0
0

Neděle 5. červenec – Neděle 12. červenec 2009

… Po pár minutách odbavení na namibijské straně jsme vjeli do JAR. Zatím bez razítek jihoafrické strany. Mata Mata není běžný hraniční přechod, byl otevřen v roce 2007 pro umožnění návštěvy národního parku Kgalagadi Transfrontier neboli Gemsbok park. Pro ty, kteří chtějí projet tímto přechodem je průjezd podmíněn minimální dvoudenní návštěvou parku. Což je v pohodě, neboť v parku je co vidět, po hlavní cestě z jedné brány do druhé je to cca 320km a kempink není za takové ceny jako v Keni a Namibii. Park je celkem dobře organizován, kempink přímo v parku stojí okolo 6USD na osobu v oploceném s horkou vodou, kuchyňlou, elektrikou, osobním ohništěm, bazénem, benzinkou, obchodem a informacemi (na jihoafrické straně), nebo neoploceném kempu. A při zakoupení „WILD card“ pro pár s platností na rok za 165 eur a možností vstupu zdarma do jakéhokoliv parku JAR, což jsme zvolili i my, je denní vstup téměř za nic.

Ubytování jsme na 2noci zvolili v oploceném kempu Nossop, momentálně plný lidí, neboť děti mají prázdniny. Po dlouhé cestě podél koryta řeky Auob a následně Nossop nás potkalo štěstí a kromě spousty pakoňů, Oryxů (gemsbok) a antilop skákavých, se ve stínu pod stromem na čerstvě ulovené antilopě živila gepardice se čtyřmi mláďaty, udělali jsme pár fotek a pokračovali do kempu. První večer jsme ztrávili v zábavné společnosti 4 Jihoafričanů Lizelle, Janniho, Soni a Gerharta, kteří, stejně jako spousty dalších lidí, které jsme na cestě potkali, byli nadšeni povídáním o cestě Afrikou, doprovázeném vytím šakalů, kteří se zoufale pokoušeli dostat za plot kempu a opět se přiživit na nějaké bedně s jídlem. (V Zimbabwe varovali před hyenami a v Namibii a JAR varují před šakaly, kteří si klidně počkají na něco dobrého přímo ve vaší společnosti u ohně. ;o) ) Druhý den na ranní safari se nám před kamerou nakrucovala skupina pěti rok a půl starých lvů s matkou, šakal předváděl tanec s myší a i ostatní zvěrstvo mělo zábavní den. Večer jsme u plotu pozorovali 2 šakaly, jenž se vůbec nestyděli a přiblížili se na možná 2 metry vyzkoušet, jestli je někdo do toho kempu konečně pustí. Zase zima, štěstí, že si můžeme posedět u rozdělaného ohně, ještě by to chtělo nějaká kamínka, topeníčko do stanu, to by byla krása. V noci nás probudil děsný řev, jenže venku teplota spadla pod nulu, tudíž se nechtělo z celkem vyhřátého spacáku.

Ráno zase námraza, soused nám při poskakování pro zahřátí s chlebem v ruce přišel sdělit, že v noci okolo plotu procházeli 2 obrovský lví samci, 1 samice a 2 odrostlá mláďata, snažili se dostat do kempu, ale jen dvoum se podařilo překonat plot do miniaturního prostoru pro generátor na elektriku ;o).

My jsme vyrazili z kempu první (to má člověk největší šance na zvířata na cestě), dojeli jsme k pláni a Andrea zahlédla ležící lvici. Okolo se povalovalo všech 5 mláďat, jak auto zahlédli se zářícíma očima pelášili k nám. 2 hodiny si auto prohlíželi, ochutnávali, olizovali, pokoušeli se si pohrát s pneumatikama, prokousat je se jim ale naštěstí nepovedlo. 2hodiny pozorování jejich zájmu zkoumat, pak chvíli zase nezájmu a lenosti. Dorazil také Gert a Erika s dětmi a lev se rozhodl si odnést z jejich auta Isuzu zrcátko a na kousíčky ho rozebrat vedle silnice v trávě. Téměř 2hodiny pozorování těch zvědavců byl fakt zážitek, žádný stud, žádný strach, jen zvědavost a radost. Nám to aspoň poskytlo pěkné záběry pro foťák a kameru. Nechali jsme je odpočívat a vrátili se do kempu vyměnit si nafocené momentky s Gertem a Erikou. Plánovaný brzký odjezd opět nevyšel, zapovídali jsme se s nimi nejen o jejich knize „Průvodce do Anglo- jihoafrickofarmářské války ve východním Transvaal“, vykreslující historii války mezi Angličany a framáři Jižní Afriky, ale i o situaci po pádu apartaidu, vztahu černochů s bělochy atd.

Po cestě na Botswanskou stranu jsme zahlédli lva s čerstvě uloveným Oryxem odhánějící šakaly a spoustu jiné zvěře. Poslední noc jsme ztrávili v neoploceném kempu Rooiputs, až na obvyklé vytí a čmuchání šakalů se nic nedělo.

Ovšem na hraniční kontrole, která je až dole v Twee Rivieren, nás zaskočili. V jejich starém systému bylo, že Češi musí mít víza pro vstup do JAR, překvapení!, ale úředník vše vytelefonoval a zjistil, že už to tak není. Omluvil se za zdržení, orazítkoval pasy a my vyjeli. Mimojiné opět se potvrdilo, že ambasády jsou k ničemu, 45minut pokusu dovolat se do Pretorie bylo nemožné, nikdo nezvedal telefon. Hrůza!! Naše cesta pokračovala směr park pohoří Cederberg. Jako obvykle je vše oplocené, všude farmy, od Upingtonu i vinice (mimojiné velmi odlišné od těch na Novém Zélandu, kde jsme pobyli přes rok jejich opečováváním). Oblast Clanwilliam je centrem Rooibosu, populárního čajíku – red bush tea. Keřík Rooibosu je poměrně malý, v prvním roce se pouze prunuje, nepoužívá se pro čaj. Od druhého roku se keřík zastříhává kompletně do výše kolen, větvičky jsou nastříhány, drceny a následně rozprostřeny pro fermentaci, kdy dostanou typickou červenou barvu, nakonec se vytřídí a dají sušit. Jednotlivý keř Rooibosu se využívá 6 let, pak se kompletně zlikviduje a půda se pro dalších 6 let nechá zrelaxovat. Zastavili jsme se nakouknout do továrny na čaj Rooibos ( největší vývozce včetně Evropy), ochutnat čerstvý čajík a doplnit zásoby. Od Calvinie k pohoří Cederberg, pokud je sezóna, se to hemží barvami. Pole divoké květeny hrají všemi barvami, my jsme to štěstí ale neměli, přijeli jsme zhruba o 2týdny dříve, nicméně šťavnatá zelená krajina střídajících se kopců a údolí plná citrusových plantáží, vinic a jiných, nás po prašance dovezla do parku pohoří Cederberg, skvělý pro treky a vychutnávání klidu a čerstvého vzduchu. Navštívili jsme jeskyně Křováků s malbami starými něco mezi 3sta-6tisíci lety, přenocovali na útulném místě mezi jeskyněmi a pokračovali směr Kapské město. Ovšem

chybí nám podél cesty ty pravé africké obličeje, tady v JAR tedy již od zhruba poloviny Namibie jsou lidé spíše asijského typu, něco jako Filipínci či Malaysani. Ty nejhezčí a nejčernější byli v jižním Súdánu.

Na půlce cesty se nám po dlouhé době spustilo mrholení, které přešlo v pěkný déšť. V sobotu jsme dopoledne prolezli specializované obchůdky, koupili jsme si nová křesílka, po čase je dobré okoukané věci obměnit, spot light na pozorování zvěře a pracovní lampu a pár drobností, které nám po cestě záhadným způsobem vypověděly službu, jak jsme již napsali, i známé značky nechávájí své výrobky mastit v Číně. Už od Namibie jsme si užívali nabídku offroadových a kempinkových potřeb, Jihoafričani jsou odborníci a mají spousty zajímavých věcí. Dokoupili jsme potřebné z kempinkových a auto potřeb a sjeli na Mys dobré naděje, nejníže položený jihozápadní bod. Po cestě východním pobřežím poblíž města Simon’sTown jsme zahlédli směrovku „Tučňáčí kolonie ;o) „, využili naší Wild kartu a přes obrovité balvany na bílopísečné pláži pojmenované „Boulders beach“ jsme se dostali do kolonie a z blízka si prohlédli Tučňáky Africké, kteří osidlují pár míst Jižní Afriky. Z původně 1,5milionu v roce 1910 jich zbylo jen zhruba 10% a dostali se na seznam ohrožených druhů. Odtud jsme pokračovali směr Table Mountain národní park, projeli bránou (karta se opět hodila) a zvlněnou krajinou nízkého křovinatého porostu jako je fynbos sem tam s nějakým kvítkem a poletujícím ptákem, jsme se dostali do cípu. Na nejjižnější bod Mysu dobré naděje jsme vkročili 11. července 2009 po 265 dnech našeho výletění, počasí naštěstí bylo střídavé a my jsme si mohli užít i trochu slunce. Na oba výčnělky Mys dobré naděje a Cape point se loudali zástupy turistů, tak jsme pěšinou zalezli na malou vyhlídku nad menší maják ještě jižněji, spocený a mokrý jsme si užívali poklidného oceánu a výhledu na místo, kde se navzájem o sebe tříští dva proudy studený Bengela a teplý Agulhas. Při západu slunce jsme se vraceli do kempu v Kommetjie na západním pobřeží.

Opět jsme porušili pravidlo a i přes doporučení „Nejezděte za tmy, není to bezpečné“ jsme to porušili, bohužel nebylo jiného zbytí, neboť cesta do nového kempu nebyla až tak jasná a protáhla se. Už jsme se těšili na horkou sprchu, něco dobrého na zub, oheň a klid, ale bohužel, jak je v Africe zvykem, vše je nakonec jinak a my pochopili, proč není bezpečno jezdit za tmy. Kousek od poslední odbočky ke kempu, jsme vyjížděli z krajnice, zkontrolovali dopravu, na neosvětlené ulici není problém vidět přijíždějící auto, pustili jedno „osvětlené“ auto a protože silnice vypadala prázdná, jen vypadala!, vyjeli jsme. Vzápětí na to jsme po ráně zjistili, že tmavá neosvětlená silnice až tak prázdná nebyla. Vymaštěný baboon neboli reffaK (pan Kesner určitě bude vědět význam tohoto slova ;o) ) řídící místní lokální minibus se při svém chudém zisku snaží ušetřit a zásadně, jako desítky jiných, jezdí bez světel!! Všimli, viděli, zahlédli nebo jak chcete, jsme ho až byl předkem v boku našeho Čmeláka. Stále bez světel! Jestli byl pod vlivem alkoholu či čehokoliv nevíme, neboť policie naprosto nic nezjišťovala. Strana spolujezdce otevřít nejde, jsme tedy prozatím nuceni lézt jednou stranou a neotvírat okno, což je v JAR problém, protože volant ja na straně pravé, všechny kontroly jsou na straně pravé. Nafotit se toho moc nepodařilo, byla fakt černá tma. Zastavilo pár bílých Afričanů na pomoc, dokonce kolem projel další neosvětlený hňup, jenž zastavil na pomoc bratrovi a 5lidem se snažil tvrdit, že jeho světla svítila dokonce dálkově. Tmavý Afričan policii nejprve volat nechtěl, zaznamenali a vyfotili jsme si jeho auto, tak nakonec na policii jel.

Setkání z hlupákama, ale nekončilo. Policejní úředník, další reffaK, držel v ruce řidičský průkaz v angličtině a ptá se: ‚Kde je váš řidičák?‘, ukázali jsme mu na kartu v jeho ruce, on na to: ‚A jaké je číslo vašeho řidičáku?‘, ukázali jsme mu ho. Následně chtěl vědět SPZ auta a zapsal to do kolonky čísla řidičáku… a další a další perličky, deníček by nestačil na všechny perličky co jsme zaslechli či zažili po cestě na jih … ;o) Aspoň jsme se trochu při tom čekání pobavili. Řidič Baboon samozřejmě nemá pojištěné vozidlo, jako každý Černý i přesto, že je registrované jako taxi a bus (pak s někým takovým sedněte do minibusu), zapsal se zápis a pozvání na popsání nehody jsme dostali na pondělí. Co si ale vezmete ze zapráskaného „chudého“ Afričánka??? Uvidíme co se dá dělat. Auto naštěstí je plně pojízdné. Opět se osvědčila dobrá práce českých ručiček, musíme poděkovat Andreyninýmu bráchovi Romanovi a tátovi za super provedenou práci na rámu pod a okolo auta, který nás zachránil od mnohem větší škody. Téměř 50tisíc km bez potíží s autem i s provozem (vyjma defektů na pneu) a nakonec narazíte na h….., které naruší ten krásný pocit, když dorazíte na opačný top a téměř k cíli vašeho itineráře bez potíží. Nicméně opět změna plánů – za těch 8měsíců na cestě jsme poznali, že nelze definitivně plánovat, vždycky nastane nějaká nečekaná změna.

Počasí nám stále nepřálo a na celou neděli se strhla průtrž mračen se silným větrem. Stan takový lijanec (jako když otevřete vodovodní kohoutek) nevydržel, bazén byl i tam…. Využili jsme prostorné místnosti v kempu, kam jsme zalezli na celý den a doplnili deník, prolezli všech těch x stovek fotek a zakousli se do knih otevřeně hovořících např. o „nechutném a drastickém“ průběhu zabavování farem bělochům v Zimbabwe (knihy „African tears“ a „Beyond tears“ od Catherine Buckle – zimbabwijská bílá exfarmářka), „Into Africa“ od Richmond a Gestrim – nahlédnutí a porozumnění africké kultuře jako i John Hollaway – zimbabwijský autor 4 knih týkajících se otázky na pomoc Africe, chudobě apod. – první díl „All poor together“, následuje „A Great Deal Of Nonsense“, třetí díl „Saving Africa!“ a o světové finanční ekonomice „The Burning Of The Bankers“ – VŘELE DOPORUČUJEME každému, kdo jakýmkoliv způsobem smýšlí o pomoci a dotování, třeba se mu očička otevřou a jeho pohled se zobjektivní!).

Místní antikvariát či prodejna použitých knih, nebo jak to chcete nazvat, jsou plné zajímavých knih nejen o problematice týkající se Afriky, ale i různé zajímavé cestopisy a knihy o historii, o kterých na našem trhu nejspíš nikdy neslyšeli a myslíme, že by bylo dobré je u nás najít, neboť ukáží i druhou stránku pravdy či lži a rozsvítí světlo v masách lidí jenž jsou zatemněný a zaslepený mediálními blafy, které se mnohdy ani nezakládejí na pravdě. ;o( Omlouváme se za tuto vsuvku, ale chat s Erikou a Gertem nám vzal nejen dech, ale v tu chvíli i chuť k jídlu po historkách, kterých se černí Afričani dopouštěli a stále ještě dopouštějí na bělochách, kteří třeba v případě JAR jsou původnějšími obyvateli než momentálně se roztahující Zulu lidé. V některých případech se ani nedá mluvit o lidech, pro brutalitu jakou používali při násilnostech na běloších. Podobné historky jsme četli a slyšeli od mnoha na sobě nezávislích lidí…. Čtěte, poslouchejte a ptejte se, aspoň budete chytřejší. (VĚNOVÁNO VŠEM FANATICKÝM POMOCNÍKŮM A PŘÍSPĚVKÁŘŮM)… Déšť neustával, na noc jsme si tedy stan vybalili uvnitř velké prádelny, nebyla jiný možnost.

Pondělí 13. července – 19. července 2009

… Ráno stále přicházel a odcházel déšť, stan byl jako houba, tak jsme vše nacpali do auta, sbalili se a vyrazili na policii. Policajt-běloch nám dal kopii zápisu a pár rad co můžeme dělat, i když proti Černému se nedá dělat vlastně nic, platit nebude a nebude. Nicméně rady využijeme.

V Kapském městě jsme sjeli nějaké potřebnosti, moc času člověk nemá otevírají ráno v 8 nebo v 9 a zavírají mezi 4 a 5hod. Nocovali jsme kdesi na parkovišti směr Chapman’s peak, pořád lilo, jako už celý den. V úterý jsme náhodně zastavili v autoelektrice „Battery expres“ (GPS S 33°55.547′ E 018°24.770′ ), auto trošku stávkuje a pořád vypouští na povrch nějaké neduhy, tak krom nabouraného boku, je to problém s dobíjením nebo spíše nedobíjením druhé baterie, tím špatná funkčnost invertoru atd, a nějaké chroupání v podvozku. Elektrikář vše zkontroloval a našel jen plně vybitou druhou baterii, kterou vzal nabít – celé za 60,-Kč, za rohem jsme našli klempíře „Cape Town Panelbeaters“ ( pro ty, co by náhodou měli problém, je to o ulici výš od „Battery expres“, okolo pak je to ostatní). Do celé opravy se mu nechtělo, po nějaké chvíli povídání jsme se domluvili, že udělají aspoň hrubou úpravu a zprovozní dveře a okno. Na druhý den bylo hotovo a i s trošku srovnaným bočním a spodním rámem to stálo ani ne desetinu ceny za kterou by jiní udělali sice celou práci, ale mnohé zbytečně a my bychom mohli letět domu rovnou z Kapského města ;o( . S dodělávkou si poradíme.

V další dílně „Supa quick“ nám kluci prohlédli spodek, neboť nikdo nevěděl odkud ten zvuk jde. Nakonec se objevil ve třmeni na listových pérech. Naštěstí! Promazali vše a nechtěli nic, tak dostali aspoň na pár piv nebo kafíček.

Každý den lilo jako z konve, na Stolovou horu jsme vydupat nemohli, lanovkou je to pro lenochy a stejně tam leze každý, nám se více líbil Devil’s peak, který sousedí se Stolovou h. Navštívili jsme jen přilehlé pláže a část města Bokaap, kde žije spousty Muslimů i jiných kultur a povětšinou maximálně patrové domky mají každý jinou pastelovou barvu.

Z Kapského města jsme odjížděli s dokoupenými potřebami, zkontrolovaným a opraveným autem, vypranými všemi věcmi (zlaté samoobslužné prádelny ;o) ), a doplněným deníkem atd. No jo, sice civilizace, ale daleko od té pravé divoké Afriky! Po pobřeží jsme se nasměrovali na Hermanus, pobřežní cesta ale byla zavřená, vzali jsme to tedy po jiné. Přenocovali jsme na vedlejší slepé ulici u tzv.“Pringle bay“.

Brzy ráno, tentokrát lépe vyspalí, po snídani a se známkami mnohem krásnějšího slunečného dne, jsme se pomalu přibližovali k menšímu, velmi pěknému, poklidnému, pobřežnímu městečku Hermanus. Útulné domky rozestavěné podél pobřeží, užší prosvětlené ulice, plno zeleně, dlouhé bílé pláže střídají vysoké skalnaté útesy z kterých je báječný výhled na oceán. Koupili jsme si namibijský biltong – sušené maso z divoké zvěře a jeli k pláži. Hermanus je jedno z nejideálnějších míst pro pozorování velryb, jak píší různé brožurky, které každoročně zdolávají stovky kilometrů od Antarktidy až sem rodit nové potomky. Sezóna je mezi červnem a listopadem, kdy nejlepší je září a říjen, to je najdete se lenivě povalovat i kolem útesů, kde rodí a relaxují. My jsme měli štěstí a pár jsme jich viděli už z útesů, ale rozhodli jsme se, že se na ně zajedem kouknout blíž. S 80,- eury se dá naložit mnoha způsoby, projíst je, prokempovat či nalít do nádrže, my krom toho, že je nalijeme i do nádrže, jsme je vzali a zaplatili s nimi výjezd malou lodí na pozorování velryb, tedy pokud je štěstí. Štěstí bylo, vyhlídli si nás dva samci, jeden s typickou černou barvou a bílým bříškem a druhý světlý tzv.“albín“. Velryby jsou prý děsně zvědavé, takže jak se očekávalo, připlavali k lodi a předváděli se ze všech stran. Oba kluci rodu Jižní pravé velryby – Eubalaena australis, dorostly délky cca 12metrů, do kamery se celý ani nevejdou. Byla to nádhera, jsou to stvoření pohodová a pozorovat je jak kolem vás proplouvají a prohlížejí si vás ze všech stran, ukazují bílý pupek, obrovskou ocasní ploutev, občas dostanete malou spršku když si odfrknou, je takové uvolnění a radost. 80euro je možná dost, ale ani jeden z nás toho nelituje. Dokázali bychom je pozorovat do večera, ale čas utíká a my také musíme pokračovat. Nezapomenutelný zážitek, příjemná relaxace a jasná obloha to jen podtrhla. Ještě jsme se naposledy zastavili na útesu, pár jich v dálce zahlédli, vyfotili si děsně drzou jakousi krysu či co je Hyrax-Dassie a pokračovali jsme dál přes Caledon k Struis bay a nejjižněji položenému bodu Afriky. Nocovali jsme na staré opuštěné farmě.

V sobotu 18.07 v 7:22 jsme po téměř 9 měsících, 39týdnech, přesně po 271 dnech, 6.524 hodinách a 391.460 minutách a 23.487.600 sekundách jsme konečně dorazili na nejjižnější bod Afriky, Cape Agulhas s 31m vysokým majákem z roku 1846, kde se dle odborníků mísí Indický a Atlantický oceán. Otevřeli jsme lahvinku červeného jihoafrického šampusu a pár kapkami potřísnili nejdůležitý bod našeho itineráře. Za východu slunce posnídali tak trochu po anglicku – vejce, fazole a rajčátka s toustem, pár hodin poseděli, povídali si s kolemjdoucími a užívali si pohodu. Okolo poledního se naše cesta stočila do malé přírodní reservace De Hoop. Moc času nebylo, ale ani nebylo potřeba, rezervace je malinká. Mimojiné De Hoop, celá zátoka a Witsand je prý možná ještě lepší na pozorování velryb, neboť místo je jakási „velrybí školka“, aspoň tak to nazývají místní. Rezervace je směsí zářivě bílých písečných dun okolo pobřeží, plání s nízkými keři a dřevinami a s pohořími v pozadí. Po pláních se tentokrát prohánějí jen zebry, které jsme neměli štěstí vidět, pštrosi, paviáni a nová zvířátka jako je Eland, Bontebok a Rhebok, vše antilopy. Velryb jsme napočítali 30 kousků, ale stále ještě dál od břehu. Do zavíračky jsme byli venku a zabydleli se v malém údolíčku kousek od brány parku.

Po snídani jsme se rozjeli směr Swellendam zadní cestou přes řeku Breede, kde bylo třeba použít převoz. Plocha pro cca 2 auta zavěšená na ocelovém laně a z jedné strany na druhou se dostane díky síle dvou Afričanů, kteří pomocí řetězu a popruhu potahují lano na druhou stranu a tím posouvají loď nebo spíše vor ku předu. Pomalé, ale účinné. U Swewllendam je další malá rezervace Bontebok. Rozhodli jsme se navštívit všechny parky po naší trase, neboť s Wild kartou je vstup všude volný a z prospektu není až tak jasné jaký ten park opravdu je, může vypadat jako nej a nakonec to nic zvláštního není nebo naopak. Návštěvou zjistíme, jestli je to na delší návštěvu nebo stačí jen pár hodin. Tak jsme vzali i Bontebok, a krom 6 horských zeber, asi 12 bonteboků a mezi nízkým porostem se tyčící Aloe, nebylo v parku nic zvláštního a je malinký. Vyrazili jsme na pověstnou Cestu Vína nebo Vinnou cestu č.62 a uháněli k Calitzdorpu zahřát se v přírodních, horkých, minerálních pramenech. Cáchali jsme se dost dlouho, v té chladné jihoafrické zimě je potřeba se trochu zahřát, sauny nevedou a oheň se taky jednoduše všude rozdělat nedá. Tentokrát jsme po koupeli dojeli až do plánovaného cíle Oudtshoorn, pštrosí hlavní město. Noc jsme přečkali na parkovišti Medical centra…

Pondělí 20. července – 26. července 2009

…. Ráno jsme poslali pár pohledů a zastavili se na jedné vinici, kde byla možná i ochutnávka vína a brandy. Hmmm, výborné!! Po vnitřním zahřátí nás cesta svedla k jeskyním Cango caves objevených v druhé polovině 19století, jsou celkem tři, přičemž jen jedna ta první je otevřena veřejnosti, návštěva je možná dvěma způsoby – turistický nebo dobrodružný. My jsme i přes odrazující snímky (průlez 27cm otvorem, protáhnutí 40cm širokým a 3,5m dlouhým tunelem) zvolili tu dobrodružnější cca 2hodinovou trasu 1,2km až k Dračímu komínu. Proč ne trochu zábavy, cena byla jen o 2 USD vyšší a cesta jednou tolik delší. Po vycházce tmou, bez klimošky a splavený jsme se ještě zastavili zakoupit pštrosí maso a pštrosí vejce na ochutnání a pokračovali směr Plettenberg bay. Blížíte-li se k městu Knysna projíždíte zalesněnou krajinou plnou převážně borovic, trošku to připomíná Švédsko, zelené a vlhké. Taky tu věčně prší, aspoň tedy nyní. Krátkou osvěžující procházku jsme podnikli v tzv. Zahradě ráje – Garden of Eden. Skoro jako deštný prales ;o) Ptáci cvrdlikali a my nasávali čerstvou, vlhkou vůni nového rána. V Plettebberg jsme se na pláži moc nezdrželi a rovnou se vydali do přírodní rezervace Robberg. Sluníčko svítilo, počasí nám přálo. Zaparkovali jsme auto na okraji a dali si střední trek po skalnatém pobřeží rezervace. Na delfíny jsme štěstí neměli, v nádherně průzračné vodě jsme pozorovali tuleně, kormorány jak loví svou potravu a potřeštěné racky. Po několika hodinách se vrátili zpět, dali k obědu pštrosí maso na restované zelenině s brambůrkem a nasměrovali se na Port Elisabeth.

V polovině cesty je park Tsitsikama, skvělý pro pěší túry v buši po obvodu rokle, či houpacím mostem přes řeku vlévající se do oceánu. Na recepci jsme se seznámili s Rolandem, Reandou a jejich dětmi, rakousko-jihoafrický pár, který je právě na začátku své cesty po východním pobřeží směr JAR – Evropa, také Nissanem Patrol. Z příjemného povídání a společné procházky trekem přes houpací most nás vytrhl jen opětný déšť. V duchu jsme jim záviděli, rádi bychom byli na jejich místě a celý výlet si zopákli :o(. Skočili jsme do auta a s jednou krátkou zastávkou v outdorovém obchodě v Jeffrey’s Bay jsme ještě večer dorazili do Port Elisabeth. Lilo jako z konve a začal foukat silný vítr, není divu, P.E., jak je dle místních přejmenováno, je Větrné město. Noc jsme museli přežít v autě, pomalu si zvykáme ;o). Na druhý den jsme oběhali nějaké potřebnosti, mezi běžným deštěm na nás spadli i kroupy a také i slunce zasvítilo. Zastavili jsme se překvapit a pozdravit Sonyu v její obrovské lékárně, kterou jsme poznali v národním parku Transfrontier. Po krátkém popovídání kola auta uháněla směr národní park Addo Elephant. Brána byla zavřená, přečkali jsme noc, tedy zbytek noci na okraji parku…

Brzy ráno jsme opět na Wild kartu zaregistrovali pobyt v parku a vydali se na poklidné safari. Hlavním obyvatelem parku jsou sloni, od toho ten název, pohybuje se tu celkem 450, nějaká zebra, Kudu, pár hyen, větší skupinka buvolů, Eland, Suricat a šakalíci, a slavní jsou tu i „hovniválové“ a další druhy malých i menších zvířátek, k tomu přistěhovali 15 lvů a 1 leoparda. Hlavní část parku jsou křoviska zvaný fynbos a nízké stromoví, ta druhá ne moc navštěvovaná část jsou pláně a třetí část pobřeží, kde se nízká křoviska střídají s obrovskými dunami bílého písku spadajícími do oceánu. Odtud je možné v pravou dobu pozorovat delfíny, velryby a žraloky. Odvážnější se se žraloky můžou i potápět. Celý den jsme brouzdali cesty parku, v pohodičce nafotili hrající si šakaly, obědvající slony a Kudu, pijící buvoly a muchlující se prasata. V kempu jsme se dali do řeči s mladým jihoafrickým párem Megan a Kevinem, našimi kempo-sousedy, v průběhu příjemného povídání u plápolajícího ohně nám doporučili trasu okolo pobřeží a pár míst, které bychom měli navštívit. Náš itinerář je jasný, až na Sodwana Bay po pobřeží, odskočíme si jen na Dračí hory. Budou si připravovat krákého Landrovera, tak jsme si na příští rok domluvili rejdění někde po JAR nebo Namibii, podle nálady. Po večeři jsme šli pozorovat co se příjde napojit k napajedlu. Ze zvířat nikdo nebyl žíznivý, tak jsme se vrátili zpět. Konečně neprší.

A neprší ani ráno, mezi prvními jsme vyrazili na safari a hned v prvním okruhu jsme narazili na rozhádanou lví rodinku. Samec s mládětem na jednom konci a samice na druhém, nakonec se samec se samici za hlubokého mručení honili sem a tam. Kromě nich je vidět klasika, spousty slonů včetně mláďat, Kudu, Mongoose, Eland, želvy atd. Po odpočinku přišlo večerní safari a s ním lišky ušaté a dvě mláďata hyeny. A v noci nás čekal klidný spánek bez klepání zimou. V parku jsme ztrávili i neděli, je co vidět a pokaždé každé místo vypadá jinak, sluníčko pražilo, bylo teplo, někde ňafali šakali a v napajedle naproti našemu kempu se rochnili prasata, večer jsme zahlédli Karacala. Megan a Kevin končili svou krátkou dovolenou, park v neděli okolo oběda opouštěli. Večer se opět trochu ochladilo, rozdělali jsme oheň, pochutnali si na kousku masíčka z krokodýla, tentokrát po asijsku a trochu vyčerpaní po safari a reorganizačním dni jsme šli prožít poslední noc za vytí hyeny….

Pondělí 27. července – Neděle 2. srpna 2009

… Ráno jsme si dali jako obvykle safari jízdu, všechny zvířata měli odpočinkový den, bylo teplo a slunečno, tak jsme den pojali opravně a úpravně. René opravil od nehody poškozený spodní rám a ostatní potřebné věci, s poškozenými dveřmi se toho asi moc nezmůže. Prozatím je necháme. Bylo mooc hezky, rozhodli jsme se ještě přenocovat. Předvařili jsme si na pár dní pár dobrot z pštrosího masa a zeleninky, jako rozlučkovou večeři si pochutnali na krokodýlu s fazolovými výhonky po čínsku (recept našeho kamaráda Hana z Nového Zélandu – je to chlap Han ne ženská ) a šli se opět klepat do spacáků,bylo ještě chladněji než noc předtím.

Na druhý den jsme se sbalili, zajeli se podívat do Addu přilehlého okolí Zuuberk pohoří, je ale lepší zaparkovat a dát si trek po okolí, po cestě se zastavili na pomerančové farmě, chtěli pokoupit nějaké kilko pomerančů, manager farmy nám napěchoval pytel a popřál dobrou chuť a šťastnou cestu. Skrz Addo parkem jsme se vydali na hlavní silnici směr East London. Byl pitný den a na celkem třech napajedlech jsme měli štěstí sledovat velké skupiny slonů se slůňaty, přes cestu se plahočilo velké stádo buvolů, mezitím hovniválové hledali tu správnou trasu na válení kuliček a na okraji pláně dováděli Surikat. Později večer, po děsivé rozmlácené cestě přes vesničky a farmy, již za tmy jsme se dostali do Great Fish River parku, kde vrátní neměli velkou zásobu anglických slovíček, tudíž nás poslali na recepci. Ta ovšem byla zavřená. Co teď? Tma, všude spousty místních černoušků a cesta těžko průjezdná. Hlavně nejezdit za tmy!! Objevil se podmanager parku, ubytování které jsme hledali moc nefungovalo, smiloval se nad námi a zakempoval nás na pozemku svého domu, kde jsme klidnou vlahou noc dospali až do rána, penízky ani na kavčo si nevzal, tak jsme mu nacpali aspoň pár vitamínů v podobě pomerančů.

V East London jsme se prosháněli věcí až do setmění, zapovídali jsme se s majitelem internetové kavárny s videopůjčovnou (pokud budete v East London a potřebujete spolehlivý internet, zasavte se u Moniky a Stewa v DIY office, Curry street, možná si i pro večer nějaký pěkný film zapůjčíte), nedoporučovali nám se ve večerních hodinách na směr Coffee Bay vůbec vydávat, spousty falešných policistů, přepadení a odcizení aut…Děsně dobře se s nimi povídalo, snažili se být nápomocni i v hledání kempingu. Už skoro po zavíračce, kdy jsme se téměř loučili se ve dveřích objevila Megan a Kevin (naši sousedé a společníci z parku Addo), prý náhodou při cestě z večeře a projíždce města zahlédli naše auto. Byli jsme příjemně překvapeni a oni vlastně taky. Pozvali nás do Gonubie, kde jsme s nimi v jejich útulném bytě v klidné čtvrti ztrávili příjemný večer s výborným drinkem z fakt kyselého jablka a spritu a příjemně se vyspali do rána. Nejlepší jsou náhodná setkání a tohle bylo opravdu nečekaně náhodné, jen náhodou projížděli kolem videopůjčovny….. Propovídali jsme se až do půlnoci a ráno pak bylo malinko náročnější pro všechny. Pro Kev a Meg nejspíš horší, neboť museli pracovat.

Z East London jsme pár kilometrů směr na sever jeli navštívit soukromou rezervaci, která se pyšní bílým lvem, tedy lvicí. Je jí 16měsíců a je moc pěkná, má normální béžovou ségru a pořádně masivního tmavého otce a matku. Ne každé z narozených mláďat jsou albíni, děje se tak jen asi jeden v každém pátém vrhu. Majitel rezervace nás vzal na malou exkurzi a pověděl pár zajímavostí, tedy spíš Renému, Andrea byla vytížená zkoumáním a focením jednotlivých zvířat, mají tu i divoké psy, jedno 7měsíční lvíče a ostatní běžnou zvěř. Od rezervace přes kempink na přespání směr Coffee Bay a Hole in the wall (Díra ve zdi). Tzv. Divoké pobřeží – Transkei, je fakt divoké. Jako bychom ani nebyli v JAR, spíše to připomínalo Keňu mnohdy více Etiopii. Drastické. Ale příjemné a hlavně africké. Lidi příjemní a usměvavý. Po celé zvlněné krajině jsou posázeny domky převážně kulaté se slaměnou střechou, ale oproti Keni a Etiopii barevné, možná bychom si i dovolili říci, že vystavěné od státu. Města špinavá, smetí po okolí, obchody v porovnání se stejnými ale bělošskými v děsivém stavu, mládež poflakující se nečině po ulicích, hospody přeplněné, a spousta dalších a dalších znamení toho, že nejsme ve vyspělé části země. Obrovská pole mezi jednotlivými domky a vesnicemi leží ladem, na některých místech pobíhá dobytek. Po 70km jsme se dostali na pobřeží na Coffee Bay, ubytovali se v jediném kempu co tam byl, tedy co jsme viděli. Je provozován Černouškama a bohužel to taky tak vypadá. Sprcha a toalety v děsivém stavu, voda teče jen studená a občas – prý čekají až to stát a vláda uklidí i opraví a také potřebují více turistů ;o)) To byl vtip dne!! Typičtí Afričané, „bez práce – spousta koláčů“. Ale prostředí je super, jednotlivá místa pro stany jsou od sebe odděleny hustou buší, celý kemp je prostorný, klidný a přímo vedle pláže. Vybrali jsme si ten pro nás nejhezčí plácek hned vedle schůdek na pláž a šli se na tu pláž podívat, prý trochu rybaření. Po dlouhé době byla příjemně vlahá noc, doufáme že ty studené nocijsou již za námi, poseděli jsme u ohně a pochutnali si na játrové omáčce s bramborem a pro sladký spánek výborném červeném jihoafrickém vínečku.

Konečně teplé ráno, stihli jsme ovšem jen snídani a už se bouřilo. Rybaření jsme vzdali a honem zajeli na „Díru ve zdi“. To už ale pršelo, zkoukli jsme ji aspoň z vrchu, nádherné místo pro relaxaci, rybaření a potápění nebo aspoň šnorchlování. Necháme to tedy na hezčí počasí. Stejnou cestou jsme se vrátili zpět na hlavní a protože nám všichni doporučovali se pro vysokou krimimnalitu vyhnout silnici N2 z Umtata směr Durban, vzali jsme tu vedlejší směr Maclear, stejně, jak jsme nakonec zjistili, byla mnohem hezčí. Pláně sice zůstali oplocené, ale zvlnili se, za některými se tyčili vrcholky pohoří jižních Dračích hor, někde se pyšnili i sněhovou čepicí. Půda ale i tráva se zbarvily do cihlova, a trochu se i ochladilo, stále ale mrholilo. Kempovat ve volné přírodě nebylo možné, všude bylo mraky lidí, asi bychom neměli moc soukromí a o bezpečnosti tady moc nevíme. Nakonec jsme nějaké místo přeci jen objevili. Co bylo horší? Pořád mrholilo nebo dokonce pršelo. Ráno jsme se zastavili na turistických informacích zjistit stav vozovky skrz Sanni pass směr Lesotho. Claudio nám ho tenkrát v Tanzánii tak krásně vybásnil a vykreslil, že si ho nenecháme ujít. Nikdo nám nebyl schopen dát pořádnou informaci, vyrazili jsme tedy jen s vědomím, že tady dole prší. Mrholilo celou dobu, malé a i velké kameny klouzaly, ale i tak to bylo hezké. Za polovinou cesty na malém odpočívadle, relaxovala skupinka jihoafričanů z Durbanu, vůně výborné domácí drůbeží polévky nás zavála právě sem, na hranici bahna a sněhu. Zahřáli jsme se nejen polívčičkou, ale dopili jsme i zbytek červeného vína, které nejspíš čekalo na takovou příležitost. Pozorovali jsme totálně zasněžené vrcholky a psychicky se připravovali na pokus o výjezd na vrchol. Už nám bylo jasné, že to nebudou jen kameny a bahno a Barry, Ingrid, John, Ang a Jill nám sdělili, že cesta do Lesotha je pro sněhovou kalamitu uzavřená. Vyjeli jsme aspoň těch 1,5km, zaparkovali, postavili sněhuláka a vyšlapali kousek výš. Viditelnost nic moc. Vrátili jsme se dolu, vzhledem k tomu, že pršelo a předpověď pro další dny byla stejná, vzdali jsme zastávky v Dračích horách a Lesotha (tam je to zase tragické se sněhem). Pokračovali jsme do Durbanu přes Pietermaritzburg. Kempink jsme nesehnali, požádali tedy strážného, který nás nechal přenocovat na oploceném parkovišti nemocnice…

Pondělí 3. srpna – Neděle 9. srpna 2009

… Hned poránu se nám naskytl problém s nastartováním, vypadlý kabel kratoval hlavní baterii. Několik lidí se nabídlo k pomoci, ale měli slabou baterii, nakonec se to podařilo Lawrenci, který nás i doprovodil k autoelektrikářům na kontrolu, popřál šťastnou cestu a ještě poslal pozdravný mail. Ti Jihoafričané jsou nejen přátelští ale i velice ochotní a starostlivý. Musíme uznat, že s takovým chováním jsme se setkali jen v Zimbabwe a Súdánu. Aspoň víme, že ještě existují dobří lidé. My Evropané bychom se měli přiučit, jak se to dělá ;o)

Nakonec okolo oběda jsme se do Města tepla dostali. Chtěli jsme si ho prohlédnout, ale místo toho jsme sháněli gumy. Čmelák se rozhodl, že 53tisíc kilometrů je pro tentokrát dostačujících a pomalu odepisuje součást po součásti, nyní to jsou pneu, na Sanni pasu vypověděli službu 2pneu – vyboulili se, boční stěna narušena, drátěná výstuž vykukuje. Kupovat pneu na evropské 15″ disky je opravdu radost a luxus. Rozhodli jsme se, že změníme rozměry, pořídili jsme si nové 16″ disky a prozatím použité gumy a zaplatili jsme za to jako za 1 a půl pneu pro naše 15″. Rada pro přípravy: do Afriky radši s 16″ diskama! Sehnali jsme samoobslužnou prádelnu s příjemnými holčinami, vše jsme vyprali a zapakovali na další cestu. Trochu jsme se porozhlédli po okolí, ale města nejsou naší prioritou. Vesměs jsou dost podobné evropským. Nakonec jsme po 2dnech opouštěli slunečné město Durban via východ a slunečné pláže. Staré disky jsme zanechali v garáži Colinovo bratra Terryho, vzhledem k časovému tlaku jsme museli odmítnout kávu. Čekala nás dlouhá cesta a taky jsme si chtěli ještě užít trochu pláže. Doufáme, že to Terry pochopil. Příští rok to napravíme.

Porušili jsme pravidlo a jeli na noc po hlavní N2, Asfaltovka jako spousty jihoafrických silnic ale s poplatkem, na 3 místech ulehčí Vaší peněžence. První byl na plánu národní park Chlu-chlu-hwe Imfolozi. Na otevření si počkali u brány. Byli jsme ale dost lenivý, pomalu jsme se projeli po parku, viděli klasiku impaly, bílého nosorožce (konečně volně), buvoly, žirafy, pakoně, prasata, zebry, nyaly….. Spíše jsme seděli u napajedla, kde jsme si i udělali oběd a pozorovali Nyaly. Večer jsme park opouštěli a jeli přímo směr Sodwana Bay. Žádný problém na cestě nebyl, nikdo nás neobtěžoval a neharasil. Přenocovali jsme vedle parku False Bay, kde nás okukovaly 3 žirafy. Park jsme ale nenavštívili, Wild karta ho nepokrývala a my chtěli radši na pláž. Stále pokračujeme po asfaltce až k proslulé Sodwaně. Celé pobřeží spadá pod Isimangaliso Wetland park, zaplatili jsme vstup a šli se porozhlédnout po nějakém dobrém potapěčském centru. Vzhledem k tomu, že jsme se ubytovali přímo v parku v obrovském kempu, domluvili jsme se v potapěčském centru Coral Divers, nejen že je to hned vedle, ale i nabízená cena za ponor ze člunu včetně vybavení byla super. Kemp byl obrovský, menší části byly odděleny jak jinak než buší, základ byl písek s porostem, po větvích, stanech a autech se proháněli kočkodani a po zemi běhali mangusty žíhané. Bylo teploučko i v noci, slunečno, nikde ani známka deště, jen trochu větrno.

Odpoledne jsme strávili na pláži, jen před přílivem jsme auto odvezli na parkoviště a ještě chvíli se ráchali ve vodě. Pak jsme pozorovali nebo spíš odháněli bláznivé kočkodany, jak uklízí sousedům ze stanu několik sáčků marshmallow, čipsů a rohlíků ;o) Další ráno nás po dlouhé době čekalo potápění. Sodwana je jedno z nejkrásnějších míst, nabízí spoustu možností od hloubky pár metrů přes 30m až po jeskyně a vraky, nádherné korálové ostrůvky, stěny, převisy promícháné s písčitým dnem, kromě malých korálových rybek a větších třeba i jedlých ryb je možné spatřit i žraloky, delfíny, manty, želvy, barakudy a spoustu jiného podmořského bohatství. V naší logbook knize jsme si zvýšili počet o další 4 ponory, převážně v oblasti druhé míle a poštěstilo se nám vidět delfíny, s nima šnorchlovat, želvy a spousty menších ryb. 2krát 2dny jsme si jen tak plavali v hloubce cca 15metrů, pozorovali okolní svět, relaxovali a těšili se z klidu a pohody. Trochu škoda, že jsme neměli štěstí na něco většího, o pár mil dál partička stejného centra na safe stopu v 5metrech viděla mlaďounkou Manta Ray. ;o( Na jeden ponor se k nám přidali i naši milí kempo-sousedé Karin a Warren. Ovšem vedle nich s jejich 300ponory jsme jak batolata.

Plánované 2-3dny na pláži byly over a my měli pokračovat. Ovšem, opět důvod proč se nedá v Africe nic plánovat, přišla smska od Louise a Milana (s kterými jsme strávili pár super dní v Namibii), prý, co takhle setkání a rozlučkové bbq před odjezdem do Evropy. Souhlas. Kemp se začal plnit, neboť byl prodloužený víkend. Overlanďáci dorazili navečer, setkání potěšilo. Poseděli, pojedli a popili jsme u plápolajícího ohně a proklábosili se do půlnoci. Na druhý den z plánovaného odjezdu opět sešlo. Nejen, že bylo hezky a teplo a pohoda, ale spolu se sousedy v kempu, divemastery v centru byla skvělá atmosféra. Dopoledne se trochu prožvanilo se snídaní z pštrosího vejce (bylo pro všechny a ještě zbylo), procházkou se to vzalo na pláž, Andrea a Louise využili svátečního dne – Den žen a nechali se nejen pozvat na zmrzlinu, ale i Renem a Milanem trochu obskakovat ;o) Milan také vařil večeři – výborné zeleninové kari…..

Pondělí 10. srpna – Středy 19. srpna 2009

… Pondělní ráno bylo definitivním časem odjezdu, teda ráno, spíš poledne. Rozloučili jsme se s Louisou a Milanem a naskočili na cestu směr Swaziland. …..

… O SWAZILANDU V ODKAZE SWAZILAND …..

…. Přes Barberton jsme se dostali až do Nelspruit, kde jsme odpoledne měli sraz s Colinem ze Zimbabwe. Domluvil nám kempink na stejném místě jako byl ubytovaný sám, uvařili jsme mu za to k večeři Kudu a Impala maso na divoko s bramborem. Tedy René uvařil. Poseděli jsme a popovídali si. Pořádně jsme mu popsali jak z Harare pojedeme busem do Jo’burgu a z Jo´burgu poletíme s arabama přes Abu Dali. Hned po vyslovení „autobusem“ se začal smát a okamžitě nám vysvětlil jak funguje doprava busem v Africe, prý bychom na letiště měli vyrazit tak o 3-4 dny dříve, abychom vůbec chytli náš odlet. Opět tedy změna plánu a autíčko bude odpočívat u jeho kamaráda v Polokwane. Ráno jsme jeli zabukovat letenku a zvážit naše zavazadla, jestli se ty balíky do povolené váhy vejdou ;o) A hurá do posledního parku na cestě, Kruger. Po cestě jsme se zastavili na hranicích orazítkovat všechny účty, ani nechtěli vidět věci fyzicky a vyrazili mezi zvěřinec. Hned první den po několika kilometrech se na široké větvi nad řekou líně převalovala leopardice, první leopard na celém našem výletu. Sjíždělo se, ale mraky aut až to i samotnou lepardici otrávilo a vypařile se. Pak jako obvykle, zebra, Impala, pakůň, buvol, Kudu, slon, žirafa a malou Antilopu trávní atd. Nocovat jsme dorazili akorát na zavíračku do kempu Satara. Obrovský kemp s plně rezervovanými místy na spaní. Naštěstí nás ale někam šťouchli. Kempovali jsme mezi jihoafrickou a německou rodinou, opět příjemní sousedé. Na ohni jsme si ugrilovali další masíčko na ochutnání, tentokrát pakůň a Impala. Opět pochoutka – Doporučujeme všem, kteří se chystají do Afriky, ne vegetariánům a hlupákům co si myslí, že to je z pytlačení! ;o)

Rozlučkovou noc a ráno v africké buši jsme si řádně vychutnali, až na ten cirkus okolo. Kruger park je nádherný, obrovský park, krásná krajina, příroda, množství různých zvířat, ptáků a flory, ale co je děsný a odrazující? Množství lidí, které denně brázdí cesty tohoto parku a u každého lva, leoparda či geparda je hromada aut a na případnou fotografii musíte vystát frontu ;o) Když přehlídneme tuto špatnost, dají se v parku prožít příjemné dny.

Poslední ráno v posledním parku na poslední safari bylo úspěšné na nová zvířátka a jednu velice línou lví rodinu s 5ti lvíčaty, jezevec, a spousty zajímavého ptactva. Ještě před obědem jsme z parku vyjeli a vydali se na poslední cestu Čmelákem do jeho prozatímní garáže v Polokwane, kde na nás už čekal Colin. Krátkou zastávku jsme si udělali na jednom klidném odpočivadle a pochutnali si na posledním divokém obědě z prasete bradavičnatého a antilopy Eland. Eland má zvláštní chuť, ale prase je výtečné. Opět doporučujeme.

Noc a ráno jsme ztrávili balením té hromady věcí co poletí s námi a přípravou auta k odpočinku. Colin nás vyzvedl a jeli jsme k Neelsovi, jeho rodině a 4 psům, s nostalgií a slzou v oku po 10měsících zaparkovali „náš dům na 4 kolech“, rozloučili se a s Colinem vyrazili směr Johannesburg k Billovi, kde byla také Cherylyn, Ross s Beky a Taylou, Lindsay a Tim s Rachel a Christopher. Večer uspořádal braai – grilovačka s typickým boerewurst a jihoafrickým červeným vínem.

Poslední den jsme narychlo sehnali kufr na ty všechny věcičky, vše napěchovali do zavazadel a psychicky se připravovali k odletu ;o(( Navážili jsme téměř 80kg celkové váhy zavazadel, měli bychom letět s Arabama a tam je povolených 30kg na osobu. Večer jsme s Billem jeli na večeři k Lindsay a Timovi, kde byla i Cherylyn s Rossem a holčinami a kam také přijeli Timovo rodiče ze Zimbabwe. Příjemný poslední večer na Africkém kontinentu.

Poslední den velmi brzký budíček, na letiště jsme radši přijeli již poránu, aby se náhodou africký čas nevmísil i do oldetového času, při vyzvednutí lístku děsivé zjištění, že máme jen povolených 20kg. Co se dá dělat? Buď část věcí pošleme po Billovi zpět do auta a nebo se budeme na človíčka na odbavení pěkně smát ;o) Zvolili jsme druhou variantu, mladík na přepážce raději vynuloval počítadlo na váze, když viděl co tam na tom pásu leží, polepil vše štítky a popřál příjemný let. Jo, kdyby tak měl pravdu a let by byl příjemný… Nebyl… Né protože by byl špatný servis, ale protože jsme opouštěli to co a kde se nám líbí, opět něco skončilo… Přes Abu Dhabí jsme se jeli podívat domu …

JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

Neděle 5. červenec – Neděle 12. červenec 2009

… Po pár minutách odbavení na namibijské straně jsme vjeli do JAR. Zatím bez razítek jihoafrické strany. Mata Mata není běžný hraniční přechod, byl otevřen v roce 2007 pro umožnění návštěvy národního parku Kgalagadi Transfrontier neboli Gemsbok park. Pro ty, kteří chtějí projet tímto přechodem je průjezd podmíněn minimální dvoudenní návštěvou parku. Což je v pohodě, neboť v parku je co vidět, po hlavní cestě z jedné brány do druhé je to cca 320km a kempink není za takové ceny jako v Keni a Namibii. Park je celkem dobře organizován, kempink přímo v parku stojí okolo 6USD na osobu v oploceném s horkou vodou, kuchyňlou, elektrikou, osobním ohništěm, bazénem, benzinkou, obchodem a informacemi (na jihoafrické straně), nebo neoploceném kempu. A při zakoupení „WILD card“ pro pár s platností na rok za 165 eur a možností vstupu zdarma do jakéhokoliv parku JAR, což jsme zvolili i my, je denní vstup téměř za nic.

Ubytování jsme na 2noci zvolili v oploceném kempu Nossop, momentálně plný lidí, neboť děti mají prázdniny. Po dlouhé cestě podél koryta řeky Auob a následně Nossop nás potkalo štěstí a kromě spousty pakoňů, Oryxů (gemsbok) a antilop skákavých, se ve stínu pod stromem na čerstvě ulovené antilopě živila gepardice se čtyřmi mláďaty, udělali jsme pár fotek a pokračovali do kempu. První večer jsme ztrávili v zábavné společnosti 4 Jihoafričanů Lizelle, Janniho, Soni a Gerharta, kteří, stejně jako spousty dalších lidí, které jsme na cestě potkali, byli nadšeni povídáním o cestě Afrikou, doprovázeném vytím šakalů, kteří se zoufale pokoušeli dostat za plot kempu a opět se přiživit na nějaké bedně s jídlem. (V Zimbabwe varovali před hyenami a v Namibii a JAR varují před šakaly, kteří si klidně počkají na něco dobrého přímo ve vaší společnosti u ohně. ;o) ) Druhý den na ranní safari se nám před kamerou nakrucovala skupina pěti rok a půl starých lvů s matkou, šakal předváděl tanec s myší a i ostatní zvěrstvo mělo zábavní den. Večer jsme u plotu pozorovali 2 šakaly, jenž se vůbec nestyděli a přiblížili se na možná 2 metry vyzkoušet, jestli je někdo do toho kempu konečně pustí. Zase zima, štěstí, že si můžeme posedět u rozdělaného ohně, ještě by to chtělo nějaká kamínka, topeníčko do stanu, to by byla krása. V noci nás probudil děsný řev, jenže venku teplota spadla pod nulu, tudíž se nechtělo z celkem vyhřátého spacáku.

Ráno zase námraza, soused nám při poskakování pro zahřátí s chlebem v ruce přišel sdělit, že v noci okolo plotu procházeli 2 obrovský lví samci, 1 samice a 2 odrostlá mláďata, snažili se dostat do kempu, ale jen dvoum se podařilo překonat plot do miniaturního prostoru pro generátor na elektriku ;o).

My jsme vyrazili z kempu první (to má člověk největší šance na zvířata na cestě), dojeli jsme k pláni a Andrea zahlédla ležící lvici. Okolo se povalovalo všech 5 mláďat, jak auto zahlédli se zářícíma očima pelášili k nám. 2 hodiny si auto prohlíželi, ochutnávali, olizovali, pokoušeli se si pohrát s pneumatikama, prokousat je se jim ale naštěstí nepovedlo. 2hodiny pozorování jejich zájmu zkoumat, pak chvíli zase nezájmu a lenosti. Dorazil také Gert a Erika s dětmi a lev se rozhodl si odnést z jejich auta Isuzu zrcátko a na kousíčky ho rozebrat vedle silnice v trávě. Téměř 2hodiny pozorování těch zvědavců byl fakt zážitek, žádný stud, žádný strach, jen zvědavost a radost. Nám to aspoň poskytlo pěkné záběry pro foťák a kameru. Nechali jsme je odpočívat a vrátili se do kempu vyměnit si nafocené momentky s Gertem a Erikou. Plánovaný brzký odjezd opět nevyšel, zapovídali jsme se s nimi nejen o jejich knize „Průvodce do Anglo- jihoafrickofarmářské války ve východním Transvaal“, vykreslující historii války mezi Angličany a framáři Jižní Afriky, ale i o situaci po pádu apartaidu, vztahu černochů s bělochy atd.

Po cestě na Botswanskou stranu jsme zahlédli lva s čerstvě uloveným Oryxem odhánějící šakaly a spoustu jiné zvěře. Poslední noc jsme ztrávili v neoploceném kempu Rooiputs, až na obvyklé vytí a čmuchání šakalů se nic nedělo.

Ovšem na hraniční kontrole, která je až dole v Twee Rivieren, nás zaskočili. V jejich starém systému bylo, že Češi musí mít víza pro vstup do JAR, překvapení!, ale úředník vše vytelefonoval a zjistil, že už to tak není. Omluvil se za zdržení, orazítkoval pasy a my vyjeli. Mimojiné opět se potvrdilo, že ambasády jsou k ničemu, 45minut pokusu dovolat se do Pretorie bylo nemožné, nikdo nezvedal telefon. Hrůza!! Naše cesta pokračovala směr park pohoří Cederberg. Jako obvykle je vše oplocené, všude farmy, od Upingtonu i vinice (mimojiné velmi odlišné od těch na Novém Zélandu, kde jsme pobyli přes rok jejich opečováváním). Oblast Clanwilliam je centrem Rooibosu, populárního čajíku – red bush tea. Keřík Rooibosu je poměrně malý, v prvním roce se pouze prunuje, nepoužívá se pro čaj. Od druhého roku se keřík zastříhává kompletně do výše kolen, větvičky jsou nastříhány, drceny a následně rozprostřeny pro fermentaci, kdy dostanou typickou červenou barvu, nakonec se vytřídí a dají sušit. Jednotlivý keř Rooibosu se využívá 6 let, pak se kompletně zlikviduje a půda se pro dalších 6 let nechá zrelaxovat. Zastavili jsme se nakouknout do továrny na čaj Rooibos ( největší vývozce včetně Evropy), ochutnat čerstvý čajík a doplnit zásoby. Od Calvinie k pohoří Cederberg, pokud je sezóna, se to hemží barvami. Pole divoké květeny hrají všemi barvami, my jsme to štěstí ale neměli, přijeli jsme zhruba o 2týdny dříve, nicméně šťavnatá zelená krajina střídajících se kopců a údolí plná citrusových plantáží, vinic a jiných, nás po prašance dovezla do parku pohoří Cederberg, skvělý pro treky a vychutnávání klidu a čerstvého vzduchu. Navštívili jsme jeskyně Křováků s malbami starými něco mezi 3sta-6tisíci lety, přenocovali na útulném místě mezi jeskyněmi a pokračovali směr Kapské město. Ovšem

chybí nám podél cesty ty pravé africké obličeje, tady v JAR tedy již od zhruba poloviny Namibie jsou lidé spíše asijského typu, něco jako Filipínci či Malaysani. Ty nejhezčí a nejčernější byli v jižním Súdánu.

Na půlce cesty se nám po dlouhé době spustilo mrholení, které přešlo v pěkný déšť. V sobotu jsme dopoledne prolezli specializované obchůdky, koupili jsme si nová křesílka, po čase je dobré okoukané věci obměnit, spot light na pozorování zvěře a pracovní lampu a pár drobností, které nám po cestě záhadným způsobem vypověděly službu, jak jsme již napsali, i známé značky nechávájí své výrobky mastit v Číně. Už od Namibie jsme si užívali nabídku offroadových a kempinkových potřeb, Jihoafričani jsou odborníci a mají spousty zajímavých věcí. Dokoupili jsme potřebné z kempinkových a auto potřeb a sjeli na Mys dobré naděje, nejníže položený jihozápadní bod. Po cestě východním pobřežím poblíž města Simon’sTown jsme zahlédli směrovku „Tučňáčí kolonie ;o) „, využili naší Wild kartu a přes obrovité balvany na bílopísečné pláži pojmenované „Boulders beach“ jsme se dostali do kolonie a z blízka si prohlédli Tučňáky Africké, kteří osidlují pár míst Jižní Afriky. Z původně 1,5milionu v roce 1910 jich zbylo jen zhruba 10% a dostali se na seznam ohrožených druhů. Odtud jsme pokračovali směr Table Mountain národní park, projeli bránou (karta se opět hodila) a zvlněnou krajinou nízkého křovinatého porostu jako je fynbos sem tam s nějakým kvítkem a poletujícím ptákem, jsme se dostali do cípu. Na nejjižnější bod Mysu dobré naděje jsme vkročili 11. července 2009 po 265 dnech našeho výletění, počasí naštěstí bylo střídavé a my jsme si mohli užít i trochu slunce. Na oba výčnělky Mys dobré naděje a Cape point se loudali zástupy turistů, tak jsme pěšinou zalezli na malou vyhlídku nad menší maják ještě jižněji, spocený a mokrý jsme si užívali poklidného oceánu a výhledu na místo, kde se navzájem o sebe tříští dva proudy studený Bengela a teplý Agulhas. Při západu slunce jsme se vraceli do kempu v Kommetjie na západním pobřeží.

Opět jsme porušili pravidlo a i přes doporučení „Nejezděte za tmy, není to bezpečné“ jsme to porušili, bohužel nebylo jiného zbytí, neboť cesta do nového kempu nebyla až tak jasná a protáhla se. Už jsme se těšili na horkou sprchu, něco dobrého na zub, oheň a klid, ale bohužel, jak je v Africe zvykem, vše je nakonec jinak a my pochopili, proč není bezpečno jezdit za tmy. Kousek od poslední odbočky ke kempu, jsme vyjížděli z krajnice, zkontrolovali dopravu, na neosvětlené ulici není problém vidět přijíždějící auto, pustili jedno „osvětlené“ auto a protože silnice vypadala prázdná, jen vypadala!, vyjeli jsme. Vzápětí na to jsme po ráně zjistili, že tmavá neosvětlená silnice až tak prázdná nebyla. Vymaštěný baboon neboli reffaK (pan Kesner určitě bude vědět význam tohoto slova ;o) ) řídící místní lokální minibus se při svém chudém zisku snaží ušetřit a zásadně, jako desítky jiných, jezdí bez světel!! Všimli, viděli, zahlédli nebo jak chcete, jsme ho až byl předkem v boku našeho Čmeláka. Stále bez světel! Jestli byl pod vlivem alkoholu či čehokoliv nevíme, neboť policie naprosto nic nezjišťovala. Strana spolujezdce otevřít nejde, jsme tedy prozatím nuceni lézt jednou stranou a neotvírat okno, což je v JAR problém, protože volant ja na straně pravé, všechny kontroly jsou na straně pravé. Nafotit se toho moc nepodařilo, byla fakt černá tma. Zastavilo pár bílých Afričanů na pomoc, dokonce kolem projel další neosvětlený hňup, jenž zastavil na pomoc bratrovi a 5lidem se snažil tvrdit, že jeho světla svítila dokonce dálkově. Tmavý Afričan policii nejprve volat nechtěl, zaznamenali a vyfotili jsme si jeho auto, tak nakonec na policii jel.

Setkání z hlupákama, ale nekončilo. Policejní úředník, další reffaK, držel v ruce řidičský průkaz v angličtině a ptá se: ‚Kde je váš řidičák?‘, ukázali jsme mu na kartu v jeho ruce, on na to: ‚A jaké je číslo vašeho řidičáku?‘, ukázali jsme mu ho. Následně chtěl vědět SPZ auta a zapsal to do kolonky čísla řidičáku… a další a další perličky, deníček by nestačil na všechny perličky co jsme zaslechli či zažili po cestě na jih … ;o) Aspoň jsme se trochu při tom čekání pobavili. Řidič Baboon samozřejmě nemá pojištěné vozidlo, jako každý Černý i přesto, že je registrované jako taxi a bus (pak s někým takovým sedněte do minibusu), zapsal se zápis a pozvání na popsání nehody jsme dostali na pondělí. Co si ale vezmete ze zapráskaného „chudého“ Afričánka??? Uvidíme co se dá dělat. Auto naštěstí je plně pojízdné. Opět se osvědčila dobrá práce českých ručiček, musíme poděkovat Andreyninýmu bráchovi Romanovi a tátovi za super provedenou práci na rámu pod a okolo auta, který nás zachránil od mnohem větší škody. Téměř 50tisíc km bez potíží s autem i s provozem (vyjma defektů na pneu) a nakonec narazíte na h….., které naruší ten krásný pocit, když dorazíte na opačný top a téměř k cíli vašeho itineráře bez potíží. Nicméně opět změna plánů – za těch 8měsíců na cestě jsme poznali, že nelze definitivně plánovat, vždycky nastane nějaká nečekaná změna.

Počasí nám stále nepřálo a na celou neděli se strhla průtrž mračen se silným větrem. Stan takový lijanec (jako když otevřete vodovodní kohoutek) nevydržel, bazén byl i tam…. Využili jsme prostorné místnosti v kempu, kam jsme zalezli na celý den a doplnili deník, prolezli všech těch x stovek fotek a zakousli se do knih otevřeně hovořících např. o „nechutném a drastickém“ průběhu zabavování farem bělochům v Zimbabwe (knihy „African tears“ a „Beyond tears“ od Catherine Buckle – zimbabwijská bílá exfarmářka), „Into Africa“ od Richmond a Gestrim – nahlédnutí a porozumnění africké kultuře jako i John Hollaway – zimbabwijský autor 4 knih týkajících se otázky na pomoc Africe, chudobě apod. – první díl „All poor together“, následuje „A Great Deal Of Nonsense“, třetí díl „Saving Africa!“ a o světové finanční ekonomice „The Burning Of The Bankers“ – VŘELE DOPORUČUJEME každému, kdo jakýmkoliv způsobem smýšlí o pomoci a dotování, třeba se mu očička otevřou a jeho pohled se zobjektivní!).

Místní antikvariát či prodejna použitých knih, nebo jak to chcete nazvat, jsou plné zajímavých knih nejen o problematice týkající se Afriky, ale i různé zajímavé cestopisy a knihy o historii, o kterých na našem trhu nejspíš nikdy neslyšeli a myslíme, že by bylo dobré je u nás najít, neboť ukáží i druhou stránku pravdy či lži a rozsvítí světlo v masách lidí jenž jsou zatemněný a zaslepený mediálními blafy, které se mnohdy ani nezakládejí na pravdě. ;o( Omlouváme se za tuto vsuvku, ale chat s Erikou a Gertem nám vzal nejen dech, ale v tu chvíli i chuť k jídlu po historkách, kterých se černí Afričani dopouštěli a stále ještě dopouštějí na bělochách, kteří třeba v případě JAR jsou původnějšími obyvateli než momentálně se roztahující Zulu lidé. V některých případech se ani nedá mluvit o lidech, pro brutalitu jakou používali při násilnostech na běloších. Podobné historky jsme četli a slyšeli od mnoha na sobě nezávislích lidí…. Čtěte, poslouchejte a ptejte se, aspoň budete chytřejší. (VĚNOVÁNO VŠEM FANATICKÝM POMOCNÍKŮM A PŘÍSPĚVKÁŘŮM)… Déšť neustával, na noc jsme si tedy stan vybalili uvnitř velké prádelny, nebyla jiný možnost.

Pondělí 13. července – 19. července 2009

… Ráno stále přicházel a odcházel déšť, stan byl jako houba, tak jsme vše nacpali do auta, sbalili se a vyrazili na policii. Policajt-běloch nám dal kopii zápisu a pár rad co můžeme dělat, i když proti Černému se nedá dělat vlastně nic, platit nebude a nebude. Nicméně rady využijeme.

V Kapském městě jsme sjeli nějaké potřebnosti, moc času člověk nemá otevírají ráno v 8 nebo v 9 a zavírají mezi 4 a 5hod. Nocovali jsme kdesi na parkovišti směr Chapman’s peak, pořád lilo, jako už celý den. V úterý jsme náhodně zastavili v autoelektrice „Battery expres“ (GPS S 33°55.547′ E 018°24.770′ ), auto trošku stávkuje a pořád vypouští na povrch nějaké neduhy, tak krom nabouraného boku, je to problém s dobíjením nebo spíše nedobíjením druhé baterie, tím špatná funkčnost invertoru atd, a nějaké chroupání v podvozku. Elektrikář vše zkontroloval a našel jen plně vybitou druhou baterii, kterou vzal nabít – celé za 60,-Kč, za rohem jsme našli klempíře „Cape Town Panelbeaters“ ( pro ty, co by náhodou měli problém, je to o ulici výš od „Battery expres“, okolo pak je to ostatní). Do celé opravy se mu nechtělo, po nějaké chvíli povídání jsme se domluvili, že udělají aspoň hrubou úpravu a zprovozní dveře a okno. Na druhý den bylo hotovo a i s trošku srovnaným bočním a spodním rámem to stálo ani ne desetinu ceny za kterou by jiní udělali sice celou práci, ale mnohé zbytečně a my bychom mohli letět domu rovnou z Kapského města ;o( . S dodělávkou si poradíme.

V další dílně „Supa quick“ nám kluci prohlédli spodek, neboť nikdo nevěděl odkud ten zvuk jde. Nakonec se objevil ve třmeni na listových pérech. Naštěstí! Promazali vše a nechtěli nic, tak dostali aspoň na pár piv nebo kafíček.

Každý den lilo jako z konve, na Stolovou horu jsme vydupat nemohli, lanovkou je to pro lenochy a stejně tam leze každý, nám se více líbil Devil’s peak, který sousedí se Stolovou h. Navštívili jsme jen přilehlé pláže a část města Bokaap, kde žije spousty Muslimů i jiných kultur a povětšinou maximálně patrové domky mají každý jinou pastelovou barvu.

Z Kapského města jsme odjížděli s dokoupenými potřebami, zkontrolovaným a opraveným autem, vypranými všemi věcmi (zlaté samoobslužné prádelny ;o) ), a doplněným deníkem atd. No jo, sice civilizace, ale daleko od té pravé divoké Afriky! Po pobřeží jsme se nasměrovali na Hermanus, pobřežní cesta ale byla zavřená, vzali jsme to tedy po jiné. Přenocovali jsme na vedlejší slepé ulici u tzv.“Pringle bay“.

Brzy ráno, tentokrát lépe vyspalí, po snídani a se známkami mnohem krásnějšího slunečného

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .