0
0

Toužíte navštívit Seychely? Paní Zuzce Hainalové se to poštěstilo! Toto je druhý díl jejího cestopisného vyprávění o těchto ostrovech. První díl – Náš velký sechelský výlet.

Anai

Nejkrásnější strov La Digue

Pokud byste měli na Seychelské ostrovy jen jeden jediný týden, doporučuju ho strávit právě tady: v pohodové atmosféře maličkého ostrova u nejfotografovanějších pláží světa. Slyšeli jsme, že zde existuje pouze 6 aut a že místo taxíků turisty do hotelů rozváží volské potahy. Těšila jsem se zbytečně – hned v přístavišti jsme zjistili, že lavina civilizace je rychlejší než turistické informace – do hotelu nás vezl hybrid malého autobusu a žebřiňáku. Pár potahů jsme později v přístavu viděli, ale jedná se spíš o atrakci, nikoliv běžný dopravní prostředek. V osobitém hotelu stylizovaném do podoby staré zaoceánské lodi nás ubytují v jednom z maličkých bungalovů v kopci s krásným výhledem na moře.

Bazén u hotelu je vysunut na skálu nad mořem, okolo kraby obsypaná skaliska, o které se tříští bouřící vlny, romantika, stejně jako maličká hotelová pláž pod ním. Sotva složíme kufry, vyrážíme cestou zpět do centra života na La Digue – malého městečka u přístavu, které na rozdíl od praslinských osad sympaticky oplývá pohodovou atmosférou téměř jihoevropského letoviska s hotely, krámky, restauracemi, školou, kostelem, fotbalových hřištěm, několika domy v koloniálním stylu a dvěma galeriemi s místním uměním. Malebný hřbitůvek trošku překvapivě lemuje příjezdovou silnici a další – se zašlými náhrobky původních osadníků – najdeme na druhé straně ostrova. Vyhledáme půjčovnu kol, protože už se nemůžeme dočkat, až se zařadíme mezi ostatní cyklisty – turisty i domorodce.

Zařízení pokoje pamatuje lepší časy, a tak si užíváme dost šílenou noc s rachtající klimoškou, naštěstí je přítel kutil a druhá noc už se dá přežít bez ucpávek. V hotelu máme polopenzi. Trošku užší nabídku malého hotelu vyváží útulná restaurace na terase vedle bazénu s živou hudbou, která amatérsky vyhrává prastaré evropské hity, v jedné poznáváme dokonce jednu českou lidovku, kterou zřejmě složil autor Cikánky či Škoda lásky. Během dne zní hotelem, stejně jako všemi restauracemi, které jsme potkali, speciální nakažlivá muzika evidentně domorodé provenience, něco mezi popíkem, rockem a africkými rytmy – zatoužíme po CD, v hotelu nám napíšou název, ale to sháníme marně. Písničky stahujeme až po usilovném pátrání po návratu na internetu. Kreolský večer při večeři (máme polopenzi) nám připomněl původní obyvatele těchto ostrovů: chci se nutně naučit vrtět zadkem jako „netopýří matka“, která kromě provozu stánku s ovocem a klece s netopýry tancuje po hotelech se skupinkou stejně korpulentních tanečnic zajímavé folklorní tanečky v kostýmech ze začátku 18. století.

Nadšeně se natřásám a snažím se napodobit veselé černošky asi tak svého věku, zatímco přítel s kamerou se schovává za sloupy, aby unikl nedobrovolnému zatažení na parket. Každý den usedáme na kolo a objíždíme ostrov a jeho atrakce: Hodně mě zajímalo želví porno v obrovské oboře s desítkami obřích krunýřů, která sousedí s filmovým obydlím Emanuely ze stejnojmenného filmu 70. let. Fascinují nás hejna netopýrů létajících poměrně vysoko nad palmami ještě před západem slunce.

Skály nemají ostré výčnělky jako na Praslinu či Mahé, jako by je moře, tady zase o něco modřejší, než kdekoliv jinde, vysoustruhovalo do podoby vlnek a oblinek. Z některých pláží lze šnorchlovat hned od břehu – všude se prohánějí rybičky všech tvarů a barev……jiné pláže burácejí obřími vlnami……v nichž je nebezpečno se koupat, na některých dokonce cedule upozorňují na podvodní víry. Objevujeme stylovou restauraci u nejkrásnější pláže ostrova, kde to přes den občas „žije“, když přijede výletní bus s německými turisty. Ztrácíme se v džungli, plné palem, lián a mých pokojových rostlinek, které tady bují tak zdravě a zeleně, že až závidím.

Při hledání dalších úchvatných pláží musím přežít útoky neviditelných komárů, na které nezabírá sebedůkladnější postřik evropské ani tuzemské výroby. Jeden den zvolím ohoz a la muslimka, zčásti také proto, že už se cítím až příliš opálená a je mi úplně jedno, jak vypadám, i když se zmažu v pralesním rašeliništi.

Kromě pavouků jsou nejrozšířenějšími zástupci fauny krabi všech barev, tvarů a velikostí – ti mně tolik nevadí, i když do postele bych si je asi nevzala. Jsme svědky drastického rybolovu – asi hodinu přemýšlím, zda nepřestanu jíst oblíbené ryby. Narážíme na stonožku velikosti středního hada.

Potkáváme toulavé psy – zde na rozdíl od Kuby dobře živené, kteří se snaží zřejmě evidentně zadat nějakému turistovi. Třeba se rozesadí okolo ručníku, na kterém ležíte, nebo jdou s Vámi na procházku, a když nereagujete, zase zmizí. Sbírám a fotografuju mušle, modré a červené korály a další mořské klenoty, které si nesmím odvést (stejně přísný zákaz jako v Egyptě). Troufla jsem si propašovat jen několik maličkých, které jsem prostrčila otvorem plechovky od coly. Pro příbuzné a ty, co to potřebují, vezu kamínky z ostrova Félicité.

Lodní výlet z tohoto ostrova jsem celý prošnorchlovala a odnesla si z něj zánět zvukovodu, nicméně zážitky z nesmírně harmonicky působícího podmořského světa mám na celý život. Nejkrásnější byly hrátky s velikou karetou u břehu.

Přítel je trošku pokousán a zlobí se. Nechápu: takový kousanec je přece unikátní!

Hlavní ostrov Mahé

Po 5 dnech na La Dique se opět přesouváme, tentokrát už naposled, na největší centrální ostrov. Po hodině cesty trajektem čekáme v přístavišti na přistavení rezervovaného auta. Přestože je přítel zkušený řidič, z jízdy vlevo je hodně nervózní a společnými silami (mým úkolem je kontrolovat, zda naše auto jede v tom správném pruhu) se vydáváme šnečím tempem napříč ostrovem do hotelu.

Trošku se bojím, působí totiž, že drží volant poprvé v ruce a občas jedním kolem sjíždí do pangejtu (místní silnice postrádají krajnice). Druhý den jezdí téměř dokonale a poslední den se s ním bojím na serpentinách z opačného důvodu: jezdí skoro jako domorodec a má problém dodržet povolenou nejvyšší rychlost 60 km/h. Na hotel jsme byli velmi zvědaví, neboť fungoval v době našeho ubytování teprve necelé 3 týdny. Vítá nás, stejně jako v předešlých dvou hotelech, manažerka ovocným welcome drinkem – ale je jiná, stejně jako ostatní personál, nejen fyzicky. Co se stalo s těmi zemitými Kreoly? Prostě jenom to, že to žádní Kreolové nejsou: později si potvrzujeme domněnku, že veškerý odborný personál je importován z Indie, snad proto působí všichni tak nějak nadpozemsky, příliš dokonale a profesionálně, až neosobně: kdyby mi někdo řekl, že jde o roboty, věřila bych tomu. Také velkorysé prostory hotelu, zvláštně členěné hotelové haly a několika restaurací vsazených mezi obrovskými prázdnými bazény očividně patří do jiného století – připomínající sci-fi film.

Nádherný pokoj s obrovskou koupelnou a ještě větší a luxusnější terasou než na Praslinu ovšem jako by postrádá charisma. Možná už jsme na kouzelných Seychelách přece jen příliš dlouho, možná jsme zpovykaní, netuším, také počasí nám tady přeje nejméně (na La Digue týden nepršelo vůbec) a stýská se nám po předešlém ostrově, který nám doslova přirostl k srdci, přestože ubytování bylo velmi skromné.

Stravování

Vděčně ovšem přijímáme nejen luxusní ubytování, ale zejména stravování, které je tady v Euphelii nesrovnatelně gurmánštější než v předešlých hotelech, kde jsem ráno postrádala kvalitní pečivo. Zde pečou sami i celozrnné tmavé chleby a výběr je obrovský. Romantické večeře mi trošku kazí spousta miminek a batolat v hotelu – leckdy máte pocit, že večeříte v jeslích či mateřské školce, a to i tehdy, večeříte-li kolem desáté – prostě dnes je taková doba a nikdo nic neřeší – vedle dam ve večerních šatech na vysokých podpatcích se na zemi u švédského stolu „válí“ matka a krmí si ročního potomka pizzou. Slečna agentka nás nabádala, abychom se do tohoto hotelu na večeře patřičně společensky vystrojili, abychom se cítili dobře a aby nás vůbec k večeři pustili. Korpulentní Čech ve žlutých trenýrkách je však důkazem, že dnes je uvolněné už úplně všechno a všude.

Turisté jsou zde ale jakoby více na úrovni, prostě je to hotel s 5 hvězdami, žádné veselé domorodé večírky tu nepořádají a z baru, jehož kulisy a atmosféra nám přijde na letovisko trošku smutná, zní decentní bluesové tóny. Relaxační, východní filozofií říznuté lázně slouží evidentně víc k odpočinku než k zábavě.

Doktor

Ucho mě bolí čím dál víc, a tak hned první den zkoušíme hotelového lékaře. Dovezou nás vozítkem do části, kde je ubytován personál. Lékař je milý, ale to je tak všechno – moc mi neporadí, přesto zánět sám od sebe odeznívá a znovu zaútočí až po návratu v Praze. Doporučuji v podobném případě vyhledat kliniku v hlavním městě, kde zajistí profi ošetření.

Autem křížem krážem ostrovem

Hned první den vyrážíme na prohlídku hlavního města Victorie. Jedná se o nejmenší hlavní město na světě, projdeme hladce pěšky všechny pamětihodnosti, obdivujeme dřevěné želvy a další sošky a nádobky všech na velikém tržišti a plánujeme jejich nákup poslední den před odletem. Nenapadlo nás, že se jedná o sobotu a že tržiště bude zavřené. Seychelané na rozdíl např. od Kubánců či Thajců vám rozhodně nic nechtějí prodat za každou cenu a víkendová siesta je pro ně evidentně důležitější než kšeft. To je sice sympatické, ale nebýt jedné jediné paní, která otevřela svůj stánek u hlavní třídy i v sobotu, nevezeme domů žádné suvenýry ani dárky. Zbývající dny opět prolezeme všechny džungle a pláže, obdivujeme již popsanou Spice garden, kterou navštěvujeme za hustého neutuchajícího lijáku, a za zmínku stojí také zkanzen, kde si kupuju klobouk přímo od výrobkyně, která je v domečku šije na staré singrovce.

Zajímavá je čajová plantáž, u které si můžete v „podnikovém krámku“ zakoupit lacino čaj s mnoha příchutěmi.

Fyzicky nejnáročnější byl strmý, téměř horolezecký výstup na vysokou skálu.

Tam jsme asi 2 hodiny šplhali v šíleném vedru natěšeni na fantastický výhled, který se nekonal, protože hora byla celá zarostlá (nevadí, jelikož jsem ztratila zřejmě pár deka, mohu si po večeři dopřát ty skvělé dezertky, kterým jsem se obloukem dosud vyhýbala).

Klimatizace

Méně pozitivní zážitky jsme zažili s pokojovou klimatizací. V hotelu zřejmě zkoušejí nějaké ekologičtější zařízení a klimatizace se neovládá dálkovým ovladačem s příslušnou stupnicí chladu, jak jsme zvyklí, ale pouze třemi knoflíky bez udání teploty. Nejchladnější poloha = 28 (za vytrvalého deště 26) stupňů. Ve dne akorát, ale v noci mám obrovské problémy. Voláme na recepci a večer do pokoje nastupují dva nebo tři údržbáři s patrně laserovým senzorem, namíří na klimošku, pokývají hlavou, že je něco špatně, lezou na štafle, lezou na střechu vilky… A nic. Další dny je všechno stejně: ráno voláme recepci, po večeři nastupují experti, a tak den co den po večeři čekáme na „Pata a Mata“, kteří se pobatolí se starostlivými výrazy kolem klimošky, zakroutí hlavami a opět odcházejí. Zřejmě nejsme jediní, kteří si stěžují, protože jednu noc vypínají údajně kvůli opravě klimatizaci úplně. Teplota venku zde totiž ani přes noc pod cca 32 stupňů neklesá, a tak byla noc k nepřežití.

Odjezd

Poslední dva dny jsem už unavená a posílám přítele podléhajícího s blížícím se koncem dovolené panice, že mu nějaký ten centimetr čtvereční zůstane utajen, na objezdy ostrova samotného. Chci si totiž jeden den užít u nádherného bazénu s knížkou a časopisy a zrelaxovat na dlouhou cestu domů. Tentokrát nás už čeká pouze odjezd autem na letiště, kde necháváme zavazadla v úschovně a vracíme se busem do hlavního města. Večeříme v překrásné stylové restauraci s výhledem na hlavní třídu a poté už taxíkem míříme k letadlu.

Zbořené mýty

„Příjemné teploty“ a slunečno: Vedro, vlhko, prostě jako v tropech a spousta deštivých dnů…

Co turista, to celebrita či multimilionář: Ti se zřejmě pohybovali v jiných lokalitách a hotelech.

Ostrovy, kde se lze jen válet na plážích: Tolik náročného pohybu jsem už neměla na dovolené hodně dlouho.

Všem váhajícím doporučuju: LEŤTE, stojí to za to vidět a zažít… 🙂

http://zena-in.cz/clanek/ctenarka-anai-bori-myty-o-seychelach/kategorie/[email protected]

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .