poměrně vysoká cena za cca 50 km jízdy. V Rakousku je to 3.5 Euro, ale v Alpách se platí ještě úsekově., takže to vyjde na víc než ve Slovinsku. Překročení Českých hranic jsem poznal i bez cedulí, kvalita silnic i řidičů náhle poklesla. Do Budějovic jsem dorazil kolem 22 hodiny. Byl jsem úplně zmrzlý a promočený. Kdybych nezmoknul v Alpách asi by nebyl problém dojet až do Prahy. Byla to asi nejnáročnější jízda v mém životě, 937 km v kuse, 10 hodin čistého času v sedle.

23.9. 152 km

Poslední den cesty byl už jen přejezd z Budějovic do Prahy.

Závěr: Jelikož to byla první moto-dovolená, tak stanovala příčku na další roky. Vůbec nelituji, dovolená byla skvělá a ty výhledy v Rakousku. No prostě perfektní dovolená. Příští rok to vidim na Itálii …