0
0

1.den Pondělí – 30.7. 2007

Všichni se bez problému slízáme na nádraží zhruba v 16:30, v 16:42 nám jede vlak do Brna. Nic jsme nezapomněli, dokonce ani tyčky od stanu, jak tomu bylo minulej rok. V Brně dokupujeme nějaký jídlo a bez lahváčů by to asi taky nešlo. EC do Budapešti jelo kupodivu přesně v 18:17, vyšlo nám to akorát, naskočili jsme do vlaku a hned jsme jeli. Uvnitř byl ještě malý incident s rezervačkama, protože je nám někdo obsadil. V Pavlovi se probudila povinnost něco s touhle situací udělat a vyhazoval i lidi, kteří s naší rezervací neměli nic společného. Cesta ubíhala pěkně. Naproti nám seděli Rumunky a Larry říkal, že má chuť na hamburgery. Seděli tam taky Češi. Pavel s Radkem se s nimi dali do řeči a zjistili, že mají podobné plány jako my. Uvidíme, třeba se někde na horách potkáme.

Do Budapeště jsme opět dojeli na čas (22:18) a zbývala nám hoďka a něco do odjezdu vlaku do Bělehradu. Jencek se rozhodl tuto prodlevu strávit nákupem místního maďarskýho škopku, který ovšem vůbec neoslnil. Něco před půlnocí opouštíme Budapešť. Takže „na Bělehrad….!!!“

(Travex)

2.den Úterý – 31.7. 2007

Kupéčka v jugoslávských vagónech jsou i přes svůj věk naprosto luxusní. Sedadla se dají sklopit, takže se dalo vytvořit velké letiště na spaní. Všude se to hemžilo Čechama. Netrvalo dlouho a vytuhli jsme, probudil nás až zbloudilý celník, který zákeřně rozsvítil a vybafl na nás „passport control“. Než jsme stačili zareagovat, tak mávl rukou a odešel…nejspíš byl v kupéčku asi už dost nepříjemný odér. Pavel tuto událost s celníkem dokonce ani nezaregistroval a spal dál. Maďarská strana hranice tedy proběhla naprosto bez problému. Na srbské straně nás už ale pečlivě kontrolovali. Poté přišel i průvodčí a Honza celej rozespalej se mu pokoušel vnutit pas, ale to neprošlo. Nakonec se však i lístků průvodčí dočkal.

V Bělehradě (příjezd 6:45) nás překvapila vcelku velká kosa. Čekali jsme zde vedro, ale bylo těsně před deštěm. Rada šel na průzkum zjistit co a jak. Zjistil, že eura na pokladně neberou a tak jsme při nákupu lístků byli nuceni proměnit eura na dináry. 1 EUR = 78 DIN. Cesta do Mojkovacu nás vyšla pro všechny i s rezervacemi na 5928 dinárů, což je zhruba 380 Kč na jednu osobu. Bohužel však Rada taky zjistil, že plánovaný vlak v 10:10 nevyšel, údajně byl celý obsazen, což nám ale přišlo dost divný. Každopádně další vlak jel až po jedné hodině, to znamená vel’a času. Rozdělili jsme se na dvě skupinky a rozhodli se nějak prozkoumat Bělehrad. Jencek s Larrym šli do města a zbytek zůstal v nádražní kavárně hlídat bágly. Obyčejný turek zde stál 50 DIN, kafo s mlíkem 85 DIN, presso 70 DIN. Potom jsme se prohodili. Po chvíli začalo chcát, našli jsme útočiště v podchodu, kde bylo i informační centrum pro turisty. Tam nám sympatická slečna dala mapu a doporučila nám místní lákadla. Obzvlášť zajímavá byla vojenská pevnost na jejichž hradbách byla umístěna vojenská technika, pocházející převážně z 1. a 2. světové války. Pavel vlezl do tanku, kde mu u hlavy bzučelo vosí hnízdo, čehož si všiml až po chvíli a řádně připosranej utekl z tanku – z něho by asi žádnej bojovník ve válce nebyl. Pak jsme ještě cestou zpět na vlakáč potkali moc zajímavou výstavu fotek pod širým nebem, byly tam výjevy z různých koutů světa…pralesy, pouště, hory, lidi atd.

Z Bělehradu jsme vyrazili v 13:10, jelo to načas. Železniční trať do Černé Hory je fakt zážitek, je to samý tunel, stráň a mosty. Tunely opravdu převažují tolik, až se člověk začne sám sebe ptát, jestli jede vůbec vlakem a nebo metrem. Tuhle trať bych osobně hodnotil jako osmý div světa. Dalším zajímavým místem na trati bylo město Užica. Dokonce i pro lidi žijící v Adamově je to obdivuhodná záležitost – Užica je totiž neskutečný panelákov, až zůstává rozum stát, toto město má dokonalý genius loci.

Do Mojkovacu dorážíme se zhruba jedna a půl hodinovým zpožděním. Na ČH-srbských hranicích žádná celní kontrola – možná mají celní unii. Čas příjezdu tedy v cca 20:15. Už bylo šero a tak jsme byli vděčni, že nás hned na peróně odchytl sympatickej Černohorec a nabíd nám odvoz za 15 € pro všech šest lidí až na Biogradské jezero. Neváháme a bereme to. Cesta trvá asi 20 minut. Borec nám během cesty vykládá historky a když se smál, tak sme se smáli taky, moc jsme mu nerozuměli. Jediná historka, kde jsme se tak nějak chytli byla o Čechovi, kterej jel do Žabljaku a borec chtěl po něm za to 50 € a Čech mu strčil jen 5 € a tak mu řek, že to není „normal“. Varoval nás ještě před „medvedi“ v „šum“ (les) nebo v „prašum“ (prales). Pořád cestou kecal, víc gestikuloval, než aby držel volant, docela výkon na to, že sme jeli po uzounké cestě plné zatáček. Nebyl to zrovna dvakrát dobrý pocit.

Když jsme dojeli na místo, byla už totální tma. Mně osobně toto místo docela zklamalo. Bylo to tam samej stan a samej Čech. Čeština tam byla slyšet častěji než v Krkonoších, ach jo. Já s Radem jsme si nakonec ustlali pod širákem, Larry s Jenckem šli kousek od nás k zastřešenýmu ohnišťu a Zimi s Pavlem dali do kupy stan.

Večer nad námi poskakovaly veverky a jedna se na nás dokonce i vysrala. To nám ten čundr ale pěkně začíná. Během večera trochu mrholilo a byla mlha, hodil jsem přes nás podlážku od stanu a spali jsme s Radem dál.

(Travex)

3.den Středa – 1.8. 2007

Mám hlad, ale nemám nůž, abych si s ním mohl ukrojit chleba. Nůž jsem při minimalizaci obsahu batohu vyřadil ze své výbavy. Ostatní mapují, já šel napřed do závětří, proto jsem sám a bez nože, takže mi nezbývá než psát deník. Když jsem to teď vysvětlil, ukázal se Jencek a posléze i ostatní, a tak tě deníčku odkládám…

Pokus číslo dva – když vegetíme v horách na travnatým plácku, kousek pod nějakým vrcholkem. Nevíme kudy jít, je pět hodin, takže to vypadá, že místo hledání cesty tu už zakempíme. Navíc se protrhly mraky a vysvitlo sluníčko, tak je tu strašně hezky. Kdyby mě už od dřív nebolely záda, tak by se dalo říct, že je to tu vrchol blaha. Travička, sluníčko, bez ženskejch, prostě pohoda. Pavel se Zimim se šli podívat na kopec, jestli tam nevede cesta. Značení je tu lepší než v Rumunsku, ale i tak se stalo, že značka nikde.

Vrátím se však časově zpět do půlnoci, kdy začala moje deníkářská povinnost.

Je půlnoc a vesele spíme. Zatím jo. Já s Jenckem spíme v lese na plošince mezi vápencovitýma šutrama. Všude je tu plno stanů, masovej kemping, tohle jsem teda nečekal. Masňáckej to kemp. Hlavní chata asi coby recepce, další chaty, restaurace, ohniště se střechou, umývárna, hajzlíky (turecký) a všude lampy. Jsem zvědav, kdy nás přijde někdo zkásnout za ubytování. Náš flek je prázdnej jenom díky tomu, že uprostřed něho ční ze země šutr. Stan jsme nestavěli, a tak nám nevadil. Ostatní kluci zůstali pod cestou k hospodě na plácku nad jezerem. Pavel se Zimim si postavili stan, čímž přišli o mnohá potěšení, která obšťastňují pod širákem spící čundráky. Jako například mě, kterej jsem měl fóbii z padajících bukvic. Každou chvíli nějaká spadla, že jsem strachem nedokázal spát na zádech; bál jsem se, že mě nějaká majzne do ksichtu. Padaly často a blízko. Travexa zase potěšily veverky, co nad ním v noci skákali a sraly mu na celtu. To Pavel a Zimi se v noci nudili. Nic se nedělo, tak jenom bezstarostně spali. Pavel si za dobrodružstvím musel až ráno dojít na tureckej záchod, kam zahnal veverku, ale ta ho přechcala a skočila do srací díry.

My jsme si v noci vesele spali jenom do té doby, co začalo pršet a probudilo to Jencka, kterej probudil mě. Přeběhli jsme pod střechu nad ohništěm, tam už nikdo nebyl, jenom doutnající oheň a bordel v podobě prázdných plechovek, flašek a plné krabičky se sušenkama s čokoládou, který jsme pak ráno dojedli. Poměrně zima, občas foukl vítr, tak nás to pokropilo, prostě vcelku standardní noc, tak jsme vstávali asi v 6 nebo co. Několikrát jsem šel za ostatníma zjistit, jestli už jsou vzhůru (to už jsme byli přeležení a najedení gulášovky) a asi tak v 9 ještě tvrdě spali, Travex a Šléza přikrytí celtou, protože pořád pršelo, ale evidentně jim to vůbec nevadilo. Ještěže jsem chytl do dvojky člověka se stejně kvalitním spacákem, takže máme stejnej biorytmus – v 6 se probudit zimou.

Teď ráno jsem si až všiml, v jak hezkým lese spíme. Vlastně je to prales neboli prašum. Mají tu tady ti, nevím, jak nazvat jejich jazyk – srbština, srbochorvatština nebo nově snad už to bude černohorština, ty jejich politický třenice nám v tom dělají zmatek, prostě tady ti mají dobrý slovo pro les – šum. A prašum, ve kterým jsme se probudili, byl čistě bukovej – velikánský buky, od země porostlý mechem (a i lišejník se tu hojně vyskytuje jako porost stromů) a pod nima rozsypaný vápencovatý balvany. Přemýšlel jsem, jestli tohle lze vidět i u nás, buky jo, ale ve smíšených lesích. Pavel dodal: „A co Habrůvecká bučina?“ No vidíš, to je fakt. Ale ta vypadá trochu jinak; tam ty stromy nemají zelený kmeny. A taky ten les není tak hustej. Dodám ještě, že jsme tu včera při obhlídce jezera viděli s Jenckem dvě veliký ropuchy.

Asi kolem 9 hodiny odjeli smradlavou Karosou čeští turisti, kteří to tu včera okupovali.

Pořád pršelo, šel jsem ještě na obhlídku, jestli už vstali ostatní. Travex jen odrhnul celtu, měl na sobě jenom triko ten bídák, to my na sebe rveme na noc všechno, co s sebou na oblečení vezeme, tak jsem mu řekl, ať až vstanou, dojdou k nám pod střechu. Chtěl jsem psát deník, ale měl jsem zkřehlou ruku, tak jsem zalezl do spacáku a chrněl. Mezitím chlápek v zeleným obcházel stany a vybíral prachy, mně a Jenckovi se naštěstí vyhnul. Možná to bylo tím, že už jsme díky Šlézovi měli zaplacíno. Platí se tu i za vstup do národního parku, plus spaní za jeden stan a 6 lidí, tak Šléza vysolil 6 eur, ale co přesně jsme platili, to nevíme. Pavel potřeboval na recepci rozměnit stoeurovku, tak jim to tam ručně vysvětlil – vypadalo to, jako by spíš ukazoval, jak se rychle krájí cibule.

Šum pořád šuměl, občas něco zkáplo. Ve 12 hodin jsme usoudili, že už neprší a vyrazili jsme do hory směrem na Ćrnu glavu. Stoupali jsme po serpentýnách, značka to zkracovala kolmo, ale o to jsme nestáli. Značka se nám prozatím jevila jako poměrně dobrá. Když občas prosvitl výhled mezi stromama, tak jsme se přesvědčili, že absolutní mlha pořád trvá. Potvrdili nám to i místní turisti, co šli proti nám a odrazovali nás od cesty, že prej je nahoře zima jako v lednu a totální mlga. Chachá sráči, naši expedici nic neohrozí. Vyšli jsme nad les a mlha se začala rozplývat, občas vykouklo slunko a vypadalo to pozitivně. Raději jsme ale přidali do kroku, protože odspodu, odkud jsme přišli, se valila mlha nahoru. Čuměl jsem, jak vysoko zde rostl bukovej les, mohutný stromy byly až do výšky zhruba 1600 m. Potkali jsme známý Slováky, kteří jen nalehko vyrazili nahoru s tím, že se na noc vrátí do základního tábora u Biogradského jezera. Už jsme je nepotkali. Semtam na nás prokoukly podivný vysílače na hoře Zekova glava, co vypadaly jako větší olámáný stromy. Šli jsme pořád po hlavní magistrále. Chtěli jsme přespat u jezera Ursulovac a pak se vrátit přes Ćrnou glavu zpět na magistrálu. Odbočka tam ale byla blbě značená a my jsme zahnuli dřív. Ta odbočka směřovala kamsi na Šiško jezero. Skutečnost tu neodpovídala mapě! Odbočka, kterou jsme měli v mapě, byla až později. Celkově shrnuto jsou tu ale značky dobrý, je tu hodně cedulí jako rozcestníků; objevila se nová cesta (ještě na ní byl bagr, kterej ju prohrnul) a hned na ní byly nakreslený turistický značky. Jedinej erorek bylo tohle naše zbloudění. Zřejmě začínají rozjíždět cestovní ruch, což je dobře, protože nic jinýho se v této krásné hornaté zemi nedá dělat.

Turistický značky tu mají dobrý – vypadají jako zákaz vjezdu, chvíli mně trvalo, než jsem pochopil, co znamenají. Pokud byl strom úzkej, tak značky nebyly kola (zákaz vjezdu), ale proužky (rakouská vlajka). Někdy tu rakouskou vlajku kreslili i na větší šutry, tak jsem nechápal, proč to někdy kreslí jako kolo a někdy jako pruhy. Někdy vyjímečně snad byla značka znázorněná i třema ornažovýma tečkama.

Z magistrály jsme zahnuli k Šiško jezeru a šli pět minut dolů po vozové cestě, ze které jsme zahnuli doprava neznatelnou odbočkou, která rázem skončila na krásným paloučku s ohništěm. Pavel se Zimim šli na obhlídku, jestli cesta nepokračuje, ale nic nezjistili. My jsme rozhodli, že tu je krásně na kemping a že nemá cenu dál experimentovat. Bylo kolem půl šesté. Tento kemp se nacházel ve výšce zhruba 1900 metrů. S ustupujícím sluncem se začalo znatelně ochlazovat. Z kleče jsme pobrali dřevo a taky tam rostlo pár suchárků. Časem jsme si oblíkli na sebe všechno oblečení a i tak jsme u ohně klepali kosu, takže musela bejt pěkná zima. Pavel se odklidil hned, nakonec jsme u ohně skončili já, Jencek a Zimi. S Jenckem jsme totiž maximálně chtěli zkrátit noc. Samozřejmě jsme dnes spali ve stanu. Klendra nás donutila si do spacáku dokutálet rozpálenej šutr z ohniště. Já malej kamen, co jsem si ho nohama pořád pokutálával ve spacáku, Jencek si dal dva šutráky do ručníku a měl kamna na obě nohy. Vyspali jsme se dobře. Stačilo si vzít dvoje gatě (Jencek) a šutráky do spacáku.

(Larry)

4.den Čtvrtek – 2.8. 2007

Oči sem rozlepil něco kolem půl osmé. Venku azur. No prostě super, přesně tohle mám na horách rád. Byla ještě trošku zima, ale cítili jsme, že sluníčko teprve vystrkuje růžky a že nás čeká pěkný teplý slunečný den. Vylezli sme všichni ze stanů a koukali na tu krásu. Šléza nekoukal. Šléza klasicky vyspával ve stanu. Když totiž jedete se Šlézem někam do přírody, nemusíte se bát, že by tento chlapec chtěl někam brzo ráno chodit. Šléza je notorickej spáč. Travex mu dal pod hlavu budíka, nastavil na něm milostivých + 20 minut a nechal ho svýmu osudu. Ani jsme nerozdělávali oheň i když dřeva ještě docela dost zbylo. Takže podle toho bylo volena i snídaně – chleba + cosisnašelvbatohu. No a málem bych zapomněl na Jencka, kterej triumfoval velkou salátovou okurkou, dost sme se mu divili, že to s sebou vůbec tahal. Jencek: „no se nesmějte, já vím, že to je pěkná blbost, ale matka mi to furt nutila, sem si to musel vzít, jinak by mě s váma nepustila…“ Paní Zouharové rozhodně nemůžeme odepřít to, že to bylo velice příjemné zpestření jídelníčku. U moře se prý jí hodně rajčat a všechny možné zeleniny (viz Aldův deník). Už se tam těším. Když se člověk na horách pořád živí sračičkama ze sáčku, tak tělu vitamíny chybí, to je bez debat. Po snídani jsme sbalili krámy, málem sme se dočkali překvapení, že by Šléza nebyl poslední při balení. Překvapení se nekonalo. Byl poslední.

Chviličku domlouvání kudy vlastně pokračovat dál, volili jsme jistotou – pokračovali sme dál po hřebenové magistrále s tím, že vrchol Černá Hlava (2139) dobudeme nalehko, tímto se rozumí bez batohů, který byly stále dost těžký. U odbočky na vrchol byly výstražný tabule v pěti jazycích – dál nechodit, nic nefotit, nedýchat a utíkat pryč. Důvodem byl vojenský vysílač na přilehlém vrcholu Zekova Glava.Vzhledem k tomu, že turistický značení bylo data podstatně mladšího, usoudili jsme z toho, že cedule jsou už přežitek doby minulé. Takže úderný team A (já, Šléza, Honza) dobude vrchol jako první, podpůrný team B (Zimi, Jencek, Travex) budou jistit pod vrcholem batohy a najdou pramen vody, pak se vystřídáme. Na Črnou Glavu podle ukazatele asi hodina. Tak jdeme!

Zvolili jsme docela rychlé tempo, no jo, bez dvacetikilovýho báglu se vám to šlape nesrovnatelně líp, ale stejně nám to na vrcholek trvalo 3/4 hodinky. Ale výhled stál za to, hlavně díky skvělýmu počasí. Popisovat vám to nebudu, koho zajímá, co bylo vidět, ať si vyžádá fotky, protože popsat se to nedá.

Cestou při sestupu jsme potkali dva cizince, národnost těžko určit. Sešli sme za teamem B – zprávy uspokojivé, pramen nalezen, možnost i opláchnutí – výborně. Pak jsme zjistili, že tu turistiku děláme asi špatně. Přijela slovinská rodinka v terénním autě, zaparkovali u cesty a nalehko si vyšli na vrcholek. Jak se tam autem dostali, když nejbližší silnice je asi 25 km daleko? Tak takhle se asi dělá ta správná turistika, pak můžou směle říct: „Črná Glava? Jo tam jsme taky byli, to nebyl těžkej výšlap“ To určitě nebyl, když si dovezete prdel přímo pod kopec! No nakonec to nebylo jediný auto, který sme potkali. Je to hrozný lidi sou zdechlý, chtějí vidět co nejvíc věcí za co nejmenší čas s co nejmenší námahou. Doba se zrychluje. Svět ze zmenšuje.

Nalezli sme k prameni a čekali na team B. Pěkně donaha, tělo nesměřovat pod potůček, úleva. Bylo to už potřeba. Na pití ještě přikápnout dezinfekci Sanosil, všude se pásly ovce, bez Sanosilu vodu raději nepít – při minulým výletu do Rumunska se nám hodně osvědčil, takže teďka na něj nedám dopustit. Pěkně jsme si odpočinuli, omyli, najedli a najedou tu byl team B, takže sme se spojili a pokračovali dál. Magistrála jakoby podchází vrcholy Zekova Glava a Troglava. Krásná cesta, svůj podíl na pohodě mělo určitě i počasí – nebylo mu totiž co vytknout. Kamenitá cesta, kolem projížděly auta, jako by se nechumelilo. Nejsme náhodou v národním parku? Hmmm, asi jo, ale co má být? Trošku nedokonalá ochrana přírody, řekl bych.

Celkově se nám ty „divoký hory“ nějak rychle začínají obydlovat, za chvíli budete chtít jet někam do divočiny, kde není moc lidí, ale to prostě v Evropě už nepůjde. Chcete příklad? Katun Vranjek – právě tam stavěli novou chatu – hospoda + ubytování. Kdo půjde příští rok kolem, určitě se tam zastaví a bude popíjet předražené pivo za eura. My jsme ještě to „štěstí“ neměli. No ale ruku na srdce, kdyby to šlo, tak si to pivo tam dáme taky.

Cesta nebyla potřeba dále nějak složitě vymýšlet. Kolem vrcholu Klisura až do vesničky Ćupovi. Vesnička, no, na český poměry byste tomu tak neříkali, 10 baráčků, nějací lidi, zvířata. Zakempovali jsme na kraji vesnice na pěkné louce pod skalama. Podle mapy zde měl být pramen, místní nás poslali za vesnici, kde byl jediný, co sotva tekl. Optimistický odhad je asi litr za minutu. Málo pršelo a vody je nedostatek, cestou k pramenu jsme viděli minimálně dalších pět pramenišť, který byly momentálně vyschlý. Šli sme se s Jenckem pro jistotu zeptat místních, jestli jim nevadí, že se utáboříme na louce u vesnice a že bysme si rádi taky oheň udělali. Čekal jsem od Jencka nějakou zajímavou mluvu, protože Jencek je docela velkej cestovatel. Ale moc se s místňákama nepáral. „Hele ahoj, my bysme jako potřebovali tamhle za vesnici přespat a taky oheň budem dělat, tak já myslím, že vám to nevadí že?“ Místní se na něj chvíli dívali a pak prohlásili da da. Takže Jencek nám to pěkně domluvil, děkujeme ti Jencku. U pramene jsem dal hygienu, vzhledem v průtoku vody to bylo 3 kapky na břicho, 2 do podpaží, 3 na hlavu, 2 ze předu a 2 ze zadu, no nic moc, ale ne druhou stranu lepší jak nic.

Oheň jsme zapálili v takové prohlubni na louce, zprvu se mi to nezdálo jako dobrej nápad, ale mýlil jsem se. Nefoukalo na nás a oheň dokázal pěkně prohlubeň vytopit. Na večeři Zimi vymyslel zajímavou novinku: Hrách s masovou konzervou celé toto zamazaný špekem. Dobrý jídlo, výživný a chutný, ale raději s konečným hodnocením počkám do rána, každopádně jsem toaleťák ve stanu nachystal do pohotovostní polohy. Večer probíhá standardně, sedí se u ohně, popíjejí se čajíčky, kafe. Jenckovi hnije chleba tak z toho dělá topinky.

