0
0

Středa 24. 3. 2010:

Po budíčku v tradičním čase (7) a snídani odjeli všichni k buddhistickým chrámům, jen já jsem se od nich oddělil a šel jsem se postavit do fronty do mauzolea Mao ce tunga. Podle paní průvodkyně tam budu čekat přes 2 hodiny (protože tam byla dneska fronta obzvláště dlouhá – zatočená skoro až k východu z mauzolea, tipovali v autobuse, že budu čekat 3 hodiny). Do fronty, která byla ve 4 stupu, jsem se postavil přesně v 9. hodin a byl jsem jediný bílý, kterého jsem viděl. Oproti Moskvě se (překvapivě) pořád šlo, takže jsem se rychle posunoval dopředu. Kousek před prvním rozdělením fronty stál nějaký policista, který už vepředu někoho z fronty „odeslal“ pryč. Čekal jsem komplikace, které taky přišli. Nějak mě oslovil, ale naštěstí jsem pochopil, že se mě ptá (něco ve smyslu), jestli mám pas. Začal jsem ho vytahovat z podbundy, ale na to pokynul, že dobré a pokračoval jsem dál. Další mi pak říkal, že se nesmí fotit, tak to jsem odsouhlasil (foťák jsem stejně neměl a mobilem by to nemělo cenu – navíc nefungoval 100%…). Pak se už 4stup rozdělil na 2 fronty, které taky pořád postupovaly pomalu, ale jistě dál. Následoval vstup do nízké budovy, kde byly bezpečnostní rámy-6 vedle sebe. Vše se muselo vytáhnout z kapes a sundat čepici. Prošel jsem bez problémů a opět jsem byl upozorněn, že žádné focení (tou dobou už jsem měl mobil raději i vypnutý). Odcházející z místnosti vytvořili zase dvojstup a šlo se do mauzolea. Před vstupem prodávala nějaká civilní pracovnice za 1 juan leták s fotkami z mauzolea. Samozřejmě ho mám. Bylo 9:35 (!!!) a už jsem vcházel po schodech do budovy. V první místnosti byla velká bílá socha Mao ce tunga s obrazem hornaté Číny obložena květinovou výzdobou. Kousek za dveřmi byla velká schrána na odkládání donesených květin (žluté). Bylo to zajímavé a celkově netradiční. Zrovna kolem mě nikdo nebyl, tak jsem procházel pomalu a pozoroval detaily… V druhé místnosti už ležel sám Mao ce tung. Procházelo se kolem něho asi ve 3 metrové vzdálenosti – jen z jedné boční strany. Byl za dvojitou skleněnou zdí – jedna klasická – kvůli vlhkosti a ventilaci a druhá kousek od návštěvníků. Na konci místnosti (u hlavy) stáli jen asi 2 vojáci, kteří hlídali a pozorovali. Taky mě ještě nikdo netlačil, tak jsem šel pomalu a prohlížel pořádně. Vypadal o trochu pěkněji než Lenin. Následovala třetí místnost, kde byly 2 pulty se suvenýry – knížky, přívěsky, hrnky, DVD, … . Já jsem si koupil umělohmotnou kartičku se symbolem mauzolea a fotkou 1.místnosti. Z mauzolea jsem odcházel v 9:46. Sraz se zbytkem skupiny a oběd jsem měl ale už ve 12:30, tak jsem se vydal do paláce Tian an men. Při vstupu byl velký nával – opět samí malí, žlutí, šikmoocí – ale dovnitř jsem se dostal. Za vstupním obranným valem následovalo „náměstí“ a další již placené paláce. Byla škoda, že na prohlídku jsem už zase neměl tolik času, protože (za frontou) byla možnost u pokladny zapůjčit si českého!!! audioprůvodce. Prošel jsem si tedy bezplatnou plochu paláce a vydal jsem se ven, k nové opeře / divadlu. Zrovna z něho vycházeli policisté a další uniformovaní na ně čekali venku v slavnostním postavení. Prošel jsem kolem a vydal se hledat (jen zastavit – protože tam jezdili pořád nějaké) taxíky. U křižovatky – kde zastavil na červenou – jsem na jeden volný zaklepal s nějakým univerzálním dotazem jestli je volný – taxikář mě pochopil a přikývnul, tak jsem nastoupil. Adresu, kam mě má odvézt jsem měl napsanou na papírku – v čínštině, tak jsem mu ho ukázal a jelo se. Nástupní taxa byla 10 juanů a další ujetá vzdálenost naskakovala na taxametru postupně po 1 juanu. Bylo zajímavé, že to další naskakování začalo až po dost velké ujeté vzdálenosti – ne klasicky 10 + vzdálenost. Taxikář mi zastavil přímo před hotelem – ještě mi ukázal, co je to přímo za budovu. Jelo se asi 20 minut s výslednou cenou 26 juanů. Dal jsem mu 30 a byli jsme oba spokojeni (zkuste u nás říct, že chcete jet po městě 20 minut, ale že máte jenom necelých 90 Kč…). Jarce Ludwigové jsem napsal, že už na ně čekám před hotelem – odepsala, že už tam pojedou. Tak jsem se procházel okolo – vždy ale s dohledem na cestu u hotelu. Jenže když jsem čekal už asi 3 hodiny, napsal jsem zase, kde jsou a Jarka odepsala, že už jí (?!?!?!) v nějaké administrativní budově u toho hotelu. Po výměně ještě jedné série SMS jsem měl popis budovy, tak jsem se vydal asi 300 metrů směrem k jakémusi autobusu (ale ne našemu) s tím, že tam třeba přijeli druhou křižovatkou, náš autobus stojí před tímto a tak jsem je neviděl. Naštěstí to všechno tak bylo!!! U vchodu jsem potkal naši pekingskou průvodkyni, tak to bylo úplně OK, protože mě vzala přes „vstupní kontrolu“ na oběd. Něco mi tam ještě nechali, tak jsem se ještě taky dobře najedl. Po obědě se jelo ještě někam (ale nemám napsané kam – ani fotodokumentaci) a k večeru zpátky na hotel, kde jsme mohli udělat poslední hygienu, dostali jsme balíček na večeři a následoval odjezd na nádraží. Už ráno jsme si zabalili velké kufry (tentokrát bez tekutina a gelů), které jely stejným vlakem bez nás. Cestou autobusem chvíli jemně mrholilo, což byl jediný déšť, který nás v Číně potkal. Před budovou nádraží (hlavní pekingské – jedno z největších na světě) byla ještě možnost dokoupit poslední drobnosti v obchůdku. Při vstupu do budovy kontrolovalo několik pracovníků platnost jízdenky, následovala rentgenová prohlídka zavazadla a projití bezpečnostním rámem. Dostali jsme se do obrovské haly s velkým pragotronem, kde bylo kromě čísla vlaku, cílového místa, času odjezdu napsáno i číslo čekárny, ze které se do vlaku dostaneme. Dlouhou chodbou jsme se dostali do čekárny číslo 9, kde nám u vstupu kontrolovala další pracovnice správné číslo vlaku. Čekárna byla plná – čekalo se tam na víc spojů. Po asi 30 minutách čekání vyhlásili, že se do našeho vlaku Z19 – směr Xian může nastupovat. Teprve poté mohli cestující odejít z čekárny, nadchodem dojít na nástupiště a nastoupit do vlaku – vozu na místence. Při odchodu z čekárny i při vstupu do vlaku nám opět kontrolovali jízdenky! Většina z nás si ještě udělala noční záběry vlaku na pekingském nádraží, ve velké – zdvojené motorové lokomotivě byli 3 lidi – včetně jednoho uniformovaného. Náš vlak Z19 měl označení „manažerský vlak“, lůžka jsme měli hned v prvním voze – z asi 15, kupé po 4 osobách. Odjeli jsme o 2 minuty dřív (v čekárně bylo něco psané, že odbavení na vlak končí 5 minut před odjezdem!). Jízda byla velice pohodlná – bezstyková kolej, žádné nerovnosti koleje – žádné vylívání pití – ani při stálé rychlosti asi 100 km/hod.

Čtvrtek 25. 3. 2010:

Spánek byl v pohodě. Před příjezdem do Xianu jsme sledovali okolní krajinu a vesnickou zástavbu. Do Xianu jsme dojeli s 20 minutovým náskokem. Následoval přesun s novým místním průvodcem autobusem do hotelu Xian na snídani v promrzlé hale. Opět na nás čekaly švédské stoly, ale s větším výběrem – včetně čerstvě usmaženými amoletami. Po snídani už nám dorazily kufry na recepci, tak jsme měli chvíli na odvoz na pokoj a případné převlečení, nebo rychlé vybalení potřebných věcí. Následoval odjezd do místního muzea, kde jsme mohli poprvé obdivovat (část) terakotové armády – a samozřejmě spoustu dalších památek. Poté jsme jeli do místního divadla Dynastie Tang – naproti našemu hotelu – kde jsme měli v sále zajištěný oběd – opět formou švédských stolů. Bylo to úchvatné – obědvat v nádherně zdobeném divadelním sále, z reproduktorů hrála jemná muzika, místní kuchař dělal „v přímém přenosu“ čerstvé nudle, které jsme pak mohli sníst v polévce. A něco neskutečného bylo na WC, kde po vykonání potřebného pikolík každému pustil do umyvadla vodu, „pumpnul“ mu do rukou voňavé mýdlo, podal 2 papírové ubrousky a při odchodu popřál pěkný den a otevřel dveře! Následovala 30-40 minutová jízda do sousedního města na terakotovou armádu. Od vstupu jsme jeli elektromobilem přímo k výstavním halám. V jedné se promítal film (na 360* kulatém plátně) o historii armády – včetně jejího objevení, v předsálí prodávali suvenýry, knihy podepisoval poslední žijící objevitel armády. V další hale – největší – byla známá výstava přímo vojáků – tak jak je našli archeologové – ale už ve vystavovatelném stavu. Prostor haly byl po stránce stavební úchvatný sám o sobě, natož ještě to co skrývala. Odhaduje se, že armáda obsahuje 9000 vojáků, 6000 jich bylo již objeveno a vykopáno, 3000 jich je vystaveno. Vojáci jsou v obraných a bojových formacích. V další hale byla ukázka neúspěšných vykopávek, v další pak vykopávky v postavení – jako když se vojáci radí. Jeden výkop byl zajímavý tím, že byl vidět jen zadek koně. Poslední hala obsahovala jedinou nepoškozenou sochu terakotového vojáka – jak ji archeologové našli a jednu sochu ještě s malým zbytkem barvy. K tomu ještě 2 terakotové kočáry s koňmi a další už malé sošky. Přímo v areálu se moc suvenýrů neprodávalo (mimo těch knih,…), ale před areálem se to prodejci jen hemžilo. Nakoupit se dalo pohledy, magnety, sošky, leporela, … Nakoupil jsem hodně věcí – každá za 10 juanů. Pořád bylo jasno, teplo, slabý vánek. Odtud jsme jeli zpět do Xianu, kde jsme navštívili výrobnu hedvábných koberců s ukázkou práce a možností prodeje – opět se slevou. Po prohlídce jsme už jeli do hotelu, kde byla večeře ve stylu „Hop Top“- udělej si večeři sám. Každý měl svůj hrnec s vodou, ve které se už bylo něco málo koření a přísad. Zbytek si každý doplňoval sám. K dispozici bylo maso, sýr, koření, nudle, kořínky, houby, omáčky,… Po večeři se nás několik vydalo na procházku městem – k Jižní městské bráně (v mohutných 11 metrů vysokých a 10 metrů širokých hradbách – které nikdy nebyly dobyvateli proraženy). Protože v Číně slaví kromě klasického nového roku ještě místní Nový rok ve znamení zvířat na konci února, bylo ještě okolí „vánočně“ vyzdobeno světly na stromech. Byl to zvláštní pocit – na konci března. Po příchodu dopsání deníku a spát v 23:45.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .