0
0

8.7. pátek

v 9:00 jsme odjížděli z Florence do Brna, kde jsme přestoupili do jinýho busu, Kterej nás dovez kolem 8 ranní do Budvy v Černé Hoře.

9.7. sobota

Dopoledne jsme strávili na pláži. Jenže se kolem poledne začala neuvěřitelně rychle plnit, tak jsme zvolili utěk do hor. Dostopovali jsme do Cetyně – historické, krásné město. Z Cetyně jsme poznali místní, relativně levnou, dopravu – AUTOŠLEP, dodávky různých velikostí, různé urovně pohodlí a komfortu. Touto frmou dopravy jsme se dostali do hlavního města Montenegra – Podgorice, dříve Titograd. Jenže nás dovezl na autobusové nádraží a my chtěli jet dál. To znamelnalo jít asi tak 7km ven z města za velkého vedra. Dalším stopem do Nikšiče na místní autobusák. Odtud autošlepem do Žabljaku – město pod pohořím Durmitor. V Žabljaku jsme doplnili stav map, chleba a šli do kempu. Kde jsme potkali skupinku 5 čechů. Pak tu byl ještě slovenský bus. Takže byl kemp docela živej.

10.7. neděle

Rano jsme vyrazili nejdřív pro chleba a pak směrem Alpinský bivak, Savin kuk. Skoro před koncem naší cesty jsme si udělali malej vejlet „nalehko“ na Malyho Mededa odkud byl super výhled. U bivaku mělo bejt podle mapy nějaký jezero, ale trochu jsme se spletli bylo zde jen trvalé firnové pole. Takže jsme museli vodu rozmraovat. No v Durmitoru je to s vodou docela těžký. Je tu jen pár pramenů a nějaký ledovcový jezírka, takže se musí cesta docela dobře naplánovat.

11.7. pondělí

Po ničím nerušené noci v bivaku, jsme se ráno vydali na cestu. Naším dnešním cílem bylo jezero Zeleni Vir. Jenže začalo pršet a cesta z Terzina Bogazu nebyla značená.(pro vysvětlení v Durmitoru jsou dva druhy cest – značené a neznačené a obě jsou v mapě a dá se docela lehko přehlédnout, která je značená a která není. Hlavně když se do mapy koukáte za deště a jen chviličku…) Takže jsme změnili plán. Přešli jsme jen do druhého údolí, kde byla salaš. Doufali jsme, že nás nechá někde přespat. A mile jsme byli překvapeni, měl dokonce jedno přístřeší pro turisty. Vlezli jsme dovnitř a zjistlili, že nejsme jediny obyvatelé. Byli tam dva mladý kluci a jeden postarší pán. Od salašníka jsme byli pozvaný k němu do chalupy, že tam má teplo. Vyprávěl nám, že má pět synů. První už má manželku, který je 15 let. Pro druhýho se snažil ulovit Pavlu…neúspěšně. Taky nám řekl, že ráno a dopoledne bude pěkně, a odpoledne přijde „kiša“ déšť.

12.7. úterý

Na radu pana domácího jsme(my a ti dva kluci) vstali v 6 (obloha byla úplně vymetená), nasnídali se a vyrazili na Bobotov Kuk – nejvyšší horu Černé Hory. Obloha se po ceste začala trochu zatahovat, ale cesta byla pohodlná a plynulá a za cca 2,5hod jsme byli na vrcholu. Ten pohled byl neuvěřitelnej…viděli jsme snad půlku Montenegra. Černohorci mají zajímavý zvyk. Když je někdo na Bobotově kuku poprvé, musí dostat 3 rány přes prdel. A protože jeden z kluků tam už byl, rád vykonal tento zvyk. Ve vrcholové knížce byla zapsaná spousta čechů a taky razítko. Po cestě zpátky jsme byli v Ledové jeskyni(Ledena pečina). Byli tam obrovské ledové krápníky. Vrátili jsme se k salaší, sbalili si věci a vyrazili zpátky do kempu. Po cestě nám začalo zase pršet, jako každý den.

13.7. středa

Na dnešní den jsme měli připravený dvě varianty výletů. Záleželo jenom na počasí. A protože počasí stálo za starou bačkoru, vydali jsme se na Čurovac – vyhlídka na kaňon Tary. Podle našeho knižního průvodce to je asi 5km od Žabljaku. Šli jsme skoro 2,5hod a došli na místo,kde se silnice lámala dolů do údolí. Nakonec jsme našli onen Čurovac a stálo to opravdu za to. Po cestě domů zase pršet. ve městě jsme nakoupili chleba a nějakou zálivku na těstoviny. Utrmácený jsme upadli do spacáků a usnuli.

14.7. čtvrtek

Po tom co jsme otevřeli oči a zjistili, že prší byl dnešní bojový úkol jasný. Dostopovat pokud možno do Mojkovace. Po cestě, kdy střídavě prší a je slunečno, jsme potkali polský stopující pár. Jen co je mineme, zastavilo jim auto…taková nespravedlnost:))Ale i na nás se usmálo štěstí. Zastavil nám člověk, který nám tvrdil, že nás odveze k mostu přes Taru. Jenže s malou zastávkou u nějakýho jezera, kde žije endemitský čolek nebo něco takovýho. Takže se to jezero čistí od řas a všlijaký podvodní havěti a rostlinek. Zastávka u jezera byla okořeněná projížďkou po rybníce, domácíma vaflema a nakonec jsme byli odvezeni k mostu. Bylo nám řečeno, že tak za hodinku pojede autobus a že nám zastaví na znamení. Tak jsme se vydali pěšmo směrem Mojkovac. Došli jsme k místu „Splaviště“, kde jsme čekali u silnice na bus. Zase začalo pršet. Po dvou hodinkách stopování a čekání na bus, jsme to vzdali. Přes silnici byla budova u níž stálo auto a bylo pár lidí. Nechali nás přespat a pohostili nás čerstvou zeleninou, chlebem a sýrem. Večer jsme strávili konverzací u ohýnku. Dozvěděli jsme se, že ten vor, co začali stavět večer, má zítra kolem 10 odplout na třídenní 100km plavbu. Byli jsme pozvání do Sarajeva, protože člověk co ten vor stavěl vlastnil cestovní kancelář právě tam.

15.7. pátek

Stal se konečně zázrak. Vykoukli jsme z boudy a sluníčko prosvítalo skrze opar do kaňonu. Počkali jsme na voraře, abysme se rozloučili. Mezi tím se ve Splavišti objevila další skupinka lidí. Byli to lidi, co si zaplatili sjezd po Taře v raftu. Pak jsme se rozloučili s naším včerejším hostitelem, dostali každý pivo na cestu a vyrazili. Údolí Tary bylo opravdu krásné, ale tak trochu jsme doufali, že ho nebudeme muset jít celé. Zastavil nám kluk s holkou, kteří moc nemluvili. Zeptali se nás jenom odkud jsme a pak začala jízda spíš ze závodního okruhu než plynulá a opatrná jízda jak jsme doufali. Ale zase nás vyhodili až v Mojkovaci. Něco za něco. V Mojkovaci jsme se rozšoupli točenou zmrzlinou, nakoupili chybějící zásoby a vydali se zase na stop směr odbočka k národnímu parku Biogradská Gora. Po deseti minutách nám stavil malej náklaďák. Od odbočky nám zbývalo jenom 200výškových metrů po silnici. Za 2 hodinky jsme byli nahoře. U stánku jsme koupili mapu a pouze se zeptali na místa ke spaní. Rovnou nás „zkásnul“. Postavili jsme si stan a šli se projít po břehu jezera. Potkali jsme spoutu šneků, kobylek všechno větších rozmerů než normálně známe od nás. Taky jsme viděli vyhřívající se hady, asi nejedovatý. Koupání v jezeře stálo pravdu za to. Voda bylo hodně studená, ale po dni plném sluníčka, to bylo opradvu příjemný. Zjistili jsme, že je jezero velice oblíbený výletní místo. Ráno sem přijedou, rozbalej gril, začnou grilovat, pustěj muziku z auta a tak tráví celý den. Jen co se uvolnilo jedno ohniště hned jsme obsadili. Přišla k nám jedna milá paní. Propovídali jsme s ní celý večer. Vypadlo z ní, že je rodilá angličanka, teď žije ve Španělsku a že je na cestuje do Indie na motorce – sama. Chtěla by tam být na své narozeniny v listopadu. Byl to opravdu příjemný večer.