Honza se Šlézem se vypravili k prameni, nějak dlouho se nevraceli. Že by pětiminutová cesta k prameni a zpět trvala přes hodinu? Když šli od pramene zatáhli je místňáci do „klubovny“ tj. domeček 2×4 metry, natěsnáno zde bylo 20 lidí a pařili. Ožehavá situace, málem jsme přišli o Šlézu. Nějaká paňmáma se ho tam snažila oženit se svýma dcerama.“chceš tuto? tu chceš ji?“ ne ne nechcu díky… „aha takže chceš tuto? tato lepší? chceš ji?“ ne ne tu taky nechcu. Prý raději utekli, aby se do něčeho nezapletli. Ještě přišel jeden starší pán na pokec, seděl s náma u ohně, ptal se odkud jsme, kam jdeme, že je tento rok málo vody a taky sme se dozvěděli, že asi půl dne před námi putuje další česká výprava. Před spaním nádherný měsíc, čas na provětrání foťáku a rychle spát. Hrachová kaše se zatím neozývá.

(Pavel)

5.den Pátek – 3.8. 2007

Ráno začíná tradičně – spolu s Larrym se budíme brzy. Netradiční je ovšem budíček. Někde venku, směrem k chajdičkám, u kterých jsme zakempili, štěká čokl. Podle štěkotu to odhaduju na nějakou pouliční příšeru. Je odhadem 50 m od stanu. Asi deset minut ležím ve spacáku a čekám, jestli to tu trubku nepřestane bavit. Nepřestává. Naštěstí Larry, který už tu psychickou masáž nevydržel, vstává, vylézá ze stanu a rozespalej se potácí pryč. Chvilinku poté přestává pejsek štěkat. Zase vytuhávám …

A znovu se budím na netradiční budíček – úplě mokrý trencle. Ne, nepochcal jsem se. Dnešní ráno je, oproti těm předešlým, velice teplotně nadstandardní. V zavřeným stanu, oblečenej ve všech svých hadrech a ve spacáku jsem se chvilku cítím jako v ráji. Ale jen chvilku. Pot ze mne lije. S karimatkou se radši pakuju ven ze stanu.

Je nádherný počasí, všude azurit. Už se asi hodinu vyhřívám na slunku. Začínám mít pocit, že se mi připalují záda. Tak začínám balit věci do báglu. Mezitím se ze stanů vyhrnuli i ostatní. Lanařím je, ať se rychle pobalí, ať co nejrychleji vyrazíme, protože to odpoledne vypadá na pěknej hic, tak ať něco ujdem. Serou na mne. Seru na ně. Jdu rozdělat oheň a něco ukuchtit.

Vařím si, vařím a najednou vidím Pavla, jak si to tak zlehka, uvolněně kráčí k tábořišti od nedalekých skalisek. Už z dálky haleká, že našel skvělý srací místo – dva šutry rozmístěné tak, že si na ně lze krásně sednout a přemýšlet anebo dělat ty jíné věci. Několik jedinců se jde podívat na vlastní oči.

Je něco kolem desáté. S Larrym už máme dovařeno. Jsme najezení. Ještě si vaříme do petek čaj na cestu. Nepřikryli jsme ale kotlíky deklama, tak ve vodě plave popel. Čaj tím získává cigárové aroma. Laškujeme s myšlenkou točit ho do lahví a prodávat ho huličům jako kloktadlo, které můžou používat při odvykačce k zahnání chuti na brčko. Je to pěknej kentus.

Poslední opozdilci, kteří váhali s obhlídkou Pavlova místečka, se trousí od skalisek. Pomalu vyrážíme. Jako vždy poslední Šléza cpe narychlo věci do batohu.

Je hic jako blázen, tak nám asi po půl hodině přichází vhod zurčící potůček. V něm provádíme nezbytnou hygienu a někteří i víc. Například já si umývám hlavu. Voda je velmi osvěžující ba až studená jak sviňa. Trocha mi natekla do uší a málem jsem omdlel. Případné turistky, které nás teď pozorují, musí být strašně vzrušený, protože tu lítáme povětšinou nazí. Pavel si to pochvaluje a koketuje s nápadem, že by svou bílou prdelku zpeněžil při nějaké profesionální kariéře. Rozmlouváme mu to.

Zbytek dnešní štreky by klasik (ne, Nerudu na mysli nemám; myslel jsem Larryho) popsal jako onanii. Upocené nahoru dolů, krátký odpočinek, nabuzení se pohledem na dva kopečky Komovi a tak pořád dokola. Největší motivací ve chvílích nejtěžších je mi myšlenka na vychlazenej škopek. Dnes máme, podle deníku Petrova bráchy, který tu byl před pár rokama, narazit na první knajpu na našem výletě.

Je tam. Skoro taková, jakou jsem si ji vysnil. V takové zatáčce na silnici, na kterou jsme před chvílí sešli. Kolem ní na parkovišti je posezení s asi deseti stolama a grilem. Je tam asi sedm domorodců. Hnedka si objednáváme šest škopků Jelen. První ve mně jen zasyčelo. Objednávám si další.

Už v sobě máme asi tak čtyři kousky a začínáme nesměle prohlížet jídelák. Naštěstí nějakej aktiv vystřihl z novin článek s přehledem tradičního černohorského jídla, tak si aspoň můžeme nahrubo představit, co se pod tím kterým názvem snad skrývá. Snažíme si objednat, obsluha cosi brblá a táhne mě do kuchyně. V mrazáku mají jakýsi tři druhy masa a pár čehosi. Nakonec jsem vyrozuměl, že z toho jídeláku mají jenom tři druhy jídla. Z toho ještě dvě jídla je to samý a liší se jen přílohou. Jsou to nějaký čevapi s lukom a čevapi s kajmakom. Pak mají ještě klobásky. Jdu tedy informovat ostatní, že mají útrum se svým pečeným skopovým a prasetem na rožňu. Nakonec si všichni objednáváme čevapi a navrch pár klobásek.

Tak a už je to tady. Žranice! Čevapi jsou něco jako naše hovno lahodné resp. čevapčiči. Luk je cibule a kajmak je takovej máslosýr. Každej dostává asi pět kousků čevapu, tři klobásky a ještě nám k tomu donesli jejich místní sýr a okurkovej salát. Zajídáme chlebem a zalíváme škopkem. Je to docela slušná žranice.

Pro pohodové trávení si dáváme kočku. Neprosral jsem. Jako odměna pro nevýherce slouží panák rakie. Po asi pěti škopkách a dvou panácích rakie vytuhávám. Po probuzení dodatečně zjišťuji, že tam mezitím se mnou skoro nafotili fekalporno. To jsou mrchy. Být baba a nestávat se mi to furt, tak se cítím ponížen.

Je kosa, tak se přesouváme dovnitř do hospody. Po pár dalších škopcích si vybavuji jen epizody. Pořadím si nejsem jistej:

Druhá kočka – prosral jsem.

Snažím se objednat jako prohru čtyři panáky rajkjavíku. Borci z toho mají děsnou prdel.

Snažím se z pinglice dostat vysvětlení toho, jak je možné, že černohorci nemají svojí měnu a platí euráčema.

Lískl jsem sebou ve tmě na zem. Někdo se mě snaží sbírat ze země. Padá taktéž.

Stan nemám sílu stavět. Snažím se vlízt do spacáku. Sladké přitulení k Larrymu a hurá do hajan.

(Jencek)

6.den Sobota – 4.8. 2007

Ráno jsme se probudili vedle „Krčmy“. Vstávání proběhlo vcelku úspěšně a to mezi půl osmou až desátou…akorát že všude kolem nás mlha. Rozdělali jsme oheň a ze zbytků chleba jsme nadělali topinky, aby jsme ho upravili do poživatelné podoby. Jencek si salám vylepšil kravským hovnem…vyklouzl mu z obalu a vymáchal ho tam, zde v horách se ale jí všechno, takže oškrabat a… Po snídani jsme se pomalu sbalili a vyšli směr Komovi. Kousek za osudnou hospodou jsme potkali trojičku Čechů (kluk a dvě holky). Taky byli poběhat po Komovi. Razili jsme dál, pořád mlha. Cestou jsme potkali obchůdek s proviantem a pramenem…obchod byl bohužel zavřen. Stále mlíko. Stále jsme ještě odhodláni pokořit Kom Vasojevičky. Cestou se ještě ptáme místňáka, prej „ supr a zahnout do leva“, tak jdem dál. Mlíko, viditelnost tak 20 m. Cesta se hledala velice špatně. Na jakoby odbočce (křižovatka mezi Kom Vasojevičky a značenou cestou táhnoucí se po vrstevnici směrem ke Kom Kučki), shazujeme bágly a jdem se mrknout nahoru. Ze začátku to vcelku jde, potom se cestička ztrácí. Viditelnost mizerná, nevidíme si ani na špičku nosu, kolem nás se začínají zvedat skály. Váháme co dál, nakonec se rozhodujeme pro návrat na odbočku. Mrholí. Chceme pokračovat ke Kom Kučki, ale i tam to po chvíli vzdáváme, je fakt hnusně. Sejdeme ještě kousek pod odbočku na louku, k jakýsimu rozestavěnýmu domku. Tam rozděláme oheň a asi 50 m od nás při hledání dřeva nalézáme vydatný pramen. Sedíme, vaříme, pijeme a vymýšlíme co dál. Najednou se z mlhy vynoří bílej kůň. Jen tak proběhl z jednoho místa v mlze na druhý. Vypadalo to skoro jako hromadná halucinace. Kůň mizí…mlha pokračuje.

Další zajímavý setkání bylo s postavama opět postupně se vynořujícíma z mlhy. Byl jich vcelku dost, nejspíš celej autobus. Čučej na nás, my máváme. Jejich šéfík se nás ptá co a jak. Byl to zájezd Izraelců. Než se nadějeme, mlha je zase pohltí. Po chvíli zase přijíždí auto, zastaví kousek od nás a vyskáče z něj parta chlapíků. Zapálí strom, otevřou lahváče a kalej. Z jejich hrdel se linou podivný písničky, ale zní optimisticky, vcelku srandovní. Postupně jdou všici spát. Shrnutí dnešního dne…mlha, kosa, hnus.

(Zimi)

7.den Neděle – 5.8. 2007

Nad ránem přichází vítr a déšť. Ti, které ranní potřeba vyhnala ven, hlásí, že počasí se od včerejška nezměnilo. Je akorát ještě větší zima. Kolem deváté postupně vstáváme a s asistencí vařiče rozděláváme s obtížemi oheň. Vaříme snídaňové polívky a čaje, průběžně se zahříváme u ohňe a postupně balíme. Po stanových dvojicích odcházíme zpět k Trešnivijeku, kde se kolem poledne, po cestě trvající téměř hodinu, scházíme. Občerstvujeme se kávou…rakijí…pivem. Za chvíli přichází skupina turistů. Pochopitelně českých (tři holky a dva kluci). Přišli z Bjelasice a chystají se na Komovi. Dáváme si po dvojicích k jídlu klobásky a jedno ražničí. Rozhodnutí se dostat se do Kolašína, se chceme rozporcovat na trojice (Pavel, Zimi, Travex & Larry, Jencek, Šléza). První dvojice odchází před druhou hodinou stopovat, my ještě zůstáváme. Předtím nám dva borci s náklaďákem nabízejí odvoz do Kolašína za 30 € pro všechny, což odmítáme. Po třetí se i naše skupina vydává na stop. Postupně scházíme po cestě a příležitostně jedoucí auta zkoušíme stopovat – leč marně. Takhle se dostáváme až k civilizaci zvané Krajske Bare, kde před šestou sedáme k občerstvení v místním Caffe (pivo 1 €, kafo 0,30 €). Majitel nám nabízí domluvit taxi za 15 €. Po půl sedmé zkouším jít na chvíli stopovat, ale po 20 min neúspěchu se vracím do café baru a prosíme o domluvu taxi do Kolašínu.

Kolem půl osmé přijíždí VW Passat bez značky a s označením taxi služby. Mladý řidič nás už zná, neboť jsme se viděli u osady v Bjelasici. Cestou berem ještě jeho kamaráda. Plná čára zde slouží spíše k naznačení směru jízdy, nejvyšší povolená rychlost se násobí dvěma. Na nádru potkáváme další kolegy – ti měli štěstí podstatně dříve, kus cesty jeli zadarmo a za 10 € příplatek byli dovezeni až na vlak, kde pak mohli čekat v nádražce, hoštěni údajným srbským veteránem Vasilem. Jelikož vlak dodržel obvyklé zpoždění, tak jsme na něj i přes náš opožděný příjezd museli ještě čekat. Jízdenky se v Kolašínu nedaly koupit. Ve vlaku nám průvodčí dokonce otevřel zamčené kupé a zbytek cesty se k nám již nehlásil a my jsme jeli zadarmo. Do Baru přijíždíme asi v 23 hod. Fouká zde sice silný vítr, ale počasí je už celkově mnohem teplejší. Je už pozdě, tak jako nocležiště využíváme asi nepoužívané hřiště na zadní části nádraží. Pokus o nalezení cesty k moři uličkou mezi domky u našeho hřiště končí křižovatkou s železnicí, takže se vracíme a jdeme spát.

(Šléza)

Poznámka promrzlého táborníka – píše Larry

Nechtěl jsem být takhle vulgární (dokonce jsem vůbec nechtěl Šlézovi fušovat do nedělního deníčku), ale počasí je vyloženě na hovno. Kosa jak v prdeli a chčije.

Chtěl jsem to zaznamenat už při vstávání, ale měl jsem zmrzlou ruku. Teď je příležitost číslo dva, když jsme posnídali gulášovku – ve stanu, protože nás do něho zahnal déšť. Včera jsme naštěstí měli možnost udělat pořádnej oheň (nechápu, jak jsme zvládli spálit to množství dřeva, co jsme dotáhli), ale i tak jsme díky poryvům větru a střídání deště s mlhou docela trpěli. Co jsme usušili, to nám vzápětí spláchl déšť. Pro jistotu jsme s Jenckem nestavěli stan – aby nám nezmokl. Batoh jsem měl schovanej pod karimatkou.

S přicházející tmou se všichni odklízeli, pak i Zimi a jako obvykle jsme s Jenckem zůstali u ohně sami. Naštěstí už nepršelo, tak jsem usušil karimatku. Připekla se jenom trochu. Vařili jsme nespočet čajů (asi 3 ešusy) a opíkali poslední zbytky mýho chleba (z pondělního nákupu v Brně; ještě nezelenal). Občas nás překvapily hodně prudký poryvy větru, a nejenom nás, i Pavla se Zimim, kteří si zkušeně postavili stan po větru od ohně a hojně se jim stan zalíval mraky žhavíků. Překvapilo to zjevně i Jencka, kterej odešel od ohně a prudkej vítr mu do něho foukl karimatku. Bohužel při tom smetla poslední dva kousky chleba, co jsme měli k dispozici a který jsem zrovna opíkal. V panice jsem nevěděl, jestli dřív lovit karimatku nebo chleby, tak jsem nechal shořet oboje… kecám, karimatce se díky pohotovýmu zásahu vůbec nic nestalo a chleby, i když stihly chytnout, jsme taky zvládli sníst. Udělali jsme pritivětrnou bariéru u ohně a taky u stanu, kterej jsme si na dobrou noc postavili. A to jsme udělali dobře, protože v noci to byla sodoma. Déšť a zima, ani jsem nebyl schopnej vylízt na záchod. Noc jsem ve spacáku proklepal a litoval, že jsem si do spacáku jako společníka nevzal horkej šutr.

Ráno už jsem byl nucen ze stanu vylízt a provést malou potřebu. Venku bylo tak o deset stupňů míň než ve stanu. Šílená kosa a semtam se spustil déšť. Vyměšování jsem zkrátil na minimum a vrátil se do spacáku se řvaním: „Dneska už mě ze spacáku nikdo nedostane.“

Nevím, jak se Jenckovi podařilo rozdělat oheň z promočenýho dřeva (ajó vlastně vařičem, kterej použil jako plamenomet), tak jsem vylezl se ohřát, udělali jsme gulášovku, ale to už jsem vlastně psal…

8.den Pondělí – 6.8. 2007

Ustlali jsme si na hřišti, u kterýho je v blízkosti jakási skládka odpadků s výrazným aroma. Naštěstí ono vtíravé aroma nedolíhá až k našemu spacímu fleku. Vstáváme poměrně brzo (zhruba v 7:45) a hned jak se sbalíme hned utíkáme zjistit, jak je to s lístkama nazpět. Na nádraží nás ovšem moc nepotěšili. Vlak, se kterým jsme počítali, kvůli výluce na trati nejede, něco se tam kutá. Není divu, trať je to hodně složitá. Lupeně na vlak si budeme muset bohužel koupit až v den odjezdu. Koupíme alespoň nějaký jídlo v minimarketu, kterých je okolo nádru vcelku požehnaně. Blízko nádraží je také naštěstí autobusové nádraží (cca 200 m, směr město). Volba je jasná, někam na pár dní vypadnout k moři. Hned na autobusovým nádru nás odchytá taxikář – byl vcelku neodbytnej. Prý 10 € do Budvy za osobu, tak to je hodně vysoká cena. Volíme teda autobus, což se ukázalo jako mnohem lepší tah, chtěli po nás do Budvy 3 € za člověka.

LARRY: S taxikářem jsme se bavili německy. Když na nás přišel s prvním návrhem – 60 € za všechny, tak jsme se mu doslova vysmáli. Je to docela sranda, když jsme v šesti, tak si víc dovolujeme. Zkusil nás ukecat na 50. Pořád jsme se smáli. Když už říkal že teda jen zwanzig, tak to už jsme nastupovali vysmátí do autobusu. Byl to nějakej zoufalec. Za těch 20 by s náma stejně nejel, protože to by na tom dost prodělal – museli bysme totiž jet dvouma autama.

Z nádraží odjíždíme prázdným, klimatizovaným autobusem v 9:14 = lehárko. Cesta tam trvá zhruba 1,5 hodiny, často zastavuje, ale to nevadí, kocháme se okolními horami, který se vypínají přímo z moře. Po cestě taky vidíme mnoho hotelů a různých apartmanů, kterých je tu opravdu více než dost a často na kráse pobřeží ubírají, dělají z toho něco tuctovýho. Tyto a jim podobný turistický komplexy jsou dle mýho názoru dost uniformní. Je to jedno jestli jste v Černé Hoře, v Chorvatsku nebo v Řecku, je to stále stejné…stejné hotely, stejné stánky, stejné zboží. Takhle se opravdová krása oné země nedá opravdu vychutnat. Myslím si, že v současnosti poznáme zemi takovou jaká je jen v horách nebo v nejzapadlejších vesnicích. Tam jsou lidi nejopravdovější.

Z autobusovýho nádraží v Budvě se pokoušíme dostat co nejrychleji k moři a najít turistické informační centrum, aby nám poradili s kempem. Bágly shazujeme blízko historického centra Budvy. Je to tady hrůza, samej člověk, po týdnu v horách je to fakt kulturní šok a postupně začínám pět ódy na hory.

Trhnem se na skupinky, jedna dá koupačku a druha se jde mrknout do centra. Zkoušíme taky místní stánky, Nikšičko za 1,5 €, rybí polívka s pečivem za 2,2 € a kafo za 1,5 €…no, ceny nic moc, ale rybí polívka byla opravdu dobrá, mohu doporučit.

Rada se Zimim na infocentru zjistili, že dobrej kemp je v Bećiči, asi 3 km odsud (dá se jít kolem pláží a poté pěším tunelem, který spojuje Budvu a Bećiči, po cestě se dá narazit na plážovou hospodu, kde točí škopek Černá Hora, ovšem místní obyvatelé škopky bohužel moc točit neumějí, pokaždé z toho vyrobili žbruňu). Po delším váháním se v tomto kempu usidlujeme.

Vybavení kempu: sprchy, hajzlíky (převážně turecký), přípojky na elektřinu, bezpečnostní boxy (ty jsem ale moc nepochopil), umývárka, přístup k tekoucí a pitné vodě, kemp je ve stínů stromů

Večer jdem ještě vomrknout pláž a vykoupat se…voda je pořád slaná. Po koupačce prokorzujem celou promenádu s úmyslem trochu zaškopkovat. Nakonec to vyhraje 1,5 litrová PETka pivka Nikšičko za 1,8 € s kterou se usazujeme téměř na úplném konci promenády na jedné skále u pobřeží. Je zde odsud krásný výhled na noční Budvu a Bećiči. Po 2 PET se dopotácíme do kempu, kde ještě doladíme chuť lahváčama a jdeme spát. Je teplá noc, ale usínám rychle…

(Travex)

9.den Úterý – 7.8. 2007

Přežili jsme první noc v kempu. Vcelku to šlo (možná i díky tomu, že jsme byli lehce nadrbaní). No ale znáte ty kempy – karavan na karavanu, stan na stanu, lidi chlastaj a řvou, jiní zase vstávají moc brzy a mlátěj s hrncema, auta jezdí a svítí dálkovejma, nějakej blbec vždycky túruje auto… My tu jsme, protože nemáme jinou možnost, ale ty ostatní nechápu, proč sem lezou. O moc levnější to tu není než někde v apartmánu (za kemp jsme platili 8,5 euro každej za jednu noc). Je zde v kempu (a v podstatě kdekoliv na pobřeží) velký množství Černohorců, Srbů a Bosňanů a Hercegoviňanů). Teplota v noci byla ucházející, k ránu jsem dokonce lezl do spacáku. V noci se mi chtělo na záchod, ale raději jsem nešel, abych se nezabil o stan Pavla a Zimiho. Ti se opět se stavbou stanu vyznamenali. Nejenom že si ho postavili doprostřed našeho náměstíčka, dali si ho navíc tak šikovně, že kdybysme chtěli v noci na záchod, tak se zabijeme. No ono i ve dne je chůze po zídce kolem jejich stanu docela o držku. Ráno už bylo ve stanu docela zadýcháno, venku sice bylo teplo, ale svěže, tak jsem se přesunul ven na dospání. Komáři už nelítali (ostatně večer taky moc ne), tak bylo venku příjemně. Minulou noc jsem totiž kvůli komárům dost šílel.

Jak jsme se všichni probudili, tak jsme zašli na ranní koupačku. Kemp je asi 100 až 200 metrů od pláže. Obloha je jako vymetená, naprostý azuro, takže to dneska bude asi zabijárna. Po koupačce jsem si hodil v kempu sprchu a změnil trencle a triko. Úplně novej člověk. Jencek uvařil Dobrý hostinec – kuře na paprice – zahustil salámem a místním chlebem. Vůbec jsme nespěchali, protože nám u stanů pod stromama ve stínu bylo docela dobře a mimo stín bylo pekelně.

Vyrazili jsme na autobus směr Kotor. Autobusy tu jezdí asi náhodně, ale docela často. Navíc jsme si čekání ukrátili pozorováním odtahovky, jak nakládá blbě stojící auto. Posádku odtahovky tvořili dva nakladači a policajt. Nalezli jsme do autobusu do Budvy. Kupování lístků je dost zajímavý, jednou za čas obejde nový pasažéry řidič nebo spíš jeho poskok a zkásne je za lístek. Jencka si výběrčí lístků nevšiml, tak ušetřil euro. Mě si taky nevšiml, ale já blbec se přiznal. V Budvě autobus zajel až někam ke starýmu centru, tak jsme jak paka museli v pravý poledne šmatlat přes půlku rozpálenýho města na autobusák. Už jsme byli docela blízko autobusáku, ale nějak jsme se tam zamotali a když Travex s Pavlem močili na hřišti s příbytkem ne nepodobným bezdomoveckýmu, tak se Jencek zeptal dobré buchty na cestu.

Starou kraksnou jsme se přesunuli do Kotoru i se zajížďkou do města Tivat, kde prej je letiště. Každej vysolil 2,50 eur. Teda já ne, protože za mě se všechno platí, ale veškerý dluhy má Radek zanesený v grafu, takže se to potom vyrovná. Já mám jenom stoeurovku, tak se mi s ní nechtějí platit drobný eurový položky. Snad mi ale bude stačit, až přijde den zúčtování a budeme všechny dluhy vyrovnávat.

Kotor je pěkný město nacházející se v hlubokým Kotorským zálivu. Hlavním lákadlem města je starobylý centrum s úzkýma uličkama a obehnaný hradbama, který vybíhají vysoko na skálu, kde je rozpadlá pevnost a kam lze za 2 eura vylízt.

Promotali jsme se uličkama a vrátili se zpět do fotbalové hospůdky Restoran FK „Bokelj“, protože bylo vedro a my se potřebovali zchladit. Hospoda se nachází mezi autobusákem a supermarketem. Má i nekuřáckou místnost (na to se ovšem moc nehrálo, dokonce pingl nosil popelníky lidem, co si tam zapálili). Dali jsme si jedno vychlazený Nikšičko, potom druhý a nechali se navzájem zlákat i na jídlo. Zimi si dal za 3 eura džigericu, což byly dobrý játra, já měl ražnjići za 3,50 a u ostatních už to bylo jenom překvapení: Jencek si dal kremenadla za 4, Radek vješalicu taky za 4. Pobavila mě hlavně vješalica, což byla plachta vepřovýho plátku přes celej talíř. Pobavilo to zřejmě i Pavla, kterej si to na půl s Travexem přiobjednal. Ke všemu byly hranolky, cibula jako příloha a dostatek chleba (vše už započítáno v ceně). Jo a Pavel si dal jako předkrm polívku a Travex šopák. Jenckovy kremenadla bylo docela totéž jako vješalica nebo ražnjići, ale bylo to s kostí, tedy jako kotletka. Prostě hafo názvů ale jídlo se lišilo v podstatě tím, jak to maso nakrájeli. Najedli jsme se výborně, napili taky, byl tam chládek, takže co se mě týče, tak hospodu jednoznačně doporučuju: restoran FK „Bokelj“.

Venku byl pěknej pařák, tak jsme se dohadovali, co podnikneme. Travexův sen bylo vylézt na hradby, ale poměrně to tajil. Podpořil jsem ho v jeho přání, takže to začal propagovat veřejně. V hospodě už jsem byl trochu jinačího názoru, ale hradby mě i tak lákaly. Ostatní byli docela neutrální, Radek byl proti, moc dobře mu nedělalo slunko, nakonec jsme na hradby šli všichni. Vstupný byly ty 2 eura, ale musím říct, že takhle jsem si 2 eura už dlouho neužil. Přeli jsme se, kolik jsme vystoupali metrů, tipl bych, že 200 – 300. Výhled byl ale nádhernej, viděli jsme celou Kotorskou zátoku i celý město, včetně starobylýho centra.

Kdesi na internetu jsem četl, že „Starý Kotor zaujímá nevelký prostor ve tvaru trojúhelníku, sevřený hradbami v délce 5 km, které šplhají k pevnosti sv. Jana (Sveti Ivan) až do výše 260 m.“

Tento zápis píšu zítra, v Sutomore, na skále nad mořem, když čekáme na večerní vlak. Musím tu nyní vložit důležitou poznámku. Černá Hora je žumpou Jaderskýho moře. To, že jsme se u moře nudili, to je naše chyba; ale to, že ty pláže a jejich okolí je naprostej hnus, tak to je svatá pravda. Všude totální nepořádek, smrad, hovna a posetý to je tu všude střepama, že jsem neměl odvahu se k vodě přiblížit bez bot. Nezveličuju, když řeknu, že jsem se toho přímořskýho prostředí štítil. Teď, i když jsme vylezli na skálu a je tu relativně čistě, tak mě každou chvíli udeří do nosu smrad z nějakýho hovna. Stačí tu jakýkoliv zákoutí nebo jeskyňka a už je to plný sraček a bordelu. Myslím, že je to tím, že převážnou část návštěvníků tvoří Černohorci a Srbové, kteří jsou zřejmě pěkný prasata. Srovnám-li Chorvatsko s Černou Horou, tak je to stejný v tom, že je tu hlava na hlavě, ale Chorvatsko je aspoň čistý. Černá Hora je co se týče nepořádku na pobřeží fakt nechutnej, odpornej hnus. Jedeš-li sem k moři, tak očekávej tenhle postup – prokličkuješ mezi hovnama, dojdeš na pláž, kde si odrhneš odpadky, natáhneš deku a v botách jdeš k vodě, aby sis nerozřízl nohu.

Vraťme se do současnosti nebo minulosti, prostě do aktuálního dne, tedy do Kotoru. Než jsme vylezli na hradby, pokochali se nahoře na pevnosti (zřícenině) a slezli dolů, tak doba značně pokročila a zamířili jsme rovnou na autobusák. Přejeli jsme do Budvy a pěchy s jednou koupačkou přešli do našeho kempu v Bečići.

Všichni byli nějací mrtví, že se naše závěrečná pařba u moře redukovala na to, že jsme si s Jenckem koupili do stanu petku srbskýho piva MB. Pak se k nám přidal Pavel se svým Nikšičkem, ale vypudil ho ze stanu smrad Jenckova salámovýho kotlíku. I my s Jenckem jsme byli znavení, že jsme se pak někdy v půlce noci vzbudili se zubním kartáčkem v ruce a šli si vyčistit zuby, což jsme zřejmě měli v úmyslu už tehdy, něž jsme vytuhli.

(Larry)

10.den Středa – 8.8. 2007

Vstávání podle budíku – věc na našich čundrech naprosto nevídaná. Po vařící snídani opouštíme kemp. Tři lidi jdou pro jistotu zadním vchodem na tajňačku, pro případ, že se platí podle toho kolik odejde lidí. Nevyšlo. Na recepci kempu bylo zapsáno kolik nás a kolik stanů bylo. Platit šel Honza. Recepční: „6 osob a 3 stany“

Honza: „sme měli postavení jen dva stany“

Recepční: „da da ja rozumijem“

No a do účtenky napsala stany tři. Nerozuměla. Takže suma sumárum: za tři stany, šest lidí a dva dny to činilo 102 Euro. V tý ceně jsou zahrnutý veškery poplatky a příplatky. Místní poplatek, administrativní poplatek, vstupní poplatek, poplatek za prdění a ještě bůhví co.

RADA: pokud chcete přespat v autocampu Avala v Bečići jděte zadní brankou u mostu pod silnicí, minete o kousek recepci – nedávají žádné potvrzení, který si nalepíte na stan, jakože máte zaplaceno, jak je zvykem v našich kempech. Prostě nenápadně tam vlezte a dělejte jakoby nic.

Vylezli jsme na zastávku autobusu a čekali až něco pojede a rychle směr Sutomore. 3,5 euro na osobu + bágl. Měli jsme naspěch kvůli zajištění rezervací do vlaku, tak proto to velice netradiční vstávání na budík. V Sutomore asi v kolem 10 hodiny. Koupení rezervací a lístků na vlak nepředstavoval žádnej vážnější problém. Potom jsme se šli odklidit na pláž, protože vlak nám jel až kolem 9 hodiny večerní. Pláž – no klasika – přeplněná lidma a odpadkama. Koupali jsme se, ve vodě plaval nějakej bordel. Když jsem vylezl, musel jsem to dostávat z fousů. Katastrofa. Koupali jsme se jen já, Jencek a Honza. Ostatní na nás čekali v hospodě s Černou Horou. A opět jak jinak – podmíráček bez pěny za euro. Černohorci jsou pivní barbaři, všude prodávají lahváče a jakmile mají natočit pivko ze sudu, tak to je konec. To je asi taky důvod, že mají jenom jeden pivovar. Raději pijte lahváče. V hospodě ještě pizzu na uklidnění žaludku. A pak nastalo veliké vyrovnání – Šléza vytáhl papírek s dluhama, kdo komu co dluží a začalo se účtovat – byla to docela prdel. Šléza to pak svoji matematickou genialitou dotáhl do zdárného konce, dlužníci si povyměňovali peníze. Každý jsme na tomto výletě utratili zhruba kolem 120 eurovek. Vedle nás sedělo asi pět třicetiletých chlapíků na dovolené. Skoro všichni měli na rameno vytetovaný T B. Nevím co to znamená, vypadalo to dost trapně. Šléza: „ … asi seděli na stejný cele…“ Někdo uviděl skály co čněli nad moře a vymyslel, že by bylo možná dobrý se uklidit na zbytek dne tam. Byl to dobrý nápad, lepší než být na přeplněný pláži a nechat na sebe prat sluníčko.

Skály hrůza. Kde to šlo tak byly naházený kelímky od piva, v každé díře bylo nasraný, všude obaly od všeho možnýho. Nakonec jsme našli místo, o kterém by se dalo říct, že jakž takž ušlo. Ze skal jsme chodili dolů na pláž na koupačku, kouknout se na promenádu, do marketu na jídlo. Měli jsme pěknej výhled na pláž, kam přiběhlo stádo koz, který bylo neustále šikanovaný bandou pouličních psů (těch je v Černé Hoře dostatek). Ze začátku jsme si mysleli, že to jsou nějací pasáčtí psi, ale na to byli moc agresivní. Když štěkal jeden a dorážel na stádo, nic se nedělo. Jakmile se do stáda pustilo pět psů, pak ho pěkně ovládali a zahnali kam chtěli – na parkoviště u pláže, na auta, mezi lidi na pláž. Bylo to docela srandovní pozorovat. Sranda přestala v tu chvíli, kdy se smečka psů pustila do maličkýho kůzlete. Zahnali ho na kraj skály a kousali do něj. Museli sme psy zahnat kamením. Pak jsme se dlouho snažili kůzle nahnat zpátky ke stádu, protože psi na něj pořád doráželi, ale nepodařilo se nám to. Bylo v šoku crčela z něho krev, ani se nehlo a to až do večera. I když šlo stádo kolem ní, tak se nebylo schopný připojit.

Po odpoledni stráveném na skále jsme pláž opustili. Cestou na nádraží ještě proběhl u srdečného stánkaře nákup litrovky Rakije. Byla výborná, hrušková a za pět euro, řekl bych koupě dne. Pak ještě rychle obstarat náboje do vlaku – takže Nikšičko 2x 2l Petflaška to jistí. V našem kupéčku samozřejmě už někdo seděl, byl to kuřák a cestou z Baru, kde vlak začíná (10 minut jízdy) nám stihl pěkně vykouřit celý kupé. Muselo nastat intenzivní větrání. Ti kuřáci jsou věru prevíti. Co dál? No co tak chcete ve vlaku dělat. Vypilo se Nikšičko, zahrály se karty. Kupéčko bylo dobrý, mělo pohodlný sklápěcí sedadla, takže sklopit na spaní, vypnout světlo a spát. Našel jsem si pěknou polohu na spaní a usnul. Asi kolem půlnoci se rozzářila zářivka, všechny nás to probudilo a mezi dveřmama se kolíbal opilej průvodčí a že prý jestli nemáme nějakej chlast, nebo aspoň cigára. Nemáme debile!

(Pavel)

11.+12.den 9. + 10.8. 2007

Noční cestu do Bělehradu se našemu vlaku podařilo natáhnout o dvě hodiny. Hodně se coural, někde jsme si možná i chvilku postáli. Na bělehradské nádraží – jsme tedy rozvážným tempem dojížděli méně než deset minut před osmou. V nádraží jsme viděli stát jediný vlak, takže bylo jasno, kam máme po zastavení spěchat. IC Avala jsme tedy stihli (a nemuseli tak trávit den v Bělehradě) a téměř včas jsme vyjížděli. Vlak nebyl moc obsazený, zůstali jsme ve velkoprostorovém voze, kde bylo místo, i když nějaké kupé o pár vagónů vepředu by se možná našlo. Jelikož v Bělehradě nebyl čas směnit zpět zbylé dináry, šli jsme je s Honzou zhodnotit do jídelního vozu. Akorát jsme mysleli, že za zhruba 600 dinárů pořídíme víc než tři malé Jeleny a kafe.

Ještě v Srbsku se v našem voze objevila zvláštní spolucestující. Byla tak mladšího penzijního věku, procházela vagónem s jakousi taškou, podle prvního dojmu vypadala na uklízečku. Posadila se na jednom sedadle, přehrabovala se v tašce a kamsi odešla. Za chvíli se vracela, nesla zase jinou tašku a sedla si kousek jinde. Pak přišla další ženština, krátce něco řešily a návštěva odešla. Tak to probíhalo kus cesty, babky pocházely po vlaku střídajíce tašky a občas spolu daly řeč.

Do Subotice jsme dorazili s jistým zpožděním, které se ale zásluhou delší plánované zastávky o něco zmenšilo. Tamní srbská výstupní kontrola proběhla svižně a bez problémů. Po přejezdu do rodné země Johna von Neumanna následovala poněkud důkladnější akce. Začala běžnou prohlídkou pasů maďarskými celníky, kteří nám větší pozornost nevěnovali; spíše je zajímal jugoslávský pas mladíka cestujícího kousek od nás. Následovaly však delegace celníků rozličných národností (kromě Maďarů a Srbů ještě Britové, Rakušané a Bulhaři), kde někteří disponovali i technickými prostředky pro důkladnější kontrolu vlaku (ano, štafle byly), ve vedlejším vagónu nejspíš i zjišťovali, co si s sebou někdo veze ze Srbska zajímavého. Neprázdná igelitka, co pak nesli, naznačovala, že nějaký nález se jim asi poštěstil. U nás trošku šťourali do sedadel v oblasti, kde se během cesty vyskytovala naše neposedná spolucestující, ovšem nenašli nic. Babky pašeračky pak zase couraly po vlaku s taškama, debatovaly a poposedávaly a vystoupily pak v první maďarské vnitrozemské stanici.

Z Kelebie jsme tak zásluhou mezinárodního cvičení odjížděli zase se zpožděním, které jsme si dvacetiminutovým stáním kus před Budapeští ještě protáhli. Na Keleti jsme tak brzdili krátce před čtvrtou, což vzhledem k odjezdu Amicuse v 16.15 z Nyugati nebyla radostná situace. Rozhodli jsme se zkusit taxíka, jeden stojící u nádraží by nás dokonce pobral naráz, ale řidičův návrh 30 € nám moc výhodný nepřipadal. Šel dolů na 20, ale ani takový kšeft jsme mu nedopřáli a vyrazili pěšky, abysme stihli aspoň osobák odjíždějící před pátou. Dle mých matných vzpomínek na loňský pohled do plánu Budapešti jsme se vydali směrem k parku a náměstí, kde jsme trávili večer před rokem a já měl zafixováno, že Nyugati bylo kousek odtam. (Pozdější pohled do mapy doma skutečně potvrdil, že areál nádraží sice byl nedaleko, ovšem pro přístup z Keleti existovala podstatně kratší trasa.) Dotázaný kolemjdoucí nás nasměroval na onom náměstí zatočit doleva a po další chvíli vpravo, jak později dále upřesnil i jiný domorodec. Na nádraží jsme tak asi po tři čtvrtě hodiny chůze dorazili, prošli kontrolou lístků a usadili se do vlaku jedoucího za 10 minut do Nových Zámků. Cesta po Maďarsku ubíhala svižně, postáli jsme si až půl hodiny ve Štúrovu, kde se náš spěšný vlak proměnil v osobák přijíždějící asi v 19.20 do Nových Zámků. Odtud nás před osmou odvezl další osobní vlak do Bratislavy, kde jsme si jeden a půl hodinové čekání na Galilea Galilei šli zkrátit do hospody naproti nádraží. V rychlíku se nám podařilo obsadit pěkné kupé, které jsme pak s výjimkou Petra Zímy a Jencka pokračujících do svých domovů vlakem v Brně opustili. Příjezd ve tři čtvrtě na jednu nám vyšel pěkně, takže za čtvrt hodiny jsme pokračovali rozjezdem na Útěchov. Jediným, komu vadilo posledních pár kilometrů chůze, byl Honzův sandál, který se na protest rozpadl a svého nositele donutil k přezutí do pohorek. Nedlouho po druhé hodině jsme tak zdárně dorazili domů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .