Deník z poznávačky po Egyptě

5.5. – 6.5. 2003

Odjezd z domu jsme naplánovali na devátou a před jedenáctou jsme dorazili na letiště. Ještě jsme si dali malé noční občerstvení v letištní restauraci s výhledem na pro nás se připravující letadlo.

Po nacpání se do letadla jsem si sedl k okénku, samozřejmě se svolením Lenky. Asi po 40ti minutách letu, tedy v 1 hodinu 45 minut se podávala, jak řekl kapitán letadla, snídaně. Čína s rýží a zákusek s kávou. Dal jsem k pití tentokráte přednost vínku, protože ve free shopu na letišti jsem si zakoupil dvě plnotučná pivka a před odletem jsem byl třikrát na oné místnosti. Další část letu byla spíš o tom, kam složit hlavu, aby člověka moc nebolelo za krkem. Spolu se svítáním se naše letadlo začalo připravovat na přistání. Škoda, mohlo začít svítat tak o hodinku dřív, byl to úchvatný pohled. Při příletu k letišti jsme koukali na nekonečnou poušť. Koupili jsme si ve směnárně kolek, honosně nazvaný vízum za 15,- USD a vlepili jej poctivě do pasu, kde nám jej ještě před opuštěním letiště asi třikrát zkontrolovali místní vojáci. Šli jsme si pro kufry, některé kufry vypadaly, že letěly nejméně přes tři kontinenty.

Před letištěm čekala česká delegátka a sdělila nám, že budeme ubytováni v hotelu Bejrút a že tam jede autobus č. 1 od cestovky. Cestou do hotelu se nám představil náš egyptský průvodce Adel. Docela dobrý řízek. Vyprávěl různé story o egyptských řidičích, třeba, že tady má řidičák každý, kdo umí troubit a ví kde má auto volant a kola. Varoval nás před jejich špatnou vodou z vodovodních kohoutků a podobně.

Hotel byl vcelku dobrý, ale na výhled z našeho pokoje č. 107 na poušť s bordelem, snad nikdy nezapomenu, prostě děs. Ještě, že tu spíme jenom jednu noc a jsme dost utahaní. Po vybalení nejnutnějších věcí jsme se snažili dospat co nám chybělo. Na rozdíl od našich krajanů , protože když jsme přišli na malou hotelovou plážičku o něco později, tak už jich většina měla zarudlé tělo. Opravdu, to slunce tady ohromně pálí, s domácím sluncem se to nedá srovnat. My jsme tam vydrželi jen asi 40 minut a odcházeli asi půl hoďky před polednem. Pláž i přes poledne zůstala plná Čechů nedočkavých sluníčka, hlavně těch, kteří ten den přijeli.

Po o….. jsme vyrazili na prohlídku Hurgady. Po městě jezdily minibusy, které člověka zavezou kamkoliv. Jen nesmíte dopředu říkat kam jedete, jinak se z nich v tu ránu stanou několikanásobně dražší taxíky. Mikrobus jede a vy, když se Vám místo líbí , necháte zastavit a za osobu zaplatíte 1 libru. Co se dělo v centru Old Townu, to se snad nedá ani popsat, to se musí zažít. Z každého krámku vybíhají prodejci a nahánějí Vás do svého obchůdku. Tolikrát jsme „NO THANKS“ nikdy neřekli. Bolelo nás za krkem od věčného kroucení hlavou. Zpátky jsme šli kousek pěšky po hlavní silnici, až nám zastavil minibus, ALE…. Byl úplně stejný, jen uvnitř vzadu, aby to nebylo při nastupování moc vidět, měl nápis TAXI. Za svezení chtěl 40 liber . Po dlouhé hádce se zdálo, ze jsem to usmlouval na 20 liber a tak jsem platil a on mi dal 30 l. a ať mu dám 50 l.a pak si ti jako romyslel a 50 l. mi vrátil, ať mu normálně zaplatím. Už jsem ani nevěděl kolik je 1+1, ale L. mě ujistila, že je to OK, že to počítá a že to má pod kontrolou. Jenže se pak ukázalo, že místo 50 liber nám vrátil 50 piastrů, tedy 1/2 libry. Docela drahý taxík a pro nás tak trochu lekce pro naše dny budoucí.

Po dalším dospání a povalování se po hotelu jsme zašli na večeři. Pořádně jsme se nažuchli a šli si dát vínečko do zahradní kavárny pod palmy.

7.5. 2003

Ve 4.30 místního času nás probudil příšerný zvuk našeho pokojového telefonu. Hned nás napadlo, že doma je touto dobou zrovna půl hodinky po třetí. Na recepci nás čekal obědový balíček a kafíčko, a jelikož je 5 minut do odjezdu autobusu, musím si ji nalít jen tak do poloviny hrnku, a za divných pohledů Egypťanů, kávu dolévám studenou vodou z lahve. I tak to kafe pomohlo k probuzení. Po hodině jízdy stavíme ve městě Sakra, kde v místě podobném autobusovému nádraží, které je obehnané plotem a hlídané ze strážních budek vojáky, odpočíváme a snídáme na ulici. Zjišťujeme, že je to seřadiště pro autobusy do konvoje, ve kterém projíždíme blízkou horskou oblast. Na další zastávce kolony, kromě povinné návštěvy WC, se nám zalíbily děti, které stály vedle chlápka s velbloudem (asi otec). Natáčel jsem je na kameru a rozdával žvýkačky. Zdálky nás pozorovala nějaká žena s oslem, která byla celá zahalená v černém, jen oči jí koukaly. A já jsem si uvědomil, že to je jedna z mála domorodých žen, které jsme vůbec viděli. Všechnu práci tu totiž dělá chlap. I pokojská byl fousatej 🙂 Chudáci Egypťani, docela rád bych poznal jak odpočaté Egypťanky vypadají.

Po ještě asi dvou zastávkách jsme dorazili do Asuánu. To, co nás čekalo po výstupu z klimatizovaného autobusu, byl teplotní šok. Vzduch byl horký 42 stupňů Celsia ve stínu a na slunci, to se ani nedá odhadnout. Navíc foukal vítr, který byl děsně horký, takový fén. Mít to u nás doma, tak naše mamka může všechny své fény vyházet 🙂

Poté jsme přesedli na jiný autobus, který nás odvezl na ostro Philé, který byl zasvěcen bohyni Isis (Eset). Za 20 minut prohlídky jsme ve dvou vypili dvoulitrovku vody a ještě nám chyběla další.

Čekalo nás ubytování na lodi na Nilu. Raději jsme si stále říkali, že to bude bárka, ale skutečnost předčila naše očekávání. Čekal nás krásný, poměrně luxusní, pětihvězdičkový parník se čtyřmi patry. Horní paluba měla malý bazén, spoustu lehátek na opalování a také kavárničku. Při důkladném prozkoumávání lodi se mi podařilo vysadit dveře vedle našeho pokoje, asi od stoupaček, k pobavení mé druhé polovičky. Večeře, jako zatím vždy v Egyptě, skvělá. Pak jsme vyčkávali, kdy naše loď odrazí od břehu. Čekání na horní palubě jsme si krátili popíjením pravého egyptského vínečka, poleháváním na opalovacích lehátkách, kde jsme si i chvilku schrupli. Asi ve 23.00 hodin jsme se probudili a loď stále kotvila v přístavišti v Asuánu, ač měla již nejméně hodinu brázdit hladinu Nilu. Asi nějaký problém.

8.5. 2003

Budíček byl v 6.15 , ale můj soukromý v 6.00. V 6.30 byl sraz na recepci, kde nám dali džus a my vyrazili na prohlídku chrámu Com Ombo. Naše průvodkyně nás pomalu začíná vtahovat do egyptských dějin a poté nás zkouší. Už víme, že hlavy sloupů se dělí na lotosové, palmové,….a ty ostatní jsem už zapomněl. Bůh Horus byl zobrazován jako sokol, apod.

Po cestě zpět na loď jsem si zaplatil 2 libry za filmování dvou malých kober. Chtěl jsem se s nimi vyfotit, ale ani náš digitální foťák nemá takový zoom, aby překonal tu vzdálenost, na kterou od hadů utekla Lenka.

Plán na odpoledne – chrámy v Edfu. Po výtečném obědě jsme vyšli před loď, kde bylo seřadiště drožek a obrovský hluk a hlahol. Ty drožky vypadaly pro dva, ale nás tam natlačili rovnou čtyry. Seděli jsme na tak malém sedátku, že to vypadalo, že musíme za jízdy rozhodně vypadnout. Takže jedna drožka , 4 lidé. My, společně s jedním starším manželským párem, jsme odjížděli mezi posledními. Ale to jsme netušili co nás čeká. Náš drožkař, jinak zvaný Fitipaldi, mlátil do chudáka koníka takovým způsobem, že jsme všechny předjeli a dojeli jako první. Bylo jasné, že ho závodění s ostatními drožkaři hrozně baví. Samozřejmě nám nabídl fotografování a samozřejmě za to chtěl bakšiš. Ale jinak to byl skvělý zážitek.

Ve stínu bylo 48 stupňů a prostor před chrámem žhnul takovým způsobem, že se to ani nedá slovy popsat. Tolik obyčejné a navíc teplé vody jsem nikdy nevypil. Po prohlídce si nás náš drožkař našel a nenechal nic náhodě, aby nebyl opět první.

Po návratu na loď nás v recepci u vchodu čekal zaměstnanec s ručníky, asi namočenými ve studeném tělovém mléce. Skvělé osvěžení.

Odpoledne byla naplánována na horní palubě čajová párty. Každý dostal čaj nebo kávu a dva kousky sladkého moučníku, podobajícího se naší bábovce.

Ale vrchol dnešní plavby měl teprve přijít. Blížili jsme se ke zdymadlu, které vyrovnává výšky hladin Nilu. Údajně o 5 metrů. Již při příjezdu nás obklíčili prodejci na malých loďkách a cosi na nás ze spodu pokřikovali a ukazovali. Pak nás lodníci ručně zatáhli mezi dvě mola a na jednom z těch mol byli také prodavači ubrusů a všemožných hábitů. Házeli to smotané na palubu a co spadlo do vody, vylovili kotvičkami přivázanými na provaze. To byl teda rachot. Jeden z nich bleskově vyšplhal na konstrukci nadchodu, aby byl na naší úrovni a nabízel nám ubrus. Stál na kousku železa a pod ním dobrých 6 metrů hloubka. Opravdu, takovou melu jsme tu ještě nezažili.

Opět vynikající večeře a lahvinka vína na palubě lodi. Také družba s Portugalcem za pomoci naší skvělé slivovice. No a nakonec zasloužený odpočinek, zítra nás čeká náročný den.

9.5. 2003

Budíček byl stanoven na 7.00 hodin, ale Lenka vstala opět o půl hoďky dříve, aby se dala do kupy. Po snídani na nás čekal před lodí autobus a cestou přes Luxorský most, který střeží dva sokoli, jsme se dostali na západní břeh Nilu. První zastávkou byly dva Memnonovy kolosy. Sochy vysoké 18 metrů. Za malý bakšiš jsme se nechali vyfotit s jedním Egypťanem. Velké veselí v nás probudil místní domorodec nesoucí pod paží svazek cukrové třtiny a v druhé ruce nesl ještě jeden, který vesele okusoval a žvýkal.

Poté následovala prohlídka Údolí králů. Naštěstí jsme tam přijeli celkem brzo, tedy kolem deváté, ale i tak tam byl pěkný pařák. Byly nám rozdány vstupenky a od parkoviště nahoru do údolí nás na prohlídku vyvezl vláček. Každý návštěvník Údolí králů má možnost navštívit tři hrobky. My jsme si vybrali po doporučení naší průvodkyně jednu, ke které se stoupalo po příkrých schodech. Uvnitř bylo nedýchatelno a vedro jako v sauně. Na konci, až dole seděl Egypťan s větrákem, asi pro případ, že by někdo z těch slabších návštěvníků omdlel. Jako třetí a poslední hrobku jsme si vybrali hrobku s mumií, ale bohužel jsme nepochopili vysvětlení místního policajta a vlezli do jiné hrobky, kde byl jen žulový sarkofág a do další jsme již nemohli, ani když jsme nabízeli bakšiš nebo dá-li se to tak říci, úplatek.

Cestou zpět bylo 50 stupňů ve stínu. Opět jsme sjeli vláčkem k autobusu a jeli k chrámu královny Hatsepšut. Zde jsme poznali jaký uplatňují Egypťané fígl, aby nahnali turisty k prodejcům. Ačkoliv autobus zastaví 10 metrů od vstupu do areálu, nesmíte přelézt plůtek a musíte projít uličkou kolem otravných prodejců. Co krámek to minimálně jeden nahaněč. Nedá se vůbec projít, nabízejí alabastrové (falešné) sošky, vodu, filmy do foťáku a samozřejmě různé hadry. Chrám byl sice nádherný, ale to vedro, uf… S nezbytnou lahví teplé vody se to ale určitě dá zmáknout.

Nakonec jsme skončili v alabastrové dílně. Jedině zde může člověk koupit pravou a nefalšovanou alabastrovou sošku a ne jen nějakou sádrovou imitaci. Čtyři maníci zde opracovávali alabastr. Samozřejmě každý prováděl jinou operaci, aby autobus cizinců poznal, jak těžká práce to je. Poté nás zavedli do prodejny, kde nám podávali jako občerstvení ibiškový čaj, jinak zvaný karkádový, moc osvěžující. Před obchodem už malí kluci nabízeli kousky alabastru za bakšiš. Já dal dětem žvýkačky a málem mi utrhaly ruce. Jeden kolega z autobusu koupil venku před obchodem skarabea a samozřejmě sádrového. Když ho o tom jeden z prodejců názorně přesvědčil, tím, že mu ho odřel, řekl, že je mu to jedno, protože to je jenom pro tchýni. Je fakt, že naoko to vypadá úplně stejně jako originál a rozhodně je to mnohem levnější.

Po obědě se ti otrlejší šli smažit na horní palubu na pláž a strávili tam odpolední siestu. V šest hodin jsme vyrazili na večerní prohlídku Luxorského chrámu. Cestou nám zastavili ve zlatnictví, kde byl k mání opět čaj a samozřejmě nepřeberné množství zlata a stříbra. Nic pro mě a Lenku. Hned vedle tohoto luxusního obchodu byla špinavá ulice chudých. Bosé děti s ukrutně špinavýma nohama i vlasama se rády za bakšiš či žvýkačku nechají vyfotit. Všude tolik humusu a špíny.

Před Luxorským chrámem nám průvodkyně rozdala vstupenky a slunce začalo pomalu zapadat. Na celý areál byl opravdu úchvatný pohled. Vše bylo osvětlené, tajemné a nádherné. Nic hezčího jsem zatím neviděl. Z chrámu jsme odcházeli již za tmy. Jen kdyby ti otravní hlídači stále někam nelákali. V Egyptě i policista bere bakšiš, i oni Vám ukazují nejkrásnější zákoutí a skrytá místa, dokonce Vás pustí i tam, kam se normálně nesmí, t.j. za ceduli nevstupovat. Ale jen za bakšiš. Bakšiš je prostě bakšiš!

Nazpět jsme šli zadem, abychom zažili nějaké to vzrůšo z nočního života v Luxoru. Ulice byly docela dost rušné, neustále zde houkala neosvětlená auta a chaoticky zde přebíhali chodci. Prodavači lákající nás do obchodů, drožky, žebrající děti, psi, no prostě správný mumraj. Lenka upoutávala pozornost svými šaty s odhalenými zády. Divné, ale hlavně u žen a dětí. Poslední zastávkou byla pasáž, která spojovala obě souběžné ulice. Procházka nočním Egyptem je prostě vždy zážitkem.

Při večeři nám předvedli místní kuchaři a číšníci trochu muziky s kuchyňským nářadím. Na palubě byl totiž jeden egyptský pár a ten zřejmě slavil první výročí svatby. Pokračováním bylo vystoupení břišní tanečnice a tanečníka v ohromných kulatých sukních. Následovalo posezení s přáteli od stolu a popíjení egyptského vínka. Na závěr večera, již za úplné tmy, jsme se přesunuli na horní palubu desinfikovat slivovicí naše útroby. Dali jsme napít také místnímu zaměstnanci lodě. Slivovice mu chutnala, ale fernet asi moc ne. Když ho vypil pěkně koulel očima a kolega to dovršil tím ať mu řekneme že se Fernetu u nás říká lak na rakve:-). Docela se mu dalo rozumět. Vyprávěl, že je z Asuánu a hlavně se honosil tím, že není Egypťan, ale Nubijec. Ten rozdíl je asi jako mezi námi a Slováky. Jsou hrdí na svůj původ.

10.5. 2003

Probuzení po noční desinfekci nic moc. Alespoň jsme pořádně oslavili naši poslední noc na lodi. Po snídani nám odnesli naše kufry na recepci, kde budou až do našeho odjezdu. Ranní prohlídka začala v Karnaku. Největší chrámové nádvoří na světě, sloupový les, no prostě nádhera.

Následovala návštěva parfumerie, kde nám opět nabídli čaj nebo kávu a navoněli nás různými esencemi. To bylo smradu, no prostě výběr různých vůní a směs toho všeho dohromady. Než se všichni načuchali, já opět obdivoval ulici a litoval chudé děti.

Odpoledne se zdálo nekonečné na horní horké palubě, kde se nehnul ani papír na stole jak bylo dusno a bezvětrno. Strávil jsem jej ve stínu pod stříškou, neboť bazén již neosvěžoval svou horkou vodou, která se na sluníčku ohřála na snad 35 stupňů Celsia. Ale i tak lepší něco než nic..

V noci nás čeká přejezd vlakem do Káhiry. Opět silný zážitek. Nejprve doprava po Luxoru. Natáčel jsem dopravního policistu, jak stojí na kraji ulice a kouká na auta jedoucí se zhasnutými světly v úplné tmě. Nástup do vlaku proběhl bez problémů a až na všudypřítomnou špínu to docela šlo. Díky polohovatleným sedačkám jsem se i docela dobře prospal celou noc.

Ráno vše dokonalé, již na nás čekal autobus, který nás dopravil do našeho káhirského hotelu. Fakt všechno perfektně šlape. Hotel, čtyřhvězdičkový, jménem Zoser opět špičkový. Leží na hlavní třídě vedoucí k pyramidám a dle toho se ulice jmenuje Piramids street. Ubytovali jsme se a při večeři ochutnali místní kuchyni, výběr jídel široký a vše moc chutné.

11.5. 2003

První, co nás čeká v Káhiře, je samozřejmě Gíza s prohlídkou pyramid. Dnes se nám snad splní náš velký sen, vidět zblízka a na vlastní oči pyramidy a třeba si do nich i vlézt, jestli to bude možné. Když se za domy vynořila na obzoru ta nejbližší, Cheopsova pyramida, měl jsem z toho „husí kůži“. Nejprve jsme vyjeli na vyhlídku, odkud je možné vidět všechny tři pyramidy pospolu a dají se zde udělat ty nejhezčí fotky. Opět nás zde otravovali všudypřítomní obchodníci, ale to už snad člověka po pár dnech v Egyptě ani nepřekvapí. Byli jsme poučeni, abychom nelezli na velbloudy, protože v jedné skupině se chtěla svézt nějaká paní a velbloud s ní prchl do pouště a dvě hodiny ji naháněli než se jim podařilo ji chytit. Pohled na pyramidy byl nádherný a tak jsme mohli pokračovat přímo k jedné z nich tzv. Mykeninově (Menkaurově) pyramidě, do které byl povolen vstup, a tak jsme neodolali. I když tam nic není, za ten pocit, to stojí. Poté jsme obešli i další dvě pyramidy Chefrenovu (Rachefovu) a Cheopsovu (Chufuovu), na kterou jsem vylezl až skoro k hlavnímu vchodu, tedy tam, kam mě pustil místní policajt. Samozřejmě jsme si nasbírali nějaké ty kamínky z pyramid na památku a pokračovali zpět k autobusu, který nás zavezl ke Sfinze. Je nově opravená, ale přesto je znát její zchátralost.. Obličej má rozbitý od Napoleonových vojáků, kteří ji používali jako terč a nos má prý v britském muzeu, v Londýně.

Další zastávkou bylo Egyptské muzeum, vybudované v polovině 19. století. Nás nejvíce zaujala ta část muzea, která obsahuje více jak 1700 předmětů z 3500, které Angličan Howard Carter nalezl v hrobce Tutanchamona. Tento, dalo by se říci bezvýznamný král, který zemřel v 19ti letech nasbíral a nechal se pohřbít s ohromným pokladem. Bylo velkým štěstím, že jeho hrobka jako jedna z velmi mála unikla vykradení vykradači hrobů. Jak asi musely vypadat poklady mnohem větších a důležitějších panovníků (faraónů) jako byl Ramses II.?

Navečer jsme se vykoupali pro osvěžení v hotelovém bazénu a vyrazili do ulic velkoměsta. Dámy si na to vzaly šaty a krátké kalhoty, asi trochu průsvitné, neboť to místní Egyťany vyvádělo z míry. Na Lenku s jejími obarvenými melírovanými vlasy zíraly nejvíc ženy a děti. Chlapi taky, ale asi ne kvůli vlasům. Dostali jsme se do obchodního domu, který byl plný různých šatiček a hadříků, bot a sportovního značkového oblečení. Udivilo nás, kdo to tady nosí. Kupovaly to i Egypťanky zahalené od hlavy až po paty. Asi si ty hadříky užívají doma s manžílky. Zpět přes pětiproudovou silnici jsme šli snad půl hodiny. Aby někdo zastavil, to nepřipadá v úvahu a tak se člověk proplétá a většinou stojí mezi rychle projíždějícími a troubícími auty a čeká na malou skulinu, kterou by mohl bez úhony proběhnout. Moc často bych to absolvovat nechtěl. Před spaním opět nezbytná desinfikace útrob.

12.5. 2003

Dnes měl být volný den v Káhiře, ale pro nás bylo lepší si za 30 USD na osobu zaplatit celodenní výlet. Tak jsme navštívili Sakkaru s nejstarší pyramidou pojmenovanou Zoserova (3.dynastie). Ta byla postavena stupňovitě jako mastaba, to znamená, že za základnu nemá čtverec, ale obdélník.

Další zastávkou byla škola na tkaní koberců. V některých školách se učí malé děti tkát koberce už od 5 let, prý mají šikovné malé a ohebné prstíky. Ve škole, kterou jsme navštívili byly děti až od 10 let. Předvedli nám různé druhy, jako např. hedvábné, vlněné či oboustranné. Hned v patře byl obchůdek a tam nám vše perfektně předvedli, dali nám opět nějaké to pití a dokonce nám zdarma povolili použít toalety. Ale ani tady, jako obvykle všude v Egyptě netekla voda.

Následovala návštěva Koptské čtvrti. To je čtvrť obyvatel s jiným vyznáním než islám. Viděli jsme kostely ortodoxních křesťanů a synagogy. U křesťanů musí sedět v kostele v jedné řadě lavic ženy a v druhé muži, aby muži nebyli rozptylováni přítomností žen a mohli se soustředit na modlitby. V synagoze sedí muži v dolní části a ženy v patře z téhož důvodu.

Při cestě do Alabastrové mešity jsme se zastavili ve městě mrtvých. Je to starý hřbitov rozprostírající se na několika kilometrech plochy. Zde se původně stavěly hrobky a na jejich střechách byly k uctění malé zahrádky. V období velkého přistěhovalectví do Káhiry a po zemětřesení v roce 1992 začali lidé tyto hrobky obývat a dodnes na nich ti nejchudší z chudých bydlí. Je paradoxem, že nad těmito chudými a ubohými příbytky na kopci jsou postaveny nejluxusnější a nejbohatší domy politiků a boháčů v Káhiře.

Během pár minut jsme dorazili do Alabastrové mešity Muhamada Alího. Museli jsme si vyzout boty a dát je podrážkami k sobě a ženy s odhalenými rameny dostaly zelený dlouhý hábit. Uprostřed nádherné bohatě zdobené a osvětlené mešity jsme si sedli na koberec a poslouchali výklad naší průvodkyně. Jelikož je zde provdaná již asi dva roky, zná život a zvyklosti Egypťanů dokonale. Dobře se poslouchá.

Konečná byla na největším bazaru v Káhiře jménem Chán al Chalili. Je to jedna úzká ulice s tisíci stánky a krámky se vším možným i nemožným a mezi tím vším se proplétají Káhiřané a a zvědaví turisté. Prošli jsme hlavní ulicí bazaru a ze zvědavosti vyrazili do postranních uliček s úmyslem se jimi vrátit zpět na náměstíčko. Nebylo ta však tak jednoduché. Uličky se prolínaly, klikatily, všude bordel, špína a smrad. Chvílemi zde byla smetiště plná much a koček a mezi tím vším hrající si děti, které pojídaly chleby pomalu ze země. Nevím jak to vypadá v Číně, ale tady zaútočit SARS, tak ho nikdo nezastaví. V krámcích jsme viděli dílničky, soustruhy, frézy, ale i prodejny pneumatik a chleba v jednom. Ale byl to zážitek, třeba když kolem nás projel zásobovač chlebem na kole s krabicí tak 120×120 cm na hlavě, aniž by si ji přidržoval. Nakonec jsme se ani neztratili a cestu k autobusu našli, ale dalo to dost práce.

Po večeři jsme poseděli u pivka u bazénu a šli se naposledy v Káhiře vyspat. Ráno nás čeká přesun zpět do Hurgady.

13.5. 2003

Na snídani nás pobavil zájezd Japonců. Byli jako žáčci ve škole. Přišli do jídelny a všichni způsobně, aby asi nikomu nezasedli místo, se hnali až dozadu do místnosti. Odsud byli vykázáni zpět dopředu, aby personál nemusel tolik běhat. Byli jak motorové myši, u švédských stolů se předháněli, padaly jim lžičky, vidličky a stále se klaněli.

No a my jsme zase v autobuse na zpáteční cestě do Hurghady. Ne to by byl honosný název. To, čím nás vezli byl malý mikrobusek. Zavazadla nám na rozkaz naší průvodkyně neochotně vynesli na střechu, abychom měli dostatek místa a nemuseli sedět na rozviklaných sedačkách v uličce. Musím přiznat, že se tím jelo docela dobře, hlavně to mělo klimatizaci a dost místa na nohy. Po sedmi hodinách cesty jsme byli na místě, v našem starém známém hotelu Bejrút. Měli jsme štěstí na ubytování, dvě pěkné místnosti, čistá koupelna i WC a dokonce balkon s výhledem na moře a pláž. Vykoupali jsme se a se známými vyjeli do nové části města. Opravdu je lepší se rovnou ptát na bus. Za libru na osobu se dostanete kamkoliv, i když to vždy zkoušejí usmlouvat na víc. Večer ještě jedno pivko v hotelové restauraci, krátký pokec s přáteli a spát.

14.5. 2003

Dnes máme první úplně volný den, který jsme využili na válení na pláži u moře. Samozřejmě s obědovou pauzou bez oběda. Aby toho válení nebylo moc, zlanařil nás místní sportovní referent Jamaika k zápasu ve vodním pólu. Mezinárodní tým proti Čechům, tedy nám, kteří bohužel prohráli, ale byli rádi, že se neutopili. Nikdy jsem netušil jaká je to dřina. Navíc jsem si nařízl trochu nohu o kachličku, dost to krvácelo, ale Egypťané mi to ošetřili dvěma ubrousky a když viděli jak to teče, tak přinesli ještě pár těch papírových koleček co se dávají pod šálek s kávou na talířek.

Ještě jsme si naposledy vyrazili do nové části města, poseděli v místní hospůdce, dali řeč s velmi příjemným číšníkem a ochutnali vodní dýmku, tzv. „šíšu“. To bych nemohl neochutnat něco tak typického pro Egypt.

Večer bylo slavnostní vyhlášení a Lenka jako jediná z našeho týmu dostala medaili. Nám ostatním ji slíbili také, ale už na to nedošlo. Navíc byla v zahradní restauraci výprava starých egyptských důchodců a důchodkyň, byla s nima docela legrace. Proběhlo pár vystoupení, podobných těm na lodi, tedy tanečník v sukních a břišní tanečnice. Pak nás náš kamarád, sportovní referent Jamaika, začal vyvolávat k nástupu na pódium. Nejprve Marion from Germany, tedy naše soupeřka, pak Lenka Czech Republic a nakonec i já. Obdaroval nás tričkem s prázdnou kartuší na břiše, ani nevíme za co. Následoval společný taneček v nových tričkách. Egypťané se vzpouzeli si je obléknout, tak jsem jim trochu pomohl a nasoukal jejich tlustá těla do těch malých triček. Zábava pokračovala téměř až do půlnoci.

15.5. 2003

Poslední den měl být také odpočinkový, ale to my nemusíme a tak jsme si zaplatili výlet na ostrov Giftun se šnorchlováním na otevřeném moři. Takovou nádheru jsme už dlouho neviděli. Mohu vřele doporučit. Moře krásně azurové a čisté, je vidět hodně hluboko. Takových rybiček jako v akváriu a některé docela i velké a hodně barevné, ale hlavně stojí za podívanou korály. Je jich tu nepřeberné množství druhů. Cestou na ostrov se nám předváděl delfín. Také nám místní lodníci uvařili skvělý oběd přímo na lodi. Rybu zrovna ulovenou, na palubě vykuchanou, osmaženou, brambory vařené s rajčaty, rýži a arabský chléb se zeleninou. Poněvadž nám to servírovali až kolem třetí hodiny a my po dvou šnorchlovacích zastávkách měli hlad jako vlci, tak nám to ohromě chutnalo.

Opravdu krásný závěr naší dovolené v Egyptě. Večer dvě pivka, poslední pokec s přáteli a spát, neboť vstáváme před čtvrtou hodinou a letíme domů.

KONEC