16.7. sobota

Ráno jsme se rozloučili s Lindou a vydali se na cestu. Po cestě nás čekalo pár překvapení. Vrstevnice v mapě nejsou po 20m jak jsem si myslel ale po 50m, cesta není vůbec značená, jsou jen vyjeté koleje a to bylo vše. Zase ty výhledy, když jsme vylezli z lesa byly neopakovatelný a nezapomenutelný. Chtěli jsme spát u nějakýho z jezer, které měly být po cestě. Ale ouha. To první jsme nenašli (Šiška jezero), druhý jsme odmítli, když nám místní poradil cestu neznačenou a nevyšlápnutou cestu v úbočí jedné z hor (uršulovačko jezero). Tak jsme zvolili poslední a nejvzdálenější variantu. Spát u Pešica jezera. Našli jsme ho bez věších problémů. Byla na něj cedule, ale hned pod směrovkou byla cedule se zákazem vstupu a fotografování, ale nám už to bylo jedno. Ze jeden den jsme přešli pomalu polovinu NP. U Pešice jsme se vykoupali, udělali ohýnek, trošku načuchli kouřem a šli spát.

17.7. neděle

Ráno bylo slunečné, a tak jsme se vydali na nejvyšší horu pohoří Bjelasice – Crna Glava. Jenže, když jsme se vydrápali do sedla, odkud jsme včera sestoupili k Pešici, uviděli jsme hrozbu v podobě temně černé oblohy. Ale stejně jsme se vydali na cestu, bez baťohů, ketré jsme nechali nedaleko rozcestníku pod pláštěnkou. Na půl cesty se přihnala bouřka se spoustou bleků a tak jsme zvolili bezpečnější cestu – ústup pod hřeben. Sestoupili jsme zpět k baťohům, kde jsme potkali prní živou duši v těhle horách. Ani nás moc nepřekvapilo, že to byli češi. Dál jsme se vydali po neznačené ale vyježděné magistrále, které vedla napříč NP. Potkala nás spousta dešťových přeháněk i pár krupobití. Nakonec jsme asi v půl čtvrté odpoledne dorazili k potoku. Tam jsme se ubytovali a zalezli do stanu, protože přeháňky stále zuřily.

18.7. pondělí

Ráno nás probudilo vedro ve stanu. Slunce opět zářilo, jako by se den před tím nic nedělo. Sbalili jsme věci a vyrazili na cestu. Dneska jsme chtěli dojít až do osady Štavna, přes průsmyk Trešnijevik. Cesta docela ubývala a byla kořeněná neuvěřitelnými výhledy na Bjelasici, Komovi, Prokletije(hraniční hory s Albánií), možná pohled na Durmitor, nebo to možná bylo nějaké bližší ale stejně to stálo za to. Průsmyk Trešnijevik měl být podle našeho průvodce alpského typu – obr hospoda s hotelem. Jenže když jsme tam došli, byla tam pouze jedna jediná stavba, kde neměli ani zmrzlinu pouze nápoje a my na ní měli takovou chuť. Od průsmyku vedla cesta opět do kopce asi 200m. Ve Štavně jsme našli pramen, teda spíš koryto, ze kterého pila všechna domácí zvířata. Ale i místní a tak jsme tomu „prameni“ teda věřili.

19.7. úterý

Samovolný budíček byl opět kolem půl osmý, ale nebalili jsme stan a tak vyrazili jen s jedním baťohem. Když jsme došli na rozcestí, váhali jsme, kterou cestu zvolit, která vede na Kučki Kom a která na Vasojevički Kom. My chtěli na Kučki. Naštěstí byly obě cesty značený. Po hodince chůze jsme se utvrdili, že jdeme správně, protože jsme potkali rozcestník s časovým údajem jak dlouho na vrchol. Kolem 12:30 jsme dorazili na vrchol, kde foukal nárazový vítr. Udělali jsme vrcholové foto, natiskli si razítko do mapy a vydali se na cestu zpět. Někam níž, kde nebude tolik foukat, abysme se mohli trochu najíst. Ke stanu jsme se skoro dopotáceli kolem 16hod. Umyli se k korytu a upadli do říše snů a pohádek.

20.7. středa

Špatné počasí se opět vrátilo. Byla deka, tak jsme se rozhodli, že se vrátíme do průsmyku a dostopujeme do Kolašinu dopnit zásoby. Ale to co vypadalo v mapě jako docela hlavní silnice, by byla u nás jako nejposlednější okreska. Projelo kolem nás 5 aut za 2 hodiny, ale to poslední nás vzalo. Byli to dva řidiči kamionu. Prý milujou Teplice, kvůli kurvám. Zastavili jsme s nima v jedný kavárně po cestě. Objednali nám pití, pak nějaký kamarád, co se stavil, otočil rundu. Takže řidič měl 2 malý dvanáctky. Když jsme nastoupili do auta, první co udělali bylo, že řidič otevřel placatku a pořádně si přihnul. Řidič má bejt veselej. Nakonec nás odvezli až ke kaňonu Mrtvice. Ale byli jsme bez chleba a ve vesnici, která byla malovaná u kaňonu nebyl ani obchod. Ale asi 7km zpátky byl monastýr Morača, kde byl i market. Dojeli jsme busem zjistili, že chleba neni. Tak jsme nakoupili aspon malý croisanty, prohlídli jsme si monastýr a jeli zpátky k Mrtvici. U Dalimilova mostu, malá vstupní brána do kaňonu, jsme potkali partičku 5-ti čechů. Ty nám dokonce dali půlku chleba. Večer jsme zabili táborákem a hlavně pokecem. Vypadlo z nich, že maj podobnou cestu jako my, ale za míň dní.

21.7. čtvrtek

Probudili jsme se do krásnýho slunýho dne, dali sbohem svým českým kamarádům, schovali stan a věci pod keř a vydali se na cestu. Předchozího večera jsme se dozvěděli, že v kaňonu jsou hadi, ale nejsou jedovatý. Ale my jsme možná potkali zmiji a to hned na začátku dne. Další chůze byla pomalá a obezřetná. Ačkoliv jsme měl berlu mrazilku, nevyhnala všechny hady přede mnou, jeden mi proběhl přímo mezi nohama. V půlce údolí jsme se naobědvali, vykoupali a vyrazili po té samé cestě zpět ke stanům. Za celý den jsme nepotkali živáčka.

22.7. pátek

Potom co jsme snědli všechno co jsme měli k snídani, vydali jsme se stopovat do Podgorice na velkej nákup. Asi po čtvrthodince nám zastavil nějaký právník, co uměl jenom rusky. Vzal nás do Podgorice na nákup a dokonce nás odvezl do mětstečka Virpazar, které je u Skadarského jezera. I přestože jeho cesta končila v hlavním městě Černé Hory. Ve Virpazaru, příjemném a klidném městečku, jsme probrali nákup, včetně jednokilové nutely. Měli jsme na ní obrovskou chuť a tak jsme ji ochutnali. Sice jsme to přehnali a bylo nám trošku špatně, aly bylo nám krásně. Přesně tohle jsme potřebovali – po 2týdnech se porádně přejíst, včetně ovoce. Pak jsme vyrazili podél jezera. Zkoušeli stopovat a hledali místo u vody, kde by se dalo přespat. Vzali nás švédský pár, který nás svezl až do Donji Muriči – jediná písečná pláž na severní straně jezera. Navečer přišel člověk, který tvrdil, že ten kus lesa, kde jsme si postavili stan je jeho a že si ho máme postavit jinde. Pak jsme byli pozváni od místních rybářů na večeři. Takže jsme se dneska přejedli už podruhý.

23.7. sobota

Noc byla neuvěřitelně dusná. Spali jsme skoro nahý a přesto jsme se potili. Kolem pátý ráno začalo konečně pršet a my jsme spokojeně usnuli. když jsme se probudili, požádal nás jeden postarší rybář, abysme mu občas koukli na stan a tak. A pozval nás opět na večeři. Přes den jsme udlělali plavecký výlet na strov, potkali ve vodě dva hady – podle místních nejedovaté. Večer jsme dostali rybu, domácí sýr, domácí chleba, rozloučili se a šli spát.

24.7. neděle

Po další deštivé noci jsme se sbalili a vydali se zpět do Virpazaru. V námi opuštěné vesnici byla nějaká veselka a tak jsme měli malou možnost, že by nás mohl někdo vzít až pojede dom(do Virpazaru to bylo kolem 20km). Když jsme dofuněli na hlavní silnici, potkali jsme slovinku, která se evidentně ztratila. Tak nás svezla do Virpazaru, po cestě nám vyprávěla historii a dnešní poměry ve státech bývalé Jugoslávie. Dostali jsme od ní pozvání do Slovinska a taky možná přijede do Prahy a bude chtít průvodce. Z vesnice jsme jeli vlakem do Podgorice. Byl to zážitek k nezaplacení. Naše osobní pantografy tak rok nemytý a neopravovaný. Fakt tragédie. Naše nenáviděné osobní vlaky jsou luxus. Průvodčí kolem nás prošel 4krát ale ani jednou nás nezkasíroval. V Podgorici se na nás sesypali taxikáři jako slepice na flus. Z hlavního města jsme jeli autošlepem do Cetyně. Po cestě jsme dokonce viděli i Skadarské jezero. Dokoupili jsme zásoby chleba a vydali se po silnici, která vede do Lovčenu – NP a jmenujou se tak i jejich cigarety. Za posledním barákem jsme postavili výškový tábor a šli spát.

25.7. pondělí

Ráno jsme dotankovali vodu a vydali se po silnici do NP Lovčen, vesnice Ivanovy Koryta. Cesta byla strašně dlouhá a vleklá a hlavně byla celá po silnici, kudy jezdili „turisti“ ve svých autech co nejvýš to jde. Jejich i náš cíl bylo mauzoleum Njegoše. V Ivanových korytech, u pramenu sladné vody, která podporuje chuť k jídlu, jsme si dali oddych, koupili kousek pršutu a poobědvali. Pak jsme se šli zeptat do hotelu, jestli by se nedela Lovčen nějak přejít. Neexistuje totiž žádná mapa NP. V hotelu z nás měli za velkou raritu, protože jsme došli až z Cetyně pěšky. Radší jsme utekli. Rozhodli se, že nepůjdeme k mauzoleu, ale po malé místní cestě kolem hor do Kotoru. Po 30minutách chůze zastavuje auto a z něj vystupujou 3 lidi. Starší kamarádi z gymplu. To byla fakt rána. Na takový silničce potkat takový lidi. Svezli nás až do Kotoru. Překrásný starý město s kouzelnejma hradbama. Navečer je z nich super výhled na Kotor. Úplně nahoře jsme potkali partičku čechů z Mrtvice. Že zítra jedou dom. Dole u hradeb jsme si zjistili kem. Je ve vesničce Stoliv, směrem na trajekt. Prý kolem 7km. Ale jak jsme seuž mnohokrát přesvědčili jejich kilometr jsou asi 3 naše. Ještě že nás tam hodili autem. Po večerní vydatné procházce – asi 100m – jsme šli spát.

26.7. úterý

Ranní mořská koupel nás nastartovala do dalšího slunečného dne. Konečně jsme za nějakou službu neplatili. Na trajektu přes Boku Kotorskou jsou pěšáci přepravováni zdarma. Za necelou hodinku po vystoupení z trajektu jsme byli v Hercegu Novém. V tomte městě jsme se chtěli vykoupat, ale na pláži nebyly sprchy. Po prohlídce historického jádra města, jsme zamířili na autobusák. Jinak to nešlo. Za trajektem jsme šli zase po svých. Do Tivatu, kde měl být nejeden kemp to bylo kolem 5km. Před Tivatem byla měststká pláž se sladkou vodou, takže jsme se vykoupali. Stali jsme se opět místní raritou. Přišli jsme s baťohama. Místní nám poradili jedinej kemp mezi trajektem a Budvou. Ten byl asi 3km zpět k trajektu. To jsme odmítli a šli hledat blíž k Tivatu. Nakonec nám poradili v cukrárně, kde měli dobrou zmzrzlinu. Prý je to asi 1km. Šli jsme asi 30minut a stále žádná cedule. Pouličních prodejců zeleniny jsme zeptali na kemp. Ukázali nám asi 200metrů směrem k moři. Kemp jsme našli, byl to takový ten starousedlickej, kde se všichni moc dobře znaj. Ale na druhou stranu nedaleko byl stanek s ovocem a zeleninou, 500metrů byla pekárna. Byl 500metrů od letiště, takže nám nad hlavama přistávala a odlétala letadla.

