0
0

Pátek 29. 12. 2000

Přistaneme přesně na minutu na kuala-lumpurském letišti v Malajsii a koridorem vycházíme ven. Mám v důsledku dřívějšího letu o hodinu více času, ale zase jsem musel posouvat hodinky o dvě hodiny napřed na malajský čas, prostě je poledne a můj příští let poletí až v 15:05, takže mám dost času prohlédnout si letiště. To je opravdu monstrózní, ohromné prostorné ocelovo-skleněné moderní haly ve tvaru obrovského kříže s luxusními a tím i drahými obchody, restauracemi a butiky. Nechám se svézt i moderním vlakem bez strojvedoucího, který mě spolu s ostatními během okamžiku odveze venkem do asi tři čtvrtě kilometru vzdálené další letištní haly, ze které už je potom východ z letiště. Ten samozřejmě nepoužiju a zůstanu za kontrolními stanovišti, abych si nezkomplikoval návrat. Vrátím se zase zpět elektrovlakem do obrovské křížové letištní haly a prohlížím obchůdky.

U pultu Malajsia airlines dostávám palubní lístek, ale zjišťuju, že času mám dost a pokračuju ve šmejdění po obchodech. Odejdu a odjedu na jezdícím chodníku k bráně č. 14 a po nezbytné bezpečnostní prohlídce, při kterém ani teď kupodivu nenaleznou můj nůž za pasem, čekáme v odbavovací hale a koridorem se dostaneme přímo do letadla.

Vnitřek je obyčejný, bez televizí a tak jsem trochu zklamán. Let probíhá v klidu, prohlížím si časopis a noviny a je nám podáváno vynikající jídlo s nudlemi a krevetami. Chytře jsou rozdány imigrační dotazníky a tak si je mohu vyplnit při sledování Šprťouchlat na televizích umístěných mezi uličkami. Konečně přistáváme v Jakartě v Indonésii.

Letištní chodba je oproti malajské malá, ale příjemná, dřevěná a za okny vidím pěkně upravenou zahradu s barevnými květinami. Procházím přes celní kontrolu, ptám se, jestli mám nechat proclít foťák, který má cenu nad stanoveným limitem, celníci se usmívají, že to není problém a pouštějí mě bez jakékoliv kontroly. Zato u imigračního úředníka se zapotím. Chce po mně nekompromisně zpáteční letenku, kterou jsem však stornoval, protože ji nebudu potřebovat. Nechce mě pustit, bere mi pas, nejsem na to vůbec připraven, nepočítal jsem s tím a tak koktám, že pojedu lodí do Malajsie, že nechci použít letadlo. Úředník se radí se svým nadřízeným, který mu něco dlouze vysvětluje a na mě se dívá docela přívětivě a pak od úředníka dostávám razítko a upozornění, že pro příště musím mít zpáteční letenku. Dost se mi uleví.

O kus dál už na dopravníku vidím přijíždět svůj batoh a tak musím běžet, protože už už zajíždí zpět do nakládací haly. S báglem na vozíku pak už projedu do veřejné haly. Tam vyjedu výtahem do 1. patra a na radu mladého uklízeče zde hledám směnárnu a směním si 5 dolarů za kurz asi 9.300 indonéských rupií / 1$.

Před halou s nelibostí poznávám, že ze zatažené oblohy silně prší. Proboha, já se toho monzunu nezbavím! Nechce se mi odjíždět předraženým taxíkem ani autobusem a tak si pod střechou naplánuju co a jak a jelikož kousek odtud vede dálnice, jdu k ní a stopuju. Po chvilce mi zastaví auto, ale to je taxikář bez označení a ptá se, kolik mu dám.

„Nic,“ zní moje odpověď a on zase odjede. Další auto se dvěma přátelskými muži mě odveze asi o 4 km dál k autobusové zastávce, kde čekám s pár lidmi na správný bus k vlakovému nádraží Gambir. Asi po půl hodince příjíždí pohodlný klimatizovaný bus a stojí jen 5.000 rupií, tedy ne asi dva dolary, jak mám napsáno v průvodci, ale něco přes půl dolaru. Je to milé překvapení!

V autobuse se několikrát načapám, že nevnímám stmívající se okolí a usínám, protože jsem po dnešní noci beze spánku unaven. Z nádraží Gambir se vyptávám na ulici Jalan Jaksa, musím jít kus podél viaduktu a pak asi po dvaceti minutách tam dorazím. V internetové kavárně, kolem které jdu, se ptám na cenu internetu – 12.000 rupií / hod, no určitě najdu i levnější.

Důležitější je, že mi sympatický chlapík nabízí levné ubytování za 15.000 rupií a tak jdu s ním o kus dále, zahneme do další ulice a úzkými uličkami se smrdutými stokami po obou stranách se dostaneme k hostelu Rose Marla se dvorkem, kde jsou venkovní pokoje a uvnitř mého stojí na čisté podlaze dvě čisté postele a u stropu visí nezbytný ventilátor a ještě mám jeden malý na stolku. Beru to, zaplatím a hned prakticky vedle hostelu v úzké uličce se najím u stánku dobré nasládlé čočkové polévky a nudlí se zeleninou a vejcem.

Projdu uličkami opět do Jalan Jaksy a nacházím internetovou kavárnu za 10 tisíc rupií na hodinu, což je slušná cena. Za ten měsíc co jsem nemailoval mám spoustu dopisů a přání k vánocům a novému rok, což mě moc potěší, když jsem tady tak sám. Pošlu zase svůj cestovní dopis všem známým a přátelům a vracím se do svého pokoje, kde znaven usínám. Z prvního dne v Indonésii jsem přímo nadšen, přátelští lidé, levnější doprava než jsem čekal, levné ubytování a levná a chutná kuchyně. Jen tak dál!

Sobota 30. 12. 2000

Přispím si po té včerejší noci beze spánku až skoro do desíti hodin. V obchodě si koupím ke snídani sušenky a jdu na nádraží Gambir, u kterého sháním autobus na adresu uvedenou v brožurce American Expresu, že tam směním šeky. Ochotní domorodci mi poradí a já jedu busem přes kus města a vystupuju u dálnice, což je ulice Jalan Jend Gakot Subroto, kde mám být uvedený hotel Hilton.

Asi tři čtvrtě hodinky jdu po chodníčku podél této monstrózní 14ti proudové dálnice, míjím spousty moderních businesských mrakodrapů a prosklených budov a projdu i kolem restaurace Planet Holywood. Musím přejít nadchodem na druhou stranu, kde se vydám podél menší „pouze“ osmiproudové dálnice a dostanu se střeženou branou do prostoru k hotelu, blízko kterého leží velké parkoviště s jídelními stánky a v dálce vidím i nějaký stadion.

Dle rady strážných před hotelem jdu dovnitř, tam se znovu vyptám a sejdu do klimatizovaného suterénu, kde je až moc zima a poté co projdu opuštěnou luxusní restaurací, nacházím firmu Pacto Ltd., kde mají měnit cestovní šeky American Expresu. Firma je však zavřena, naštěstí v jedné kanceláři mi dá paní adresu na budovu banky American Expresu. Tady už se šeky nemění, tak to je stará informace v šekové brožurce.

Ochotní strážní stojící před hotelem, kteří mi zprvu chtěli přivolat taxíka, vtipálci, mi radí ať jdu zpět na autobus a tak do jednoho vlezu a mladému průvodčímu řeknu, kam jedu a ten se směje a něco říká ostatním. Později si domyslím, že to bylo nejspíš něco v tom smyslu, že si asi myslím, že jsem vlezl do taxíku. Nicméně jedeme přes kus města stále po dálnicích, kolem stojí skleněné mrakodrapy. Pak se autobus v jedné stanici porouchá a všichni musíme vystupovat. Ale prý jsem na správném místě.

Přejdu přes nadchod na druhou stranu frekventované ulice, tam se s lístečkem v ruce ptám nechápajících lidí a ti mě posadí opět na stejný autobus zase zpět. To si snad ze mě dělají srandu. Ale nedělají. S pomocí jednoho pána vystupuju na dálnici a jdu do vysoké banky American Expressu, ale kancelář v přízemí na směnu šeků je zavřena, sedí tu jen několik strážných. Samozřejmě mě to vytočí, v Praze v malé republičce je otevřeno každý den a zde v obrovském městě s počtem obyvatel jako v celé naší zemičce je směnárna zavřena. Co teď?

Na zastávce čekám asi půl hodiny, autobusy jezdí rychle kolem, ale žádný nezastaví, až jeden přece. V něm se seznamuju s Maxem, který jede do Jalan Jaksy na pivo do Memory cafe. Radí mi, kde vystoupit a tak jedu kousek dál než on.

U silnice postává několik skupinek veksláků, ale cestovní šeky nemění, jen dolary. Musím si tedy lavičce u říčky vytáhnout pár ukrytých dolarů a jdu se ptát na kurz. Ten je 9.000 rupií za dolar, ale jakmile řeknu, že chci měnit pouze 12 dolarů, hned mi ho o tisícovku sníží. U bandy posledních veksláků, kteří nechávají tento kurz, dostávám na ruku téměř 10x více. Zbláznili se, nebo co? Jelikož jsem poctivý, ukazuju jim, že mi dali víc, odpočítám si svoje peníze a pak jim teprve dám dolary. Chtějí ještě ty rupie, co mi dali do ruky, ale mají smůlu, už jim to nedovolím. Ještě aby na mě zkoušeli nějaké finty!

Pěšky se vracím k Jalan Jakse, kde se u stánku najím a koupím i něco dalšího na zub. Celý večer až dlouho do noci ležím ve svém pokoji s rozevřenou mapou indonéských ostrovů a plánuju cestu, na kterou se hrozně těším.

Neděle 31. 12. 2000

I dnes si trošku přispím, osvěžím se studenou sprchou a v informacích v ulici Jalan Jaksa si půjčím mapu trajektů mezi ostrovy a nechám si jí kousek vedle okopírovat. Kopii si odnesu do pokoje, aby se mi nezmačkala a uličkami projdu na konec Jalan Jaksy do příčné široké ulice, po které kus jdu a zahýbám vpravo do jiné, kde jsou otevřeny obchody a spousty stánků s jídlem.

U jednoho se najím hůlkami čínského jídla a projdu ulicí k obrovitému, neskutečně rozlehlému náměstí Merdeka, kde stojí vysoký stometrový betonový pomník Monas, ke kterému teď mířím. Přidá se ke mě sympatický kluk, se kterým chvíli přátelsky kecám a pak se z něj vyklube průvodce, který chce „pouze“ 30 dolarů a tak se ho okamžitě rázně zbavuju.

Před památníkem stojí množství jídelních stánků a lidí, sám betonový kolos je ohraničen plotem a vstup je placený. S velkým potěšením zjišťuji, že zde není systém dvojích cen pro cizince jako v Íránu, v Indii a na Srí Lance, jenom doufám, že tomu bude tak na všech indonéských ostrovech, které se mi podaří navštívit. Levný vstup ve výši 1.500 rupií, tedy zaplatím rád a v klidu jdu dovnitř, spokojen, že nemusím nic obcházet, už mě to unavovalo.

Do vchodu se tlačí spousta lidí v dlouhé tlusté frontě, kteří chtějí výtahem až nahoru, odkud je výhled. Tam bych taky rád, ale nechce se mi čekat a ten lístek co mám, platí jen pouze do muzea. To se nachází v podzemí a tak něco přes hodinu obcházím od jedné vitríny ke druhé, prohlížím výjevy s figurkami za nimi a louskám postupně historii Indonésie v angličtině. Seznamuju se při tom s Maghfirem, se kterým si vyměňujeme adresy.

Venku před památníkem ochutnávám u stánků smažené kousky zeleniny a ovoce, popíjím ledovou ovocnou šťávu a moc si pošmakuju. Vracím se na roh náměstí, kde stojí stříkající fontána a vedle pěkné sousoší koňského spřežení, to vše pod obrovskými mrakodrapy.

Vracím se do Jalan Jaksy a do úzké uličky, kde se nachází můj pokoj. Cestou si v obchodě kupuju led, který se mi v misce pomalu rozpouští a já usrkávám brčkem osvěžující ledovou vodu, v níž jsem rozpustil šťávu. V tom horku je to osvěžující.

Tři hodiny před půlnocí vychází ven a mířím ulicí Jalan Jakson, kde je již zábava v plném proudu, opět na náměstí Merdeka. Nechce se mi totiž slavit příchod nového tisíciletí v západním duchu mezi samými bělochy a raději poznám jak slaví takovou událost místní lidé.

Na obrovském náměstí je již shromážděna spousta lidí, kteří ale nemohou zdaleka zaplnit tak obrovský prostor, stojí zde spousty stánků se vším možným a i na zemích jsou rozloženy různé suvenýry a je zde možné koupit snad všelicos. Chodím po náměstí dokola mezi davem lidí a spoustou motorek, které jezdí a parkují všude, takže mi to několikrát připadá, že se účastním obrovského megamotorkářského srazu. Všude látají rachejtle, praskají dělobuchy, petardy, bombičky, které někteří vtipálci hází pod nohy i mně.

Konec roku, desetiletí, staletí a i tisíciletí se pomalu blíží. Jenom mě překvapuje, že při takovém množství lidí nevidím nikde, ale opravdu nikde jediného policistu, který by to tu řídil. Možná je to tím, že nevidím ani nikoho opilého, není divu v muslimském státě, a tak se lidé chovají celkem „rozumně“ a vědí co dělají. Chvíli pozoruju tetování pěkné růže na rameno, za které chce kluk s tetovacím nástrojem pouhých 40.000 rupií, to v Praze by to stálo nejméně 3x dráž, ale tam by člověk měl jakous takous jistotu s hygienou.

Podle mých hodinek zbývá do konce roku jen pár minut a tak jdu do davu lidí a čekám. Je škoda, že vítání nového tisíciletí není nikterak organizované a na jedné ze vzdálených budov na jednom konci náměstí svítí pouze rok 2000 a 2001 a ještě islámský rok 1421, ale ne žádné odpočítávání času, takže ani přesně na sekundu nevím, kdy končí jedno tisíciletí a začíná nové.

Pondělí 1. 1. 2001

Motory motorek se rozvrčí více, vyletí více rachejtlí, vybuchuje více petard. Jsme v novém tisíciletí a v mé vlasti mají v tuto chvíli ještě 18. hodin. Chvíli obcházím stánky a u jednoho z nich si kupuju nové tričko, které už skutečně potřebuji, je zelené barvy s památníkem Monas a nápisy Jakarta Indonésie. Bude mi vždy připomínat příchod nového tisíciletí přivítaný zde v Jakartě.

Pomalu se zase vracím do Rose Marly do svého pokoje. Spím skoro do deseti hodin dopoledne.

Po osvěžující sprše mě doprovází kluk z hotelu k Mc Donaldu, kde na rohu velké křižovatky stojí autobusová zastávka. Dvěma autobusy se dostávám k parku Taman mini.

Nejdříve navštěvuju muzeum Purna Bhakti Pertiwi, kde je expozice nádherných rukodělných prací z Indonésie a okolích asijských států. Prohlížím si zde vyřezávané démonské orly, malované čínské vázy, batikované látky a shledávám v místní knihovně výbornou myšlenku přiblížit dětem život historických postav pomocí komixů. Jak by řekl náš Jan Amos Komenský: „Škola hrou.“ Samo muzeum je umístěno v nádherné moderní kopulovité budově s krásnými rozlehlými sály. I zpět k bráně odjíždím vláčkem jak jsem přijel a kupuju si vstupenku do parku Taman mini.

Napřed vejdu do muzea Istiglal, kde se dozvím pár zajímavých věcí o islámu a prohlédnu si spousty knih s nádherným perským písmem a zdobenými okraji, které jsem obdivoval už v Íránu. Pak procházím indonéským Disneylandem, kde nechybí ani lanovky, vláček a ve výšce rychlodráha. Všude stojí spousty napodobenin chrámů a zajímavých budov, které se nacházejí všude po Indonésii a jsou okopírovány a zhuštěny sem na jedno místo.

Davy lidí a spousty stánků se vším možným, k tomu projíždějící automobily a motocykly ucpávají vše a musím se pracně prodírat skrz ucpané cesty. Navštěvuju ještě muzeum s mořskými rybami v akváriích, mají tam skutečně zajímavé šupinatce a jiné živočichy, ale už je pozdě a ostatní muzea se začínají zavírat. Obejdu tedy prakticky skoro celý park dokola, abych viděl co mě na ostrovech čeká, ale nic si nefotím. Já nefotím kopie v Disneylandu, ty jsou tu pro turisty, já cestovatel se vypravím za originály! Na náměstí u vstupu s vysokým pomníkem pancasily (symbol sjednocené Indonésie) jakýsi chlapík drezůruje opičku, která pobíhá v šatičkách a předvádí různé věci. Všichni se smějí, jen mě je zvířete s řetězem na krku líto. Když si jen vzpomenu na svobodné nezotročené opice v Indii ve Vrindabanu…

Minibusem, ve kterém kouří řidič a jeden z pasažérů, se dostanu zpět na Chililitan, ale původní autobus č. 16, kterým jsem sem přijel, mi nejede. Na radu mladíků, se kterými se dám do řeči jedu dalšími dvěma busy až k Sarině, což je právě ta velká křižovatka dálnic s Mc Donaldem, Pizzou Hut a Hard rock cofeem na rohu, odkud jsem dnes vyjel. Pěšky se tedy vracím do Jalan Jaksy, kde se za poslední peníze najím u stánku smažených nudlí. Na zítřek mi zbývá pouhých 2.000 rupií, za které musím dojet do banky American Expressu směnit cestovní šeky. To jsem tedy zvědav.

Úterý 2. 1. 2001

Vstávám kolem osmé hodiny, kdy mě budí skřehotání ptáků v klecích visících na oknech protějšího domu. Z tropického vlhkého skleníkového podnebí jsem opět propocený a tak si i dnes musím dát sprchu.

Odcházím na konec Jalan Jaksy a odtud do nedaleké ulice Gereja Theresia, kde stojí česká ambasáda. Nechám si zavolat českou paní úřednici, která je sice sympatická, pěkně si s ní popovídám, ale naprosto nic se nedozvím. O bezpečnostní situaci mi řekne, že se to každou chvilku někde mele, o tom, jestli potřebuji vízum pro východní Timor a kde ho vzít, také nic neví a o možnosti prodloužení víza se také mnoho nedovím, jen dostanu adresu v Jakartě, kde se snad prodlužuje, za jakých podmínek mi zůstane záhadou. Tak mi připadá, že jsem sem chodil úplně zbytečně.

Můj další úkol je najít banku, kde bych směnil šeky, nebo odjet do American Expressu. Hned druhá banka má výhodný kurz 9.460 za dolar a tak směňuju. Ve vedlejších bankách měli totiž jen 9.100 za dolar. Dobrý obchod! Vracím se do svého pokoje a balím. Konečně můžu jet dál. Jelikož sympatický starý recepční zde není, nechávám peníze za poslední noc na posteli a na pultu klíč se vzkazem. V Jalan Jakse ve směnárně, která sice byla otevřena i přes svátky mají kurz jen 8.800 rupií za dolar a ještě si odečítají poplatky a přece tam mění peníze turistík ze západu. Dobře mu tak, když je línej hnout prdelí!

V informačním centru koupím pohlednici a hned ji pošlu své babičce. Na nádraží Gambir zjišťuju, že vlaky jedou sice do Bandungu, ale nestaví v Bogoru, kam mám namířeno. Dostanu tedy v informacích na lístečku napsané jméno jiného nádraží. Nejdříve jdu ale shlédnout nedalekou mešitu Istiqlal, která je největší v Asii. Je to skutečný kolos z mramoru a kovu a hlavní místnost je příšerně rozlehlá a vysoká s kopulovitým stropem a tlustými kovovými sloupy. Úplně z nejvyššího patra se mi taky rozprostře pěkný výhled na město, zvláště na nedaleké obrovské náměstí Merdeka s pomníkem Menos. Při prohlídce se mě snaží doprovázet strážný a dvě mladé holky, které na mě předtím mávaly a teď se po mně dívají a chichotají se. Že bych měl úspěch?

Venku na ulici se u stánku najím nějakých kousků sýra se sojovými výhonky – zdravá strava, a dle rady se vracím k nádraží Gambir, kde mě, ale ochotná paní nasměruje na jiné vlakové nádraží než mám na lístečku, že je to blíž. Dle její rady jedu na nádraží Čikitaj a zde si kupuju lístek do asi 60 km vzdáleného Bogoru za neuvěřitelných 1.500 rupií, což dělá něco málo přes 6 korun! Oproti tomu cena do Bandungu z Gambiru stála totiž 20.000 rupií ve 2. třídě, ale to byl údajně rychlovlak.

Sympatický pán na nástupišti mi prozradí, že vlak jezdí každých 15 minut a opravdu, za chvíli je souprava tady. Uvnitř je plno, ale v klidu se tam s batohem vejdu, oproti cejlonským autobusům je zde poloprázdno. Během jízdy vlakem, který mi spíše připomíná metro, pozoruju život kolem sebe – žebráky, hudebníky a chodící prodavače se vším možným, na rozdíl od Indie má každý z nich jiný sortiment. Dveře vlaku zůstávají otevřeny a v nich sedí kluci s nohama ven, nouzové otevírání nade dveřmi je zdemolováno, proto se nezavírají. Vnitřek se vylidní a tak si mohu na posledních asi dvacet minut i sednout a jsem v Bogoru.

Z tenkého ostrůvku mezi vlaky nevede cesta a tak musím jako všichni ostatní prolézat několika jinými vlaky než se dostanu do nádražní budovy k východu. Tam se na mě vrhají taxikáři a cyklorikšáci, kteří mají ale odlišná kola od těch indických, kde pasažér sedí vzadu a zde sedí zákazník vepředu mezi řidítky. Všechny odmítám a po neuvěřitelně zablácené ulici s mnoha kalužemi se proplétám mezi minibusy a stánky. Nedaleký hotel je pro mě příliš drahý a tak se vyptávám na levné ubytování. Kluk mě posílá na minibus někam na Baranang Siag a tak tam jedu.

Vystupuju u autobusového nádraží, ptám se dál a lidé mě posílají přes hlavní silnici ucpanou dopravou a tak tam zamířím a ve vedlejší ulici hledám ubytování. Začne příšerně pršet, to je od pátku první déšť, když nepočítám ten, který mě zastihl na letišti a tak se schovám ve stánku u sympatického prodavače s manželkou a dítětem a čas využívám, že si od něj nechám přeložit pár slovíček do indonéštiny a zapisuju si je. Déšť neustává a tak pořád sedím a skamaráďuji se s prodavačem Mansfurem a vyměňujeme si spolu adresy.

Ještě za deště mě pošle s klučinou k silnici, odkud po chvíli odjíždím minibusem 06 na Rámajámu. Když přijedu na místo, venku opět silně prší, všude jsou špinavé kaluže s odpadky, do kterých hamtám v sandálích, takže mám ve chvilce nohy promáčené. Lidé mě posílají do další ulice, tam stojí drahý guest house stejného jména a oproti němu botanická zahrada, kvůli které jsem do Bogoru vlastně přijel. Jakýsi chlapík jde se mnou kus zpět do ulice, kolem které jsem prošel bez povšimnutí a tam stojí hotel Bali, ale je drahý, zato vedle nacházím penzion Firman, což je ubytování v rodinném domě a tady chtějí za singl pokoj s dvojitou postelí stejně jako v Jakartě patnáct tisíc. Ještě se jdu najíst ke stánkům nudlí a vracím se do svého pokoje.

Středa 3. 1. 2001

Přispím si zbytečně moc a jdu do blízké botanické zahrady. Vchod se nachází až dál na hlavní ulici za rohem a chodník je lemován mnoha stánky se vším možným. Vstupné do botanické zahrady stojí málo, tak v klidu platím a prohlížím si místní floru. Po hlavních cestách chodí spousty lidí a tak raději zvolím úzké chodníčky, které vedou mezi hustou vegetací. Projdu areálem a jsem docela zklamán, je nějaký malý. Ale u vstupu napravo od jezera vede další širší cesta a po ní se dostávám do rozlehlé obrovské části. U samotného jezírka stojí pěkný bílý zámeček a ve vodě plave množství odpadků a v jednom igelitu i udušená ryba, která se do něj osudně zamotala. Projdu velkou částí zahrady kolem plotu se skvrnitými jeleny až dolů ke kamenité řece a vracím se zpět. Na rozlehlé louce pobíhají skotačící děti a jejich rodiče, kteří pojali park jako hřiště pro své ratolesti. Vracím se zpět k bráně, cestou na mě, jako už mnohokrát, mávají a volají pěkné holky a tak jim taky pošlu úsměv a zamávání. Tady v Asii mám prostě úspěch!

Zajdu do vedlejšího muzea zvířat, kde si prohlédnu několik místních ptáků, zvířat, nějaký ten hmyz a obrovskou kostru velryby. Rychle se vracím do svého pokoje v penzionu, urychleně si sbalím a přestože jsem přetáhl check-out, který byl v poledne, téměř o tři čtvrtě hodiny, nikdo z rodiny majitelů v tom naštěstí nevidí problém. Z hlavní silnice zablokované hlavně zelenými minibusy se nechávám odvézt na busové nádraží Baranang Siag. Tam nějakou dobu hledám autobus a pak smlouvám o cenu, to už jsem dlouho nedělal, ale stejně to neusmlouvám, cena je pro všechny stejná. Posadím se tedy, batoh mám uložený dole v zavazadlovém prostoru a pak pomaloučku popojíždíme k výjezdu, postáváme jako ostatní autobusy a čekáme až se vnitřek zaplní. Naštěstí jsou zde jiné „normy“ pro zaplnění vnitřku anebo není zrovna tolik pasažérů, ale všichni sedí a jen asi čtyři lidé stojí, když konečně vyjíždíme.

Cesta do Bandungu je delší než jsem si myslel ačkoliv nejedeme přes nějaké hory, ale přes pár kopců, jsou tu samé zatáčky. Venku opět prší, okna jsou tedy zavřena a v autobuse se kouří. Příšerné, ale nikdo si nestěžuje, všichni chtějí pochcípat na rakovinu. Do Bandungu přijedeme za tmy a tak se sháním hned, že pojedu dál. Nechce se mi zůstat ve velkém městě a utrácet za ubytování. Jedu tedy namačkán v minibuse přes kus města a dalším se dostanu až za něj do Cileunyi. Uvnitř se seznamuje se sympatickým studentem a vyměňujeme si adresy.

Když v městečku vystupuju, uklouznu po bahně ve žlábku, do kterého šlápnu a už v pádu s těžkým batohem na zádech, který mě táhne, udělám tři kroky dozadu a visím pak s jednou nohou ve stoce vedoucí všude podél chodníků. Naštěstí je nezvykle hluboká, takže si ani nenamočím chodidla. Smějící se lidé a můj nový známý mě musejí pomáhat na nohy. Musím se chtě nechtě smát taky. Odnesl to jen batoh, který je špinavý, když nic horšího, mohl jsem si třeba zlomit nohu, to by byl velký průser!

Naproti u stánku se najím nudlí a mám v úmyslu najít místo na stan, i když spíše v deštivém počasí budu muset najít levný losmen (indonéský hotel). Ve venkovní jídelně u mě sedí vlasatý kluk, který mluví lámanou angličtinou, píše mi na kus papíru a zve mě k sobě domů na nocleh. No, zkusit to můžu. Jdu s ním, vede mě temnější ulicí kolem party kluků, jsem připraven na všechno… a pak dojdeme k domu, uvnitř kterého mi představuju své dva bratry a strýce.

Ti mě hned zvou dál a pak celý večer konverzujeme a já si v oblacích dýmu, neboť všichni kromě nejmenšího kouří, opisuju do notýsku ze slovníku indonéská a thajská slovíčka a výrazy, které se mi budou určitě hodit. V koupelně se umyju za použití kyblíčku, kterým si nabírám vodu z kachličkované nádrže mandi a polévám se. Na Dvd videu mi pak pouští klipy Michaela Jaksona a dívám se pak na nějaký stupidní americký akční film. Usínám pak na zemi v obývacím pokoji na své karimatce ve svém spacáku, zatímco strýc leží vedle na gauči a jeden z bratrů vedle na zemi.

Čtvrtek 4. 1. 2001

Brzy ráno kolem půl páté odchází ten z bratrů, který ležel vedle mě. Já spím až asi do půl osmé, jdu se umýt a pakuju se, zatímco ostatní ještě pospávají. Ti se ale po chvíli také probouzejí a tak se loučím, děkuju za nocleh a odcházím na křižovatku, ze které mířím po hlavní silnici směrem na Garut. Párkrát zamávám na jedoucí auta, ale nikdo nezastavuje. Místo toho se se mnou dají do řeči dva policisti a tak s nimi krátce poplkám, rychle se rozloučím a jdu o kus dál stopovat. Sice mi zastaví pár aut, ale řidiči chtějí peníze a tak je posílám pryč.

Konečně jeden v osobní dodávce chce nejdříve také peníze, ale pak mávne rukou, že to není problém a už sedím vedle něj a jedeme. Sedím rozvalen na široké sedačce, což je mnohem pohodlnější než se mačkat v autobuse na sedadle. Cestou řidič vezme pár lidí, kteří mu platí. Vystupuju v Garutu kousek od busového nádraží a dám řidiči alespoň 2.000 rupií, aby nebyl škodný.

Prakticky hned se namačkám do minibusu, batoh na střechu a jedeme do města Tasikmalaye. Vystupuju u velkého busového nádraží a jelikož jsem hladový, obhlížím okolní restaurace. V jedné si dávám rýži s játrem a tmavým vejcem, moc dobré. Dál bych rád jel vlakem, protože mi autobusy přes kopce a zatáčky připadají moc pomalé. Jedu tedy minibusem na nádraží, kde si ale vyhledám v jízdním řádu, že vlak jede až někdy za čtyři hodiny a to ještě pouze do Kroye a tak se vracím stejným minibusem opět na busové nádraží.

Tam najdu bus mým směrem a odjíždím do Purwokerta. Krajina kolem je stále mírně kopcovitá, porostlá džunglí, míjíme spousty rýžových políček. Uvnitř autobusu je to jako v hospodě, hulí se a tak musím otevřít ještě další okno, abych se neudusil. Cestou míjíme i doutnající chalupu, kde spěchající vesničané se pomocí kyblíčků s vodou snaží uhasit oheň. Vsadím se, že vzniknul od cigarety. V Purwokertu po návštěvě nádražní wc pouze přesednu už za tmy do dalšího zahuleného autobusu a jede se dál. Uvnitř prochází uličkou parta tří mladých hudebníků, kteří hrají na kytaru a zpívají, kytara je totiž tady v Indonésii dost populární a jelikož se mi jejich písničky docela líbí, tak když po koupi jízdenky dostávám nazpátek drobné, jim je věnuju. Vedle mě sedí sympatický kluk asi v mém věku a tak s ním konverzuju. Na jedné zastávce přistupuje mladý muslim, který zase před osazenstvem autobusu poplká svojí story a rozdá všem obálky, abychom mu dali peníze. Ode mě dostává do zapečetěné obálky několik papírků od čokolády. O asi čtvrthodinku později mi rozlepenou obálku vrací přes mého souseda, ale nesměje se. Asi ho to nepobavilo!

Konečně projíždíme městečkem Kretek, kde vystupuju hned u křižovatky a tak se zorientuju a šlapu správným směrem na Purworejo. Cestou narazím na telefonní ústřednu a pak se snažím zeptat na cenu volání do České republiky. Mladík pochopí až tehdy, když použiju indonéská slovíčka z mého minislovníčku. Volám pak tátovi, abych mu popřál k narozeninám a dozvím se, že doma je boží pozdvižení, protože se u Srí Lanky potopil nějaký trajekt a všichni si mysleli, že jsem se utopil, i přesto, že jsem výslovně na vánoce do telefonu říkal, že poletím letadlem. Hrůza, jak někdo dokáže zbytečně plašit!

Jdu dál opuštěnou noční ulicí a za mostem přes řeku zahnu doleva k mešitě a kousek od ní u domku s políčkem si stavím na mokré zemi stan.

Pátek 5. 1. 2001

V šest za úsvitu se mi vstávat nechce a tak spím až skoro do sedmi. Kousek ode mě stařík s typickým rolnickým kloboukem oře se dvěma vyhublými kravkami své políčko a mává na mě. Odpovídám mu a začínám si balit. Kolem se pohybuje několik vesničanů, kteří o mě dávno vědí, ale nechali mě taktně v klidu spát a přicházejí se seznámit až teď. Tenhle přístup se mi zamlouvá mnohem více než v Indii či na Srí Lance, kdy mi třásli stanem, aby mě probudili. Vesničani jsou milí a tak si s nimi popovídám, pak na silnici stopnu minibus a odjíždím do další vesničky Kepil, kde jen přesednu na další minibus do Salamanu. Sedím vzadu, batoh jsem si položil na úzkou plochu na okně za sebe a musím tu tíhu držet krkem, což je na malé zatáčkovité silničce mezi kopci porostlými džunglí, kdy cesta stoupá a klesá, dost namáhavý výkon.

V Salamanu vystupuju, obcházím stánky a u jednoho se pořádně nažeru dvojnásobné porce nudlí s játrovými knedlíčky. Prohlížím si ještě místní zeleninovou tržnici a z busového nádraží, kde se namačkám do minibusu, batoh mám na střeše, ale bojím se, že není dobře uvázaný a jedeme na Borobudur. Cestou nastupují spousty malých kluků, ale i holčiček, sedí i nahoře na střeše, všichni mají stejné světle oranžové košile, hnědé kraťasy, bílé ponožky a na klopě lilie. Tedy v té Indonésii je ale skautíků! Připomene mi to má skautská léta a zdravím je junáckým pozdravem a podávám jim levou rukou, ale čumí na mě jako vydry, asi se tady zdraví jinak.

Vystupuju kousek od chrámu a jakýsi chlapík mě vede přes parkoviště mezi mnoha stánky až k pokladně, kde mě čeká šok, protože za vstup chtějí po cizincích 5$ nebo ekvivalent 45.000 rupií. Snažím se smlouvat s pokladníkem, jako studentovi by mi to dal i za polovinu, ale stále je to oproti domorodcům předražené. Dokonce i jakýsi Angličan, který umí indonésky se tam u pokladny rozčiluje, ale není mu to nic platné, po chvíli ho vidím se svazkem bankovek. Jdu ještě k další pokladně pro Indonésany, ale žena uvnitř mi vstupenku prostě neprodá a basta. Musím na to jít opět po svém. Batoh nechávám hned vedle v jednom z mnoha stánků se šaty u mladé holky, která se na mě směje a jdu podél plotu kolem. Cestou navštívím mešitu, kde se právě předčítá z koránu a spousta muslimů sedí na zemi na koberečkách a zbožně poslouchá.

O kus dál je dovnitř areálu vjezd s cedulí hotel. Střežící strážníci po mě chtějí lístek do chrámu. Jaký lístek divím se, chrám je přece támhle, hraju nechápavého, já jdu přece do hotelu. Aha, nechávají mě být. Sotva zmizím z jejich dohledu, nevšímavě projdu kolem cesty k hotelu a po silnici se dám na cestičku, ze které už vidím obrovský buddhistický chrám Borobudur. Jenže stojí ještě za jedním plotem. Přelézt vrata pro mě však není problém, jen se mi při skoku natrhne více popruh přes rameno od mé tašky. Budu si ho muset konečně zašít!

A pak prolézám starým chrámem jako davy hlavně indonéských turistů, několik i ze západu. Chrám je opravdu úžasný, se sochami Buddhy a s mnoha freskami na kamenných stěnách. V jednom ze stánků si dávám sladký ledový nápoj čendal, který je namíchán ze želatinových barevných kousků vyrobených z rýže, kokosového mléka a cukru a skamaráďuju se s milými prodavači okolo. Po prohlídce suvenýrů v několika stáncích vycházím z areálu chrámu ven. Tam si dávám znova čendal, který mi moc zachutnal a přijde ke mně jakýsi německý pán se znetvořenou dlaní a s pěknou indonéskou průvodkyní, která je asi jeho manželka a stěžuje si, že nemá peníze, že vstup je pro něj příliš drahý. Docela mě to pobaví, vidět kňourajícího Germána, který nemá v Asii na vstup do chrámu a tak mu radím, aby šel okolo jako já. Nemá ale české myšlení a kroutí jen nevěřícně hlavou. Komu není rady, tomu není pomoci!

Vyzvedávám si bágl, holka, která teď sedí v obchodě se třemi kouřícími kluky, čekala asi za hlídání víc než 1.500 rupek, ale co by ještě nechtěla. U jednoho stánku, když zrovna obdivuju nádherné batikové látky s úžasnými malbami, začne pršet. Pod jednou střechou si natáhnu přes batoh pončo a dle rad místních domorodců mířím na autobusové nádraží. Odtud jedu k nedalekému chrámu Candi Mendut, ale řidič či spíše prodavač lístků na mě nějak zapomene a tak kousek přejedu. Těch dvě stě metrů zpět mě ale nezabije.

Jdu kolem oplocení, mířím k pokladně, ale uvidím díru v plotě a tak tam tedy vlezu dovnitř a obdivuju buddhistickou stoupu se třemi Buddhy uvnitř. Bavím se pozorováním pobíhající drůbež, zvláště kohouta, který naběhne na slepici a už na ní stojí zezadu a klove jí u toho do hlavy, žene se však na něj jiný kohout, který ho chvíli honí po celé louce a pak sám naběhne na slepici. Zajímavá kulturní vložka v buddhistickém chrámu. U pokladny zjistím, že vstup stojí jen 1.000 rupií, takže jsem moc neušetřil.

Kousek dál se mi místní prodavači, zvláště jedna stará babka a malá holčička snaží vnutit předražené suvenýry, ale já toho nedbám a prohlížím si tentokrát novější buddhistický chrám se zahradou. Při čekání na autobus mi jeden pán poradí ulici Malioboro, kde prý seženu v Yogyakartě levné ubytování. Autobusem tam pak odjíždím. Prodavač lístků po mě chce 5.000 rupií, které přede mnou dva mladí Angláni ochotně platí, já ale nekompromisně usmlouvám cenu na 3.000, což je normální cena, kterou mi poradil ten pán venku a i teď se na mě směje pár kluků a holek sedících za mnou a ukazují mi tři prsty.

Ve městě přestoupíme na jiný bus, aby se zaplnil a ušetřila se nafta a na radu jednoho kluka vystupuju blízko ulice Malioboro. Hledám kolem ní něco levného, ale buď v okolních uličkách není nic anebo drahé hotely. Všude míjím obchody se vším možným, batikové látky a suvenýry převažují. Konečně, když projdu skoro dvě příčné ulice a hledám něco přes hodinu, mě jakýsi chlapík vede do losmenu Lita home stay, kde mi nabízí čistý pokoj za pouhých 10.000 rupií, který okamžitě beru. Jdu se pak ještě projít do města, podívat se po večerním životě a koupit něco k jídlu. Nejdřív mě ale kluk z hotelu vede uličkami do obchodu s batikovými nádhernými látkami, kde se mi snaží namluvit, že je to výstava, která dnes končí a dostanu 50% slevu. Jenže i tak jsou ceny dost vysoké. Ha, ha, na to já neskočím! Ve městě si prohlédnu ještě asi dva obchůdky s tím, že musím zítra začít kupovat nějaké dárky a tyhle tradiční pěkné látky jsou lehké, skladné a potěší.

Sobota 6. 1. 2001

Ráno odcházím do města a „posnídám“ výbornou smetanovou zmrzlinu od Mc Donalda, která je levná – pouze 900 rupek. Prohlédnu si nákupní centrum s luxusními obchody a restauracemi rychlého občerstvení a venku se u jednoho stánku najím nudlí se zeleninou a kousky kuřete. Jeden chlapík mě pak vede delší cestou do obchodu s batikem, kde si prohlížím vystavené kresby na látkách a zase na mě zkouší všelijaké finty, že mají dnes naposled otevřeno, příště až za týden, abych něco koupil. Líbí se mi toho hodně, ale nic nekupuju a vracím se zpět stejnou cestou a pak mířím k paláci Kraton. Otravují mě rikšáci, které odmítám a jeden z nich mi poradí blbou cestu, při které si trochu zajdu. No, nevadí.

Do paláce si musím koupit lístek, který je s focením (500) za 8.000 rupek, ale cena je prý stejná pro všechny. Uvnitř se hraje tradiční stínové divadlo wajang kulit s loutkami za bílým plátnem a u toho sedí hudebníci a hrají hlavně na bicí hudební nástroje, takže je slyšet cinkání, klapání, bubnování a má to zajímavou atmosféru. Něco přes půl hodinky zde posedím, sleduji a poslouchám divadelní představení, zatímco dovnitř nádvoří se hrnou skupinky západních turistů, rychle si to vyfotí, aby měli doma co ukazovat a už rychle prchají za průvodcem, který je nemilosrdně žene dál. Za takové povrchní „cestování“ pěkně děkuju.

Vydávám se na prohlídku paláce, a jedna část je vlastně střecha na ozdobných sloupech, žádné zdi či místnosti. Doprovází mě u toho jeden mladý domorodec, se kterým pak kecám u maharádžova paláce, ve kterém ještě opravdu skutečný maharádža sídlí, a jdu s ním do batikové dílny jeho údajného bratra, kde si prohlížím obrazy na látkách a u dvou malých smlouvám o cenu a kupuju je. Pak jdu ještě s tímto klukem do domu jeho rodiny, kde mi nabízí další batikové obrazy za nižší cenu, prý jen pro mě a tak mám vztek, že jsem původní dvě látky mohl usmlouvat ještě alespoň na poloviční cenu. Ksakru!

Zpět do paláce se už nemůžu dostat, protože je zavřený zezadu i zepředu a tak mě to dost mrzí, neboť jsem si uvnitř nic nevyfotil a tak jsem zbytečně „vyhodil“ další peníze za vstup. Proplétám se uličkami k vodnímu hradu Tamansari, který leží nedaleko, ale zbyly z něj jen ruiny, mezi kterými stojí všude domky s batikovými dílnami. Poté co projdu podzemní chodbou a vylezu si na ochoz, navštívím pár batikových dílen a v jedné z nich kupuju třikrát větší batikový obraz za dvoutřetinovou cenu jednoho prvního menšího.

Vracím se pak zpět k hlavnější ulici, kde má být ptačí trh a jeden chlapík mě ochotně provází po areálu mezi prodavači a ukazuje mi zvířata na prodej – orla, netopýry, opice, papoušky a vzadu mají dokonce varana. Je mi zvířat líto a když mi chlapík v klidu říká o ještěrovi, že si ho prý někdo koupí jako doplněk k domu, rozčílím se na něj, že ta zvířata jsou živá divoká a svobodná a že on sám by měl přijít jako dekorace k domu. Jen se uboze směje a tak odcházím.

V jednom ze stánků na hlavní ulici si kupuju plněnou smaženou hranatou placku a jelikož prší, odcházím do vedlejší galerie, kde se pod střechou najím a procházím venkovní výstavní stánky obrazů, grafiky a sošek. Výstava obrazů je otevřena i teď večer ještě v jedné z galerií, kde se mi chlapík snaží přehrát gramodesku na starém gramofonu s troubou. Nějak mu ale nefunguje.

Navštěvuji ještě místní supermarket a tentokrát jdu po hlavní ulici mnohem dál, až za železniční přejezd k památníku uprostřed křižovatky, kde zahlédnu ceduli nabízející internet a tak dvě hodinky sedím u počítače, čtu, posílám maily a prohlížím si noviny, kde se dozvím, že v Čechách se prakticky nic nestalo. Cena za surfování je nejlevnější co jsem na cestě měl, pouhých 3.500 rupií za hodinu, což je asi 14,70 Kč. Vracím se pak zpět do svého pokoje v losmenu a unaveně usínám.

Neděle 7. 1. 2001

Ráno si začínám balit a po osvěžující studené sprše odcházím přesně v poledne z losmenu. U jednoho ze stánků se naobědvám a minibusem odjíždím na busové nádraží. Tam nasednu do dalšího minibusu na zadní sedadlo, respektivě kovovou tyč, neboť sedadlo má řidič s sebou pod podvozkem a cosi montuje. Chlapík však asi není příliš zručný, protože asi z pět minut musíme všichni přesedat do vedlejšího minibusu. Posadím se opět vedle dívky s muslimským šátkem na hlavě a komunikuju s ní. Dozvídám se, že se jmenuje Ouk, je z Jakarty, tady studuje muslimskou školu a jede zrovna za kamarádkou. Je sympatická a i emancipovaná a ačkoliv se bráním, platí za mě jízdenku. Škoda jen, že vystupuje dříve.

Já jedu do vesnice Prambanan, kde stojí stejnojmenný hinduistický chrám, který hodlám navštívit. Jdu tedy podél hlavní silnice, přes parkoviště až ke vchodu a pouze z dálky krátce pohlédnu na vstup pro cizince, který je opět za 5$, což jsem čekal. Stejně jako v Borobuduru, nechávám batoh v jednom z obchodů se šaty u staré paní, vyjdu na silnici a za deště jdu podél vysokého plotu. Poprchává a tak se kryju deštníkem a o asi tři čtvrtě km dál nacházím vrata, po jejíž straně je mezera, kterou chlapík žene dovnitř kozy a tak se i tentokrát dostávám do oploceného areálu snadno.

Kousek vedle stojí jiný chrám, chrám Sewu, který je opravdu úžasný a kromě party indonéských kluků zde nikdo není. Prolezu zachovalými budovami a pak mířím k hlavnímu chrámu Prambanan. Cestou jdu kolem dalšího chrámu, menšího a tak si ho prohlížím a mírný neustálý déšť se změní na pořádný liják a tak se ukryju v jedné budově chrámku, svačím sušenky a pozoruju padání kapek. Asi za další tři čtvrtě hodinku se déšť zase pomalu uklidňuje a tak vylézám z úkrytu a za chvíli stanu u postranního vchodu Prambananu. Tam hlídkuje policista a tak se nenápadně zase vzdaluju, chrám si vyfotím a jelikož policista pak někam zmizí, jdu opatrně na nádvoří tohoto hlavního obrovského chrámu.

Všude pobíhá spousta turistů, několik jich je i ze západu, většinou jsou to však snědí domorodci. Přes kaluže, které se vytvořily po dešti pod schody, přeskakuju na schodiště a prolézám jednotlivé části chrámu. Je to opravdu nádherný chrám. Vracím se pak normálně jako vždy východem, policisté si mě ani nevšimnou. U stánku se najím nudlí se zeleninou a malými kousky kuřete, což mě absolutně nezasytí a za hlídání batohu dávám babce 2.000 rupií. Když odcházím, slyším za sebou smích. Asi stařenka taky čekala víc, co by ještě nechtěla.

Pěšky se vracím na autobusové nádraží, kde mě domorodci nasměrují na hlavní silnici a když přes ní přecházím, musím klusnout, protože zastavuje správný bus, kterým odjíždím do Surakarty. Tam si na nádraží dávám vynikající jídlo – rýži s kuřecím stehnem a obilné klíčky polité nasládlou omáčkou. Pak hledám správný autobus směrem na Surabayu a uvnitř se podle mapy rozhoduju jet pouze do vesničky Balarejo, kde bych rád přenocoval.

Tam tedy už za tmy vystupuju přímo u policejní kontroly, policista po mě něco chce, ale řeknu, že nerozumím a odcházím po hlavní směrem zpět. Jakýsi kluk na motorce se drží kousek za mnou a sleduje mě a tak mu ukazuju na svou tašku a ptám se, jestli mi ji chce ukrást a hrozím na něj ať to vůbec nezkouší a on raději ujede. Přes most přejdu malý potok, jdu kousek podél chalup a pak už v temné dálce vidím rýžová a tedy zavodněná pole. Po cestičce vlevo klopýtám po čvachtavém bahně a kalužích podél zdi a u kupy sena zezadu domů si stavím stan. V noci v polospánku mám dojem, že na mě někdo svítí baterkou, ale nejsem si jist, zda se mi to nezdá.

Pondělí 8. 1. 2001

Ve stanu je neobvykle světlo, tak vykukuju ven a ono to svítí sluníčko. Kolem mě projde a projede na kolech pár domorodců, smějí se na mě a zdraví mě. Pomalu si balím, vedle za zdí slyším křik, stojí tam škola a několik kluků si mě všimnou a přes zeď na mě pořvávají. Přijde pak sympatický pán, ze kterého se vyklube učitel angličtiny a tak si spolu popovídáme. Zkratkou přes dům jeho přítele mě vede k silnici.

Poděkuju a jdu na autobusové nádraží, které leží odtud dost daleko. Zůstanu stát u silnice, kde je podle domorodců zastávka a dodávkou pak odjíždím do nedalekého Carubanu. Tam jdu opět přes velký kus vesnice a cestou si v lékárně asi zhruba za dolar koupím léky proti amébám, protože mám podezření, že jsem je chytil, neboť už delší čas, i přestože nemám průjmy, mám ve stolici trochu slizu.

Z autobusového nádraží takřka ihned odjíždím do Mojokerta. Mám velký hlad a tak se najím u dvou stánků, protože jedno jídlo mě prostě nemůže zasytit. Jelikož se při hledání správného autobusu dostanu i mimo busové nádraží, nazpět musím platit za vstup 100 rupií. Jak jsem si všiml, platí se na všech velkých nádražích, ale zatím mě všude s touto vyjímkou ignorovali a nechali mě projít.

Dalším busem mířím do Pasuruanu. Tady jen kupuju novou láhev vody a přestupuju na bus do Probolingga. Tam na velkém nádraží hledám marně nějaký minibus na sopku Mount Bromo a protože jsem opět hladový, výborně se najím rýže s kouskem kuřete a obilnými klíčky. Jdu pak pěšky podél hlavní silnice, vyptal jsem se domorodců, že sopka je asi 5 km daleko. Jenže pak podle cedule zjišťuju, že vzdálenost je mnohem větší – 37 km.

Jelikož opět prší, čekám s pár drožkaři pod střechou u jednoho domu a odmítám jejich vypočítavé návrhy. Řidič jedné obytné dodávky má nemístné požadavky a tak ho nechám jet a čekám na další. S ním se dohodnu na ceně 5.000 rupek, která je stejná pro všechny. Namáčknutý jako sardinka v malém prostoru uvnitř s dalšími lidmi se vezu několika vesničkami. Stoupáme pak do vrchu a v nějaké vesnici si musím přesednout do dalšího minibusu, kde už nic neplatím a jím stoupám už za přicházejícího soumraku nahoru, kde vystupuju v poslední vesničce u kráteru.

Teplota vzduchu je zde velmi nízká, že musím zalovit v batohu pro svetr a bundu a jelikož už neprší, přemýšlím, zda přespat ve stanu, že bych vlezl do obrovského kráteru, ve kterém vidím obrysy několika velkých sopečných kuželů, jeden z nich dokonce čoudí. Chlapík z hotelu mi nabízí nocleh za 15.000, což je lákavá nabídka, ale od jiného se dozvím, že blízko je jiný losmen za pouhých šest tisícovek. Vydám se ho hledat, po cestě se ptám v několika dalších hotelech, ale ceny jsou mnohem vyšší. Zmíněný Lava hotel, který mi poradil chlapík je naopak nehorázně drahý a je příliš daleko. Vracím se tedy k vyhlídce na kráter a ubytovávám se v hotelu Camara Lawang, kde je sice v pokoji zničená podlaha, rozbité papundeklové stěny, ale postel je čistá a za tuhle cenu to beru. Jsem docela unaven a hlavně musím jít spát, protože zítra budu brzy vstávat, takže jen umyji nohy v ledové vodě a jdu na kutě.

Úterý 9. 1. 2001

Hodinky mě nekompromisně budí za tmy ve čtyři hodiny. Vůbec se mi z vyhřátého spacáku do studené tmy nechce, nicméně jdu. Sestupuju, klopýtaje po cestě dolů do plochého kráteru. Musím ujít po dně asi kilometrovou vzdálenost k chrámu a ke dvěma vulkánům, z nichž jeden napravo vypadá jako typický sopečný kužel a z toho nalevo stoupá hustý dým.

Zvolna se rozednívá. Slyším zvuky aut, které sem přivážejí turisty, aby stejně jako já spatřili východ slunce na Mount Bromo. Zatímco oni nadskakují na pronajatých koních na čoudící vulkán, já pěšky stoupám na ten druhý kuželovitý. Prodírám se křovím, občas vystoupím na volné prostranství až do té doby než pohlédnu na svou bundu a zděsím se. Nejen bunda, ale já celý jsem pokryt šedavým popelem, který na sebe stupidně setřásávám z keřů. Zvláště moje taška vypadá jako kdybych ji před chvílí našel v popelnici. Zůstanu stát na volném prostranství jednoho lávového proudu a čekám na východ. Ten za chvíli přichází a myslím si, že odtud je mnohem hezčí než z dýmajícího vulkánu, kde musí být slunce zakryto kouřem. Pohled na obrys tohoto vulkánu s měděným kouřem ve slunečních paprscích je uchvacující a tak si tu nádheru musím vyfotit. Klesám pak opět dolů mezi chlapíky s koňmi a tvářím se, že jsem vůbec neměl v úmyslu stoupat až nahoru a to, že jsem špinavý jak prase, mi nevadí.

Odmítám návrhy na pronájem koně, když nahoru na čoudící kráter je to asi tři sta metrů, které vystoupám a posledních sto metrů příkrého svahu vyfuním po schodech. Chybí zde akorát eskalátor a Mc Donald. Nahoře mi vrásčitý stařík nabízí kytici, kterou mám hodit do kráteru. Nevidím v tom žádný smysl, kromě toho, že chlapík za květy vyinkasuje peníze a tak odmítám. Ten si sedne, zabalí se do deky a bafá ze své cigaretky. Asi mu nestačí vedle kouřící jícen. Pohled dovnitř na rozpraskanou puklinu s unikajícím dýmem je zajímavý, ve vzduchu je cítit pach síry a popela.

Po vyšlapané cestě jdu po obvodu kráteru obcházím ho po směru ručiček. Vystoupám až nahoru na asi nejvyšší bod tohoto kužele a pod sebou v hloubce vidím dno dalšího kráteru s několika vyrytými nápisy do země, které tady nechali návštěvníci přede mnou. Rozhlížím se do dálky a krajina je tu sopečná, všude trčí masivní kužely vulkánů, vypadá to jako v prahorách. Vracím se zpět stejnou cestou a potkávám postaršího Anglána v kraťasech, vidím, že tuto sopku nenavštěvují jen úplní turistíci.

Dole nedaleko kuželovitého vulkánu stojí několik stánků, když se přibližuju, všichni se předhánějí v nabízení občerstvení a když se zase vzdaluju, slyším za sebou zklamané reptání. Hinduistický chrám je uzamčen, přemýšlím pročpak ho asi stavěli tady na dně obrovského kráteru a vracím se stejnou cestou zpět až k okraji, kde opět vystoupám po cestě až k hotelu.

Ve stánku se trochu občerstvím nudlemi a jdu si do svého pokoje trochu odpočinout a balit si všude rozvěšené věci. Pak se v jedné koupelně na chodbě myju ledovou vodou při asi 10°C studeném vzduchu. Zezačátku příšerné, ale když si tělo zvykne, je to celkem osvěžující. Hřeje mě jen myšlenka, že za chvíli sestoupím autobusem do nižší nadmořské výšky, kde už zase bude teplo.

Venku opět prší, odevzdám klíček od pokoje a scházím po silnici vesnicí níže. Žene se ke mně taxikář, nabízí cenu, jak jdu dál, rychle snižuje, proč asi, aha, za rohem stojí minibus. Jím jedu níže, ale jelikož sedíme uvnitř jen tři pasažéři, řidič s pomocníkem zastavují a dělají něco přes půl hodiny přestávku. Stejně jako oni se najím u stánku jejich známého nudlí s knedlíčky, pak lelkuju kolem a když projede další minibus odspodu, jede se dolů. Cestou se strhne příšerný slejvák, přičemž mám batoh upnutý na střeše, ale je naštěstí přikryt nepromokavou plachtou, takže o něm moc strachu nemám. Ha ha, někdy jsem docela naivní! Déšť pokračuje s velkou intenzitou dál, dovnitř se tlačí promočení lidé jede se níže a níže až přijedeme do Probolingga. Než vystoupí všichni z vnitřku a já se dostanu ke dveřím, „chytrý“ pomocník sundá plachtu z mého batohu a přes minutu tak čeká než si ho převezmu. Výsledkem je, že batoh je skrz naskrz promočený, že bych ho mohl ždímat. Pěkně se vztekám, chtěl jsem ho původně dovnitř, protože jsem viděl mraky na obloze a tak mu platím jen tři tisíce namísto pěti. Měl jsem mu nasrat, teď musím opět najít nějaký hotel a pokračovat v sušení.

Najdu bus do Jemberu, kam mám namířeno a uvnitř je opět zahuleno jak v hospodě. Dávám najevo chlapíkům, že kouření nesnáším, někteří slušně přestanou jako třeba vedle sedící stařík s ptákem v kleci, ale jiní bafají spokojeně dál. Ti kuřáci mě už skutečně serou, kdo má ten smrad dýchat!

Jelikož jsem hladový, od jednoho z prodavačů chodících v uličce kupuju knedlíky plněné sladkou čočkou, docela dobré. Konečně jsme na nádraží v Jemberu. Hotel naproti přes ulici je plný a tak mě lidé posílají do Tomihakini hotelu, kam musím jít směrem k městu asi kilometr. Tam za celkem slušnou cenu od sympatické recepční a recepčního dostávám velký pokoj se dvěma postelemi (vůbec, všude v Indonésii mají singl se dvěma postelemi, to by se šetřilo na ubytování ve dvou) s vlastní koupelnou, přesně co zrovna potřebuju. Ihned si rozvěsím na šňůře všechny promočené věci a v recepci se vyptám na cestu do centra.

Je tma a prší a já jedu minidodávkou do centra Jemberu. Tam si prohlížím obchůdky a zajdu i do pekařství Singapur, kde prodává jen mladá pěkná prodavačka. Nevím, jestli je ze mě vedle nebo mě chce ošidit, každopádně mi účtuje za buchty o 4 tisíce více a když ji na to upozorním, zasekne se jí kasa a nemůže mi vrátit peníze. Abych to dorovnal do 10.000, jsem nucen si koupit ještě dvě přeslazené koblihy, které spořádám u stolečku. Sháním se pak v obchůdkách po niti, abych si mohl zašít rozpáranou tašku a také ve sportu kupuju potápěčské brýle a šnorchl. V jedné restauraci si objednávám rýži s mořským jídlem, což jsou kousky ryb a mořských zrůdek a moc si pochutnám.

Vracím se pak zpět dodávkou, ze které není pořádně vidět a tak dojedu až na autobusové nádraží. Chlapík, který uvnitř za jízdy vyzvěděl, kam jedu, mě teď tvrdošíjně posílá na druhou stranu, kde prý je můj hotel Tomihakini, ale trvám na svém, až i jeho manželka s dítětem v náručí a jiný chlapík mi dají za pravdu. Nevím, jestli mě posílal dva kilometry na druhou stranu schválně, anebo si to spletl, nicméně do svého hotelu v pohodě trefím. Mlsám ještě hroznové víno a jelikož jsem unaven, usínám.

Středa 10. 1. 2001

Vstávám kolem sedmé ráno a zašívám si tašku, co nosím přes rameno. Je to dost práce, protože je hodně rozpáraná, naštěstí jen ve švech – ta íránská práce moc nevydrží. Sbalit všechny věci, naštěstí už suché, dá také zabrat a tak vycházím až někdy kolem poledne.

Na busovém nádraží jsem za chvilku, vlezu do správného autobusu a už si kupuju jízdenku od průvodčího do Banyuwangiu. Vedle mě sedí sympatický kluk Imam, kterého se ptám na vesnici Sukamade, kterou mám v mapě červeně podtrženou a on, protože je malíř malující i krásné modelky, jejichž fotky mi předtím ukazoval, mi teď kreslí želvu a kraba a že tyto obří želvy a krabi se vyskytují pouze tam. Okamžitě měním plán trasy a chápající průvodčí mi vrací přebytečné peníze. Vystupuju s Imamem v Gentengu, volá na mě, ať jdu s ním, ale než si zezadu autobusu vyzvednu batoh, zmizí mi mezi ostatními lidmi. Najít černovlasého hnědookého člověka mezi desítkami stejně vypadajícími a podobně oblečenými lidmi je naprosto nemožné.

Jelikož jsem už dost hladový, v jedné restauraci se pořádně najím rýže s několika přílohami, abych ochutnal od všeho trochu. Pak odjíždím minibusem do Pasanggaranu. Cestou přejíždíme několik mostů přes divoké řeky, před mosty stojí ze stran betonové zdi znemožňující průjezd širokým vozidlům, takže musíme mezi nimi projet zvlášť pomalu a opatrně. V Pasanggaranu se chvíli u jednoho ze stánků vybavuju se sympatickou kulhavou slečnou, která mi stejně jako pár domorodců říká, že dnes do Sukamade už nic nejede.

Jdu tedy pěšky přes vesnici a od jednoho obchodu mě vezme kluk na motorce o asi 8 km dále, stále však ve stejné vesnici. Cestou prší a můj deštník, který držím po vzoru domorodců nad námi, se zbortí a tak jsem celý promočený. Jeho otec a příbuzenstvo mě zvou dovnitř, ale děkuju a odmítám, musím jít dále.

Po silnici ale minu asi deset domů a začne hustě pršet a tak se kryju pod stromem a další kluk v mém věku mě zve do domu. Tam se shromáždí celá rodina, kamarádi a děti ze sousedství a vyzvídají odkud, že jsem a tak. Můj hostitel mi nabízí ať u něj přespím a tak s radostí přijímám. Jdeme pak do vedlejšího domu jeho přátel, to už je tma a tam po mě chtějí, abych se umyl na dvoře v mandi. Nabízejí mi ručník, ale já odpovídám, že mám svůj vedle v domě v batohu a nějaký ochotník jde vedle a drze mi prohrabe batoh, ale ručník tam nenajde a přinese mi tričko. Jsem překvapen drzostí, že se mi někdo hrabal v mém báglu, to se přece nedělá, ale on mé rozezlení pochopí, že mi vadí, že nenašel ten ručník. Venku na dvoře se pak svléknu do slip a poté, co můj hostitel se svlékne úplně a myje se, dělám totéž. Źe prý to je místní kultura, doufám jen, že to není kvůli tomu, že příliš smrdím.

Díváme se pak na Dvd, kde pouštějí pirátskou kopii nějaké divadelní humorné scény a všichni přítomní, spousta sousedů a dětí se smějí, já nerozumím a nemám čemu se smát. S mým hostitelem jdu do dalšího domu naproti tomuto a tam si povídáme a díváme se u toho na nějaký bojový seriál v televizi. Dozvídám se, že do Sukamade jezdí jen náklaďáky převážející lidi a není mi jasné proč ne autobusy. Obrázky a posuňky, neboť jejich angličtina je velmi lámaná a mají špatnou výslovnost, mi trvá přes dvacet minut, než se dozvím, že cesta tam je obtížná a autobusy nemohou projet. Chytá mě nadšení, to bude dobrodružné. Jsem pak už ospalý a tak se se svým hostitelem vracíme do jeho domu a tam se ukládám ke spánku v jednom z pokojů na širokém lůžku společně s ním. Ještě, že má manželku a dítě.

V noci potřebuju nutně na záchod a jelikož není v domě, rád bych vykonal potřebu venku, což je normální. Hostitel vedle se probudí a vzbudí i rodiče, aby si od nich vzal klíče a otevřel mi, neboť hlavní vchod je uzamčen. Je mi to dost trapné, kvůli takové běžné činnosti vzbudit celý dům, ale na zahradu jsem se nějak dostat musel.

Čtvrtek 11. 1. 2001

Vzadu za domem se umyju a rychle si balím. Včera můj hostitel říkal něco, že bude chtít ode mě nějaký suvenýr, který samozřejmě nemám a tak zaměstnávám jeho mysl a kladu mu různé otázky, aby si nevzpomněl na to, že něco chtěl. Daří se, loučím se s celou rodinou a i přesto, že říkají, že náklaďák pojede až v jednu hodinu odpoledne, děkuji a odcházím.

Jdu přes kus vesničky, přidá se ke mě domorodec s kolem a zase do mě něco hustí, když si potřebuju odskočit. Stihnu to akorát a když vylezu ze křoví, jede nějaký náklaďák a bere mě s sebou o kus dál, asi o 8 km k několika baráčkům. Řidič po mě nechce kupodivu žádné peníze, což jsem rád, ale jede jinudy a tak dál šlapu pěšky. Po silnici v džungli se asi po dvou kilometrech dostávám k mostu přes řeku a za ním leží vesnička Sarub Jambe, do které je vchod přehrazen závorou a střežen ochrankou. Je to údajně z důvodu, že kolem vyrůstají kávovníkové plantáže a tak se hlídá, aby nikdo nekradl kávová zrna.

Nějaký čas čekám na zastávce a když si ověřuju informaci, že do Sukamade jezdí jen jeden náklaďák denně, jdu pěšky dál. Asi po půl kilometru chůze jede kolem dodávka a tak spolu s několika dalšími lidmi jedu dál, jsem pohodlně usazen vpředu, batoh na klíně. Dojedeme do vesničky Sarongan na nádraží a tak obhlížím vedlejší tržnici. Zkouším si i slaměný klobouk, který bych bral jako suvenýr, kdyby byl skladný a když se vidím v zrcadle, musím se smát a prodavačky se mnou. V restauraci se najím a pokračuju dál po silnici pěšky.

Jdu jen kousek až k mostíku mezi rýžovými políčky, kde si sednu na zídku a pozoruju život kolem sebe a komunikuju s místním lékařem. U stolku před jeho ordinací si pak píšu zápisky a čekám na náklaďák. Kousek dál stojí socha indonéského orla se štítem na hrudi a když se chc

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .