Čtvrtek 23. říjen – neděle 26. říjen 2008
Dlouhá téměř 23 hodinách plavba se blížila k cíli. Spolu s Hammeráky a spoustou již nazlátlých lidí jsme zírali z paluby mohutné lodi. Za námi nedozírná modř, vedle nás hlubina a nedozírná modř. Slunce pražilo a ostré paprsky zahalily dlouho očekávaný horizont do mystického závoje. Tak trochu jako fata morgána se rýsovalo pobřeží půdy, kam jsme se tak dlouho těšili, na co jsme se tak dlouho připravovali. Pomalu jsme se blížili, byli jsme nabití jako nové baterie, zvědaví jako malé děti, nervózní jak před maturitní zkouškou a trošku i rozklepaní strachy… Už to nebylo jen povídání a představy. Už to byla realita, realita, ze které není cesty zpět. Jen dopředu, dopředu po cestách, které nejsou provařené, které kličkují mezi barevnými domorodci, sladěnou přírodou a obrovskými kontrasty zapomenuté Afriky a nechutně moderního světa. To vše a tisíce kilometrů a minut nás teď čekalo doopravdy.
Velké těžké monstrum ladně hodilo zadkem a už najíždělo k pevnině. Tam, kde mělo začít naše dobrodružství, kde jsme začali žít náš sen…
Ahoj Afriko!!
Z paluby lodě jsme mohli nahlédnout do pro nás neznámého světa aspoň trochu z výšky a s odstupem, než se tam nadobro ztratíme a staneme se součástí zmateného, ale stále zpomaleného světa. Aspoň tak se o tom všude píše. Se zájmem a úsměvem na tváři jsme pozorovali pobíhání celníků. Bylo to jako na mraveništi, ovšem to množství pobíhajících teček nebylo tak perfektně organizované jako mravenci. Nakonec jsme se dostali z lodi i my. Z rozmazlenosti zrušené hraniční buzerace Evropské Unie jsme byli probuzeni ledovou sprchou asi 1,5 hodinového ceremoniálu tuniských celníků, kde jsme mohli vidět, co znamená dělba práce. Zdejší celníci nejsou nakloněni žádné formě telekomunikace a navigace. Vše patří ke špionáži a na seznam teroristických prostředků, nevybudovalo si to zde vysokou pozici na žebříčku oblíbenosti. Samozřejmě je zajímalo, jestli nějakou tu navigaci náhodou také nemáme. Pokud se vás na něco takového ptají, lepší než lhát je prostě nerozumět tunisky a ani francousky. Ono je to nakonec omrzí mluvit do dubu, který nerozumí a ptát se na stejnou otázku nesčetněkrát. Po setmění jsme z území byrokratů vyjeli a ztratili se v dopravním chaosu, plného osobitým stylem jedoucími řidiči, pískajícími policisty, zahalenými ženami a z kaváren provoz sledujícími muži. Tma není nejlepší čas na hledání noclehu. Není nic vidět a tak se může stát, že zaparkujete někomu přímo na dvorku nebo dokonce na poli, nebo dokonce na zápraží v lepším případě. To by se jim také nemuselo líbit. Zvolili jsme otřepaný kemp asi 25km z Tunisu – Bourdj Cedrija. S Marianem, který nám o kempu řekl, jsme strávili příjemný večer a start našich cest jsem pokřtili lahvinkou českého červeného vína.
Marian ráno vyjel na několikadenní pouť pouští a my zůstali pár dnů trochu relaxovat po hektickém finiši příprav. Nejsme ani týden z domova a už jsme se pustili i do reorganizace věcí v autě.
Neděle 26. říjen – středa 29. říjen 2008
START – Konečně trochu odpočatí startujeme okruh. Cesta má dva hlavní body, nejsevernější a nejjižnější mys afrického kontinentu. Po cestě na nejsevernější mys, výchozí bod cesty, jsme se stavili v Tunisu na trhu. Velká města nás aspoň pro začátek moc nelákají, Tunis nás ani okouzlit nemohl, neboť někde v hloubi duše stále a nerušeně zněly africké bubny, bubny odlehlých koutů, hliněných chatrčí a umouněných dětí. Trh jsme proběhli, suvenýry a cetky jsme obešli a zastavili se až u rybích specialit. Nasadili jsme obličeje neoblomných obchodníků a začali trénovat smlouvání o ceně. První úlovek, „létající rybu“, jsme usmlouvali na polovinu. Kdesi za městem jsme si připravili první africký oběd. S plným břichem jsme vyjeli na sever k nejsevernějšímu místu naší cesty „Ras ben Sakka“ poblíž Bizerte.
Celé dva dny jsme se pokoušeli zjistit, kde, a kterou cestou se k Sakka dostaneme, ale ani nejvyšší úředník z turistické informační kanceláře nevěděl. Unavení a celkem zklamaní, že ani místní nic neví, jsme se ploužili městem a snažili se vyptávat místních. Chlapík v obleku byl naší záchranou. Vysvětlil, že Ras ben Sakka byla již dávno přejmenovaná na „Ras Endjela“ podle rodiny, která místo spravuje. Nasměroval nás a my vyrazili.
Spousty míst, převážně okolo pobřeží jsou střeženy armádou a většinou je to i celé vojenské pásmo, nebylo možné se na Ras Endjela dostat. Důležité místo v našem itineráři jsme tedy pozorovali ze vzdálené prašné cesty ve stínu eukalyptových stromů.
Cestou kopírující pobřeží jsme se mezi eukalyptovými stromy vlnili na západ země. Krajinu zdobili malé vesničky. Většinou bílá stavení, domky s vysokou zdí, jež udržuje život na dvorku v tajnosti a daleko od očí zvědavých kolejdoucích, jsou čisťounké, což se ovšem nedá říci právě o okolí, o tom před zdmi bělostných stavení. Hromady smetí, odpadků, shnilého jídla, plastových sáčků a lahví, po nichž lezou kozy, psi a občas i nějaká kočka a slepice, se tyčí přímo za brankami naklizených domků. Tam kde nebylo smetí, byly prostorné olivové sady nebo pole zářící červenou barvou chilli papriček. Tu a tam byl pozemek oddělen živým plotem z rozrostlých kaktusů, opuncií. Když jsme se dostali zpět na asfaltovou silnici, došlo nám, že tady už turisty znají. Domorodci krajnici vyzdobili svými hliněnými výrobky. Ručně vyráběné hrnce a talíře byly buď v přírodní barvě nebo barevně zdobené. Zastavili jsme u tří holčiček, vybrali jeden, domluvili cenu a mířili k autu. Radost z nákupu nám ovšem překazili právě prodavačky, které si bez ostychu řekly o peníze navíc nebo dárečky, prostě bakšiš. Jsou pravidla, která by se neměla porušovat. Skočili jsme do auta a jeli dál směr Tabarka.
Mapa ukazovala zajímavou cestu na Cape Negro, jenomže nebyla až tak podrobná, a mapa v navigaci tuto pistu ani neměla. Poptávali jsme se místních, ale nikdo nám nebyl schopen udat směr. Nejen, že neuměli francouzsky (což je v Tunisku úřední jazyk), ale pravděpodobně ani nevěděli o čem je řeč. Nakonec po dlouhém ježdění a zkoušení všech možných odboček jsme tu správnou našli. Na jedné křižovatce jsme se naposledy ptali domorodců na správný směr. Poslali nás doprava, jenže nám se ten směr tak nějak nezdál. Odbočili jsme tedy doleva. A ejhle, bylo to správně. Pista byla plná obrovských kamenů a rychlost se tedy snížila na maximálních 20km/h. Takovou rychlostí se daleko člověk nedostane. Pomalu ale jistě se stmívalo. Je zásada, že v Africe, a nejen tam, je třeba si hledat místo na nocleh ještě za světla. To se nám nepodařilo, ovšem zahlédli jsme pastvinu, kde se promenádovali krávy. Zajeli jsme za křoviska, hned pár metrů od cesty rozbalili kemp. To kdyby náhodou pozemek někomu patřil, tak ať nehuntujeme co nám nepatří.
Ráno nás vzbudilo právě to stádo krav v čele s pasáčkem. Muž, na jehož pohublé tváři v hlubokých vráskách byli vepsané jeho životní osudy, přišel pozdravit. Rukama nohama jsme si vysvětlili, co bylo potřeba a on nerušeně pokračoval v dohledu nad svým stádem pěkně živených krav. Užíváme si snídaně v krásné přírodě, když se z ničeho nic vynořili tři mladíci odkudsi z nedalekého roští. Zalehli pod strom asi 100m od nás a sledovali naší ranní siestu. Živé vysílání tuniské televize ;o) Na to si bohužel v Africe budeme muset zvyknout. Oni jsou atrakce pro nás a my zase pro ně!
Zatím jsme si na pozorovatele nezvykli, rychle jsme dojedli, sbalili, ohlásili konec přímého vstupu evropské televize a pokračovali v cestě na západ. Netrvalo dlouho a byli jsme v Tabarce. Tady jsme chtěli strávit pěkné odpoledne u moře, jenže bylo dost větrno a chladno. Nějak se nám z toho teplého auta nechtělo, šnorchlování jsme tedy zavrhli a na trhu jen doplnili zásoby. Odpoledne nás zachytil silný vítr. Po kempu nikde ani stopy a to už nám do stanu a kapoty bušil déšť jako poblázněný bubeník. Zase se blížila tma. Kam se uložit a nebýt nikomu na obtíž a zárověň být v bezpečí? Míjeli jsme nějakou luxusnější restauraci a na druhé straně bylo pěkné parkoviště s trochou křoviska a výhledem na pláž. I když bylo lepší ten výhled ani nezmiňovat, aspoň díky tomu, co jsme tam ráno spatřili. Uvelebili jsme se na parkoviště, když tu na nás přiběhl jakýsi chlapík s holí. „Ach jo, to to pěkně začíná!“ Povzdychli jsme si. Nakonec se ale z drsného hlídače stal příjemný chlapík středního věku, kterému se nás, když viděl, že v tom nečase pojídáme chleba s čímsi podivným, zželelo a dokonce k večeři přinesl i hranolky a smažené mořské plody. Na oplátku jsme si do každé nohy všichni nalévali starý dobrý český fernet. A jak mu panečku chutnal. Do rána nás věrně hlídal a ráno s přáním příjemné cesty se rozloučil.
Aha, tak to byl asi tenhle hlídač kdo se zasloužil a potlačení strachu a nejistoty. Asi to zní trochu naivně, ale bylo to tak… Pokračovali jsme na západ.
Od alžírských hranic nás dělilo jen 15km. Alžírsko stejně jako Čad, Súdán a jiné africké země jsou zahalena závojem nebezpečnosti a tajemna. Koho by takový cíl nelákal. 15km není moc, rozjeli jsme se magickou, tajemnou silnicí lemovanou hustým vlhkým lesem až k bráně. Nikde nic a nikdo. Jen z celnice vyběhl nějaký uniformovaný človíček a mířil rovnou k nám. „Vítejte v Alžírsku“ zahlásil s úsměvem na tváři. Ovšem když jsme mu řekli, že tam nejedeme, koukal na nás dost podivně. Nejspíš si v duchu klepal na čelo, co tu ty bláznivý Evropani chtějí, když nikam nejedou. Vysvětlili jsme mu, že bychom hrozně rádi, ale nemáme víza. Ubezpečil nás, že nám je rád do pasu vyrazí a že se nám bude v zemi určitě líbit, jen si musíme dát pozor na zlý bandity. Kdybychom neměli pevný termín vstupu do Libye, určitě by nás ten usměvavý celník zlákal. Okolo hranic jsme pokračovali dolu. Andrea byla trochu v obavách z přepadení a únosu, jak je známo z evropských médií. Ale vše proběhlo v pohodě, asi jsme pro nikoho nebyli dostatečně hmotně atraktivní.
Čtvrtek 30. říjen – sobota 1. listopad 2008
Do večera jsme urazili cestu k Bulla Rigia. Jednou za čas na cestách narazíte na policejní hlídku, která jen zkontroluje, co zrovna potřebuje, zeptá se na cestu a pustí Vás dál. Projížděli jsme zrovna měsíční krajinou, nikde v okolí žádná křoviska jen otevřená plán. Tahle parta překvapivě příjemných a veselých policistů nás nechala přenocovat kousek od nich, prý to budeme mít i s dohledem. V průvodci jsme si vyčetli, že za zajímavou zastávku se považuje Table de Jugurtha. 1271m vysoká hora pár kilometrů od Alžírska. Vršek hory je plochý jako stůl, od toho bylo také odvozeno jméno pro tuto horu. Městečko pod ní El Kef je plný lidí, na ulici se proplétá několik aut mezi davy lidí. Trochu na nás z toho šly obavy. Spousty chlapů a kluků, už se i několikrát rozbíhali k autu. V některých městech se nám moc zdržovat nechce. Je úplně jedno, jestli je to v Evropě nebo v Africe. Tady jsme se ale nakrátko museli zastavit. Odchytila nás policie, když jsme hledali nějaký obchod, kde bychom mohli koupit chléb. Vyptávali se odkud jedeme, a kam máme namířeno, a díky tomu jsme se dozvěděli, že k návštěvě Table de Jugurthy je třeba se povinně registrovat a k nocování je třeba zvláštní povolení a ochranka. Hedi Ben Mohammed se svým čtyřnohým pomocníkem na nás prý bude čekat na místě smluveném. Na plácku pod skalou nad táhlým údolím a obehnaný zídkou, jsme se schovávali před větrem, který byl neúprosný. Byli jsme tam sami. Rozdělali jsme aspoň malý ohýnek z toho co Renda s Hedim posbíral okolo. Při jednoduché večeři jsme si užívali nádherný výhledem do okolí, do tmy protnuté svitem měsíce. Z jedné strany Alžírsko a z druhé El Kef a Tunisko.
Ráno nás probudil dost silný vítr. Posnídali jsme s meluzínou u ucha a energii vybili na desítkách kamenných schodů vedoucích na vrchol rovný jako deska stolu. Ve skále bylo spousty otvorů a výklenků – jeskyní. Byly vytvořeny člověkem – město na hoře sloužilo Berberům i jiným kmenům jako úkryt. Na 46ha kamenném pozemku byli lidé schopni i pěstovat obilí na výrobu chleba pro svoji obživu. Nechyběla samozřejmě ani mešita.
Dopoledne jsme si cestou dolu užili trochu offroadění a po točité kamenité cestě se dostali zpět do městečka. Zastavili jsme se v prvním-posledním obchodě a zapovídali se s majitelem, starým vrásčitým starousedlíkem, který perfektně ovládal francouštinu. Ještě, že jsme měli s sebou Reného, chodící multilanguage dictionary. Po výborné limonádě, kterou nás obchodník pohostil, jsme pokračovali v putování do Mekky pro chudé.
Kairouan, zapsán na seznamu UNESCA. Muslimy prohlašován jako 4 nejsvatější islámské město. Prý „7x pouť do Kairouan je jako jedna do Mekky“.
Příjemné městečko se starým centrem, tradiční stavby islámské kultury. Jen je škoda, že zmizel ten pravý tradiční trh s místními produkty a byl nahrazen trhem s kýčem „Made in China“, stejně jako spousta dalších měst se svou typickou Medinou. Asiati své dlouhé prsty pomalu strkají do všech koutů světa. Svými padělky a nekvalitním zbožím zahlcují trh a likvidují kvalitní značky a šikovné řemeslníky. V jednom typickém stavení, v příjemné chladné kavárně, jsme si dali výborný silný čaj s lístkem máty, přispěli do klobouku starého pána a jeho šikovného velblouda, který prezentoval spolupráci domorodců a jejich zvířecích pomocníků při nabírání vody z hluboké studny. Chudák dromedár… na povel při cinknutí zlaťáku do kasičky musí chodit dokola jako v cirkuse.
Kousek od města jsou pláže obestavěné rekreační zónou s dobovými luxusními haciendami zbohatlíků a Evropanů. V tuto dobu opuštěné tiché turistické resorty obývají jen opuštění psi. Než jsme dorazili k pobřeží, míjeli jsme u hlavní silnice osamocený kamenný obchod. Na každém rohu přístřešku se na provaze cosi hopalo. Když jsme dojeli blíž zjistili jsme, že to co se tam ve větru pohupuje je hlava velblouda, tedy dromedára. Výraz v jejich tváři napovídal, že řezník dodržel pravidla a zvíře bylo zabito „halal“. Tak je to pro muslimy správně. Co by jsme to byli za návštěvníky, kdyby jsme nevpluli do místní kultury a zvyků naplno. Neváhali jsme a zastavili koupit na zkoušku 2 velké steaky velbloudího masa pro zpestření našeho jídelníčku. Zpestření? To zní jako dlouholeté jednotvárné pojídání třeba kukuřičné kaše?! Phe, tak daleko ještě nejsme. Není to tedy zpeštření, ale jen doplnění zásob po africku. To je také jednou ze zásad naší expedice do neznáma – všude vyzkoušet co se dá, i kulinářské skvosty. Vpluli jsme do masny, hned ve vchodu na velkém háku visela necelá půlka menšího dromedára. Prodavač tradičně s umouněným turbanem na hlavě a v tradičním bílém hábitu potřísněným krví a drobky masa ze sekáčku, odehnal veškeré mouchy z obrovské čtvrtky vysící pod kusem látky a ukázkově nám uřízl pěkné steaky. Byl tak precizní, že jsem čekali, kdy vytáhne pravítko, aby uříznuté steaky měli opravdu ten správný rozměr a byly stejné. Povedlo se mu to i bez školních pomůcek.
Neděle 2. listopad – 6. listopad 2008
Protože turistická centra a resorty nejsou jednak nic zajímavého, už vůbec né typického a hlavně také nic levného, opustili jsme je rychle a pokračovali v cestě na další z bodů cesty. Projíždíme Afrikou, tak něco pojmenovaného jako Cap Afrique je třeba také navštívit. Vždyť už jen ten název je tak typický. Leží uprostřed města Mahdia, starého města nebo spíše ve starém městě uprostřed islámského hřbitova. Udělali jsme si na tomto klidném místě snídani a pozorovali pár šnorchlařů. Co asi dělají? Když nakonec vylezli s pár chobotnicema, Renda dostal choutky a skočil tam taky, jenže jeho se pravděpodobně ta chobotnice spíš lekla. Nevytáhl nic. Nebo to chce ten správný grif. Nevím, ale spoléhat se s obživou na mužský, tak asi umřeme hlady. Emancipace přispěla proti hladovění… Andrea chytla pár čudliček, a když to viděl kolemjedoucí rybář, ještě jí do kyblíku hodil větší odrůdu. Bylo toho málo, přidali jsme je jako slaný dezert k velbloudímu steaku, a sklenku vína na zlepšení nálady.
Na druhý den jsme zastavili ve Sfax na doplnění zásob. Jen jsme si na krátko odskočili do zdejší mediny, nakoupit na trh a po návratu na parkoviště nás čekalo ne zrovna příjemné překvapení. Na rušné silnici v 9hodin ráno za hlaholu alarmu, někdo horlivě šmejdil po našem autě. Naštěstí nic neodnesl, pravděpodobně hledal jen peníze a velmi cenné věci. Ty ovšem nezískal. Vše bylo roztrkané po autě a nebo zamčené v trezoru. Do trezoru se pokoušel dostat, ale osvědčila se precizní práce našeho bráchy Romana. Varování do budoucna, že ani malé město by se nemělo podceňovat! Na policii jsme zašli i tak. Je to sice absolutní nesmysl, chtít něco od policie, ale za zkušenost to stojí. Na straně úředníků bylo prázdno, na straně lumpů a poškozených bylo plno. Ušmudlané zdi lemovali chodby kamsi do útrob oprýskané budovy. Do kanceláří jsme se ani nedostali. Vše vypadalo jako u nás v 70tých letech. Nakonec, s lístkem v ruce, jsme opustili nezajímavé město.
Ještě ten den jsme dorazili do města Gafsa. Bylo již pozdě, stmívalo se. Narazili jsme na, v té tmě romanticky vyhlížející kemp. Ubytovali jsme se tedy tam. Usínali jsme s otevřeným stanem a pozorovali hvězdnou oblohu, v noci nás však vzbudilo silné bubnování do střechy stanu a osvěžující sprcha. Celou noc i dopoledne lilo jako z konve, dokonce uvnitř stanu byly bazény vody. Okolo poledne konečně přestalo pršet. Vytahali jsme vše a začalo sušení a vysoušení. Naštěstí v Africe se počasí rychle mění a ze silného lijáku bylo nádherné odpoledne s jasně modrou oblohou. Odpočinuli jsme si a zároveň udělali kompletní očistu včetně praní. V okolí se promenádoval zakrslý velbloud, velmi přátelský a dokonce i mazlivý, pokřtili jsme ho na Bohouše. Ochranka jménem Hasni, nejprve kroužila okolo a nakonec překonala stud a přišla se kamarádit. Druhý den ráno jsme chtěli popojet dál, ale přišli jsme do cesty majiteli kempu. Jak je u muslimů zvykem, přizval nás ke stolu. Tradiční pozdní oběd. Na stole voněl Barkoucach (barkukš) hustá polévka s masem, těstovinou a zeleninou, mezi rozprostřenými mísami čerstvých zeleninových salátů jako například „Mechouea“ (mešvia) – salát s rajčaty,tuňákem a chilli. Nechyběla ani miska s olivami, datle a silný čaj s mátou. Datle jsou prý výborné na potenci, tak nám přibalil obrovskou mísu čerstvě natrhaných. Klikatá silnice vlnící se mezi barevnými skalami, stěnami, kaňony a vodopády podél alžírských hranic nás svezla až do Chebike.
Zajímavá místa byla plně obsazena neodbytnými prodejci různých i kýčovitých suvenýrů. Dle doporučení jsme si dali tuniský tradiční oběd a s číšníkem, který se nám nabídl, jsme navštívili místo, kde se natáčela část filmu „The English Patient“ – kaňon Tamerza. Odrazili jsme nápor prodejců a vrátili se zpět k autu. Průvodce – číšník si drze řekl o nadhodnocený honorář i přesto, že se kám přidal, prý jako přítel. I za přátelství se platí, prostě zadarmo není nic.
Pouští, kde na nás vystrkovali zadky první velbloudi, jsme pomalu postupovali k největšímu solnému jezeru Chott el Cherit. Ani dnes jsme nebyli schopní dodržet zásady správného cestování po Africe a za šera hledali, kde bychom mohli složit hlavu. Přenocovali jsme, jako obvykle kdesi u kohosi na farmě.
Pátek 7.listopadu – úterý 10.listopadu 2008
Ráno jsme usoudili, že možná nebudeme mít takové štěstí vidět pouštní zvířenu a tak jsme sjeli do místní pouštní ZOO se všemi druhy ( pouštní liška, šakal, velbloud, zmije, sup, sova, škorpión atd.) Po lehkém obědě jsme vyrazili na přejezd 70-80km dlouhé solné pánve Chott el Cherid. Slunce pražilo, bílá ozařovala oči, nikde nic, jen nekonečný černý had se vlnil středem pánve. Z nudy a poklimbávání nás jednou za čas vyrazilo malé odpočívadlo s polorozpadlou budkou, která v hlavní sezóně slouží jako občerstvení. Kdesi, v blištící se pánvi, se vyjímaly vraky aut nebo autobusů šílenců, kteří podcenili své schopnosti a stav nikdy ne úplně vyschlé půdy a rozhodli se opustit asfaltovou silnici. Pro krátkodobou extošku a dobrodružství z jízdy museli pokračovat pěšky ;o) Z dálky nás lákala oáza dokonce i městečko. Že by? Ale kdeže. To byl jen výsledek dlouhodobého spolucestování s pouštní královnou, Fata morganou. Jednou nás zrak ale nemýlil, viděli jsme prostřené stoly a nějaké oslavence… nebyl to přelud… míjeli jsme skupinku lidí, kteří na levé straně, tak 50 od břehu rozestavěli stoly se sněhově bílými ubrusy a v chaotickém shonu na bělostný ubrus servírovali mísy a talíře. Zase nějaká turistická atrakce. Někdy je opravdu zarážející, kam až dokážou ty cestovní kanceláře zajít, aby se zviditelnili nebo aby z klientů vytáhli co nejvíc peněz. Jsou místa a věci, které by člověk měl respektovat a nechtít respekt zlomit penězmi!!
Pánev jsme nakonec zdolali bez úhony.
A teď hurá do pouště !! Douz od jezera není daleko, odpoledne jsme byli na místě. Leží na hranici pouště. Nadšení z nás ale spadlo hned jak jsme navštívili policejní stanici, kde se všichni musí hlásit a získat povolení pro přejezd přes poušť. Nedali nám ho jen proto, že jsme sami a i kdybychom měli perfektní navigaci nevezmou si na triko žádný risk. Ale samozřejmě chápeme a oceňujeme starostlivost místních policistů. Nedávno se v poušti ztratili nějací cizinci. Pravděpodobně prý museli nevědomky přejet hranice do Alžírska a tam se jich zmocnili bandité. Možná je to pavda, možná jen trapná výmluva. Ale respektovat rozhodnutí jsme museli. Zajeli jsme tedy jen tam kam to bylo povoleno a za velkou dunou jsme rozbalili kemp. Samozřejmě aspoň jednou jsme museli vyzkoušet jak fungují Romanovo výjezdové pásy – v pohodě. Nezkušenost s ježděním v pískum nám dala za vyučenou, a už pár metrů za bránou města jsme se zahrabali. Všechno je jednou poprvé. Ráno jsme poskočili v cestě do zapomenuté poslední nejjižnější vesničky Ksar Ghilane s nádherně oranžovým pískem.
Cestou po měsíční krajině jsme se dopravili do Ksar Ghilane. Do očí nás ťukla úžasná čerpací stanice. Oprýskaný přízemní domek, nebo spíš chatrč s nápisem „benzin, diesel, oil“ a vyskládanými velkými sudy bylo asi nejatraktivnější místo na konci světa. Je to jako na konci světa, neboť dál se ani nemůže. Zakázaná oblast. Jako v každé turistické lokalitě se k nám řítili bosé ušmudlané děti a křičeli „pen pen“ („pero, pero“). Zajeli jsme do velkého beduínského kempu na okraji dun. Kemp byl děsně hlučný, plný čtyřkolek, offroadů a nevychovaných Francouzů. Nejen, že dělali děsný bordel, řvali jak na Matějské, ale i jsme jim museli odpískávat močení mezi naším autem a jejich truckem. Jako kdyby to bylo na záchod daleko. Štěstí bylo, že se do arabského světa neadoptovali až tak rachle a nenechali v uličce kromě louže taky něco pevnějšího hnědého. Někdy je člověk šokován kolik zvířecích pudů se ukrývá v těle civilizovaného člověka …
Ráno jsme se rozjeli vstříc 10km vzdálené, v dunách oranžového písku na kopci schované zřícenině bývalého hradu. Andrea zkoušela vyjet nahoru několikrát bez úspěchu, nakonec se to podařilo a my se podělili o zkušenosti s Patrolama s jedním německým párem a jejich oranžovým Patrolem na cestě po tuniské poušti.
. TUNISKO
Čtvrtek 23. říjen – neděle 26. říjen 2008
Dlouhá téměř 23 hodinách plavba se blížila k cíli. Spolu s Hammeráky a spoustou již nazlátlých lidí jsme zírali z paluby mohutné lodi. Za námi nedozírná modř, vedle nás hlubina a nedozírná modř. Slunce pražilo a ostré paprsky zahalily dlouho očekávaný horizont do mystického závoje. Tak trochu jako fata morgána se rýsovalo pobřeží půdy, kam jsme se tak dlouho těšili, na co jsme se tak dlouho připravovali. Pomalu jsme se blížili, byli jsme nabití jako nové baterie, zvědaví jako malé děti, nervózní jak před maturitní zkouškou a trošku i rozklepaní strachy… Už to nebylo jen povídání a představy. Už to byla realita, realita, ze které není cesty zpět. Jen dopředu, dopředu po cestách, které nejsou provařené, které kličkují mezi barevnými domorodci, sladěnou přírodou a obrovskými kontrasty zapomenuté Afriky a nechutně moderního světa. To vše a tisíce kilometrů a minut nás teď čekalo doopravdy.
Velké těžké monstrum ladně hodilo zadkem a už najíždělo k pevnině. Tam, kde mělo začít naše dobrodružství, kde jsme začali žít náš sen…
Ahoj Afriko!!
Z paluby lodě jsme mohli nahlédnout do pro nás neznámého světa aspoň trochu z výšky a s odstupem, než se tam nadobro ztratíme a staneme se součástí zmateného, ale stále zpomaleného světa. Aspoň tak se o tom všude píše. Se zájmem a úsměvem na tváři jsme pozorovali pobíhání celníků. Bylo to jako na mraveništi, ovšem to množství pobíhajících teček nebylo tak perfektně organizované jako mravenci. Nakonec jsme se dostali z lodi i my. Z rozmazlenosti zrušené hraniční buzerace Evropské Unie jsme byli probuzeni ledovou sprchou asi 1,5 hodinového ceremoniálu tuniských celníků, kde jsme mohli vidět, co znamená dělba práce. Zdejší celníci nejsou nakloněni žádné formě telekomunikace a navigace. Vše patří ke špionáži a na seznam teroristických prostředků, nevybudovalo si to zde vysokou pozici na žebříčku oblíbenosti. Samozřejmě je zajímalo, jestli nějakou tu navigaci náhodou také nemáme. Pokud se vás na něco takového ptají, lepší než lhát je prostě nerozumět tunisky a ani francousky. Ono je to nakonec omrzí mluvit do dubu, který nerozumí a ptát se na stejnou otázku nesčetněkrát. Po setmění jsme z území byrokratů vyjeli a ztratili se v dopravním chaosu, plného osobitým stylem jedoucími řidiči, pískajícími policisty, zahalenými ženami a z kaváren provoz sledujícími muži. Tma není nejlepší čas na hledání noclehu. Není nic vidět a tak se může stát, že zaparkujete někomu přímo na dvorku nebo dokonce na poli, nebo dokonce na zápraží v lepším případě. To by se jim také nemuselo líbit. Zvolili jsme otřepaný kemp asi 25km z Tunisu – Bourdj Cedrija. S Marianem, který nám o kempu řekl, jsme strávili příjemný večer a start našich cest jsem pokřtili lahvinkou českého červeného vína.
Marian ráno vyjel na několikadenní pouť pouští a my zůstali pár dnů trochu relaxovat po hektickém finiši příprav. Nejsme ani týden z domova a už jsme se pustili i do reorganizace věcí v autě.
Neděle 26. říjen – středa 29. říjen 2008
START – Konečně trochu odpočatí startujeme okruh. Cesta má dva hlavní body, nejsevernější a nejjižnější mys afrického kontinentu. Po cestě na nejsevernější mys, výchozí bod cesty, jsme se stavili v Tunisu na trhu. Velká města nás aspoň pro začátek moc nelákají, Tunis nás ani okouzlit nemohl, neboť někde v hloubi duše stále a nerušeně zněly africké bubny, bubny odlehlých koutů, hliněných chatrčí a umouněných dětí. Trh jsme proběhli, suvenýry a cetky jsme obešli a zastavili se až u rybích specialit. Nasadili jsme obličeje neoblomných obchodníků a začali trénovat smlouvání o ceně. První úlovek, „létající rybu“, jsme usmlouvali na polovinu. Kdesi za městem jsme si připravili první africký oběd. S plným břichem jsme vyjeli na sever k nejsevernějšímu místu naší cesty „Ras ben Sakka“ poblíž Bizerte.
Celé dva dny jsme se pokoušeli zjistit, kde, a kterou cestou se k Sakka dostaneme, ale ani nejvyšší úředník z turistické informační kanceláře nevěděl. Unavení a celkem zklamaní, že ani místní nic neví, jsme se ploužili městem a snažili se vyptávat místních. Chlapík v obleku byl naší záchranou. Vysvětlil, že Ras ben Sakka byla již dávno přejmenovaná na „Ras Endjela“ podle rodiny, která místo spravuje. Nasměroval nás a my vyrazili.
Spousty míst, převážně okolo pobřeží jsou střeženy armádou a většinou je to i celé vojenské pásmo, nebylo možné se na Ras Endjela dostat. Důležité místo v našem itineráři jsme tedy pozorovali ze vzdálené prašné cesty ve stínu eukalyptových stromů.
Cestou kopírující pobřeží jsme se mezi eukalyptovými stromy vlnili na západ země. Krajinu zdobili malé vesničky. Většinou bílá stavení, domky s vysokou zdí, jež udržuje život na dvorku v tajnosti a daleko od očí zvědavých kolejdoucích, jsou čisťounké, což se ovšem nedá říci právě o okolí, o tom před zdmi bělostných stavení. Hromady smetí, odpadků, shnilého jídla, plastových sáčků a lahví, po nichž lezou kozy, psi a občas i nějaká kočka a slepice, se tyčí přímo za brankami naklizených domků. Tam kde nebylo smetí, byly prostorné olivové sady nebo pole zářící červenou barvou chilli papriček. Tu a tam byl pozemek oddělen živým plotem z rozrostlých kaktusů, opuncií. Když jsme se dostali zpět na asfaltovou silnici, došlo nám, že tady už turisty znají. Domorodci krajnici vyzdobili svými hliněnými výrobky. Ručně vyráběné hrnce a talíře byly buď v přírodní barvě nebo barevně zdobené. Zastavili jsme u tří holčiček, vybrali jeden, domluvili cenu a mířili k autu. Radost z nákupu nám ovšem překazili právě prodavačky, které si bez ostychu řekly o peníze navíc nebo dárečky, prostě bakšiš. Jsou pravidla, která by se neměla porušovat. Skočili jsme do auta a jeli dál směr Tabarka.
Mapa ukazovala zajímavou cestu na Cape Negro, jenomže nebyla až tak podrobná, a mapa v navigaci tuto pistu ani neměla. Poptávali jsme se místních, ale nikdo nám nebyl schopen udat směr. Nejen, že neuměli francouzsky (což je v Tunisku úřední jazyk), ale pravděpodobně ani nevěděli o čem je řeč. Nakonec po dlouhém ježdění a zkoušení všech možných odboček jsme tu správnou našli. Na jedné křižovatce jsme se naposledy ptali domorodců na správný směr. Poslali nás doprava, jenže nám se ten směr tak nějak nezdál. Odbočili jsme tedy doleva. A ejhle, bylo to správně. Pista byla plná obrovských kamenů a rychlost se tedy snížila na maximálních 20km/h. Takovou rychlostí se daleko člověk nedostane. Pomalu ale jistě se stmívalo. Je zásada, že v Africe, a nejen tam, je třeba si hledat místo na nocleh ještě za světla. To se nám nepodařilo, ovšem zahlédli jsme pastvinu, kde se promenádovali krávy. Zajeli jsme za křoviska, hned pár metrů od cesty rozbalili kemp. To kdyby náhodou pozemek někomu patřil, tak ať nehuntujeme co nám nepatří.
Ráno nás vzbudilo právě to stádo krav v čele s pasáčkem. Muž, na jehož pohublé tváři v hlubokých vráskách byli vepsané jeho životní osudy, přišel pozdravit. Rukama nohama jsme si vysvětlili, co bylo potřeba a on nerušeně pokračoval v dohledu nad svým stádem pěkně živených krav. Užíváme si snídaně v krásné přírodě, když se z ničeho nic vynořili tři mladíci odkudsi z nedalekého roští. Zalehli pod strom asi 100m od nás a sledovali naší ranní siestu. Živé vysílání tuniské televize ;o) Na to si bohužel v Africe budeme muset zvyknout. Oni jsou atrakce pro nás a my zase pro ně!
Zatím jsme si na pozorovatele nezvykli, rychle jsme dojedli, sbalili, ohlásili konec přímého vstupu evropské televize a pokračovali v cestě na západ. Netrvalo dlouho a byli jsme v Tabarce. Tady jsme chtěli strávit pěkné odpoledne u moře, jenže bylo dost větrno a chladno. Nějak se nám z toho teplého auta nechtělo, šnorchlování jsme tedy zavrhli a na trhu jen doplnili zásoby. Odpoledne nás zachytil silný vítr. Po kempu nikde ani stopy a to už nám do stanu a kapoty bušil déšť jako poblázněný bubeník. Zase se blížila tma. Kam se uložit a nebýt nikomu na obtíž a zárověň být v bezpečí? Míjeli jsme nějakou luxusnější restauraci a na druhé straně bylo pěkné parkoviště s trochou křoviska a výhledem na pláž. I když bylo lepší ten výhled ani nezmiňovat, aspoň díky tomu, co jsme tam ráno spatřili. Uvelebili jsme se na parkoviště, když tu na nás přiběhl jakýsi chlapík s holí. „Ach jo, to to pěkně začíná!“ Povzdychli jsme si. Nakonec se ale z drsného hlídače stal příjemný chlapík středního věku, kterému se nás, když viděl, že v tom nečase pojídáme chleba s čímsi podivným, zželelo a dokonce k večeři přinesl i hranolky a smažené mořské plody. Na oplátku jsme si do každé nohy všichni nalévali starý dobrý český fernet. A jak mu panečku chutnal. Do rána nás věrně hlídal a ráno s přáním příjemné cesty se rozloučil.
Aha, tak to byl asi tenhle hlídač kdo se zasloužil a potlačení strachu a nejistoty. Asi to zní trochu naivně, ale bylo to tak… Pokračovali jsme na západ.
Od alžírských hranic nás dělilo jen 15km. Alžírsko stejně jako Čad, Súdán a jiné africké země jsou zahalena závojem nebezpečnosti a tajemna. Koho by takový cíl nelákal. 15km není moc, rozjeli jsme se magickou, tajemnou silnicí lemovanou hustým vlhkým lesem až k bráně. Nikde nic a nikdo. Jen z celnice vyběhl nějaký uniformovaný človíček a mířil rovnou k nám. „Vítejte v Alžírsku“ zahlásil s úsměvem na tváři. Ovšem když jsme mu řekli, že tam nejedeme, koukal na nás dost podivně. Nejspíš si v duchu klepal na čelo, co tu ty bláznivý Evropani chtějí, když nikam nejedou. Vysvětlili jsme mu, že bychom hrozně rádi, ale nemáme víza. Ubezpečil nás, že nám je rád do pasu vyrazí a že se nám bude v zemi určitě líbit, jen si musíme dát pozor na zlý bandity. Kdybychom neměli pevný termín vstupu do Libye, určitě by nás ten usměvavý celník zlákal. Okolo hranic jsme pokračovali dolu. Andrea byla trochu v obavách z přepadení a únosu, jak je známo z evropských médií. Ale vše proběhlo v pohodě, asi jsme pro nikoho nebyli dostatečně hmotně atraktivní.
Čtvrtek 30. říjen – sobota 1. listopad 2008
Do večera jsme urazili cestu k Bulla Rigia. Jednou za čas na cestách narazíte na policejní hlídku, která jen zkontroluje, co zrovna potřebuje, zeptá se na cestu a pustí Vás dál. Projížděli jsme zrovna měsíční krajinou, nikde v okolí žádná křoviska jen otevřená plán. Tahle parta překvapivě příjemných a veselých policistů nás nechala přenocovat kousek od nich, prý to budeme mít i s dohledem. V průvodci jsme si vyčetli, že za zajímavou zastávku se považuje Table de Jugurtha. 1271m vysoká hora pár kilometrů od Alžírska. Vršek hory je plochý jako stůl, od toho bylo také odvozeno jméno pro tuto horu. Městečko pod ní El Kef je plný lidí, na ulici se proplétá několik aut mezi davy lidí. Trochu na nás z toho šly obavy. Spousty chlapů a kluků, už se i několikrát rozbíhali k autu. V některých městech se nám moc zdržovat nechce. Je úplně jedno, jestli je to v Evropě nebo v Africe. Tady jsme se ale nakrátko museli zastavit. Odchytila nás policie, když jsme hledali nějaký obchod, kde bychom mohli koupit chléb. Vyptávali se odkud jedeme, a kam máme namířeno, a díky tomu jsme se dozvěděli, že k návštěvě Table de Jugurthy je třeba se povinně registrovat a k nocování je třeba zvláštní povolení a ochranka. Hedi Ben Mohammed se svým čtyřnohým pomocníkem na nás prý bude čekat na místě smluveném. Na plácku pod skalou nad táhlým údolím a obehnaný zídkou, jsme se schovávali před větrem, který byl neúprosný. Byli jsme tam sami. Rozdělali jsme aspoň malý ohýnek z toho co Renda s Hedim posbíral okolo. Při jednoduché večeři jsme si užívali nádherný výhledem do okolí, do tmy protnuté svitem měsíce. Z jedné strany Alžírsko a z druhé El Kef a Tunisko.
Ráno nás probudil dost silný vítr. Posnídali jsme s meluzínou u ucha a energii vybili na desítkách kamenných schodů vedoucích na vrchol rovný jako deska stolu. Ve skále bylo spousty otvorů a výklenků – jeskyní. Byly vytvořeny člověkem – město na hoře sloužilo Berberům i jiným kmenům jako úkryt. Na 46ha kamenném pozemku byli lidé schopni i pěstovat obilí na výrobu chleba pro svoji obživu. Nechyběla samozřejmě ani mešita.
Dopoledne jsme si cestou dolu užili trochu offroadění a po točité kamenité cestě se dostali zpět do městečka. Zastavili jsme se v prvním-posledním obchodě a zapovídali se s majitelem, starým vrásčitým starousedlíkem, který perfektně ovládal francouštinu. Ještě, že jsme měli s sebou Reného, chodící multilanguage dictionary. Po výborné limonádě, kterou nás obchodník pohostil, jsme pokračovali v putování do Mekky pro chudé.
Kairouan, zapsán na seznamu UNESCA. Muslimy prohlašován jako 4 nejsvatější islámské město. Prý „7x pouť do Kairouan je jako jedna do Mekky“.
Příjemné městečko se starým centrem, tradiční stavby islámské kultury. Jen je škoda, že zmizel ten pravý tradiční trh s místními produkty a byl nahrazen trhem s kýčem „Made in China“, stejně jako spousta dalších měst se svou typickou Medinou. Asiati své dlouhé prsty pomalu strkají do všech koutů světa. Svými padělky a nekvalitním zbožím zahlcují trh a likvidují kvalitní značky a šikovné řemeslníky. V jednom typickém stavení, v příjemné chladné kavárně, jsme si dali výborný silný čaj s lístkem máty, přispěli do klobouku starého pána a jeho šikovného velblouda, který prezentoval spolupráci domorodců a jejich zvířecích pomocníků při nabírání vody z hluboké studny. Chudák dromedár… na povel při cinknutí zlaťáku do kasičky musí chodit dokola jako v cirkuse.
Kousek od města jsou pláže obestavěné rekreační zónou s dobovými luxusními haciendami zbohatlíků a Evropanů. V tuto dobu opuštěné tiché turistické resorty obývají jen opuštění psi. Než jsme dorazili k pobřeží, míjeli jsme u hlavní silnice osamocený kamenný obchod. Na každém rohu přístřešku se na provaze cosi hopalo. Když jsme dojeli blíž zjistili jsme, že to co se tam ve větru pohupuje je hlava velblouda, tedy dromedára. Výraz v jejich tváři napovídal, že řezník dodržel pravidla a zvíře bylo zabito „halal“. Tak je to pro muslimy správně. Co by jsme to byli za návštěvníky, kdyby jsme nevpluli do místní kultury a zvyků naplno. Neváhali jsme a zastavili koupit na zkoušku 2 velké steaky velbloudího masa pro zpestření našeho jídelníčku. Zpestření? To zní jako dlouholeté jednotvárné pojídání třeba kukuřičné kaše?! Phe, tak daleko ještě nejsme. Není to tedy zpeštření, ale jen doplnění zásob po africku. To je také jednou ze zásad naší expedice do neznáma – všude vyzkoušet co se dá, i kulinářské skvosty. Vpluli jsme do masny, hned ve vchodu na velkém háku visela necelá půlka menšího dromedára. Prodavač tradičně s umouněným turbanem na hlavě a v tradičním bílém hábitu potřísněným krví a drobky masa ze sekáčku, odehnal veškeré mouchy z obrovské čtvrtky vysící pod kusem látky a ukázkově nám uřízl pěkné steaky. Byl tak precizní, že jsem čekali, kdy vytáhne pravítko, aby uříznuté steaky měli opravdu ten správný rozměr a byly stejné. Povedlo se mu to i bez školních pomůcek.
Neděle 2. listopad – 6. listopad 2008
Protože turistická centra a resorty nejsou jednak nic zajímavého, už vůbec né typického a hlavně také nic levného, opustili jsme je rychle a pokračovali v cestě na další z bodů cesty. Projíždíme Afrikou, tak něco pojmenovaného jako Cap Afrique je třeba také navštívit. Vždyť už jen ten název je tak typický. Leží uprostřed města Mahdia, starého města nebo spíše ve starém městě uprostřed islámského hřbitova. Udělali jsme si na tomto klidném místě snídani a pozorovali pár šnorchlařů. Co asi dělají? Když nakonec vylezli s pár chobotnicema, Renda dostal choutky a skočil tam taky, jenže jeho se pravděpodobně ta chobotnice spíš lekla. Nevytáhl nic. Nebo to chce ten správný grif. Nevím, ale spoléhat se s obživou na mužský, tak asi umřeme hlady. Emancipace přispěla proti hladovění… Andrea chytla pár čudliček, a když to viděl kolemjedoucí rybář, ještě jí do kyblíku hodil větší odrůdu. Bylo toho málo, přidali jsme je jako slaný dezert k velbloudímu steaku, a sklenku vína na zlepšení nálady.
Na druhý den jsme zastavili ve Sfax na doplnění zásob. Jen jsme si na krátko odskočili do zdejší mediny, nakoupit na trh a po návratu na parkoviště nás čekalo ne zrovna příjemné překvapení. Na rušné silnici v 9hodin ráno za hlaholu alarmu, někdo horlivě šmejdil po našem autě. Naštěstí nic neodnesl, pravděpodobně hledal jen peníze a velmi cenné věci. Ty ovšem nezískal. Vše bylo roztrkané po autě a nebo zamčené v trezoru. Do trezoru se pokoušel dostat, ale osvědčila se precizní práce našeho bráchy Romana. Varování do budoucna, že ani malé město by se nemělo podceňovat! Na policii jsme zašli i tak. Je to sice absolutní nesmysl, chtít něco od policie, ale za zkušenost to stojí. Na straně úředníků bylo prázdno, na straně lumpů a poškozených bylo plno. Ušmudlané zdi lemovali chodby kamsi do útrob oprýskané budovy. Do kanceláří jsme se ani nedostali. Vše vypadalo jako u nás v 70tých letech. Nakonec, s lístkem v ruce, jsme opustili nezajímavé město.
Ještě ten den jsme dorazili do města Gafsa. Bylo již pozdě, stmívalo se. Narazili jsme na, v té tmě romanticky vyhlížející kemp. Ubytovali jsme se tedy tam. Usínali jsme s otevřeným stanem a pozorovali hvězdnou oblohu, v noci nás však vzbudilo silné bubnování do střechy stanu a osvěžující sprcha. Celou noc i dopoledne lilo jako z konve, dokonce uvnitř stanu byly bazény vody. Okolo poledne konečně přestalo pršet. Vytahali jsme vše a začalo sušení a vysoušení. Naštěstí v Africe se počasí rychle mění a ze silného lijáku bylo nádherné odpoledne s jasně modrou oblohou. Odpočinuli jsme si a zároveň udělali kompletní očistu včetně praní. V okolí se promenádoval zakrslý velbloud, velmi přátelský a dokonce i mazlivý, pokřtili jsme ho na Bohouše. Ochranka jménem Hasni, nejprve kroužila okolo a nakonec překonala stud a přišla se kamarádit. Druhý den ráno jsme chtěli popojet dál, ale přišli jsme do cesty majiteli kempu. Jak je u muslimů zvykem, přizval nás ke stolu. Tradiční pozdní oběd. Na stole voněl Barkoucach (barkukš) hustá polévka s masem, těstovinou a zeleninou, mezi rozprostřenými mísami čerstvých zeleninových salátů jako například „Mechouea“ (mešvia) – salát s rajčaty,tuňákem a chilli. Nechyběla ani miska s olivami, datle a silný čaj s mátou. Datle jsou prý výborné na potenci, tak nám přibalil obrovskou mísu čerstvě natrhaných. Klikatá silnice vlnící se mezi barevnými skalami, stěnami, kaňony a vodopády podél alžírských hranic nás svezla až do Chebike.
Zajímavá místa byla plně obsazena neodbytnými prodejci různých i kýčovitých suvenýrů. Dle doporučení jsme si dali tuniský tradiční oběd a s číšníkem, který se nám nabídl, jsme navštívili místo, kde se natáčela část filmu „The English Patient“ – kaňon Tamerza. Odrazili jsme nápor prodejců a vrátili se zpět k autu. Průvodce – číšník si drze řekl o nadhodnocený honorář i přesto, že se kám přidal, prý jako přítel. I za přátelství se platí, prostě zadarmo není nic.
Pouští, kde na nás vystrkovali zadky první velbloudi, jsme pomalu postupovali k největšímu solnému jezeru Chott el Cherit. Ani dnes jsme nebyli schopní dodržet zásady správného cestování po Africe a za šera hledali, kde bychom mohli složit hlavu. Přenocovali jsme, jako obvykle kdesi u kohosi na farmě.
Pátek 7.listopadu – úterý 10.listopadu 2008
Ráno jsme usoudili, že možná nebudeme mít takové štěstí vidět pouštní zvířenu a tak jsme sjeli do místní pouštní ZOO se všemi druhy ( pouštní liška, šakal, velbloud, zmije, sup, sova, škorpión atd.) Po lehkém obědě jsme vyrazili na přejezd 70-80km dlouhé solné pánve Chott el Cherid. Slunce pražilo, bílá ozařovala oči, nikde nic, jen nekonečný černý had se vlnil středem pánve. Z nudy a poklimbávání nás jednou za čas vyrazilo malé odpočívadlo s polorozpadlou budkou, která v hlavní sezóně slouží jako občerstvení. Kdesi, v blištící se pánvi, se vyjímaly vraky aut nebo autobusů šílenců, kteří podcenili své schopnosti a stav nikdy ne úplně vyschlé půdy a rozhodli se opustit asfaltovou silnici. Pro krátkodobou extošku a dobrodružství z jízdy museli pokračovat pěšky ;o) Z dálky nás lákala oáza dokonce i městečko. Že by? Ale kdeže. To byl jen výsledek dlouhodobého spolucestování s pouštní královnou, Fata morganou. Jednou nás zrak ale nemýlil, viděli jsme prostřené stoly a nějaké oslavence… nebyl to přelud… míjeli jsme skupinku lidí, kteří na levé straně, tak 50 od břehu rozestavěli stoly se sněhově bílými ubrusy a v chaotickém shonu na bělostný ubrus servírovali mísy a talíře. Zase nějaká turistická atrakce. Někdy je opravdu zarážející, kam až dokážou ty cestovní kanceláře zajít, aby se zviditelnili nebo aby z klientů vytáhli co nejvíc peněz. Jsou místa a věci, které by člověk měl respektovat a nechtít respekt zlomit penězmi!!
Pánev jsme nakonec zdolali bez úhony.
A teď hurá do pouště !! Douz od jezera není daleko, odpoledne jsme byli na místě. Leží na hranici pouště. Nadšení z nás ale spadlo hned jak jsme navštívili policejní stanici, kde se všichni musí hlásit a získat povolení pro přejezd přes poušť. Nedali nám ho jen proto, že jsme sami a i kdybychom měli perfektní navigaci nevezmou si na triko žádný risk. Ale samozřejmě chápeme a oceňujeme starostlivost místních policistů. Nedávno se v poušti ztratili nějací cizinci. Pravděpodobně prý museli nevědomky přejet hranice do Alžírska a tam se jich zmocnili bandité. Možná je to pavda, možná jen trapná výmluva. Ale respektovat rozhodnutí jsme museli. Zajeli jsme tedy jen tam kam to bylo povoleno a za velkou dunou jsme rozbalili kemp. Samozřejmě aspoň jednou jsme museli vyzkoušet jak fungují Romanovo výjezdové pásy – v pohodě. Nezkušenost s ježděním v pískum nám dala za vyučenou, a už pár metrů za bránou města jsme se zahrabali. Všechno je jednou poprvé. Ráno jsme poskočili v cestě do zapomenuté poslední nejjižnější vesničky Ksar Ghilane s nádherně oranžovým pískem.
Cestou po měsíční krajině jsme se dopravili do Ksar Ghilane. Do očí nás ťukla úžasná čerpací stanice. Oprýskaný přízemní domek, nebo spíš chatrč s nápisem „benzin, diesel, oil“ a vyskládanými velkými sudy bylo asi nejatraktivnější místo na konci světa. Je to jako na konci světa, neboť dál se ani nemůže. Zakázaná oblast. Jako v každé turistické lokalitě se k nám řítili bosé ušmudlané děti a křičeli „pen pen“ („pero, pero“). Zajeli jsme do velkého beduínského kempu na okraji dun. Kemp byl děsně hlučný, plný čtyřkolek, offroadů a nevychovaných Francouzů. Nejen, že dělali děsný bordel, řvali jak na Matějské, ale i jsme jim museli odpískávat močení mezi naším autem a jejich truckem. Jako kdyby to bylo na záchod daleko. Štěstí bylo, že se do arabského světa neadoptovali až tak rachle a nenechali v uličce kromě louže taky něco pevnějšího hnědého. Někdy je člověk šokován kolik zvířecích pudů se ukrývá v těle civilizovaného člověka …
Ráno jsme se rozjeli vstříc 10km vzdálené, v dunách oranžového písku na kopci schované zřícenině bývalého hradu. Andrea zkoušela vyjet nahoru několikrát bez úspěchu, nakonec se to podařilo a my se podělili o zkušenosti s Patrolama s jedním německým párem a jejich oranžovým Patrolem na cestě po tuniské poušti.
K libyjským hranicím jsme se rozjeli sice kilometrově kratší, ale technicky náročnější 140km jen písečno-kamenitou cestou. Trvala věčnost, ale krajina byla klidná. Né krásná, ale klidná. Písek, skály, kameny, občas nějaká oáza, to byla cesta až do setmění poblíž poslední zastávky tuniského okruhu – Tataouine. Nocovali jsme ve velké zatáčce za obrovským kamenem obklopeni palmami. Nakonec jsme dojeli na asfaltovou cestu a tou se dostali do Chenine. Město ve skále. Z dáli to připomíná červotoči prolezlý úkaz. Několikapatrové obydlí propojené klikatou cestičkou až k samému vrcholu. Kamenné a hliněné stavení občas zdobí velký zářivě bílý talíř – satelit, nejspíš pro příjem televizních kanálů zámožnějšího měšťáka. Ale i tady je to turistická atrakce. To by nebyl takový problém, větším problémem jsou tzv. Plonkaři- naháněči. Otravové, kteří se snaží vnutit do vaší přízně jako průvodce. Bohužel slovo „ne“ ani v důraznějším podání neakceptují a naopak je vyzývá k ještě důkladnějšímu nátlaku. Proti tomu se člověk musí obrnit. V Tataouine jsme dokoupili zásoby a vyjeli na poslední nocleh na tuniské půdě, Ben Gerdaine blízko libyjských hranic, kde jsme ráno přeskládali auto pro povinného libyjského průvodce.
Na začátku jakékoliv cesty je každý plný očekávání, co bude, koho potká, jaké to tam bude, jestli bude vše v pohodě atd. Cestování s cestovní kanceláří se naprosto liší od individuálního. Je mnohem náročnější, člověk je odkázán sám na sebe a svého parťáka, na své znalosti a schopnosti. Vše je prostě na něm, ale také mu to dává naprostou svobodu v rozhodování a plánování, není vázaný časem, může si zajet kam ho napadne a dostane se do pravého místního života bez přetvářky zajištěné placenými průvodci. V hotelových a turistických resortech je to jiné, klidné, moderní, docela i čisté. Ovšem za plotem takových vymožeností je teprve ten pravý život, pravá kultura a pravý obraz země.
Tunisko bylo docela dobrým startem pro cestu po černém kontinentě, aspoň tedy pro nás. Pomalu jsme si začali zvykat na jiný životní styl a jiné lidi. Tunisko nám nabídlo prozatím vše od pláží, přes stepy, písečné duny, vlhké lesy až po pohoří. I přesto, že je to země turististicky navštěvovaná, je stále plná překvapení a zajímavostí. Vzhledem k tomu, že jsme navštívili i turistické resorty, můžeme říct, že okolí a chování domorodců je dost vzdálené od reality, pravého tuniského života. Krajina je různorodá, vesnice a města arabská, plná smetí, ale také se spoustou přátelských, příjemných a otevřených lidí, oslů a mopedů.
Ovšem pro individuální cestování po této zemi je lepší si nastudovat několik map a mít dobrou navigaci nebo smysl pro orientaci. Ptát se totiž místních je zbytečné. Buď nerozumí nebo neví kam Vás poslat.
Rada pro ty, kteří navštěvují, kterékoliv země. Neseďte jen na hotelu, na pláži či nescházejte ulice plné kýčovitých suvenýrů, sedněte na kolo, vlak, bus či auto a rozjeďte se prohlédnout krásy, které nejen tato země nabízí. Budete o mnoho bohatší.
http://www.ourwildjourney.com/czech/denikcesty1_cz/tunisko.html
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.