27.7. středa

Po noci v aerokempu, jsme nakoupili ovoce, chleba a chtěli dostopovat do Budvy. Zastavil nám človíček, kterej nás odvez asi 6km k benzínce uprostřed ničeho. Ale za pár chvil jsme zase jeli. V Budvě jsme byli na poledne, naobědvali se, zažili srážku s blbcem(ale to nestojí za řeč) a začali se prodírat národem povalečů. Tak jsme se v tom největšim vedru vydali přes Bečiči do Sv. Stefana. Bečiči bylo jedno velké staveniště, bez jedinyho stromu, bez jedinyho kousku přirozenýho stínu na pláži. Z Bečiči do Sv. Stefana jsme dostopovali. Našli kemp, o kterém nám říkal polský pár na Skadarském jezeře, neměl by být moc drahý. Ubytovali jsme se, zjistili, že kemp má svoji vlastní pláž, kde není moc lidu. Příjemná změna. Večer jsme se šli projít do města a na poloostrov, ze kterého udělali hotel pro bohatší. Vstup do historického města byl 6Eur, což jsme zavrhli.

28.7. čtvrtek

Opustili jsme stan pouze s jedním batohem. Cesta byla skoro pořád do kopce a po silnici a to bylo mnohem horší. Černohorci jako řidiči jsou strašný, pořád trouběj, předjížděj i když neviděj do zatáčky, atd. Po ceste jsme potkali monastýr Režnijeviči. Od něj byl jrásný výhled na nově budovaný hotelový komplex zapuštěný do skály. V Petrovaci na autobusáku jsme zjistili, že nám to jede kolem 4. Na pláži bylo opět narváno. Pevnůstka spojená s majákem byla pěkná, ale dost podobná všem ostatním. Tak jsme si koupili zmrzlinu a vydali se na autobusák. Třeba něco pojede, nebo ukecáme taxi. Vzal nás taxík, kterej jel do Budvy za 2Eur, my jeli ani ne půl cesty a chtěl po nás 1,50Eur. Ale ukecali jsme to na 1Eur. Na pláži Drobni pijesok, kde byl pramen pitné vody, nebylo tolik lidí, ale zase jsem se tam spálil. Navečer jsme došli zpátky do kempu.

29.7. pátek

Dnešní jedinej bojovej úkol bylo se dostat do Budvy. Rozhodli jsme se, že pojedem až k večeru. Tak jsme prováleli den na pláži(Pája) a já u stanu. Nebylo mi od rána odbře, motala se mi šiška. Měli jsme v plánu dostopovat, ale když nám zastavil autošlep, nijak jsme se nebránili. V Budvě jsme našli kemp docela lehce. Byla na něj cedule na hlavní silnici nedaleko Slovanské pláže. Sice údaj 300m opět kecal ale byl tam. Našli jsme supermarket, kde jsme si koupili jídlo na cestu dom včetně kilový nutelky a Vranac na večer. Kolem 7 jsme vyrazili na pláž, která byla stále plná lidí, do historického centra a zpátky do kempu. Otevřeli jsme si Vranac, udělali puding na ráno a šli do hajan.

30.7. sobota

Dneska jsme měli dostat zprávu o odjezdu autobusu, kde a v kolik. Věděli jsme, že „naše“ delegátka bude v poledne v jednom hotelu. Od ní jsme zjistil, že bus odjíždí v sedum večer do toho hotelu. Tak jsme den prolenošili, Pavle vyskočila vyrážka v dekoltu. Proto jsme se šli zabalit, a sednout k hotelu, až si pro nás přijdou. Jenže jsme seděli přímo naproti pekárně a tak tam padlo poslední drobný pětieuro. Ale stálo to za to. Odjeli jsme s půlhodinovou sekyrou. Naše cesta byla úplně volná, ale v obráceném směru se tvořili dost slouhý kolony aut. Naposledy si pamatujeme nasvícený Dubrovník. Musí bejt opravdu okouzlující město.

31.7. neděle

V 14:40 jsme byli v Brně, v 15:15 nám odjížděl transfer do Prahy. Ta cesta byla neuvěřitelně dlouhá skoro 24 hodin v buse…Loni do Norska byla pohodlnější(nějaký čas na trajektu).

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .