0
0

Můj cestopis z výborného čundru po Černé Hoře v červenci roku 2005. Jel jsem spolu s Ondrou a Ivou. S Ondrou jsme se před odjezdem viděli jen jednou u mapy Černé Hory v Praze Ládví a s Ivou až na místě v Žabljaku pod pohořím Durmitor.

Jak to začalo

Přibližně v polovině května jsem si dal inzerát na lide.cz, že sháním spolucestovatele do Černé Hory. Netrvalo dlouho a ozval se Ondra, že dal podobný inzerát o asi týden dříve. Ještě se mi ozvala jedna holčina, ale ta nakonec jela s cestovkou v srpnu. Ondrovi se ozvalo několik lidí , ale nakonec jsme se dohodli jen s Ivou.

Postupem času jsme se dohodli na přibližné trase (měli jsme opravdu velké oči 🙂 – chtěli jsme prolézt čtyři pohoří, dva kaňony a vykoupat se v moři), způsobu cestování tam a zpět, na nákupu potravin, termínu expedice a detailech jako např. kdo vezme vařič a stan (Ondra, resp. Ondra, má velkej bágl:) a dal jsem potisknout expediční trička.

Odjezd, cesta

13. 7. večer to konečně přišlo – odjezd! Sešli jsme se před jedenáctou večerní v Praze na Hlavním nádraží. Odjížděli jsme do Budapešti (Keleti) rychlíkem Pannonia v 23:23. Na nádraží nás překvapilo to, že tu bylo spousta Japonců (kam asi jeli rychlíkem končícím v Rumunsku?) a o trochu méně pak Italové ve vedlejším kupéčku, o kterých věděl dlouho do noci celý vagón. To nám ale zase tak nevadilo. Ondra vzal prozíravě několik plechovek géčka.

O zábavu tak bylo postaráno. V noci občas pršelo, což bylo na dlouhou dobu poslední špatné počasí, které jsme zažili. Někde u Brna už Ondra zařezával a já čučel z okna s takovým tím pocitem, že se po dlouhé době čekání konečně řítíme někam a vlastně ani pořádně nevíme kam… Nepočítám několik přečtených cestopisů a průvodců. Realita vždy překvapí.

Již za svítání jsme překročili česko-slovenské hranice a přes Bratislavu frčeli do Budapešti, kam jsme dorazili kolem osmé ranní. Vlak do Bělehradu nám jel za pět hodin, tak ´sme neváhali, dali zavazadla do úschovny a šli si prohlédnout Budapešť. Šli jsme od nádraží Keleti po ulici Rákocziho k Dunaji, po známém a krásném mostu Széchenyi na hrad, Rybářovu baštu a zpět na nádraží kolem katedrály sv. Štefana. Centrum Budapešti se nám velmi líbilo. Před odjezdem vlaku na Bělehrad jsme měli (po návratu na nádraží) ještě asi hodinu, tak jsme si šli sednout do čekárny. Po této zkušenosti již nic nemám proti Hlavnímu nádraží v Praze. V čekárně totiž lezli po podlaze šváby, mezi čekajícími poletovali holuby a nad hlavou jsme měli pěkně posr. síť (asi právě proti těmto holubům). Aby toho nebylo málo, mezi tím vším a desítkami cestujících chodil neurotický dědek v uniformě – Ondru nenechal spát, plašil holuby a z chutí šlapal na šváby. (Snad jediné pěkné bylo v čekárně to, že tam ve stánku prodávali plechovky Budvaru. 🙂 Před odjezdem vlaku jsme koupili nějaké to pití, bylo děsné vedro. Překvapilo nás (a pobavilo) hlášení o vlacích na nádraží. Bylo jen v maďarštině, jediné co bylo rozumět bylo „IC“ a „EC.“ Ale jaké, odkud a kam,…? Nutno v tomto směru pochválit ČD, které hlásí každý mezinárodní vlak ve více jazycích. Ve vlaku si k nám do kupé sedl nějaký bezdomovec, naštěstí jen na chvíli, smrad by se dal v tu chvíli krájet. Asi si všiml, jak se začínáme pomalu dusit – zasmál se a odešel. To jsme si vyzkoušeli, jak na nás budou po několika dnech v horách nahlížet kolemjdoucí :). Cesta do Bělehradu byla nudná, všude samá rovina, nic pro nás. Chvíli jsme koukali z okna, pak chvíli podřimovali, chvíli hráli prší (´sem prohrál co se dalo)… Nudááááááá. Vlak navíc nabíral zpoždění. Zajímavý byl snad jen most v srbském Novém Sadu – před průjezdem vlaku spadnou závory, koleje vedou prostředkem vozovky, vlak přejede a auta zas´ mohou jet. Při příjezdu do Bělehradu nás překvapilo nemalé stanové město (slum) nedaleko kolejí. To že jsme v Bělěhradu, jsme typovali, nikde žádný nápis s názvem stanice, a když už nějaký nápis, tak v cyrilici. Ihned po zjištění, že jsme tam, kde jsme chtěli být, jsme šli ověřit odjezd našeho dalšího vlaku, směr Podgorica (Bar). U průvodčích jsme si zakoupili místa na lehátkách (jedno za 5 EUR) a šli se nastěhovat do kupéčka. Ještě, že tak. Do odjezdu vlaku zbývala asi hodina a postupně přicházeli a ulehali další a další lidi a byl u toho pěkný chaos. (Jak by řekla Iva: „Bylo to hustý.“) Nikomu se nás nakonec nepodařilo z naších lehátek vystrnadit. K chuti taky přišel poslední řízek. Vše cenné jsme ještě před spaním preventivně pořádně připevnili. Ty lůžka „bodly,“ druhou noc v sedě, to by bylo nic moc. Jen jsme pořádně nevěděli v kolik máme vstávat, nikdo (včetně průvodčích) nám nebyl schopen říci, v kolik budeme v Podgorici… Čas jsme si nakonec nějak spočítali sami. Ještě před spaním jsme museli průvodčímu předat naše jízdenky, na což jsem docela divně koukal.

Přijezd do Montenegra

Vstávali jsme v půl páté ranní. A hned první vykouknutí skrz okno vlaku stálo za to. Oproti nudné rovině mezi Maďarském a Srbskem to byla paráda – všude kolem hory. Železnice z Bělehradu do Baru, po které jsme jeli, překonává několik pohoří skrz spoustu tunelů a přes mnoho mostů – a údajně patří k nejhezčím v celé Evropě. Začal jsem se přiblble culit, jak´ kdybych byl zamilovaný, prostě nádherná krajina! Trochu jinak nás pobavilo, když jsme si chtěli dát v jídelním voze ke snídani čaj. Prošli jsme již odemknutými dveřmi do jídelňáku (na noc byly veškeré dveře omotané řetězy se zámky.) Jídelní vůz byl s našimi nesrovnatelný, hnusný, prázdný a vzpomínám-li dobře, i zahulený. Nabídnuto nám bylo pouze kafe a nebo bylo na výběr z asi 6ti druhů tvrdého alkoholu. Tak prd. Vrátili jsme se k našemu kupéčku, kde ostatní ještě zařezávali. Za chvíli nám vrátil srbský průvodčí jízdenky, pasy nám zkontrolovali černohorští policisté a pak přišel černohorský průvodčí. Ptal se odakle ´sme. Tak jsme mu odpověděli, že češi, načež nás začal plácat po ramenou a neustále, nadšeně a rozhodně ne potichu opakoval: „Češi, češi, češi,…!“ Netušíme doteďka, co mu udělalo takovou radost. Nám to však radost udělalo. Takové přivítání do Černé Hory? Co víc si přát!

Do Podgorici, do hlavního města Černé Hory, jsme dorazili až kolem šesté ráno. Vlaky na zmiňované trati mívají i několikahodinové zpoždění celkem běžně. Původně jsme měli přestoupit a vlakem pokračovat do Nikšiče (o jedné tekutině z Nikšiče bude ještě řeč :), ale na informacích jsme zjistili, že vlaky tam již nejezdí. Tak jsme přešli na autobusové nádraží, které je hned vedle vlakového. Okamžitě se nás ujal jeden taxikář. Po chvíli konečně pochopil, že jedeme ještě docela daleko a tak nám ukázal, kde si můžeme koupit lístky a zda ještě jinak nepotřebujeme pomoci. Zakoupili jsme si lístky, prošli jakýmsi turniketem, kde nám je zkontrolovali a nasedli jsme do autobusu. Mezi Podgoricou a Nikšičem jich pendluje neuvěřitelně mnoho. Cesta do Nikšiče trvala přibližně hodinu. Na nádraží jsme se konečně dočkali čaje (nic extra, děsně sladký) a čekali jsme na spoj do Žabljaku. Okolí nádraží vypadalo již jako úplně jiný svět než známe z ČR. Na autech (předních kapotách; mimo jiné starších škodovek 120) se zde prodávají pašované cigarety (v Černé Hoře mnohem levnější než u nás). Chtěl jsem si odskočit, tak jsem navštívil místní WC na nádraží. Bába, která seděla před vchodem po mě chtěla 30 centů – to by nevadilo, ale když jsem viděl, do jakého humusu bych měl vkročit, tak jsem rychle zmizel. Ani na malou bych se tam neodvážil. (Odpornější WC jsem ještě neviděl, bohužel jsem to nevyfotil:). No a tak jsem šel do protější restaurace, dal si za euro plechovku džusu a v rámci toho…:) A ještě mi rosvítili v chodbičce. Když jsem se pak vracel do čekárny, tak se mě nějaký místní chlap se smíchem zeptal – co WC? Po nějaké době čekání přijel taxi-bus (dodávka) jedoucí dále do Žabljaku. Nasoukali jsme se dovnitř s dalšimi lidmi a cestovali kolem dvou hodin po úzkých klikatících se silničkách až do městečka Žabljak (ve výšce 1456 mnm!), výchozího to místa do pohoří Durmitor.

Již za svítání jsme překročili česko-slovenské hranice a přes Bratislavu frčeli do Budapešti, kam jsme dorazili kolem osmé ranní. Vlak do Bělehradu nám jel za pět hodin, tak ´sme neváhali, dali zavazadla do úschovny a šli si prohlédnout Budapešť. Šli jsme od nádraží Keleti po ulici Rákocziho k Dunaji, po známém a krásném mostu Széchenyi na hrad, Rybářovu baštu a zpět na nádraží kolem katedrály sv. Štefana. Centrum Budapešti se nám velmi líbilo. Před odjezdem vlaku na Bělehrad jsme měli (po návratu na nádraží) ještě asi hodinu, tak jsme si šli sednout do čekárny. Po této zkušenosti již nic nemám proti Hlavnímu nádraží v Praze. V čekárně totiž lezli po podlaze šváby, mezi čekajícími poletovali holuby a nad hlavou jsme měli pěkně posr. síť (asi právě proti těmto holubům). Aby toho nebylo málo, mezi tím vším a desítkami cestujících chodil neurotický dědek v uniformě – Ondru nenechal spát, plašil holuby a z chutí šlapal na šváby. (Snad jediné pěkné bylo v čekárně to, že tam ve stánku prodávali plechovky Budvaru. 🙂 Před odjezdem vlaku jsme koupili nějaké to pití, bylo děsné vedro. Překvapilo nás (a pobavilo) hlášení o vlacích na nádraží. Bylo jen v maďarštině, jediné co bylo rozumět bylo „IC“ a „EC.“ Ale jaké, odkud a kam,…? Nutno v tomto směru pochválit ČD, které hlásí každý mezinárodní vlak ve více jazycích. Ve vlaku si k nám do kupé sedl nějaký bezdomovec, naštěstí jen na chvíli, smrad by se dal v tu chvíli krájet. Asi si všiml, jak se začínáme pomalu dusit – zasmál se a odešel. To jsme si vyzkoušeli, jak na nás budou po několika dnech v horách nahlížet kolemjdoucí :). Cesta do Bělehradu byla nudná, všude samá rovina, nic pro nás. Chvíli jsme koukali z okna, pak chvíli podřimovali, chvíli hráli prší (´sem prohrál co se dalo)… Nudááááááá. Vlak navíc nabíral zpoždění. Zajímavý byl snad jen most v srbském Novém Sadu – před průjezdem vlaku spadnou závory, koleje vedou prostředkem vozovky, vlak přejede a auta zas´ mohou jet. Při příjezdu do Bělehradu nás překvapilo nemalé stanové město (slum) nedaleko kolejí. To že jsme v Bělěhradu, jsme typovali, nikde žádný nápis s názvem stanice, a když už nějaký nápis, tak v cyrilici. Ihned po zjištění, že jsme tam, kde jsme chtěli být, jsme šli ověřit odjezd našeho dalšího vlaku, směr Podgorica (Bar). U průvodčích jsme si zakoupili místa na lehátkách (jedno za 5 EUR) a šli se nastěhovat do kupéčka. Ještě, že tak. Do odjezdu vlaku zbývala asi hodina a postupně přicházeli a ulehali další a další lidi a byl u toho pěkný chaos. (Jak by řekla Iva: „Bylo to hustý.“) Nikomu se nás nakonec nepodařilo z naších lehátek vystrnadit. K chuti taky přišel poslední řízek. Vše cenné jsme ještě před spaním preventivně pořádně připevnili. Ty lůžka „bodly,“ druhou noc v sedě, to by bylo nic moc. Jen jsme pořádně nevěděli v kolik máme vstávat, nikdo (včetně průvodčích) nám nebyl schopen říci, v kolik budeme v Podgorici… Čas jsme si nakonec nějak spočítali sami. Ještě před spaním jsme museli průvodčímu předat naše jízdenky, na což jsem docela divně koukal.

Durmitor, řeka Tara

Hned po příjezdu jsem se seznámil s Ivou (do té doby jsem se s ní neviděl), která na nás již čekala. Dokoupili jsme v místním pěkném supermarketu zásoby, Ondra s Ivou zakoupili mapu (mapa nic moc, ale o tom bude ještě psáno) a vydali jsme se k Černému jezeru. Poblíž něj (po cestě ze Žabljaku) je již několik kempů (turistů zde každoročně přibývá). Dále jsme prošli kolem tabule s fotkou Durmitoru a vše říkajícím nápisem: „Enjoy The Nature.“ U Černého jezera jsme posvačili, nafotili první fotky s pohořím, pokecali s dvěmi Češkami, které k nám na chvíli přišli a vyrazili jsme do kopců. Stoupali jsme k salaším Lokvice. Celou cestu až do Žabljaku jsme na naše bágly (ve vlaku, autobusu) jen tak nedůvěřivě koukali, ale teď jsme je měli na zádech, no a to bylo jiné kafe. K Lokvici jsme vyšli docela rychle. Okolí salaší bylo překrásné. Na místě jsme doplnili zásoby vody. V Durmitoru jsou prameny značeny výborně. Omrkli jsme a nafotili okolí a pokračovali výše, dále, ale rozhodně ne rychleji směrem k Ledové jeskyni. Po 35 hodinách ve vlaku, dalších 3 hodinách v autobusech – žádný med. Ale my nejsme žádný masňáci, anebo (záleži na pohledu) jsme trochu prdlý, takhle se „ničit“ při dovolené. Ledová jeskyně je zde ve výšce přibližně 2100 metrů. Měli jsme načteno několik cestopisů (za ně velké díky), takže jsme věděli, že nás čeká při sestupu dolů trocha adrenalinu. A taky že ano, dolů do jeskyně se jde pěkně z kopce, po zmrzlém sněhu, naštěstí tam jsou trošku vyšlapané schody. Batohy jsme nechali nahoře a pomalinku jsme sešli dolů. Sjet po zadnici až do kaluží kolem ledových krápníků se nám nikomu naštěstí nepodařilo. Uvnitř to vypadalo opravdu pěkně, spousta krápníků na stěnách i uprostřed a pěkná zima. Všichni tři jsme tam fotili zběsile jak Japonci v Práglu:). Cesta nahoru byla již snadnější. Nahoře před jeskyní nám již bylo jasné, že moc daleko tento den již nedojdeme, měli jsme toho dost. Sešli jsme trochu níže a při pokračování po značce jsme začali hledat místo na stan. To se ale začalo zdát jako něco nemožného. Vyhlásil jsem soutěž o müsli tyčinku tomu, kdo ten flek najde. No a kdo to vyhrál? Výjimečně já:). Ale že to dalo práce. Kolem nás byly sice louky (krásně rozkvetlé), ale rovný flek pro stan žádný. Ustlali jsme si pěkně na štěrku u zbytku sněhu. Iva je asi trošku větší odvážlivec než my s Ondrou a tak si připravila lóže pod širákem. K večeři jsme si dali těstoviny s rajskou omajdou. To by jste koukali, jak jsme se předháněli, kdo bude vařit (rozuměj – kdo bude mít alespoň o trochu lehčí krosnu). Netrvalo dlouho a spali jsme jak zabitý.

Další den ráno jsme se zabalili a vyrazili směr Bezimeni vrch a hlavně Bobotuv Kuk (nejvyšší hora pohoří, 2522 mnm). Nejdříve jsme šli mírně zvlněnou krajinou a ze všech stran se k nám tyčili stěny hor. Nechali jsme se vést značkou a začli jsme šplhat nejdříve přes sněhové pole a následně přes štěrkové (jinak než po čtyřech to pořádně nešlo přelézt). Stoupání bylo prudší a prudší. Následovaly skalnaté úseky. V jednom místě z kterého byl překrásný rozhled jsme si dali pauzu, další jsme dali chvilinku na to, jelikož jsme došli na místo, kde byl nádherný trávník, v té výšce docela překvápko. O nic horší, suprový, byl z tohoto místa výhled na Škrčko jezero, kam jsme měli v úmyslu dojít (z čehož nakonec sešlo, z časových důvodů). Po chvíli kochání se jsme pokračovali v stoupání a ejhle, během chvilinky jsme byli na Bezimenném vrchu. Odtud už byl vidět majestátný vrchol Bobotova Kuku.

Trošku jsme si zabručeli, že jsme nesli batohy až úplně nahoru. No nic, tak zpět dolů, až k rozcestí. Tedy podle mapy. Ve skutečnosti nebylo, nebo jsme ho nenašli. Zamířili jsme si to tedy směr Boboťák přes střídavě suť a sníh. Opět makačka. Jak jsme později pochopili, rozcestí bylo mnohem níže, tak jsme si alespoň zkrátili cestu. Na značku jsme narazili o kus dále. Následoval však terén tak rozeklaný a stoupání se zdálo natolik prudké (a nebezpečné), že jsme alespoň odložili bágly:) a zkusili pokračovat bez nich. Naštěstí tento divoký úsek nebyl moc dlouhý, pokračovala cesta nahoru dolu, jen občas s výhledy několikset metrů „pod sebe.“ Přibližně po půl hodině jsme dorazili na hlavní cestu vedoucí na Bobotuv Kuk. U odbočky na cestu, po které jsme přišli, nás překvapila přeškrtnutá značka. Bohužel nápis u tohoto byl špatně čitelný. Třeba tam bylo napsáno „jen pro totální cvoky:).“ Po „hlavní“ jsme vyšli až na vrchol. Překvapilo nás tam v jednom (ne zrovna náročném úseku) lano. Na vrcholu jsme si užili klidu jen opravdu chvilinku. Ani jsme si nestihli oddechnout a už se sem řítily davy turistů (Bosňáci ze Sarajeva). Nic pro nás. Snažili jsme se udělat alespoň vrcholové foto a Ondra trpělivě čekal, až se všichni ze Sarajeva zvěční ve vrcholové knize. Dočkal se. Pak jsme se ještě rychle dali společně vyfotit (ale než to někteří … pochopili, než odtáhli o kousek ty své zadnice). Rychle pryč! Jak kdybychom měli alergii na lidi. Každopádně ale pohledy z Kuku stály za to. Sestoupili jsme zpět k rozcestí a po zrušené značce šli k baťohům. Sejít nakonec onen kritický úsek bylo ještě těžší než ho vylézt. Při tomto návratu jsme se rozhodli, že si vezmeme baťohy, vrátíme se pod Bobotuv Kuk a budeme pokračovat dolů směr jezírko Zeleny Vir. Našťěstí se vše podařilo. Ještě jednou, níže, jsme pak potkali naše Bosňáky rozdělené na skupinky, které na sebe různě řvali. Sem si vzpomenul na Krkonoše a Tatry:). Klesání k Zelenemu Viru bylo dost dlouhé a prudké. U jezírka jsme si dali pauzu. Voda (jako všude tady) krásně čistá a taky pěkně studená. Umyl jsem si alespoň nohy, ale Iva do toho vlezla celá. Vzbudilo to obdiv a závist u některých lidí, co posedávali kolem jezírka. Za chvíli už tam plavali také… Od Zeleneho Viru jsme pokračovali opět chvíli do kopce, ale už to byl pohodový terén, proti tomu, co jsme zažili kolem Bezejmenného vrchu a Bobotova Kuku. Netrvalo to dlouho a začali jsme hledat místo pro táboření. V mapě byl zakreslen kousek od cesty někde před námi pramen, tak jsme k němu pokračovali. S výběrem místa nebyl problém. Louky, pramen u nosu, po straně od nás se tyčil pěkný hřeben. Nádherné místo. Nevýhodou byl hmyz lítající všude kolem nás (a to ´sme spáchali očistec!). Nenapadlo mě nic lepšího než použít repetent. Chyba! Vřele – nedoporučuji. Iva s Ondrou měli následně klid a já se mohl zbláznit. Ať jsem se pak převlíkal a dělal cokoliv jiného proti, mouchám jsem se líbil. Měli jsme je potom i ve „studentské“ (vzpomínka na VŠ) večeři – tuňákovi s rýží. Když se sešeřilo, daly naštěstí pokoj. Chvilku jsme ještě kecali, dali zdravotního loka (možná více) a šli spát.

Další den bylo v plánu navrátit se přes salaše Lokvice do Žabljaku a dostat se nad řeku Taru, někam k vyhlídce Čurovac. Že to ale bude tak komplikované, to jsme netušili. Ráno jsme se sbalili a již tradičně začali putování pořádným stoupáním. Po ránu dobré na vzbuzení :). Během chvíle jsme vystoupali do sedla a pak do Žabljaku jen klesání a klesání. (Zlaté lezení nahoru). Chvílemi kolem nás (zdůrazňuji slovo „nás“) létala hejna much. Šli jsme tak nějak rovně za nosem, tato cesta značená nebyla. Ale občas byl kousek vyšlapaný – od ovcí či koz, skrz jejich stádo jsme dole v údolí procházeli. U salaší k nám přišel místní pastevec a zeptal se: „Češi?“ Nevím jak to místní dělají, že nás vždy poznali. Možná sem jiní cizinci moc nejezdí…? Pak se trošku rozpovídal (srbochorvatštině lze porozumět, lze se domluvit) a nakonec nám nabídl sýr, což jsme nemohli odmítnout. Kilo za 5 euro. Kousek pod salašemi jsme si sedli a pustili se do něj. Byl to jakýsi tvarohový sýr, placka, trošku vlhká, měkká, bohužel taková nemastná neslaná. Po sváče jsme klesali dále již lesem, což bylo dobré, protože se přehnala krátká přeháňka (první kapky od odjezdu z ČR!) a na nás ani nekáplo. Došli jsme k Černému jezeru. Ondra s Ivou se domluvili, že do toho vlezou. No a přeci je v tom nenechám! Vlezl jsem tam poslední a byl z toho první, pěkně studená voda. Když jsme se pak na břehu převlékali, opět začalo pršet, ale ne moc. Po příchodu do Žabljaku jsme dokoupili zásoby (pečivo, voda, čoko). Skočili jsme také na poštu poslat pohledy (vybrat pěkný pohled bylo skoro nemožné!) a pak na pivko. Dostali jsme Nikšičko, což je ten nápoj z Nikšiče, který jsem zmiňoval dříve. Velmi nás toto pivko překvapilo, chválíme. Po prvním následovalo druhé a pak ještě třetí, protože začala bouřka, tak abychom nezmokli. Při popíjení jsme vymýšleli, jak se dostaneme ke kaňonu Tary. Každý průvodce měl trošku jinou mapu a radil něco jiného. Přestalo pršet a tak jsme se vydali na cestu. Po docela dlouhé době šmajdání nás míjelo auto a v něm Mišo, kterého Iva poznala, když v Žabljaku čekala několik dní na mě s Ondrou. Ten otočil auto a zastavil u nás. Samozřejmě, bloudili jsme, tak nám radil, kudy dále. Jsme se kus vrátili a opět se zeptali. Zase špatně, tak zase jinam. „No jasně, že´sme si toho nevšimli!“ A tak jsme pokračovali a po hodině chůze se nám to opět nezdálo. Začali jsme stopovat. Zastavil nějaký mladý chlápek, uprostřed silnice. Iva s mapou mu skoro vlezla dovnitř a snažila se z něj dostat potřebné informace. Mezitím přijelo další auto a jelikož nemělo kudy projet, čekalo za tím prvním. Ten chlápek však naznačoval, že jdeme opět! blbě. Odjel. Auto za ním popojelo a zastavilo, vylezl starší chlap, jestli nepotřebujeme pomoci. Na mapě nám ukazoval, že musíme úplně zpátky do Žabljaku a pak (kousek od hospody, kde jsme popíjeli) odbočit. (Toto jsme musel zmínit, umíte si představit, co by se stalo v ČR, kdyby někdo zastavil autem uprostřed, byť místní, silnice… Troubení, fakáče,…) – To už nám nebylo do srandy. Občas navíc kapalo. Šli jsem po úzké, asfaltované cestě nízkým lesem zpět. Zkoušeli jsme stopovat. A usmálo se na nás štěstí. Zastavil nám dědula s žigulem. V autě nahlas vyhrávala místní hudba, dědula kouřil. Ivu (naštěstí je to holka ukecaná, dokázala vysvětlit kam cestujeme, že jsme bloudili, odkud pocházíme…) jsme nechali sednout dopředu a s Ondrou a našimi maxi bágly na nás jsme seděli poněkud zalomení vzadu. Hlavu vedle reproduktorů… Jistě znáte reklamu na kitkat:). Děd nás hodil až na začátek Žabljaku, přestože sám cestoval jinam. Po chvilince jsme procházeli inkriminovanou odbočkou. Cedule zde nebyla, to snad ale nemůžeme v Černé Hoře ani chtít. Hned jsme začali opět stopovat. Začalo pršet více. Již jsem si připravoval plášťěnku a povedlo se nám zastavit starší manželé v audině. Chlap hned věděl kam chceme jet. Bylo to dost daleko (10 km?) a hlavně po cestě bylo několik křižovatek, takže bychom zde možná dále bloudili. Na místo jsme dojeli již za šera. Pořádně jsme jim poděkovali (při rozhovoru z nich vylezlo, že jeli původně jinam). Postavili jsme stan a tentokráte se k nám přistěhovala i Iva, venku bylo dost vlhko a mraky nenaznačovali nic dobrého. Ještě jsme se nadlábli, chvíli jsme koukali na spousty světlušek všude kolem létajících a šli jsme spát. Teda, ale Iva pěkně chrápala!

První naše ranní kroky mířili k vyhlídce na kaňon Tary (kousek od stanu). Bylo jasno, ale kaňon dole pod námi byl krásně zalitý mraky. Pomalu jsme se sbalili (čekali jsme až se mraky rozpustí), bágly schovali v lese a vyrazili směr vrcholek Čurovac (údajně nejhezčí vyhlídka na kaňon). Povedlo se, mraky se rozpustili a z nedalekého Čurovace pak byla krásná vyhlídka. Opět jsme fotili jako divý. Tento den nás čekala dle plánu ještě dlouhá cesta, doufali jsme, že uvidíme ještě most přes Taru a pak se dostaneme až k pohoři Prokletije, na druhé straně Černé Hory. Přestože Černá Hora není velký stát rozlohou, cestování některými částmi zabere dost času… Museli jsme se vrátit zpět k Žabljaku a odtud směr most na Tare a Mojkovac. Docela dlouho jsme šli po svých, ale pak se nám podařilo (ve třech s třemi baťohy jako kráva) stopnout mladý pár jedoucí v malinkém peugeotu 205. Sice jsme vzadu byli jak sardinky, ale jeli jsme. Až do Žabljaku, pohoda. Využili jsme toho, doplnili zásoby a hned pokračovali v putování směrem k mostu přes Taru. Zkoušeli jsme postupně stopovat, ale jelikož zde jezdilo málo aut a hlavně cizinci, dlouho se nedařilo. Pomalu jsme pokračovali a přemýšleli, že se poprvé rozdělíme. Nemuseli jsme. Zastavila nám dodávka se starším chlápkem a jeho syny. Dovezli nás kus a doporučili raft na Taře. Iva dostala dokonce kontakt! Hned jak jsme vylezli z dodávky a začali stopovat, zastavil nám náklaďák. Serpentiny dolu k mostu jsme tak absolvovali na korbě, což bylo opravdu výborné. Náklaďák pokračoval do Mojkovace, ale my trdla jsme chtěli vidět most. Pěkný, velký s parádním okolím. Jenže také před tímto místem cestopisy a průvodci varují. Bermudský trojúhelník.

Nejezdí zde skoro nic, to se nám brzy potvrdilo. Po obhlídnutí mostu jsme se v občerstvení zeptali, jestli pojede dále do Mojkovace nějaký autobus. Prý za chvíli. Jenže starší paní stojící přes silnici zde na autobus čekala již dvě hodiny… Po nějaké době čekání na autobus jsme to vzdali a začali stopovat. Poté jsme se dokonce rozdělili. Iva zkoušela štěstí zvlášť. Je to holka, za chvíli ji vzal náklaďák. – Po třech hodinách marného stopování (skoro nic zde nejezdilo) jsme z foťáků začali mazat fotky mostu:) a nadávat si, že jsme trdla, když nedáme na zkušenosti jiných v cestopisech. Naštěstí kolem sedmé večerní opravdu nějaký taxi-bus přijel, zjistili jsme, jede-li naším směrem a hurá dovnitř. Opět jsme měli štěstí, poslední dvě místa uvnitř dodávky plné Bulharů. Najednou jsme byli plní optimismu, celou cestu do Mojkovace jsme prokecali. Po cestě jsme projížděli částí kaňonu Tary, kde je největší rezervace borovice černé v Evropě. Moc pěkný a také vzácný strom. Do Mojkovace jsme dorazili až kolem deváté večerní. No nic, plán se operativně změní. Dnes spíme někde tady. Dali jsme si hned na autobusáku pivko, smskovali Ivě (je-li také v Mojkovaci, kde sedíme) a zeptali se na kemp, po Durmitoru a Taře to přeci jen chtělo sprchu. Černohorci nejen, že jsou velmi ochotní a hodní lidé, ale občas také ukecaný. Na vše mají odpověď. Šli jsme již i s Ivou, kam nám barman řekl. Na mostě (mnohem menším, ale taky přes Taru) nám Ondra málem propadl chodníkem (popraskané a prohnuté panely). Kemp jsme ale dle popisu nenašli. Tak jsme zatočili na louky (záplavová oblast) uprostřed města a zde jsme to zapíchli. Sprcha nebude. Následovalo vaření za měsíčního svitu. Překvapilo nás, že foukal dost teplý vítr – byli jsme o kilometr níže než den předem a hlavně úplně jinde než bylo původně v plánu.

A bylo tu další ráno. Ve stanu jsme měli návštěvu – saranče. Fuj. Po ranní hygieně v nedaleké Taře, vykydání všech zavazadel ven, sbalení stanu, (Co Ondrovi dalo práce – přesvědčit saranče, že venku bude lépe než ve sbaleném stanu. O několik dní se s hejnem much tak nebabral.) a zabalení se (no nevím, zda budem tak odvážní a ukážeme fotky toho bordelu:) jsme se vydali na autobusák. Ivča chtěla ušetřit a tak šla stopovat. Sraz byl v Plavu. První autobus našim směrem byl úplně plný. Tak jsme si sedli a objednali pivko. Než ho paní donesla, tak tu byl další autobus, do Andrijevice. Fofrem jsme vysvětlili ženské, co nám ho přinesla, že už musíme jít a pivko jsme si vzali sebou do autobusu. Cesta byla příjemná, autobus byl klimatizovaný – no a to pivko dobré. Přes Berane jsme dojeli do Andrijevice, městečka 20 kilometrů před Plavem. Když jsme však v Adrijevici vylezli z autobusu, tak to byla rána. Hrozné vedro. To ta klimatizace. Během chvíle přijel taxi-bus. Pokračovali jsme do Plavu. Seděli jsme vepředu, vedle řidiče. Jak takový taxi-bus vypadá? Dodávka Ford Transit (a podobné VW, Mercedesy,…), označení taxi většinou vevnitř za předním oknem, uvnitř zahulená (řidič této – vlastně jako většina místních – se divil, že si nebereme nabízené cigáro), na palubce se všude válejí drobné mince, na zpětném středovém zrcátku je zavěšený křížek na řetízku, řidič zpravidla nahlas klábosí s cestujícími. V této navíc dost smrděl benzín. V Plavu jsme byli za chvilku, Iva je ještě na cestě. Potřebovali jsme se nahlásit na policejní stanici. Počkali jsme na Ivu. Kde asi? Hned naproti, co nás vysadil. „Občerstvení“ se zahrádkou. A tak jsme čekali, něco si přečetli o Prokletije a Plavskom jazeru a střídavě se šli projít po Plavu. Iva za chvilku dorazila, jako vždy usměvavá. „V pohodě, fakt hustý.“ (Na otázku – jaká byla cesta?:) Dala si s námi pivko.

K němu samo sebou cigaretku. Ptala se servírky, jestli by nemohla dostat popelník. „Dole.“ Stručná a jasná odpověď na otázku, kam má odklepávat. Následovalo splnění povinnosti – nahlášení se u místní policie. Po cestě k policejní stanici (za benzínkou doprava, k jezeru) bylo krásně vidět Plavské jezero v pozadí s Durmitorem a vpravo s Visitorem. Na policejní stanici jsme byli rychle vyřízení – dnes už nám potvrzení nemůžou vystavit, že zítra. Nebo ať jedeme do Gusinje. Tam jsme i tak směřovali. Takže tradá směr Gusinje, opět taxi-busem. Gusinje bylo úplně něco jiného než to co jsme doposud viděli. Já osobně si připadal jak ve filmu Černý jestřáb sestřelen. Arabský svět (dle průvodce v Gusinje je 90% obyvatelstva muslimského vyznání). Nejdříve jsme zamířili na policejní stanici. Byli mnohem ochotnější než ti v Plavu. Na canc papíru si zapsali naše jména, rodná čísla a datum, do kdy se chceme z Prokletije vrátit. Vyptávali se také, kam konkrétně jdeme a vůbec byli velmi ukecaní. Dokonce nám jeden z nich ukazoval na mapě, kde má v horách chatu. Určitě stojí za to také poznamenat, jak vypadala jejich kancelář. Nejmodernější co v ní bylo, byla televize se satelitem, která se těšila jejich velkému zájmu. Jinak to byla hrůza. Špinavé stěny, starý otřískaný nábytek, špinavý koberec s velikou dírou, kousek od ní starý vysavač bez koleček, rozpadlé kanape. Na stole hromada papíru, na kterou přihodili i ten s našimi jmény. Těžko by nás hledali, kdyby se něco stalo. Vedle hromady ležel velký blok s červenými počmáranými deskami. Nic moc. Ale policisté v Černé Hoře mají úplně jiné postavení než u nás. Tady se lidé s policisty zdraví, když jedou policajti autem, lidé na ně mávají. Po návštěvě policejní stanice jsme šli na hlavní ulici, ve které bylo velmi živo, všude obchůdky, kavárny a spousta lidí. Vyfotili jsme si mešity, nakoupili zásoby do hor (opět voda a chléb, ovoce) a vyrazili směr dolina Grbaja. Také nás docela dlouho otravoval jeden (naštěstí jen jeden!) žebrající kluk. Nic nedostal. Jsme to ale šmejdi. Na okraji městečka na nás jedna ženská z okna volala zda jdeme do doliny Grbaja a že je to tímto směrem, a to jsme jí ani nestihli odpovědět, že ano. Ty naše veliké bágly prozradí vše. O pár desítek metrů kolem nás projížděl starší chlap na traktoru. Kousek před námi zastavil a zeptal se: „Grbaja?“ Než jsme mu stihli odpovědět, že ano, už jsme šplhali na vlek. Pohoda. Pěkně na seně. A ušetřena více jak hodina cesty. Bylo krásné sledovat, jak pomalu vjíždíme do překrásné doliny, to nešlo nefotit to! Traktor nás dovezl malý kousek od našeho cíle – chaty planinarskeho klubu z Bělehradu. Chvilku jsme bloudili, ale našli jsme ji. (Pozn.: Chata je doporučovaná ve všech průvodcích jako dobré výchozí místo do Karanfilu, což se nám potvrdilo. Klíče od chaty šli dříve půjčit v Gusinje od nějakého pána, ten ale, bohužel, asi 14 dní před našim přijezdem umřel. Každopádně se dá stanovat před chatou, jak jsme to udělali my. Pozor, chata je trošku zapadlá za nevelkým výcvikovým střediskem armády). Postavili jsme stan, Iva připravila celtu vedle nás. Došli jsme si pro vodu (pramen je odtud kousek), opět si uvařili něco dobrého a dali si navrch něco na vypálení červa. Pak ještě za šera mojí trpělivost, či spíše netrpělivost, zkoušeli desítky všude kolem létajících chroustů.

Prokletije – Karanfil

Následujícího rána jsme navázali na naší tradici z Durmitoru. Po chvíli chůze po rovině a kolem stáda krav (dále do zužující se doliny Grbaja) následovalo „ranní“ strmé, nekonečné stoupání. Nejdříve lesem, následně loukami a pak přes větší či menší kamenná pole. Ale šlo nám to dobře. Stan zůstal u chaty a většína věcí z baťohů také. Bágly vzali Ondra a Iva (no a kupodivu mi je nechtěli v průběhu celého dne půjčit – jistě chtěli, abych zde napsat, jak bejčili a já si chodil s foťákem a blízkal každou kravinu (a je jak nemůžou)…:))).

Došli jsme kolem krásné skalní věže k jakémusi ďolíku, kde je (dle průvodce) stále sníh. Napravo od něj byla vysoká hladká stěna, končící někde v mracích. Naproti nám, vysoko nad sněhovým polem bylo vidět sedlo (občas, mezi mraky). No a vlevo další stěna a pod ní v naší úrovní louky. Posvačili jsme (po tom výšlapu je vše tak dobré 🙂 a vydali se hore. Chvíli jsme šli přes sníh, pak jsme se ho snažili obcházet po okolních skalách, bylo to rychlejší. Totéž jsme dělali i nad sněhovým polem, protože po štěrku se nahoru stoupalo i po čtyřech velmi těžko. Bylo to pěkné stoupání. Fakt! Těsně před sedlem to již šlo o něco lépe. Výhled na druhou stranu ze sedla stál za to. Další část Prokletije, směrem ke Kosovu. Uprostřed výhledu byla v mracích vidět 2694 mnm vysoká albánská hora Maja Jezerce. To byl původně také náš cíl. Z časových důvodů nám bylo v tu chvíli již jasné, že tam nepolezeme . Navíc jsme slyšeli o partě Čechů pobývajících v Prokletije několik dní před námi, kteří to museli vzdát kvůli velkému množství sněhu kousek od cíle. To raději nelézt nikam, než zůstat kousek pod vrcholem. Výborný byl i pohled zpět. To co jsme lezli poslední desítky minut bylo nebylo vidět, bylo to hluboko pod námi. Ze sedla jsme pokračovali po druhé straně hřebenu, loukami. Ještě, že zde bylo značení. Šlo by tu velmi dobře zabloudit. A kdyby místy nebylo, tak bychom nevěřili, že máme jít právě tudy. Přes strmé louky jsme se dostali až do výšky 2460 mnm na vrchol Maja Bals. První z vrcholů Karafiátového pohoří v Prokletije. Samozřejmě jsme se zde museli zvěčnit ve vrcholové knize. Takže hledejte nápis: „Pušanje ubije!“ O Prokletije v porovnání s Durmitorem hovoří i to, že na Maja Bals bylo ve vrcholové knize cca 10 zápisů za rok, kdežto na Bobotovu Kuku v Durmitoru desítky zápisů denně. Z Maja Bals dále značka nepokračovala. Bylo to již blízko hranic s Albánií. My jsme ale pokračovali cik cak dále po hřebínku (Ty srázy na obě strany neměly chybu!) až na další dva vrcholi. Doufali jsme, že jsme na tom nejvyšším, co Karanfil nabízí, 2490 metrů vysokém vrcholu(stejné jméno jako hřeben – Karanfil). Z toho druhého to dál nešlo, pod námi byla několik set metrů hluboká propast.

Po müsli pauze (raději bychom si dali pivko, ale nebylo) jsme se vraceli zpět na Maja Bals a odtud přes sedlo dolů ke sněhovému poli. Po cestě zpět Ondrovi nedalo nevylézt na kousek od cesty se tyčící skálu. Nijak vysokou, ale mě by mohla:). Tak jsme ho, spolu s Ivou, jistili pohledem. Taky jsme mu nafotili sérii fotek pod pracovním názvem „hajlendr.“ Klesání zpět k sedlu a dolů k sněhovému poli nebylo rozhodně prima. Místy pěkně o ústa. Ale zvládli jsme to. U sněhového pole jsme odbočili, abychom nešli celou dobu zpět stejnou cestou. Přes mírné bloudění (značky zřejmě pod sněhem) jsme se vyhrabali ke skalnímu oknu (fotky mj. např. v časopise Outdoor 5/2005) a skrz něj na druhou stranu hřebenu. Opět přes rozkvetlé louky, pak přes 2 velká sněhová pole (Iva s Ondrou je sjeli jakoby na lyžích) jsme klesali zpět do doliny Grbaja. Nejhorší byl poslední úsek lesem. To už kolena moc „nebrzdili.“ Po tom převýšení ten den se není co divit. To byla úleva, když jsme přišli ke stanu a mohli si sednout, lehnout, dle libosti. No ale koho to sezení baví dlouho, že? 🙂 Po večeři jsme hráli prší. Jsem to zase pěkně projel. Pak ve stejné době jako den předtím, začali najednou všude kolem létat desítky chroustů. Tentokrát ale jejich útočení nenechalo chladným Ondráše. Dnes se smějeme, zda-li náhodou nevyvraždil celý místní endemit (Melolontha melolontha karanfilus:). Jako odměnu, za vítězství nad těmi hmyzáky, si pak dal celé balení sušených meruněk. To neměl dělat. Každý, kdo je má rád, ví co se pak dělo… (já bych doplnil, že nešlo ani tak o ty meruňky, ale o to že jsou sířené a správně by se před snězením měli oplachovat teplou vodou – Ondra) – Dobrou noc.

Další den jsme vyrazili z našeho nocležiště v překrásné dolině Grbaja do protějšího svahu než den první. A opět hned zostra. Tentokrát byl výstup nad les docela krátký. Hned nad lesem, který končil z ničeho nic nás ohromily rozsáhlé, rozkvetlé louky. Kousek od konce lesa jsme narazili na trosky zaniklé vesničky. Pozvolně jsme po loukách stoupali na nejvyšší vrchol v okolí. Přes dolinu Grbaja (vpravo a hluboko pod námi) bylo krásně vidět hřbet Karanfilu. Stále jsme nedokázali pochopit, jak může být každá strana nad dolinou Grbaja tak rozdílná. Opravdu moc krásné. Cestou jsme pak potkali stádo koz, nějak podezřele plachých. Možná na nás viděli, že již máme hlad.

A oběd to byl slavnostní. Na vrcholu Volušnice. (Chvilku jsme se tedy museli přemlouvat, že až tam:). Ondra ráno koupil v salaši nedaleko od stanu, jak jsme hned zjistili – vynikající sýr. Takže černohorský bílý chléb s výborným sýrem ze salaše a vodou přímo z pramene. Svačili jsme hned vedle zákopů (respektive výstižněji okopu ležícího střelce). Přes hřeben totiž vede hranice s Albánií… Po obědě, chvíli opalování (bylo krásně a vedro) a relaxování jsme po hřebenu pokračovali dále, již dolů. Značku jsme ztratili již dlouho předtím, takže jsme šli cestou necestou. Kolem vodopádu jsme si pak dali s chutí lesní jahůdky. A co jich bylo. No a už jsme to z luk mířili zpět do lesa, před kterým jsme potkali skupinku z Česka. (První a poslední lidi, kteří jsme potkali za ty 2 dny v horách.) Po stejné cestě lesem jako nahoru jsme došli zpět ke stanu. Sbalili jsme stan, celtu, bordel ze stanu, vzali si po delší době těžké krosny na záda a hurá zpět do muslimského Gusinje. Tak jsme šli asi hodinu pěšky. Chlápek s traktorem zrovna nejel. Ale jeli policajti v roveru. Projeli kolem nás. Zastavili těsně před námi. Jeden otevřel dveře a ptal se kam jdeme. Odpověděli jsme mu a už, že tam jedou, ať si nasedneme. Baťohy jsme hodily dozadu a sami jsme si sedli na druhou řadu sedaček. Pod nohami jsme měli jejich samopaly. Při jízdě se pak zvědavě vyptávali, kde jsme byli, odkud jsme, kam cestujeme… No a přitom nás odvezli až před policejní stanici v Gusinje. Ušetřili jsme tak zase dost času. Na policejní stanici jsme oznámili, že jsme zpět z Prokletije. Čekal jsem, že roztrhají papír sepsaný při naší předchozí návštěvě. Asi ho nemohli najít v té hromadě. Tak si vzali další papír a opět si na něj napsali údaje o nás. Jsem si na to vzpomněl několik dní na to a musel jsem se usmát, jestli nás třeba nezačali hledat:). Po návštěvě stanice jsme si chtěli dát nějakou místní specialitu. Prd. Restauraci jsme nenašli, zato kafe bychom si mohli dát v deseti podnicích. Skončili jsme tak v bufetu. Dal jsem si „pravý černohorský guláš,“ Ivča jakousi bagetu a Ondra telecí maso. Přirozeně jsme ochutnali všichni všechno. Skočili jsme pak ještě dokoupit zásoby a šli jsme stopovat na silnici do Plavu. Rozdělili jsme se opět na „polovinu“ nesoucí stan a „polovinu“ s celtou. Iva se chtěla ke kaňonu Mrtvice dostat stopem a my – když to půjde autobusem. Za chvíli nám s Ondrou zastavil chlápek v eskortu, nasoukali jsme se dovnitř a rozjeli se. Když jsme míjeli o kousek dál Ivu, ptal se, zda ta holka cestuje s námi. My že ano a už brzdil. Takto jsme popojeli do Plavu všichni najednou. Z Plavu jsme už ale Ondra a já valili taxi dodávkou, až do Barane, kam jsme přijeli již za šera. Dle jízdního řádu psaného v cyrilici jsme vyluštili, že našim směrem pojede naštěstí ještě nějaký autobus, za hodinu. To nám ostatně potvrdil jeden zvědavý dědula. S Ondrou jsme se domluvili, že by bodla láhev bílého. Výhodou Černohorců je, že si mohou koupit na co mají chuť skoro pořád. (I když jsem to moc nezkoumal, tak pořád bych netvrdil. Spíš je to typický jižní národ. Po ránu je každý unavený, přes poledne je horko takže fungují večer a v noci – Ondra) Kousínek od autobusového nádraží byla ulička s krámkem vedle krámku. Skočil jsem do prvního a ptal jsem se: „Do you speak english?“ „Nět.“ Já jsem pokračoval: „Sprechen sie deutsch?“ Ženská za pultem, na kterou jsem se zaměřil, jen zavrtěla hlavou a pohledem mi naznačila, ať se obrátím na její kolegyni. Ta srbsko-německy vykoktala, co si přeju. Já odpověděl, že bílé víno. „Wasser?“ Já: „Nein! Weisswein!“ Začala se rozhlížet kolem, její kolegyně také. Naštěstí se jim podařilo nějakou láhev najít (červeného měli spoustu). Z obchodu, s láhví v ruce, jsem odcházel, jako bych právě procestoval půlku světa. Takle si pokecat. 🙂 – Autobus opravdu přijel. Nalezli jsme dovnitř a vyrazili. Ve „velkých“ autobusech se v Montenegru neplatí při nastupování. Až po rozjezdu přijde druhý řidič a zkásne lidi co přistoupili. Jen jsme pevně doufali, že nám v Medzirijece (výchozí obci do kaňonu Mrtvice) zastaví. Venku již byla tma, takže jsme cestou klimbali. Profrčeli jsme Mojkovacem, který jsme již znali a po hlavní silnici pokračovali dál, směrem na Podgoricu a pobřeží. Když už jsme nějakou dobu vyhlíželi Medzirijece a u každého motorestu (dle průvodce) si v duchu říkali: „to už musíme být tady,“ autobus začal brzdit, jenže v místě, kde nebylo široko daleko nic. Když autobus odjel, tak nás napadlo, jestli si z nás neudělali srandu. Byla kolem půlnoci, tak se nám nikam jít hledat civilizaci nechtělo. Kousek od „zastávky“ byla vidět polní cesta, po které jsme se vydali. Po hlavní silnici totiž i takto pozdě v noci jezdily desítky aut. Ale nevypadalo to nijak vesele. Nikde kolem to nevypadalo na vhodné místo pro stan. Dokonce jsme začali zvažovat o stanování přímo na polňačce. Ještě jsme šli o kousek dále. Měli jsme štěstí, narazili jsme na louku, kde jsme s úlevou postavili stan. Poté nám nedalo neochutnat v Berane koupený ryzlink. Pohodááááááá.

Řeka Mrtvice, cesta zpět

Kaňon řeky Mrtvice

Ráno nás vzbudilo vedro. Spali jsme mnohem níže než noci předtím. Následoval tradiční proces vyházení všech věcí ze stanu, balení stanu, snídaně a zabalení. Při tom jsme najednou viděli na nedalekém mostu Ivu s nějakým típkem. Ondra za nimi vyběhl. Jak jsme se po chvíli od Ivy dozvěděli, spala asi dva kilometry dále k pobřeží, poblíž nějakého stánku s občerstvením. Ten chlápek jí šel ukázat cestu k Mrtvici v obci Medzirijece. Tak jsme opět všichni tři vyrazili na jednodenní ( 🙂 výlet kaňonem Mrtvice. V průvodcích se psalo o motelu u hlavní silnice, od kterého dolů je výchozí bod do kaňonu. Jenže motel již nějakou dobu není motelem a cedulku upozorňující na odbočku ke kaňonu by přehlédl i kolem jedoucí cyklista. Ale byla tam! Na Černou Horu úspěch! Sešli jsme kousek od hlavní silnice k informační desce, kde byly uvedeny základní informace o kaňonu.

Ondra zde zanechal vzkaz pro jednu kočku (lásku), která měla tímto místem procházet přibližně měsíc po nás(nutno poznamenat že ještě další vzkaz byl ve vrcholové knize na Bobotově Kuku. Vrcholovou knihu stihli za ten měsíc vyměnit a tento vzkaz, i když byl opatřen kamenem proti povětrnostním nepřízním a vzkazem ve třech jazycích ať ho případný náhodný nálezce nechá tam kde je, tak se stejně ztratil). Vyrazili jsme. Značení bylo nové, prima. Voda v Mrtvici má úžasnou barvu. Což jsme už po chvíli museli fotit. Chvílemi jsme šli po úzké pěšině, chvíli pro polní cestě. Kaňon se zužoval. Všude řvaly cikády. Za asi hodinu a půl cesty jsme viděli starý vodní „mlýnek“ nebo co to bylo, veliké sídlo nějakého chudáka naproti přes řeku, něco málo domorodců,… Najednou jsme však došli po značené cestě k vrátkům na dvůr u jednoho baráku. Přišlo nám to divné, cesta přes dvorek pokračovala dále, ale raději ´sme se začali vracet. Jen kousek, vyptali jsme se nedaleko pracujících chlápků, kam turistická značka pokračuje. Jeden z nich šel s námi, otevřel branku a ať pokračujem v klidu dál, že to má kvůli slepicích či co (jo jo, slepice za to mohly). Taky jsme si u něj doplnili zásoby vody. Nedlouho na to jsme došli na rozcestí.

U něj jsme se rozhodli pokračovat v cestě kaňonem dále (Upřímně řečeno – nechtělo se mi, ale dobře, že jim dvěma ano.) Doposud byl kaňon docela široký a o nejkrásnějších jeho místech, o kterých jsme četli v cestopisech a průvodcích, zatím ani památky, asi jsou ještě daleko. Taky jsme museli sejít kousínek od tohoto rozcestí k můstku přes řeku – fotit a fotit.

U rozcestí jsme se také naobědvali (co baťoch dal) a vyrazili na cca pětihodinovou túru směr obec Velje Duboko. Kaňon se postupně zužoval a zužoval. Vegetace kolem byla čím dál tím více hustší. Všude kolem skákali desítky kobylek. A na úzké cestě byly také pavučiny s hnusně velkými křižáky. Proto šla Iva první 🙂 . Místy bylo proklesťování se mezi křovím a větvemi otravné. Možná že i protože kaňonem musela projít nějaká vichříce či co, která zde zanechala desítky popadaných či vyvrácených stromů. Postup kaňonem dále byl dost pomalý. Měli jsme toho dost. Nejednou jsme se v takovýchto místech „zasekli“ baťohem, nebo se mi např. povedlo si při přelézání popadaných větví trošku rozseknout nohu. Navíc bylo pořádné vedro a rychle nám docházela voda. Fuška. Dobře se nám ale prošlo místem zvaným Danilov put. Cesta vystřílená kdysi dávno ve skále vojáky v čele s generálem Danilovem. Byla vystřílena v místech, kde by nešlo jakkoliv projít kolem řeky hluboce zařízlé ve skalách. Ještě výše proti proudu řeky Mrtvice přicházíme do míst, kde řeka chvíli teče a chvíli ne. Lépe řečeno chvíli teče na povrchu a místy v podzemí. To už se ale konečně blíží konec kaňonu, který se najednou docela rychle rozšiřuje. Měli jsme toho tak akorát. A já měl navíc chuť jak sviňa na pivo. Ale jak se hodně rychle ukázalo, obec Velje Duboko je malinká. Tak jsem si musel nechat chuť zajít. Na okraji vesnice jsme nechali baťohy a Ivu a s Ondrou jsme vyrazili do vsi, hledat pramen vody. Měli jsme štěstí. Narazili jsme na stařičkého pána, který hned jak nás uviděl, se začal usmívat a vyptávat odkud jsme, copak hledáme,… A jako Češi jsme to u něj (opět) „vyhráli.“ Nejenže nám ze svého domku donesl láhev plnou vody, ale doporučil nám nedalekou budovu bývalé školy, ať tam přenocujeme. Což byla vítaná změna. Tak jsme si přenesli baťohy a spolu s Ivou se uvelebili v jedné třídě budovy školy. Žádný luxus, škola nebyla již dlouho využívaná – dřevěná podlaha, profukující okna, kamna udělaná ze sudu (ty ´sme nepotřebovali), ale konečně střecha nad hlavou! K večeři byla bramborová kaše s kousky herkulesu. Mňamka. Pak udělal Ondra super silný Pu-Erh, až se mi zatočila hlava. Iva si spokojeně četla více jak týden staré české noviny, které jsme až sem tahali s sebou. Ondra usnul chvíli po večeři. Měl v plánu vstát ráno dříve (ostatně jako snad vždy) a vydat se kolem řeky Mrtvice k jejímu pramenu, několik kilometrů nad vsí, kde jsme nocovali. No a Iva a já jsme šli spát jen o něco déle. Byl to náročný den.

Druhý den ráno bylo vše jinak. Ráno jsme velmi ocenili, že jsme mohli spát ve škole. Vzbudil nás silný déšť. Ondra tak vzdal svůj plán udělat si výlet k pramenu Mrtvice. Polehávali jsme a spoléhali na to, že déšť brzy skončí. Naštěstí ano. Ještě než jsme vyšli, tak se Iva a Ondra vyřádili při focení brouka, který vylezl někde z dřevěné podlahy. Již od předchozího dne nám bylo ale jasné, že nás čeká už jen cesta k moři. Před odjezdem do Černé Hory naplánované pohoří Komovi nebo Skadarské jezero hold nestihneme. A k moři musíme, za odměnu! Sbaleno jsme měli co-by-dup. Jít zpět k hlavní silnici kaňonem se nám nechtělo, tak jsme šli po cestě nad kaňonem. Nám na cestu krásně svítilo slunce, zatímco kaňon vpravo od nás byl ještě zalitý mlhou. Kolem poledne jsme po cestě přicházeli ke skupině dělníků. Zrovna jedli. Když jsme procházeli kolem nich, zastavili nás. Během chvíle jsme byli obklopeni ze všech stran. Strach jsme neměli, všichni se usmívali. Začali nám naznačovat ať si sundáme bágly. Vyptávali se odkuď jsme a kam jdeme. A že prý bez piva neprojdeme. Tak nám bylo jasné, že se zde zdržíme, rádi. Během chvilinky jsme každý dostali do ruky lahváče a do druhé chleba a maso. Když ale přišla ženská s dalším tácem jídla a já jí oponoval, že mám plné ruce: „Pivo dole!“ Nedalo se odmítnout. Jehněčí maso, pršut, několik druhů sýru, okurky,… Jak jsme se postupně dozvěděli, dělnící zrovna slavili dokončení rekonstrukce cesty. Nebyli tu jen dělnící, ale i několik lidí v sáčku (a zapadlá A8 v bahně) a také nějaký novinář. Ten po nás chtěl jména a města, odkuď jsme, že to prý druhý den bude v novinách! (Asi jako zahraniční hosté při dokončení stavby… :). Při rozhovoru s dělníky se hlavně ze mě snažil páčit rozumy asi šestiletý klučina. Byl děsně zvědavý. Ondráš a Iva se velmi dobře bavili, když jsem klečel a snažil se tomu klukovi alespoň něco rozumět. A on pořád, jestli doma máme psa, ovci, krávu… A já že psa máme, říkal jsem jak se jmenuje. Ale že nemáme doma ovce, nebo krávy, to nedokázal pochopit. No a když se zeptal, zda mám doma medvěda, tak to jsem ho nedokázal pochopit já :). Byl čas jít, byli jsme pěkně nadláblí, vykecaní a měli jsme před sebou ještě velký kus cesty k moři. Pořádně jsme se rozloučili. Dost nás mrzelo, že nemáme co nabídnout (něco českého), protože to, jak nás pohostili, bylo fantastické. Moc pěkný zážitek.

Po cestě jsme šli k hlavní silnici na Podgoricu ještě několik hodin. Pořád jsme si povídali o tom krásném zážitku. A já přemýšlel, nepořídím-li si domů medvěda. U hlavní silnice následovalo tradiční rozdělení. Iva chtěla stopovat, já s Ondrou jsme upřednostňovali taxi-busy. Nejdříve jsme se také snažili stopovat. Po cestě jezdilo spousta aut, ale většina byla dle espézetek z ciziny. Po chvíli nám zastavil taxi-bus. Řidič nejdříve, že chce 5 Euro za každého, tak jsme mu hned řekli že ne a rázem slevil na polovinu. A už jsme frčeli. Minuli jsme místo, kde jsme na den předtím stanovali. Cesta pokračovala občas tunelem, občas přes most, kolem řeky Morači. Pěkné. V Podgorici jsme byli asi za hodinu. Na autobusovém nádraží jsme se dozvěděli, že ten den už nic do Baru nejede, divné. Šli jsme tak na vlakové nádraží, kde už čekal vlak. Podobný našemu panťáku. Cesta netrvala dlouho a vedla krásnou krajinou. Kolem Podgorice se rozkládají rozsáhlé vinice. Poté jsme projížděli kolem Skadarského jezera, skrz cca 9km dlouhý tunel a už jsme byli na pobřeží. Vlakem se takto jezdí spousta lidí z hlavního města vykoupat do moře. Kdyby toto šlo u nás. Hoďku k moři a hoďku zpátky…

A je tu Bar! Ten jsme si vybrali kvůli tomu, že odsud můžeme jet až domů vlakem. Měli jsme na koupání v moři jen jeden celý den. Jistě by bylo lepší koupání kolem sv. Štefana, Budvy či Cetinje, ale na to prostě nebyl čas. Po vystoupení z vlaku jsme se začali ptát lidí po cestě, nevědí-li, kde ja v Baru kemp. Každý odpovídal úplně jinak. V mapě byl zakreslen jeden, asi 15 km od města, což se nám nechtělo jít. Na autobusovém nádraží se nám začal vnucovat taxikář, že nás odveze do nějakého kempu. Jeho nabídka ale byla nekřesťansky drahá, tak jsme odmítli. Pokračovali jsme dále do centra a hledali informace. Na pláži u přístavu jsme je našli. Prý musíme jít ještě několik kilometrů po pláži na sever a tam to uvidíme. No supr. Těšili jsme se, až konečně odložíme ty těžké baťohy (na které na nás nechápajíc koukali snad všichni kolemjdoucí). Místo, které popsala Ondrovi pracovnice IC jsme přeci jen po nějaké době našli, ale jaké bylo naše zděšení! Hnus! Bylo to přibližně 100 metrů od moře, přímo u promenády se spoustou stánků. Problém byl v tom, že to byl kemp živelný, neoplocený, uprostřed skládky a u hajzlíků. Hrozný smrad. A jak jsme tím procházeli, i ti lidé zde působili spíše jak´ bezdomovci… Tak tohle nééééé! Nebylo třeba ani promluvit a šli jsme s Ondrou odsud pryč. Přešli jsme silnici a hledali v přilehlé čtvrti pokoj. Chvilku jsme se tak potulovali. U cedulek „sobe“ byl většinou uveden telefon a to by ten telefonát vyšel dráže než pak pokoj. Došli jsme k baráku před kterým seděli čtyři babči. Zeptali jsme se, nevědí-li, nenabízí-li zde někdo pokoj. Nejdříve všechny, že ne. Pak se jedna otočila a ať chvilku počkáme. Něco ještě řekla ostatním a už ať jdeme za ní. Po cestě nám říkala, že hlídá dům jejím příbuzným, kteří jeli na dovolenou k Bělehradu. Domluvili jsme si 2 noci, 5 Euro za noc, krásná cena. Jen jsme jí nedokázali vysvětlit, že jsme celkem 3, ale že nevíme, bude-li Iva spát s námi, že by to kdyžtak doplatila zvlášť. S tím nám pomohl ale chlápek vedle z pokoje, který uměl dobře anglicky. (Zase jiný příbuzný té ženy, který přijel s rodinou naopak z Bělehradu na dovolenou k moři.) Taky nám překazil naše těšení na sprchu, že tu teče voda většinou jen v noci, že se tento problém s nedostatkem vody opakuje již více let. Smskami jsme se dohodli s Ivou, která konečně dojela do Baru, že za ní dojdeme na pláž a skočíme někam na večeři. Již pěkně na lehko, jen v tričku a kraťasech, konečně bez baťohů, jsme vyrazili k pláži. Po chvíli jsme se s Ivou sešli a začali jsme hledat restauraci. Netrvalo dlouho a už jsme v jedné, na promenádě u pláže, seděli. Obvyklá černohorská nabídka: pleskavica, vješavica, čivapi, guláš, saláty. Žádná velká nabídka. Přišlo mi to všechno stejné, akorát to mleté maso mělo na talíři jiný tvar. K tomu pivko, bodlo. Ale neměli naše oblíbené Nikšičko.

Po véče šla Iva spát, platit za pokoj se jí nechtělo, tak šla přenocovat do nedalekého lesíka. (Další den nám pak vyprávěla, jak tam svojí přítomností vyrušovala páry při … :-). My dva jsme však na spaní neměli ani pomyšlení a pokračovali jsme v hospůdce vedle (promítali pohádku pro děti, tam jsme nemohli chybět), pak v další se živou hudbou,… Skončili jsme po druhé v noci, a to ještě Ondra (to prostě musím prásknout!) v naší zapadlé čtvrti koupil plechovky piva. No prostě mají otevřeno pořád! 🙂

Jak nám bylo následující den není třeba rozebírat. Ráno nás vzbudila silná bouřka, vzpomněl jsem si na Ivu, jak se někde choulí ke stromu. Převalil jsem se na druhý bok a spal dál… Úkol na tento den byl jediný – dojít na nádraží a zakoupit na další den místenky. Vlaky z Baru do Bělehradu totiž bývají plné. Nedá se říci, že jsme šli, spíše jsme se plížili přes celé město na nádraží. Také nelze řicí, že jsme vyrazili ráno, spíše před ještě dopoledne. Ale už bylo krásně, vedro. Po cestě, v centru města, futuristické budově alá ufo (nelíbila se nám nikomu, prý „moderní“ Bar) jsme si koupili něco k jídlu a hlavně k pití – jogurtové nápoje. Tak nám bylo ještě hůř. V jedné ruce jsem pak táhl ledový čaj a přemýšlel, kam ho vyhodím. Po chvíli nás zastavili dvě děcka a na mě, zda bych jim dal napít. Dal jsem jim celou láhev, byl jsem rád, že jsem se jí zbavil. No a na druhou stranu, když jsem viděl ty děcka, po nich už bych se z té láhve nenapil… Za chvíli jsme byli na nádraží. Vystáli jsme frontu a Ondra se směle jal vysvětlování, že chceme místenky na zítřek na vlak v… Ženská za okýnkem ale pořád kroutila hlavou a krčila rameny. Co chce? Nejdříve jsme nechápali, ale když na nás otočila monitor a vykoukla na nás velká nula, došlo nám to. Shit.

No co, při nejhořšim budeme sedět v uličce. Prošli jsme centrem zpět na pláž, kde jsme se vyplacatili mezi stovky lidí a šli blbnout do vody, již i s Ivou. Po asi dvou hodinách jsem je zahnal o kouskek dál, z přímého slunce pod krásné borovice lemující pláž. Jinak bych se uškvařil. Občas jsme si odskočili na promenádu koupit nějakou tu dobrotu (pizzu, malinké obalované rybičky namísto chipsů, nebo hambáč z burgerové samoobsluhy – dej si do něj na co máš chuť,…). Ale koupit něco pěkného domů byl nadlidský úkol. Všude samí kýč. Hnus. Šeredné pohledy, sádrové škeble, plastové kraviny pro děcka, cigarety. No nic, suvenýry nebudou. V podvečer jsme šli do centra Baru, když už jsme u toho moře, že si dáme nějakou rybí specialitu. Jaké bylo naše překvapení, že v tomto městě žádná rybí restaurace není. A to jsme se ptali mnoha lidí. Tak jsme chvíli bloudili a zapadli pak do pěkně vypadající restaurace. Ovšem jídelní lístek byl opět velmi stručný – pleskavica, vješavica, různé klobásy, čivapi, koleno a jakýsi guláš. Jinam už se ale nechtělo, tak jsme se najedli tady. Jídlo dobré. Popřát dobrou chuť nám přišel sám šéf tohoto podniku, že prý Česko zná, jak jsme spokojení atd. Obcházel takto postupně všechny hosty. Prima. Příjemně najedení jsme se vraceli zpět na pláž, čekal nás poslední večer v Montenegru. Ivě se již nikam nechtělo, šla do svého lesíka. A my jsme s Ondrou šli na pláž, tentokráte degustovat černohorské bílé víno Krstač.

Cesta zpět

A je to tu, bohužel. Ráno jsme vstali mnohem dříve než den předtím a šli koupit něco dobrého na cestu zpět. Jelikož sbírám láhve od piva, tři jsem si dal do košíku. Chlápek u pokladny se ze mě (asi, nerozuměl jsem mu) snažil dostat, jestli ty vratné láhve donesu zpět. Tak jsem mu začal vysvětlovat, že je sbírám, že si je odvážím do České republiky. A on, že to je pěkné, že mi je nebude účtovat. A už jsme šli na nádraží, Iva nás šla vyprovodit. Asi se šla přesvědčit, že opravdu jedeme pryč 🙂 . Ve vlaku jsme byli dlouho předem a doufali jsme, že na námi obsazená místa nemá nikdo místenku. Povedlo se. Vlak ale nakonec ani nebyl tak narvaný, jak jsme si po příhodě z předcházejícího dne mysleli. Vyjeli jsme v deset dopoledne. Bez přestupů jsme jeli až do Bělehradu. Nejdříve jsem si říkal, že budu počítat tunely, ale naštěstí jsem to nedělal, je jich několik desítek. Do tolika počítat neumím. 🙂 Cesta zpět už nebyla tak veselá jak cesta tam. Ubíhala velmi pomalu. Chvíli jsme kecali, chvíli hráli piškvorky (zase jsem to projel), ale většinou pochrupovali. V podvečer jsme byli v Bělehradu. Měli jsme několik hodin času a tak jsme se šli podívat směrem k centru. Všude bylo už ale zavřeno a ani nás nic jinak nezaujalo, tak jsme šli zpět. V nádražní restauraci jsme si zjistili, je-li možné platit v eurech a dali jsme za poslední drobné pivko. Z Bělehradu jsme jeli nočním vlakem do Budapešti. Lůžka nám nabídli dost draze, tak jsme si řekli, že se vyspíme v kupéčku. Jenže vlak měl jen tři vagóny a byl úplně narvaný! Jsme si ale naštěstí sedli. Spaní to bylo nic moc. Do Budapešti jsme dorazili brzy ráno, ale EC do Čech nám jelo za chvilku. To byl vlak na úrovni. Někdy po cestě zpět jsme se s Ondrou bavili, jak asi dlouho nám vydrží taková ta pohodová nálada, kterou jsme se v Černé Hoře nakazili. A mě vydržela jen na hranice mezi Maďarskem a Slovenskem. Slovenský průvodčí chtěl doplatit nemalý příplatek za (jak jsem to pak nazval) vyhlídkovou jízdu po jižním Slovensku. Vlak jel totiž mezi Budapeští a Bratislavou úplně jinudy než po cestě tam. Slovensko jsme (za ty prachy! 🙂 profrčeli za chvilinku. A hurá, zpět doma. No doma, z Břeclavi se to EC šinulo přes Brno a Vysočinu do Kolína, kde jsme se rozloučili ještě pěkných pár hodin! Ondra EC pokračoval do Prahy a já přestoupil a jel rychlíkem do Hradce Králové.

Suma sumárum

Z Černé Hory jsme měli vynikající dojem. Na čem se určitě shodneme, že Prokletije je něco neopakovatelného. Překrásné pohoří. Durmitor byl také velmi pěkný. Za shlédnutí jistě stojí i kaňon Mrtvice a kaňon Tary by byl asi lepší z raftu, než z vyhlídky Čurovac, odkud ale nebyl také špatný. V průvodcích doporučují obzvláště pro Černou Horu auto. Ani si to nemyslím, právě díky stopování a ježdění místní dopravou (především taxi-busy) jsme poznali spoustu místních lidí. A Černohorci jsou úžasní lidé. Vřelí, ochotní, upřímní, veselí. Údajně se o nich říká, že umějí jen bojovat a modlit se. Blbost. Nečekejte také, že tam uvidíte někoho stresovat. Prostě pohoda, klid. Nakonec jsme si nenechali zkazit dojem z Montenegra ani u moře, z čehož jsme měli trochu obavy. Nestihli jsem sice zdaleka vše co jsme měli v plánu, ale ani nám to nějak nevadilo. To co jsme zažili, stálo opravdu za to!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .