0
0

Neděle 8.8.2010

ČR – den nultý

Před odjezdem ještě lehce trénujeme stopa po Česku. S Šavlíkem máme sraz v Brně. Míjíme se na nádraží a jde se ke šnEkovi. Mají luxusní bejvák s balkonem a spoustou koček. Přebalujeme batohy a jdeme nakupovat do Šparu. Máme akorát problém s výběrem alkoholu, vítězí reprezentativní Becherovka. Šnek nás skvěle hostí, připíjíme, grilujeme a šnEk nám nalévá Veltlínské, ročník 2005. Počítáme kočky v bytě a uléháme s budíkem nastaveným na sedm.

Pondělí 9.8.2010

[ČR] Brno – [SK] – [H] Tompa

Vstáváme podle plánu a mizíme do města pojistit Šavlíka, který se v budově málem ztratil. Pokračujeme do Úzké ulice, odkud jezdí zadarmo busy do obchodních center na okraji. Podle mapy.cz jsme se rozhodli jet do Avionu, protože tu je benzinka a podle fotomapy tu stávají kamiony. Obejdu je, ale je to zlé. Jen jeden odjíždí našim směrem a navíc sám. Stoupáme si na nájezd na dálnici. Spíš než z benzinky sem jezdí rodinky z nákupu a nejspíš nikdo do Bratislavy. Po hodině se míra snesitelnosti stává neúnosnou. Ani popeláři o nás nestojí, jen bezdomovec sbírající odpadky z dálnice prohodí pár slov. Je rozhodnuto, vracíme se do Úzké a bereme bus do Olympie. Překračujeme, co se dá a bloumáme, kam si stoupneme. Během bloumu přichází civilista se stopařkou BA – kolega. Vyprosí si Camelku a má tip na místo, kde už jednou stopoval. Taky mizernej nájezd, projela tu dvě auta. V protisměru zastavila dodávka kvůli poruše. Řidič – Brňák – celý šťastný, že mu práce stojí si chce povídat. Dostává taky cigaretu, skáče do výše a diktuje nám číslo, že až zas budeme v Brně, zve nás na kafe. Projede dalších několik aut a jedno bere. Všechny tři do Břeclavi. Typický řidič pohodář, za mlada stopuznalý. Končíme na sjezdu u Břeclavi. Překračujeme svodidla zpět na nájezd. Pokud jsem předchozí silnici nazval málo frekventovanou, tak tato je snad uzavřená. Kolega to nevydrží a jde zkoušet štěstí na dálnici. Štěstěna má široký úsměv a staví nám Slovák. Jede za Frajárkou. A prý není masový vrah, ale taky mu to prej nemusíme věřit. Stěžuje si, že měl vyvoněné auto a teď bude cítit pánským odérem. Přibíhá i týpek z dálnice a jede se zase ve třech. Řidič nám pouští hlasitou muziku cédéčka střídá podle podle typu cesty, rychlosti a nálady. Do rytmu buď bubnuje nebo hraje na baskytaru. Sjíždí z dálnice, prý jsou tam kolony. To mu ale taky můžeme věřit a nebo ne. Je dost vpohodě a zaveze nás až za město na benzinku a týpka do centra. Panuje pohoda, karbanátek to ztvrzuje. Po cestě na záchod zkouším nějaké kamiony. Nechtějí brát dva, prý kvůli Maďarům a pokutám. Dvě děvčata přijela autem. Mluví anglicky a neví, zda nás vemou, ještě se rozmyslejí. Mezitím zkusím český kamion a ten bere. Máváme holkám a jedem. Řidič je z Pardubic, docela zcestovalý, neboť se jako sportovec dostal i na západ. Veze český ječmen do albánského pivovaru, takže se pořádně svezeme. A je to dost borec, nikde se nestaví, sám říká: „na kolečka seru, do soboty chci být doma“. Projíždíme hranice s Maďarskem. Cesta do Srbska má trvat pět hodin, takže cca do osmi. Po několika kilometrech potkáváme nehodu – převrácený karavan. Řadíme se do levého pruhu a jedeme pomalu. Ozve se rána, náraz a celé naše auto je nakloněno doprava. Řidič – mimochodem, jmenuje se Milan – už ví a nadává. Praskla nám pneumatika. Jedeme po ráfku ještě kousek a stojíme pod mostkem pár metrů za nehodou. Aspoň tedy auta kolem nás jezdí pomaleji. My, prostí držitelé řidičského oprávnění skupiny B, to nebereme vážně, vždyť výměna kola byla v autoškole jedna z nejlehčích otázek. Milan už ví, co nás čeká, přestože je v této situaci prvně. Naposledy prokleje majitele, že vyměnil všechny pneumatiky kromě předních, prý ještě jednu cestu vydrží, a jde se na to. Jen odšroubovat přirezlou rezervu trvá asi hodinu. Konečně padá na zem. Problém číslo dvě: nejde vyndat. Zvedáme návěs a heverem tahač. Milan si lehá pod auto a nohama se opírá do rezervy. My taháme. Nikdy bych neřekl, že to kolo bude tak těžký. Jdeme povolit staré kolo. Zábava s dlouhou trubkou tak na půl hodinky. Největší problém činí zvednutí auta. Hever je moc krátkej a kolo bychom nenasadili. Sháníme tedy hever, kde se dá. Maďarská policie nás posílá k vyprošťovákům, ti zase k silničářům, pomoct nechce nikdo. Na stopa nikdo nereaguje. Podložit auto taky není čím, nikde žádnej šutr, vsechno pečlivě zabetonováno. Trhám kus žlabu a s Milanem jej rozbíjíme a podkládáme auto. Dál už to jde a za hodinku odjíždíme špinaví až za ušima. Už víme, že se dnes přes hranice nedostaneme. Nejedeme po dálnici, takže to tolik neutíká. Už je tma a v nějaké dědině nás staví policajti. Milan jim dává doklady a do pasu dvacetieurovku. Jedeme ještě asi deset kiláků a před hranicí parkujeme. Milan nás nechává přespat na spodní palandě. Je skoro půlnoc a usínáme.

Úterý 10.8.2010

[H] Tompa – [SRB] Prijepolje

Vstáváme s Milanem tak v osm a pokračujeme k hranicím. Vyskakujeme z auta pár set metrů od čáry a jdeme pěšky. Maďarům jsme ukradení, Srbové si kontrolují, zda jsme čistí. Čekáme opět pár set metrů od hranice a čistíme si zuby. Nabereme a následně vyléváme místní hnusnou vodu. Za půl hodiny projíždí i Milan a nabírá nás na autobusové zastávce. Vypadá to na dost nudnou cestu, všechno je placaté a roste tu kukuřice. Cesta místy dobrá, často vytlučená. V jednu hodinu se definitivně loučíme s Milanem na dálnici za Bělehradem, křižovatka směr Čačak. Dojdeme do nedaleké civilizace. Je tu dost mrtvo, jen věnce, svíčky a mramor, inu hřbitov. Vyprosíme si vodu a vaříme oběd. Po dvou hodinách jsme opět na dálnici s cedulí ČAČ. Řidiči a cestující kroutí hlavami, otevírají pusy a vydatně čumí, jen nezastavují. I místní obyvatelé hřbitova nás varovali, že v Srbsku není stopování obvyklé. Hned druhé auto bylo policejní a nevšímali si nás, takže tu nejspíš stopování na dálnici nevadí. Pořád nic. Až divoké mávání stopařkou zabralo. Zastavuje řidič tahače. Do malé kabiny se nakonec vlezeme, problém dělá jen gymnastika po cestě vynucená častými dopravními hlídkami, kterých potkáváme pět. Cesta nám trvá asi dvě hodiny, podle Šavlíkových hodinek čtyři. Konečně se krajina mění a potkáváme nějaké kopce. Na louce pod lesem míjíme nápis HOLLYWOOD. Troubí se na děvčata prodávající rozkoš kolem cesty. Vystupujeme. Čačak se nám jeví jako nezajímavé dlouhé nic rozplizlé podél hlavní cesty. Na benzině se během svačiny rozhodneme jet dál, pryč z civilizace. Poslední řidič doporučil už ceduli CG, tak proč to nezkusit. Reakce publika jsou obdobné. Kolemjdoucí se s námi rádi dávají do řeči. Nečekáme ani moc dlouho a staví nám anglicky mluvící místní. Sveze nás jen tři kilometry, ale má z toho obrovskou radost. Dobře se s ním povídá, škoda, že nejede dál. Pořád jsme v Čačaku, ale aspoň máme lepší plac na stop. Přijelo bílé auto. Chce nás svézt za 15 E. Je to maskovaný taxík na zpáteční cestě do Budvy. Odmítáme a jdeme zpět. Taksíkář vyskakuje z auta, otevírá kufr a chce nás svézt i zadarmo. Přitakáme a vyjíždíme. Je zhruba sedm hodin. Poznáváme pravý Srbsko-Černohorský styl jízdy. Hodně se předjíždí, telefonuje, kouří a svačí. Klíčové je hlasitě troubit a ideálně všechno dohromady. Obzvláště nadaní jedinci umí řadit různými končetinami a řídit břichem. Do toho třeba hlasitě upozornit na ucestystojící lehké slečny a doplnit do slovním hodnocením. Cesta ubíhá rychle. Rychleji, než jsme byli z kamionu zvyklí. Během jízdy se setmělo, což jsme vzhledem k terénu a stylu jízdy oba přivítali. Asi bychom byli více zelení, kdybychom viděli, jak předjíždí v jednoproudé silnici vedoucí horskými serpentýnami. Místní silnice na některých místech asfalt nenosí, takže řidič často zavírá okénko proti prachu a kouří v uzavřeném autě. Do toho všeho hrálo jedno ohrané cédéčko s místní hudbou. Díky tomu jsem věděl, že nemůžeme umřít. Při tak pokleslém vrzání a hekání z reproduktoru by to vůbec nebylo stylové. Po cestě se z nás snažil dostat nějaké prachy tím, že změní trasu, ale nedali jsme se. Navíc jsme ze sebe udělali největší socky, což jsme stvrdili i v motorestu, kde byla krátká pauza. Neměli jsme místní fufníky, a tak jsme jen koukali, jak si dává kafe s minerálkou. Se zájmem si prohlíží naši mapu, jakoby ani netušil, kde je. Abych se přiznal, působil na mě značně nedůvěryhodně a hlavou mi běhaly zajímavé scénáře. Šavlík na tom byl úplně stejně, jak jsme si později sdělovali dojmy. Nejvíce nás znervózňovali krátké někdy dvouslovné telefonáty. Neblaze jsme mohli skončit hned několikrát. Během sledování mobilu málem najel do trojúhelníku, při předjíždění – protože byl předjet starším autem – na dvouproudém úseku mu došel jeden pruh a skoro nakonec se málem nestihl vyhnout protijedoucímu autu, které také předjíždělo. Do toho houslista hekal a my mysleli, že nedojedem. Dojeli jsme. Prudce zastavil v Prijepolje před skupinkou osmahlých lidí. Boha, co to má znamenat? Vystupujeme značně váhavě. Tak snad nám půjde otevřít kufr ne? Uff, máme svoje batohy a mizíme mezi baráky. Osmahlí jsou tady všichni, z toho strach už nemáme. Pár metrů odsud je vlakové nádraží. A silně zapáchá. Ale je otevřeno nonstop. Je tak jedenáct hodin ujeli jsme s taxíku neuvěřitelných 170 kiláků. Sedíme na peróně a oblékáme se. Přidává se k nám jedna slečna ze Srbska s prosbou o cigaretu. Umí docela dobře anglicky, takže si rádi popovídáme, konečně nám někdo rozumí. Je tu ještě s babičkou a někým, čekají na zpožděný vlak. My jsme byli tak vyplesklí, že jsme ani nic nevečeřeli. Každý si vybral svoji lavičku a usínáme.

Středa 11.8.2010

[SRB] Prijepolje – [MNE] Durmitor

Budí nás uklizečka šťoucháním koštětem. Je kolem sedmé a už nás tam nechtějí. Chodí sem taksíkáři a pořád se nám vnucují. Nemáme rádi taksíkáře. Jdem pryč. Město už nevypadá tak tajemně jako večer. Vaříme snídani a píšeme si ceduli PLJEVLJA, z druhé strany CG. Jdeme asi kilák, tu by se snad dalo něco chytit. Chytili jsme místního cyklistu. Ať jdeme na křižovatku další dva kiláky, kde se cesty dělí na Pljevlju a Bijelo Polje. Ukazuje se, že většina aut jede právě na Bijelo Polje. Stojíme u zastávky busu, kde bus nestaví. Z nudy počítáme policejní auta a kontroly. Už jich máme asi patnáct. A všude jsou samé taksíky. Na jedno auto připadnou tak tři. A my nemáme rádi taksíky. Navíc to tu kvalitně smrdí. Jdeme na konec dědiny pěšky. Dědina spíš nemá konec, všechno to podél cesty na sebe plynule navazuje. Začínáme prudce stoupat. Podle mapy to stoupá až k hranicím a je to zhruba 14 kiláků. Auta tu už moc nejezdí. Místní se sem vozí taksíkama. Vypadá to na kvalitní zásek. No nic, jde se pěšky po cestě a chytáme kolemjedoucí. Srbové jsou tu dost divní a hrozná prasata. Všude jsou jen prodejny s autama, bazary, opravny, šrotoviště, hřbitovy a prodejny s kytkama. Zase se troubí a mává. Kolem cest jsou kupy bordelu. A je tu děsnej pařák a dochází nám voda. Šavlíka málem přejede auto jinak je na cestě nuda. U nějakýho baráku říkají, že je to ještě 10 km na hranici, no hrůza. Po cestě přemítáme, jak tam dojdem, jak nás nepustěj s jídlem přes hranice a jak to všechno sežerem. Už ani nemáme ceduli, nemá to cenu. Jen občas mávnem na auto. Haluz, zastavuje a není to Srb. Je to mladej Černohorec a umí anglicky. A jede do Pljevlji, hurá. Pracuje v Baru u moře, bydlí kousek za Pljevljou. Cesta jde krásně rychle, za chvíli jsme na hranicích. S takovýmto průvodcem nemáme nejmenší problém, směje se s celníkama, všechno jim za nás řekne a nikoho ani nenapadne si nás prohlížet. Jupí, jsme v Černé Hoře! Konečně třetí den, pryč ze špinavého Srbska. Vypadá to nádherně, dost úleva. A náš řidič je fakt dobrej. Zaveze nás přímo do centra k minaretu. Potřebuje tu něco zařídit a nabízí, že za hodinu a něco nás odveze za město, kde bydlí. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Okamžitě po vystoupení na rynku jsme se stali atrakcí. Už se k nám sbíhají děti s nataženou dlaní a naučenou frází „ain euro bite“. Druhou rukou mi kape právě koupenou zmrzlinu na batoh a v kapse chrastí eura. V parku probíhá důležitá diskuse místních penzistů. Jeden se tak rozohnil, že se málem udusil. Cestou projíždí auto s děvčaty a hlasitou hudbou, to vše se neobejde bez pískotu a pokřiku místních chlapců. Nakupujeme v sámošce něco k snědku a Šavlík mámí z bankomatu 40 éček na další cestu. Jsou dvě hodiny a tak jdeme na místo srazu, kde si nás vyzvedne náš průvodce. Loučíme se asi devět kilometrů za městem. Chvíli se kocháme pocitem úspěchu než vyrobíme novou ceduli ŽABLJAK. Skoro nic nejezdí, ale auta tu staví. Valíme si to v trojmístné dodávce a sem tam něco Česko-černohorsky povídáme. Jedem rychle a borec řídí dost dobře. Nechápu, proč se všude říká, že jsou to špatní řidiči. Staví nás policie. S rychlostí problém není, protože auta v protisměru na kontrolu upozorňují. Jako v Srbsku. Má ale prošlou nějakou kartičku, ale policajty překecá a dá jim pět éček. Stále se směje a palcem ukazuje, že je vše ok. Zastavuje u mostu přes řeku Taru – je to príma velkej most a 170 metrů pod ním teče krutě modrá řeka. Počkáme si, až si tu někdo skočí banží po hlavě dolů a jedeme serpentýnama dál. Vystupujeme v obci Aluga, protože řidič jede do Nikšiče. Chybí nám tak deset km. Hnedle potkáváme dvě holky – Češky, stopují na opačnou stranu. Než k nim dojdeme, bere je auto a odjíždějí. A než stihneme zhodnotit, že holky cestují rychleji, chytáme auto. První řidička. Spolujezdec hovoří anglicky a průvodcovsky se nás ujímá. Nad mapou nám ukáže, kam všude má smysl v Černé Hoře jet. Taky říká, že Černohorci rádi berou stopaře a turisty. Zavezli nás až do centra a jeli zpátky. Našli jsme sámošku. Šavlík jde dovnitř. Říkám ať koupí nějaké ovoce. Koupil Jelena a Lva a tak připíjíme na šťastně zdolaný cíl. Je tu kotel turistů, takových těch divných. A hodně Čechů. S nějakými se střetáváme u prodejny, patrně rodinka. Chvíli povídáme a doplňujeme mapu značkami a cestami, které tam chybí. Je ještě brzo, a tak vyrážíme k Černému Jezeru. Třeba se po cestě vykoupeme. No a hrůza, ona tam vede asfaltka. A je to hrozná promenáda. A u jezera jakbysmet. Zase milión lidí. No nic, tak půjdeme do hor. Valíme, co nám dech stačí a jsme na Skloništi. A je skoro tma. Jsou tu bačové a spousta ovcí. A taky asi šest stanů a nějaké prázdné boudy, kde se dá spát. Bača chce prodat sýr a vysomrovat, co se dá. Nerad bych někomu kazil iluze o horách, ale takovej bača je dost žebrák s podlomeným zdravím. Sejdeme kus k vodě, která neteče a jsou v ní mydlinky. Opláchneme se, uvaříme večeři a ubytujeme se v boudě. Píšeme ještě kus deníčku a jde se spát. Je skoro jedenáct hodin, zítra budeme více odpočívat.

Čtvrtek – 12.8.2010

[MNE] – Durmitor

Vstáváme chvíli po východu slunce, což je díky vysokým docela pozdě. A chceme se dneska více flákat, ať můžeme zítra vyrazit naplno. Jo a hory jsou fakt krutý. Včera, jak jsme spěchali, jsme se ani moc nerozhlíželi. Dneska si to teda nahrazujeme. Sedí u nás bača a fajčí vyžebrané kuřivo. Prochází kolem nás nějaká cizinka s pytlem odpadků a bezprizorně jej klopí za chajdu. Jen strnule čumíme. Odcházíme směrem na jih. Nemůžeme chvíli najít cestu, neboť značka vede přes ohradu pro ovce. Nakonec to najdeme a stoupáme. Míjíme stan pro prase a pak prase. Cesty tu ubíhají docela pomalu, na to, že se chceme flákat, je to docela dřina. Co chvíli se kocháme pohledem na ostré hory. Přicházíme do sedýlka a svačíme. Shazujeme batohy a jdeme jen s foťákem na Severní a Jižní vrch. Jo a to jsem neřekl: Máme s sebou foťák! Dlouho jsme nemohli žádný sehnat, ale nakonec nám Alča půjčila svůj. Je tak trochu archivní. Má divnou kartu na málo fotek a origoš baterky vydrží tak čtyři až pět fotek. Naštěstí máme s sebou ještě jedny rezervní, nakoupené v civilizaci. A tak se na vrškách kocháme a fotíme a skoro nikoho nepotkáváme. Vracíme se pro batohy a pokračujeme na Terzin Bogaz. Místy je trasa horolezeckého charakteru, ale podle plánu si to vychutnáváme. A protože máme foťák, fotíme se na úžasných rozkvetlých placech. A opět jsme nahoře a vyhlížíme, kam se nám chce dál. Je to tu malé a ostře vysoké. Nad mapou plánujem sestup na Zelenou lokvu. V mapě je to označeno neznačenou cestou, která nikde není. Tak bereme terén od oka a klesáme. Docela nám to trvá. Cestou si pohledem vybíráme vhodný plácek, kde se uvelebíme a odkud to bude zítra dobře schůdné. Kempíme na paloučku pod Trojni prevoj. Ve stanu si zapíšeme kousek deníčku a hrajeme partii šachu. Šavlík vyhrál. Jdeme spát hluboko za tmy.

Pátek 13.8.2010

[MNE] – Durmitor

Vstávám než vyšlo slunko a je dost kosa. Místo vaření snídaně raději ještě zalezu do spacáku. Vylezem až se udělá tepleji. Po snídani jdeme opět do kopce. A znova neznačenou cestou. Tentokrát už zkušeně víme, kudy je to nejlepší. Na Trojni prevoj si necháváme batožiny a s fotoaparátem vybíháme na Bandiernu. Dost tu fouká. Taky je to bez značek, ale místy vyšlapané. Nahoře je to fakt kruté. Neodoláme a fotíme. Vytváříme panorama s trikem: budeme tam oba! Po prvních pěti fotkách dojdou i rezervní baterky. A jsme zase bez foťáku na celé hory. Co už, jdeme dolů. Cestou narážíme na průrvu ve skále. Neodoláme a prozkoumáváme. Je docela dlouhá i vysoká a na konci je komín do tmy. Litujeme, že nejde fotit a zkoušíme aspoň jednu fotku vymáčknout. Nic. Slezeme pro batohy a pak ještě níže na značenou pěšinku. Docela nám dochází voda, hledáme na mapě pramen. Ono obecně je tu o vodu nouzi. Všechno steče, jen občas se najde jezírko. Procházíme Surutkou a zastavujeme se u Zeleneho viru. Kousek odtud má být izvor a vede k němu značka. He.. Pramen je bazének o průměru 20cm a hloubce pět. Všude kolem a nad pramenem jsou obrovské kameny. Vybírám štěrk abych hloubku alespoň zdvojnásobil. Zatímco si kal sedá na dno, my si sedáme na zadek a obědváme. A voda natíká opravdu pomalu. Chceme si napustit plnou, což činí 6,5l. Je to na dlouho. Z rozříznuté flaše máme trychtýř a kelímek. Funkční tričko vděčně zastává funkci filtru na pevné nečistoty. Jinak je voda dost dobrá a řádně studená. Odchod. Míjíme jezero a zastavujeme se pod Bobotovym kukem. Dá se tudy vyběhnout na nejvyšší vrchol, asi 500m nahoru. Sundáváme si na to batohy. Potkáváme dvě skupinky Čechů. Jedni varují, že je to tak na tři hodiny a druzí tvrdí, že bez jídla a vody to nejde. Nemáme malej baťůžek, tak na lahev připnem dva popruhy a jde se. A bez batohů se nám de dobře. Za 45 minut jsme nahoře. Je tu autobus lidí a vrcholová schránka s knihou. A vlaje tu česká vlajka s podpisy. Připojujeme i svoje a kocháme se výhledem. Je odtud vidět celý malý Durmitor. Raději odcházíme dříve, až nemusíme předjíždět celý autobus. Dole jsme za dalších pětačtyřicet minut, takže Češi pěkně kecali. Dál máme namířeno k velkému Škrčku jezeru. Je to ještě kus přes takové sedýlko, ale moc pěkná cesta, místy s horolezáním. Ke konci zase zrychlujeme, asi je to tím hladem. Rozbíjíme tábořiště na luxusním plácku u jezera. Vaříme, koupeme se, vaříme, pereme, sušíme. Nikde nikdo, dost idyla. Aspoň do doby, než přijde chlápek s klackem. Má maskáče a hrozně křičí. Nelíbí se nám a jemu se nelíbí náš stan. Umí právě jeden světový jazyk, a to srbštinu. Když mu nerozumíme protože rychle křičí, začne křičet ještě hlasitěji a rychleji. Naštěstí má v závěsu chorvatské turisty, kteří nám to ochotně přeložili. Prý se tu stanovat nemůže, ale o kus vedle se to může. Vedle se to opravdu může a stojí to tři eura. Plus dvě za každého za vstupenku do parku, protože ta se kupuje každý den znova. Máme sice zaplaceno, ale spát není kde. Všude jen šutry a jiné nerovnosti. Jen na malém čtverci – hned vedle stanu našich překladatelů. Jsou tři – bioložka a dva informatici. Ještě v chajdě, která stojí opodál, přespí angličan s angličankou a domorodcem s tyčí. Večer všichni povídáme, otevíráme Becherovku a koštujeme i nějaké jejich pelyňkové pití. Dozvídáme se, že stanujeme na prostoru pro přistávání helikoptér a ráno domorodec čeká vrtulník s nákladem na opravu chajdy. Jen věříme, že Černohorci budou dostatečně leniví a přiletí později, než vstaneme. Jdeme spát, zítra to bude překvápko.

Sobota 14.8.2010

[MNE] – Durmitor

Lenost zvítězila nad dochvilností, a tak bezpečně vstáváme. Před odchodem si ještě skočíme do jezera a jde se. Máme to namířeno na Planinicu. Je to prudko do kopce, proti vrstevnicím s převýšením 600 metrů na vzdálenost asi půl kilometru. Ze svahu pořád vidíme chajdu, vzdalujeme se leda vertikálně. Do zad nám pěkně pálí sluníčko. Nahoře se chvíli kocháme, ale horko nás zas zahání dolů. Je skoro poledne. Sejdeme asi 150m výškových a svačíme. Nepozorovaně se k nám zezadu přiblížili dva koně. Jsou dost dotěrní. Okusují nám batohy. Naštěstí jsou trochu plaší, a tak se nám je daří zahnat. Chceme někde odbočit na neznačenou trasu, ale nevíme kde. Vyhlédneme si cílové sedýlko a naplánujeme si vlastní cestu, co nejvíce po vrstevnici. Ono obecně značené cesty se od neznačených liší tím, že jsou hůře schůdné. Razíme si vlastní cestu a podle vzoru polského řidiče kamionu chválíme „fajna droga“. Trochu se zasekneme před koncem, kde narážíme na ledový splaz. Je docela prudký a nejde přejít. Musíme trošku klesnout, ale jde to hned lépe. Za sedýlkem narážíme na značku a jdeme směrem na ledovou jeskyni. Cestou se k nám přidává pes. Má obojek. Myslíme si, že někomu patří, ale jak se později dozvídáme, jsou to tzv. psi Durmitoru, alébrž zaběhlí miláčkové turistů. By mě jenom zajímalo, čí jsou teda ty koně… Jeskyně je do kopce. A je fakt ledová, takže se v ní dlouho neohřejeme. Jdeme směr Žabljak a berem to kolem salaše, kde jsme spali prvně. Potkáváme zase nějaký Čechy, ale to nemá cenu ani zmiňovat. Jdeme dolů a cestou se stavíme u pramene. Vaříme večeři a dlabem. Prochází kolem paní a nejvíc zřetelnou češtinou nám přeje dobrou chuť. Běžnou češtinou děkujeme, na což reaguje šokovaně, že jsme Češi. Kašle na poláky, se kterými se doposud bavila a chce si povídat s náma. Za chvíli přichází i zbytek její skupiny. V boudě je plno, takže stavíme stan. Dáváme bačovi cigaretu. Ta hodná paní si u něj koupila sýr a dala nám ochutnat. Dobrej, zítra si koupíme taky. Sedíme ještě na skalce a píšeme deník za poslední dva dny a koukáme do mapy. Zas přišli nějaký koně a žerou nám stan a sušící se věci. Sbíhám dolů odhánět a narážím si prdel. No radost. Dopisujeme s baterkou ještě kousek ve stanu a jdeme spát. V noci dost fouká. Sundáváme prádlo ze stanu. Furt fouká.

Neděle 15.8.2010

[MME] – Durmitor – Bjelasica

Budíme se po větrné noci. Hned jak vykouknem ze stanu, přibíhá renžr a chce skásnout obvyklých 7 euro. Je vpohodě a nemá hůl. Nemá ani tužku, a tak píše mojí. Dělá nějaký fotky a nemůže se dočkat, až vstanou i Poláci a taky je skásne. Loučí se s námi česká skupina a jde dolů. Bača od nás právě vysomroval cigaretu. Ptáme se po sýru a máme smůlu. Bude až večer. Bača dokouřil a říká si o celou krabičku. A má taky smůlu. Balíme a jdeme do Žabljaku. Potkáváme několik autobusů. Ti v plné polní jsou Češi. Opět potkáváme Čechy ze salaše a dva Izraelce. Zastavíme se na krátký rozhovor a pokračujeme dolů. Doprovází nás čtyři psi Durmitoru. Vyhýbáme se jezeru a jdeme kolem kempu. Několikrát si máváme se včerejší skupinkou Chorvatů od Škrčka jezera. Jsme opět v Žabljaku před prodejnou MiniMax. Dokupujeme nutné zásoby a na oplátku, tak jako dříve nám, dáváme rady a doplňujeme mapu další skupině Čechů. Z obchodu vybíhá paní, na zem jí padá pakl bankovek a jde do auta. Svačíme. Sbírám peníze a vracím je paní v autě. Svačíme. Přibíhá paní z auta, dává nám desetieurovku a ujíždí. Hledáme, kde se dají koupit mapy Bjelasice. Marně. Máme ceduli MOJKOVAC a jdeme stopovat. Dnes je to úplně mizerné, střídáme několik stanovišť. Jdeme stále dál a dál. Jezdí jen samí turisti, pohodoví Černohorci nikde. Pokračujeme chůzí z města, po deseti kilometrech se má připojit větší silnice. Krajina kolem je divná. Spousty nedostavěných baráků a skoro všechno je na prodej. Od místního člověka dostáváme vodu. Je horko a po silnici se nám špatně šlape. Hodiny utíkají a my si konečně uvědomujeme, že je neděle. Hned je nám to jasný. Jsme smíření a jdeme vyčerpaně pěšky. Sem tam mávneme na občasjedoucí auto. A tu – dva Italové. Jedou k Taře a rádi nás svezou. Jaká úleva. Jedou opatrně, je poznat, ze jsou to turisti, jelikož do zatáček brzdí a nechávají se bez emocí předjet. U mostu jdeme na křižovatku. Čekáme na první auto. Asi dvacet minut. Italové odjíždějí. Přijíždí pět bílých Toyot. Vyskakuje autobus lidí. Jeden děda přisedá k nám na krajnici. Hovoří plyně anglicky a má radost, že jsme Češi. On je Izraelec a má manželku s českými rodiči. Ukazuje nám fotky z cest, my mu nemáme co ukázat. Projelo auto. Píšu deníček a máváme na turisty. Je docela pozdní odpoledne, skoro bych řekl podvečer. V nejhorším tu můžeme přespat, když tu nic nejezdí. Zastavuje nám mikrobus. Je to úplně nejvíc nejdivnější stop. Probíhá beze slov a bez činů. Jediné, co se pohlo, byly automatické dveře. V autě jsou ještě tři mlčící lidi. Cesta vede kaňonem Tary. Napadá nás, zda nejedeme místním autobusem, ale autobus a v neděli? Jsem zvědavej, o kolik si řeknou. Neříkají nic, v Mojkovaci se jen otevřely dveře. Vystupujeme. Lezeme na místní monument a rozhlížíme se. Je čas svačinovečeře. Něco sníme, zbytek marmelády Šavlík nechtě opatlal po celém památníku. Chceme do Bjelasice, nemáme mapu a nevíme kudy. Sháníme informace, ale narážíme jen na obdobně nevzdělané turisty. Navíc za chvíli bude tma. Zkusíme ještě stopovat směrem na Kolašin. Kdyžtak tu mají nádraží, takže spát kde je. Stopařka je už nachystaná, za chvíli se ukazuje řidičům. Jenže neděle je pořád. A stmívá se rychle. Prohlídneme si aspoň zdejší kostel. Na schodech kouřil nějaký týpek, asi kněz. Je přiléhavě milý a nasměruje nás na nádraží. Cestou jsme přerušeni taksíkářem. Připomínám, že stále nemáme rádi taksíkáře. Nabízí odvoz přímo do národního parku k Biogradsku jezeru za pět éček pro oba. Vzhledem k situaci se to hodí, ušetříme čas a bloudění. Nakládáme zavazadla a sedíme v autě. Z domečku u cesty se ozývá křik ženy. Řidič se nějak vymlouvá a chce odjet. Na poznámku, zda ho prudí jeho žena, se ujistil, že mu rozumíme. Nastává obrat, vystupujeme z auta. A jde se domů. Byteček je to malý a vzorně uklizený. Dostáváme pití a prvotřídní kávu. Kolem pobíhá klučina a má z návštěvy radost. Jmenuje se Áco, je mu šest a chce s náma být kámoš. Hrajeme s ním hru na poznávání obrázků z pohádek. Ještě, že známe Jelena a Lva z prodejny. Přichází další návštěva. Postarší pár, velice svátečně ustrojen. Vřele se s námi vítají a snaží se rozpoutat hovor. Jsou velmi srdeční. Všude se rozléhá křik a smích, všichni mluví jeden přes druhého a třetí přes prvního. Nerozumíme ničemu a smějeme se. Áco ukazuje, co umí napsat a přečíst. Hlava rodiny doumývala nádobí nebo co a přišel se taky veselit. Dá si sklenku piva a jedeme. Loučíme se a děkujem. Už je delší dobu temno. Áco jede s náma v autě. Projíždíme bránou národního parku a řidič říká něco o vstupném, že už je zavřeno, ale že to zaplatí za nás, tedy plus čtyři eura navíc. Je to prima trik, ale jinak by nám nemohl nabídnout tak dobrou cenu. Inu, každý se tu živí, jak umí. A protože na nás byli hodní a ušetřili jsme spoustu času, dostává od nás desetieurovku. Na oplátku dostáváme ještě igelitku hroznového vína a loučí se s námi troubením do tmy. Nevíme, jde jsme. Je tu les, lavičky a nějaký světla. Sníme hrozny a zbytek chleba a snažíme se usnout na lavičkách. Po chvíli se přesouváme na násep do spacáků a usínáme opravdicky.

Pondělí 16.8.2010

[MNE] – Bjelasica

Vstáváme brzy, aby na nás nikdo nešlapal. A není to vůbec špatné. Dvacet metrů od nás je jezero. Ještě, že jsme v noci nešmejdili víc kolem. Zjišťujeme, že jsme v kempu. V tůrist info kupuju mapu za dvě éčka. Jinou nemají. Je na ní ještě mapa Jugoslávie a není na ní žádná turistická trasa. Propiskou doplňujeme informace a linky z nástěnné mapy. Vyrážíme od jezera. Hory jsou tu docela jiné. Pěkně zaoblené kopečky a žádné horolezání. Opět je dost horko, občas spočineme ve stínu. Všude jsou vyježděné nebo vybudované cesty, takže se dá jít vedle sebe. Hrajeme asociační slovní sport. Lezeme na rozhlednu. Žije tu v horách hodně zvířat i lidí. V místní chajdě bychom rádi koupili něco na zub nebo žaludek. Chleba nechtějí prodat, prý je pro Izraelce. Nechápem a tak si kupujeme sýr. Kilo stojí pět, nejmíň jde koupit půlka kila. Chceme minimum a dostáváme kilo za dva a půl. A sýr je to dobrý, lepší než ten od bači z Durmitoru. Sedíme ve stínu a sníme asi půlku. Projíždí kolem nás pět bílých Toyot. Z okýnka nám mává izraelský děda. Aut tu jezdí dost, to se smí. Co se nesmí je chodit mimo značené trasy, kterých tu moc není a jsou chaotické. Vedou odnikud nikam a na rozcestích je to loterie. Jdeme jen podle té mapy, kde žádné cesty nesedí. Dojdeme až k Šišku jezeru. Nepleťte to se Škrčkem jezerem jako já, to je v Durmitoru, tak ať nejste za blbce. Jo a je tu hodně lidí. Smáčíme si nohy, házíme žabky – Šavlík hodil šest – a relaxujeme. Máme namířeno na Crnu glavu nejvyšší vrchol Bjelasice. Jdeme přes louky, lesy a dvorky, potkáváme česáče borůvek. Značek je čím dál míň, až zmizí úplně. Jíme lesní plody. Hledáme se na mapě. Stále stoupáme a kašlem na mapu. Ubývá vegetace, došel les. Jsme u jezera Ursulovac. Je tu pěkně a čistá voda, ale hodně fouká. Máme dvojité lemma. Zatábořit či pokračovat? Na spaní je brzy – přeci jen se to nesmí, tak nechceme být za světla na očích. A pokud půdeme dál, musíme ujít hodně a spát půjdeme za tmy. Hecneme se a vítězí druhá varianta. Vylezeme na Crnu glavu, nakreslíme prase do knihy a rychle pokračujeme. Všude je horská hole, takže se dobře orientujeme a nezdržujeme se bloumáním do mapy. A máme hlad. Obcházíme kopec s hnusným vysílačem a jíme čokoládu. Pomalu se snáší tma. Jdeme jak nejrychleji umíme, hlad nám v tom již tradičně pomáhá. Jakmile se opět objevuje vegetace, scházíme z cesty a hledáme alespoň trochu rovné místo. Je už tma. Vaříme brkaši a dojídáme zbytek sýra. Ustýláme si ve svahu pod širákem. Nad protějším kopcem se blýská, ale nad námi široko i daleko je bezmračná obloha. Tipujeme si, kdo přes noc dojede ve spacáku dál do údolí a usínáme.

Úterý 17.8.2010

[MNE] – Bjelasica – Kolašin – Morača – Ulcinje

Vstáváme se sluníčkem značně unaveni. Jsme kousek pod hřebenem a slyšíme jezdit auta. Jsou tu místní a češou kolem nás borůvky. Líně vstáváme a sušíme věci. Šavlík počítá statistiku výškových a dálkových kilometrů. Jeden údaj byl třicet, druhý dva a půl. Dnes chceme dojít do Kolašinu a uvidíme, co dál. Chceme odsud na jih. Klesáme. Po poledni patrně dorazíme. Razíme si vlastní cestu, občas potkáme nesmyslně vedoucí značku, občas nesmyslně bloudíme podle mapy Jugoslávie. Konečně v civilizaci. Hledáme prodejnu. Míjíme stánky s kytkama, zase autoopravny, svíčky a hřbitov. Necháváme se ošidit ve stánku s pečivem. V MiniMaxu si kupujeme i nějaké ovoce a dlábíme to na cestě. Jsme unaveni a chce se nám spát. A navíc se vyskytla další nepříjemnost, která nám sužuje cestu: Nemáme už žádný hajzlpapír. Zvažujeme cestu do Podgorice vlakem. Ve vlaku ale asi papír nebude. Zabořili jsme to do místní levné kavárny. Mají tu záchod s mísou, ale bez prkýnka, to je pech. A papír se vypůjčit nedal. Takovejch řečí kolem blbýho papíru, jenže koupit se to v malém množství nedá a my nemáme v plánu prosr.. celou dovolenou. Kupujeme tedy kuchyňské utěrky a řežeme je napůl. Je před pátou. Rádi bychom popojeli do Morače do kláštera. Stopařku necháme zabalenou v batohu, nebudeme ji teď ukazovat. Bloudíme, než trefíme z Kolašinu. Míjíme nevzhlednou pseudomoderní architekturu. Potřetí. Konečně jsme na té správné cestě, je jen hodně nepřehledná, zaseknutá do skály. Místo je všude blbý, vybíráme to nejmíň. A je den všední, opět radost stopovat. Ani si nesundáme batohy, už nám zastavuje veliké auto. Luxus, všechno v kůži, klimatizace. Řidič umí rusky a srbsky. Povídá o historii a své zemi. Jedním okem kouká na nás, po očku druhém sleduje nejdrsnější silnici v Černé hoře. Samé tunely, mosty, serpentýny. Díky rozměrnému střešnímu oknu na to máme řádný výhled. Rychlost se překračuje v násobcích té povolené, gumy pískají. Dostaneme prospekt o Bjelasici, který nám v Bjelasici nedali. Vystupujeme kousek od Moračského monastýru, je to 30 metrů pěšky. Opět jen litujeme, že nemáme foťák. Prolézáme, co se dá, nasáváme pohodovou atmosféru a mejeme si nohy. Jsme opět na cestě mezi zatáčkami. Stmívá se, kdyžtak přespíme tu. Máme stopařku s vystínovaným PG a plán přespat na nádraží. Ptali jsme se, co je v Hlavním městě k vidění, nejlepší je prý Najt klab. Jinak tam nic není. Auta tu tradičně létají nízko a místa k zastavení je málo. Nejvíc to kalí z kopečka Jeep. Šavlík jen poznamenal, že ten to neubrzdí, ani kdyby chtěl. No, asi chtěl hodně. Jede z Kosova, kde má ranč s koněma a tak a jede do Ulcinje, kde má hotel. Navíc je to Švýcar a umí Albánsky. Šavlík s ním mluví Německy, se mnou česko-anglicky a pak se v tom vyznejte.. No a pokud jsme si předchozí auto chválili kvůli střešnímu okýnku, teď chrochtáme blahem v autě bez střechy. Šavle sedí na bobku jako pán a vlaje s šátkem ve větru. Řančer-hoteliér zná cestu dobře, jezdí pravidelně. Takže se zase jede rychle a předjíždí se tunel netunel.. Dokonce si umí sundat koženou bundu přes hlavu za jízdy. Několik set metrů nad námi projel vlak. No a protože v Podgorici nic není, jedem až do Ulcinje. Skaderské jezero i moře se nám představuje až za svitu měsíce. Loučíme se na křižovatce směrem do centra, prý je to tam hezké. Scházíme městečkem na Malou pláž. Je to hnus přátelé, autobusy autobusů lidí, hlasité cosi, ani muzika to není, pláž chráněná betonovým zákopem. Je 23 hodin. Rozbalujeme se na betonu, v centru dění u pláže. V kavárně chtějí za použití toalety pět euro – taky způsob, jak nás vyhnat. Rekognoskujem okolí. Na jedné z teras jsem našel kohoutek s – alespoň jednou – pitnou vodou. Na jiné terase to zase zapáchalo, takže jsme našli vše, co jsme potřebovali. Na pláž se dá seskočit, ale jsou tam hlídači. Jinam než do města se odsud nedá. Ustýláme si tu, kde jsme. Šavlík usíná, já píšu deník za posledních několik dní a v úterý uprostřed věty o půl třetí usínám též.

Středa 18.8.2010

[MNE] – Ulcinje – Stari Bar

Budíme se brzy ranním ruchem. Šavlík vstává dříve a jde nakoupit do marketu. Baterky do foťáku ale nesehnal, máme však novej opalovák a jídlo. Pláž se otvírá a plní lidma. Je to taková ta typická pláž z plagátu s nanervylezoucím a kde všude ještě lezoucím pískem a nepřeberným množstvím lidí. Ale což, jdeme se tam vyplesknout taky. Pískem se tu opravdu nešetřilo, ještě dvacet metrů od břehu je jen po kolena vody. Čisté to taky není, ve vodě se dá najít leccos, od běžných nečistot rostlinného charakteru až po potřeby dámské hygieny. Když je písek horký, že se v něm nedá ani chodit, končíme. A jsme dostatečně osmahlí. (Šavlíkova poznámka: Mě se na pláži velice líbilo, Vejtovi ne, protože si naivně myslel, že má integrovanej opalovák, a tak se spálil.) Zkoumáme okolí. Pláž je z obou stran chráněna skalami, pěšky se nedá uniknout. Jdeme nahoru od pláže a na rovném plácku se stavujeme vařit. Sedí tu s námi nějakej děda, který opravuje vycpaného ptáka. Odcházíme směrem na hlavní silnici za městem. Cestou se kupujeme v marketu, odmítáme všudypřítomné nabídky sobů (sobe = srbsky ubytování) a kupujeme u pouličního obchodníka vybité baterky, které pasují do našeho aparátu. Místním, které nás oslovují, chválíme Ulcinj, který nám už leze na nervy. Máme stopařku BAR a chceme pryč. Zastavuje nám autobus, který nejede jako linka, nebo se tak alespoň tváří. Řidiči jsou vpohodě a baví se s námi. Vystupujeme ve chvíli, kdy si říká o pět euro za každého. Alespoň jsme za městem. Zase se šeří, opět budeme cestovat přes noc a uléhat za tmy. Bere nás velice milá paní, byla se v Ulcinji koupat na velké pláži. Vystupujeme na odbočce do Starého baru a jdeme pěšky. Po cestě sklízíme, co se dá – hroznové víno, fíky, citrusy a nezralá granátová jabka. Za euro se můžeme podívat na nějakej strom, kterej vidíme i tak. Vypadá to tu velmi poklidně, pravý opak města. Skoro žádní tůristi, krásně osvícené rozvaliny starého města. Prohlížíme si ale jen kousek, protože máme hlad. Před školou je plácek pro nás jako udělaný. Svítí tu lampa a teče voda. S plným břuchem jdeme do kafárny, kde mají špičkové záchody s prkýnkem, umyvadlem, mýdlem a teplou vodou. Vracíme se zpět kolem jedenácté, město je už zavřené a na plácku se střetáváme s místní omladinou. Vyzývají nás na Danc Fajt s hudbou v mobilu. Chce se nám spát. Jdeme směrem do hor a na opuštěné zahradě s vysokou travou si vyšlapeme místečko na spaní. Krutě tu štípe hmyz. Ze spacáku nám kouká jen čelo a dostává zabrat. A byla noc.

Čtvrtek 19.8.2010

[MNE] – Stari Bar – Virpazar – Budva

A bylo ráno, den jedenáctý. Vstáváme až za svitu slunce, aby nám uschly spacáky. Scházíme na plácek vařit snídani. To však nestihneme, neboť před námi tu vyskáče autobus dětiček a průvodkyně hovořící slovensky. Všeho necháváme a jdeme s nima na prohlídku. Jde se v opačném směru, než jsme šli v noci a tento směr je dokonce placený. Prolezení trvá docela dlouho. Kolem průvodkyně se nalepilo více lidí, s některými si rádi popovídáme. Po čase nám ta banda učitelek a dětí leze na nervy a tak se odpojujeme. Konečně si uvaříme snídani a vypereme oblečky. Odcházíme opačným postupem, než při příchodu. Jíme hrozny a fíky. Chceme jet zpět do Virpazaru, ke Skaderskému jezeru, kudy jsme projížděli v noci. Použijeme už hotovou stopařku PG. Netrvá to dlouho a někdo ji chce vyzvednout. Řídí týpek ve středních letech mluvící plyně anglicky. Je to radost s ním jet a hovořit, lepšího průvodce nelze sehnat. Sám jel za mlada po celé Evropě za čtyři měsíce a byl i v Praze, když tam ještě bylo levno a nekradlo se. Doporučuje nám místo v horách, kam se už nestihneme podívat. Je to tam prý super a bez turistů. Třeba příště. Taky řídí rychle. Prý to tu jinak nejde, nemůžeš řídit celý život šedesátkou. A nehody? Ty způsobují převážně turisté, kteří to neumí. Doporučuje nám zeptat se ve Virpazaru na cestu loďkou, prý to není moc drahé. A že první penzion u cesty je český. Chceme odsud jet do Rijeky Crnojevice, podle něj nemáme šanci, jezdí tam nejvýše turisti, kteří nevědí, jak zlá cesta tam je. Loučíme se a děkujeme. Ptáme se na loďky, odpovídají nám česky. Říkají si o dvacku plus čtyři za vstup do národního parku na osobu. Spíš nechcem. Paní někam volá. Máme se domluvit s týpkem u řeky. Nadhazuje cenu, co jsme slyšeli. Usmlouváme to na 30 celkem. Dostáváme vstupenky do parku a nesmíme o tom s nikým na lodi mluvit. Ihned se vyplouvá, čekalo se na nás. A je to dost fajné. Lekníny a vodní ptactvo, jinde odpadky. Plujem kolem zříceniny čehosi, pod mostem a kolem kostela. Zastavujeme na koupání. Tu teprve je to luxusní. Pluje se dál, s malým člunem to hází ve vlnách a my svačíme. Šavlík se furt nemůže smířit s tím, že nás to stálo toliko peněz. (Dnes, když to píšu je sobota a pořád se nesmířil). Vylézáme z loďky a jdeme dál. Sedíme v chládku u cesty a nejede vůbec nic. Jen jedno auto v protisměru. Měníme plán, pojedeme do Cetinje přes Budvu, stopařka se už směje na řidiče. Jezdí tu hodně Srbů, takže spíš horší. Přichází policaj. Chvíli si s námi povídá a evidentně chce zastavovat auta. Máme tedy silnou konkurenci. Jemu se konkurenční prostředí nelíbí, a tak si vymýšlí, že je stopování zakázané. Nehádáme se, stejnak nám tu u něj málokdo bude chtít zastavit. Jdeme dál, za chůze držím stopařku za hřbet viditelně, občas mávnu podle espézetky. A jeden Budvák se chytil. V rychlosti trumfnul snad všechny. Pracuje v půjčovně aut, takže neřídí vlastní vozidlo. Když jsme minuli čtyřicítku před zpětnou zatáčkou vysoko v horách stostřicetikilometrovou rychlostí, jen jsem nasucho polkl. Aspoň budeme v Budvě rychle. Budva je prý malá, je tam hodně turistů. A prý nejlepší pláže v Černé Hoře. Loučíme se na autobusovém nádraží. Hned se na nás sypou místní s nápisama SOBE a chtějí abychom někde bydleli. Je těžké jim vysvětlit, že nebydlíme. Procházíme marinou, úzkými uličkami a starým hradem. Kocháme se pohledy na moře a zastavujeme se na oblázkové pláži. Šavlík se koupe, já píšu kus deníčku. Pláž se asi zavírá, vplouváme do večerního města. Hlavní třída se plní lidmi, usedáme pod stromy a vaříme večeři. Střídavě se chodíme dívat na ulici na sprejery, malující kýčovité noční oblohy a vesmírné koráby a na živé obrazy, které se pohybují. Uléháme pár metrů od bulváru, kde díky světlu na ulici a tmě pod stromy nejsme vidět.

Pátek 20.8.2010

[MNE] – Budva – Cetinje

Ha, trik se světlem ráno nefunguje a jsme vidět. Vlastně je nám to jedno, a tak si přispíme. Zase jsme poštípaní od komárů. Pomalu si vaříme snídani a balíme se. Dneska nám jde všechno nějak pomalu. Máme plán, chceme do Cetinje a odtud do Lovcénu na hory. Procházíme celou Budvou, kupujeme si chleba, bloudíme, vracíme se a už stojíme na té správné odbočce. Je tu zastávka busu. A nějaký místní tu stopuje. Nežli dojdeme a připravíme stopařku, už je pryč. Nám s báglama zatím nikdo nestaví. Za náma stojí už další stopař, za chvíli i polda. Snad nás zase nebude chtít vyhodit. Ne. Mávne si na první auto a Srb(!) mu zastavil. Policajt leze dovnitř a jedou. To se to jezdí.. Ale my už máme lepší, kamion do Cetinje. Je to Albánec a dost drsňák. Má klimatizaci a cigarety. Otevírat okýnko za jízdy je zakázáno, takže se kabina rychle plní kouřem. Popel padá pod nohy, uhlík do klína. I na to má fintu, hadici se vzduchem. Za jízdy otevře dveře a hasí, co je třeba. Když zpopelnil i krabičku, během řízení serpentýnami si ubalil cigaretu s filtrem. Vystupujeme v Cetinje na křižovatce a jdeme do města. Kupujeme chleba a nějakou kukuřici, snad se z toho bude dat udělat nějaký jídlo. Jinak se tu nedá nic sehnat. Na náměstí posvačíme, nabereme vodu a procházíme celým městem směrem, kde vidíme hory. Nemáme mapu a tady jsme ji nesehnali. Míříme na Ivanova Koryta. Zastavujeme se v jedné zatáčce plné odpadků a s prázdným kontejnerem. Na stromě je schovaná cedulka „Lovcén 3h“ a vyšlapaná cesta kolem. Šavlík prý viděl dvě značky v protisměru. Přezouváme se do pohorek a jdeme. Moc dobře se nám ale nejde, stále jsme unaveni. Dojdeme na plácek pod stromy a je to jasné. Vypleskneme se na zem a odpočíváme. Ovšem příšerně nás žere hmyz, postavíme si vnitřek stanu usínáme. Večer jen dostavíme zbytek stanu a sníme sušenky a spíme dál.

Sobota 21.8.2010

[MNE] – Cetinje – Lovcén – Njeguši

Vstáváme, až se vzbudíme. A jsme pěkně vyspalí. Balíme se po snídani a opět hledáme tu správnou cestu. Jde se podstatně lépe. Míjíme stará rozbořená obydlí a potkáváme tři domorodce, jak pálí větve. Dál nějak cesta vede po cestě, té asfaltové. Dojdeme až na Koryta. Je tu restaurace a staví se tu něco pětihvězdičkového. A pozor, mají tu tůrist info budku s velice milou paní. A ta paní hovoří anglicky, spoustu toho poví, prodá aktuální mapu za čtyři é a natočí nám vodu. Nad chlebem studujeme mapu. Kolem nejvyššího vrcholku je vojenský prostor a nesmí se tam. Navrhneme si trasu kolem toho druhého nejvyššího do Njeguši. Zkraje tu značky nejsou, ani ty dvě v protisměru, ale potom zas na každém větším šutru. Teda krom některých rozcestí, kde chybí. Procházíme kolem pramene, je vyschlý. To asi bude tím horkem a suchem. Vylezeme na kopec a narážíme na asfaltku a mauzoleum. A taky na tunel, kterým vedou schody nahoru. Projdeme až na druhý konec, kde je príma výhled. Opět je vidět, jak je všechno malé. Do mauzolea chce týpek vstupné, pak ho zase nechce. Asi to jen zkoušel. V mauzoleu vystavují akorát leštěný mramor, a tak jdeme zpátky. A zas šlus – a značka v hajzu. Krosíme to lesem ze svahu a moc to nejde. A do toho, světe div se, začíná pršet. Projdeme hustníkem a když opět nalezneme cestu skoro promočení, pršet ustává. Potkáváme maliny, spoustu malin. Přeci je tu nemůžeme nechat. Jdeme dál pořád po značce, úplně mineme několik rozcestníků a jsme kousek od Njeguši. Potkáváme civilistu s koněm a koně se dřevem. Inu, vesnička je to pěkná. Na každém rohu prodávají pršut – sušené maso. Mají tu i seznam prodejců na ceduli. U jednoho koštujem v sušárně. Je to krutě dobré a tak si kupujeme plátky za 8 éček. S chlebem je to vynikající večeře, dokud nedojde chleba. Stále máme hlad, a tak experimentujeme s kukuřicí. Chutná to jako jemný písek s vodou. Kousek tuňáka s tím trochu pohne, ale stejnak. Po tom mase to nemá šanci zabodovat. Šavlík vyprosil u pršutníka vodu a odcházíme kus do hor stanovat. Najdeme si pěkný plácek porostlý travou a utíkáme před kousavým hmyzem do stanu. Píšu kus deníčku a Šavle si ošetřuje roztržený chodidlo. Z velké dálky štěkají psi. Pokud my je můžeme slyšet, tak oni nás musejí cítit. Zítra to snad moře spraví.

Neděle 22.8.2010

[MNE] – Njeguši – Kotor

Vstáváme se sluncem a tradičně sušíme. Vaříme poslední snídani, na víc už nezbyly vločky. Plán je jít do Kotoru, klesnout nějakých 800 metrů. Ze začátku je stará cesta, kudy noha nešla po několik let. V nějaké vesničce se to zlepší a dokonce jdeme se značkou. Otevírá se nám opravdu impozantní výhled na Kotor a celý záliv. Opět litujeme, že fotit nelze. Snad si to budeme alespoň pamatovat. V zálivu jsou dvě obrovitánský lodě. Cesta se klikatí dolů. Je pěkně zpevněná, jen místy se už sype. Potkáváme dokonce zespodu jdoucí turisty. Střihneme to z cesty na nějaký hrad. Je dost rozbořený a pěkně vysoko. Všude se válejí odpadky a plastové lahve. Sem tam sedí chlápek s ledničkou a prodává pití. Rozhlížíme se z hradu a pálíme to po schodech dolů do města. Míjíme branku, kde v opačným směru vybírají éčka. I město je hezký a není tu moc lidí. Narážíme na pekárnu, kde si kupujeme co největší chleba. Hneme se do parku, kde jej vzápětí sníme s pršutem. Během svačinky konverzujeme s nějakými postaršími Skoty z té obří lodě. Šavlík se už zase těší na pláž, že se bude opalovat. Není tu narváno a hlavně žádný písek. Je tu ovšem trochu smetí, takže jsem si zarazil skleněnou střepinu do nohy. Jinak koupání je tu také fajn, našli jsme dokonce funkční sprchu, takže jsme si před cestou i vyprali co šlo a pláž je tak kolem nás obložená oblečkama. Zavčasu končíme, abychom se zase nespálili. Nakoupíme chleba, konzervu tuňáka a asi půl kila levné marmelády k pečivu na cestu domů. Popojdeme a vaříme zbytek toho skvělého kukuřičného zázraku. Rádi bychom si spravili chuť kouskem marmelády, ale nejde to. Má to červenou barvu a chuť cukru. Asi jako barevný cukr. Sbalíme to a jdeme na cestu se stopařkou HN – Herceg Novi. Plánujeme se kousek poposunout, pokud by to šlo. Ale je neděle, a tak to nejde. Máme v plánu přespat na plácku u kostela, ale místní kostelděda nás vyhnal s doporučením na jiná místa. Vybereme si tedy jiný plážový plácek s palmou. V noci se ukáže, že je to zrovna jeden z nejživějších. Hned vedle paří místní mládež, každá motorka se tu zastaví a kolem nás parkují auta.

Pondělí 23.8.2010

[MNE] Kotor – [HR] Šibeník

Vstáváme a snídáme chleba s červeným cukrem. Následuje přesun k cestě. Se stopařkou moc úspěch neslavíme, místní jezděj kousek a tranzit si zkracuje cestu trajektem. Jak schováme HN, hned nás někdo bere. Místní jede kousek do Risanu. Aspoň si to tam projdeme, opět je to tu pěkné. Dojdeme na hlavní cestu, kde staví busy. Přidá se k nám dvojice, ale stopovat spíš nechtějí. Když si stopnou bus, doporučí nám zastavené auto naproti. Jsou to Italové, párek s malým fiatem. A jedou do Chorvatska, to by bylo, abychom se k nim nevešli. Umí malinko anglicky, ale stačí to. Zastavujeme a zvou nás na kafe. Máme stejnak už jen tři eura, nejvyšší čas jet domů. A naši Italové jsou fakt fajn, i přes slabší angličtinu se s nima dobře povídá. Vyměňujeme si emaily. Chtějí přijet do Prahy někdy v budoucnosti, a tak mají slíbeno, že je provedeme a zajdeme s nima na pivo. Loučíme se na benzince za Splitem a na cestu nám dávají 15 euro. Prý kdybychom se dostali do potíží. Jsme fakt socky. Budoucí útrata v Praze bude na nás! Hned po vysazení skoro vrážíme do dvou Čechů. Starší pár z dovolenky se psem. Příjemně se s nimi povídá, ale nikam se s nimi nejede. Moc bagáže a psa na tak malé auto. Jsme tedy na dálnici. Takový rychlý postup nás malinko zastihl nepřipravené. Chtěli jsme si ještě koupit něco k jídlu na cestu. Jsme odsouzeni jen k benzinkové stravě. Vyhrabem ještě staré sušenky a kupujeme si dvě bagety. Stojí to skoro třetinu všech chorvatských kun, co s sebou máme. Takhle to dlouho nevydržíme. A i provoz jsme čekali větší. Sice je pondělí, ale kamiony žádné, osobáků pomálu. Ptáme se všech trochu prázdných aut. Šavlík teda moc ne, pořád je nehorázně stydlivý. Už je to tak zoufalé, že jdu psát stopařku a chcem to zkusit na výjezdu. Nedopíšu ani první písmenko a Šavle mě překvapuje. Jedem! Sice jen pár kiláků na další benzinku, ale jak říká prímovej řidič – lodní konstruktér – it’s piece of cake. Je překvapen, že studujem matiku, zrovna jede z konzultace, chybí mu jedna zkouška k titulu. Končíme na podobné benzince. A zas nikde nikdo. Pomalu jde na tmu, už mám úplně vymluvenou hubu. Za zmínku určitě stojí potkání několika Čechů, kteří se nacpaní vracejí z dovolenek. Potkali se nějaký Valach s Mařkou a metrouš s famílií. Dvě docela plný auta. Asi půl hodiny špekulovali, že by nás vzali, každý jednoho. Byli opravdu milí a snažili se, ale nešlo to. A ne všichni naši spoluobčané jsou na cestách fajní. Čech umí být i arogantní. Je noc, kašleme na to. Za benzinkou prolezeme dírou v plotě a postavíme si stan. Zítra to bude snad plodnější.

Úterý 24.8.2010

[HR] Šibeník – [SLO] – [A] Graz

Budí nás budík. Chceme být u cesty brzy, třeba stihneme i nějaké kamiony. Naivita. Provoz zase skoro na nule, přitom nová dálnice. Kdybychom ještě dvě hoďky spali, nic se neděje. Přemlouváme chlápka, Francouz, ale umí anglicky! Ptá se rodinky, zda souhlasí a jedeme. Na další pumpu, protože jedou do Zadaru. Byli si na letišti ve Splitu vyzvednout dceru. Jsme rádi, že zas jedeme, hlasitě k tomu hraje Nirvana. Další benzinka. Šavlík opět kontroluje ceny baget. Opět likvidační. Stojí tu nějaké kamiony. Všechny negativní. A najednou dvojúlovek. Kamioňák se stavil na malou a Šavle se zeptal nějakého Čecha. Oba si to chtějí rozmyslet, náklaďák je rychlejší. Zatímco osobák přemýšlí, my si to jedeme na Záhřeb. Po cestě chápeme, kde jsou všechny ty kamiony. Drahé mýtné je vyhnalo na vedlejší silnice, kudy si to teď brázdíme přes Plitvice. Řidič není jak Milan. Nesere na kolečka a tak kousek za odbočkou do Bosny zastavuje na povinnou přestávku. Záchrana, je tu normální obchod. Kupujem čtyři chleby, pro jistotu. Nechce se nám hodinu čekat a tak oslovíme první kamion, který tankuje. A jede se do Karlovace. Borec umí anglicky lépe než my, má prý spoustu kamarádů v cizině. Vyhodil nás až na nájezdu na dálnici, kde stopujeme s cedulí ZG hned za značkou zákazu vstupu chodců a zákazu zastavení. Nejlepší flek no. Chytili jsme si lékařku ze Záhřebu. A jede do centra, to bude něco. Končíme na benzince a přecházíme šest proudů silnice. Ještě, že jsou tu semafory a auta jezdí ve vlnách. Na opačné straně ihned nasedáme k nějakým technikům, kteří jedou ven z města našim směrem. Ještě, že tak. Není nic horšího, než se zaseknout ve městě. Opět benzinka, tentokrát se starým motelem. Kamiony negativní. Všechno tady jede na Ljubljanu, my chceme na Maribor. Frustrace podpořená podvečerem nás žene stopovat na výjezd s co největším nápisem GRAZ. Přestává nás to bavit, jdeme zpátky přemlouvat těch pár aut. Nějaký manažer, či co, nás možná pár kiláků hodí, než si najde hotel a půjde spát. To je výzva, snad jej zabavíme, aby dojel co nejdál. Je to nábytkář, převeze nás přes jedny hranice a pak i druhý. Po cestě prší. Končí tedy až v Grazu skoro za tmy, my končíme na benzince o deset kiláků dřív. Děláme si iluze, že na Vídeň něco chytneme, třeba kamion přes noc, ale nikoliv. Pod okapem jsem si dokonce umyl nohy, abych zvýšil šance na stop. Tranzit na Vídeň tu ale není nějak majoritní. A navíc je zima, postavíme si zase stan za benzinkou a zkusíme to ráno. V noci zase prší.

Středa 25.8.2010

[A] Graz – Brno – Bruntál

Tentokrát nejsme tak hrr do vstávání. Pomalu balíme mokrý stan, sníme kus chleba a jdeme obejít kamiony. Většina z nich čeká na telefon z dispečinku a nevědí, kam je kdo pošle. Zbytek jede jinam, nebo končí v Grazu. Na benzince staví opět docela málo aut. Navíc tu už delší dobu obchází týpek, taky stopař. To je konec, pokud se nemůže chytit – sám a ovoněnej bez batohu, tak my – smradlaví a s báglama – nemáme šanci. Prdlajs, máme. A jakou. Paní ve velikým autě. Jen s dcerou a českou poznávací značkou. Má zakázáno brát stopaře, ale když tu čekáme tak dlouho a když má tolik místa, veme nás. Chrochtáme blahem a těšíme se domů. Trochu to kazí pouštěná hudba – hraje Zagorka a Eva Farna, ale co by člověk nevydržel. Řidička je moc hodná, navíc je z Bruntálu, takže se svezu až tam. Šavle končí na benzince v Brně, snad něco chytne na D1 do Prahy. Prej nechyt a jel busem. Já si to za Bruntálem namířil romským ghettem až za město. Bruntál, to je taky díra. Po delší době mě bere křesťanka. Děkuju jí, ale to prý nemám, protože ona stopařům netaví, bojí se. Mám prý děkovat bohu, jelikož to on jí řekl, ať zastaví. Dál už jen tolik, že zbytek jsem dojel opět kamionem – s řepkou.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .