0
0

Tak jsem se dočkal, je 4.7. 2002 a já sedím na Holešovickém nádraží a čekám na vlak. To by nebylo nic zvláštního čekat na nádraží na vlak, ale tenhle bude něčím jiný, bude první z mnoha, na které budu já a můj kámoš Andy tento měsíc ještě čekat, a které nám umožní splnit si naše sny a prožít ta největší dobrodružství, jak jinak. A co, že jsme si to vysnili?

SKANDINÁVII – Švédsko a Norsko – dostat se za polární kruh, projít několik národních parků, poznat tamní přírodu a jak tam žijí lidé, užít si půlnoční slunce a zbavit se určité sociofóbie, alespoň z mé strany…atd. Je toho hodně a teď už musím jít, blíží se 17 hod a s ní i EC Hungaria, v níž už z Pardubic sedí Andy.

Asi se někdo může divit, proč vyrážíme vlakem, když se jedná v Evropě o nejdražší způsob cestování, tak to hned vysvětlím, existuje taková celoevropská sleva, Inter rail pass –26 (to se týká nás) a pro starší +26. Pokud chcete navštívit skandinávské země musíte si koupit tento pas pro 2 zóny. S cestovním pasem v ruce vás kdekoli u mezinárodní pokladny mile obslouží (ale taky nic nevysvětlí, alespoň u nás) a budete o 220 Euro lehčí. Za tuto cenu vám spřátelené dráhy k ČD ve vybraných zónách poskytnou bezplatnou přepravu neomezeně ve 2.třídě a budete jen připlácet v případě, že vámi zvolený spoj bude EC, IC, EN…a nebo bude nutná rezervace!!! Bohužel námi vybrané zóny začínají až na německé hranici a nepodařilo se mi uplatnit 50% slevu (v mateřské zemi až na hranici první zóny), která byla ve výše uvedeném passu inzerována, a tak kupuji lístek Praha Holešovice –Berlín s pomocí junior pasu za 264 Kč (tato cena je složena ze 3,60 euro jako příplatek za EC v Německu + zbytek cesta na hranice). Chudák Andy, slečna v Pardubicích mu nějak zapomněla prodat lístek až do Berlína a tak ho to stálo ve vlaku o 1 Euro víc. Ale to nemělo být jediné negativum tohoto dne.

Ačkoli jsem se na to ptal, spoj z Berlína do Malmö ve 22:40 EN s globální cenou byl opravdu perličkou, nikdo mi neřekl, že bude tak drahý. Neuvěřitelných 55 Euro po slevě, za místenku, lehátko a trajekt ze Sassnitz do Trelleborgu!!! To byl pořádný průvan v kapse, ale co dělat v nočním Berlíně s 30 kg na zádech až do rána….jelo se, ale muselo se jít k průvodčímu (nějaký milovník Heleny Vondráčkové, škoda, že jsem nevzal starý desky, mohlo to být třeba levnější) a prosit ho o 2 místa , jelikož tyto vlaky jsou vždy dlouho dopředu rezervovány. Až ćas ukázal, že to byla nakonec dobrá, ale zatraceně drahá volba.

V kupé jsme ještě s 2 mladými Švédy, co se vrací s Prahy a cena překvapila i je.

5.7. 2002 – Jelikož máme být 4 hodiny na trajektu, nařizujeme budík na 5 hodinu ranní, chceme jít na palubu. Ráno už stejně nemůžu spát, ve vlaku je snad 60°C, a tak jsem cestu nahoru uvítal, jen do doby než jsme se vyhrabali k restauracím. Nahoře nejde udělat krok normálně a tak jdeme od stěny ke stěně. Jsem rád, že jsem neudělal kačenku. Venku byla příjemná zima, funěl vítr a slunce se dralo na svět z vln rozbouřeného Baltu. V 9 hodin ráno máme být v Malmö a odtud nás má přepravit nejrychlejší vlak severu X 2000 za příplatek 5,60 SEK do Stockholmu, což by byl pakatel, ale…

..sedli jsme si do vlaku jako u nás, že, ale tady je hned nějaký průvodčí a plynou angličtinou nás vykázal na jiná místa, tato jsou rezervována, a hned jsme museli platit ještě 44,40 SEK za místenku, dohromady tedy 50 SEK, což se nám potom zdálo jako nezbytná nutnost ve všech spojích, jelikož vlaky byly opravdu plné k prasknutí a bez místa by vás vysadili na první stanici. Ve Stockholmu jsme přesně, což se téměř nezměnilo po celou cestu, být někde přesně bez zpoždění, to je pro ČD jen zbožné přání, tady realita. Realitou a to krutou bylo zjištění, že námi zvolený spoj v 17 hod do Murjeku je plný a tak jsem koupil místenky na 21 hod, vyměnil peníze, zatímco Andy hlídal bagáž. Ale co dělat když vlak jede tak dlouho…rozhodujeme se zajít do města, ale to předpokládá zbavit se báglů, co nejlevněji…rozebíráme je a cpeme do jednoho boxu na nádraží za 35 SEK.

A jaký je Stockholm? Ačkoli nejsem milovník procházek po městech, tak na mě toto město udělalo dobrý dojem. Čisté město se spoustou kanálů, lodí, historických budov a přes záliv asi každého, jako nás, upoutá zábavný park se svými poněkud ,,drsnějšími“ atrakcemi. A potom, co ani jednomu z nás neuniklo, byla výška místních lidí. Bylo mi jasné už při pohledu na hromadu místa, co máte na nohy ve vlaku, že tu nebudou žít nějací prckové…a ty holky, pánové!!! (dámy prominou, kdyby s námi nějaká jela, tak by si jistě do deníku ulevila v opačném gardu).

Počasí zatím drží laťku vysoko, tak ať nespadne! Ve vlaku s námi sedí zrovna nějaký netypický Švéd, vypadá jak z inkubátoru, nedonošený, ale zato je ukecaný a tak si povídáme o hokeji, pivu a taky o Sareku, jednom z cílů naší cesty. Byl tam se svým tátou, tak jsou jeho postřehy a rady cenné.

6.7. 2002 – Je slabě po poledni a mi vystoupili na konci světa, který se právě jmenuje Murjek, taková díra v lesích, odkud jede autobus do Kvikkjokku, výchozího bodu naší cesty přes Sarek. Moc narváno nebude, mi dva + 2 Němci + stará babka a dědek a asi pár komárů. Autobus dojel a mi se nalodili za 146 SEK, sleva žádná a řidič je první (jak se později ukázalo, taky poslední člověk), kdo neumí anglicky, ale tady by mu to bylo asi fuck na prd. Cesta autobusem je stejně monotónní jako vlakem po Švédsku, vidíte jen nekonečné lesy a občas nějaké to jezero a mírný kopeček, o trochu vzrušení se postaralo jen stádo sobů na silnici, a jak bylo možno soudit z dravé jízdy našeho řidiče (hotovej Arri Vattanen) a rozbitého předního skla, někdy to může být setkání i více vzrušující. Co mě dále pobavilo, bylo to, že autobusák je zároveň pošťák a roznáší noviny, jinak nás nic nerušilo ve sladkém spánku. Něco málo po 16 hodině jsme konečně na místě. Kvikkjokk–brána do Sareku a Padjelanty, dvou největších švédských národních parků s neporušenou přírodou. Jinak tu je heliport a od začátku mraky komárů, takže kraťasy a tričko padají, a oblékáme goretex (to že z něj už nevylezeme, teď netušíme). Hledáme infocentrum. To tvoří jeden týpek, co tam převáží lidi lodičkou přes jezero do parku,. poněkud na nás tlačí a tvrdí, že lepší je jít delší ,,trip“ po Padjelataleden než po nudné Kungsleden. Mi chtěli stavět stan a odpočinout si, ale dává nám slevu z 80 SEK a person na 50 SEK, nakonec jsem to ukecal na 50 za oba. Stejně veze nějaké své přátele na projížd´ku, jsou moc fajn a všechny moje otázky ohledně cest v parku, počasí zodpovídají, ještě jsem mu střelil 0,5l rumu za 50 SEK, ani jsem ho nenutil, řekl si o to sám, znal ho z doby před 10 lety, když se opil s nějakými českými průkopníky.

Tím ovšem radostné události skončily, teď nevím jestli to mám vůbec dál psát, abych někoho nevyděsil hned na začátku, ale je to deník, takže podle pravdy…připadalo mi to zpětně jako výsadek speciálních jednotek někde do džungle v Kambodži. K prvnímu místu, kde bylo možno stanovat nás dělily 3 km (asi 1 hod ostré chůze), nejhorší 3 km v mém krátkém životě, stručně bych to nazval ,,zbroceni potem a krví“. Vedro, mokro, vysoká tráva, keře, padlé kmeny, bahno a neuvěřitelné množství hladových komárů z toho udělaly opravdu pikantní záležitost. Každopádně jsem litoval, že jsem šetřil a nekoupil si jako Andy moskytiéru, repelent značky Autan firmy Bayer byl celkem fajn, ale jen do určité doby, a tak nezbylo než šlapat zahaleni od hlavy až k patě. Přesto se mi přes malý otvor v bundě dostávali na obličej, dýchal jsem a polykal komáry a z čela stíral s potem krev, skoro jsme s těmi těžkými bágly běželi, úplně vyčerpáni jsme stanovali u první větší řeky, těch malých bestií zde o poznání ubylo, ale to už jsem přestával vidět na pravé oko…a v noci přišla první bouřka.

7.7. 2002– Je ráno, vyjasňuje se a sluníčko rychle vysouší stan, balíme, a vyrážíme směrem k Njunjes, kde by už nemělo být tolik komárů, aspoň to ty lidi říkali. Cesta byla hodně rozbahněná, vedla lesem a močály, takže chodníčky tvořené dvěma prkny byly často vítány, o vzrušení se jen postaralo setkání s losem, tohle majestátní zvíře se nám v celé své kráse ukázalo na několik okamžiků, když stálo v řece. Bylo vidět losí zkušenosti, u proudících řek bylo těch malých hajzlíků míň. Ti nás mile popoháněli až sem do Njunjes. Krásné místo, již nad hranicí lesa, s blízkou řekou a vodopádem, bez komárů!!!, a fajn dědou, co nás zval hned do srubu, nejdřív jsme to odmítli, a jedli a seděli venku, ale jak to tu chodí, počasí se mění rychle, a tak nás déšť zahnal na hodinku dovnitř. Sedíme u stolu a taky se porozhlížíme po místnosti, jsou tu patrové postele, kamna, knížky a časopisy pro dlouhou chvíli, ale zůstat tu nechceme, je to sakra drahý a k další chatě je to jen 6 km. Max (to je ten hodnej děda) nám ale poradil, že lepší místo na stan je asi 3 km za kopcem u řeky. Mysleli jsme si, že dojdeme dál a že to bude pohoda, ale to následné stoupání bylo hodně ostré, a tak jsme se utábořili u řeky. Fajn místo, fouká studený vítr, tak snad budeme chvíli bez našich žravých ,, kamarádů“. Konečně se můžeme umýt a v klidu najíst (vaříme teprve první pořádné jídlo (špageti s těstovinami)). Andy ještě ze sebe vymáčknul poslední energii a chce se jít podívat k blízkému vodopádu, zrazuji ho od toho, chci abychom šetřili silami, jelikož po dnešních 20 km se pravdu čerstvě necítím a zbývá ještě asi 130 km do cíle v Ritzemu. Musím tady napsat, že se opravdu nevyplácí jít něco takového v nových botách, Andy je měl o něco déle, a tak si zatím nestěžuje. Musím si na zítřek olepit malíčky. A taky by byla dobrá asi nějaká fyzická aktivita před cestou, takový malý kondiční trénink, ale kde vzít čas a nekrást…

8.7. 2002 – V noci jsem se probudil zimou, spacák nějak nestíhal…později jsem litoval toho, že jsem se na noc nenabalil. Ráno v 10 hodin vyrážíme, posnídali jsme pudink s vločkami, a máme před sebou 16 km. A opět jen vedro, močály, komáři, za polárním kruhem jsem čekal něco trochu víc ,,cool“, no co se dá dělat. Táhlým údolím stoupáme k Tarrekaisestugan (3 km od místa stanování, těžký terén). Ptám se holky, co tam slouží, jak vypadá cesta dál. Moc nás nepotěšila, asi po 2 km nás prý čeká brod a upozorňuje, že tam může být hodně vody v řece, ale je prý ,,suchý“ rok, tak to nebude snad tak dramatické. Suchý rok??? To bych nechtěl vidět ten mokrý. Teď stojíme před asi 4 m širokou říčkou, voda je bohužel hlubší a dost prudká, aby se člověk pokusil projít v ,,Goretexkách“. Rozhodujeme se zout a přejít to v sandálích. Je zajímavé, že za celou dobu jsme potkali jen 4 lidi na cestě, a tady se to nějak naakumulovalo a hned tu brodí ještě 4 lidi v protisměru a došla nás nějaká sedmičlenná skupinka. Někteří to přeskakují přes kameny, ale pro nás s mnohem těžšími zavazadly by to byla hotová sebevražda. Ale projít tu vodu taky nebyla žádná sranda. Už jste se někdy procházeli v žiletkách?

Kolem 18 hodiny jsme se doplazili na Sammarlappstugan. Nasadil jsem ďábelské tempo na poslední úsek, Andy ho jsem nechal za sebou, zjistil jsem, že když jdu dost rychle, tak si ty parchanti nestíhají sedat ( jo mluvím o těch bestiích, komárech). To jsem netušil, že tento večer a příští ráno budou asi to nejnepříjemnější, co za celou dobu zažijeme. Popis situace stručně asi takto: Komáři, komáři a komáři…to jsem už psal, ne? Zahaleni a nasáklí repelentem jsme postavili stan, vařit šel statečně Andy, má aspoň krytý obličej moskytiérou a já zatím píšu tohle. Když jíme, ve stanu to hučí jak v úle, jsme jak ve vězení, tropiko je zevnitř celé černé, to jak je pokryto komáry a dalším hmyzem. Pohled na naše těla je žalostný, všude samé tvrdé boule a strupy, neškrábat se je opravdu otázka silné vůle, bylo by to ještě horší. Ani se netěším na ráno. Usnout nám nedělá problém, i když je stále světlo, jsme utahaní jako koťata.

9.7. 2002 – Celé dopoledne se balíme, je to dost bolestivá záležitost, rozhodl jsem se přerovnat celý bágl, k tomu mi posloužil jeden ze srubů, tam byly jen desítky a ne stovky komárů. Čeká nás 13 km, ale bude to náročným terénem, stále nahoru a opustíme Sarek a půjdeme Padjelantou směrem k Tarraluoppastugorna (ty názvy jsou fakt super, hlavně když se na něco ptám). Trasa byla již pestřejší, šli jsme na hranici lesa, takže jsme si mohli vychutnat pohled již na první zasněžené hory v dálce, komplikace přinesly jen dva brody, které se štěstím daly projít v botách. Andy toho štěstí tolik neměl a nabral si do boty, což byla taková malá tragédie. Horší myšlenky začaly napadat mě, jelikož jsem při skoro každém došlápnutí cítil ostrou bolest v levé noze, nešlo se nám tedy zrovna lehce. Až později jsem pochopil, že mi prochladla noha předminulou noc, jelikož pak jsem spal už více oblečený , a bylo to v pohodě, bolest zmizela. Uvařili jsme jak jinak než spaghetti a jdeme spát, musíme zítra nějak vyřešit tu Andyho botu. Vyjasnilo se a bude asi pěkná kosa.

10.7. 2002– Již v noci mě probudil silný déšť a ráno to nevypadá růžově, jdu se zeptat správce kolik by chtěl za usušení bot, když zapneme v sušárně kamna. Mávnul jen rukou, zapnul je a šel na ryby. V blízké řece jich je prý, jak řekl MAXIMUM. Sedíme asi 2 hodinky ve srubu, nechal jsem tam nějaké zbytečné věci( bonbóny, deodorant, vodu po holení), abych ulehčil noze. Hned za mostem, kde jsme spali, se cesta prudce zdvihá a směřuje do hor, doposud ukrytých v hustých černých mracích, na Tuottarstugorna. Ale změny jsou tu opravdu rychlé, boty uschly a mraky se zvedly, takže můžeme jít. Bude to, převzato od silničních cyklistů, taková horská etapa s vrchařskou prémií a hned na úvod (200m převýšení na 2 km).

Teď už sedíme ve srubu na Tuottaru, za okny je psí počasí, dohnala nás bouřka, která nás celou cestu popoháněla, takže původně plánovaných 6 hodin se scvrklo na 4 hodinky. Nechtěl bych, aby nás to zastihlo někde venku. Za 3 hodiny je po bouřce a mi jdeme hledat flek na stan. Jdu se zeptat správce, kde je nějaké dobré místo. Bylo to moje první setkání s Laponcem (chlap jak hora, dlouhé šedé vlasy a super anglický přízvuk, hned bych ho dal do filmu, když řekl:,, everywhere in the mountains“, tak jsem mu fakt věřil…). Po okolí se potuluje 7 členů malé expedice vedené vůdcem z STF (nějaká švédská turistická federace, co se stará o ty sruby a cesty). Jsou našimi souputníky již dva dny, ale jsou o dost rychlejší, což je způsobeno, tím, že spinkají v chatičkách, ale jsou moc fajn, a baví se se mnou o naší zemi i o Švédsku. Jediné, co mě moc nepotěšilo, je to, že zítra asi po 2 km budeme opět brodit bez botiček, ohlaláááááá.

11.7. 2002 – Tak dneska je před námi 19 km a jako cíl je jezero Virihaure a laponská osada u něj, Staloluokta. Vyrážíme v poledne, jelikož vaříme a taky mi není poněkud jasný styl balení Andyho báglu, já totiž strašně nerad na něco nebo někoho čekám, ale tady mi asi nic jiného nezbude. Dva kilometry za námi a já se opět zouvám, voda je opravdu osvěžující, Andy zkouší techniku boty a návleky (ty já nemám) a to úspěšně. První část cesty byla super–hory, jezera, říčky, sníh…prostě nádhera a na konci této části byla perlička v podobě řeky s vodopádem, kde jsme se ve slušném pařáku, konečně mohli vykoupat celý. Teda po pravdě, jen Andy tam ,,vlítnul“ celý, já se spokojil s očistou u břehu. Ale to by bylo moc štěstí najednou…ušli jsme asi kilometr a začalo to nanovo – vedro, komáři a navíc jsme si nevzali vodu do zásoby (normálně je to blbost se s ní tahat, všude teče fantastická voda, tak stačí mít po ruce hrnek) a tady nikde ani kapka, ale abych si pořád nestěžoval, konec této cesty byl absolutně neuvěřitelný, sice jsme museli jít opět do kopce, ale odměna byla opravdu sladká. Pohled na obrovské jezero obklopené zasněženými horami, po pravé ruce přitékající řeka s mohutným vodopádem a dole pod námi malá osada Laponců, byl k nezaplacení…jsou věci, které si za peníze nekoupíte. V 19 hodin stavíme stan na břehu jezera, je teplo a jasno, možná, že poprvé uvidíme ,,půlnoční slunce“, jsme totiž již 3 dny zpožděni, ale dole v údolí, nebyla nikde vhodná příležitost a taky počasí nepřálo.. Jdu se podívat do místního shopu, je to asi 0,5 kilometru od jezera, taková malá kůlnička, ale ceny jsou světový, to se dalo čekat, spolu s turisty sem to jídlo lítá vrtulníkem (700 SEK za cestu do Ritzemu nebo do Kvikkjokku a person, to snad ani není tak drahý, když chleba stojí 16 nebo místní 20 SEK, který byl fakt dobrý, trochu nasládlý, ale zasytil). Ještě kupujeme půl litru benzínu do vařiče za v přepočtu 120 Kč za litr!!! Andy chce spát pod širým nebem, nebráním mu, stejně vím, že se brzo vrátí do stanu, venku začínají řádit malí Drákulové. Kromě sluníčka nás hřeje 81 km v nohách a jelikož nás čas netlačí, dáme si zítra ,,day off“, bude fajn se tu jen tak den válet a podívat se po okolí.

12.7. 2002 – Je ráno a je větší ,,tma“ než o půlnoci. Venku zuří správná severská bouře. Hustý déšť, že máme pocit, že tam venku někdo stojí s hasičskou stříkačkou.Vítr vykouzlil na jezeře obstojné vlny, za které by se nemuselo stydět ani nějaké moře, stlačil rtuť teploměru hluboko pod 10°C, hmm, to jsou věci, včera 25 a dneska taháme z báglů rukavice, kulichy a fleecová bunda je mým milým přítelem po celý den. Snažím se spát, Andy se snažit nemusí, ten spí vždy jak dřevo, chvíli se snažím doučit nějaká slovíčka, abych lépe rozuměl, ale neudržím slovníček dlouho v ruce, snad bude zítra líp. Protože jen tak ležet víc dní ve stanu by se dost prodražilo.

13.7. 2002 – Ráno neprší, ale silný vítr nám stále dopřává pocit opravdu až arktický, ale první část cesty do Arasluokty vzdálené 12 km nás hned zahřeje, skutečně prudký výstup. Cestou se mi nějak ztrácí Andy, má na patách slušné otlaky, asi to sušení bot? A jde se mu do kopce opravdu mizerně, narážíme opět na naši skupinku 7 Švédů. Jedna paní mi pro Andyho dala nějaké polštářky, ale ty se moc neosvědčily, byly spíše na puchýře, mnohem více bodlo, že nám dali nějaké sušenky a kus chleba se sýrem se sobím masem, fakt těžký pohodáři. To jsem netušil, že je vidíme naposled. Pak přichází na řadu opět sestup k jezeru, je to technicky hodně náročný úsek, nahoru a dolů, hodně kamenů, já si jako obvykle pomáhám holemi, jak to jen jde. Andymu se s nimi prý moc dobře nejde, asi záleží dost na tom, co máte silnější, jestli nohy nebo ruce a záda. V Arasluoktě musíme něco udělat s Andyho patami, prosím nějaké lidi, jestli nemůžeme zůstat na chvíli u nich v chatičce, venku se totiž nevyplácí dlouho zůstávat, pokud nejste dobrovolný dárce krve… Je to manželský pár z Brém, Němci, ale paní byla Polka a ráda si zavzpomínala, jak k nám jezdila na pionýrské tábory a jak bylo super, že mohla spát pod širákem, že to nikde jinde neviděla jen u nás, však Andyho si taky někdo v Staloluoktě fotil, když si šel lehnout ven. Zaplatili i za nás, tak jsme se aspoň najedli a udělali čaj. Rozhodli jsme se dorazit ještě asi ke 4 km vzdálenému mostu, ať to nemáme zítra moc dlouhé, čeká nás totiž další horská etapa.

Zítra Andymu nebudu závidět, hned za mostem se cesta opět prudce zvedá, s těmi patami to bude mít krušný, navíc se mu nějak podařilo jednu nohu umrtvit, asi si moc stáhnul boty a skřípnul nerv, rozhodujeme se zkrátit pobyt v parku na minimum, zbytek cesty chceme urazit za max. 3 dny. To znamená zítra dát minimálně 20 km!

14.7. 2002 – Počasí nám zase ukazuje svou lepší tvář, zato při pohledu na profil dnešní ,,královské“ etapy se mi ta moje křiví. Pozitivem prvních 6 km tak byla jen druhá možnost se vykoupat a vyprat věci a potom při lehkém obědě sledovat losího samce na protějším svahu, tím ovšem výčet pozitiv končí a nastupuje nemilosrdné stoupání nenápadně připomínající černou sjezdovku a pak stejně zničující klesání k soustavě tří mostů, které nás přenesou přes Vidjáguojkku a přiblíží Kutjaurestugan, ale to by znamenalo ujít 27 km. Rozhodneme se u mostů….ležíme před nejdelším mostem naší cesty v parcích, zrovna před ním panikaří jedna starší paní, ani se jí nedivím, na první pohled nejeví most velkou stabilitu (ale co chcete od dvou prken na ocelových lanech). Ke Kutjaure to je ,,jen“ 7 km a zítra nám bude zbývat k lodi do Ritzemu jen posledních 17 km, rveme do sebe rychlé zdroje energie (tabulku čokolády a dva big corny – tady by to odpustili i lidem s nadváhou, Andy už neví jak utáhnout kalhoty, na konci bude snad vážit míň než ten jeho bágl) a vpřed, to nás nese jen vůle…po 8 hodinách chůze a 2 hodinách lenošení u vody usínám úplně grogy. Ještě jedna věc nás dneska mrzela, viděli jsme velké stádo sobů na sněhových polích, ale bylo to moc daleko pro náš foťák i naše nohy.

15.7. 2002– Vstáváme pochopitelně hodně pozdě, cíl je jasný, Vaisaluokta, odkud jezdí dvakrát denně loď do Ritzemu (8:30 a 15:30). Ale od toho nás ještě dělí 17 km, které nebudou procházkou růžovou zahradou.

Sedíme a cpeme se asi v půli cesty v jednom z mála windsheltrů, jelikož venku jsou komáři, ačkoli jsme hodně vysoko a je tu kolem mnoho sněhových polí. Do konce chybí 9 km…a ty stály opravdu za všechny peníze, Andy mi říká, že jít to obráceně, tedy začínat ve Vaisaluoktě, tak to vzdá hned na začátku toho stoupání od jezera. No já osobně bych to snad raději lezl nahoru, dolu strašně trpěla kolena, brzdil jsem o vše, co se dalo. Andyho jsem nechal daleko za sebou a on se mi pak ještě ztratil, takže dorazil asi hodinu po mě a byl poněkud naštvaný. Mezitím jsem postavil stan blízko přístaviště, ale míst na stany je tu minimum, asi 3, dvě pro malý a jedno pro větší stan, ale dobře by se tu vyspal snad jen fakír.

Tak a je to za námi téměř 150 km naprosto užasnou krajinou a jediné, co mi teda kazí super dojmy, jsou ty komáři, je sice pravda, že po 2-3 dnech je už nějak nevnímáte, ale klid na posezení před stanem nebo na umytí vám skoro nikde nedají, ale myslím, že to stálo za to se zakousnout a projít si to, dozvíte se nejen hodně o místní zemi a lidech, ale taky o sobě, a to je možná to nejlepší, co vám tohle může dát. Dobrou noc.

16.7. 2002 – Chceme se umýt!!! Jo tak takhle bych mohl dneska začít, ale znáte to, chtít nestačí…řekli jsme si, že se umyjeme v Ritzemu a pojedeme do Gallivare odpoledním autobusem už jako lidi, ale… po nalodění začalo obstojně pršet a tak si užíváme za 155 SEK a person plavbu a myšlenky na umytí soustředíme do Gallivare. 9:30 odjíždí autobus a to nás každého přijde na 185 SEK. Kolem 13:00 jsme v Gallivare na nádraží a jaké to překvapení, poslední vlak do Narviku, což je další významný bod naší cesty, jede za 22 minut. Takže neváháme a za 50 SEK kupujeme lístek. Pohledy spolucestujících jsou opravdu pátravé, asi opravdu nevypadáme jako něco, co by mělo cestovat v přeplněném osobním vlaku. Nevadí v Narviku bude dost času, udělat ze sebe hezký kluky. Musím říct, že postavit trať mezi Abiskem a Narvikem musel být asi pěkný technický oříšek, ale poprali se s tím dobře. Měli jsme tak z vlaku skvělý výhled na fjord blízko Narviku. Nádraží v Narviku (17:30) nám poskytuje zdarma toalety, tak neváháme a alespoň si myjeme hlavu a holíme. Je 18:30, v Narviku pozdě na vše (infocentrum, směnárna), ještě, že existují supermarkety.Hned zjišťujeme, že už asi budeme opravdu v Norsku, jsou tu taky super ceny (levnější chleba než za 17,50 NOK večer neměli, uf, ten kurz z toho chleba pomalu dělá to nejdražší, co jsem kdy strkal do pusy + 0,5 kg italského salátu a 32 NOK je fuč). Cpeme se teď před kinem k pobavení místní mládeže. Jako hlavní otázka se teď nabízí, kde přečkat noc. Na plánu města si vybíráme jedno místo za městem, po několika km, ale zjišťujeme, že je to místo zastavěné. Nezbývá než dát na radu místních a šplhat směrem k lanové dráze, kde by mělo být dost místa na stan na sjezdovce. Stan jsme píchli mezi lanovku a vilovou čtvrť , a tak jsme poprvé nedodrželi předepsanou vzdálenost 150 m pro stan od sídla, lidi sice koukali, co to mají za nové sousedy, ale byli v klídku. Jen tu lanovku vypnuli až někdy po půlnoci, ale když je to světlo, že…Zítra budeme řešit, jak se co nejrychleji a nejlevněji dostat na Lofoty, ale zkombinovat tyto dva požadavky bude asi velice obtížné…

17.7. 2002 – První místo, kam jsme se ráno přiřítili, bylo infocentrum, slečna byla moc milá a poskytla nám i přes naši poněkud těžší vůni několik dobrých rad, díky nimž teď sedíme v express katamaránu z Narviku do Svolvaeru (Lofoty) a to po 50%-ní slevě ( na inter rail pass nebo student) za 150 NOK. Z Narviku jsme vypluli v 15:00 a za 3,5 hodiny budeme na Lofotech, dříve uvažovaný autostop přes Vesterály jsme tak zavrhli. Dva kluci to nemají moc jednoduché, tím spíš, když vypadají jako mi. Dopoledne jsem ještě musel vyměnit peníze a když už jsme byli na poště, tak jsme poslali několik málo pohledů domů. Proč málo, no nejlevnější pohled za 5 NOK, jo, to není moc, jasně, ale za odeslání 9 NOK, to je teda šok. Ani nevěděli, kde to je? To Europa??? Zněla otázka. JO, banánová republika nejsme. A pak ještě nějaké to nakupování. A co, že se tak dá koupit – chleba 5 NOK, mléko (1L) 8 NOK, tuňák konzerva 7-9 NOK, sušenky (500g) 12 NOK, makrely v tomatě 9 NOK, párky 20-24 NOK, limonáda (1,5L) 5 NOK, nugetta (0,5 kg) 15 NOK, marcipán (0,5 kg) 15 NOK, omáčka na špageti 7,50 NOK, marmeláda 13-17 NOK…a jistě mnohem víc, ale taky dráž.

Máme štěstí, čím blíže Lofotům, tím lepší počasí. Mraky se rozestupují a mi tak můžeme vidět z moře vystupující ostré, skalnaté štíty těchto ostrovů.

Stojíme na stopu ve Svolvaeru, malebném rybářském a na první pohled taky milionářském městečku, těžko říct, kde končí, je to roztahané, stojíme asi 50 m za tunelem směrem na A. Provoz je dost hustý, hodně turistů s karavany, tolik lidí na to nejsme zvyklí. Ale štěstí nás neopouští asi po půl hodině nás bere nějaký Nor, údržbář z asi 6 km vzdáleného kempu. Jo jistě, chtěli jsme najít místo na stan, ale tady to bude pálka, ale možnost dát si sprchu, vařit v kuchyni a cena jen za stan 70 NOK, se nám nakonec zdá velmi přijatelná. Já osobně to uvítal, jelikož mě celý den trápí nějaké střevní potíže, no a Andy ten by se snad v té sprše rozpustil, fakt labužník. Udělali jsme si čaj a šli na kutě. Zítra to bude otázka štěstí, stop je loterie, ale musíme jít někam za město.

18.7. 2002 – No a máme tu půlku naší cesty alespoň , co se času týče. A jak, že se stopuje dvěma chlapům na Lofotech? Potom, co jsme ušli asi 4 km, jsme našli dobré místo a začali usilovně mávat. Asi jsme mávali hodně dobře, jelikož za 15 minut jsme se odpíchli přímo královsky. Vzal nás norský učitel z Bodø, mladý kluk, co měl auto menší snad než naše bágly, ale nacpali jsme se a pak už jen vychutnávali míhající se krajinu doprovázenou odborným výkladem, s tím, že nám kdekoli zastavil, těch 65 km s ním uteklo jak voda, ani jsem se ho nezeptal, jak se žije učitelům v Norsku, ale asi moc dobře jako každému, nikdo tady nevypadá, že by mu něco chybělo.O vysoké životní úrovni jsem se přesvědčili už mnohokrát. Co dodat k Lofotům, fantazie, ale nabyl jsem dojmu, že se to tu za chvíli omrzí, skála, moře, skála, vesnička, moře…asi by to chtělo více peněz, pak si tu na své musí přijít každý od rybářů, potápěčů až po horolezce. Na další stop jsme si trochu počkali a promrzli, až asi za 2 hodinky nás vzal německý páreček s Hymrem (domek na kolech) a vzali nás až do A. Asi na Němce změním názor, už druzí, co byli hrozně fajn, dali nám tyčinky a 2 plechovky piva, jo sám jsem tomu nemohl uvěřit, Němci !!! Nebo vypadáme jako opravdoví sociálové???

Tak a stojíme na útesu nejižnějšího ostrova tohoto souostroví, přímo před námi se z moře ještě nad hladinu vypínají malé ostrůvky Vestrøy a Røst a v mlhavém oparu na obzoru se rýsuje norská pevnina. Na opačnou stranu se jen rozpíná zdánlivě nekonečný Atlantik. Na ostrohu je plno stanů a všude kolem řvou racci a další ptáci. Je 21:00, první trajekt do Bodø z Moskenesøya (5 km severně od A) jede ráno v 6:30 (mimo víkend jezdí i noční 23:45 → a 4:05 je v Bodø). Rozhodli jsme se nestavět stan, což by stejně znamenalo vstávat asi ve 3 hodiny ráno, takto bude dost času si prohlédnout noční život tady na ostrovech, tím spíše, když potkáváme 6 Čechů (4 holky a 2 kluky). Necháme si u jejich stanů pohozené bágly, tady se stejně nic neztratí. Jinak na Lofotech je Čechů jako …komárů v Sareku…a potkat tu nějakého není vůbec těžké… těchto šest je v pohodě, vyměňujeme si s nimi informace a zážitky, jak jinak. Co mě opravdu dostalo, bylo zjištění, že v Abisku (nár. park asi 60 km severně od Padjelanty, komáry příliš neoplývá, a tak je naše neustálé historky s komáry docela dobře bavily.

19.7. 2002 –jinak noc byla skvělá, pozorovali jsem cvrkot ve vodě i na břehu, sice byla dost velká zima , ale nechtělo se nám tak spát. Přežili jsme i útok jak z Hitchcockova filmu Ptáci. Andy mu šel ten pták pěkně po hlavě, no jo, to je ta mateřská péče. Ve 4:00 to balíme a míříme ke trajektu. Kupujeme lístek za 122 NOK a jdeme spát. Ráno jdu ještě na chvíli na palubu, ale je to tam jak na parníku na Máchově jezeře…čeština se mísí s němčinou.

Jak to tak vypadá budeme muset přehodnotit naše plány, chtěli jsme se jet podívat na Svartisen ( největší ledovec Skandinávie) a taky na největší příliv a odliv v Evropě, ale znamenalo by to několika denní cestování stopem a do toho se nám moc nechce, takže naše pozornost se teď soustředí na národní park Rondane ve středním Norsku. Výchozím bodem je železniční stanice v Ottě a co je podstatné, je to blízko trati, to znamená levnější. Co to znamená pro tento den? No, že budeme až do večera odpočívat na nádraží a čekat na první vlak do Trondheimu ve 21:00. A co budeme dělat do té doby? Krátíme si to diskusí s naší šesticí, ti odjíždějí do nár. parku Rago, což je vlastně taková malá norská Padjelanta, takže nic pro nás. Nás teď láká výstup na nějakou dvoutisícovku a těch je v Rondane hned 10. Komplikace ovšem na sebe dlouho nenechávají čekat, je tu problém si zarezervovat lístky až do Německa a tak jsme se rozhodli počkat do Trondheimu.

20.7. 2002 – Lístek do Trondheimu přišel na 40 NOK a ve vlaku se mi spalo moc dobře, Andy se i chvílemi kochal krajinou, ale on si trošku pospal už v Bodø na nádraží, zatímco já se snažil neusnout a hlídal věci, Andy je totiž taková převlečená šípková Růženka, tak mu to přejme.

Ráno v Trondheimu mě moc nepotěšilo, paní na nádraží opět nemohla vyhovět mojí prosbě a zarezervovat lístky domů, což je při místní vytíženosti drah poněkud problém, do Osla to šlo, tak snad na hlavním nádraží v hlavním městě pořídíme lépe, jen aby nebylo pozdě. Do Otty přijíždíme v 11:25, jako vždy přesně na minutu. V infocentru mě bylo sděleno, že autobus do parku jede v 15:15 a tak jdeme nakupovat. V autobusu jsme dostali slevu pro studenty, takže 13 km do Mysuseter máme za 17 NOK. Jít těchto 13 km pěšky bych nikomu moc nedoporučoval, tady se opravdu neušetří, jsou to prudké serpentiny (asfalt), fuj. Stejně ještě do výchozího bodu této části parku Rondavassbu chybí 10 km stoupání, takže proč se nesvézt. Cestou opět potkáváme páreček z vlasti milé. U nich mě docela překvapilo, že tady šetřili a na Vesterálách si dopřáli velrybí safari, no naše finance jsou již katastrofální, takže tento park je naší poslední misí, ale to hlavní již máme stejně za sebou. Před sebou teď máme ještě 5 km k chatám a jezeru a taky do mraků zachumlaný horský masív Rondane. Večer se rychle ochlazuje a místo na stan nacházíme asi 200 m za chatami na břehu jezera. Teplota s pomocí čerstvého větru rychle klesá a nás tlačí do stanu. Zítra pokud počasí dovolí, se pokusíme o nějaký výstup.

21.7. 2002 – Ráno jsme vyházeli vše nepotřebné z báglů a bereme si jen jídlo a teplé oblečení, nyní kolem 11 hodiny lze vyrazit v kraťasech a v tričku. Hory nám rychle zahalují a odkrývají svoje krásy, je to takový nesmělý striptýz, ale vypadá to, že budeme opět lucky. Výstup na dva nebližší dvoutisícové vrcholy zabere prý stejně času asi 3 hodiny, vybíráme ten více do středu parku, z našeho pohledu vlevo –Vinjeronden (2044 m). Při pohledu na náročnost tohoto výstupu (tady není ostudou si pomáhat rukama, spíše je to místy nezbytná nutnost, lidem se závratěmi nedoporučuji) mi je jasné, že sestup bude trvat minimálně ten samý čas. Ale stálo to opět za tu dřinu, stojíme na vrcholu a snažíme se toho co nejvíce a nejrychleji vyfotit, počasí se asi rychle zhorší a s tím i viditelnost, která je nyní perfektní a je možnost si prohlédnout celý masiv Jotunheimu se zasněženými vrcholky kolem 2500 m a také samozřejmě celý Rondane s ledovcovými jezírky, které se pod námi třpytí jako malé smaragdy. Dáváme si oběd a do půl hodiny není vidět nic, jsme v mracích, ochladilo se a bude lepší sestoupit do základního tábora. Na zítra plánujeme další ,,day off“.

22.7. 2002 – Plánovat tu nic nemusíte, příroda to zvládne za vás. Leje a leje jako z konve. Moc nás ani nepotěšilo asi 6 ovcí, které nám zaneřádily okolí stanu, takže vodu z jezera budeme muset převářet. A to se stalo osudné pro mě, jelikož já technický antitalent jsem špatně zreguloval Andyho benzínový vařič (ten doposud bezchybně obsluhoval majitel) a několik poryvů větru vykonalo dílo zkázy. Přívodní hadička byla ožehnutá a jak se ukázalo taky propálená. To znamenalo jediné konec s vařením a tudíž dramaticky poklesly naše zásoby. Pobyt nahoře se tak musí zkrátit ze 7 na 3 dny. Počasí nás až do večera již nepustilo ven ze stanu.

23.7. 2002 – Stále silně prší, fouká silný nárazový vítr a ve spojení s místní nadmořskou výškou to ve vás vytváří dojem jako, že už se tu zima hlásí o nadvládu. Ležet opět celý den ve stanu by šlo jen s vypětím všech sil, a tak si bereme vše, co máme na sebe, a jdeme se alespoň podívat k nedalekému vodopádu. Zítra musíme, jakmile se vylepší jen trochu počasí, sestoupit dolů do údolí. Na chatě se ptám, kolik by bylo za použití sprch. Odpověď: Jsou na automat. Pohoda. Jenomže…Andy vhodil 10 NOK a měl tudíž 6 minut na to, aby si do sytosti užil teplé vody… i JÁ vhodil 10 NOK a …prd, 10 NOKů v háji (a to jsem slušný) a musel jsem se sprchovat v ledové vodě, shit, shit, shit. Jo, já vím, je to hnusná vlastnost ta závist. No, ale abych se asi zahojil nebo co, nebe mi seslalo 25 NOK, co jsem našel venku v trávě.

24.7. 2002 – Vstáváme velmi brzo, jelikož autobus z Mysuseter odjíždí v 10:40. Už jste někdy zkoušeli dělat něco v mrazáku, mám malé zkušenosti z loňského léta, z továrny ve Skotsku, tak tady to bylo něco podobného. Zabalit stan a bágly zabralo docela hodně času, vítr si se stanem jen tak pohrával a zkrotit ho byla fakt fuška. Rozmrzali jsme až za pochodu. Dole v Ottě je již pohoda, nakupujeme jídlo na cestu domů. V obchodě jsme se ukázali jako velcí inteligenti, když s vrácením lahve do automatu nám musela pomoci až nějaká rozesmátá Norka. No jo, kdo mohl tušit, že se tam strká obráceně, asi máme ještě zamrzlé vedení.

Vlak do Oslo odjíždí v 16:00 a za změnu rezervace ten samý den zaplatíte 20 NOK, pokud to stihnete dříve, tak je to grátis. Když ,,vlak“ přijel, tak jsem nevěděl jestli tam mám vůbec lézt. Asi se divíte proč jsem dal vlak do uvozovek, s vlakem, tak jak ho znám, to mělo společné jen to, že to jezdí po kolejích. Cestování ve vlakové soupravě Signatur vám totiž přináší stejné pocity jako let v luxusním letadle. A to jsem teď neopisoval, žádný reklamní slogan, doslova máte pocit, že se vznášíte. Vaše tělo si hoví v kožených sedačkách, k dispozici je vše od rádia, připojení na net, a klimatizace vám dává zapomenout na nečas za okny…ale dost o vlaku Oslo je na dohled.

20:00 Oslo – kupuji lístek do Göteborgu, dál ani ťuk, ale první vlak jede až ráno v 7:30, co tady, jsou tu i nějací homeless, lepší bude noc strávit ve vlaku, ale kam jet. Konečně jsem našel spoj, který nám vyhovuje. Ve 23:45 odjíždí vlak do Skien (zdarma) a tam je ve 2:30, první vlak do Osla pak jede ve 4:05 a v 6:56 jsme zase zpátky. Jen 1,5 hodiny někde ve městě v jižním Norsku. Máme vyhráno. Tu hodinku a půl jsme přečkali ve Skien na nádraží a trochu se alespoň vyspali.

25.7. 2002 – Cesta z Osla do Göteborgu proběhla v klidu, problémy nastaly až v této cílové stanici, zatímco Andy hlídal bagáž, já běžel zarezervovat lístky do Kodaně, stihnul jsem i vyměnit drobné SEKy za papírové (slovo bankovka neznali nebo mám blbý přízvuk). Slečna u pokladny mi ovšem s úsměvem na tváři řekla, že za minutu (12:00) odjíždí vlak do Kodaně, kde není nutná rezervace, tedy bez příplatků. Sprint s báglem na zádech byl vskutku perlou tohoto dne. Chvíli jsem měl pocit, že plíce jsem zanechal na vzdalujícím se nástupišti. Kouzlo tohoto vlaku pak bylo, že když jste konečně našel místo, tak přistoupil někdo, kdo měl rezervaci zrovna na vaše místo, taková ruská ruleta po švédsku. Je 16:40 a mi stojíme v Kodani na nádraží, domov se přiblížil, ale… nemáme žádné dánské koruny a jediný vlak za rozumnou cenu jede jen do Hamburku v 17:41 a v cíli bude ve 22:17, lepší než kudlou do oka, z Německa je domů blíž a platí tam Euro,. Neváháme a za 8 Euro držíme lístek v ruce spolu s hamburgrem, který jsme koupili za vrátivší se DEK. Cestu do Hamburku nám zpříjemnil nejen pobyt na trajektu, ale také ukecaný a trochu zmatený Švýcar. Ovšem musím tady konstatovat, že jeho znalosti cizích jazyků a i všeobecné znalosti převyšovaly úroveň, kterou u nás doma asi jen málokdo dosáhne, měl jen určité mezery v astronomii a chemii, a nebyl ještě v Praze, ale jinak snad úplně všude, z Norska zrovna přes Paříž směřoval do Portugalska…no jo.

Než strávit noc v Hamburku volíme alternativní cestu přes Norimberk, jo nespletl jsem se, přes Norimberk. Vlak odjíždí v 22:55 a budeme asi 8 krát přesedat a pobudeme fajn 4 hodinky v noci v Uelzenu. No a z Norimberku pak přes Plzeň do Prahy.

26.7. 2002 – Den poslední, noc v Uelzenu byla krušná, byla zima a neusnout byl opravdu problém, jedlo se a chodilo a zase jedlo, a taky jsem to oplatil Němcům, nějakým přiopilým klukům jsem tam daroval krabičku cigaret, nemohli tomu pořád věřit, že jim nějaký Čech dává něco zadarmo, pak už to bylo ráz na ráz a byli jsme na hranicích, jen nás to přišlo ještě na 8,75 Eu za nějaký ICE vlak, v jednom příplatek po nás chtěli, ve druhém nikoli…??? Na hranicích jsme se museli rozesmát, potom co vystoupíte ze zbrusu nové moderní soupravy, tak tam na vás čeká ten náš klasický malý motoráček o celkovém počtu jeden vagón, v kterém neslyšíte vlastního slova, ale je zajímavé, že ať se vracím domů odkudkoli a byl jsem tam různě dlouho, tak mám vždy takový nepopsatelný pocit, prostě, že jsem zase doma, ale to má asi každý. Tak je to za námi, rychlík z Plzně nás unáší ku Praze, v ruce držím Budvar, abstinenční příznaky se již začaly projevovat…Musím říct, že to byly tři skvělé týdny, které jsem mohl strávit opět cestováním a poznáváním, pro mě doposud nového, a moc fajn bylo, že jsem na to nebyl zase sám, byl se mnou můj skvělý kámoš Andy a taky se tu chci zmínit o někom, kdo se měl naší expedice zúčastnit, ale ze zdravotních důvodů musel zůstat doma. Blanch, snad to vyjde příští rok! Mysleli jsme na tebe skoro každý den.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .