0
0

Úvod

Tentokrát jsme poměrně dlouho váhali mezi dvěma destinacemi – Indonésie nebo Nepál & Tibet. Misky vah se přehupovaly tu na jednu, tu na druhou stranu. Nakonec z několika důvodů, které tu není potřeba rozepisovat, vyhrála Indonésie. Jasné hned od začátku bylo jedno – tentokrát se vypravíme ve třech. Jana zvaná Vety se na jaře dovolenkovala v USA, takže na další cestu už s námi nemohla. Vzhledem k tomu, že součástí výpravy byla tedy jen jedna Jana, není potřeba používat přezdívek k rozlišování a Jana bude v textu prostě Jana.

Po výběru destinace bylo malým oříškem načasování. Všechno směřovalo k září. Jenomže na to letos připadl Ramadán a s ním spojený svátek Lebaran alias Idul Fitri. Týden před tímto svátkem a týden po něm nastává v Indonésii obrovský přesun obyvatel v rámci země, což znamená narvané vlaky, autobusy, letadla, lodě… no prostě pro zahraničního turistu naprosto nevhodná doba k cestování. Museli jsme se tedy stihnout dostat z Indonésie předtím, než tohle šílenství vypukne. A tak jsme došli k termínu cesty 20.8. – 12.9.2009. Situace se zkomplikovala začátkem června, kdy musel Libor podstoupit poměrně závažný zákrok, který s sebou hlavně v následujících 3-6 měsících nese nepříjemná zdravotní rizika. Heslem této cesty se tak stalo „Přežít“…

čtvrtek 20. srpna – pátek 21. srpna

Odlet, mezipřistání v Soulu, přílet do Jakarty

Letenky jsme měli od Korean Air, a to na trasy Praha > Soul (Incheon) > Jakarta a Denpasar > Soul (Incheon) > Praha. Schválně jsme zvolili jiné místo příletu do Indonésie a odletu zpět, abychom se nemuseli vracet přes celou Jávu do Jakarty. Z Prahy jsme měli odlétat až večer (19:25), takže Libor a Jana šli ještě do práce. Naše firma se zrovna ten den stěhovala, takže jsem se jen ráno skočil podívat na své nové pracovní působiště. V půl šesté večer už se všichni setkáváme na Ruzyni.

Tam se bohužel dostáváme k odbavovací přepážce s pracovnicí, která zřejmě neměla svůj den. Byla neuvěřitelně nepříjemná a na naši prosbu, že bychom chtěli sedět spolu (což je naprosto samozřejmé), reaguje opovržlivým obličejem a hláškou „To letadlo je úplně narvaný.“ Při pohledu na palubní vstupenky zjišťujeme, že ani na jednom úseku nemáme sedět všichni pohromadě. To nám to pěkně začíná. Budeme se muset pokusit místa s někým vyměnit.

U odletové brány tvoří asi 99% čekajících Asiaté. Jedna z mála bílých tváří, mladý sympatický Čech, si asi instinktivně sedá k nám. To jsme ještě netušili, že to bude právě on, s kým si budeme potřebovat vyměnit místo. Naštěstí v tom nevidí žádný problém – možná proto, že v té chvíli ještě nevěděl, že jeho nové místo je na prostřední pětce, navíc v první polovině letadla, ve které se zdálo být míň místa na nohy než v zadní části. Letušky jsou milé, což je vítaná změna po srážce s madame u přepážky. Po deseti hodinách přistáváme v Soulu. Vlastně ne přímo v jihokorejské metropoli, ale na letišti v Incheonu, který se považuje za součást soulské aglomerace. Tady máme tři hodiny na přestup.

Nepříjemným překvapením je zjištění, že ani jeden z nás tady nemá mobilní signál. To jsme v takhle vyspělém státě nečekali. Bůhví kde je chybka. Na druhou stranu disponuje letiště dvěma internetovými centry, kde je připojení zdarma, takže všichni zasedáme k miniaturním notebookům (tedy Jana měla, myslím, PC s obří obrazovkou) a spojujeme se s domovem. Pevně doufáme, že v Indonésii budou mobily fungovat normálně.

Jana vyslovila touhu po občerstvení, takže míříme k McDonald’s, kde Janu obsluhuje slečna, která v nás okamžitě vyvolává vzpomínku na zajíce ze seriálu Jen počkej! „Zajíc? Zajíc, zajíc.“ V korejských cenách se vůbec neorientujeme, takže nás docela zaskočí, když za dva americké dolary putuje na tác střední kola a k tomu za zbylé korejské drobáky taky dvě zmrzliny, přičemž ještě sto fufníků zbyde na památku.

V letadle musíme opět požádat jednoho z pasažérů, aby si vyměnil místo a my tak mohli sedět pohromadě. Sedmihodinový let probíhá v pohodě a my přistáváme podle plánu před devátou večer jávského času na jakartském letišti. Tedy my si toho přistání málem ani nevšimli, jak bylo hladké. Posíláme domů esemesky a jako první věc musíme vyřídit víza. Na pražské ambasádě totiž stojí 900 Kč, zatímco tady po příletu pouze 25 USD, tedy při současném kurzu přibližně 480 Kč. Musíme chvíli počkat ve frontě (fungují dvě budky, čehož si málokdo všiml, takže se takticky přesouváme k té, kde je míň lidí), ale jinak se jedná o hladký proces. Pak už jen vyzvednout bágly a vyměnit peníze.

V Indonésii se platí indonéskými rupiemi. V kurzovním lístku je najdete pod zkratkou IDR, ale jinak se používá zkratka Rp. Za sto amerických dolarů dostáváme 960 000 rupií, takže jsme takřka milionáři. Přepočet vychází zhruba na 1,85 Kč za 1 000 Rp. Celkem rychle si člověk zvykne na jednoduchý přepočet – škrtnout tři nuly a zbytek vynásobit dvěma. Například 5 000 rupií je tedy cca 10 korun.

Podle průvodce Lonely Planet (dále jen LP) jezdí sice z letiště do centra autobus, ale jen do 18 hodin. Pro jistotu se na něj ptáme a zjišťujeme, že jezdí pořád. Tato nesrovnalost v LP byla první, zdaleka však ne poslední. Vystupujeme z prostor letiště a dostáváme pořádnou ránu. Je sice půl desáté večer, ale venku panuje horko, dusno, vlhko a smrad. V podstatě hned jsme zpocení. Zápach je hodně podobný tomu, co nám zaplnilo nozdry v Bombaji. Odrážíme mnohačetné nabídky taxíkářů a neomylně míříme k zastávce autobusu. Ten se zrovna chystá odjet, takže rychle platíme 20 000 Rp za osobu a hned nasedáme a jedeme (v Indonésii se jezdí vlevo) do centra, k vlakovému nádraží Gambir, kde má tenhle autobus konečnou. Nám to vyhovuje, protože tu jednak chceme koupit jízdenky na druhý den a jednak je to blízko čtvrti, kde je největší nabídka ubytování pro baťůžkáře.

Na nádraží už jsou ale všechny přepážky zavřené, takže lístky musíme nechat na ráno. Ochotný chlapík (snad z ochranky?) nám vysvětluje cestu do čtvrti Jaksa [čti džaksa], přičemž její jméno vyslovuje skoro jako zaklínadlo. Chvíli se snažíme jít pěšky, ale najednou nevíme kudy dál, s bágly všude kolem sebe už jsme celkem unavení, takže si zastavujeme taxíka a za dvacet tisíc rupií se necháváme odvézt na místo. Tam zjišťujeme, že jsou jednak ceny v LP dost zastaralé a jednak guesthousy plné. Chvíli se motáme ulicí přecpanou restauracemi a turisty, než nás kdosi odvádí do jedné z bočních uliček s příslibem střechy nad hlavou. Ulička je dost temná a opuštěná, takže by nás ani moc nepřekvapila nějaká rána zezadu. Jsme ale jen zbytečně paranoidní. Dostáváme se snad ještě užší uličkou ke SRI Guesthousu, kde nám nabízejí pokoj za 120 000 Rp. Není to rozhodně žádná sláva. Malá temná kobka s oknem do světlíku a klasickou asijskou koupelnou – tedy turecký záchod a sprcha v jednom. Jedna poměrně velká postel. Komáři. Nedá se nic dělat, tady to prostě musíme tu jednu noc vydržet. Spát budeme vedle sebe „naštorc“. Pro mě to vychází ode zdi ke zdi jen tak tak.

Před uložením k spánku se ještě jdeme najíst. Volba nebyla zrovna nejšťastnější – „cocomilk chicken“ za 13 000 Rp bylo nejen pekelně pálivé, ale také ne zrovna kdovíjak chutné. Snad je to jen náhoda a příště už bude líp. Hlavně se pořádně vyspat.

sobota 22. srpna

Jakarta, přesun do Yogyakarty

S tím vyspáním to není zrovna růžové, protože když pomineme komáry, asi ve čtvrt na čtyři nás budí muezíni, kteří se přeřvávají snad přes celé město. Ano, Jáva je muslimská a navíc máme Ramadán v plném proudu. To si ještě užijeme…

Vstáváme v půl desáté, ačkoli bez denního světla v pokoji by člověk nabyl dojmu, že jsou tak dvě hodiny ráno. Jsme úplně propocení, ručníky přes noc neuschly ani náznakem. Vlhko by se dalo krájet. Zbytečně tedy neotálíme, balíme a vyrážíme ven. Ještě večer jsme dumali nad tím, kterým vlakem pojedeme do Yogyakarty. Nakonec se nám zdálo jako ideální spojení z nádraží Pasar Senen – odjezd v 19:20, příjezd na místo ve 4:27 ráno. Nemuseli bychom tak shánět ubytování a mohli bychom případně ještě včas vyrazit na Borobudur. Taxíkem se tedy necháváme zavézt za 20 000 Rp (+ 2 000 Rp za parkovné) ke druhému největšímu vlakovému nádraží v Jakartě, kde se Jana ujímá vyřízení jízdenek, a to za dohledu místního TV štábu. Lístek stojí 110 000 Rp ve třídě „bisnis“, která by měla zaručit poměrně pohodlné cestování. Lehátkové vozy bohužel v Indonésii zrušili, takže nezbývá než s láskou vzpomínat na indické sleepery.

Potřebujeme dát bágly do úschovny. Tu obsluhuje sice pěkný a milý klučina, ale anglicky neumí (a já se ty číslovky prostě nedokázal naučit), takže nám asi pět minut zabere částečně zábavná a částečně zoufalá debata o tom, v kolik si pro batohy přijdeme a kolik nás to bude stát. Nakonec jsme se dopracovali k závěru, že nás to přijde na 1 500 Rp za jeden kus na hodinu.

O Jakartě jsem četl, že je to hnusné smradlavé město, které snad ani nestojí za vidění. Docela jsme tedy přemýšleli, jestli tu vůbec zůstat, nebo jet rovnou pryč. Nabyl jsem dojmu, že aspoň stará část města by mohla být zajímavá, navíc – když už tu jsme, asi by byla škoda se tu trochu neporozhlédnout. Z nádraží se tedy chceme dostat do zmíněné staré čtvrti, které se říká buď Kota nebo Batavia. Taxikáři se o nás zase perou, jeden se nabízí za 50 000, pak zlevňuje na 35 000, ale my si radši bereme oficiálního (Bluebird) s taxametrem. Kvůli dopravní zácpě se s ním nakonec dostáváme taky na 35 000 Rp. Vysedáme kousek od náměstí Taman Fatahillah, kde je takřka mrtvo až na pár prodavačů všemožných cetek. Jedna honosná budova, pár opuštěných, rozpadlých. Snažíme se najít nějakou restauraci nebo warung (malá, venkovní jídelna, obvykle rodinný podnik), ale tady je to opravdu jak po vyhlazení. Takže až nepatřičně tu působí novomanželé, kteří se fotí u starých vrat. Vydáváme se do okolních uliček, ale po jídle ani vidu ani čichu. Jen cedule s nápisem „RIZKY“ jej aspoň vzdáleně připomíná. Vůbec ale netušíme, co znamená. Nakonec se nám podařilo jeden otevřený warung najít. Jídelníček mají bohužel jen v indonéštině, takže si musíme vzít na pomoc Indonesian Phrasebook, který jsem ještě před odjezdem pro všechny případy pořídil. A tak se učíme, že ayam = kuře, goreng = smažený atd. Dáváme si smažené nudle za 12 000 Rp, pití za 1 000 Rp a pokračujeme dál, kolem vodního kanálu až k mostu Chicken Market Bridge.

Naše další kroky vedou do přístavu. Kupujeme si malé vody za 2 500 Rp, přičemž později zjišťujeme, že se dají pořídit i za 1 500, ale jsme tu první den, takže se teprve rozkoukáváme. V přístavu (podle LP se tu má platit vstupné, ale nikdo po nás nic nechtěl) se na nás hned vrhá průvodce, který nabízí své služby včetně svezení loďkou, ukázání „real life“ a vstupu do kapitánské kabiny za dvacet dolarů. S díky odmítáme a pokračujeme v procházce kolem velkých lodí, na které nosí chlapi zboží všeho druhu. V tom horku jim to fakt nezávidíme. Až jsme se z toho pohledu unavili, takže si dáváme odpočívací pauzu v malinkatém parčíku.

Vracíme se k mostu a tentokrát se vydáváme na druhou stranu, kde procházíme trhem. Tady je pořádně živo. Jednou uzounkou uličkou se dostáváme k lávce, u které bydlí v chatrčích místní rybáři. Tohle je „real life“ a zadarmo. Poprvé se ve mně probudil takový ten cestovatelský endorfin, bez kterého už si neumím život představit. Žádní turisté, jen tvář velkoměsta, kterou na pohledech neuvidíte. Chceme pokračovat přes lávku dál, ale tam si nějací vychytralí podnikavci ztloukli z pár prken budku a ceduli „1 000 Rp“. Domorodci samozřejmě nic neplatí, ale po nás chtějí peníze. Děláme, jako že nemáme menší bankovku než 50 000 Rp, takže nás po chvíli s mávnutím ruky pouštějí. Když pak procházíme ulicemi za touhle samozvanou budkou, nechápeme, za co by vlastně chtěli platit – nic zvláštního tu nenajdete. Zpátky jdeme druhou lávkou, u které ani žádní pokladní nejsou. Zato tam snad přímo na naše foťáky a kameru čeká neuvěřitelně legrační děda. S úsměvem se nechá fotit. Ten si naše peníze zaslouží, takže mu nějaké dáváme. Na trhu si pak ještě kupujeme kousek melouna a mango (2 000, resp. 3 000 Rp).

Malým autobusem „nastup, kde můžeš“ za 2 000 Rp na osobu se necháváme odvézt k vlakovému nádraží. Procházíme kolem stánků, Jana si kupuje hodinky (55 000), Libor se zatím spokojí s baterkou do hodinek, které přestaly jít před odletem (25 000). Ve warungu, ve kterém neměli tentokrát vůbec žádné menu, natož v angličtině, si dáváme večeři za 13 000 Rp včetně vody. Vyzvedáváme batohy (celkem 31 500 Rp) a čekáme na odjezd vlaku. Na nástupišti potkáváme pětici Čechů (manželé, rodiče a sestra manželky), kteří se s námi dávají do hovoru. Upřímně řečeno se k Čechům na našich cestách moc nehlásíme, takže do konverzace nevnášíme moc úsilí a nadšení.

Vlak má dvacet minut zpoždění. „Bisnis“ vypadá podobně jako naše druhá třída bez kupé. Je tu větrák, některá okna nejdou zavřít, místní tu s klidem kouří. Vlak jede celkem svižně, což je fajn, protože nás čeká nějakých pět set kilometrů. Na každé zastávce vezmou vlak útokem prodejci jídla, kteří chodí jako smyslů zbavení sem tam, řvou a strkají nám zboží přímo pod nos. Tohle známe už z Indie, ale tam to mělo tak nějak větší kouzlo. Po nějaké době přicházíme na to, že sedačky se dají otočit tak, že buď sedíte jako v letadle, nebo ve čtyřech naproti sobě. Volíme tedy druhou variantu a ve třech si pěkně natahujeme nohy. Máme podezření, že dvěma klukům (jednomu mohlo být tak devět, druhému možná čtrnáct) se zalíbila naše zavazadla, takže jsme raději ve střehu a moc nespíme. Tedy ne, že by se jinak moc spát dalo…

neděle 23. srpna

Yogyakarta, Borobudur, Prambanan

V Yogyakartě, které se zkráceně říká Yogya nebo Jogja [džogdža], se ocitáme kolem půl páté ráno. Mají to tu dost podivně řešené s východem z nádraží, takže procházíme skrz vlaky a doufáme, že se nerozjedou. Úschovna zavazadel otevírá až v sedm hodin, takže přemýšlíme, jak budeme postupovat dál. Byl by akorát čas vyrazit na Borobudur, ale to bychom museli taxíkem, protože než bychom našli autobus a dojeli na místo, bude už dávno ten nejlepší čas k návštěvě, zajišťující dobré světlo a málo lidí, pryč. Sehnat taxi není problém, všude jich čeká dost. Ale vůbec netušíme, kolik bychom měli zaplatit. Jeden se nám nabízí za 300 000, což se nám zdá strašně moc. Nakonec se dostáváme na 200 000 za zpáteční cestu (cca 85 km). I to je hodně, ale než se plahočit s bágly po městě a vymýšlet alternativy, raději to bereme. Nasedáme do luxusního klimatizovaného džípu a vyrážíme. Cestou se rozednívá a své obrysy začínají ukazovat okolní kopce a sopky, což je pěkný pohled.

Přijíždíme na v tuhle chvíli ještě liduprázdné tržiště a u pokladny jsme jako druzí. Musíme chvíli čekat, než v šest hodin otevřou. Potkáváme další Čechy (mladý pár) – jestli to půjde tímhle tempem… Platíme vstupné pro cizince (12 USD) a kráčíme vzhůru k údajně největšímu buddhistickému chrámu na světě. Zdálky nevypadá nic moc, ani nijak zvlášť velký nám nepřipadá, ale zblízka už je dojem podstatně působivější. Jak stoupáte ve směru hodinových ručiček po jednotlivých úrovních nahoru, objevujete stále další a další výjevy, neuvěřitelně detailně vyryté do kamene. Co na nás ale zapůsobilo nejvíc, bylo prostředí, ve kterém se chrám nachází. Všude kolem jen kopce a palmy, přes které se ještě převalovaly mlžné závoje, klid a mír. Nebýt několika řvoucích děcek, bylo by tu přímo božsky. Kocháme se a samozřejmě se nezapomeneme dotknout jednoho z Buddhů ukrytých v jakýchsi kamenných zvonech, což by nám mělo přinést štěstí nebo splnit tajné přání. Ani se nám odtud moc nechce, ale ještě nás čeká hledání ubytování, takže jen další chvíli vstřebáváme atmosféru, a pak už zpátky dolů. Tam se na nás vrhají otravní prodavači sošek Buddhy, pohledů a dalších cetek. Libor si odtud chce odvézt sošku Buddhovy hlavy, takže nad jednou nabídkou váhá, ale já se mu to pokouším rozmluvit s tím, že nás čekají ještě tři týdny putování s bágly a chudák Buddha by to nemusel přežít. Podařilo se.

Cestou míjíme dva malinké chrámky. U prvního si ani nenecháváme zastavit, protože to nemá smysl. U druhého nestavíme ani tak kvůli chrámku, jako spíš obrovskému stromu, který roste poblíž. Tam se na nás sesypou prodavačky triček, košil a sošek. Lepí se na nás jako mouchy na med, nenechají se odbýt, drasticky snižují ceny, aniž bychom o to vůbec stáli, a Libora málem ušlapou. Naštěstí se ubrání, nasedá do auta a pádíme pryč. Stavíme ještě jednou, u rýžových polí – jsou první, která v Indonésii vidíme, tak je radši hned dokumentujeme.

Ve městě nás řidič vypakuje u jedné (zřejmě spřízněné) cestovní kanceláře. Tam si necháváme batohy a vyrážíme na obhlídku ubytování. Tipy z LP jsou plné, jinde nám nechtějí dát dvoulůžák pro tři (nebo by jednoho z nás zavřeli do nechutné špinavé kobky), někde se nám pokoje nelíbí nebo zdají moc drahé. Když nás jeden z naháněčů vede na další místo, Libor s Janou se nenápadně ztratí a dojednávají pokoj za 50 000. Když k nim dorazím a naháněči oznamujeme, že zůstáváme tady, ten si něco povídá s jedním z místních, načež nám oznámí, že ten pokoj je za 75 000. Jana důrazně trvá na domluvě a nechává si zavolat chlapíka, se kterým cenu dojednávala. Ten najednou dělá, že neumí pořádně anglicky a nevěděl, že chceme ten pokoj pro tři. Končíme tedy na 60 000, protože už chceme mít hledání noclehu z krku. Pokoj opět není žádný zázrak, znovu spíme všichni tři na jedné posteli, ale už víme, že to zvládneme. Vzhledem k tomu, že jsme nesnídali, obědváme v deset hodin. Ceny ve vybrané restauraci se pohybují kolem 12 000 Rp za hlavní jídlo.

Probíráme další program. Potřebujeme se dostat k sopce Bromo, což je poměrně daleko. Řidič, který nás ráno vezl, nám nabízel cestu za milion rupií. I když se nám to zdálo hodně, docela jsme o tom uvažovali – kdyby nás odvezl přes noc, ušetřili bychom jeden den i za ubytování. Jenomže bychom se zase pořádně nevyspali. Takže jsme se ještě chtěli poptat v cestovkách. Jistou představu o cenách jsme měli už z té, u které jsme nechali po příjezdu do města bágly. Nabízejí nejen Bromo, ale i balíček Bromo + Kawah Ijen, na který jsme se chtěli vydat pak. Vzhledem k tomu, že doprava k těmto místům není zrovna nejjednodušší, hodně nás to lákalo. Ceny v dalších agenturách byly srovnatelné a většinou spíš vyšší, takže jsme se rozhodli pro tu původní (jmenuje se SOSRO). Hlavně mě ale zarazilo, že bychom podle slov pracovnice kanceláře měli na vyhlídce na Bromo strávit asi dvacet minut a pak na samotném kráteru asi hodinu. To se mi zdálo dost málo. Nechtěl jsem dopadnout tak, že si pořádně tuhle nádheru ani nevychutnáme, a už nás budou hnát pryč. Rozhodli jsme se tedy, že si zaplatíme jen cestu na Bromo i s ubytováním, a pak uvidíme. Pokud bude servis agentury v pohodě, připlatili bychom si i Kawah Ijen. Slečna nám sice nabízela na větší balíček slevu (z 530 000 na 490 000 za osobu), ale my jsme skutečně zůstali jen u Broma za 200 000 Rp. Odjezd má být druhý den v devět hodin ráno.

Měníme další peníze a jdeme si zdřímnout. Asi po dvou hodinách nás budí muezín. Mně tedy islám nebyl nikdy moc sympatický a tyhle jejich vyřvávačky, které budí unavené osoby jiného vyznání, jim u mě skóre rozhodně nevylepší.

Další památkou u Yogyi je hinduistický chrámový komplex Prambanan, který je stejně jako Borobudur zapsán na listině kulturních památek UNESCO. Je vlastně paradox, že jsme si na muslimské Jávě vybrali k návštěvě buddhistický a hinduistický chrám. Vzhledem ke vzdálenosti Prambananu (interně jsme si ho překřtili na Banán) od města (17 km) jsme tentokrát zvolili veřejnou dopravu. Podle mapky v LP by to mělo být na autobusové nádraží kousek. No, šli jsme docela daleko a nádraží nenašli. Bloudili jsme úzkými uličkami, kam bychom se asi normálně nedostali, ptali se domorodců, kteří nás postupně naváděli snad správným směrem. Najednou jsme proti sobě viděli autobus, já zaostřil a za sklem zbystřil nápis „Prambanan“. Vyklusali jsme na zastávku – mají tu takový zvláštní systém obsluhovaných autobusových zastávek vyvýšených nad úroveň chodníku – zaplatili 3 000 Rp za osobu (oproti 7 000 uvedených v LP) a nasedli do krásně čistého, voňavého (co chvíli vystříkl voník další dávku), moderního, klimatizovaného autobusu. Nějakou dobu jsme si pořád nebyli jisti, jestli jedeme opravdu správně, ale nakonec jsme do Prambananu asi po 45 minutách skutečně dorazili.

S Liborem jsme zaplatili vstupné 11 USD, Jana se rozhodla, že na nás počká na recepci, kde se jí rádi věnovali místní pracovníci a kde taky měla k dispozici kávu a internet zdarma. Byli jsme doslova šokovaní, jak málo lidí v chrámu bylo. Děsil jsem se davů, a nakonec nám to u obou chrámů vyšlo skvěle. Působivost Prambananu se s Borobudurem vůbec nedá srovnat. Navíc se zrovna opravuje, takže jeho část zakrývalo lešení. Okolo by měly být ještě menší, o to snad zajímavější chrámky, ale protože se slunce už chystalo vydat na kutě, následovali jsme ho i my.

Autobus nás zavezl takřka až „domů“, cestou jsme se ještě stavili na večeři ve stejné restauraci, kde jsme obědvali. S Liborem jsme pak skočili na internet – poprvé v Indonésii, tady za 7 000 Rp na hodinu. Tuhle cenu se pokuste zapamatovat, srovnání s jinými místy bude dost zajímavé.

pondělí 24. srpna

Přesun k Bromu

Pořád píšu Bromo, ale ono se vlastně nejedná jen o Bromo – k tomu se dostanu později. Každopádně jsme se ráno sbalili, nasnídali (americká snídaně za 17 000 Rp) a dorazili k cestovce. Byli jsme tam první, čehož jsme hbitě využili zabráním nejlepších tří míst v minibuse – měli jsme zdaleka nejvíc místa na nohy a ještě svoje vlastní dveře. Vyjeli jsme přesně v 9:00, nevídané! Spolu s námi jelo ještě dalších osm turistů. Všichni byli v pohodě, jen zrzek, který seděl vepředu, celou cestu nezavřel – s prominutím – hubu. Mlel, mlel, mlel, navíc poměrně hlasitě a takovým tím chytrolínským stylem, takže hlavně v Liborovi a ve mně se občas trochu vařila krev. A to nejen proto, že jsme měli nohy na desce, která se po pár minutách jízdy pěkně rozehřála. Dokonce jsme na ní chtěli i usušit ručník, ale když ho Libor vyndal, Jana přikázala okamžitě ho schovat zpátky dřív, než tím smradem všichni padneme. Málem jsme padli horkem, když kecající zrzek kopl do nějakého kabelu, čímž přestala fungovat klimatizace. Naše dodávka se proměnila v pojízdnou saunu.

Řidič byl celkem pirát silnic, předjížděl, co se dalo i nedalo, ale proti našim autobusovým zážitkům v Indii to byl jen slabý čajíček. Na oběd jsme zastavili u jednoho warungu u silnice. Dali jsme si takovou směs všeho možného à la indické thali za 17 500 Rp. Kolem páté odpoledne jsme přijeli do Probolingga, kde má cestovka svou kancelář. Tam nás informovali o dalším postupu a programu na ráno. Mohli jsme si tu zaplatit džíp na vyhlídku a také doplatit případné pokračování na Kawah Ijen. Opět jsme tu narazili na mladý pár, který jsme viděli předchozí ráno na Borobuduru. Zjistili jsme, že mají podobné plány jako my a také váhají, zda si mají zaplatit i pokračování dál. Vypadali jako pohodoví sympaťáci, takže jsme se seznámili (Pepa a Petra) a dohodli se na společné konzultaci.

Podle slov organizátorů jsme mohli ráno buď jít pěšky ke kráteru Bromo, nebo se nechat vyvézt džípem na vyhlídku na kopci s názvem Penanjakan. Ráno je prý asi pět stupňů nad nulou a pěší výlet trvá zhruba tři hodiny, takže samozřejmě není co řešit. Stejně jsme chtěli každopádně na vyhlídku, ze které by měla být vidět krásná scenérie. Zajímavé je, že v kanceláři v Yogye chtěli za džíp 70 000 na osobu, tady už 90 000, ale co se dá dělat. Na vyhlídce bychom měli být asi hodinu, poté by nás džíp odvezl k sopce Bromo, na jejíž kráter bychom si pak vyšlápli, na což by měla být taky zhruba hodina. Nastíněný program nám celkem vyhovoval, takže jsme se rozhodli připlatit si i za Kawah Ijen. Přece jen je jistější a příjemnější mít všechno zařízené, než hledat dopravu, ubytování atd. Bohužel i v tomhle případě je cena vyšší, než kdybychom si koupili celý balíček hned na začátku. Chtějí po nás 375 000 Rp za osobu. Celkem se tedy dostaneme za celé tři dny na 575 000 Rp (bez džípu), zatímco původní nabídka v kanceláři byla po slevě 490 000 Rp. Ale to se nedá nic dělat, v přepočtu se jedná o rozdíl nějakých 150 Kč, to zase tak nebolí. Platit nemusíme hned, ale až druhý den řidiči.

Z Probolingga nás čeká asi hodinová cesta do vesnice Cemoro Lawang. A je to cesta docela drsná, kdy během pár desítek minut překonáváme poměrně výrazný výškový rozdíl a řidič klopí serpentiny dost dravým způsobem. Když Liborovi oznamujeme, do jaké nadmořské výšky se dostáváme, dělá se mu špatně. To je poučení pro příště – musíme mlžit. Do vesnice se dostáváme za úplné tmy. Hotel Sion View nás mile překvapil – prostorný čistý pokoj, koupelna s teplou vodou, ceny za jídlo přiměřené (večeře za 17 500 Rp). Po večeři se chceme ještě projít a prověřit, jestli se nedá na Kawah Ijen dostat přece jen levněji. Na recepci vedlejšího hotelu (kde spí Pepa s Petrou) nám nasazují milion za auto, takže s ubytováním by nám to vyšlo zřejmě dráž než teď a ještě bychom museli všechno nějak řešit. Přikláníme se k tomu, že pokud akce Bromo proběhne v pořádku, pokračujeme s cestovkou.

úterý 25. srpna

Bromo, přesun ke Kawah Ijenu

Nemilosrdný budíček ve 3:30. Zima. Navlíkáme se do mikin, větrovek, šátků, ponožek – zkrátka všeho, co máme k dispozici. Ve čtyři nás džíp odváží na vyhlídku na kopec s názvem Gunung Penanjakan (2 770 m n.m.). Cestou míjíme nadšence, kteří vyrazili po svých. V některých příspěvcích na internetu jsem četl posměvačné komentáře o tom, jak si zhýčkaní turisté nechávají vozit zadky v džípech, zatímco ti opravdoví cestovatelé se pěkně projdou pěšky. No nevím, ale v tomhle případě se budu klidně považovat za zhýčkaného turistu. Plahočit se v té zimě cestou, na které není nic zajímavého, jen pro ten pocit, mi přijde jako zbytečná póza. Navíc když nedorazíte včas, můžete prošvihnout východ slunce.

Po necelé hodině celkem drsné jízdy jsme na vyhlídce, kde už se tlačí davy s fotoaparáty a kamerami. No, to je pěkné, je potřeba najít nějakou volnou strategickou pozici. Naštěstí se nechala většina davu zmást tím, že vyčkávají na východ slunce, zatímco samotná scenérie se otevírá víc na západ. S Liborem tedy zabíráme poslední pěkná místečka a čekáme. Stativ tu rozhodně nemám kam postavit, ale opírám se aspoň o kamenný sloupek, který by měl zaručit dostatečnou stabilitu. Už se začíná rozednívat a slunce postupně odkrývá to, kvůli čemu jsme přijeli. Nádherný pohled na tři sopky (Gunung Batok – 2 440 m, Gunung Bromo – 2 392 a Gunung Kursi – 2 581 m), za kterými se tyčí čtvrtá (Gunung Semeru – 3 676 m), která každých zhruba dvacet minut vypustí oblak sopečného dýmu. Je to skutečně úchvatná podívaná, která se mění každou minutou podle toho, jakou intenzitu a barvu mají sluneční paprsky. Nacházíme ještě jedno pěkné místo těsně pod vyhlídkou, kde scenérii doplňují stromy. Za našimi zády probíhá romantická scéna, ve které postarší muž žádá svou přítelkyni o ruku.

Po asi hodině kochání nás džíp odváží k úpatí sopky Gunung Bromo. Tedy k samotnému úpatí je to ještě kus cesty poměrně hlubokým sopečným pískem a prachem. K jejímu překonání jsou k dispozici koně. Člověk si tu připadá spíš jak někde v Mongolsku než v Indonésii. Tohle už za zhýčkanost považuju, takže jdeme pěkně pěšky. Cestou míjíme v mlze až mysticky působící chrámek, pak stoupáme do kopce, načež se dostaneme ke schodišti vedoucímu k samotnému okraji kráteru. Schodů je něco kolem dvou set padesáti a dají celkem zabrat. Krize nastává ve chvíli, kdy se z kráteru vyvalí oblak sírových výparů. Dostaneme pořádnou dávku, na kterou jsme ani nebyli nijak připraveni. Nedá se moc dýchat, když vdechnete pusou, máte pocit, že vám to vypálí krk. Jana to vzdává a vrací se dolů, my s Liborem bojujeme dál. Nahoru se vyškrábu úplně hotový a doufám, že Libor někde cestou nezkolaboval. Naštěstí i on po chvíli dosáhne posledního schodu a po krátkém vydýchání už je nám fajn. Kolikrát v životě se můžete dívat shora do kráteru aktivní sopky, ze které se valí dým? Nejdřív je ho tolik, že není dolů moc dobře vidět, ale když už skoro všichni odejdou, najednou se výhled podstatně zlepší. Navíc je odsud krásný pohled i na okolí. Teoreticky se dá celý okraj kráteru obejít, ale na to nemáme dost času ani odvahy. Takže se raději vracíme zpátky k autu – opět po svých. Je teprve osm hodin ráno, a my už máme tolik silných zážitků! Byla to fakt nádhera.

Džíp nás odváží zpátky na hotel spolu s jedním Němcem, kterého jsme překřtili na „Mastičkáře“. Všimli jsme si ho totiž už v Yogyakartě, kde na sebe v autobuse patlal nějaké krémíčky. A byl to vážně exot. Při snídani (toust s marmeládou, vařené vejce, čaj/káva) předvedl neuvěřitelné scénky, které v nás zanechaly hluboký dojem po celý zbytek cesty – ještě několikrát jsme si na něj vzpomněli. Pro své vlastní připomenutí si sem poznamenám klíčová slova: „rozbíjení vejce“ a „recovery“.

Po snídani jsme se sbalili a nandali bágly do minibusu, kterým jsme měli pokračovat dál. Nikdo po nás nechtěl žádné peníze, tak jsme trochu doufali, že na to třeba zapomenou. Zbývající čas (asi půl hodiny) jsme chtěli věnovat procházce po vesnici, která nás za denního světla okouzlila. Tentokrát jsme si připadali spíš jako v Nepálu. I lidé tak působili. Navíc bylo krásné počasí, takže bychom tam klidně vydrželi celé dopoledne. V půl desáté jsme ale museli popojet dál.

Znovu jsme stavěli v Probolinggu, kde si bohužel vzpomněli, že jim ještě dlužíme nějaké peníze. A to po nás ještě chtěli nějaké české mince – na stole pod sklem měli už pěknou sbírku. Nasoukali jsme se do stejného minibusu, ze kterého jsme předtím museli vyndat všechny věci. Jana o fous uchránila nejlepší místa. Cestou nám zastavili na oběd (18 000 Rp, chuťově žádný zázrak), který jsme strávili společně s Pepou a Petrou. Při povídání jsme zjistili, že už toho mají taky dost nacestováno, ale jsou to větší dobrodruzi než my. Poslední asi hodina cesty byla dost hrozná, ale krásná. Terén byl příšerný a trochu nám připomínal Kambodžu (ať už cestu do Sen Monoronu nebo na Bokor), ale příroda stála za to – kopce, sopky a neuvěřitelné množství rostlin, které vydalo za botanickou zahradu. Nejvíc nás upoutalo zelí, které se v těchto končinách pěstovalo na každičkém myslitelném i nemyslitelném volném místě.

Výsadek proběhl u hotelu Catimor Homestay. Ten byl na náš vkus dost nevkusně zařízený – podivné kresby a dekorace, miniaturní vodopádek, bazén, u kterého sedělo několik na pohled distingvovaných lidí, kteří si všichni tiše a zadumaně četli. Připadali jsme si poněkud nepatřičně, když jsme sem špinaví a rozjuchaní vtrhli. Pokoj byl v pohodě, Jana měla vlastní postel, v koupelně tekla teplá voda.

Hned vedle hotelu je firma na zpracování kávy, které tu všude roste spousta. Kávovníkové plantáže měly být vlastně jedním z bodů programu. Bohužel už ale bylo pozdě, takže jsme se ani nepokoušeli dostat dovnitř na exkurzi. Místo toho jsme se šli projít po okolí. Objevili jsme vodopád, další zelná políčka, chatrče a také termální bazénky. Z jednoho právě vylézali nahatí místní borci, ve druhém se ještě jeden koupal a zval Janu slovy: „Come on, miss, no problem!“ Tak tohle že je ta muslimská kultura? Jana samozřejmě s díky a se sklopenými zraky nabídku odmítla.

Po návratu nás čekala večeře. Předem jsme si vybrali, co chceme, a pak jídlo roznášeli podle čísla pokoje. Měli v tom ale neuvěřitelný zmatek, několikrát jsme na ně museli halekat, jaké číslo máme my. Docela jsme se u toho bavili, i když hlad už byl. Čekání jsme si krátili s Pepou a Petrou, kteří nám dali ochutnat i tekutý ženšen. Večeře byla neuvěřitelně levná – smažené nudle s volským okem za 7 000 Rp, jahodový fresh za 5 000 Rp – a my si ji vychutnali sami v pěti v pěkném salonku. Ještě se vrátím k těm fresh džusům. Už v Thajsku jsme si je oblíbili (tam jim říkají „shake“, v Indonésii „fruit juice“). Oblíbili jsme si především mangový (občas ale nebyl k dispozici, protože „no season“), melounový nebo papájový. V tomhle hotelu jsme si všimli v nabídce i avokádového, pro který ale zrovna nebyla ta správná sezóna.

Řidič od nás vybral 25 000 na osobu za vstup do prostoru kolem sopky Kawah Ijen. Pak už jsme šli spát. Libor si ovšem neprožil zrovna ideální noc, protože musel často odbíhat…

středa 26. srpna

Kawah Ijen, přesun na Bali, Lovina

Budíček tentokrát až ve 4:00. Liborovi není zrovna nejlíp. To si tedy uměl vybrat – čeká nás zřejmě jeden z nejnáročnějších dnů. Snad to zvládne. Odjíždíme v půl páté se snídaňovým balíčkem (toust s marmeládou a vařené vejce), na místě jsme asi o hodinu později. O nadmořské výšce se před Liborem vůbec nezmiňujeme, ale ta stejně na tomhle místě není to nejhorší (2 368 m), i když na fyzičce člověku zrovna nepřidá. Víme, že nás čekají tři kilometry, na které máme poměrně dost času. Na internetu doporučovali půjčit si plynovou masku, jenomže tady nabízejí jenom roušku. S sebou máme pro jistotu trochu pevnější roušku z Hornbachu. A proč vlastně? Kawah Ijen, na který se chystáme vyšplhat, je totiž aktivní sopkou s tyrkysovým jezerem a ložiskem síry. A právě ta síra se pěkně rozfoukává do okolí, takže se dají očekávat její závany.

Všichni vyrazili úprkem vpřed – my nechápeme proč a vyrážíme pěkně v klídku. Klid nás ale opouští poměrně záhy. Cesta se totiž od samého začátku vine pěkně (nebo spíš nepěkně) strmě do kopce. Je sice ušlapaná – žádné kameny, které jsme očekávali, ale dává nám zabrat. Mám docela strach o Libora. Krom rizika, které podstupuje samotnou cestou a fyzickou námahou, je ještě vysílen nočním průjmem. Už v necelé půlce (na každých sto metrech je patník s označením ušlých stovek metrů, takže průběžně víme, jak na tom jsme) toho má plné zuby. S Janou se ho snažíme povzbuzovat a hecovat tím, že by určitě litoval, kdyby nedošel až na konec. Moc nám to nežere, ale pokračuje. Cestou nás předbíhají dělníci s koši, ve kterých odnášejí vytěženou síru. Zatím jsou koše prázdné, ale u váhy na kótě 1,9 km už vidíme koše naložené žlutými deskami. Nosiči na svých ramenech údajně přenášejí 50-70 kg, někteří snad i víc. Vzhledem k tomu, jak jsou útlí, jsem přesvědčen, že nosí víc, než sami váží. Většinou tu pobíhají v žabkách, někteří dokonce bosí. Už tady se nám to zdá hrozné, a to ještě nevíme, odkud síru nosí. Snad proto se ani moc nedivíme, když se někteří z nosičů nabízejí k focení za peníze.

Kousek za vahou už se cesta trochu mírní a vede v podstatě po rovince. Za třetím kilometrem se nám otevírá nádherný výhled, který se stává ještě působivějším s každým dalším krokem. Dole pod námi vidíme kráter naplněný tyrkysovým jezerem, vlevo od něj sytě žluté ložisko síry, ze kterého stoupá hustý bílý dým, všude kolem jako mravenci pobíhají těžaři a nosiči. Mezi nimi samozřejmě několik turistů, kteří se odvážili sejít až dolů k jezeru. Někdo nazval tuhle scenérii předpokojem pekla a docela se mi tenhle popis líbí. Je to skutečně neuvěřitelná podívaná. Teprve teď, když vidíme, odkud a kudy nosiči tahají plné koše síry, smekáme své pomyslné klobouky. Shodujeme se, že je to snad ta nejhorší práce, jakou jsme kdy viděli. Sami jsme měli co dělat, abychom se sem vyšplhali, oni musí absolvovat podstatně horší škrpál, s pořádným nákladem a ještě zavaleni dýmem síry. Až si zase někdy budu stěžovat, jakou mám práci, snad si na ně vzpomenu. Možná si v nové kanceláři vystavím i jejich fotku.

Přemýšlím, jestli se mám vydat dolů. Fyzickou námahu bych nadšením snad překonal, ale bojím se spíš o čas – nevím, jestli bych se stihl včas vrátit. Taky se mi nechce samotnému, tak se pokouším přemluvit Janu. Ta to ale rezolutně odmítá. Jsem hodně nahlodán. Poslední kapkou je prohlášení jedné Češky, podle které trvá sestup dolů asi dvacet minut. Stačilo by dojít aspoň na plošinu zhruba na půl cesty. Jdu do toho. A Libor se mnou! Vůbec mě nenapadlo se ho ptát, nečekal bych, že po tom hrozném zážitku s výšlapem sem by ještě chtěl pokračovat.

Každého z nás se ujímá jeden z dělníků (říkají si „technician“), kteří nám cestou radí, kdy a kam máme uhnout nosičům, kteří jdou opačným směrem (pěšina je dost úzká), občas nás přidrží, když trochu zavrávoráme apod. Máme docela prostoje, jinak bychom byli na plošině celkem rychle. Na ní uděláme pár záběrů a kocháme se. Liborovi se dost špatně dýchá, mám docela strach, jak si poradí se zpátečním výstupem. O cestě až k jezeru nemůže být řeč, ačkoli nás k tomu naši „průvodci“ přemlouvají. Určitě je to tam úžasné, ale tohle už si na triko nevezmu. Zato průvodci si od nás vzali odměnu – dával jsem každému 10 000 Rp, ale bylo jim to málo, spokojili se teprve s dvojnásobkem. Normálně bychom takové chytráky asi hnali, ale tady jsme si znovu řekli, že si ty peníze zaslouží.

Po chvilce odpočinku se vydáváme na zpáteční cestu, dokud nám přeje vítr, který žene sírové výpary na druhou stranu. Výšlap nakonec není tak hrozný, ty tři kilometry předtím se nám zdály podstatně horší. Nahoře se znovu kocháme a fotíme, nějak se odtud nemůžeme odlepit, ten pohled je fakt úchvatný. Když si slibujeme, že už je to poslední fotka, zavalí nás pořádný oblak síry. Jana pak sice tvrdila, že na Bromu jí to přišlo horší, ale mně ne. Když jsme prchali pryč, měl jsem pocit, že tohle už nerozdýchám – nosem jsem se nemohl nadechnout, při dýchání pusou jsem měl pocit, že mi hoří krk, hrtan i plíce. Nemohl jsem se dočkat, až se zase nadechnu čistého vzduchu. Naštěstí jsme stačili uprchnout ještě včas, než byla vyhlídka kompletně zahalena mlžným oparem síry. Ještěže jsme nesešli až dolů, tam to musí být skutečné peklo. Pekla se začínám docela bát i v souvislosti s plánovaným dvoudenním výstupem na lombockou sopku Gunung Rinjani. Vzhledem k tomu, jak jsme byli vyřízení dnes, začínám se s tímhle trekem loučit.

Potkáváme turisty, kteří teprve míří ke kráteru, a vůbec jim to nezávidíme. Teď už se nad ním totiž zatahuje a zřejmě nebude líp (ideální je prý být na místě mezi sedmou a devátou hodinou, pak už nastává špatná viditelnost). Vstávání ve čtyři hodiny ráno je sice vražedné, ale v tomhle případě se bohatě vyplatí. U váhy nás dohánějí Pepa s Petrou, s nimiž pak sestupujeme těsně před půl desátou dolů k minibusu. Tam doplňujeme tekutiny a Pepa se přidává do Liborova „nočního klubu“. Kawah Ijen byl rozhodně jedním z našich dosavadních nejsilnějších cestovatelských zážitků. A koneckonců ani cestovní kancelář nezklamala, všechno fungovalo, dodržoval se časový rozvrh a neměli jsme žádný důvod ke stížnosti – takže můžeme doporučit.

Zpátky jedeme jinou cestou a zase to stojí za to. Snad ještě drsnější terén než předchozí den (znovu jsme si vzpomněli na kambodžský Bokor), ale opět se bylo na co dívat. Projížděli jsme hotovým pralesem – všude kolem obří přesličky, palmy… Řidič nám na chvíli zastavuje u kávovníkové plantáže. Pak už cesta vede pěkně vyzdobenými vesnicemi. Minibusovou konečnou je pro nás Ketapang, odkud se máme trajektem dostat na Bali.

Jízdenka stojí směšných 5 700 Rp, jen jsme moc nepochopili systém, který tu funguje. Po zaplacení nám dali do ruky plastové kartičky, které nám ale hned zase vzal další pracovník, který nás nasměroval k lodi. Bylo to ještě několik desítek metrů, během kterých nás už ale nikdo nekontroloval. Uvelebili jsme se na stříšce. Ještě jsme ani nevyjeli, a už se na nás sesypali prodavači brýlí, hodinek a možná i dalších věcí – v tom zmatku se těžko orientovalo. Jana s Liborem a Pepou neodolali a ukecali troje sluneční brýle celkem za 100 000 Rp. Za asi půl hodiny už jsme se posunuli nejen na další ostrov, ale také do jiného časového pásma – na Bali je o hodinu víc než na Jávě.

Zatímco Pepa s Petrou zamířili na jih, my se chtěli vydat po severním pobřeží. Rozloučili jsme se tedy s tím, že se snad ještě někde potkáme. Odráželi jsme nabídky taxikářů a hrdě si to napochodovali na autobusové nádraží. Tady ale vládnul docela chaos. Zapomeňte na jízdní řády nebo prodej lístků. Našli jsme autobus naším směrem a zeptali jsme se na cenu do Seriritu, kam jsme chtěli dojet (ne snad proto, že by tam bylo něco zajímavého, ale byl by to pro nás dobrý výchozí bod pro cestu do vnitrozemí). Chtějí po nás 25 000 Rp za osobu. Vedle nás stojí další dvě cizinky a tvrdí, že je to moc. My bychom se tomu ani nedivili, na internetu jsme narazili na řadu případů s předražením vůči turistům. Zkoušíme se tedy zeptat na jen pár metrů vzdáleném stanovišti bem (= sběrné dodávky), ale tam je cena ještě vyšší. Pokorně se tedy vracíme k autobusu. Ještě se pokouším vyzvědět cenu na místních, kteří už sedí v autobuse, ale opět narážím na svou jazykovou nepřipravenost. Nezbývá nám tedy než se s požadovanou částkou smířit a nasednout.

Krajina kolem silnice je dost vyprahlá, na sytě zelená políčka to tu skutečně nevypadá. Trochu se začínám děsit toho, jestli jsme to s tím suchým obdobím nepřehnali. Cesta má trvat asi hodinu a půl, ale po nějaké době tomu přestáváme věřit. Původně jsem myslel, že bychom se ještě ten den stihli přesunout přes Pupuan do vnitrozemí, ale teď už je na takový manévr příliš pozdě. Jana studuje LP a přichází s myšlenkou, že bychom místo do Seriritu jeli až do Loviny. V Sereritu totiž nejsou zřejmě na turisty moc připravení, pokud jde o ubytování nebo najímání aut s řidičem, zatímco Lovina je už poměrně vyhlášená turistická destinace. Ta myšlenka se mi líbí. V Lovině by neměl být problém najít nocleh a Jana už nějaká místa vytipovala. Když přijíždíme do Seriritu, průvodčí nám naznačuje, že tady máme vystoupit. My ale předstíráme, že jsme chtěli od samého začátku do Loviny, která je o nějakých deset kilometrů dál. Dědovi se to nejdřív moc nezdá, ale pak nám to zbaštil.

V Lovině, po asi dvou hodinách jízdy, jsme se nechali vysadit kousek od místa, kde by podle LP měly být dvě dobré šance na ubytování. Není to v té nejturističtější části, ale asi o dva kilometry dál. Hned se na nás sápou podivní chlápci na motorkách. Zpruzeně je odmítáme, ale pak zjišťujeme, že jeden z nich (tlustý, holohlavý a ošklivý) nám nutí vizitku guesthousu, který byl jedním z těch dvou tipů. Když tam chceme zavést, tak z něj najednou vypadne, že tam je vlastně plno, ale že jeho brácha vlastní guesthouse hned naproti. My se ale chceme nejdřív jít podívat do druhého tipu z LP, Gede Homestay Bungalows. Tam je prý taky plno. Nevěříme tady už nikomu ani slovo, takže se tam jdu sám přesvědčit. Stará paní – zřejmě majitelka – bohužel nemluví anglicky, ale holohlavec je mi hned v patách a zřejmě jí překládá, na co se ptám. Paní kroutí hlavou, což si vykládám jako potvrzení informace o obsazenosti. Jdeme se tedy podívat hned vedle, kam nás holohlavec táhne. Vypadá to tu pěkně, říkají si o 140 000 Rp za pokoj se studenou vodou, větrákem a snídaní. Snad hlavně proto, abychom se zbavili těch divných týpků, co kolem nás pořád krouží, to bereme.

Když se ubytujeme, všímáme si, že tu má být večer nějaká show. To máme tedy radost. Je tu všude samý Bob Marley, jako bychom se ocitli někde úplně jinde. Mladí si tu hrají na velké frajery, pořád jezdí na motorce a snaží se být strašně „cool“. Naštěstí tu chceme jen přespat a jet zase dál. Nicméně podle LP by měla být Lovina moc pěkným přímořským místem, takže na sebe bereme plavky a vydáváme se na pláž, která je jen pár kroků od našeho ubytování. Ke koupání ale opravdu není. U břehu jsou zakotveny loďky a pláž nepatří k nejčistějším, takže se obracíme na patě a převlíkáme zpátky.

Jako hlavní úkol teď musíme sehnat dopravu na další den. Chceme se přes Pupuan a Munduk dostat k jezeru Bratan. V našem guesthousu nám to nabízejí za 450 000 Rp. To je hodně, takže se jdeme ještě poptat kolem. Jeden z té podivné „cool“ party je nám v patách a poslouchá, na čem se v turistické kanceláři domlouváme. Tohle nás vážně nebaví. Navíc jsou tu zřejmě domluveni, protože i tady nám nabízejí stejnou cenu. Nevzdáváme to a pokračujeme v pátrání. Bohužel jsme se ale vydali na špatnou stranu, protože po chvíli už je vidět jen benzínka (mimochodem litr benzínu tu stojí 4 500 Rp, tedy cca 9 Kč!), rýžová políčka a nějaké domky. Když se vracíme zpátky, najednou nám staví malé modré bemo a mladá paní (na stav usuzujeme podle kojence v jejím náručí) se ptá, jestli nepotřebujeme někam odvézt. Chytáme příležitost za vlasy a pokoušíme se domluvit na další den. S řidičem se domlouvají a nabízejí 400 000 Rp. My poprvé zkoušíme trik s nabídkou, kterou už údajně máme, a to za 300 tisíc. Po krátké domluvě přikyvují. Řidič nás vyzvedne v půl jedenácté. Jeho manželka, která umí anglicky, s ním bohužel nepojede, ale snad to nějak zvládneme. Tak to bychom měli. Oba vypadali moc mile, rozhodně pomůžeme mnohem radši jim než těm vyčůránkům.

Už je čas na večeři. Nechceme cpát další peníze do těch frajírků, takže to jdeme zkusit do Gede, kde jsme byli neúspěšní s ubytováním. Vítá nás starší pán, manžel paní, se kterou jsem se předtím pokoušel domluvit. Dozvídáme se, že má volný pokoj, ale moc jsme nepochopili, jestli se právě uvolnil, nebo jsme se stali obětí nějaké finty nesympatického holohlavce, který nás sem mimochodem sledoval skoro až ke stolu. Ale to už je teď jedno, aspoň se dobře najíme. Libor a já si dáváme omeletu, Jana zkouší tuňáka. K tomu samozřejmě fresh džusy. Pochutnáváme si všichni a vychutnáváme si i pohled na západ slunce. Majitelé jsou moc milí lidé, pán si s námi povídá. Škoda že jsme nemohli spát tady, zasloužili by si to víc.

Před ulehnutím chceme ještě zajít na internet. V těchhle končinách je zřejmě jen ten jeden, okolo kterého jsme šli. Bohužel funguje jen jedno PC, takže se musíme střídat. Je nám horko, lítají tu komáři spojení je pomalé a cena dvojnásobná než v Yogye (7 500 za půl hodiny), takže vyřizujeme jen to nejnutnější, Libor dokonce ani nemá chuť něco psát.

Večerní show nakonec nebyla tak hlasitá, jak jsme se obávali, takže se nám docela dobře usíná a spí. Až na ty komáry. Snažíme se je vypudit zapálenou spirálou, ale s diskutabilním výsledkem.

čtvrtek 27. srpna

Pupuan, Munduk a Candikuning

Při snídaní (banánové palačinky + čaj/káva) pozorujeme partičku místních. Jsou fakt legrační. Tváří se hrozně tvrdě, od božího rána hrajou kulečník, kouří a důležitě se projíždějí na motorce sem a tam. Kdyby radši vzali do ruky koště a trochu to tu zvelebili. Jenomže to si pak říkáme vlastně skoro vždycky. Stačilo by se údržbě jen trochu víc věnovat, a vypadalo by to tu dost jinak. To je ale náš evropský pohled, tady jsou priority zřejmě jiné.

V dohodnutý čas (10:30) už na nás čeká malá dodávka. Nemá zavírací dveře, takže máme jednak pěkný výhled a jednak na nás příjemně fouká. Zastavujeme se ve směnárně a po chvíli u nějakého domu. Agus (tak se řidič jmenuje) nám vysvětluje, že tam bydlí jeho rodina. Vzápětí z něj vychází jeho milá manželka a přisedá do auta – tak to je fajn, bude jednodušší domluva. Znovu na mapce ukazuju, kudy chceme jet, a vyrážíme.

Prvním cílem má být sice Pupuan, ale ono ani tak nejde o samotnou vesnici, jako spíš o cestu k ní, která by měla být pěkná ke koukání. A je to tak, už po pár minutách se před námi otevírá malebná krajina s rýžovými políčky. Žádáme o zastávku, fotíme a u malého stánku si kupujeme čerstvou papáju. Mladá prodavačka má v náručí opičku – že by to byl důvod, proč se místo ní naše milá průvodkyně ujímá přípravy papáji ke konzumaci? Také se tady začíná natáčet náš klip „Je naprosto nezbytné“. Stavíme pak ještě několikrát, Jana se pokouší zjistit nějaké podrobnosti o zdejších zvycích, ale mladá paní si není v některých věcech moc jistá. Docela nás to překvapilo, protože nám prozradila, že je učitelkou. Nicméně učí práci na počítači.

Těsně před Pupuanem opět zastavujeme a Jana si všímá přejetého hada na silnici. Vítejte v divočině. V samotném Pupuanu nám manželé zastavují na tržišti, které je opravdu autentické – žádná načančanost pro turisty, ale špína a bordel. Kupujeme nějaké ovoce a sladkosti. Jedna z prodavaček pobavila další místní, když nám pěkně anglicky sdělila cenu – nejdřív jsme si mysleli, že se smějí tomu, jak nás ošidila, ale pak nám došlo, že důvod byl zřejmě nevinnější. Pokračujeme dál a v autě spořádáváme nakoupené dobroty.

Dalším záchytným bodem má být Munduk – podle LP malebná podhorská vesnice se spoustou možností procházek a delších treků. Nás ale v první řadě upoutává libá vůně, která se vine kolem cesty. Jana je přesvědčená, že takhle voní hruškový kompot. My jsme tu ale hrušky nikde neviděli, takže je nám to trochu divné. Po chvíli spatříme u silnice natažené plachty, na kterých se suší cosi tmavého. Necháváme si zastavit a zjišťujeme, že původcem té vůně je hřebíček! U jedné starší paní, která u sušícího se hřebíčku sedí, se ptáme, kolik stojí. Prý 70 000 Rp za kilo. Kilo samozřejmě nechceme, tak si nabíráme jen hrst a dáváme jí po 5 000. Vůně je přímo omamná. Hned se ptáme, jak vlastně vypadá keř, na kterém hřebíček roste. Ukazují nám obrovský strom. Tak jsme zase o něco chytřejší.

Než se vzpamatujeme, jsme za Mundukem. Tedy ono se to tady dost těžko poznává. Nemají tu klasické cedule vyznačující začátek a konec obce jako u nás. Buď jakousi bránu, nebo nic. Musíme spíš sledovat vývěsní štíty nebo názvy úřadů, ze kterých se dá obvykle název místa vyčíst. Těžko říct, odkud se dá na ty procházky a treky vyrazit, ale naštěstí si v jedné zatáčce všímáme cedule „Waterfall 500 m“. Zastavujeme na malém parkovišti a jdeme to obhlídnout. Jen co odbočíme ze silnice, ocitáme se v podstatě v džungli. Ale i tady fungují obchodníci – po chvíli přicházíme ke stánku, kde prodávají různé plodiny, například se tu můžeme podívat, jak vypadá plod kakaovníku. U jednoho domku sedí starý děda a něco seká velkým nožem. Neodoláváme a ptáme se, jestli si ho můžeme vyfotit. Děda srandovně pózuje a povídá (paní učitelka překládá), že není takový krasavec, abychom si ho museli všichni fotit. Já mám jeho fotky pořád nějak rozmazané. Asi o dva dny později jsem zjistil, že jsem měl z nějakého záhadného důvodu vypnutou stabilizaci. Po dalších pár minutách už se ocitáme nejdříve u budky, kde se má zřejmě vybírat vstupné, ale nikdo v ní není, a pak konečně před působivým vodopádem. Bohužel tam nejsme sami – kromě nás se kochá sice jen jedna rodina a dva páry, nicméně rodinka dokáže překážet takovým způsobem, že se neubráníme jadrným nadávkám.

Po návratu na parkoviště (platíme 2 000 Rp) pokračujeme v cestě, která je lemovaná nepřeberným množstvím rostlin a plodin – kromě už zmíněného hřebíčku nás zaujalo hlavně velké množství modrých hortenzií. Dozvídáme se, že se pěstují hlavně jako součást obětin, které jsou na Bali každodenní záležitostí. U výhledu na jezera Tamblingan a Buyan natáčíme další část klipu, což se setkává s velkým pobavením našich průvodců. Ti už nás pak zavážejí do Candikuningu u jezera Bratan, kde jsme si předchozí den rezervovali ubytování v guesthousu nazvaném Pondok Wisata Dahlia Indah (trojlůžák za 135 000 Rp se snídaní). Dost neradi se s mladými manželi loučíme. Byli opravdu zlatí, roztomilí, prostě bezvadní a klidně bychom si je nechali na zbytek pobytu na Bali, ale je nám jasné, že to není reálné. Takže se smutně loučíme.

Guesthouse nás dostal krásnou zahradou. Začínáme mít pocit, že tady prostě roste a kvete všechno, na co si jen vzpomenete. Před vjezdem třeba kvetly červené kaly! Samotný pokoj už se tolik opěvovat nedal, ale byl prostorný (i když jeden z nás musel spát na matraci na zemi – obětoval se Libor), čistý, bohužel se studenou vodou, ale to je v téhle oblasti asi normální. Rovnou jsme se zeptali na dopravu na další den. Nabídka zněla na 350 000 Rp, takže jsme byli rozhodnuti se ještě poptat po městečku.

Hned jsme vyrazili. Počasí vypadalo jako někde vysoko v horách – všude bílá mlha, docela chladno, působilo to až trochu mysticky. Mnohem prozaičtější ale bylo místní tržiště, kde jsou na turisty evidentně zvyklí. Jeden neodbytný prodavač hodinek na nás vychrlil snad dvacet frází v češtině. Tady jsme poprvé viděli „mobilní stánkaře“ – ti vlastně žádný stánek nepotřebují. Mají v ruce takové nenápadné desky, které najednou otevřou a před oči vám cpou desítky hodinek, náramků nebo jiných zbytečností. Libor se skoro nechal na hodinky ukecat, ale ačkoli za námi prodavač běhal jako ratlík, s cenou moc dolů jít nechtěl. Takže měl smůlu.

Večeři jsme si dali v KFC – tedy v jeho místní napodobenině nazvané „King Fried Chicken“. Jídlo bylo chutné a majitel nám dal i nějaké tipy na řidiče, kteří by nás mohli nazítří zavézt do Ubudu. Bohužel s cenou jsme se dostávali na 400-600 000 Rp, což jsme naprosto odmítali zaplatit. Ke konci už jsme byli tak zoufalí, že jsme se skoro každého ptali, jestli náhodou nemá auto. To si tak Jana prohlíží náramky a najednou na prodavače mimochodem vychrlí: „Máš auto?“ Ať jsme dělali, co jsme dělali, pod prvotních 350 000 (které nám zřejmě oprávněně byly prezentovány jako speciální nabídka) jsme se nedostali. Takže jsme na ně kývli.

Bylo nám doporučeno, abychom si ubytování v Ubudu, kam jsme se chystali dojet druhý den, radši zarezervovali předem. A tak Jana večer vzala LP a obvolávala jeden guesthouse za druhým. Buď měli plno, nebo draho. Lépe řečeno podstatně dráž, než uváděl LP. Například z 50-80 000 Rp se vyklubalo 250 000. A tak to bylo pořád dokola. Jana se rozhodla, že LP rituálně spálíme a necháme si vrátit peníze. Vzhledem k tomu, že publikace z dubna 2009 hrdě hlásala, že je „100% researched & updated“, si to plně zaslouží. Nakonec jsme rezervaci v jednom místě udělali. Mohli jsme tak s klidem usnout…

pátek 28. srpna

Bratan, Jatiluwih, Mengwi, Ubud

Vstáváme brzy, protože se chceme vyhnout davům u plovoucího chrámku Pura Ulun Danu Bratan. Po sedmé hodině vyrážíme a je neskutečné, jak je najednou pěkné počasí. Ono se to tu prý pak vždycky odpoledne zkazí. Samozřejmě se nám asi třikrát za minutu někdo nabízí se slovem „transport“ a my jen lakonicky prohodíme: „Kde jste byli včera, blbouni?“ a pokračujeme dál po svých. U chrámku platíme vstupné 10 000 Rp a pozor – jsme tam sami! Vůbec to nechápu, ale samozřejmě jásám. Chrám je malý, ale pěkný a obklopený hezkou udržovanou zahradou. Navíc nám stále přeje počasí, takže tady trávíme příjemný čas. Pokud někdy pojedete kolem, určitě se tu zastavte. Vážit nějakou delší cestu ale asi není nutné. Na Bali je totiž chrámů spousta. Vlastně většina domů má svůj vlastní chrám na dvoře. Přišlo nám, že vlastní dům tady obvykle zabírá jen zlomek celého pozemku.

Po návratu si dopřáváme chutnou snídani (zapečené tousty s vejci a rajčaty) a v deset hodin odjíždíme s řidičem jménem Dewa jižním směrem. Často stavíme na focení, třeba hned za městečkem, kde nás zaujali místní zemědělci v plném nasazení. Prvním větším cílem je vesnice Jatiluwih, u níž mají být rýžové terasy, které se dokonce ucházely o zápis na Seznam světového dědictví UNESCO. Dewa nám navrhuje dvě možnosti – buď nás vysadí nahoře a my budeme po terasách scházet dolů, kde na nás počká. Mineme ale údajně zajímavý chrám. Anebo nás zaveze k chrámu, ale pak půjdeme terasami nahoru. Mě samozřejmě napadá varianta třetí – ať nás zaveze k chrámu, pak sejdeme po terasách dolů. Prý by to šlo, ale budeme muset zaplatit za vstup do polí. To nám samozřejmě nevadí. Ono za to těch 10 000 Rp totiž určitě stojí. Už jen ze silnice je na terasy krásný pohled, a to nás ještě čeká procházka mezi nimi. Ale nejdřív se vydáváme ke slíbenému chrámu Pura Luhur Batukau.

Podle mapy v LP by to mělo být kousek, ale my jedeme snad půl hodiny, cesta se zdá skoro nekonečná. Před vstupem do chrámu nám Dewa půjčuje nezbytné sarongy a stuhy kolem pasu, platíme „donation“ 10 000 Rp a čteme ceduli s výčtem osob, které nesmějí do chrámu vstoupit. Kromě těhotných a menstruujících žen, což nám bylo známo, jsou to taky například matky dětí, jimž ještě nenarostly první zuby, nebo děti, kterým první zuby ještě nevypadly. A také blázni. Takže předstíráme, že jsme úplně v pořádku.

Já bych zakázal vstup především německým turistům. Kdyby tu nebyli, člověk by si mohl vychutnat přímo magickou atmosféru. Chrám je totiž postaven na kopci, obklopen lesy, je tu krásný klid, příjemně vlhký vzduch (zároveň ale i trochu chladno, takže nejste za minutu totálně propocení jako třeba v Jakartě). Té zajížďky nelituju, je tu opravdu pěkně a chrám se svou atmosférou vymyká.

Řidič nás při zpáteční cestě vysazuje na jednom místě, odkud vede cesta skrz rýžová pole. Libor poměrně záhy na vlastní nohy vyzkoušel, jak hluboká taková pole jsou. Procházíme se prakticky sami asi hodinu, jen je škoda, že není trochu lepší počasí, slunce by dodalo všudypřítomně zelené barvě o něco teplejší a sytější nádech. Ani tady samozřejmě nezapomínáme na natáčení hudebního klipu.

Na konci cesty nás čeká další chrám (Pura Luhur Besi Kalung – tentokrát jsme v něm naprosto sami) a také Dewa. Do auta nastupujeme přesně ve chvíli, kdy začíná pršet. Hmm, tomu říkám suché období. Ale prý je to tím, že jsme „v horách“. Už nám začíná kručet v břiše, takže prosíme řidiče, aby nám zastavil u nějakého warungu. Asi ve druhé nebo třetí vesnici nám jeden ukazuje a ptá se, jestli nám nevadí, že tam vaří i „figs“. Nerozumíme. „Figs? Do you mean the fruit?“ „No, figs.“ Zdá se, že ani pořádně nebudeme vědět, co jíme. Pak nás ale napadne: „You mean PIGS!“ „Yes, figs.“ Dewa

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .