0
0

Čtvrtek 16. dubna – neděle 19. dubna 2009

Malinký hraniční přechod, dva úředníci a klid. Do pasu nám napsal tranzitní víza na 28dní, zaplatili jsme silniční daň 25USD a ve 13hodin jsme vyrazili vstříc krásám Tanzánie. Do prvního města byla cesta samý hrbol, téměř nic se nezměnilo, lidé stejní, příroda zelená a plná banánovníků, avokádovníků, ananasovníků a také plno kukuřice. Trochu se nám ochladilo. Všude po krajnicích posedávali a cupitali domorodci s velkými nádobami, koši a pytly plnými zelených banánů, obrovských avokád a ananasů. První zastávku jsme udělali v Moshi. Chtěli jsme směnit nějaké peníze a koupit si něco na zub na místním trhu. Peníze jsme pro špatný kurz nesměnili. Nakoupili jsme jen zeleninu. Pokračovli jsme dál, až do Arushi a tam jsme také přetrpěli první noc v Tanzánii. Brzy ráno po snídani jsme vyměnili peníze a zaskočili do města. Zastavili jsme se na místním trhu, kde mimojiné ve velkém prodávali slepice. Živé i mrtvé. Vypadali dobře živené, vybrali jsme si živou a tu největší, aspoň to jsme si mysleli. Vypadala pěkně vypasená a velká i vzrůstem. usmlouvali jsme cenu na polovic, usadili ji dopředu auta, dali jí tam nějaké rajče a chlebové drobky se zrním a vydali se středem země do hlavního města Dodoma.

Míjeli jsme Kilimandžáro a horu Meru. Tady nás ale překvapilo špatné počasí a déšť. Hory byly ukryty pod hábitem mlhy a mračna. Plánovaný výstup na střechu Afriky jsme po zjištění skutečností museli dočasně odložit, za což se velice omlouváme našemu partnerovi Humidoor, neboť počasí nebylo nejpříznivější, celou dobu oblačno, lilo jako z konve a cena za výstup s úschovou auta na střeženém parkovišti se z 1000 USD na osobu vyšplhala na 2000 USD někdy i více, což by značně narušilo náš rozpočet. (Při přípravách jsme počítali s nabízenou cenou do 1000 USD na osobu, i když i to je dost na to). Trochu přemrštěné ceny, berou to jako na běžícím pásu v co nejkratším čase, po cestě označené jako „Coca Cola rout“. Už to není jen zážitek hodný radosti, z výstupu na nejvyšší horu Afriky se stala komerce a to docela drahá. Zbožné přání afričanů je odbavit a nahoru doprovodit nejvíce lidí a tak co nejvíce vydělat. Nějaká aklimatizace jde stranou. Není potom divu, že lidé výstup nedokončí nebo to odnesou zdravotními problémy. Dost často se i stane to nejhorší…

Pod Serengeti se směrem k Rwandským hranicím vine silnice, asfaltka, která končí u vjezdu do parku k jezeru Manyara. Měli jsme v plánu pokračovat zadní cestou od Ngorongoro kolem západního břehu jezera dolu do vesnice Magara na jižní špici Manyary, ale místní nám to vůbec nedoporučovali. Je období dešťů a tahle pista je ve velmi špatném stavu. Dokonce i místní se jí vyhýbyjí. Dali jsme na rady zkušenějších a vrátili se na hlavní silnici z které jsme uhnuli do prava na jih. Stále asfalt, naivně jsme si namlouvali, že se pojede dobře a můžeme se tedy podívat do hlavního města Tanzanie. Mýlili jsme se. Míjeli jsme odbočku do národního parku Taragire, a tam také končila hladká silnice. Rychlost se rapidně snížila díky nepřátelskému povrchu cesty. Drkocali jsme se asi 30km/h, daleko jsme tedy nedojeli. Ještě pořád s námi cestuje vykrmená slípka ;o) Po pár kilometrech se naskytla odbočka mezi palmy a akacie, místo, kde nikdo nebyl a tak se nám tam zalíbilo, že místo jen plánovaného zabití a vykuchání slípky jsme rovnou přenocovali. Renda se vrhl na přípravu večeře. Slepičce uťal hlavu, chudák nevěděla co se děje… přišlo to rychle. Spařili jsme ji a oškubali a ejhle co z ní vylezlo? Chcíplá vyhublá šlachovitá pipina. Přirovnat by se dala ke gumové slepici – hračce pro psy. Očumovat a zkoumat, co by z toho mála ukradli, přišel kdo jiný než oprsklé opice. Kousek od nás byl národní park, a zápach jídla přilákal hyeny, které kolem celou noc kroužili. Ráno René Andree připravil výbornou velkou narozeninovou snídani po anglicku, která v té krásné krajině chutnala výtečně. Vše nejlepší!! Poseděli jsme a v klidu vypili kávičku, ale museli jsme se balit, neboť nás čekalo spoustu kilometrů a Andrea si své narozeniny chtěla užít na pláži pod kokosovými palmami. Chtěli jsme středem jet dolu na jih a pak odbočit k plážím, ale povrch vozovky byl fakt děsný. Čekalo nás 270 km a rychlostí 20km/h by nám to trvalo určitě dva dny. Nestálo by to za tu drncačku, otočili jsme a vrátili na asfaltku. Pokračovali jsme po silnici obklopené sisalovými plantážemi kolem pohoří Usambara až k pobřeží.

Doprovázelo nás chladnější počasí a zataženo. Po tolika měsících permanentního horka a pražícího sluníčka to bylo příjemné. Lidé ale už nebyli tak přátelští jako v Keni, málo úsměvu a minimum zdravení. I natažené ruce se vrátili. Na mapě byla zakreslena nějaká boční cesta, neradi jezdíme hlavními silnicemi, po kterých si to brouzdá každý, bohužel jsme se ani od místních nedozvěděli, kde ta cesta vůbec je. Buď nevěděli o čem mluvíme, nebo neuměli anglicky, každý nás posílal na jinou stranu. Po několikátém otáčení na jih a na sever jsme to vzdali a jeli po asfaltce přes opuštěné město Tanga, v minulosti nejdůležitější přístav pro vývoz sisalu, ve kterém Tanzánie měla své prvenství. Není sice scela opuštěné, žijou tam Tanzanijci především Ndogové, ale po vystěhování bělochů je město mrtvé, spousty objektů opuštěných a zničených. Když by ho schopní lidé opět obydlili, bylo by to krásné přímořské odpočinkové městečko. Škoda jen, že Afričané nejsou až tak schopní a úřady jsou plné korupce. Přežili jsme tam deštivé poledne a kolem pobřeží se rozjeli na jih. Na okraji Tangy, jako na spousta dalších místech, seděla u krajnice řada žen a každá nabízela jinou svačinkovou mlsku, převážně sladkou z rýžového těsta zv. „Vitambua“ a další podobné jako naše vdolkové těsto s cukrem, bez, či se skořicí. Mňam! Zbavili jsme je přebytků drobných, nakoupili trochu do zásoby na mlsání, naskočili do auta a pokračovali dál. Za tmy jsme dorazili do Peponi beach resortu (okolo pobřeží a na plážích není tak jednoduché volně kempovat, neboť je přelidněno a pláže jsou vhodné pro různá individua), vyhlášeného všemi cestovateli. Musíme však říci, že nás to moc neoslnilo a pláž nebo spíš pobřežní oceán není ke koupání nejideálnější. Při šnorchlování se naplavete spousty metrů než něco uvidíte, jestli něco uvidíte, nuda a potápění ani neorganizují, tak snad to Malawi a nebo Mozambik. Nicméně jsme zůstali tam, vybrali si hned přední místo s výhledem na pláž a oceán a nachystali se k relaxaci…Konečně jsme si mohli vychutnat slavnostní narozeninovou večeři. Bramborový salátek a grilovanou slepičkou, lahvinka vínka a klid, jen lehký větřík a šum vln oceánu. Co víc si přát!

Pondělí 20. dubna – neděle 26. dubna 2009

Pověsili jsme si hammock (houpací síť) a zastávku pojali úklidově s lenošením. Při odlivu jsme objevili útesy s velkým množstvím ústřic. Syrové jsou lahůdkou, ale Andrea dala přednost orestovaným se sójovou omáčkou. S rybařením jsme neměli štěstí a ani není divu, každé ráno desítky (napočítali jsme jich v dohlednu 65) lodí s hladovými Tanzanijci vyrazí se sítěmi na lov a pak na trhu prodávají i takové srdcervoucí lahůdky jako je například 20cm velký Marlin, Makrela a jiné, včetně všech mušlí, lastur, hvězdic a korálů, které jim uvíznou v síti. To jsou na mnoha místech zakázané velikosti! Což ovšem neplatí v Africe. Svými sítěmi z vody tahají prostě vše co pod hladinou můžete najít. Co asi tak budou vidět naše vnoučata, když si nasadí masky a potápěčskou výzbroj a ponoří se třeba do Indického oceánu? NIC MOC A TO JE OPRAVDU DŮVOD K ZAMYŠLENÍ! Když za lodí takto táhnou obrovské sítě, seškrábnou absolutně vše, co se kde na dně válí, ovšem co by to tam hodili zpět, vezmou to na trh a prodávají to. Na prázdných vodách mají obrovský podíl Číňani, Japonci a spousty dalších. Negativní vliv masivního rybolovu na podmořský svět je znát. Indický oceán, jeden z nejkrásnějším míst na potápění je mrtvý a prázdný. Na další den už tak hezky nebylo, zvedl se vítr a v průběhu dne několikrát pěkně zapršelo. Přeorganizovali jsme celé auto, jako ostatně již několikrát a brzy ráno vyrazili směr Dar Es Salam. Chtěli jsme pokračovat podél pobřeží, ale protože bylo období dešťů, koryta řek zaplněna vodou a na spousta místech mokřiny, přejeli jsme vnitrozemím do vesnice Pongwe a po asfaltce A14 k Dar es Salamu.

Když jsme konečně překročili hranice města, ambasáda měla zavřeno, na pátek jsme si koupili lístek na trajekt na Zanzibar za 40USD na osobu tam i zpět. Ráno před vyplutím jsme zažádali o víza na ambasádě Malawi (Andrea 100,-USD, René víza zdarma), zaparkovali auto na parkoviště hostelu YWCA a se všemi těmi černými Araby nasedli na loď se jménem „Létající kůň“. Po dvou hodinách vyhlídkové plavby jsme zakotvili v přístavu na Zanzibaru. K našemu překvapení bylo v přístavu imigrační a to nám sdělilo, že naše víza pro Zanzibar neplatí, načež Zanzibar spadá pod Tanzánii. I přesto, že v zákoně černé na bílém bylo, že víza jsou platná, cesta skrz nevedla, úplatky neplatíme. Vykouřili jsme krabičku cigaret, pohádali se s arogantním blbcem, který s klidným hlasem řekl, že ho žádné psané zákony nezajímají, že si bude dělat pravidla a zákony jak on uzná za vhodné, v našem případě to dělá 25 USD za víza na Zanzibar. Určitě si někdo pomyslí, že je hloupost se otočit a jet zpět, že by radši zaplatil víza nová. Ale my jsme to neudělali z principu… namůže si každý jen tak psát zákony podle toho jak se vyspí a dle barvy pleti. Holt jsme se noční lodí vrátili zpět do Daru. Ale i to v nás zanechalo nazpomenutelné vzpomínky. Ten co řídil loď to buď nikdy nedělal, nebo tu loď ukradl, aspoň tak vypadala plavba. Dostali jsme přidělenou VIP kabinu, ta byla na přídi lodi. Skákání lodi přes vlny bylo nesnesitelné a Andrea si místo VIP kabiny užívala na střídačku zapáchající záchod a odpadkový barel. Dospali jsme na parkovišti u YWCA.

Co jsme nemohli vynechat, byl obrovský rybí trh. Je pravdou, že když kolem projíždíte, děsně to tam smrdí něčím nepopsatelným, i když to se stává na hodně místech v Africe. I přes déšť jsme se potulovali od stánku ke stánku. Na konci trhu jsou 2 uličky místního občerstvení. Jestli trh byl špinavý, tak tady to vypadalo jak na směťáku. Prostor nebyl lákavý, ale ty dobroty voněli a my kromě hladu děsně rádi zkoušíme domácí kuchyni. Jak se říká..“co nás nezabije, to nás posílí…“ Dali jsme si grilovaný banán „ndizi“, ražniči „misaki“, dušené chobotničky, dušený banán ve výborné omáčce a játra se zeleninovou omáčkou, a to vše jen za 3USD – 60,- Kč. Moc dobré a žádné střevní potíže nám to nepřineslo.

Z trhu jsme si odnesli Marlina. Chtěli jsme trochu ušetřit za trajekt a podívat se po okolí, vydali jsme se kolem zátoky oceánu a na dva dny zůstali v Sunrise beach resortu za slušné peníze, včetně elektriky, sprchy. O víkendu bylo plno a celou neděli silně pršelo, ale byly zde nádherné čisté pláže, bez útesů a skalisek. Dokonce se dalo příjemně koupat, nemuselo se chodit několik desítek metrů od břehu. Usadili jsme se pod kokosovými palmami a měli pěkný výhled na zátoku plnou malých plachetnic a Mangrovníků (stromů, které rostou ve slané vodě). Vydali jsme se na zajištění večeře. Procházeli jsme se po pláži a sbírali kraby a ústřice. Po chvíli se k nám přidali dva kluci a pomáhali nám sbírat. Ne zrovna nadšeně koukali na ústřici, kterou jim Renda v syrovém stavu nabídl a jejich úsměv poklesl, když ji René z lastury vysál. Něco jsme posbírali, ale k večeři jsme si ugrilovali Marlina s bramborem. Je to opravdu výtečná ryba, téměř žádné kosti a šťavnaté maso.

Pondělí 27.dubna – sobota 2. kvěna 2009

Ráno jsme se vrátili úředničit do Daru, bohužel se nám stala taková nepříjemná záležitost, tak jsme dost času pobyli i na policii kvůli nahlášení krádeže. Den byl pryč. V Daru jsme se zdrželi i kvůli vízům a ostatním záležitostem déle, až nakonec ve čtvrtek vyrazili směr jih Tanzánie. Porušili jsme pravidlo neřídit v noci, a to naplno, okolo téměř půlnoci jsme překročili hranice Mikumi národního parku, který se rozkládá na 50km po obou stranách silnice a největší frekventace zvířat je prý právě okolo silnice. Byli jsme celkem unavený, tak jsme to zapíchli jen pár metrů od hlavní a usnuli v autě, ráno jsme potkali spoustu, žiraf, slonů, nějaké Impaly, pakoně atd, jen ty kočky nikde. Za parkem nás zastavil Švýcar Claudio Angelini, který si to už z Australie drandí přes JAR na motorce Honda. Prohodili jsme pár slov, navzájem si poradili co, kde a jak od nás na severu, od Cladia na jihu, mezitím dorazili i dva poblázněný Australani s VW Golf I v odstrašujícím stavu, ty jsou na cestě taky na sever.

Změnili jsme plán a trasu, tedy již v Keni, a po Tanzanii jsme se rozhodli vstoupit do Zambie. K hranici nás čekalo ještě cca 600 km. Přenocovali jsme na parkovišti jednoho jakéhosi hotelu ve městě Iringa mezi dalšími auty. Brzký budíček nám zajistili uřvaní skopčáci. Nakonec jsme se po silnici obklopené lány rajčat dostali do Tunduma, hranice se Zambií.

Ze všech těch hraničních přechodů, to bylo nejhorší. Né po stránce úřední, tam to proběhlo včetně všech razítek během 15minut, jen se trochu celníci pozastavovali nad dřevem, které jsme zapoměli na střeše. Vždycky je sbíráme na nocování, jen poslední noc jsme oheň na parkovišti dělat nemohli. Běžně se ze státu do státu dřevo a nejen to vyvážet nesmí. Otřesní jsou ale všichni ti plonkaři a otravná havěť, které absolutně nerespektuje slovo „NE“ a hned jak člověk zastaví, už obklopují celé auto a stále se slétávají víc a víc jako mouchy CC. Do okénka se nacpe až pět hlav a nabízejí své služby. Chtějí dělat ochranku, vyřídit papíry, nebo směnit peníze. Ale věřte, těch pár razítek se dá obstarat i bez průvodce. Zaplatili jsme potřebné poplatky za Carnet, silniční daň a nakonec i v 15hodin setřepali všechny klíšťata. V klidu i se dřevem na střeše jsme pro tentokrát opouštěli Tanzánii.

V pořadí 7 země a 3 subsaharské Afriky, Tanzánie, byla pro nás jen takovým tranzitem do jižní části Afriky. Předražené národní parky jsme nenavštívili, při takto dlouhém výletě je rozpočet někde jinde. A nejen to, spousty lidí nám radilo počkat až na parky třeba v Zambii nebo JAR, Namibii a Botswaně. Jediný plán, který jsme měli pro Tanzánii připraven – výstup na Kilimandžáro – byl kvůli špatnému počasí a zvýšené ceně aspoň pro nyní znemožněn, lidé se změnili, nebyli již tak usměvavý a přátelští jako v Keni a ještě nás okradli. Naštěstí jen okradli, nestalo se nic horšího.

Přijeli jsme akorát do období dešťů. I přes ty negativní stránky je i Tanzánie pěkná, zalíbila se nám místa jako hory Usambara, bílé kokosové pláže pod Dar es Salam a okolí jezera Manyara. Pro milovníky nakupování je i tady ráj, sice slabší než v Keni, ale člověk si přijde na své. Na trzích a podél silnic se najde cokoliv, ceny jsou nízké a dá se perfektně smlouvat. Buš kemp je možný celkem kdekoliv, samozřejmě je třeba si dát pozor komu parkujete na pozemku. Lidí je kolem silnic a velkých cest spoustu. Co se týče kmenů, bezpečně poznáte Maasaje, kteří obývají severní hranici s Keňou, okolo Kili jsme potkali lidi kmene Chagga, dále originální domorodce Banta a Ndogo, ale v tradičním oblečení je to velká náhoda. V evropském oblečení potom splynou s davem.

Pro tentokrát se nám Tanzánie zařadila do průměrných zemí, možná se to někdy změní, ještě jsme totiž neprojeli západ okolo jezera Tanganika, který je určitě zajímavou destinací díky křovákům.

http://www.ourwildjourney.com/czech/denikcesty1_cz/tanzanie.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .