0
0

Letní týden v Japonsku

Městská dálnice oddělující čtvrti Roppongi a Akasaka Do japonské metropole jsem se poprvé podíval už v zimě – na tehdy napsané stránce si tedy můžete přečíst o prvních překvapeních, které evropského návštěvníka čekají po příletu.

Na rozdíl od zimního výletu, který byl rychlý a během krátkých dnů a pracovních nocí jsem toho z města mnoho neviděl, jsem si tentokrát vyhradil na návštěvu celý týden (a ještě jsem ji nakonec o jeden prodloužil, jak se dále zmíním).

Celé to vlastně začalo tak, že jsme se s nadřízenými dohodli na postupné centralizaci odborné práce pro celou Asii na jedno místo – a vybrali jsme Singapur. Po několika pohovorech jsem na „japonskou práci“ vybral kolegu, který dostudoval prestižní univerzitu v Paříži, ale praxe mu zcela chyběla. Vzal jsem si ho tedy na jaře na dva měsíce do Singapuru, a od července do září mu naplánoval seznamování s organizací v Tokyu.

Když už tu práci přebíráme, poznat tokijské systémy jsem samozřejmě potřeboval také. Z toho vzešla takhle cesta. Ale to nebylo vše – jak se ukázalo, kolega má stejně jako já rád hory, a červenec a srpen jsou dva měsíce, kdy je oficiálně přístupná nejvyšší japonská sopka Fuji. Od té chvíle nebylo co dalšího rozmýšlet: pět dní strávím v Tokyu v kanceláři, víkend věnujeme výletu do hor.

Letiště Narita, Akasaka a Roppongi

Po víkendovém výletu na indonésský Bintan jsme se na cestu do Tokya vydali hned v zápětí, v pondělí ráno, na křídlech Singapore Airlines. Služby byly velmi dobré a cesta utekla až neuvěřitelně rychle (podstatně rychleji než abych v Indonésii prožitý víkend stihl dospat…).

Před šestou hodinou večer místního času (tj. po necelých osmi hodinách letu – Tokyo je navíc oproti Singapuru ještě o jednu hodinu více „na východ“, s devítihodinovým časovým posunem oproti univerzálním světovému času a sedmihodinovým posunem oproti středoevropskému letnímu času) jsme prošli imigrační kontrolou na letišti Narita na severovýchodě od Tokya. Samozřejmě jsem do pasu dostal devádesátidenní vízum, i když jej podle stránek ministerstva zahraničních věcí nepotřebuji – ale na to už jsem od lednové návštěvy zvyklý. Pohodlný autobus nás zavezl do centra, do čtvrti Akasaka, mě konkrétně do jednoho z nejznámějších tokijských hotelů, hotelu ANA (který mimochodem od mé minulé návštěvy evidentně změnil majitele, a také název: nyní je to ANA Intercontinental Hotel Tokyo). Kolega se ubytoval v servisovaném bytě (podobném, jaký jsem měl v prvních týdnech v Singapuru), asi deset minut pěšky od banky, ve čtvrti Roppongi.

Akasaka je moderní, částečně rezidenční, ale převážně bankovní a obchodní čtvrť, se spoustou výškových budov, sídel firem, a pár malými obchůdky a restauracemi spíše mezinárodního stylu. Není ale hlavní obchodní čtvrtí Tokya – tou je asi 10 minut metrem vzdálená část Shinjuku, kam jsem se podíval o víkendu.

Kopečky ve čtvrti Roppongi (původně význam toho výrazu je „šest stromů“) jsou naopak plné malých obchodků a klasických japonských restaurací, které se vyznačují tím, že na první pohled často ani nepoznáte, že jde o restauraci (někdy bych to popravdě řečeno nepoznal ani na několikátý pohled, když už jsem byl uvnitř). Přežívají tu i malé rodinné restaurace, s jedním či dvěma stolečky, které se nesnaží expandovat, ale poskytují služby podle tradic a v prvotřídní kvalitě. (Jde vám tohle dohromady s podíly Japonska na mezinárodním obchodě v některých odvětvích?) Roppongi Hills patří k nejluxusnějším rezidenčním oblastem Tokya – přestože většinu i tady tvoří Japonci, najdete tu početnou komunitu cizinců. Oblast Roppongi je také vyhlášená svými nočními kluby, které začaly růst od doby, kdy se tu v roce 1890 usídlila jedna z gard japonské armády.

Jak je v Japonsku zvykem, málokdo tu mluví anglicky, ale s trochou snahy se dorozumíte s každým, ať už s mou „perfektní“ znalostí asi tak sedmi japonských slov (výslovnost číslovek bohužel při mé paměti dosáhla svého vrcholu u čísla tři), nebo s pomocí rukou, nohou a ukazování na obrázky. Lidé jsou velmi usměvaví, přívětiví a snaží se vám pomoci a vyhovět. Při jednom návratu taxíkem do hotelu se na mě taxikář na sjezdu z dálnice podíval do zpětného zrcátka a zeptal se, s pokývnutím hlavou doprava k odbočovacímu pruhu něco jako: „Ko-ko?“. Nezaváhal jsem a přikývl jsem „Ko!“. A hotel jsme bez problémů našli. Jen pozor, neumějí tu příliš říkat „ne“ (podle slovníčku „Iie“, ale nikdy jsem to slovo neslyšel nahlas), takže na některé věci je lepší se zeptat vícekrát různými způsoby, nebo přinejmenším nepokládat uzavřené otázky. Třeba na otázku „promiňte, jede náš autobus z druhého nástupiště“ dostanete velice pravdpodobně odpověď „yes“, bohužel o skutečném místě odjezdu to nemusí nic vypovídat, jak jsme si v neděli prakticky ověřili.

Klasický japonský oběd a večeře

Zatímco v pondělí jsem večeři odbyl rychlým nákupem sendviče a japonské citronové limonády s pětiprocentním podílem alkoholu (plechovka totiž vypadala jako pivo – ale nakonec mi tenhle osvěžující nápoj prodávaný tady pod názvem Awas docela zachutnal), jelikož mě čekalo vybalování a nutné žehlení z kufru pomuchlaných košil a obleku, japonské kuchyně i stylu jsem si užil v úterý. Rušná ulice ve čtvrti Shinjuku

Spolu s poměrně vysoce postaveným kolegou z Paříže, s kterým jsme se v Tokyu potkali ve stejný den, jsme byli pozváni na oběd od jednoho pro změnu poměrně dobře postaveného kolegy v Tokyu. A výběr nebyl náhodný – pozval nás do jedné z těch malých klasických restaurací v Roppongi.

Opravdu bych zvenku nepoznal, že uvnitř téhle budovy najdete rodinnou restauraci. Po vstupu do „takového normálního“ rodinného domku se zujete (jak dobré je v Tokyu nosit při každé příležitosti nové černé ponožky!) a paní domu vás zavede do malé místnůstky (salonku) v horním patře. Rozesadí vás ke stolu, který má desku asi tak třicet centimetrů nad zemí (samozřejmě sedíte na polštářku na zemi, židle se tu nevedou), ale pozor – není to jen tak. Musí se samozřejmě dodržet tradice – naštěstí jsem se nehnal na první místo, které mi padlo do oka, ale nechal jsem majitelku usadit nejstaršího kolegu na místo nejdále od dveří, našeho hostitele čelem proti němu, a sám jsem byl usazen po pravici.

Pak už se začalo servírovat. Obligátní miso polévka, zelenina a závitky podobné sushi, syrové ryby nakládané v nejrůznějších omáčkách, které (jak jsem se při konverzaci dozvěděl – ne že by to nějak povzbudilo) útroby některých návštěvníků nesnesou, to vše samozřejmě ve stylu – hůlkami (a polévka se, přátelé, v japonsku obvykle pije, a to při uchopení kalíšku oběma rukama – nezmiňujte, že vám asi zapomněli dát lžíci). Jediné, čím jsem si nebyl úplně jist, bylo správné pořadí jídel – snažil jsem se okukovat od zkušenějších, ale zjevně na tom v rámci jednoho chodu (přinesou vám totiž plný tác nejednou) příliš nezáleží.

Závěrečným překvapením byl zákusek – zelená zmrzlina, o které jsem podle chuti usoudil, že je asi čajová – a káva – která se tu servíruje (nepožádáte-li jinak) studená, s ledem.

Venku se mezitím řádně rozpršelo, což se později ukázalo ne jako nějaká přeháňka, ale jako počasí, které mě bude v Japonsku provázet po celý týden.

Tokyo – Shinjuku

Na úterní večeři jsem byl pro změnu od svého nadřízeného (Francouz) pozván k nim domů. To bylo docela milé a příjemné – člověk, jehož znalosti místního jazyka končí u číslovky tři, je jinak v Tokyu večer přeci jen trochu ztracen – a sendviče nemůžete jíst ke každé večeři. Menším oříškem bylo shánění vhodného dárku pro hostitelku – nakonec zvítězila velice luxusní (aspoň podle počtu nul v ceně – i když těch je u cen uvedených v japonských yenech vždycky požehnaně) čokoládová bonboniéra koupená přímo v hotelu, protože sušenky z místní večerky mi nepřišly dostatečně honosným vyjádřením vděku za pozvání, a svou znalostí francouzských vín jsem si v tomto případě ohromovat netroufal.

O vaření se postarala nany (chůva), takže večeře – ač odlišná od oběda – byla opět v japonském stylu. Večerní konverzace byla příjemná, a francouzské víno se na stole objevilo i bez mého přičinění.

Když mě taxík v hustém dešti odvezl zpátky do hotelu, prohřál jsem se v horké vaně a zalezl do postele, bylo už nějakou dobu po půlnoci.

Sushi bar

Další dny v Tokyu se už nedělo nic tak zvláštního. Seznamoval jsem se s místními systémy, činnostmi a v poledne s pizzériemi a kavárnami okolo banky (večer mi kamarádem byl pro změnu sendvič a občas Awas nebo Sapporo – maximálně ale ichi, ni, san – jeden, dva, tři).

Naučil jsem se také jeden nový japonský obrat: pracovití Japonci se při odchodu z práce neloučí slovem „sayonara“ (nashledanou), jak byste mohli naivně očekávat podle slovníku, ale dobře natrénovaným anglickým obratem „promiňte, že dnes musím odejít tak brzy z práce“. Poprvé jsem nechápal, proč se omlouvají zrovna mě, ale když jsem tu větu slyšel popáté, a to zhruba v půl deváté večer, pochopil jsem, že jde o podobný nesoulad mezi slovním vyjádřením a tím, co věta opravdu znamená, jako je tomu u anglického pozdravu „How do you do?“.

Tak vše probíhalo až do pátku. Na oběd jsme vyrazili s novým kolegou, co jsem ho sem přijel uvést, a po okolí banky dlouho hledali podnik, který ještě neznáme. Nakonec jsme po dlouhém váhání zapadli do jednoho baru, kde servírovali výborné sushi, které dělali na pultu přímo před vámi. Nikdy bych nevěřil, jakého piplání dá takovou jednu porci připravit. Nakrájet na tenko syrové ryby, „uhňácat“ rýži, zabalit všechno do vyměřeného kousku řasy, aby se nerozpadl, ale dal se ještě ukousnout. A pak už jen zalít sojovou omáčkou, jedno polknutí, a dlouhé minuty práce na sushi… nejsou vidět.

Večer jsme našli úžasný a neuvěřitelný podnik: evidentně tu neznají Čechy – a zatímco jedno pivo stojí 600 – 900 yenů, za 2 000 můžete vypít, kolik za devadesát minut zvládnete. Dal jsem si pizzu a tři skleničky po devíti stovkách, jen abych „neprodělal“, ale do tohohle podniku bych žíznivým Čechům doporučoval se při nějaké dovolené vrátit: pizzerie v přízemí budovy Aki Mori Building, hned vedle ANA hotelu. Jen pozor, obsluhují tu Australani, připravte se na pekelný přízvuk (zvlášť pokud předtím týden mluvíte s Francouzi a Japonci – národy, jejichž příslušníci se ve valné většině případů perfektní angličtinou příliš pyšnit nemohou).

Plánování výstupu na horu Fuji

Zatímco během týdne nejprve mírně, pak více pršelo, na sobotu a neděli předpověď hlásila opravdu hustý liják. Přes Japonsko se totiž od jihu k severovýchodu hnal první tajfun letošní sezony – Man-Yi. Někdo si zkrátka umí pro výlet vybrat „správné“ dny. Ještě nad mořem Man-Yi potopil několik lodí, po příchodu na pevninu působil lokální záplavy, vyvracel stromy, převracel auta a odnášel střechy. Dostal se tak až do francouzských a českých novin – což mě ale za daných okolností žádnou zvláštní hrdostí nenaplňovalo.

V pátek odpoledne oko tajfunu přecházelo rychlostí kolem dvaceti kilometrů za hodinu přes moře mezi ostrovem Kjúšú a největším ostrovem Honšú, nabralo směr k severovýchodu a nezadržitelně se blížilo k Fuji a k Tokyu, kde se mělo objevit v neděli dopoledne. Na páteční noc hlásila přepověď na vrcholu Fuji 13 centimetrů srážek, do nedělního rána celkem 40 centimetrů (to je skoro půl metru vody!). Zatímco středu tajfunu, kolem něhož vítr dosahoval rychlosti kolem 130 kilometrů za hodinu, předcházela mohutná oblačnost přinášející vytrvalé deště, za ním meteorologové hlásili kupodivu poměrně rychlé zlepšení počasí.

A tak se v pátek – tj. v den, na jehož večer jsem původně plánoval začátek výstupu na Fuji – zrodil bláznivý nápad. Výstup na vrchol, k okraji kráteru Fuji, se dá zvládnout za šest hodin. Sestup za tři. V pondělí 16. července mají v Japonsku státní svátek. Pokud bude za okem tajfunu v neděli v noci opravdu pěkně, proč si neposunout odlet z něděle (odlet v nejhustším dešti a větru mě beztak dvakrát nelákal) o jeden den, a nedat si noční vycházku s pozorováním východu slunce od okraje kráteru? (Což zas až tak bláznivé není – právě takhle totiž na Fuji chodí většina návštěvníků. Noční cesta není v létě nijak zvlášť nebezpečná, a ranní pohledy z vrcholu jsou prý nezapomenutelné. Přinejmenším si budete pamatovat, jak vás bolely nohy.) Odvážné na tom plánu bylo spíš časování: v neděli večer pod horou, v pondělí ráno nahoře, v pondělí v poledne zpátky v Tokyu a noční let tak, abych byl v úterý ráno v kanceláři v Singapuru. Ale jelikož na Fuji se člověk nepodívá každý den, netrvalo dlouho a další rozhodování záviselo jen na dostupnosti letenek na pondělní večer. Neodradilo nás ani vyprávění jedné francouzské kolegyně, která výstup loni absolvovala, ale nechtěla o něm ani mluvit; později jsme z ní dostali jen, že to bylo „příšerné, totálně jsme promokli, nahoře byla zima a skrz mlhu jsme vůbec nic neviděli, zatímco cestou dolů se vyjasnilo a na závěr jsme se šíleně spálili“. My přece musíme mít na počasí větší štěstí!

A pondělní letenky kupodivu k dostání byly. A tak jsem prodloužil rezervaci hotelu o jeden den (místo do pátku teď do soboty) a usnul nad studiem nejefektivnějšího spojení mezi Fuji a Tokyem.

Sobota: tokijské metro a Shinjuku poprvé

Předpověď nelhala – v sobotu jsem se probudil do deštivého rána. Nasnídal jsem se (jako obvykle, nevázaně přejedl) v hotelovém bufetu, zabalil a dal jsem si poslední hotelovou sprchu. Proběhl jsem deset minut deštěm směrem k Roppongi, ke kolegovu bytu, kde jsem na víkend uložil svá zavazadla.

Po krátké bojové poradě jsme se vypravili do deště, hledat vchod do nejbližší zastávky tokijského metra, pojmenované (překvapivě) Roppongi. Tokyo – Shinjuku

Tokijské metro je velice efektivní, dobře fungující, čisté a takříkajíc luxusní (polštáře sedadel jsou pohodlné jak vaše vlastní sedačka v obýváku), ale neskutečně husté. Nespočítal jsem, kolik mají linek, ale hodně. Vlastně jsou to dvě sítě – „Tokyo metro“ a „Toei“ – ale reálně ten rozdíl nepoznáte. Přišlo mi, že prakticky každá stanice je přestupní. Metro se také prolíná s městskými a příměstkými vlaky. Navíc kolem každé stanice najdete menší či rozsáhlejší síť podchodů, takže občas můžete z jedné stanice během patnácti minut přejít pod zemí do druhé. Některé stanice ale překvapí: přestože jsou ve schématu označeny jako přestupní, z jedné linky musíte vylézt úplně ven (skrz turnikety, a jednou jsme museli dokonce až na povrch) a pak zalézt zpátky do stanice stejného jména, ale na jiné lince. Matoucí bývá občas i značení. Sice už tu mají popisy stanic a linek psány jak japonskými znaky, tak i latinkou, a většina map a instrukcí je popsána i anglicky, občas ale název linky nad nástupištěm neznamená překvapivě, na jaké lince jste, ale že někde hodně blízko začíná chodba vedoucí na danou linku.

Jízdenky se kupují v automatech (pokud jste v japonských písmenech ztraceni a požádáte o pomoc pána za okénkem, který sedí snad u každého východu z metra a vypadá jako prodavač jízdenek, překvapivě vám neprodá jízdenku, nýbrž se zvedne, vyjde ze své kanceláře a namačká na automatu potřebné – automat vám pak jízdenku, po zaplacení příslušného obnosu mincemi nebo bankovkami, vydá). Rozdíly mezi cenami jsou poměrně malé, příliš se neliší podle počtu stanic nebo přestupů. Jízdenku vložíte do otvoru v turniketu při vstupu do stanice, ten ji orazítkuje a druhým otvorem ji vrátí. Nezahazujte ji – při opuštění prostoru podzemní dráhy ji budete potřebovat – tentokrát vám ji ale turniket nevrátí (takže mimochodem nemáte žádnou památku na to, že jste touhle sítí cestovali).

Co mi ale zůstalo utajeno: jak turniket pozná, jestli už odcházíte, nebo budete jen přestupovat. Vždycky to ale odhalil správně – a zatímco při opuštění cílové stanice nám jízdenku spolknul, při přestupu nám ji vrátil a další turniket nás na ni opět pustil dovnitř. Přitom při zakoupení jízdenky volíte cenu, nikoliv cílovou stanici, a některé ceny jsou stejné jak do přestupní stanice, tak do následující stanice na druhé lince.

S tímto oříškem v hlavě jsme v sobotu krátce po poledni, po krátkém vítězném souboji s automatem a turnikety (naše znalost japonských znaků se za týden zlepšila natolik, že jsme ani pána za okénkem nehnali z jeho kanceláře) projeli čtyři stanice okružní linky Oedo, z Roppongi do jedné z největších tokijských stanic, centrální stanice pod čtvrtí Shinjuku.

Shinjuku je moderní obchodní a bankovní čtvrť, plná výškových budov. Sídlí tu velké společnosti (viděli jsme třeba centrálu japonského Microsoftu), banky i vládní úřady. V obchodech kolem ulic se prodává elektronika všeho druhu, ale také luxusní oblečení, boty nebo šperky. Najdete tu i spoustu barů a kin, čtvrť do jisté míry nahradila někdejší centrum zábavy, čtvrť Asakusa. Vedou tudy moderní několikaproudové (a někdy několikapatrové) silnice, najdete tu jedno z velkých japonských autobusových nádraží a také důležité vlakové nádraží, podle encyklopedií údajně nejrušnější nádraží světa. V metru se tu můžete snadno ztratit, kříží se tu několik linek a pěší cesta od nejzápadnějšího konce podchodu k nejvýchodnějšímu zabere určitě přes dvacet minut, přičemž vlastně minete přinejmenším dvě zastávky na některých linkách.

Po krátkém rozhodování, kterým výstupem z podzemí se vypravit (výstup nazvaný „západní“, který jsme podle průvodce potřebovali trefit, je totiž překvapivě umístěn na severu sítě podchodů, nikoliv v její západní části), jsme vyšli do deštivých ulic. Jelikož pršelo opravdu hodně, pořídil jsem jen pár obrázků a co nejrychleji jsme se schovali v budově, kde prodávají lístky na autobus k jezeru Kawaguchi, v podhůří Fuji.

Naše plány poněkud nahlodal pán za okénkem. Angličtina nebyla jeho silnou stránkou, ale dvě slovíčka, která opakoval pořád dokola a kroutil přitom hlavou, docela stačila: „typhoon, typhoon“ (tajfun, tajfun) a „dangerous“ (nebezpečné). Pochopili jsme, že tenhle bodrý Japonec nám prostě lístky dnes neprodá, nakonec, ani jsme si nebyli teď zrovna jistí, jestli je vlastně chceme – místní nejspíš přeci jen cestu na Fuji znají víc než my po kombinovaném studiu průvodce Lonely Planet a předpovědi počasí. Domluvili jsme se s ním, že se objevíme opět v neděli po obědě, pokud se počasí opravdu vylepší.

Po tomto nezdaru jsme přebehli zpět do podchodů a rozhodli se strávit následující část odpoledne raději pod zemí. Prošli jsme tedy (za zhruba dvacet minut) až k nejzápadnějšímu konci sítě kolem stanice Shinjuku (tentokrát opravdu na západě). Podchody jsou neskutečně čisté a upravené, v některých dokonce visí obrazy (předpokládám reprodukce). Byl jsem překvapený, že nikde nevidíme žádné bezdomovce – až než jsme na západním konci vylezli pod vládní budovy Tokyo Metropolitan Government. Tady jich najednou bylo požehnaně. Nefotil jsem, ale vypadalo to, že tyhle Japonce, rozložené všade po podzemním „náměstí“, turisté opravdu nezajímají. Hráli karty, popíjeli saké a nebo spali.

Venku jsem udělal několik dalších fotek výškových budov – mrakodrapů v souladu se svým českým pojmenováním opravdu dnes zachytávajích mraky (které se pohybovaly ve výšce sotva kolem patnáctého, možná dvacátého patra), a podchodem jsme se vydali pro změnu na nejvýchodnější konec. Přestože se připozdívalo a my jsme dosud byli bez oběda, rozhodli jsme se v téhle moderní čtvrti najít ještě v mapě vyznačený malý chrám. Hřbitov u chrámu v Shinjuku

Nebylo to tak snadné. Ulice tu (jak je v Japonsku běžné) nemají názvy, nepravidelné podchody vás dobře zamotají, a moje GPS byla mezi mrakodrapy ztracená. Nakonec jsme to ale zvládli, a tak jsem konečně viděl něco z klasické japonské architektury: bránu chrámu mezi stavbami z betonu, železa a skla, a za ní obyčejný hřbitov.

Naším dalším cílem se pak stala zasklená lávka, která vedla mezi dvěma místními obchodními domy ve výšce asi tak pátého patra. Našli jsme ji, i když při průchodu oddělením luxusního dámského spodního prádla v jednom z těchto obchodních center, který jsme museli cestou k lávce absolvovat, se na nás – dva bělochy s promáčeným oblečením a splihlými vlasy – Japonky přebírající místní zboží dívaly trochu podivně.

Oběhli jsme ještě vlakové nádraží Shinjuku (asi sto mladých lidí tu stálo v nepolevujícím dešti ve frontě k jedné z restaurací, která byla už evidentně přeplněná a nové hosty nepřijímala – nejspíš další kulturní rozdíl a věc, jejíž smysl mi zůstal utajen), a nasedli na jinou linku metra, která nás odvezla na severovýchod Tokya, na nádraží Asakusa.

Ueno, Asakusa

Čtvrť Ueno v obvodu Taito je vyhlášená pro svou architekturu a také parky. Nachází se tu mimo jiné tokijská zoologická zahrada, kde můžete najít pozůstatky z doby japonských šógunů – pagodu chrámu Kan’ei-ji, ale také uličky specializované na všechno pro milovníky motocyklů. Kolega v práci mi výlet sem doporučoval i proto, že se tu dá prý stejně dobře strávit den venku, jako i uvnitř některého z mnoha muzeí, pokud venku prší.

Asakusa, kousek dále na východ ve stejném obvodu, láká návštěvou nejznámějšího a nejstaršího tokijského buddhistického chrámu Senso-ji. Právě sem jsme se také, v padajícím soumraku (a samozřejmě stále padajícím dešti) vypravili. Tokyo – Asakusa

Cesta od stanice podzemní dráhy vás vede uličkou, která je sice typicky japonská (architekturou, barvami a vším, co můžete vidět), nicméně evidentně turistická a plná stánků se suvenýry. Proběhli jsme ji rychle, abychom už zavřený chrám viděli alespoň z venku – skrz jeho mohutnou vstupní bránu kaminari-mon (brána hromu). Architektura chrámu se zásadně neliší od buddhistických chrámů, které jsem navštívil v Singapuru. Zajímavostí jsou ale ohromné „lampiony“ – vstup do chrámu zdobí lampion Velký Chóchin, který má spuštěný možná pět metrů na výšku. Další zajímavostí jsou pak telefonní automaty, po japonsku vkusně zabudované přímo ve zdi jedné z vedlejších budov chrámu.

Vynechavši procházku parkem kolem chrámu, opustili jsme areál jednou z vedlejších bran a usadili jsme se k večeři v jedné z těch aspoň trochu zapadlých klasických místních restaurací, po zavírací hodině chrámu a navíc v tomhle počasí úplně prázdné. Vlastně jsme se ještě úplně neusadili – nejdříve jsme museli s majitelkou, schováni pod jejím deštníkem, vyběhnout k výloze zpět na ulici, a ukázat jí, jakou pochutinu si přejeme dostat, protože angličtina nám opět při výběru z menu nebyla nic platná.

Vybrali jsme dobře – tradiční japonská mísa se směsí všeho možného, hlavně ale horká polévka, v které se vše vařilo, spolu s japonským zeleným čajem, nám přišly velmi vhod.

Venku se mezitím úplně setmělo. Cesta zpět na Roppongi trvala necelou půlhodinu, hledání správného východu z metra skoro stejně. Japonci s oblibou vše číslují (jak už jsem zmínil, nepojmenovávají ani ulice – budovy sice mají čísla, ale orientaci vaší ani taxíkářů to příliš nepomáhá). Dobrá rada pro další dny tedy zněla: pokud plánujete jít stejnou cestou ven, při vstupu do metra si zapamatujte číslo vchodu. Předpověď počasí na Internetu se mezitím nezměnila, a tak jsem večer usínal v naději, že další den bych přeci jen mohl vidět Fuji.

Neděle: Shinjuku podruhé, Fuji-Q Highland a jezero Kawaguchi

I nedělní ráno můj první pohled z okna odměnilo obrázkem tokijských ulic a střech v hustém dešti. Trochu nejapně jsem poznamenal, že horší období pro návštěvu Tokya mohlo snad být jen v době velkého zemětřesení (netuše ještě, že zemětřesení nás čeká hned druhý den, v pondělí).

Předpověď na večer a noc ale byla stále optimistická, a tak jsme se, nedbaje včerejšího děsu v očích prodejce jízdenek, vydali po nákupu sendvičů a spousty čokolády znovu na autobusové nádraží Shinjuku. Lístky jsme tentokrát dostali, i když i dnes nás paní za přepážkou varovala, že venku prší (jaké překvapení). Do odjezdu zbývalo zhruba tři čtvrtě hodiny, strávil jsem tu dobu v příjemném prostředí jedné z nedalekých kaváren, s ledovou kávou (na kterou jsem si za ten týden docela zvykl – a objednal jsem si ji přesto, že tady nabízeli i klasickou kávu horkou). Na tomhle autobusovém nádraží totiž nevedou žádné lavičky (venku ani pod střechou).

Po již zmíněném zážitku, kdy nám místní ochotně potvrdili, že náš autobus pojede z druhého nástupiště, ač ve skutečnosti jel ze třetího, jsme na odjezdu z Tokya bedlivě sledovali, jestli nabíráme správný směr – co kdyby i kontrolor jízdenek u vstupu do autobusu říkal „hai hai“ (ano, ano) jen ze slušnosti. Nabrali. Lilo a lilo. Ale asi tak po hodině se déšť přeci jen začal mírnit. Projížděli jsme teď zelenými údolíčky západně od Tokya, chvílemi se dokonce objevily nad námi i flíčky modrého nebe, které jsme si radostně vzájemně ukazovali, protože něco takového jsme týden neviděli. Dálnice se kroutila a vedla řadou tunelů, až jsme ji konečně opustili u městečka Kawaguchiko, aby autobus mohl zastavit u resortu a zábavního parku Fuji-Q Highland v podhůří Fuji. Horu bychom sotva poznali, kdyby na ni vedle sedící běloch (podle přízvuku nejspíš Němec) svou japonskou přítelkyni anglicky neupozornil – byla schována v mracích a vidět byla jen široká pata, která klidně taky mohla být patou několika menších kopečků. Ve Fuji-Q Highland jsem si ale vyfotil jinou vysokou atrakci – největší horskou dráhu v Japonsku. Kam se hrabe ta naše holešovická…

Další zastávka autobusu už byla naše výstupní – centrální stanice v městečku Kawaguchiko, společná pro vlaky a autobusy, odkud bývá (podle fotek, které tu měli po stěnách) nádherný výhled na Fuji. Občas. Rád bych věděl, kdy…

Přestože Fuji-san zůstávala schována v těžkých černých mracích, které se zlověstně (a zlomyslně) převalovaly i přes okolní nižší kopečky, obklopující jezero Kawaguchi, pršet přeci jen přestalo. Byly čtyři odpoledne, před setměním (v sedm) a odjezdem místního turistického autobusu blíže k hoře (ve čtvrt na deset) jsme si tedy dali procházku po městě a kolem jezera. Právě na této procházce jsem pořídil něco pro tuto mou japonskou cestu dosud naprosto ojedinělého – několik fotek částečně nasvětlených sluncem!

Kawaguchi je jedno z pěti jezer na sever od sopky Fuji (Yamanaka, Sai, Motosu a Shoji jsou zbylá čtyři). Jeho hladina se nachází ve výšce kolem 800 metrů nad mořem. Je obklopeno horami a tvoří s nimi součást národního parku Fuji – Hakone – Izu. Z břehů jezera bývá pěkný výhled na nedalekou horu, jezero je také oblíbeným výchozím (případně cílovým) místem pro turisty vystupující na Fuji – právě trasa z tohoto směru je ze všech čtyř vrcholových tras na Fuji tou zdaleka nejpopulárnější, nejdostupnější a také nejsnadnější (i když ne nejkratší).

U jezera jsme tedy měli oproti zbytku mého pobytu opravdu mimořádné štěstí na počasí – jak jsem zmínil, mezi mraky chvílemi prosvítalo sluníčko. Z nejvyššího místa oblouku mostu přes jezero jsem pořídil i své jediné dvě fotky, na kterých je vidět alespoň pata Fuji v plné její velikosti. Nedaleko mostu jsme se na pár minut zastavili uchváceni nezaměnitelnou vůní uprostřed právě kvetoucích levandulových polí.

Přicházející déšť nás na více než hodinu po setmění zahnal do jedné z restaurací, jídlo bylo opět – i v takhle turistické oblasti – výborné a stylové. Mého kolegu zaujala také hračka na stole – ve tvaru bezdrátové plastické myši. Jaké překvapení, když po stisku tlačítka přiběhla obsluha, ukláněla se a vyptávala se, co si přejeme…

Z oken restaurace jsme za pozdního soumraku (příliš pozdního na focení) zahlédli krátce i část mohutného kuželu Fuji, brzy ale zas zmizel mezi mraky. Naději vykřesaly hvězdičky, které se po intenzivní přeháňce objevily nad našimi hlavami cestou k nádraží. Najít nádraží nebylo snadné (mapy tu mají velmi orientační a tvary ani počty křižovatek v realitě vůbec neodpovídají), posilněn jednou plechovkou Awasu jsem to ale zvládl. V tomto městečku pro změnu zase nevedou odpadkové koše (zřejmě by je turisté přicházející z hory a spořádaně přinášející své odpadky až sem příliš rychle zaplnili), túra s cílem nalezení popelnice byla zbytečnou ztrátou sil. Usadili jsme se (lavičky tady mají) na dvacet minut na nádraží a zaposlouchali do doblba se opakující melodie nedalekého semaforu u přechodu pro chodce, která hlásila, kdy na světlech svítí zelená.

Jak jsme zmokli na Fuji

V angličtině Mount Fuji, v japonštině Fuji-san (přičemž san nemá v tomto případě nic společného se stejně znějící slabikou v oslovení, vyjadřující úctu), někdy v západních překladech také Fuji-yama (znak pro horu se v japonštině může číst dvěma způsoby, nicméně v souvislosti s Fuji ho Japonci čtou výhradně jako „san“). Sopka, jejíž jméno jsem si zapamatoval před dvaceti lety ze hry International Karate na starém dobrém Atari, a kterou jsem chtěl vždycky vidět na vlastní oči. Sopka, jejíž kužel vystupuje z okolní krajiny (pokud máte to štěstí a vidíte ho) jen kousek od moře do výše 3 776 metrů a zdaleka převyšuje všechny kopce kolem. Nachází se asi 100 kilometrů západně od Tokya, na hranici mezi prefekturami Schizuoka a Yamanashi – v té posledně jmenované leží i jezero Kawaguchi a odtud jsme tedy k vrcholu mířili my. Z Tokya bývá za dobrého počasí vidět, zejména v zimních měsících (při mé lednové návštěvě mi sněhem pokrytou špičku kuželu Fuji z baru v horním patře hotelu ukazovala místní servírka).

Fuji je nejvyšší horou Japonska, a také jeho světoznámým symbolem. Vztahuje se k ní řada legend, hraje důležitou roli v místním náboženství, byla odedávna opěvována básníky, kreslena malíři a všemožně uctívána. V japonské kultuře představuje vyšší bytost, přesahující lidské poznání. Je zasvěcena bohyni Fuji Asama-no-ohkami, strážící lidi před přírodními živly. Mimochodem, až do roku 1867 nesměly na posvátnou horu ženy! Fuji je stále považována za aktivní sopku, i když s malou pravděpodobností erupce. V historii je zaznamenáno 18 erupcí, nejmohutnější v letech 800, 864 a 1707. Právě ta poslední v roce 1707 byla tak silná, že Tokyo bylo zasypáno patnácticentimetrovou vrstvou popela. O možném dalším výbuchu se často spekuluje, zejména v souvislosti s úvahami na přesunutí správního centra Japonska do nově zbudované metropole poblíž úpatí Fuji.

„Lezecká sezóna“ na Fuji trvá méně než dva měsíce – v červenci a srpnu. Je tomu tak proto, že v tu dobu sem dorazí léto – na druhou stranu je to načasování trochu nešťastné, protože právě v červenci začíná na japonských ostrovech období monzunových dešťů. Během dvou letních měsíců vyleze na horu každý rok prý až 200 tisíc lidí. Výstup mimo sezonu je možný, je však mnohem obtížnější: v letním období jsou po cestě prakticky pravidelně – kromě posledního úseku před vrcholem – rozesety horské boudy, kde se lze – za příslušný obnos – ohřát, najíst nebo zdřímnout. Ty jsou však mimo sezonu zavřené. Složitější je mimo sezónu i přístup k hoře – pravidelné autobusy z Tokya nejezdí. V neposlední řadě je výstup mimo sezónu také nebezpečný – vrchol hory je pokryt sněhem a ledem, na hoře je velmi snadné zabloudit (nám málem, mnoha dalším opravdu, se to povedlo i v sezóně). Varovným příkladem je osud mladé české dvojice, která na hoře zabloudila a umrzla na podzim roku 1977. Našli je až další léto…

Výstup od úpatí Fuji k vrcholu je rozdělen do úseků devíti horskými stanicemi. Až do páté stanice se dá ale dostat autobusem, což jsme my, s ohledem k omezenému času i špatnému počasí, uvítali. Pátých stanic je vlastně několik – vedou z nich k vrcholu celkem čtyři různé oficiální výstupové trasy. Pátá stanice nad jezerem Kawaguchi je druhá nejvýše položená, výstup začínáte (trochu překvapivě krátkým klesáním) z výšky 2 305 metrů nad hladinou moře. Cesta k vrcholu je dlouhá necelých šest kilometrů a pro normálně zdatného člověka představuje šest hodin stoupání.

Jak jsem již zmínil, tato trasa je nejlehčí a nejpopulárnější (i kvůli velkému parkovišti, které se pod pátou stanicí nachází). Jedna z mála výhod, které s sebou neslo mizerné počasí posledních dnů, bylo to, že se na noční výstup vypravilo nebývale málo lidí (obvykle prý pátou stanicí v sezóně projdou zhruba tři tisíce lidí denně, já jsem tentokrát počet lidí, které jsme viděli celkem, odhadoval maximálně na stovky; v naší skupince nás ale vyráželo jen zhruba patnáct). Nenaplnily se tedy obavy po přečtení několika článků na Internetu, podle nichž chodníky bývají plné, Japonci stoupají pomalu, tiše a bez předbíhání (čemuž úplně věřím – viděl jsem, jak spořádaně stojí na levé straně na zoufale pomalu jedoucích eskalátorech při výstupu z metra – kromě cizinců si tu nikdo nedovolí po schodech chodit), a navíc každé tři kroky zastaví, a to uprostřed chodníku (což mi zas připomíná Číňany v Singapuru, kteří také zásadně chodí pomalu a prostředkem chodníku, nebo ideálně vedle sebe a roztaženi přes celou jeho šíři).

Pro Japonce je ale jinak výstup na horu Fuji takřka národní povinností. Šplhají tam rodiny s malými dětmi, dědečkové a babičky s batůžky, nechávají se sem prý vodit slepci (žádné hloupé řerty – ale neviděli jsme toho o moc více), vynášet tělesně postižení. Na jedné stránce na Internetu jsem četl, že pro muže z okolí hory býval dokonce povinností kažodoroční výstup, moc tomu ale nevěřím – existuje totiž japonské pořekadlo, překládané asi takto: Blázen, kdo nikdy nevyšplhal na horu Fuji. Ještě větší blázen, kdo tam leze podruhé. Na tom je pravdy hodně – kousek nad pátou stanicí totiž skončí veškerá vegetace a vy jdete monotónní krajinou, všude kolem černá ztvrdlá láva, tu a tam rezavá, nebo plato sněhu, případně vám vítr může zanést do očí, kapes a vůbec, kam si dovedete představit, lávový prach. Další výhoda deštivého počasí: žádný prach kolem nelétá. Kromě pláštěnky a teplého oblečení ale každopádně s touto alternativou při případném výstupu počítejte a přibalte si přinejmenším šátek přes ústa a nos. Mnoho Japonců si za takového počasí zakrývá, co se dá – komicky prý působí zejména jejich bílé rukavičky (jako jsme nosívali v tanečních a jaké mívají řidiči automobilů státních návštěv), které při šplhání vzhůru rychle mění barvu. Nicméně, i kvůli téhle měsíční krajině kolem mnoho průvodců doporučuje noční výstup a raději pozorování východu slunce z okraje kráteru.

Autobus nás serpentýnami vyvezl bezmála kilometr a půl nad hladinu jezera Kawaguchi. Chvílemi jsem jen doufal, že řidič zná cestu nazpaměť, protože viditelnost od hranice osmnácti set metrů nad mořem byla v hustých mracích takřka nulová. Nejinak tomu bylo po výstupu z autobusu. Do tváří nám udeřil studený vítr, vzduch byl plný jemných kapiček mlhy. Nás ani ostatní spolucestující z autobusu to ale neodradilo. Prohlédli jsme suvenýry nabízené místním obchodem, někteří dokoupili výbavu, zejména hole, s takovými cinkajícími rolničkami (pokud odtud jdou některý den tři tisíce lidí, musí to znít na svahu úplně jak když se tu pase stádo oveček), případně s japonskou vlajkou. Nikdo z naší skupiny nepořizoval kyslíkovou bombu (vlastně spíš takovou masku – ale Japonci si ji prý dost často do té „závratné“ výšky chtějí vzít a tady ji na poslední chvíli seženou).

Do hor jsem přijel vybavený: kromě slušných bot a bundy jsem pořídil i čepici a (černé) rukavice. Nebylo to ale snadné. Nevěřili byste, jak těžké je v Singapuru, zemi, kde teplota jen v nejchladnější dny roku klesne pod 25 stupňů, sehnat něco přes hlavu nebo dokonce rukavice a šálu. Když jsem konečně našel „správný“ obchůdek a vybral jsem čepici (pěknou – pletenou – i s kšiltem, v těhle zeměpisných šířkách nezbytným, která navíc jde natáhnout hodně přes hlavu, skoro jako kukla), a zjistil jsem, že stojí asi tak jako v Česku bunda, pochválila mi paní, jak mi to sluší. Zeptal jsem se, jestli by náhodou neměla také rukavice. Nabídla mi takové luxusní, červeno-černé, od zápěstí po lokty, a že to bude opravdu „in“. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že potřebuju něco, v čem budu mít schované prsty, protože v tom polezu po horách, ale už jsem měl všechno marné – snášela mi návleky na ruce i nohy těch nejkřiklavějších vzorů. Doteď nevím, co si myslela, že budu s takovým vybavením v Singapuru dělat – jestli mě měla spíš za budoucího transvestitu nebo za šéfa gangu chystajícího se vybrat banku…

S poděkováním jsem si tedy nechal zabalit čepici a vyrazil do Japonska bez rukavic. Ty mi ale nakonec půjčil jeden z kolegů v Tokyu, když jsem zmínil víkendové plány – a nutno říct, že se v noci docela hodily.

Ještě tedy jeden dva obrázky u startovního krámku se suvenýry, zabalit od hlavy k patě do oblečení, nasadit čelovku, a vyrazili jsme do noci. Po opuštění parkoviště cesta z téhle páté stanice začne vést z kopce. Na uvítanou jsme si prošli několika kalužemi (vlastně až tehdy jsem čelovku rozsvítil), odhodlání ale bylo veliké a rychle jsme začali opět stoupat, k šesté stanici, která leží na téhle trase jen o necelých sto metrů výše než pátá.

U šesté stanice vám dají mapu. Vypadá to směšně, ale není. Chodníčky jsou sice pěkné, ale značení je, zejména pak v některých částech sestupu, mizerné (ne že by v takové situaci mapa příliš pomohla – leckteré křižovatky v ní totiž nejsou). Všechno je po japonsku perfektně zorganizováno a sestupová cesta je jiná než výstupová (nakonec jsem jim ale tenhle nápad musel pochválit – zatímco při výstupu šlapete velkou část po pevných schůdcích ztuhlé lávy, při sestupu spíš kloužete prachem, v našem případě blátem – v obou případech by opačný směr v daném terénu byl velmi namáhavý). Bohužel, od vrcholu k první stanici na cestě dolů není vůbec značená (nepočítám-li pár kolem poházených cedulí s japonskými znaky, které sem klidně mohl přinést vítr) – u vrcholové horské boudy jsme se museli na sestupovou trasu zeptat, a z mého předchozího vyprávění už víte, jakou důvěru mám k tomu, když vám Japonec odpoví na vaši otázku „yes“.

Výstup jsme zvládali velmi rychle – brzy jsem se odtrhli zbytku skupiny z našeho posledního večerního autobusu a začali dohánět další roztroušené turisty, kteří nejspíš přijeli předchozími autobusy, vlastním vozem, případně šli až zdola (pochybuji) nebo tady (to spíš) v některé boudě přespávali. Záhy se nad námi objevily hvězdičky na hlubokém černém žádnými světly „nezašpiněném“ nebi. Měsíc byl skoro v novu a nerušil svým světlem tuhle nádheru. Uviděl jsem vpravo od sebe i Velký vůz, ze Singapuru běžně nepozorovatelný (Japonsko leží přeci jen severněji), a v dálce pod námi světla městeček. Dokonce bylo (podle světel) rozpoznat obrysy dvou z jezer. Kolem půlnoci už jsme mohli pod námi pěkně vidět tu a tam se po svahu pohybující skupinku světélek odvážlivců (nebo šílenců), kteří také naletěli vědeckým metodám japonských meteorologů.

Jak jsem zmínil, podél cesty jsou pravidelně rozeseté horské boudy, můžete se zastavit, občerstvit, nebo dojít na toaletu. Pozor, za všechno (i za posezení či za toaletu) tu ale zaplatíte. Nezastavovali jsme a vystoupali během zhruba dvou a půl hodin až k osmé stanici. Ve výšce kolem 3 200 metrů jsme také narazili na první sněhová plata, nemuseli jsme přes ně ale přecházet, byla kousek od cesty, některá poměrně mohutná (stoupali jsme přeci jen po severní straně hory).

Pak se výstup zpomalil, přeci jen se také citelně hůř dýchalo. Bylo kolem půl třetí ráno, my už jsme byli unavení, ale natěšení změnou počasí k lepšímu, skoro nahoře, když se znovu zvedl vítr, přinesl hustou mlhu a spustilo se mrholení, které postupně přešlo v solidní a nefalšovaný déšť.

Předpověď se bohužel nevyvedla. Od poslední stanice k okraji kráteru turisty čeká relativně dlouhý úsek (skoro hodinu) bez jediné horské chaty. Stoupali jsme ho v mlze a mrholení. Ve čtyři ráno u kráteru, po necelých šesti hodinách (prakticky na čas podle průvodců) tedy horká polévka s extra-vysokohorskou přirážkou (mimochodem, mezi vlajkami, které v chatě na vrcholu po zdech visely, nechyběla ani česká) a pohled do mlhy, tam, kde se podle průvodce nachází „mohutný, dvě stě metrů hluboký kráter, na jehož obejití je třeba celá hodina“. V to pondělí ráno odtamtud ale jen vanula ještě studenější a mokřejší mlha než po bocích kuželu, a na obcházení kráteru – k místu, které je vlastně technicky vzato teprve tím opravdu nejvyšším (rozdíl je ale jen pár metrů) nebylo ani pomyšlení.

Černá mlha se v době východu slunce změnila v bílou mlhu, to bylo ale vše, co jsme mohli pozorovat. Trochu rozpačitě jsme se tedy s okrajem kráteru rozloučili, přeptali se na cestu a mezi prvními se v houstnoucím dešti vydali na sestupovou trasu. Tunely pro bezpečnější průchod místy, kde často padají kameny

Nakonec jsme se na všech křižovatkách rozhodli správně, a od osmé stanice začala být cesta konečně značená. Dal jsem za pravdu kolegyni i průvodcům – blízko kolem sebe toho mnoho nevidíte, roztroušené chuchvalce trávy začínají houstnout jen kousek nad šestou stanicí, do krajiny jsme toho mnoho neviděli kvůli mlze. Přeci jen jsme ale měli štěstí a ve výšce kolem něco pod třemi tisíci, kde jsme se pohybovali mezi dvěma vrstvami mraků, se mezi mraky pod námi krátce objevily malé skulinky, s výhledem na jezera a do okolní krajiny.

To bylo prakticky vše. Zajímavé bylo ještě pozorovat, kudy se hora postupně sesouvá do údolí (už mezi šestou a pátou stanicí, kde jdete chvílemi lesem, se místy octnete opět na úplně holém svahu – právě tudy padají laviny, ať už sněhu, nebo kamení). Čilý turistický ruch tomu zřejmě jen a jen přispívá. Na sestupové trase jsou v některých takových místech vybudovány betonové tunýlky, kudy byste měli, pro vaši bezpečnost, procházet, aby vás padající kameny netrefily do hlavy (pokud ale přijde pořádný sesuv půdy, tunýlek asi příliš nepomůže). Po celou cestu je dobré se pro jistotu rozhlížet.

Cesta zpět do Tokya probíhala podle plánů – stihl jsem první autobus z páté stanice i autobus z Kawaguchika do Tokya. I když jsem do poslední chvíle doufal, vítr husté mraky neodvál a hora v nich zůstala skryta.

Dal jsem si sprchu, dobalil jsem a vyrazil jsem, obtěžkán zavazadly plnými mokrého oblečení, na autobus k letišti. S pocity trochu rozpačitými – hora nám toho mnoho neukázala, ale přeci jen: výstup na Fuji, i bezpečný sestup – protože, jak říkají horolezci, horu nezdolá ten, kdo vyleze na vrchol, ale jen ten, kdo se z něj dokáže zas vrátit – jsme zvládli. A to je víc, než o čem jsem si před těmi dvaceti lety u Atari troufl snít.

Japonské zemětřesení

Pořídil jsem ještě pár fotek s protrhávajícími se oblaky nade mnou v Roppongi a v Akasace, další pak na letišti, kam mě autobus dovezl nečekaně rychle (za zhruba 50 minut, zatímco podle řádu to mělo trvat 80 – 120 minut). Jak už to tak bývá, když má člověk dost času, letadlo mělo zpoždění. A tak jsem si tedy v klidu nakoupit whiskey a nezbytnou láhev kvalitního (aspoň podle ceny a obalu…) saké, a pohodlně se usadil do salonku pro zvané.

Až tady, na Internetu, jsem zjistil, že s tajfunem a zemětřesením najednou jsem se docela rouhal: v pondělí ráno uděřilo zemětřesení o síle 6,8 stupně Richterovy škály severozápadně od Tokya, s epicentrem asi 260 kilometrů od japonské metropole (tj. necelých dvě stě kilometrů od Fuji), několik lidí ho nepřežilo a navíc byla poškozena největší jaderná elektrárna světa, Kashiwazaki-Karima. Naštěstí nedošlo k žádné katastrofě, „pouze“ uniklo trochu radioaktivní vody. Já jsem otřesy vůbec necítil – ale bylo to v době, kdy jsme čekali na autobus na přestupu v Kawaguchiku. Druhou vlnu otřesů – večerní – jsem pak zažil přímo na letišti (opět ale nebylo nic cítit). I když mi tedy Japonsko tentokrát neukázalo úplně všechno, ukázalo mi leccos.

Do Singapuru jsem dorazil krátce po druhé hodině ráno, rozvěšel jsem mokré oblečení vedle toho rozvěšeného minulou neděli po návštěvě Bintanu, a se sny o Fuji jsem si kolem půl čtvrté ráno šel aspoň krátce zdřímnout před teď už pracovním zbytkem týdne.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .