Deník Nusa Twenggara (Indonésie)

Den 17. 26/8 (nedele) DENPASAR – SINGAPUR

Vstavani ve ctyri bylo dost tezky, ale nejak jsme to zvladli. Michal se ani neobtezoval nas doprovodit a jen zaskrehotal nejakej pozdrav zpod deky. Taxiku bylo venku i pres tuhle nehinduistickou hodinu prehrsel, takze jsme uz ve trictvrte na pet byli na letisti Denpasar. Check-in jsme si udelali uz vcera na netu, tak jsme kazdej usetrili par desitek tisic. Cekani na let jsme si zpestrili nasi oblibenou kratochvili – pomlouvanim ostatnich cestujicich, kteri nepobrali dostatek krasy, stihlosti nebo intelektu (na rozdil od nas!).

Let jsem chtel puvodne prospat, ale sedeli jsme tam namackany jako sardinky a taky mi za par hodin mela vyprset zapujcni doba filmu Moneyball, tak jsem ho shlednul.

Ted uz jsme v Singapuru, zahajili jsme tu snidani v Burger Kingu a navstevou toalet na Terminal 3 (to je takova mila tradice). V Singapuru na vsech servisnich mistech (tzn. i zachodech) maji dotykovou obrazovku na nasledny feedback – zmackne se prislusny smajlik. Ode mne vetsinou dostanou prumerne hodnoceni. Casto se do toho promitne i moje spatna nalada uz pri vstupu na toaletu nebo ridkost stolice, za coz uznavam zamestnanci letiste az zas tak nemuzou, ale hodnoceni ma byt komplexni.

Po uschove batohu (a dvojim prekontrolovani, ze jsme tam nenechali pas, jako Stepan pred tremi a pul lety) jsme se vlakem SMRT vydali do centra na prohlidku novych mrakodrapu a zevlovacku v pristavu.

Singapur je pomerne nudny mesto, takze nakonec nejvetsi legrace byl fotosalon v shopping mallu Marina Bay (fotky s pozadim mrakodrapu, ale do budky jsme se pro svou vysku sotva vesli a fotografie nebyly zrovna reprezentativni) kde jsme se vsem smali, ze jdou na fotku dvakrat do fronty, abysme vzapeti sli sami trikrat. Aspon jsme nezmokli, protoze zrovna v tu chvili byl venku strasnej slejvak.

Jinak jsme si prohlidli mrakodrapy, postupne navstivili i dalsi retezce jako Starbucks, 7/11 nebo McDonalds a sledovali na stadionu k uzoufani nudnej zapas v kriketu (tady asi musi byt fanouskovstvi ucinenej masochismus). Zpatky na letiste jsme jeli nejak v pet a zbytek casu do odletu travime v salonku Singapore Airlines.

Den 16. 25/8 (sobota) PROJIZDKA OSTROVA BALI

Na dnesek jsme si uz s predstihem objednali auto – nejakej mistni kamarad jedny Michalovy znamy – a ten nas trochu povozi po Bali, abysme taky videli neco jinyho nez mistni plaz. Rano nas Siong vyzvednul hned po snidani ve ctvrt na osm a nejdriv jsme jeli do Ubudu. To je kulturni centrum Bali, ale belochu je tu jak mistnich. Ty spousty lidi jsou asi nejvetsi negativum Bali. Mozna v osmdesatych letech to tu bylo hezky, ale ted je tu vic McDonaldu nez v Praze a letadel tu pristava vic nez na Ruzyni.

Po ceste do Ubudu jsme se jeste zastavili na cibetkovou kavu (z prazeneno trusu cibetek, to je takovej mistni myval). Dal si jen Michal, ja uz jsem to jednou pil a moc mi to nechutnalo a Minal nepije kafe vubec. Dal jsem si jen zazvorovej caj, protoze jsem porad nejak nachcipanej. Michal si jeste domu koupil nejaky koreni (evidentne je v Australii nedostatek pepre a i safranu je tam jak safranu) a taky nejakou zazracnou, zarucene ucinnou kytku na hubnuti…

Rano to jeste jde, ale uz od obeda jsou vsude dav turistu jak v Parizi, Bali opravdu neni zadnej raj batuzkaru, ale spis komercni ostrov. Na obede jsme byli v all-u-can-eat bufetu, stravili jsme tam skoro dve hodiny, abysme tech sto tisic rupii poradne prozrali. Byl tam navic moc peknej vyhled na sopku Batur a lavova pole, tak to bylo fajn. Cpali jsme se, pili caj zdarma, delali fotky a smali se nejakym nemcum vedle nas, proste vikendova idylka.

Odpoledne jsme jeste jeli do znameho chramu Tanah Lot, coz je sice relativne fotogenicka zalezitost, ale opet vsude mraky lidi. Zejmena Javancu (protoze maji prave prazdniny po Ramadanu) a Francouzu (protoze ti nepracuji, tak maji cas cestovat). Dlouho jsme se tam neohrali, udelali jsme nejaky fotky a jeli jsme v zacpe zpatky. Tenhle ostrov je fakt nechutne preplnenej, neco jako Bibione.

Po navratu jsme si s Michalem dali dalsi bezecky trenink, tentokrat sviznych 13 km. Aspon behat ze se tady da, protoze neni takovy vedro jako na Floresu nebo Lomboku a ani moc nesviti slunce.

Vecer se slo zase na pivo, nejdriv do nejakyho baru, kde meli wifi a potom do provereneho podniku Posers na sledovani zapasu Swansea – West Ham. A zlaty hreb Man United jsme sledovali zase v jinem baru, jmeno si uz nepamatuju. Po slabsim zacatku se MU rozjel a v polocase jsme sli spat, abychom meli aspon 4 hodiny spanku a nezaspali Singapur.

Den 15. 24/8 (patek) LABUAN BAJO – DENPASAR – KUTA/LEGIAN

Letadlo nam dneska ma letet az v poledne, takze rano melo byt celkem v pohode. Ale obvykly orchestr v podani basy mistni domorodci, alty kohouti a solo muezzin me vzbudil hrozne brzo. Ale sel jsem si zas koupit koblihy, tri za tisicovku a potom jsem v hale na gauci u caje a koblih docetl knizku. Novou uz kupovat nebudu, jeste mam par filmu na iPadu.

Na druhou snidani jsme sli do Matahari, abysme videli, jak se vcera hraly pohary. Gurmanskej zazitek to opet nebyl, ale na to se tu asi moc hledet neda. Na letiste jsme sli pesky, odmitli jsme nabidky na transport, bylo to jen patnactset metru z mestecka. Letiste trochu postradalo bezpecnostni prvky, proste se i s lahvi vody proslo z ulice az do letadla. V cekarne jsem se podival na Vetrelce, meli jsme slabe zpozdeni a tesne po poledni uz jsme nastupovali do letadla Wings Air smer Denpasar. Let vrtulovym letadlem trval neco pres hodinu, ale dalsi hodinu nam zabralo cekani na Minaluv batoh.

Vzali jsme taxika do Tune hotelu, ale tam uz meli jen lepsi pokoje, tak jsme shaneli neco jineho. Bud meli plno nebo byly ceny pres pul milionu (jsme v lepsi ctvrti). Nakonec jsme nejakej lepsi pokoj vzali, protoze jsme se nechteli trmacet po okoli s batohama. Ale vubec nevime, kde jsme. Tak nekam poslepu vyrazime na pozdni obed.

Hned v prvni samosce jsem konecne objevil kombinaci snickers + gatorade, tak jsem se hned posilnil, jelikoz nam vetsinou hon na nejlevnejsi restauraci ve meste trva dost casu. I ted jsme se v tom labyrintu celkem prosli. Nakonec jsme nasli jeden levnej warung, ale kvalita pokrmu tomu bohuzel odpovidala. Porce jsou maly vsude, tak si vzdycky musim dat jeste jeden banana shake na zaplneni. Uz i Milda remca nad nasi goreng, bud uz ho ma plny zuby nebo se snizuje kvalita.

Pak jsme se prosli po plazi a zjistili, kde budou zitra vysilat zapas Man United. Po navratu na hotel – Su’s cottages – jsme se s Michalem rozhodli jit si na plaz zabehat. Nakonec jsme dali deset kilometru, nebylo to spatny, ale rekordy na New Yorkskem a Sydneyskem maratonu asi ohrozene nejsou… Na plazi uz byla spousta lidi, vsechno se chysta na patecni party. Kdyz jsme dobehli zpatky, tak nez jsem se osprchoval, Michal zacal spasovat s nejakou postarsi pani. Proc Michal zcela ignoruje vekove rozmezi 15 az 45 let, to je mi zahadou…

Pak jsme sli na snuru po mistnich barech, ale hned v tom druhem jsme trochu uvizli. Byl anglickej a dal jsem si tam celkem obstojny bangers and mash. Kluci uz v ramci redukcni diety nejedli. Bar se jmenoval Poserse, takze uz mame peknou sbirku, protoze uz jsme jednou byli i v Rumah Makan Nasrat.

Den 14. 23/8 (ctvrtek) LABUAN BAJO

Na dnesek byl naplanovany vylet do vesnic kolem mestecka Ruteng. Chteli jsme jet autem, ale nez jsme se vykopali, vybrali penize a koupili snidani, tak bylo osm hodin. Auto na pujceni bud nikde nemeli nebo by to trvalo ctyri hodiny jedna cesta a to bysme tam toho moc nevideli. Takze jsme vylet odpiskali a budeme se poflakovat po Labuan Baju a okoli.

Aspon snidane byla dneska vynikajici, objevil jsem na ulici pani, co prodavala koblihy. Ty byly skutecne famozni a hrozne levny. Jsem dost rozmrzelej, ze jsem je neobjevil driv…

Michal sel rano na internet shanet si ubytovani na Bali, kde bude zustavat jeste deset dni po nasem odletu. Jako nahradni program za dnesni fiasko s autem jsme zvolili ranni cestu na severozapad od LB, ale uplna nadhera to nebyla. Slo se slozite pres kameny, plaz jsme zadnou hezkou nepotkali, tak jsme to pak zas otocili zpatky do mestecka na obed. Ten se celkem protahnul, protoze v Gardena restaurantu je obsluha neskutecne pomala. Michal sel potom opet na internet a na masaze a my s Mildou jsme si dali pulhodinku siesty a sli jsme se podivat pro zmenu jiznim smerem. To uz byl o poznani hezci vylet nez rano a na konci jsme nasli peknou restauraci Atlantis, kde jsme zustali na drink. Kdyz zapadalo slunce, tak jsme se vydali zpatky do LB. Opet kyblikova sprcha a rovnou do Matahari na veceri. To taky nebyl velkej uspech. Obsluha opet nerozumela a misto nudli prinesla nasi goreng, ktere Milda vyhlasil za s prehledem nejhorsi nasi goreng v Asii. S jazykovou vybavenosti je to v Indonesii zatim nejhorsi, co jsem zazil. I v zapadlejsich koutech Kambodzi nebo Laosu zvladli lidi pracujici v hospitality aspon zakladni anglictinu. Tady je to fakt hruza a obcas nas to dost stve, kdyz se tvari, jako ze rozumi a prinesou neco jineho a jeste jim to hodinu trva…

Den 13. 22/8 (streda) MORE BUHVI KDE – KOMODO – PULAU BIDADARI – LABUAN BAJO

Budicek na clunu byl uz v sest hodin, coz nesl Michal dost nelibe a potrestal nas tim, ze zustal na lodi a nesel s nama na turu. To jsme obreceli celkem rychle, snedli jsme par toustu, vypili caj, spakovali par veci a mezitim se clun premistil k molu na ostrove Komodo. Tam jeste nebyly skoro zadne cluny, tak jsme vyskocili na breh a pelasili do boudy rangeru. Tam nam nabidli jen kratky okruh, na dlouhy se asi rangerum takhle po ranu nechtelo. Ale byla tam jedna dvojice cizincu, kteri si objednali prechod ostrova na druhou stranu, kde je cekal jejich clun, tak jsme se k nim pridali. Nas clun i s Michalem jsme taky poslali na druhou stranu a vyrazili jsme. Trochu jsem se obaval, ze nas ta blondyna bude brzdit, ale opak byl pravdou a skoro jsme ji nestacili. Trek ma byt podle LP na 4–5 hodin, ale my jsme to prosvisteli za tri. Draku jsme tentokrat moc nevideli, zato se cinila ostatni fauna. Z par metru jsme videli hafo jelenu, jednoho megadivocaka a jednou kus od nas probehlo lesem stado divokych buvolu a to jsme se leknutim malem posrali vsichni v cele s rangerem. Vsude poletovaly takove koroptve, alias divoka kurata alias ayam utan. Na strome jsme videli maleho dracka, zijou tam az do tri let, aby je nekdo z rodicu nesezral (dospeli na stromy splhat neumi). Mezi draky panuje cily kanibalismus, otcove se treba nestydi sezrad i vajicka y hnizda. Co se tyka normalni diety, tak dospely drak zere jen jednou za mesic a na posezeni sporada 40 kilo masa. Trek vedl pres poradny kopec Bukit Randolph, ktery je pojmenovany podle nejakeho svycarskeho barona, ktereho draci snedli pred desitkami let.

Ke konci treku jsem jeste vystopoval jednoho vzrostlejsiho draka na ktereho jsem vsechny upozornil, za coz jsem si vyslouzil pochvalu od rangera, blondyny a Mildy. Jen ten boyfriend od blondyny nebyl nijak odvarenej. Byl to nejakej geolog, takze zver ho absolutne nezajimala, zato kdyz videl nekde na zemi kus cedice, tak se mohl uslintat blahem. Ostrov na druhe strane koncil raselinistem, ktere jsme prosli do more a brodili se morem k lodi, ktera nemohla az uplne ke brehu.

Potom nasledovala dlouha plavba, prolozena obedem, ktery byl tentokrat jeste vysperkovan vybornou omeletou. Po obede jsme zastavili u ostruvku Bidadari na dalsi snorchlovacku. Zustali jsme tam skoro tri hodiny a kdyz uz se nam zdalo, ze na slunci dal nemuzeme vydrzet, tak jsme dali kapitanovi prikaz k plavbe zpatky do Labuan Baja. To uz byla ostatne jen slaba pulhodinka, takze jsme sbalili veci, ktere jsme po dvou dnech meli roztahany po celym clunu. Karty uz jsme nehrali, protoze vcera nam vitr sebral kulovyho filka a spodka, tak jsme nechteli riskovat dalsi ztraty na otevrenem mori.

Puvodne jsme chteli jit rovnou na veceri, ale byli jsme celi od soli, tak byla nejdrive kyblikova lazen na nasem hotelu Indah. Pak nas Michal zatahnul do nejake italske restaurace, ale to nebyla zrovna vyhra, tak jsme jeste zasli na banana shake a kontrolu internetu do naseho oblibeneho Matahari. Vecer jsme zkoukli film plaz a slo se spat, konecne se postel nehoupe.

Den 12. 21/8 (utery) LABUAN BAJO – RINCA – MORE BUHVI KDE

Vcera nas nakonec na veceri vyzvednul Michal po trihodinove masazi a tesne pred zavirackou v deset vecer jsme v kramku nakoupili nejake zasoby na zitra, pivo ze koupime az rano, aby nezteplalo.

Rano opet ujecenej muezzin, ale uz si na to zvykame. Narozdil od vcerejska nam byla personalem naseho „hotelu“ (tlupa asi desetiletejch holek, se kterejma Michal neustale flirtuje) nabidnuta i snidane. Cekali jsme banana pancake, ale prekvapily nas vybornou koblihou! To uz nam na dvere bouchal klucina, ktery nas mel odvest k nasemu clunu. Po ceste jsme jeste koupili sestnact piv, abysme na clunu nesusili hubu. Naivne jsme si mysleli, ze to bude stacit. V pristavu jsme minuli nekolik peknych vyletnich lodek a neomylne jsme zamirili k opryskane barce, ktera bude na dva dny nasim domovem. Nasemu kapitanovi je ctrnact, pomocnika mu dela jeho mladsi bracha a od kormidla to jisti nejakej starej dedek. To je nase posadka. Vyrazili jsme z pristavu mezi prvnimi a behem prvni hodiny ten nas prskolet predjely vsechny ostatni cluny a zmizely za obzorem. My jsme se neskutecne plouzili, coz zejmena Mildu dost stvalo. Michal se uvelebil na pridi a jal se opalovat. Plavba samotna je ale moc pekna, vsude okolo puste ostrovy. Na ostrov Rinca jsme dorazili o hodinu za ostatnimi, kolem jedenacte hodiny. Necekany prival turistu (snad vic nez stovka) prekvapil rangery natolik, ze nestihali treky. Bez rangeru se tu chodit nesmi, jelikoz komodsti draci jsou smrtelne nebezpecni. Jeden ranger nesmi vest skupinu vic nez peti lidi, proti drakum ma takovou obrovskou virguli. Shromazdilo se tu nekolik clunu a byl to dost chaos. Zejmena francouzka, ktera bydli v Labuanbaju ve vedlejsim pokoji, byla neuveritelne vytocena nad mistni organizaci. Ja jsem mezitim s jinou francouzkou zorganizoval ctrnacticlenou multinarodnostni skupinu (krome cechu a francouzu i spanele, nemci a jedna neidentifikovatelna holka). Ukecali jsme spravceho, ze nam staci jen dva rangeri, moc se netvaril, ale v tom chaosu podlehl. Dostali jsme v ramci bezpecnosti jednu virguli navic, ktere se chopil Michal, coz paradoxne bezpecnost cele skupiny spis snizilo. Pokud s virguli zrovna Mildu z legrace nestouchal do kouli, tak s ni nesikovne prastil me do lytka. Draku jsme videli fakt spoustu, ale vetsina se jich jen line valela, jako lvi v Krueger parku. Jen jeden vetsi kousek, tak dvoumetrovej, pelasil vedle nas, ale u fotoaparatu byl zrovna Milda, kterej pri foceni jednak neni uplne nejmrstnejsi a druhak vetsinou zameri neco uplne jineho. Krajina byla zase fakt pekna, draku kolem mraky, tak jsme byli celkem spokojeny. Spokojenost jeste narostla, kdyz jsme po navratu na lod zjistili, ze uz je pripraveny obed. A dostoupila vrcholu, kdyz se ukazalo, ze zeleninu nechali zvlast a nezamichali ji do nudli.

Nez jsme snedli obed, tak se clun presunul k nejakemu ostruvku na snorchlovani. Pri sestupu do vody Michalovi spadly potapecske bryle az na dno, ale zkusene jsem je na jeden ponor zachranil! Snorchlovani slusny, ale v Thajsku to bylo lepsi. Navic jsem si potom na brehu o skalu rozkopnul palec. Po snorchlovacce jsme se pustili do piv a stihli jsme je behem par hodin zlikvidovat. Mezitim jsme dojeli na snorchlovacku cislo dve, ale po tech pivech uz jsme si do vody netroufali, navic uz se zacinalo smrakat. Takze jsme zvedli kotvy a dorazili ke kalon cave u ostrova Komoda, kde budeme na clunu nocovat. Meli jsme velkou kliku, protoze nejak domorodec jel kolem na kajaku a odprodal nam sest velkejch Bintangu (za nehoraznych 45 tisic za jeden, ale necejtili jsme se v dobre pozici na smlouvani, jelikoz k nejblizsi prodejne to bylo asi pul dne cesty). Kluci maji na clunu reprobedny, tak jsme pustili na plny pecky Dalibora Jandu z Michalova iPhonu, na ostatnich clunech musi mit jiste radost z takoveho kulturniho obohaceni. Do pozdni noci jsme hrali karty a kdyz prisel cas ke spani, tak jsme s Mildou vylezli spat na strechu a Michal zustal s posadkou dole na palube, coz bylo strategictejsi vzhledem k castemu chozeni na zachod.

Den 11. 20/8 (pondeli) LABUANBAJO

Vcera pred spanim jsme jeste rychle predali veci do pradelny, protoze uz jsme na tom s cistotou odevu byli vazne spatne. Muslimu tady tolik neni, ale presto je tu par komplikaci s dnesnim hlavnim muslimskym svatkem Idul Fitri (posledni den ramadanu). Muezzin v mistni mesite je rano jeste celkem milosrdnej a kvili jen deset minut. Ale cukrarna a posta jsou kvuli Idul Fitri zavreny – asi je vedouci nejakej sulejman. Coz je problem, protoze dva z hlavnich bodu ranniho programu byly snedeni poradnyho dortu a poslani pohlednic.

Takze snidane byla v supermarketu (nanuk, dzus a bramburky), u bankomatu jsem se zase promenil v multimilionare a sli jsme shanet clun na zitra. Mame v planu dvoudenni plavbu po komodskych ostrovech s prespanim na lodi. Nekdo uz clun nemel, nekde meli jen velkej a museli bysme ho s nekym sharovat, ale nakonec jsme jeden nasli. Je bez kajut, jen mensi rybarskej, ale na dva dny by mel stacit. Michal jeste nevi, jestli pojede s nama, pry je to na nej moc cestovani. Ale komodsky draci jsou zlatej hreb, tak snad si to rozmysli. Dopoledne jsme se vydali pesky na vylet k jeskynim Batu Cempir. Podle planku v LP to bylo celkem blizko,ale jako obvykle na ty jejich mapy neni moc spolehnuti a celkem jsme se prosli. Michalovi se pochodovani moc nelibilo, tak si aspon koupil u stanku cepici s ksiltem, coz mu resi problem s brylemi, ktere si tak uz kupovat nemusi. Jedny si koupil na Lomboku, special offer just for you, ale rozpadly se hned druhy den. Nakonec jsme jeskyne preci jen nasli, zaplatili par tisic poplatek, odmitli pruvodce a sli jsme to prozkoumat. Michalovi se dovnitr nechtelo, tak nam jen pujcil mobil s funkci baterka. Nam ty nase nokie z devadesatych let moc nesviti. Nebyl to takovej labyrint chodeb jako tenkrat v Laosu, ale stejne bych asi nechtel vevnitr uviznout po tme. Zpatky do pristavu uz to slo jak po masle, cestu uz jsme znali a kratili jsme si ji historkama z vejsky. Po navratu jsme zasli na obed, Milda jako jiz tradicne nasi goreng, tentokrat opet stare dobry styl s kusy kurete primo v nakypu, Michal chtel tenderloin steak, ale to obsluhu celkem rozesmal, asi to bylo na listku jen jako vtip a ja si dal chili kure s rejzi. Vsechno bylo vynikajici az na konci si Michal (po trech povech) slavnostne objednal velky kafe, ktery nechal netknuty.

Po treti hodine odpoledni jsme se vydali na plaz. Ale vzhledem k tomu, ze odsud kazdy radeji jezdi nekam na nedaleke neobydlene ostruvky s bilymi plazemi, tak ta mistni mestska je okupovana vyhradne mistnimy. To se nejak nelibilo Michalovi, tak se otocil na podpatku a sel radeji zpatky do pristavu na pizzu a masaz. My jsme se s Mildou vkradli na soukromou plaz u jednoho hotelu, kde jsme stravili prijemnou hodinku a pul premyslenim, jak by Milda mohl nahromadit potrebny kapital na pristi dovolenou. Jako nejlepsi jsme vyhodnotili muj navrh sazet vytrvale na Gillingham FC ve ctvrte anglicke a Shimitzu v japonske lize. Pak jsme si dokoupili nejake tekutiny a vyrazili na cestu zpatky, coz bylo asi jen patnact minut. Po navratu jsme si dali sprchu ala polevani tela naberackou ze splachovaci nadrze a ja jsem konecne shodil knir. Po nekolikadennim sebepresvedcovani (a podpory dalsich dvou kniracu), ze vypadam opravdu stramacky jsem po prezkoumani fotografie a pohledu do nejakym hovnem zamazaneho zrcadla v „koupelne“ musel uznat, ze to vypada spis smesne. Michal si knir necha, protoze mu to ladi k nove military cepici, plus jsem mu v dobrem rozmaru rekl, ze vypada trochu jako Brad Pitt, coz mi kupodivu uveril a rozhodl se si svuj knirek jeste ponechat.

Jelikoz Michalova masaz zacala pred sestou a ma trvat tri hodiny, tak jdem na veceri jen s Mildou. Nasli jsme restauraci s vyhledem na zapad slunce, sedli si vedle sebe a pozorovali ho. Jsem rad, ze uz nemam ten knirek, ale stejne nas vsichni pozoruji dost s podezrenim. Cely den nas pronasleduje jeden cernossky par, ta holka vypada nadmiru luxusne. Byli s nami na obede, na plazi a ted na veceri. Premysleli jsme, jestli bysme na toho kluka stacili, kdybych si s tou holkou neco zacal. Ne snad, ze bych ja mel nejaka privilegia, ale Milda uz je zadanej a Michal se svym Brad Pitt knirkem u opacneho pohlavi opravdu realnou sanci mit nemuze. Dosli jsme ovsem k zaveru, ze kdyz je hlavni rvac Michal na masazi, tak bys nas ten kluk asi prepral. On ostatne asi kdokoliv by na nas dva stacil, nejspis i ta holka…

Pro dnesek s denikem koncim, jelikoz se musime soustredit na webove stranky tipsportu, aby Milda mohl zase brzy na dovolenou.

Den 10. 19/8 (nedele) SAPE – LABUANBAJO (FLORES)

Tak dneska jsme meli o budicek postarano zatim nejhlasitejsim muezzinem. Ve ctyri rano byl jeste milosrdnej a kricel jen nekolik minut, ale v sest zacal nanovo a vydrzel hodinu a pul. Byl to strasnej rev, takze i Michal uz po seste hodine vylezl z kanafasu. Z celeho okoli se schazi muslimove (tzn. 100 % mistni populace) na tu avizovanou modlitbu. Nekonecny pruvod se tahne ulici do pristavu vic nez hodinu. Pak zacina dlouha modlitba (tzn. rev prednasejiciho do megafonu, zatimco ostatn kleci kolem nej), ktera je obcas prolozena i slovy, ktera zname i my, jako

treba „allah akbar“ nebo „al kaeda“. Hlavni recnik se u toho dost rozvasnil a uz uplne jeci, jako v tranzu. Jsem zvedavej, jak se tim modlicim se davem asi procpeme na nasi lod. A kdo nam vlastne proda listky, kdyz vsichni mlati hlavou o zem… Chtel jsem se na to jit podivat primo do pristavu a poridit videozaznam, ale nikdo me nechtel doprovodit a sam jsem se preci jenom trosku bal, jak by na moji zvidavost reagovali mistni ortodoxni muslimove.

No nakonec to vsechno nase obavy jeste prekonalo. Bohosluzba sice skoncila uz pred pul devatou, ale to bylo asi jediny pozitivni. Hned jak se davy vyhrnuly z pristavu (coz je nejspis jediny misto, kam se vsichni vejdou), tak jsme se tam procpali my. To bylo presne v 8.30, prodejna jizdenek mela otvirat v osm. Prave sklizeli aparaturu z modlitby, tolik reprobeden nemaji ani Rolling Stones na snure. Prodejna byla zavrena a zustala zavrena do pul desaty. Koupili jsme si zatim nudlovou polivku a pak i listky a rychle pelasili na lod, aby nam treba neujela. Nebylo treba mit obavy, protoze nakonec mela presne sest hodin zpozdeni a vyjizdela ve tri odpoledne misto v devet rano. Mistnim to jak se zdalo nevadilo a disciplinovane cekali v podpalubi a hulili jedno cigaro za druhym. To se asi pri ramadanu smi. Nas to ale preci jen trochu rozladilo, chteli jsme se dostat na Flores za svetla, abychom nasli jeste slusny ubytovani. A takhle jsme az do tri trceli na lodi, ktera jeste ani nevyjela. Beng-bengy mi dosly kolem poledniho, tak jsme museli jit obnovit zasoby. Mildu jsme poverili hlidanim veci na lodi a sli jsme pro obed. Vcera nam chutnala polivka, tak jsme si ji zase objednali. Dostali jsme ji pekne horkou v slabym igelitovym sacku, takze jist se to dalo jen celkem obtizne.

Vyjeli jsme ve tri hodiny a plavba uz nastesti nemela dalsi zdrzeni, tzn. trvala jen sedm hodin. Celkem tedy 13 hodin v podpalubi (na strechu se na tom trajektu nesmelo, tak se Michal chodil opalovat na schody). Hrali jsme karty, chvili jsme spali a pak jsme s Mildou koukali na film a Michal hral ten svuj tetris na telefonu. Moc to neubihalo a vetsi cast cesty byla za tmy. Do Labuanbaja jsme se dostali az v deset vecer. Lepsi ubytovani uz obsadili stastlivci, kteri dorazili pred nama. My jsme museli kousek dal po hlavni ulici, prvni ubytovani bylo fakt hnusny, to jsme odmitli, ale celkem brzo jsme nasli uchazejici a cistej pokoj za sto tisic, coz jsme vzali. Zachod sice na chodbe a misto sprchy mandi (tzn. kyblik s vodou), ale jinak pomerne solidni a klidnej backpackerskej hostel. Michal chtel mit vlastni pokoj, takze jsme obsadili dva.

Bohuzel uz bylo pozde zajit nekam na veceri, tak jdem spat bez ni, jen jsme si dali kratkou prochazku. Uz jsem tu musel zhubnout aspon tri kila a i Milda si stezuje, ze mu padaj kalhoty. Nastesti tenhle ostrov je krestanskej, tak s pivem by nemely byt problemy.

Den 9. 18/8 (sobota) SUMBAWA BESAR – RABA – SAPE

Dnesek je zasveceny dlouhemu presunu na vychodni cip Sumbawy do pristavu Sape. Rano vstavame v sedm hodin, po zdolani krateru v predchozich dnech a spankovem deficitu nas nebudi ani muezzini ve ctyri rano jako obvykle. Sbalili jsme veci, snedli par susenek a sli jsme mavnout na bemo, abychom se svezli na autobusak. Tam jsme dojeli presne v dobe odjezdu, takze jsme si nestihli nic koupit na cestu. Ta se nakonec protahla na osm hodin do mestecka Raba, kde uz cekal dalsi (dvouhodinovy) autobus do Sape. Oba to byly neuveritelne stare a pomale male autobusy bez jakekoliv klimatizace a dost preplnene, takze jsme cestu celkem protrpeli. Vzhledem k ramadanu se ani nestavi kazdou chvili na obcerstveni, jak je normalne zvykem. Milda mel trochu problemy se svym batohem – pri prvni ceste mu na nej porad nekdo slapal (Milda u toho kazdymu sproste nadaval, ale nezdalo se, ze by si nekdo z ceskych vulgarit neco delal) a pri druhe ho mel na strese a obaval se, aby mu nespadnul. Aspon, ze spolucestujici vypadali celkem legracne, tak jsme si z nich mohli utahovat. A okolni krajina taky nevypadala spatne.

Do Sape jsme opet dorazili tesne pred setmenim. Ubytovali jsme se hned u pristavu v losmenu Mutiara. Jediny uchazejici pokoj byl ten VIP. Pod nim byly jeste tri dalsi cenove kategorie, ty jsme ani nezkouseli. I ve VIP je turecky zachod, ledova sprcha, spinave postele a svabi jako mensi vrabec. Mozna uz jsme jen trochu zhejckany. Ve vychodni casti Sumbawy se vubec neprodava alkohol, takze Michal si musel dat nealkoholickeho bintanga. Zitra jsou vsechny obchody zavrene a jelikoz vetsinu dne stravime na lodi na Flores, tak musime nakoupit uz ted vecer nejake zasoby. Hlavne vodu a nejake susenky. Na lodi pak muzeme kupovat nudlove polevky. Nenechal jsem nic nahode a nakoupil jsem deset beng bengu.

Veceri jsme si dali v nejakem warungu na ulici, nebylo to spatny, ale v podstate to byla jen takova polivka. Snad to na Floresu bude s jidlem o neco lepsi, tady je to vazne spatny, zejmena v otazce masa. Lod by mela vyplouvat v devet rano, ale spis to bude pozdeji, jak znam mistni organizaci. Navic ma byt zitra rano nejake specialni modleni nebo co. Vecer je strasnej kraval, muezzini tentokrat nehraji prim, protoze je prehlusuji turujici motorky a ohnostroje. My jsme museli pustit naplno zvuk u iPadu, abysme vubec slyseli film Hancock.

Den 8. 17/8 (patek) KRATER RINJANI – SENARU – LABUHAN LOMBOK – POTO TANO – SUMBAWA BESAR

Rano jsme vylezli ze stanu asi v sest. Nasi nosici uz byli taky vzhuru a pripravovali caj a palacinky. Venku byla jeste porad kosa, ale jakmile pred sedmou vylezlo slunicko, tak zacal okamzite parak. V sedm nosici sbalili stan a spacaky a vyrazili jsme zase dolu, protoze fotky uz jsme udelali vcera. Vetsina lidi pokracovala az na vrchol Rinjani, coz jsem jim celkem zavidel, ale my uz jsme na to nemeli cas.

Sestup byl taky dost unavnej, ale o poznani rychlejsi nez cesta nahoru, taky proto, ze zatez nebyla ani polovicni – vodu uz jsme dopijeli. A nedelali jsme tolik zastavek. Nejak pred desatou jsme se zastavili v tabore c. 2, kde nosici chteli pripravovat jidlo. My jsme dost spechali, tak jim Michal chtel vysvetlit, at pripravi jen ryzi a vajicka. Ale nejak si nerozumeli a nosici to asi pochopili, ze jist vubec nechceme, sbalili vercajk a slo se dal. Malem jsem se rozbrecel.

Do zakladniho tabora jsme se sviznym krokem dostali nejak v pul jedenacty a po kratke pauze uz nas vyzvedlo auto a jelo se do pristavu Labuhan Lombok. Pauza byla tak kratka, ze jsme sotva stihly sbalit veci a vyzvednout ty vyprane. Ja jsem si jeste aspon oplachnul hadici nohy pd toho lavoveho popela (byly uplne cerny), kluci nestihli ani to. Ale hlavne jsme nestihli obed!!! Cesta byla pomerne nekomfortni, jelikoz bylo dost serpentyn, povrch byl dost nekvalitni a ja jsem litoval, ze jsem si nevzal aspon jeden kinedryl. Ani ridic nebyl zrovna nejzkusenejsi a tuhle cestu jel poprve. Nakonec jsme se nejak dokodrcali do pristavu (asi v jednu), vetsinu cesty jsem proklimbal, a vzhledem k tomu, ze prave odplouval trajekt, tak jsme ze (porad bez obeda!!!) nalodili. Zabrali jsme misto ve stinu na levoboku a od nejakeho prodejce jsme si koupili namku zabalenou v palmovem listu. Michal to vyhodil po prvnim soustu, ja asi po tretim. Plavba nastesti netrvala dlouho a pred treti hodinou uz jsme se vylodovali na Sumbawe v pristavu Poto Tano. To je opravdu jen maly pristav bez ubytovacich kapacit, takze jsme museli pokracovat dal (proto jsme dneska tak spechali). Nejakej aktivista nam prodal listky na autobus a pak si ode me pujcil telefon a zacal zjistovat, jakej autobus by nas mohl vzit. Nakonec se nekomu dovolal a za chvili se pro nas zastavil jeden bus na ceste z Taliwanganu. Jen tak tak jsem si stihnul koupit a snist nudlovou polivku. Neni tak lehku tu neco koupit, protoze ramadan berou opravdu vazne. V autobusu me posadili na castne misto hned vedle ridice, kluci sedeli o kousek dal. Cesta utikala velice prijemne, krajina byla moc hezka a mel jsem i dost mista na nohy, ale bohuzel po par kilometrech ridic v jednom mestecku zastavil u krajnice, usmal se na me a zmizel. Rozpacity z toho byli i dalsi pasazeri (my jsme byli jedini bili, protoze turisti vetsinou Sumbawu bud preletej letadlem nebo obeplujou vyletni lodi). Ridic se bez vysvetleni vratil asi za hodin, opet me obdaril usmevem a jelo se dal. Postupne nastupovali dalsi lidi a autobus se celkem zaplnil, ale porad to byl superkomfort v porovnani s kambodzskejma dodavkama. Do hlavniho mesta Sumbawy, ktery se jmenuje Sumbawa Besar jsme dorazili nejak ze soumrakem. Z autobusaku, ktery je zase jako naschval pet kilometru od mesta samotneho, jsme se svezli bemem (pick-up nebo stara dodavka – dalsi malokapacitni zpusob dopravy je vozik s oslikem/ponikem, kteri sice nejsou zadni ztepily hrebci, ale porad vypadaji lip nex ten chudak, co nas vozil s Tlustochem na Mekongu. Populace je muslimska, takze zase odevsad hulakaji muezzini. Mesto je zatim nejvetsi na nasi ceste a jsme tu jediny belosi, takze na nas kazdej pokrikuje (pratelsky) a troubi. Ubutovali jsme se v pomerne luxusnim (na mistni pomery) hotelu Garuda a po dukladne sprse (teda fungovala jen hadice, ale to nam stacilo) jsme vyrazili na prohlidku mesta a veceri (konecne!!!). Michal sel do mistni verze KFC, indonezska kuchyne uz ho nebavi. My jsme si naopak s Mildou konecne dali nasi goreng v nejakem mistnim pajzlu a bylo to fakt vyborny. Na pokoji Milda shodil plnovous a ma uz taky jenom knira, takze uz jsou z nas krasavci ze vsech. Je pred pulnoci, Milda s Michalem uz davno spi, ale me je takovy vedro, ze nemuzu usnout, tak aspon dopisu denik.

Den 7. 16/8 (ctvrtek) SENARU – KRATER RINJANI

Dneska bylo vstavani v 6.20, protoze pred sedmou uz se servirovala snidane. Jako obvykle palacinka s cajem. Pak jsme dosli nakoupit spoustu vody a nejaky ty susenky. Nemaji tu nikde snickers, tak jsem musel vzit mistni znacku beng-beng. Potom se cekalo na auto, ktery nas dovezlo k Rinjani Trek Center, odkud se startuje v vysce 601 m.n.m. Na trasu jsme nakonec vyrazili az tesne pred devatou. Na kazdeho turistu pripada jeden nosic nebo pruvodce. Nosici nesou stany, spacaky, potraviny a vodu na vareni, nadobi. My jsme si nesli svoji vodu na piti (Milda si koupil pet velkejch lahvi, ale kdyz otezkal batoh tak zase dve vyndal), jednu vodu jsme dostali navic na startu a pak svoje osobni veci. Nepotrebne veci jsme nechali pod kopcem u pruvodce doma. Stezka je dost uzka, maximalne pro jednoho, tak je obcas trochu zacpa. Specielne ke konci uz nosici melou z posledniho. Poledni pauza v tabore c. 2 se nakonec protahla na dve hodiny, protoze jsme cekali na nosice s proviantem. To uz jsme byli ve vysce cca 1550 m.n.m. A obed nestal za nic, spousta varene zeleniny a nudle. Musel jsem snist svoje beng-bengy. Odpoledni stoupani bylo celkem narocny. Preci jenom ta voda v batohu byla dost tezka, lezlo se do poradnyho kopce a posledni dve hodiny se slo lavovym popelem, takze se strasne prasilo. Celkem pomalym tempem jsme vylezli az ke krateru nejak v pul ctvrty. Nejvyssi bod krateru je ve vysce cca 2650 m.n.m, je v nem obrovske (6 km) zelene jezero a v jeho prostredku dalsi sopka Gunung Baru (2351 m.n.m.). Ta je celkem aktivni (i tak vypada s lavovym polem okolo), posledni erupce byla v rijnu 2004. Samotna Gunung Rinjani meri 3726 m. a je to druha nejvyssi sopka v Indonesii. Ta uz asi nesoptila dlouho, je celkem zarostla travou a krovinama. Vylet az na jeji vrchol trva tri dny. Me jsme zvolili nejkratsi variantu – dvoudenni vylet ke ke krateru (tzn. nad jezero). Bez bagaze bysme to asi s Hanzem zvladli za den nahoru i zpatky dolu, ale to neni dovolene (asi aby si nosici napakovali kapsy).

Vzhledem k tomu, ze nahore bylo odpoledne porad dobry pocasi a super viditelnost (v mracich i Gunung Anung na Bali), coz asi neni moc obvykly, tak jsme si jeste udelali prochazku podel krateru. Tabor jsme meli v vysce cca 2550 m.n.m a chteli jsme aspon 2600, tak jsme chodili nahoru a dolu (neni to rovny hreben), dokud jsme nedosahli tech 2600. Jednou uz jsme to skoro meli, ale i s natazenou rukou mi hodinky ukazovaly jen 2599, tak jsme museli pokracovat.

Po navratu do tabora uz byly postavene stany a nosici finisovali s veceri. Ta byla jen o neco lepsi nez obed a beng-bengy uz dosly, takze jsem sel spat dost hladovej. Kdyz se kolem pul sedme setmelo, tak jsme museli do stanu, protoze uz byla celkem zima a foukal vitr. Stan byl pro dva, takze jsme v nem ve trech nemeli moc pohodli. Milda zvladnul usnout celkem brzo, my jsme s Michalem koukali na filmy. Vitr delal hroznej kraval, a dost hazel se stanem, takze jsem nemohl usnout. Ani teren nebyl zrovna dvakrat rovny a pohodlny…

Den 6. 15/8 (streda) KUTA – SENARU

Kdyz jsme o pulnoci prichazeli, tak muezzin pro dnesek koncil, zaplatpanbu. Rano opet vynikajici banana pancake s cajem, sbalili jsme veci a sli shanet nejaky auto na presun. Nakonec jsme u jednoho sulejmana vyjednali dnesni cestu do Senaru, prespani pro vsechny, dvoudenni vyslap ke krateru Rinjany pro me a Mildu (pro Michala tury nejsou), prenocovani v prirode u krateru, cesta dolu v patek a presun do pristavu Labuhan Lombok. All in za dva miliony, ctyrista tisic. Milda vymenil par milionu, buhvi, kde bysme v destnym pralese hledali bankomat a vyrazili jsme nejak po devaty hodine.

Zase to byla mala dodavka, provoz hroznej a kolem cesty mraky opic. S Mildou musime Michalovi vysvetlovat zaklady cestovani po jihovychodni asii (southeast Asia 1on1), protoze ta jeho naivita, to je celej Hanz. V pul dvanacty jsme dorazili k ridicove restauraci na obed. Ze jsme prijeli s nim, tak nesedime u ulice a zavedli nas za dum do altanku. Milda si dal opet nasi goreng, tentokrat je vse v poradku a kure je zamichane v ryzi. Pak nas presadili do jine dodavky a vyrazili jsme s desne starym ridicem do Senaru. Uz nebyl takovej provoz, ale silnice se dost kroutila a litoval jsem, ze jsem nevzal aspon jeden kinedryl. Avsak netrvalo to dlouho a dorazili jsme do Senaru, coz je vesnicka, ktera je vychozim bodem pro treky v okoli Gunung Rinjany. Je to docela v kopci, takze jakakoliv prochazka je celkem namahavej vystup. Jsme ubytovany v Restu homestay, trochu jsme se bali, ze kdyz uz to mame zaplaceny, ze nas soupnou do nejaky ratejny, ale je to zase celkem uchazejici. Akorat koupelna teda zadnej prepych. Studena voda byla zatim vsude, ale tady neni ani umyvadlo.

Ve dve hodiny jsme vyrazili na aklimatizacni turu na vodopad. I v suchym obdobi bylo vody dost, ale zase to nebyl zadnej ohromnej proud. Cesta tam i zpatky zabrala neco malo pres hodinku. Turu jsme nahore vysperkovali jednou porci nasi ayam a plechovkou coly.

Pak jsme videli domorodce na palme, jak shazuje dolu kokosy. Jeden se mu skutalel do potoka a on slezl rychle z palmy a utikal ho chytit. Chtel ho chytit i Michal, ale nepovedlo se mu to. Az domorodec ho po nekolikasetmetrovem sprintu chytil. Tech par korun mu stalo za to se pak drapat zpatky do svahu a lezt zase na palmu.

Po navratu do vesnice jsme se snazili nakoupit nejake zasoby na zitrejsi horovystup a taky shanime penu na holeni, ale neuspesne. Snad aspon nejaky susenky sezeneme, jinak by to byl pekelnej vystup.

Tak zatim jsme nesehnali nic, ale dali jsme si aspon prvni veceri. Pak jsme se s Michalem oholili za pouziti plechovky s ledovou vodou, lacinyho jednorazovyho strojku a Mildova samponu schauma. Nebylo to sice nic extra komfortniho, ale nakonec jsme to nejak zvladli. Nechali jsme si jen mexicky kniry. Milda zatim odmita a ceka s holenim na vikend. Nikdo tu neumi poradne anglicky, tak jsme na ten zitrejsi vystup celkem zvedavy. Vecerni polivku jsme si objednavali zpusobem, ze jsme to nadiktovali jednomu domorodcovi, ten sel k sousedum pro tlumocnika, kterej taky v anglictine nebyl uplne upper intermediate, tak za dalsich patnact minut privedl sveho tatu a zkusili jsme to znova. Porad cekame, tak treba prijde dalsi linguista.

Nakonec byla vecere katastrofa. Milda si nedal vubec, ja snedl asi dve sousta, protoze tam bylo kari, ktery nesnasim a jedinej Michal se najedl. Tak jsme radeji dokoukali Clarka Griswalda a sli jsme odpocivat pred zitrejsim vystupem. Nakonec i Michal se rozhodl, ze to zkusi s nama.

Den 5. 14/8 (utery) KUTA LOMBOK a okoli

Hlavni nocni hruza nas cekala pri navratu na ubikaci. Uz zdalky jsme slyseli muezzina, jak nam vresti primo za barakem do tlampace. Opravdu hroznej rev. Doufali jsme, ze snad za chvili prestane, ale nekolik se jich stridalo, kdyz frontman nemohl chvili popadnout dech. Nakonec to trvalo aspon dve hodiny. Bylo to jak stat na rockovym koncerte v prvni rade. Akorat jinej zanr. Takze jsem nemohl usnout a koukal jsem misto toho na iPad na National Lampoon. A rano presne v 3:06 zacli nanovo.

Takze nebyl problem vstat v sedm hodin, jak se vcera urcilo. Jenom Michalovi se nechtelo z matrace. Nakonec vylezl, snedli jsme snidani (zase banana pancake) a vyrazili jsme v osm hodin na turu.

Byla to pekna cesta pres kopce a plaze kolem pobrezi. Vylezli jsme na nekolik pahorku, nastesti byly zase obcas mraky a foukal vitr, takze jsme nebyly tak zchvaceny. Z turistu jsme potkali jen jednu dvojici, asi vsichni belosi zustali na Bali. Obcas byli na plazi rybari, zajimalo by me, co v tech melcinach muzou na ulici chytit. Nejak pred polednem jsme z posledniho kopce sesli dolu k plazi, kde jsme tusili restauraci. A skutecne tam byla chyse s lednici a kuchyni, tak jsme si dali obed. Kvalita podle ocekavani nic moc nebyla, nasi goreng se umistilo na poslednich prickach Mildova zebricku. Je to tu obrovska zatoka (tak tri kilometry dlouha) se super cistou modrozelenou vodou. V prubehu obeda dorazilo autem a na mobedu dalsich par turistu, ale stejne to tu vypada dost opustene. Jeden kluk vypravi, ze to tu je hezci, nez na Gili Islands a je tu stokrat min lidi. Takze Gili islands asi definitivne vynechame, spolu s Balijskou Kutou to asi bude nejhorsi cast Indonesie.

Ted mame od dvanacti do jedny poledni klid. Michal sel na masaz k nejaky babce na plazi a my s Mildou relaxujeme pod bambusovou striskou. Pozorovali jsme chvili zapas stenete s krabem a poledni klid byl u konce. Vyzvedavame Michala ve vedlejsim warungu na pivu, masaz se nakonec nekonala. Po dlouhe plazi jsme pokracovali smerem na vychod. Nejdriv jsme videli velikyho kraba. Mysleli jsme, ze je mrtvej, ale po stouchnuti klacikem se jeste slusne rozebehnul. O kousek dal byl zase krasnej zihanej pisecnej had, asi tak metr na dylku, kdyby se natahnul, ale to jsme nezkouseli, aby nas neprekvapil zivotem, jako ten krab. Nakonec jsme vylezli na trochu vetsi kopec/utes nad morem, coz byl vrchol dne a otocili jsme to zpatky nejak kolem druhy hodiny. Mraky uz se rozfoukaly, tak to celkem pali. Ale nastesti furt fouka chladnej vitr. Michal se po ceste zpatky rozebehnul domu, my jsme se s Mildou jeste zastavili na plazi na dva ananasovy dzusy a koupit vodu na cestu zpatky. To uz jsme sli po mistni okresce, coz bylo o dost rychlejsi nez prelejzani utesu mezi plazema po ceste tam a uz ve ctyri jsme zase zpatky v nasem noname homestay. Po ceste jsme videli dve fotbalova hriste, ale fotbal na nich musi byt celkem zajimavej. Treba uprostred jednoho rostly dve obrovsky palmy, druhym zase vedla prostredkem dost vyjezdena cesta a bylo na nem nekolik mensich kopcu.

Ted se pujdem najist, protoze jak snidane, tak i obed byly spis symbolicky, nez ze by clovek do sebe dostal nejakou zazracnou nutricni hodnotu. Sli jsme do Friendly’s baru jako vcera na druhou veceri, jidlo je tu obstojny a maji i wifi.

Nakonec jsme do Friendly’s sli i na druhou a na karty. Hrajem prsi dva tisice vklad, dva tisice vykup. Rupii. Dneska na platne davaji nejakej film o surfovani, nudaaaa. Musime tu zustat co nejdyl, protoze tu aspon neni slyset vresteni toho muezzina.

Den 4. 13/8 (pondeli) PADANGBAI – LEMBAR -KUTA (LOMBOK)

Bohuzel vcerejsi dodatecna oslava narozenin se neobesla bez nasledku. Michala boli hlava a mne je trochu blbe. Ale vstali jsme disciplinovane uz v pul osmy. U snidane jsme zjistily, ze ty francouzky, co jsme s nima byli vcera v baru mely pokoj hned vedle nas. Snidane nic extra, jen trochu ovoce a bananova palacinka. V pul devaty jsme se dohodli s domacim, ze nam sezene listky na trajekt a na autobus a vyrazili jsme do pristavu. Tam chvilku trvalo, nez nas pustili na lod. Musel prijit nejakej zrizenec a potvrdit, ze jsme opravdu uz zaplatili a mezitim se zaplnila spodni paluba a museli jsme nahoru na slunicko.

Plavba trvala skoro pet hodin a nebylo to nic prijemnyho. Palilo slunicko, fucel vitr a lod se hrozne houpala. Spat se kvuli tomu moc nedalo. Jediny teply jidlo v nabidce byla nudlova polivka, dali jsme si kazdej dve. Milda delal fotky, dostal novou funkci fotografa, tak uvidime, co se nakonec na fotkach objevi. Do pristavu Lembar na Lomboku jsme dorazili nejak kolem druhy hodiny. Procpali jsme se do prvni rady a hned jak trajekt prirazil k molu, tak jsme vyskocili na breh. Uz na nas maval ridic nasi dodavky, nalozili jsme jeste jeden par a vyrazili jsme do Kuty. U noveho letiste Mataram jsme natankovali benzin (litr za devet korun) a ve tri uz jsme byli v Kute. To je takova vesnice kolem jedne ulice podel plaze. Je tu spousta ubytovani, vzali jsme nakonec pokoj v nejakem bezejmenem homestay. Mame jednu velkou postel a matraci pro Michala. Platime 150 tisic za noc, vcetne snidane. Akorat komari budou mozna problem, protoze neni na co pripevnit moskytieru…

Hned po ubytovani jsme zasli do nejblizsiho warungu na pozdni obed (nudlovku na lodi nepocitam). Milda ted zapasi s ucetnictvim, mame zase v nakladech bordel, jak s nami neni Stepan. Trochu paseku nam tam nadelaly ty mojita, na ktery jsme zvali Francouzky. Ale vyresil jsem to tim, ze si tenhle naklad rozdeli kluci, protoze ta holka, co pripadla na me pila pivo a jeste k tomu za svy. Pak jsme se sli projit po plazi. Ta je opet surfarska. Navic je pisek promichanej s rozdrcenejma koralama, takze se po tom neda chodit bez bot a museli jsme za chvili zase na cestu. Prosli jsme celou vesnici, coz vzhledem k velikosti nebyl velkej problem. Vsude jezdi skutry s pridavnou konstrukci na surfovy prkno. V jednom guesthousu na recepci jsme koupili letenky na 24. srpna z Floresu zpatky na Bali. Pak jsem zase vybiral z bankomatu, protoze po prvnich dvou milionech se jen zaprasilo. Ale v mistnim bankomatu je maximalni vyber milion a ctvrt.

Ted jsme na veceri. Milda si dava vsude jen nasi goreng a boduje kvalitu. Tady na Lomboku maji zvlastni styl,mkdyz se kureci kousky nemichaji do smazene rejze, ale dava se kus kurete stranou na talir. Asi videj, ze Milda dava body a dostane vzdycky stehynko, zatimco ja vetsinou vyfasuju biskupa. Michal si porucil rybu, ale nakonec remcal, ze mu nechutna a snedl jen rejzi. A i ostatnim lidem rika, at si rybu nedavaji. No, moc jsme si nepochutnali a budem muset jeste jinam. Vsak je zatim taky jen pul osmy. Tak jsme nasli novej bar, kde si dame druhou veceri a na platne sledujeme American pie, the reunion.

Den 3. 12/8 (nedele) LEGIAN – KUTA – PADANGBAI

Rano byl poradnej kraval, ale celkem jsme se vyspali. Z hotelu musime vypadnout do 11. Ackoliv je nas hotel asi padesat metru od more, tak jsme to netrefili a sli po hlavni ulici podel. Je to tady dost labyrint a spatne se orientuje. A vsude pokrikuji stankari a troubi taxiky, hlavne kdy ridic vidi nekoho s batohem. Ale pocasi je prijemny, sviti slunicko, ale je tak maximalne tricet stupnu (zatim) a fouka vetrik. Ted jsme si dali snidani/obed v coffee corner, je to tady samej australan. Vsichninprijeli za surfingem a nocnim zivotem. Coz jsou tu asi dve hlavni (nebo spis jediny) moznosti zabavy. Je ta restaurace celkem draha, ale aspon maji wifi a peknej zachod, to jsou hlavni pozadavky. Dali jsme si uvodni nasi goreng. Michal nam dal zpravu, ze zatim jde vse podle planu a mel by teda pristat za par hodin.

Po jidle jsme zasli na plaz a tam jsme se chvili poflakovali. Porad fouka vitr, takze neni vedro. Ve vode jsou jenom surfari, plavat se v tech vlnach neda a je to i zakazany. Mozna kdyz se nekde na Lomboku na chvili usadime, tak bych ten surfing zkusil taky. Nemuze to bejt zas tak tezky a navic uz jsem jednou jel i na snowboardu a slo mi to obstojne!

Pak jsme se vydali podivat po meste Kuta. Uz pred tim jsme o Bali neslyseli moc pozitivniho a po osobni zkusenosti vypadneme co nejdriv. To uz i Pattaya je hezci misto. V brazilskym warungu jsme se usadili na obed (nasi goreng cislo dva) a chvili si tady odpocineme. Dneska je stejne jenom aklimatizaci den. Milda pres den nechce pit pivo, ze je moc teplo, takze budu muset pockat na Michala, abych nepil sam. Ohlasil nam, ze odleta na cas a v pet by mel pristat na Bali. Takze pred patou vezmem taxika a pojedeme ho vyzvednout. Mezitim jsem si skocil z bankomatu vybrat dva miliony, takze konecne je ze me bohac. A jeste jednou jsme se zasli podivat na surfovaci plaz. Zrovna lezly do vody dve pohledny surfarky, ale ukazalo se, ze jsou spis pohledny, nez surfarky. Kdyz prisla vlna, tak jedna si na prkno sedla a druha se na nej ani nevyskrabala. Ale zase na druhou stranu lepsi hezky nemehlo nez osklivej Kelly Slater.

S taxikarem jsme dohodli na celkove cene 350 tisic za odvoz na letiste, cekani na Michala (nakonec se protahlo na hodinu) a naslednou cestu do Padangbai. Dostali jsme malej minibus, takze jsme se vezli celkem pohodlne. Po ceste jsme si nechali zastavit u obchodu, abysme nakoupili piva. Teda Milda zase nechtel, ze na slunicku nepije. Coz byla trochu zvlastni vymluva, protoze uz se davno setmelo a navic jsme byli v klimatizovanym aute. Do Padangbai jsme dorazili nejak kolem pul osmy. Prvni ubytovani bylo plny, ve druhym meli jen jeden posledni pokoj. Tak jsme ho vzali, i kdyz do ty jedny postele se budem slozite cpat. Asi bude Milda spat na zemi.

Sli jsme na prochazku po mestecku, je to jen takovej malej pristav pro cesty na Lombok. Naves se promenila v gamblingovy doupe, vsude platynka a skorapky, tak jsme Michala radsi odvedli do hospody. Velky pivo tu maji za 27 tisic, takze porad zadna lace. Michal si porad stezuje, ze se mu spatne dejcha, tak snad se neudusi. Ve vedlejsim baru hraje nejakej amaterskej kytarista, dost hrozny, ale asi porad lepsi nez muezzini, co nas cekaji na Lomboku a Sumbawe. Porad cekame na veceri, i kdyz uz koncime druhy pivo. Jen Michal zatim dostal garlick bread. Jsme dost nespokojeny a uz sem nepujdeme. Tady teda rozhodne ne!

Po veceri jsme sli do mistniho baru, ale po dvou pivech zacal ten jejich barman znova hrat na kytaru a zpivat, coz nas prinutilo odejit. Bylo uz po pulnoci, Milda sel spat a my s Michalem jsme sli jeste do pristavu, kde byla otevrena jedna hospoda a zustali jsme az do tri. Jeste stoji za pripomenuti, ze jsme v baru uzavreli sazku, ze az do konce dovoleny nebudeme holit knir – sice neni listopad, ale nazvali jsme to nakonec mougust.

Den 2. 11/8 (sobota) SINGAPUR – LEGIAN (BALI)

Ted jsme jeste v letadle, je uplne narvano, takze zadny velky pohodli. Navic je tu i dost kosa, nastesti let celkem utika. Dokonce mi prisla sefka letusek pogratulovat k dnesnim narozeninam. Bohuzel na nejakej darek to letos nevypada, ledaze by Milda neco vytahnul z batohu…

Uz jsme pristali v Singapuru museli jsme ven z tranzitni zony vyzvednout a znovu zacheckovat Milduv batoh, ja mam s sebou jen malej batoh, kterej si beru i do letadla. Vic casu jsme stravili v imigracnich frontach nez na Singapurske pude…

Ted cekame na let na Bali s AirAsia. Dorazit bysme meli az nejak kolem pulnoci, takze jsem radsi pres net zabookoval hotel na prvni noc v Legianu, coz by melo byt celkem blizko letiste. Milda vyuziva muj iPad k prubeznymu sazeni kontrolovani vysledku v Tipsportu. Skocili jsme si na obed na hamburger do Burger King, no vlastne vzhledem k casovymu posunu je to spis vecere.

Let na Bali trval 2,5 hodiny, v autobuse, ktery nas od letadla vezl k terminalu jsme videli prodlouzeni finale fotbalu na OH, u prepazky jsme bleskurychle vyridili viza a prosli imigraci, vymenili u jedne z asi dvaceti prepazek s ujecenyma smenarnicema sto dolaru za milion rupii a uz se na nas sesypali taxikari. Tohle primo nesnasim. Vedel jsem, ze do Legianu by to melo byt za nejakych 60.000r (na koruny skrtnout tri nuly a nasobit dvema, tzn. 120 Kc v tomhle pripade), ale nabidky taxi mafie zacinaly na 250.000. Nejnizsi cena, kterou nabizeli byla 90.000, protoze priletela dve plna letadla a tusili, ze dorazi nejake kafky. Jinak ceny mimo letiste by mely byt celkem uchazejici. Nastesti jsme nasli prepazku kupon taxi a tam jsme se bez problemu dohodli na tech sedesati tisicich. Taxikar nas chvilku vlacel po letisti, nakonec jsme nasedli a vyrazili do Tune Hotelu, kde jsme meli rezervaci. Cesta trvala prekvapive dlouho, myslel jsem, ze to bude tak deset minut, ale jeli jsme skoro pul hodiny.

Ted uz jsme se ubytovali. Hotel je slusna kvalita (cena 150.000 za pokoj), na takovej luxus s Mildou vetsinou zvykli nejsme. Jenom trochu Mildu vydesil kolem poletujici netopyr. Taky cena je trochu vyssi, asi bysme nasli neco i za sto tisic, ale nechtelo se nam tu po pulnoci neco shanet. Mesto uz je taky dost vylidnene, asi kazdej spi, aby rano vstal na surf. Takze do hospody jsme nikam nesli, vsechno vypada zavrene, a prave pijeme pivo na recepci (mistni znacka Bintang, celkem uchazejici) a Milda se snazi chytit na mobil nejakej signal.

Den 1. 10/8 (patek) TERST – MNICHOV – FRANKFURT

Tak tentokrat vyrazime ve stare parte jako do USA, Londyna nebo na prvni asijskou cestu v roce 2008, cili ja, Milda i Michal. Ten se k nam ma pripojit v nedeli na Bali, odkud to ma z Australie jen par hodin letu. Milda by mel dorazit za chvili letadlem z Prahy do Frankfurtu, kde na nej prave cekam v Senatorskem salonku. Pak poletime do Singapuru (v Singapuru a Mnichove na letistich uz bych mohl klidne delat pruvodce), kde presedneme na AirAsia a poletime do Denpasaru. V planu jsou krome Bali i dalsi ostrovy souostrovi Nusa Tenggara – Lombok, Sumbawa, Komodo a Flores. Uvidime, co stihnem. Itinerar zadnej nemame a Michal uz dobre dva mesice pred vyletem posilal protestni emaily, ze nebude nekde chodit do kopcu nebo se plahocit dzungli. Ze on pry tezce pracuje a chce si trochu odpocinout. Nejspis si mysli, ze z nas s Mildou se v Evrope stali rentieri a tudiz nepracujeme nebo co.

Rozdeleni funkci je jako jiz tradicne – Michal obstarava jidlo, ja jsem kulturni referent a Milda je vsechno ostatni, zejmena sluha a nosic a obcas dostane na starost projekt typu hlidani batohu nebo tak neco. Takhle se nam to uz nescetnekrat osvedcilo a i kdyz se Mildovi rozdeleni obcas nezda, tak umi celkem obstojne pocitat a vi, ze by kazde demokraticke hlasovani prohral 2:1. Michalova funkce bude tentokrat o neco slozitejsi, protoze je Ramadan, tak uvidime, jak se s tim popasuje.

Denik je zase elektronicky, jako v zime v Thajsku. Mozna ho zas muzeme nahravat na gazely, i kdyz s wifi to asi velka slava nebude, zejmena v nekterych oblastech…

Let by mel trvat nejakych 11–12 hodin. Asi to nebude zadna slast, protoze solidarne sedim s Mildou normalni sedacce, ackoliv pri check-inu mi muj status nabizel emergency exit sedadla a ba primo i upgrade do business class. Snad to Milda oceni a pri obcerstveni mi aspon prenecha dezert.