0
0

Zdar všichni. Tak letos jsme vyrazili do Indonesie a to celkem zajímavou cestou. Jelikož nás bylo sedm, chtěli jsme ušetřit na letenkách a to se povedlo. Cesta se sice trochu natáhla, leč zážitků přibylo. Jak již všichni tušíte, nebo dokonce i víte jelo se autem do Mnichova. Dále pak do egypské Káhiry, indické Bombaje, malajského Kuala Lumpur, a v Indonésii do Medanu, Jakarty, Surabaye na Sumatře a Jávě a zpět. Tolik tedy letecké přelety. Ostatní cesty, včetně zážitků, uvádím v deníku.

Jak začít, co dodat? Snad jen to že výpravu letos rozšířili Pája s Kafim, kteří vše zvládli na jedničku a dokonce i ve chvílích nervového vypětí nepropadli trudomyslnosti a různým projevům frustrace a kulturního šoku. Naopak.

Bylo nás tolik, že jsme osobní dopravu museli zdvojovat. Ale i to šlo zvládnout. Prostě když se sejde parta pohodových lidí bez prudičů a vystrašenců, se společným cílem , jde zvládnout vše s úsměvem.

A o tom JV Asie je. Věčný úsměv na rtu a nikam nespěchat. To je to , co mi v Čechách hodně ale fakt hodně chybí. Projděte se po náměstí a usmívejte se na lidi. Kdo z nich ho opětuje? Čest výjimkám. Díky za možnost účastnit se této výpravy a dá li bůh rád pojedu na další. Myslím, že dá. Tentokrát chceme okusit západní směry. No přátelé, buďte živi a zdrávi.

10.8 Mnichov – Cairo – Bombay

A je to tady, tramtadadááá. Nalézáme Tomsonovi do auta, vyzvedáváme Páju na Šustně a přes Plzeň míříme na Rozvadov, kde se setkáme s plzeňskou částí výpravy, které veze Lukáš. No co myslíte? byli tam. Než jsme dali polívku už se přihrnuli bodří Plzeňáci. Nezbytné fotky zahájení výpravy a jedeme směr Mnichov. Cestou jen při nezbytném vyprazdňování na odpočivadle zjišťuji, že stejně jako loni, nemáme fotky na víza. Sice jsme si je nechali udělat, ale nevzali no. Snad to vyřešíme na letišti. Za chvíli tam dorazíme. Loučíme se s řidiči, děkujeme a přejeme šťastnou zpáteční cestu. Ještě jednou dík Tome a Lukáši. Honza venku kouří, kluci to začínají rozjíždět, prostě klasika jak má být. Jdeme hledat automat na focení. Asijský imigrační úředník je nekompromisní a dal by nám pěknou čočku bez fotek. Nacházíme, fotíme. Ale není to jen tak. Představte si pekelné soustředění na neutrální výraz dle předpisů. Když začíná odpočítávání, tak se rozhrne opona a kdosi zakokrhá. Nevím kdo by udržel neutrální výraz obličeje. Asi po hodině se daří a odnášíme si fotky na víza, které jsme nakonec vůbec nepotřebovali. Fuck the Thailand imigration officer. Nacheckovali jsme se a jen nalehko odcházíme do víru letištních radovánek. Chlapci objevují, Burger king a Pája Beer garden . Výprava je rozdělena. Synci skotačí na nějaké nafukovací atrakci a my popíjíme pšeničné pivo. Buhví na jak dlouho poslední. Machomedání totiž nechlastají. Kapišto?

A je čas odletu. Chvíli sháníme synky. (pozn. pro maminky: samozřejmě že jsme je měli neustále pod dohledem ) a zjišťujeme, že se Lípa stává bosým chlapečkem, neboť mu nějaký německý fracíček odkopl botičky a ty náhradní má v již podaném batůžku. Pojedeš bos, barde. Snad nás německá sociálka nezachytí a v Egyptě už je teplo, utěšujeme se. Lípa totiž nesnáší ponožky a tak ho to moc nermoutí. Ostatní prošli v poho až teda na mne, kterému západoněmecký soudruh zabavil pičifuk, neboť měl 150 ml. a povolených je 100. Argumentoval jsem , že je již z poloviny prázdný a obsah neodpovídá nápisu. Asi vládnu špatnou němčinou, tak jsem mu ho nechal. Bude neodolatelně vonět od Huga Bosse a já to nějak přežiju, než si koupím nový a větší.

Standardní let do Caira. Jen neměli deky. Topili jsme ale tím pšeničným, tak to celkem ušlo. Vítejte v Egyptě lidi. Díky ale co tu budem dělat 9 hodin, to netuší ani naši synci. Najednou přichází nabídka . Chcete jet na prohlídku Káhiry klimatizovaným autobusem? Za kolik? FREE. Tomuhle nemůžeme uvěřit. Známe totiž machomedány. Zastavíme určitě ve zlatnictví, klenotnictví a u krejčího atd. Nicméně se bude něco dít a tak bereme. Nevěřili byste, jak je jednoduché zmizet z tranzitního prostoru letiště do země, kam nemáte vstupní víza. Jde to. Jedeme několik hodin noční Káhirou, klimbáme, čumíme, ležíme na pětce atd. Najednou zastavují a ženou nás ven. Áá krejčí. Babkin chuj. Pyramidy. Jsme totiž v Gíze. Fotíme z dálky, protože dovnitř nás nepustí neb probíhá nějaký program a laserová show na pyramidách. I tak ale čumíme. Najednou průvodce zahlásí Lets go to the dinner. A nám je vše jasné. Natáhnou nás na večeři jak nevěřící psy. Přijíždíme kamsi do putiky a jsou nám servírovány různé místní špeky. Placka s jakousi omáčkou, mleté maso, beef, hranolky, cola, voda, harisa atd. Uff. Chceme platit, No mistr. All is free. Tak jedeme a v autobusu tipujeme, kolik na nás asi vybalí na letišti. Zaplať strejdo, nebo nedostaneš pas. Zbývají asi tři hodiny do odletu a dostáváme pas zpátky, fakt to bylo free. Nechápeme vůbec nic. Každý z nás má nějaké negativní zkušenosti s machomedány a tohle je učebnicový případ. který se ale nestal. Mé poděkování patří letecké společnosti Egypt Air, která se o nás skutečně postarala takovým způsobem, který ještě nikdo z nás nezažil. Děkujeme a to tak že velmi. Za chvíli vidíme možný důvod toho, že nechtěli abychom čekali na letišti devět hodin. Namol opilý angličan v kuřáckém koutku reprezentoval všechny bělochy. Opilý, pochcaný….. a tak . Raději nalézáme do letadla a už fakt pryč. Kuala Lumpur volá. Ale ouha. Nebude to tak jednoduché přátelé. Egypt Air totiž nelítá do KUL přímo, ale přes indickou Bombay. No tě bůh. Tím se cesta prodlouží, mezipřistání, vystoupení Indů , nastoupení nových, dvě hodiny v pr…Tak už poleťte chlapi. Povedlo se a ještě čtyři hodiny a nasraní vylézáme v KUL . Můj soused, s kterým se přetahuju o opěrátko, trochu kecáme se najednou usměje a říká Welcome to Malaysia. Pěkně poděkuji a je mi báječně.

11.8 Kuala Lumpur

V KULu to opět po roce nemá chybu. Jak vylezeme z letiště, tak jsme zpocení jak pohani. Víme, že to bude trvat tak dva dny než se aklimatizujeme, nebo možná déle. Bágly dorazili s námi a tak se žádné překvápko nekoná. Objednáváme taxík na letišti neboť nelze jinak a tipujeme o kolik nás natáhnou. V noci se nic jiného sehnat nedá a tak musíme akceptovat jakoukoliv cenu. Kamo luču? /jsi vtipálek/ oblíbená věta nezabírá a že prý jim zdražili benzín atd. Nakonec je cena jen o 50,- czk vyšší než loni takže v sedmi lidech není co řešit. Stejně ale ostentativně nadáváme, kroutíme hlavami, já odcházím a zase se vracím. Oni ví, že stejně nakonec pojedeme. Je to 70 km, tak jen ztrácíme čas. Nakonec nezbytný úsměv zahrozíme prstem a jedeme do hotelu Haven, který jsem den předem booknul a zaplatil nekřesťanských USD 98,- pro 7 lidí. Tak doufám, že mi nevyberou kartu, jak mi pořád straší Honza. Otevíráme dveře hotelu a dějou se věci nevídané. Nikdy bych tomu nevěřil ale zažil jsem to na vlastní oči. Recepční roztáhl šikmé oči a ruce, viditelně překvapen a křičí nazdááár, já si vás pamatuju z loňska, to je překvapení, pivo máte v ledničce. Díky té vypité ledničce jsme se mu asi zapsali do paměti. Je to příjemné což? Na druhém konci země, po roce, vás někdo vítá a to fakt upřímně. Dáme to pivínko a už mažeme do nočního KULu po ulici Bukit Bintang na nudle, pivo a tak. Najednou neuvěřitelné tlaky v podbřišku mně donutí chvíli i zrychlit krok. Ondra by se potrhal smíchy. Co to je? Nikdy jsem na cestách průjmem neměl a v Asii už vůbec ne. Ani jsem tu ještě nic nejedl. Když se přidává polovina výpravy začíná mi svítat. Faraonova pomsta z Egypta z té večeře. Zakleju tak jadrně, že určitě na chvíli zhasla světla v celé Káhiře. To nám byl sám šejtan dlužnej. Na hotelu desinfikujeme slivovicí a pivem tiger a jdeme spát.

12.8 Kuala Lumpur – Medan – Bukit Lawang

Ráno jdu třikrát na záchod a naprosto lehounký jdeme shánět taxi na letiště. Tady už je pole působnosti ohromné, neboť jich tu jsou mraky. Cože, za 70, ty ses zbláznil, dám ti max. 30, rozléhá se po ulici Bukit Bintang až se otáčí místní bankéři jdoucí do práce. Nakonec jedeme za příjemných 50,- (200,- czk) na 70 km vzdálené letiště. A to není vůbec špatné. ještě máme evropské relace. Za týden, až do sebe natáhneme místní atmosféru a poměry, se budeme hádat i o korunu dvacet. Než nám to teda dojde, že fakt nemusíme. Teď ale jedeme a setkáváme se všichni na letišti. Nemůžu najít náš let na tabuli, ale asi letíme z jiného terminálu. Honza za chvíli říká to samé a tak uklidněni se zeptáme kde že ten druhý terminál je? No ten tady není, to musíte jinam. Jak jinam, kam jinam? Začíná to být dramatické. Jdeme za policajtem a žádáme o pomoc. Hoši, jen taxíkem, nebo autobusem tamtudy asi 30 km. Za dvě hoďky nám to letí, to nemůžeme stihnout. Musíme, neklesejte na mysli. Fofrem vybrat peníze, za které si má oblíbená bančička strhne tak nehorázný poplatek, že jí až hanba a ulovit taxíka. Kašleme na vydřiduchy z taxi recepce a urveme hned dva, které vysypali právě rozvážné Indy. Rychle na KLCC terminál. Kolik mi dáš říká taxikář. Dostaneš královských 20 RM, nejlepší kšeft od rána. Zasměje se a vida že fakt pospícháme a říká 30,- Bereme jedeme, jestli tam nebudeš za 5 min, tak se tu po…Klaplo to . Chvíli pře zavřením check-inu jsme v naprosté pohodě odbaveni a máme spousty času dojít si za mírného poklusu na záchod, počumět, koupit vodu. Najednou last call a naše jména s asijským přízvukem.. Chtěli nás vyloučit z přepravy. Nedáváme se a 8 maníků nás vede, ukazuje kudy a usazuje v letadle. Jsme jak rock stars, jen podpisy nikdo nechce. Mohl bych jim podepsat ty fotky na víza co nebudeme potřebovat. To ale zatím nevíme a tak je schraňujeme. Za hodinu už budeme v městě Medan. Vstupním to místě Indonesie.

Welcome to Indonesia dí imigrační úředník a naprosto bez problémů a bez fotek nám do pasů vylepí víza on arrival za pouhých USD 25. Teď ty fotky můžu fakt vyhodit. Ostatní úředníci se také jen usmívají a tak jsme za chvíli venku. To snad není možné, připravovali jsme se na pakárnu jak v Thajsku i s pocket money a ono prd. Je vidět, že Indonesie na rozdíl od Thajského království o turisty skutečně stojí, bo jich je tu pomálu. Bílého nevidět. Zato my jsme fakt středem pozornosti . Hallo mister zní odevšad. Měníme nějaké drobné a rázem jsme v místní měně milionáři. Tak půjdu asi ještě jednou. Chvíli kecáme s taxikáři, u báby nekupuji vody za kterou chce ohromných 16 korun. Tak to tedy ne babičko. Na letišti sice jsme ale takhle ne. To bysme těm co příjdou po nás moc nepomohli. Raději odcházím a za chvíli ji máme za normálních 5,20. Já ti dám natahovat bělochy. Smlouváme s taxikáři, jsme hrozně mazaní a nikam nepospícháme. Vyjednáme cenu, najednou přisedne i pan černý a už jedeme, Pan černý zastaví nějakou dodávku, kde už není místo. Přesto nás narve dovnitř a jede se dál. Nic neplatíme, vše vyjednává pan černý. Aha , svítá nám ty asi budeš holenku průvodce v Bukit Lawang, kam směřujeme na jungle trek. A my jsme tvé dojné kravičky. No stejně tam musíme dojet a tak se ukaž s nabídkou. Nakonec stopuje dodávku, která sundá náklad ze střechy, narve tam naše batohy a nás na střechu. Fakt na střechu. Pan černý nám ještě udělá bezpečnostní pásy z prádelní šňůry a jedeme. Jede s námi na střeše, tak je to tady asi normální. Asi moc ne, protože místní si můžou hlavy vykroutit, smějou se, mávají nám a řvou hallo mister. Opětují úsměvy i gesta a jsme za jedničky, že jedeme jako místňáci. Nikdy bych neřekl že ujedu 80 km na střeše auta. Ujedu. A jsme v Bukit Lawang, kde je světoznámá stanice, která navrací orangutany chované v zajetí zpět do volně přírody. Orangutani žijí pouze zde a na Borneu. Jinde je není možno na vlastní oči ve volné přírodě spatřit. Chceme se přidat k těm několika málo Čechům, kterým se to povede. Zatím jsme ale odvedeni do hospody a ubytování. Přichází znova Thomas, náš průvodce a nabízí úžasnou cenu 75 € za osobu a jeden den jungle treku s tím že uvidíme orangutany a pojedeme raftem divokou horskou říčku, dá nám najíst napít a dokonce ponese batoh. Okamžitě je poslán do prdele a my se ujímáme konzumace piva Bintang. Za chvíli přileze celý ztrápený, že nemůže moc uhnout, protože……Lišácky mu objednáváme pivo, protože jako machomedán nemůže moc vydržet. Odhad vychází a za chvíli mu svítí oči jak černochovi v tunelu. Je ale zkušený a další odmítá. Nedá se nic dělat a musíme licitovat o ceně. Nakonec to zvládáme a dohodneme se na normální ceně. Teda normální pro nás, pro něj je to výhra jako prase. Ale jelikož těch průvodců je tu pár, stejně bysme si o moc nepomohli. A tenhle si nás přivezl až z letiště. Mají to ale zmáknuté holomci. Jsou ale podnikaví. To jo. Dáváme jídlo, Bintangy a jdeme spát. Lípa, kterého trápí časový posun si dokonce na nic netušícím polospícím otci vydyndá, že může jít zase do hospody, kde fakt asi hodinu sedí a krmí hady. Uondán odchází spát. Ráno nás čeká jungle.

13.8 Jungle trek in Bukit Lawang

Vsstáááávat. Je půl desáté a v devět se mělo odcházet. Přichází zase Lípa zvěstovat noviny. Ano ten Lípa který šel spát poslední. Je tam asi 20 bělochů a všichni jsou na vás nasraní, že se ještě nejde. No tak ať jdou. Za chvíli přicházíme s odzbrojujícím úsměvem. Znáte to ne? Střevní potíže a tak. Pokyvují hlavami ale moc nadšení nejsou. No, no. máte dovolenou ne pacholci. Posnídáme a už vyrazíme. Naše skupina samozřejme poslední. Náš průvodce má snad i kocovinu. Hi Hi.Hi. Za chvíli zastavujeme u domluvené báby, která nám rozloupne durian. Hrozně to páchnoucí ovoce, které chutná jak zkažený banán a kvasí fujtajbl. Dělá se z toho prý nějaká kořka nebo co. No to zas bude divadlo. Průvodce dává bábě nějaké rupky za to že nám ten smrad otevřela a jdeme dál. Za chvíli přišla bída na kozáky. Nahoru, dolu, kaučukovník, lesní včely, Neskutečný záhul. Za chvíli jsme všichni mokří a já už začínám nadávat. Za chvíli prý budeme v hospodě. Tak jo. sednu si a čekám na orosený Bintang. Babkin chuj. dostávám jen banán a nějaké neznáme ovoce mangustín, pak mandarinky, ananas. Je to fakt dobré. Konec lenošení a zase nahoru, dolů přes kořeny liany, A najednou orangutan. Ty vole oni tu fakt žijí. Docela zážitek. Pan černý si bere foťák a zkušeně se blíží k samičce s mládětem. Užíváme si to , neboť tohle fakt nelze vidět nikde jinde. Nacvakal to tam jak zkušený novinář. nezaostřil ale. Tak jsou fotky takové jaké jsou. Ale zážitek ohromný. Jdeme dál a dál cestou necestou hrozné kotáry, mám krizi. fakt toho mám dost. A to si myslím že mám slušnou fyzičku a na kole ujedu v terénu i 100 km. Ale jungle je jungle. Vlhko, dusno, málo vody, umírám. Odkazuji lidem součástky mé výstroje a v tu chvíli přichází pan černý s úžasným nápadem, že mi vezme batoh. Být to někdo z ostatních členů výpravy, tak bych to neudělal a vzorně střídal, abych šel synkům příkladem. takhle ale okamžitě souhlasím a říkám že mu koupím za to pivo, které bude večer v té knajpě jak sliboval. Je obětí vlastních šprýmů. Po nekonečném slézáním srázu se ocitáme u horské studené říčky, která má asi 24 stupňů. okamžitě sebou flákám do řeky, následován ostatními členy výpravy, kteří se stihli svléknout. Je to úplně jednou neboť jsme všichni stejně turch. Pan černý vaří čaj a přináší ho až do řeky. Mléko, salko cukr všechno sem. Dávám snad tři. Copak asi ty naše děti. Matky měli pravdu moc je přepínáme. Hoši za 15 minut oddychu začínají pořádat soutěže, koupat se, skákat do vody, honit se, atak. Chápete to. Já ležím skoro hodinu ve vodě, mám křeče, doplňuji energii a tekutiny a oni toto. Inu mládí vpřed. Přichází rychlá tropická noc a černí mají již vařeno. Bydlíme pod přístřeškem spolu se Slovinci Gregorem, Gaiou a ještě jednou, jejíž jméno jsem zapomněl. Černoši vaří, pečou, smaží a zpívají na melodii rolniček: Jungle trek, jungle trek in bukit Lawang. See orangutan. Následuje opulentní večeře. Rýže, ryby, kuře, sambal atd, čaj a žádné pivo.Odněkud vypadne asi 15 cm dlouhá stonožka přímo na Gaiu, které si podle mě stříkla do suchého textilu. Nechceme to zjišťovat a tak necháváme Gregora se s ní pomazlit a nechat kolovat /tu housenku samozřejmě/. Hádejte kdo se jí zmocnil. Následuje teplá tropická noc, přerušována jen několikrát výkřiky:“ Ty vole kde je baterka musím na záchod.“ Vystřídali jsme se všichni. Tedy až na Honzu s Kelišem a Lípou. Ti ale mají drsný výcvik a bojí se zkoušky tlakem.

14.8 Jungle trek in Bukit Lawang – Medan – Parapat

Krásně slunečné ráno. Ale v noci byla některým jedincům docela kosa. Lípa se staral o tatínka a docela ho přikryl i vlhkým ručníkem. Ba ne. Obalil ho čím mohl aby se zahřál. Kluci už zase vaří snídani a z pneumatik, které přinesli nosiči nad ránem dělají šílený raft, na který za chvíli nasedáme. Ho hoooo. jedeme po řece jak půl pátá na Beroun. Peřeje, skaliska, adrenalin. Proplouváme a zastavujeme. Vylézají naši Slovinci, kteří si ještě přejdou jeden kopec v jungle. Mají čtyřicet kilo i s baťohy tak to se jim to jde. My splouváme dál a za chvíli se potkáváme v té základní hospodě. Dostáváme od nich tip na ubytování na jezeře Toba a pomalu opouštíme tento bohem zapomenutý kraj nějakým vozítkem zpět do Medanu. Cesta probíhá příjemně. Jednou zastavujeme a dávám to pod palmou a za chvíli stavíme u benzínky. ( Laskavý čtenář se možná pozastaví, ale je to autentické líčení skutečnosti) Řidič se skloní a Míša otevře dveře. Křísnul ho do hlavy s takovou razancí, že se mu zkřivili brýle, úsměv a trychtýř na benzín. Chvíli koukal , polykal až z něj vyjelo „No problem mister“. Tak jsem se sním alespoň vyfotil. Za chvíli přijíždíme na autobusák do Medanu. Jsme zde středem pozornosti. Hned kupujeme lístky do Parapatu a Keliš odchází na záchod, za chvíli i Lípa. Najednou venku hrozný rozruch všichni kmitají volají Honzu a ten odbíhá. Zdržujeme autobus, který se stejně nechystá odjet, protože řidič je naprosto konsternován. Za chvíli přichází chlapci i s tatíkem. Co se stalo? Neexistuje aby tu volně pobíhali dva bílí kluci na autobusáku v tak velkém městě. Hrozil totiž únos a výkupné. Následuje zákaz chození kamkoli, jen s dospělými. Chvíli čumíme ale respektujeme to. Raději prevence než řešit následky lehkomyslnosti. Za chvíli si už Míša povídá s místňákama, kteří umí anglicky, fotí se s nima a tak. Honza kouří v autobusu jako všichni a jedeme do města Parapat, kde se nalodíme na trajekt a navštívíme ostrov Samosir, který je ostrovem v obrovském kráteru sopky, která vybuchla před 100.000 lety. To musela být ale šlupka. V 800 metrech je pohoda. Už jste viděli jezero s ostrovem v kráteru sopky? My taky ne a tak se těšíme. Autobus nás vyhazuje ve městě a už se nás chopí náhončí a ubytování prý že za 15.000 rupii. Což je zadarmo. Vede nás kamsi a překladatel recepčního říká že to popletl ne fifteen ale fifty. No za 50 to taky jde. Ukáže pokoje, Na jednu noc proč ne? Tak jo. Ne tedy 50,, já to špatně přeložil ale 85. Jo? Špatně přeložil? Tak to di do prdele ty překladateli a spi si tu sám blbečku. Odcházíme a neslyšíme vůbec jejich nabídku za 60. To si zkoušej jinde. Nakonec najdeme jiný hotel za 90 ale to ti vykukové už nevědí. Je to sice pár korun rozdílu ale nepodporujte je v tom. Jsou vychcaní jak mraky. Párkrát jim to vyjde a bude to jak v Evropě s těma cenama. Jdeme na jídlo k holkám, které nám to vše vrací. Veliká večeře v přepočtu za 12 korun na osobu je satisfakcí. Jdeme spát, protože ráno jedeme do ráje. No, spát. U transsumaterské dálnice, nothing special. Jak by řekl Tomson.

15.8 Parapat – jezero Toba

Ráno někdo bouchá na dveře a press please mister. Di doprdele s novinama v šest ráno. Nevím jak to udělal ale nejednalo se o press ale o breakfest, tedy snídani. Nastěstí se s námi kamarádi rozdělili. Potkáváme angličana George, který v důchodovém věku brázdí JV Asi, byl před tím čtyři měsíce v Malajsii a tady se mu moc líbí. Takhle bych chtěl prožívat důchod po 65 roku věku. Říkal že projede celý svět. Good luck Jirko, užívej si to. Taxíkem jedeme na trajekt a potom na poloostrov Tuk Tuk ostrova Samosir . Zde máme doporučení na ubytování od Slovinců. Hned nalézáme a je to fakt skvělé. Holky na recepci ohromně zábavné, že nám i vyperou, strejda v rohu hraje na kytaru nějakého Dylana a čumíme na rozlehlé jezero. Cha! Půjčíme si motorky. Za půl hoďky jsou přistaveny stroje a jedeme po ostrově. Obdivujeme proslulou batáckou kulturu se střechami v podobě bůvolích rohů .Synci žadoní ,že chtějí řídít tak se jim cestou pokusíme obstarat nějakou vhodnou cestu nebo louku.A konečně zajíždíme na odlehlou cestu a sledujeme jak chlapci mizí v dáli. Keliš podřadil svou motorku a vystartoval do dáli.Lipan se pomalu ale jistě rozjel a Michal se rozjel ,vyjel na kopec a zase vrátil k nám a tak synci kličkovali mezi sirnými kalužemi a příjemně se vyblbli .Po dlouhé strastiplné cestě stavíme v hospodě kde si dáme čtyři bintangy ale to ti povídám dingin/studený,tři koly a jednu vodu.Promiňte,ale bintangy mam jenom dva studený a coly taky.No to si děláte srandu čoveče?, Tak nám to teda nandej.Teplá kola Lipana moc nezaujala a dva teplé bintangy taky otřes.no co se dá dělat hurá do toho.tak jsme to přeci nakonec všichni vypili. Přijely dvě bílé holky na motorkách a dožadovali se studeného pití. Strejda přišel nejdřív k nám, spiklenecky mrkal a říkal ti mi dají , já už vůbec nic studeného nemám. Pobaveně se usmíváme jak jsou holčičky nafrněné a děláme že se ty naše nápoje ani nenechají pít, jak jsou studené. Nakonec se tomu všichni společně zasmějeme a pokračujeme dál za Batáky žijícími na břehu jezera. Je tu zvláštní, magická atmosféra a když si člověk představí jak to tady všechno vzniklo a že jsme vlastně v kráteru největší sopky na světě, je určitá pokora vůči přírodě opravdu na místě. Až to tady bouchne podruhé, bude celkem určitě po civilizaci veta. Nějaký výbuch Krakatoa v roce 1883 bude proti tomuto čajíček. No tak alespoň užijme života než to přijde. Najednou Kafi zjišťuje, že mu dochází benzín a to jsme asi 50 km od domova. Honza sice pochybuje, neboť jsme vyjížděli všichni s plnými nádržemi ale Kafi si to vymluvit nenechá. Potřebuji benzín a basta, já to tlačit s Kelišem nebudu. Za chvíli stavíme u benzínky a za 6 korun je mu dolito do plna 1.2 litru benzínu. Ručička byla asi nějaká poje….protože hned zase ukazuje plnou. Kafi je uklidněn a samou radostí troubí na kohouty na silnici a rozpustile na ně najíždí. Ještě že to nevidí batákové, mohli bychom dostat foukačkou do zadku. Dojíždíme na hotel a odevzdáváme motorky, když si před tím na nich synci ještě zdravě zařádili na louce. Dáváme si k holkám vyprat propocené prádlo a že půjdeme korzovat a nasávat atmosféru, no a jestli by to teda šl do rána. To se taky zhusta děje. Něco nakupujeme, ale když nenasytná bába šroubuje cenu odcházíme. Ok mister Ok nese se za námi a naše cena je akceptována. I tak vydělala královsky ale za tričko se mi fakt nechce dávat více než oněch 18 korun, o kalhotkách pro Míšu nemluvě. Kde se vzal, tu se vzal objevuje se nějaký Čech a jako na potvoru Kafiho spolužák ze střední školy, kterého neviděl už drahnou řádku let. Kde jinde by se taky měli potkat že, než na druhém konci světa na zapadlém ostrově, kde je všeho všudy tak 20 bělochů. Pročpak se potkávat v Plzni, to nemá kouzlo. Pokecáváme, vyměňujeme zkušenosti a jdeme na kutě. Zítra musíme stihnout první trajekt z tohoto ostrova, který se přivolává zamáváním. Nikomu se odsud nechce, ale časový plán je neúprosný a je třeba stihnout let z Medanu do Jakarty, který máme už zaplacen.

16.8 Parapat – Medan – Jakarta

Ráno si prožmoulám oči a jdu budit ostatní, mám totiž službu na buzení, bo jsem velmi spolehlivý. V tomto ohledu, spolehlivější už je snad jen Honza. Zvládám to na jedničku a nenásilně, leč razantně budím celou výpravu. Jsem posílán kamsi, ale tím si budící člověk nesmí nechat vzít náladu. Když se ujistím, že jsou fakt vzhůru odcházím udělat ještě několik romantických fotek jezera Toba, když narážím na vychechtané místní holky jak nikterak nezahalené perou prádlo. Doufam tedy že ne to naše, které si máme za půl hodiny vyzvednout. Holky se fofrem obléknou a dělají jakobynic. Platíme, vyzvedneme prádlo a už máváme na trajekt. Nasedáme zamáváme holkám, které zamačkávají slzy a mávají ostošest. Mají to pěkně nacvičené, až by jim to člověk, poměrů neznalý, lehce uvěřil. V přístavu chytáme a usmlouváváme taxi a jedeme na autobusák. Baba v kiosku s potravinami říká že to jede až za půl hodiny, atak se máme posilnit u ní. Cesta je dlouhá. Tak dáváme nějaké pop mie, saláty a nasí goreng s čajem. Když je objednáno, přišourá se dědek s íčka a ptá se kam jako jedeme a my že Medan a on teda že musí zavolat řidiči aby si nás tu vyzvedl. Baba jedna proradná chtěla na nás jen vydělat a je jí jedno, že bysme tu čekali další hodinu. Jen počkej. Děkujeme dědovi a na bábu jsme nic vymyslet nestihli, protože cena byla už domluvená a nelze ji měnit. Tak nazdar. Přijíždí autobus a úžasně milí řidič i kluci průvodčí nám pomáhají s báglama, radí kde jsou nejlepší místa a tak. Usmlouváváme cenu a narveme se do sedaček určené pro dětský zájezdový autobus. Klukům jsou totiž akorát, nám nikoli. Přeci jenom všichni dospělí členové výpravy převyšují Indonézany o 30-40 cm. Autobus se pomalu plní a za chvíli jsme v Medanu. To je slávy. Chvíli čumíme, protože máme dost času a najednou se začínají dít věci nevídané. Autobus zjevně jede zpátky, nebo pokračuje dál a tak místňáci kteří jeli s námi už postupně vystoupili. To ale neznamená nic pro dav venku, který vzal autobus útokem, Cpou se dveřmi lezou okny. Za chvíli pochopíme, že jestli do toho nejdeme na hulváta, tak v autobuse zůstáváme. Ruce, lokty do výše očí au jau mister, rozhrnujeme lidskou masu až někteří padají mezi sedačky. Sorry jinak to nejde. Orvaní jsme venku cobydup a natotata. Ve dveří ještě musím přetlačit čtyři černé, kteří nechápou že se musí napřed vystoupit aby tam měli místo. Opráší se a znova hurá do útoku. Vyrvu Míšu a koukám kde jsou ostatní, Stojí venku a nevěřícně, teď už se smíchem pozorují bitvu o sedadla. Dveřmi, okýnkem po střeše. To je mazec. Tiše opouštíme scénu a jdem na taxíka. Uvnitř už sedí 14 místních a tak se tam nás 7 v pohodě vejde. Míša zaujímá místo vedle řidiče a jedeme. Indonézani pořád troubí a kouří. Tenhle je ale fakt magor, troubí snad oběma rukama a má šest klaxonů a ještě se tlemí jako blázen na plnou hubu. Když vyjedeme ven z autobusáku, zjišťuji, že ostatní vůbec netroubí, jen ten náš řidič. Zpozorním a odhaluji prostý fakt. Netroubí on ale můj Míša, který se u toho královsky baví společně s panem černým . Necháš toho , kdo to má poslouchat. Intenzita se značně zmenšuje až když vylézáme v centru Medanu na Plaza. Nazdáár volá černy to byla jízda co, kluk má talent. Couráme chvíli po ulici hledáme wifinu, okupujeme cukrárnu a máme čas. Po chvíli bereme becak na letiště a už to frčí. Díky kluci ahoj. Na letišti nás čeká nemilé překvapení, Air Asia posunula let do Jakarty, neboť je nějaká slavnost čehosi a všichni se sjedou do hlavního města kde má prezident projev, bude pochodovat armáda a nakonec obrovský ohňostsroj. To jsme mírně nezvládli ale co naplat. Nacheckujeme si alespoň bágly a jdeme se procházet. Trochu jídla a za chvíli už vyhlížím kam s tou náloží. Situace je kritická a do cesty se nám staví luxusní hospoda. Jednu kolu křičím v poklusu na pikolu a už okupuji místní WC. Tam byla zima. Klimoška jela na plné pecky a já musel třikrát. Vycházíme do teplého podvečera a hle lékárna. Koupím nějaké super prášky na průjem. Anglicky neumí ani slovo, já s tou jejich bahasou taky nothing special , tak k všeobecnému veselí ostatních účastníků výpravy, kteří jsou již několikátý den na rozdíl ode mne na rýži, rozjíždím velkolepou pantomimickou show, znázorňující bolesti břicha a následný průjem. Machomedánky z lékárny zahodily dekorum a málem si smíchy stříkly. Pochopili ale co po nich chci a už vytahují potřebné medikamenty. Terima kasih. A raději chvatně odcházím, aby ještě nechtěli něco zahrát. Kluci se jdou ještě projít po městě a já s Míšou odjíždíme šlapacím becakem na letiště. Má s námi co dělat, jede v protisměru proti proudu aut. No je to dramatické. Nakonec dojíždíme, dokonce mu dávám i dýško, protože si ho fakt zaslouží za tu dřinu. Klaní se až k zemi. Jdeme si sednout na pešunk abychom měli dobrý rozhled až se bude vracet zbytek výpravy. Přifařuje se k nám jakýsi cesťák a po úvodních formalitách se dává do řeči, vykládá o jezeru Toba, Medanu, politice a tak. Naštěstí se na nic neptá, tak posloucháme, pokvujeme Míša usne, já se občas podivím a tak to jde asi hodinu. Loučíme se, neboť přichází druhá část výpravy. U Check-inu Air Asia si vyzvedáváme krabice s jídlem a jdeme to konzumovat.. Výborná rýže s beefem, voda, zelenina. zákusek. Dobré. Snad to udržím alespoň během letu. Hi hi. Překračujeme rovník, což ověřil Honza na GPS a za chvíli už vidíme svěla 25 milionové Jakarty. Přistávací procedury a mažeme na Jalan Jaksa. Turistické to centrum Jakarty. Něco jako Khao San v Bangkoku.

17.8 Jakarta – Bandung – Pangandaran

Taxikáři jsou neústupní a tak se nám cena daří snížit jen na 50.000,- rupek, což je asi 80,-czk. Je to 40 km tak vzhůru. Nechtěli jsme se už dál hádat o cca 3,2 czk v noci na letišti. Vylézáme po půlnoci na Jalan Jaksa a zjišťujeme, že je to jen slabý odvárek z Khao Sanu. Téměř to tu nežije. Není divu, těch bílých je tu fakt pomálu. Objevujeme hospodu oblepenou CZ, což takhle označuje Honzův kamarád cestovatel Petr Jahoda. Ale jinak ništ. Jdeme do hotelu, teda rádi bysme. Bohužel – kužel. I když s na nás vrhla tlupa nahaněčů a postupně obcházme všechny ubytovací kapacity na ulici, všude je jen nápis full. No tak sorry. Nacházíme jen jeden pofiderní pokoj v nějaké počítačové palírně strašně předražený. Na to kašleme. A odebíráme se do hospody, kde mladíci okamžitě a střelhbitě sešoupnou židle, vytáhnou deky půjčené v letadle a ihned usínají. Zkuste tohle u nás a za chvíli je tam policie včetně sociální pracovnice. Tady naprostá pohoda. Dáváme si pivo a přemýšlíme jak to přežijeme. No jak, takhle. One more please. Za chvíli odjíždíme s Honzou na vlakové nádraží zjistit kdy nám jede první vlak naším směrem. V 8 holenkové, kasa je ale zavřená a tak se zase vracíme s dědkem, který na nás čeká a šlape si na svém becaku potemělými uličkami Jakarty. Za chvíli jsme zpátky. Sodoma komora Kelišová. Všichni chrápou na stolech. Jen Pája ostražitě hlídá. Sklízí pochvalu a okamžitě usíná zlomen v pase také. Svítá, přichází hérečky, dáváme snídani. Konverzujeme s opilými Američany kteří se vrací z flámu a postupně probouzíme výpravu, neboť za chvíli to jede. Nejsou ale lístky a tak bereme vlak za hodinu do nejluxusnější třídy exekutiv. Přesunujeme se na peron a my co jsme nespali okamžitě usínáme. Jsme okukování místňákama kteří nažehlení a vyvonění přijíždí do hlavního města a nechápou co tu ti běloši na zemi vyvádí. Chrní madam. A už přijíždí vlak do Bandungu, ale ztráci se Pája. Je vyslána záchranná výprava, která ho za chvíli přivádí Trochu vrčí ale hlavně že je tu. A jedeme. Okamžitě chrníme zas. A sem tam zkontrolujeme bágly a očíhneme to venku jak to vpadá. Nádhera, vysutá políčka, rýžová políčka, palmy, hory úúúúžasné. A zase chrníme. Cesta vesele utekla a vylézáme v Bandungu na nádraží. Hned nás odchytnou a jedeme taxíkem na autobusák, kde se nás zmocní další a už nás rvou do autobusu do BOGORU. Jedeme chvíli po rovině a za chvíli odbočíme do hor. Dost dlouho jsme jeli. Samá serpentýna, nahoru dole, vlevo, no nic moc. Máme ale hodně místa, protože Lípa objevil, že jde úplně sklopit sedačka přede mnou, kam si hned natahuji nohy. Lidí je akorát a tak nikoho nemusím pouštět. Dojedeme na autobusák a už se k nám ženou ostatní černí Pangandaran, Pangandaran. Opakuji to po nich jen tak a oni mi vždy nezapomenou ujistit že fakt Pangandaran. Dost se bavím. Ale jen chvíli než nakouknu do autobusu. Je narvaný po střechu. Jak dlouho se tam jede ptám se souseda. Slabé tři hodinky. A tito lidé tam všichni jedou? Všichni do jednoho. Naštěstí kecal, za chvíli mistňáci vystupují a mně tahá nějaká madam za ruku. Sedněte si místo mě mistr. Poděkuji z celého srdce. Úsměv na úsměv a za chvíli si takhle sedáme všichni. Sotva sednu, už mi klepe dědek na rameno a odkud si a co tu děláš, čím se živíš? Otázka za otázkou . Po hodině už mi to nebaví a raději předstírám spánek. Strčí mi do ramena. Tady vystupte mister, skvělé pláže. Když i řidič říká to samé a ostatní přikyvují, tak teda jdeme. Pangandaran. Hned nás odchytí stánkař, ať si dáme něco k pití, že hned zavolá becak. Dáme po cole a už přišlapali becakáři. Domlouváme cenu a jedeme. V Bamboo hausu mají jen jeden pokoj a tak jedeme kousek dál do Komodo hotel. Honza se rozpomněl na své znalosti indonézské bahasy a švitoří s becakářema, až ho pochválí i šéf hotelu. Až když spustí anglicky tak rozumíme konečně všichni. Dostáváme jen dva pokoje za dobrou cenu a zítra prý bude dobře a jeden další se uvolní. Pak někdo, myslím že jsem to byl já, dostává skvělý nápad. Pája s Kafim pujdou na jednu noc do Bamboo hausu kde mají volný pokoj a ráno se přistěhují k nám. Tak nemusí spát nikdo na zemi. Kluci byli nadšení. Až teda do té chvíle kdy šli po nezbytné konzumaci bintangů spát a zjistili že nalevo od nich celou noc řvalo dítě a napravo se o jeho výrobu kdosi až do rána pokoušel. ráno přišli s kruhama pod očima a za skvělý nápad mi pěkně poděkovali. Kdyby nešetřili na Bintagnách, mohli spát jak Růženky.

18.8 Pangandaran

No no, posnídáme a ono bude dobře. Jsme totiž u Indického oceánu to bude koupáníčko. Moc se chlapi netěšte říká majitel hotelu. Jsou tam proudy jako blázen. Jděte maximálně do pasu dál ne. Jinak Vás to chytí a budete žádat australské vízum. Austrálii nemáme v plánu a tak posloucháme. Kluci zjistili okamžitě půjčovnu surfů a tak ho mají za 6 korun na celý den. Skotačí, dovádějjí a je jim dobře Jdeme se taky smočit ale ouha, voda je studená. Nechá se tam tedy vlézt ale nic moc. Ještě je pod mrakem. Hm hm čumíme. Jo a taky jsme kvůli tomu neviděli Jižní kříž. A to jsem po něm tolik toužil. Jsou to jen čtyři hvězdy nebo tak nějak, ale pro ten pocit. Tak jdeme na oběd do nějaké závodní jídelny. Dáme talíř rýže, někteří jen prosté. Ti šťastnější si tam dávají různé dobrůtky. Smažené kuře, zelenina, jatýrka, beef atd. Jen dojím, už se scháním po toaletě. Ale pochutnal jsem si to jo. Takhle budu o pět kilo lehčí. Pája si už půjčoval opasek, protože mu padají kalhoty. Kafi je taky nějaký pohublý. To nás doma pochválí. Když je vše hotovo, jdeme na procházku. Půjčíme si kola, o tom není sporu. V první půjčovně ho posíláme kamsi, asi se zbláznil, protože vůbec nesmlouvá a nechává si odejít sedm peněženek. Fakt nic? nic asi má vyděláno. To u druhé to je jiný koncert . Za chvíli sedíme na kolech z roku 1921 made in China. Kluci dokonce na dvojkole. Jedééééém. Dojedem až tamhle na ten mys a určitě uvidíme Austrálii. Pozor pane, zastavuje nás pan černý. Jsou tam ogresivní opice. A taky jo prskají kvičí, až to otáčíme a jedeme sami zpátky. Projedeme se a kola vracíme. V hotelu nás čeká bazén a pan černý přináší ještě živé lobstry (humry) a tiger prawns (tygří krevety) neboť jsme ho požádali a on skočil na rybí trh a jako místní dostal dobrou cenu a za chvíli nám je uvaří po japonském způsobu. V Čechách bysme za jednu porci dali přes litr. Takhle nás to vyjde taky na litr ale pro 7 lidí a stejně to nemůžeme sníst. Ale snědli jsme to. Nezbytné focení a Kafi odchází somrovat tonic, neboť má ještě becherovku. Vrací se s úlovkem Ale nechtěli to v hospodě prodat kanci až po boji. Zapíjíme báječnou večeři, plánujme, dáváme i pivo bintang a tak. Za chvíli spát.

19.8 Pangandaran – Yogyakarta

Ještě večer jsme vyjednali transport na nádraží a lístek na vlak protože musíme do Yogyakarty, kulturního to města střední Jávy známé svými poklady. Nejsou ale lístky na třídu exekutiv, tak jedeme jen business class a to je nic moc. Máme alespoň místenku a tak to jde. Na nádraží v Yogi nás čeká transport do doporučeného hotelu v ujetém vyhuleném stylu Wisma Arys. Sympatická obsluha na recepci, krásné pokoje, ujetá koupelna, ale útulno. Domlouváme na ráno výlet na komplexy v Borobudur a Prambanan a vydáme se toulat po noční Yogyakartě. Jestli zabloudíte tak zavolejte a my pro vás přijedeme nabízí majitelka hotelu http://www.wisma-arys.com . Díky a už jdeme. Měníme peníze, kecáme s místním učitelem historie a nabíráme směr na Marlboro street, která je známým obchodním a kulturním centrem. Čučíme do krámů, nasáváme atmosféru, chlapci smlouvají a kupují cosi. Batiky, loutky Ramájána a tak. Po večeři jsme odchyceni obchodníkem, který nás směruje do galerie batikovaných obrazů. Jdeme uličkama, ještě že je nás tolik. Obrazy jsou fakt nádherné. Kluci vysvětlují jak je dělají a jaká je to šichta. Nakonec nabídnou speciál price jen pro nás. Po oblíbených frázích se dostáváme konečně k reálné ceně, která je ale i tak dost vysoká. Nakonec to nějak dopadne a někteří jedinci si odnášejí zaručené originály obrazů. Doufám že už tam dne zase nevisí další zaručené originály. Doufáme že ne a že jsme tak majitelé skvostných děl. Vracíme se na Marlboro a zjišťujeme, že obchodníci pomalu opustili stanoviště. Uděláme to taky tak a ukecáváme dědka z koněm a jedeme bričkou jak velcí páni. Vyhodí nás u hotelu a my jdeme spát. Zítra bude náročný den a perla Jávy. Chlapci ještě roztáčí kohoutky v koupelně, napouští vanu a zase vypouští až přeteče, jak je obvyklé v tuto noční dobu. Dobrou noc.

20.8 Yogyakarta – Borobudur – Prambanan – vlak do Surabaya

Krátí se to kurva. Užít co se dá. Jedeme na prohlídku do velkolepého tisíc let starého budhistického komplexu Borobudur. S Míšou pečeme na obcházení celé cesty. Obejdeme to jednou a domlouváme se s ostatními, že počkáme nahoře. Tak tam šplháme. Přivítá nás budhistický zpěv. Ti hoši jedou mantry 108x za sebou, jejich šéf má křištálovou kouli pouští přes to nějako mudru, no maže to jako blázen. Sedáme mezi ně a dáváme brumendo. Za chvílí nás to chytí tak, že se ježí všechny chlupy. Je to fakt síla. Ohromný zážitek. Tady se energie nabírá lopatou. Jóóóóóóóóóóóóóó´. Za chvíli nás to ale už zase tak nebaví tak jdeme meditovat ke stůpám. V každé z nich je jeden budha a kdo se ho dotkne bude mít štěstí. My určitě na celý život. Sedím, mudruju, jsem v klidu a najednou se tam přiženou nějací podivní chlápci a už se ke mně hrnou a foto prosím. Tak tam pózuju s nima, fotíme se navzájem a kecáme. Nakonec z nich vylezlo že jsou z Papuy Nové Guineji . Á lidožrouti říkám zaobalené. Já už ne říká jejich šéf. ale tatík ještě určitě co? Přiřítí se zbytek výpravy o oni nechápou tolik bílých . Musíme dávat bacha jestli si nebudou zkoušet naše palečky, abychom jim stihli podstrčit dřívko jako Jeniček. Nic se ale neděje představují nám manželku a dceru a srdečně se loučíme. Ještě se několikrát potkáváme na jiných atrakcích v kraji. Pomalu odcházíme a jedeme pro změnu na hinduistický komplex Prambanan, který není ale tak zachovalý, bo byl rozbořen zemětřesením v roce 2004, které srovnalo poloviny Yogi. Tady jsou ale agresivnější prodejci. Chlapci nasazují všechny páky a foukačku ze 350.000 usmlouvávají na pohádkových 20.000. Škola vyjednávacího umění. Jen čumíme. Příště už je pošleme sami. Odjíždíme na malý chrám a potom do starobylé výrobny loutek pro balet Rámájána. Vysvětlují, ukazují, je to fakt síla. Ruční práce z buvolí kůže a těch hodin než to vysekají. Hrozná pakárna. Je mi až blbé smlouvat ale o to jim jde. Nakonec zakupujeme suvenýry a odjíždíme do nějaké stříbrotepecké dílny. Tam nám to všechno ukazují ale tak napálené ceny, že nás to moc nezajímá. Jen toaleta. Přes směnárnu, kde vyměníme další miliony dojíždíme na hotel, kde máme bágly a po večeři pojedeme pomalu na nádraží a potom vlakem do Surabája. Večeře, internet a dva muzikanti ukulele bubínek kvílení. Honza mi žádá abych je vyhodil. Tady máte každý ribu kluci a přijdte zas až zítra. V půlnoci přijíždí taxík a jsme na nádraží včas. My jo, ale vlak ne. Najednou je zima, někteří usínají a my hlídáme Pája vytahuje slivovici a je dobře. Přijíždí vlak a tak se rozespalí jedinci přesunou do exekutiv kupé. Nejsou tu deky, vydávám se dvě sehnat, házím ji na Míšu a můžeme jet.

21.8 Surabaya – ostrov Madura

Ráno Honza zjišťuje že mu někdo čornul notebook. Nálada na bodu mrazu. Chtěl s ním totiž ještě dost dělat až mi tu nebudeme. Jděte do prdele černí, kradete notebooky a jste rozpínaví. Odmítá se s nima vůbec bavit a tak to musíme vyjednat všechno sami. Trochu ho utěšujeme ale všechno marno Snad nedá nějakému místňákovi do žeber nebo ho nedejbože nepodrobí zkoušce tlakem. Nakonec jedeme do přístavu odkud hodláme odjet na ostrov Madura. Trajekty jezdí každou půlhodinu a tak ani moc nečumíme. Honza ještě nekomunikuje. Na trajektu se seznamujeme s místňákem, který nás varuje před zloději v přístavu a tak, doporučuje dobré místo ke koupání. Jelikož nevíme kam se vrtneme, tak ho poslechneme. Po příjezdu hledáme odvoz vrhnou se na nás zřekneme to místo 400.000 a Honza začíná komunikovat.Tolik sprostých slov ještě neřekl a to i v bahase. Kluci jsou hotoví a nechápou čím si to zasloužili. Nakonec koukáme co nejdřív vypadnout protože přichází i jediný policajt a říká že tak to bude pro nás nejbezpečnější. Jsme tu fakt jediní bílí. Tak ještě chvíli jdeme a nakonec se necháváme ukecat a za třista a jedeme. Jak to je daleko? 150 km zní odpověď. I když se nám to nějak nezdá jedeme. Jeli jsme fakt dlouho narvaní v minibuse. Hrozná cesta. Vylézáme v nějakém hotýlku a jsou nám ukázány chatky ve třech kategoriich . Bereme ty nejlepší a ubytujeme se. Dáváme Bintangy a Honza začíná pomalu roztávat. Nadali jsme ještě místním za tu čorku a dohodli se že v Surabaya koupí nový a na Bali nainstaluje soft. Viditelně ožívá a zase bude dobře. Tři dny se tady válíme v chatkách a u neuvěřitelně horkého moře asi 37 stupňů. S pásy korálů. No nic moc. Na jedné straně studený oceán, na druhé horké moře. To loni v Malajsii jsme si koupání užili více. No snad příště. Zabydlujeme se večeříme kecáme, popíjíme. Kluci jsou hvězdy karaoke baru, kde se jich okamžitě zmocní místní lepé děvy. Dostanou mikrofon, zpívají a tančí s nima. Jsou prostě v kurzu. Nakonec se dovídáme, že jsme první běloší, které někteří z nich vidí. Sem bílí prostě nejezdí. Všichni jsou o kus dál na Bali. Na to ale nemáme čas a z Dempasaru nebyli letenky. Holt se vykoupeme někdy příště. Na těch kýčovitých plážích s bílým pískem a palmami ohýbajícími se až k moři.

23.8 Madura – Surabaya

Tak ty dva dny utekly a už musíme nastoupit cestu zpět. Během nich se nic moc nedělo. Prostě ralaxing se vším co k tomu patří. Musíme si stopnout nějaký ten bus, neboť za 300 vydřidušských jako sem už nejedeme. Třetí je poloprázdný a tak se tam nasoukáváme. Nejedeme ani dva kiláky a odchází převodovka. No problem mister. Když to nechytne ani po třetí odborné ráně kladivem, rozhodneme se vylézt. Vyčůránek chce po nás prachy. Dostaneš 20 za všechny, ne chci padesát. Dostaneš 10 uvidíš. Ne tak 40. Nakonec mu Honza dává 20. To máš za to že kradetete notebooky paušalizuje všechny Indonézany. Křiví držku, něco mele ale už je tu další mikrobus kam se cpeme. Domlouváme ceny asi na 25 až do přístavu a spokojeně jedeme s dalšími 25 místňáky a třemi slepicemi vstříc lepším zítřkům

A už se přesunujeme s místními v dodávce kam se nás nacpalo 32 plus slepice. To jsem ještě nejel. Lidé nastupují, vystupují, průvodčí shání další. Musí být prostě pořád plné auta. U nás by se tam vešlo dle předpisů 7 lidí a to by ještě vykutálení policajti měli mazané připomínky a kontrolovaly by kdeco lulánci. Takhle nás jede 32 a všichni jsou v pohodě. Je potřeba jet v maximálním počtu aby auto bylo využito, no a tak se jede. Přitom jsme nikde neviděli jednu bouračku, jeden konflikt. Doprava funguje naprosto plynule, žádné zácpy, křik pakárna. Jen se furt troubí ale všechno plynule jede. Nikde jsme nestáli byť na chvilinku. No nebudu se o tom dále rozepisovat neboť bych došel k hrozným závěrům co se předposrané „demokracie“ v západním světě týče. Raději všechno zakázat předem, aby se náhodou někomu něco nestalo. Zdravý rozum pokud možno ignorovat, hlavně předpisů a zákonů milion a na všechno. No nic, no. Překonáváme trajektem úžinou a jsme opět v Surabaya. Druhém největším městě na Javě. Dle doporučení LP nacházíme nějaký hotel s podivným názvem a bereme jej. Do rána to vydržíme bez problémů. Dáme sprchánka a vyrážíme pokorzovat do města. Všude neskutečný ruch a lidi. Dáváme studené nápoje u stánku a hle najednou vidíme ponorku. Šálí nás zrak? Nikoliv je tam vyřazená ruská ponorka připravená k prohlídce. Pája sice bručí že má hlad, zhubnul totiž už asi pět kilo, a co tam asi uvidíme v kusu šrotu. Je ale přehlasován jednomyslně. No řekněte, kdy se vám podaří si prolézt útroby staré bitevní ponorky. Vidět kapitánovo lože o posádce nemluvě. Funkční periskop tam byl, torpéda a horko. Vycházíme ven a hrneme se rychle k pouličnímu občerstvení. Pája je konečně ukojen. Jsou mu nabízeny stále další a další místní špeky a on neodolává. Od všeho něco. Ještě že už jsme přivyklí těm bakteriím a pomsta pominula. Kde se vzalo, tu se vzalo, obchodní centrum jak na Zličině. Tady koupíme notebook zaraduje se Honza a vyrazí že mu sotva stačíme. Podojíme trochu bankomaty, abychom měli v kapse nějaký ten milion a mohli bezstarostně nakupovat a už to jede. Suvenýry, trička, kalhotky, bundičky. Vše ohromná kvalita za třetinovou cenu. Dokonce i Kamo luču funguje a dávají slevy. i když argumentují s fixed price. Tady je ten trh tak nějak čistší. Mají prostě nasazeno hodně. Flegma to koupí, protože je to levnější než v Evropě , šťouralovi můžou dát slevu a stejně ještě vydělají habakuk. No konečně obchod s pc. Honza v sedmém nebi. Za 7000czk kupuje mašinu ještě o třídu lepší než měl. Probíhají různé instalace a neskutečné množství průtahů až nás to …..Nakonec je obchod završen, noťas aktivován do funkčnosti mistrovi hodné a můžeme jít. Kam ale? K Mc Donaldu kde je WiFi Free. Je potřeba stáhnout ještě různé vychytávky, AVG, antivirák atd atd. Pája má zase hlad a tak se mu dostává amerických pochoutek co hrdlo ráčí. Neskutečné drahé ale musíme tu vydržet. Za kafe Honza dostává přístup k síti, takže zase až tak free to není a neskutečně pomalým připojením stahuje svůj vytoužený soft. Ostatní zabíjí čas jak to jde. Zevlováním, nakupováním pinkáním balonkem. Kdyby nás takhle viděli naše manželky jak trávíme čas v nákupním centru, bylo by po výmluvách že se nám tam špatně dýchá a tak. Dokonáno jest a mažeme na hotel. Sprchánek, domluva taxíka na ráno a jdeme ještě do knajpy na posledního bintanga. Nikam daleko, ať se zase nespotíme. Co noha nohu mine docházíme k Čiňanům. Zvou nás dovnitř uklonění až v pase. Tady sedí samá Surabayská smetánka, večerní róby, sáčka a do toho my v kraťasech vytahaných tričkách (člověk musí na cestách vypadat ošuntěle aby nebyl terčem ziskuchtivých pobertů), ale s okouzlujícím úsměvem na rtu. Dost si to užíváme, protože se mohou přetrhnout. Bílému zde projde téměř vše. Uvádějí nás ke stolu, přišupují židličky a netuší že dáme jen pivo. Polévku si se mnou nechce nikdo dát a celou mísu nesním, tak si dávám ještě jedničku s ledem. Honza vrčí že je to tu předražené (už najel na místní relace), Kafi se necítí dobře oblečen a chlapci vytahují šachy a hrajou jak když se nechumelí. dáme ještě shake a čaj a odcházíme středem. Opět úklony, velká pocta pro náš podnik pane, přijďte zas otevírání dveří a jsme zase v tropech. Dáme jedničku naproti. Z toho se vyklube cukrárna, ale nahoře hospůdka. Pivo, teda několik a dokonce vídeňský řízek. Je sice z hovězího ale strouhanka křupe, k tomu výborná bramborová kaše. Necháme kolovat a vydáváme se pomalu k domovu. Ujišťujeme se zda je taxi opravdu objednán. Není, protože se změnila služba. Máme s tím už své zkušenosti tak znova. Domlouváme cenu a skutečně ráno v půl páté tu bude taxík pro všechny stát. Nashledanou.

24.8 Surabaya – Kuala Lumpur

Taxi tu je a všichni na čas odjíždíme. Honza tedy jen tak nalehko, protože ho čeká ještě měsíc v téhle krásné zemi. Bali, Lombok, Komodo, Sulawesi, ach jo buď s bohem , zdráv a vesel ty šťastnější z nás. Srdceryvné loučení, které fakt nemám rád a je nás o jednoho méně. Kurva pes. Hlavu vzhůru, život nekončí a další výprava už dostává konkrétnějších rozměrů a barev. Nacheckujeme se u Air Asia, která tentokrát letí na čas a znova vylézáme z prostoru aby se synci stihli rozloučit dosyta s tatínkem. Jeho rodičovské povinnosti teď přebírá Kafi a my ho upozorňujeme že tímto tedy se vším ,co k tomu patří i po návratu do Plzně. (Doufám že to nebude číst paní Kafková) Přesunujeme se asi dvě a půl hodinky do Kuala Lumpur. Už víme, že jsme na KLCC terminálu a musíme taxíkem na KLIA terminál. Ceny jsou jasně dané, neboť našinec nemá jinou možnost. Už ale máme připravený plán. Necháme se hodit na KLIA terminál za jejich cenu. Cestou domlouváme s řidičem, ať na nás počká. My si tu schováme bágly a pojedeme s ním ještě do 70 km vzdáleného centra za polovinu obvyklé ceny. Má z toho stejně, neboť nemusí platit vydřidušskou agenturu, která to organizuje na letišti a cestou zpět vezme ještě turisty na letiště. Hodně rychle chápe a čeká. Pája s klukama to jistí a já s Kafim jdeme najít úschovnu. Po prvním zeptáním na íčku jsme nasměrováni mezi check-iny B a C vpravo dozadu . A taky jo. Sedí tam děžurná a za zády kovové zamykací boxy. Šest báglů rveme do dvou boxů, proč platit zbytečně třetí že? Madam napřed kulí oči ale pak radí jak nejlépe narvat a přitom nezlomit foukačky s jedovými šípy, které synci vezou až z Yogi. Povedlo se, platíme, dostáváme klíče a mažeme za taxikářem. Ten se usmívá, dává vizitku a jedem na Petronas twins towers. Symbol města. Musíme to klukům, kteří jsou zde poprvé ukázat. KUL se mi fakt líbí, sympatické městečko. Za chvíli okukujeme petronasky a vydáme se zkratkou na oběd. Bloudíme chvíli v nějaké škole ale za chvíli se dostáváme zadními vrátky do nějakých garážích a potom na ulici. Nikdo si nás nevšímá. A hle Indové černí jako vix tu mají stánek. Dostáváme talíř plný rýže, ledový čaj a lecosy, Chodíme, nabíráme ,vybíráme, úžasné. Najkonec platím 160 czk za všech šest lidí a jsme tak nabouchaní, že se ani nechce dál. Čas se ale krátí neboť tu máme jen 10 hodin času a tak nejkratší cestou na Menaru televizní věž. Vyjíždíme výtahem, kocháme se KULem z výšky a nasáváme atmosféru. Dobrý den najednou za zády. Zní to jak výstřel do ticha. Potkáváme nějaké manžele, kteří tu jsou na kukačku za svojí dcerou která tu pracuje v DHL. Sympatičtí lidé, pokecáme, vyměníme zkušenosti a loučíme se. Pánové totiž projevily přání provětrat opět lanovou dráhu a tak za huronského řevu opět přejíždějí nad údolím vysoko ve větvích, zatímco my se občerstvujeme. Dále pokračujeme pěšky. Kousek i jedeme místní nadzemkou a vystupujeme na známé ulici Jalan Bukint bintang, kde snáze seženeme taxíka na letiště. Najednou tropický slejvák. Sedíme pod střechou, pozorujeme cvrkot a pomalu se loučíme s Asií. Ještě nějaké suvenýry. A už taxi, cena a tradá na letiště. V pohodě dorazíme a jdeme se odbavit, neboť letíme velkým letadlem a bude určitě lidí jako psů. Bylo, ale my mezi prvními. Ještě se stačíme převléknout na záchodě a už jsme na řadě. Chceme nějaká super místa pro naše dlouhé nohy. Slečna je pobavena ale dala by, ale musela by nás rozházet po celém letadle. To Kafi nechce, jako správný otčím a tak budeme sedět normálně. V těchhle mastodontech je ale místa na nohy dost. To není jako charter na kanáry. Utrácíme ještě poslední ringity neboť víme, že odletová taxa je už v ceně letenky. Pomalu procházíme celou procedurou před odletem, dokonce jedeme vlakem k naším vzdáleným gejtům a ani nevím jak jsme odletěli. Budím se až v Bombaji. Vysílám Míšu střelhbitě na uvolněná místa zaujmout polohu ležícího střelce naznak. Každá chvilka na protažení dobrá. Nohy nahoru trochu odkrvit, když nemáme ten alkohol na rozšíření cév. Tromboza je prevít. Už se hrnou Indové. Zřejmě nějaké vyšší kasta, protože jsou odměření, vůbec se neusmívají, baba se normálně mračí. Znovu usínáme a už přistáváme v Cairo. Cesta utekla báječně.

25.8 Kuala Lumpur – Bombay – Cairo

Díky časovému posunu za chvíli je i tu krásný den. Vidíme skvělý východ slunce až se nám čakry roztáčí jak na kolotoči. Žádný výlet nenabízí. Stejně bysme tentokrát plnou Káhirou nikam nejeli. Máme totiž jen 5 hodin času. a tak blbneme, Hrajeme šachy, voníme se v duty free a zakupujeme třeba cigára za 16 USD. Nekup to. Za chvíli vidíme machomedána se čtyřmi zahalenými ženami, za chvíli si pinkáme s jejich dětmi a za další i s manželkou. Šejk v hábitu s pérem na hlavě se usmívá a je pohoda. Bouráme předsudky, boříme hranice a kamarádíme s machodány i ortodoxními. Jsou to normální lidé. Kdo a za jakým účelem vyvolává konflikty mezi rasami a národy? He?

26.8 Mnichov – domů

A je čas odletu. Šup do letadla a frčíme směr Munich. Tentokrát tím malým charterovým letadlem. No jde to. Za chvíli vidíme Alpy a jsme téměř doma. Welcome Europe říkme si bez radosti. Ale což, jsme tu doma. Projdeme pasovkou Loučíme se. Nazdar kamarádi bylo to báječné. Skvělá akce, snad se nám jí povede brzy zopakovat. Kafi, nice to meet you říkáme bez zbytečných frází. A už je tu Lukáš a polovina výpravy odjíždí k domovům. Nás vyzvedne za chvíli Luďa, který se ještě chvíli toulá po Německu. Dáváme ještě švajnehaxn a waisebeer a máme to jen tak tak. Luda je tu ale ne na terminálu 2, nýbrž na jedničce, kam ho to svedlo. Je rychlejší odklusat na terminál jedna, kde se po chvíli setkáváme. Následuje vítání, posléze nakupování v Ambergu a už se těšíme na konzumaci šampíčka a dobrého vína, neboť machomedáni nic takového nemají. Hezky jsme si odpočinuly a játra odlehčili.

Co dodat? Poděkování všem kteří nám byli k cestě nápomocni a kteří nám ji umožnili. Naším skvělým a tolerantním manželkám, Luďovi a Marušce Hajným, Ivě Jiráskové, Tomáši Andrtovi a dalším a dalším obchodním partnerům, jejichž výčet je na titulní straně. Děkujeme děkujeme, děkujeme. Těšíme se na další expedici. Na brzkou shledanou přátelé a kamarádi.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .