Panasijská dálnice – tzv. Asia Route 1 – se táhne ze Singapuru až do tureckého Instanbulu. Mohla by se stát výhodnou komunikací celého asijského kontinentu, kdyby na ní Barma neuzavřela své hranice. Zdánlivě mrtvý hraniční přechod mezi Thajskem a Barmou však pulzuje životem; barmští političtí i ekonomičtí uprchlíci, pašeráci i drobní obchodnici denně proudí přes řeku Moei, rozdělující obě země, na thajskou stranu. Za lepším životem nebo výhodným obchodem.
Do Mae Sot přijíždím brzy ráno za silného monzunového lijáku. Nejprve mi město na hranici připomíná stovky jiných zapadákovů v severním Thajsku, až na několik nápisů v čínštině a barmštině, kterými se honosí mnoho zdejších obchůdků. Se svítáním se ale mokré ulice zalidňují přepestrou směsici národností. Indičtí Sikhové v barevných turbanech – majitelé obchodů s látkami, čínští klenotníci, barmští muslimové, ženy z horských kmenů Hmong a Karen a k tomu relativně nepočetná populace Thajců .
V roce 1991 barmská vláda zakázala již zaběhlé obchodování mezi Mae Sot a barmským hraničním přechodem Myawaddy, aby alespoň částečně zabránila přílivu thajských výrobků a snížila tak obrovský obchodní deficit své země. Od té doby zde vzkvétá černý obchod. Z Barmy se do Thajska pašují hlavně zbraně, týkové dřevo, drahokamy a samozřejmě drogy (Barma je po Afghánistánu největším producentem heroinu). Vedle tohoto artiklu se na hraničním trhu za Mae Sot legálně prodává barmské zboží jako sušené ryby, koření, bambusové výhonky, tkaniny nebo nefrit. Potraviny se zde neváží na kilogramy, jak je jinak v Thajsku zvykem, ale na pany, jednotku hmotnosti užívanou v Barmě ( jeden pan představuje cca 0.5 kg) .
Barmské přistěhovalce do provincie Mae Sot thajští pohraničníci tolerují a převážná většina Barmánců ani nevlastní cestovní pas. Za hranice provincie se však dostane jen málokdo z nich; každé vozidlo na výjezdových silnicích přísně kontrolují thajští vojáci a bez pasu a řádného povolení nikdo neproklouzne. Proto se v pohraničí vytvořila tak početná komunita Barmánců, z nichž se většina usadila ve městě a vyznává islám.
Buddhisté se soustřeďují v okolních vesnicích a etniční Karenové, žijící v uprchlických táborech na východním břehu řeky Moei, jsou hlavně křesťanského vyznání. Tyto tábory stojí vokolí Mae Sot už 15 let, thajská vláda do nich však cizince nepouští, zřejmě aby utajila nuzné podmínky, vnichž uprchlíci údajně přežívají. Karenové dotáborů za hranicemi utíkají především před boji mezi barmskou armádou a rebely ze separatistické organizace Karenská národní fronta. Zpravidla se soustřeďují ve dvou největších, téměř městech Mawker (7000 uprchlíků) a Huaykalok (3000 utečenců).
Sympatického Barmánce Aliho jsem potkal v maesotské mešitě, kam jako řádný muslim denně dochází k modlitbám. Hrdě se představuje jako obchodník s rubíny, které mu do Myawaddy vozí bratr ze severobarmského Mandalaye. Ali se tam jako mnoho jemu podobných obchodníčků přepraví přívozem přes řeku, vyzvedne si kameny a večer je znovu zpátky v Mae Sot. Na povolení k podnikání nemá nárok a do pašeráckých gangů se zapojovat nechce, a tak chodí s rubíny na místní trh a tam je diskrétně nabízí kolemjdoucím . „Obchody moc nejdou, “ prozrazuje Ali, „ale pořád je tohle lepší než život v Barmě.“
Každý duben se v Mae Sot koná jakýsi veletrh drahokamů, kdy se ve městě schází nejvíce obchodníků se třpytivými kamínky a sehnat se dá téměř vše, především proslulý barmský jadeit. Při té příležitosti se na předměstí pořádají tradiční zápasy vmuai thai, thajském boxu ,mezi Thajci a Barmánci. Na rozdíl od běžných zápasů se boxeři bijí vkulatém ringu a hra končí až K.O. jednoho znich.
Asfalt končí na první odbočce hlavní silnice vedoucí zMae Hong Son. Dál do džungle už vede jen rozblácená polní stezka, kterou dokáží monzunové lijáky proměnit vmenší řeku. Po chvíli můj vypůjčený moped začíná podivně škytat a kola se stále častěji boří do bahna. Navíc začíná pršet a z mapky, kterou mi na trhu vMae Hong Son nakreslil starý Barmánec, jsou během chvilky jen rozmočené cáry papíru. Stejně je tady všechno úplně jinak, než to děda namaloval. Po dvou úmorných hodinách a třiceti pěti kilometrech však nakonec přijíždím do Nai Soi, vesničky „dlouhokrkých“ Padaungů.
Padaungové patří ketnické větvi kmene Červených Karenů, žijících hlavně ve státě Kayah na území Barmy (dnešního Myanmaru). Války mezi barmskými vládními vojsky a separatisty bojujícími za vytvoření nezávislého státu už od získání nezávislosti Barmy v roce 1948 však vyhnaly tisíce znich za hranice do Thajska (současný počet všech Karenů vtéto zemi se odhaduje na 200 000). Padaungům thajská vláda vyhradila tři vesnice na severozápadě země, kde se mohli usídlit. Zakázala jim však cokoli pěstovat nebo kácet okolní lesy. Tím je odsoudila do role chudých uprchlíků, závislých pouze na ne příliš velkorysé vládní podpoře a darech humanitárních organizací. Vposlední době ktomu přispívají příjmy zcestovního ruchu.
Turisté jsou dnes to jediné, na čem mohou utečenci sami vydělat. Většina znich se dnes tedy zabývá tkaním tradičních barevných látek a výrobou kýčovitých suvenýrů, které pak vnucují thajským i zahraničním výletníkům za přemrštěné ceny. Vkaždé vesnici se navíc platí vstupné 250 bahtů, které pak jejím obyvatelům úřady rozdělují nebo znich financují různé opravy, popř. stavbu nových domků. Vypravil jsem se do Nai Soi, protože je od provinčního Mae Hong Son nejdál a nejhůře přístupná, takže ještě není takovou lidskou ZOO jako ostatní dvě osady, kam dnes jezdí davy turistů sorganizovanými zájezdy.
Padaungům se přezdívá „dlouhé krky“ nebo také „žirafí ženy“ kvůli bizarním ozdobám jejich příslušnic. Od útlého dětství si totiž krk, ruce i nohy obkládají mosaznými kroužky. Svěkem jim rodiče přidávají další a větší kruhy, které jim pak opticky protahují krk až na 30 cm. Ve skutečnosti však dochází kdeformování a stlačování klíčních kostí a žeber. Ma Nang, žena bydlící vbambusové chýši na okraji osady, mi dokonce ukazuje rentgenový snímek svého těla. Krk na něm nevypadá nijak neobyčejně dlouze, zato většina žeber je podivně sešikmených. Kruhy prý nosí od svých pěti let. Dnes je jí čtyřicet dva a zlatavý kov ze sebe ani jednou nesundala. Kolem krku má tmavé pohmožděniny, ale tvrdí, že ji nic nebolí. Váha mosazi, kterou na sobě žena po celý život vláčí, někdy dosahuje až 22 kg.
O původu tohoto podivného zvyku existuje spousta dohadů. Jedna teorie říká, že Paungové chtěli, aby jejich ženy vypadaly tak zvláštně, že by ksobě nepřitahovaly muže zjiných kmenů. Jiná domněnka má zato, že kruhy se původně vyráběly zroztaveného zlata – rodinného majetku. Když byly muži mimo vesnici, nikdo tak jejich zlato nemohl ukrást (tedy bez toho, že by nebohé ženštině usekl hlavu). Říká se také, že pokud chtěl muž svou manželku potrestat za nějaký těžký přečin, např. za nevěru, kruhy jí sundal. Léta nezatěžované krční svaly pak zpravidla neudržely váhu hlavy a zlomily jí vaz.
Vesnice leží vmalém údolí, ze všech stran obklopena hustou džunglí. Vněkolika nuzných chatrčích žije celkem třicet čtyři „žiraf“, ztoho je asi polovina malých děvčat. Mužů tady moc nevidím. Osadu rozděluje zkalená říčka. Na jejím druhém břehu žijí příslušníci dalšího, méně početného kmene tzv. „dlouhých uší.“ Jejich ženy zdobí své boltce kovovými a mosaznými kruhovými náušnicemi. Mají jich na sobě navěšeno tolik, že jim délku uší protáhly až na ramena. Ktomu si často ještě kolena a lýtka ovazují jakýmisi obručemi zrákosu nebo kůže. Tyto ženy žijí ještě vchudších podmínkách než jejich sousedé Padaungové. Na rozdíl od dlouhokrkých se totiž vůbec neživí cestovním ruchem. Znějakého důvodu si od nich nekoupíte ani předražený pohled. Jsou také daleko méně komunikativní, uvidíte spíše smutné, vyhaslé pohledy. Těžko říct, jestli jsou ve svém „propůjčeném“ domově šťastní, faktem však je, že zde mají daleko větší šanci na přežití než ve své rodné Barmě.
- Guest napsal(a) před 13 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
