Couráme po Španělsku 2001

Casstillon de Sos – Zaragoza den 1., 10.8.2001

Včera jsme už nic nestopli a tak jsme se se ubytovali nad odbočkou směrem na Benasque. Fajn plac jen trochu nad silnicí. Ted jsme vážně v totální prdeli. Samé rodinky jedoucí na koupaliště a nikdo nestaví. Později se dozvídáme že tu skejsli skoro všichni, ale měli kliku a odjeli brzy nebo dost odvahy šlapat dal do nejbližší vesnice kde to prý je lepší. Nikdo, nikdo, nikdo nestaví. Změna stanoviště před most od Casstillonu. Nikdo,nikdo, nikdo nestaví. Do toho ještě poliši začali organizovat dopravu, tak musíme jinam. Tak a konec. Je už moc vedro a my potřebujeme dneska do Zaragozy. Autobus do Barbastra, odkud jede vlak a platí naše inter raily, jede v 15:10. Tak si alespoň prohlížíme Casstillon de Sos. Je to malá díra na úpatí Pyrenejí, zatraceně nevhodná na stop. Ale krásně se tu sedí na lavičceJ. Je to oblíbenné místo pašousťáků (lajďáků), v tuhle chvilku jich je na nebi jenom 5, ale pře hoďkou jsem jich napočítal 12 najednou. Taky se tu dá pujčit kajak a neopren, ale asi jen přes cestovku. Šla jsem koupit bagety, broskve, zmrzku a koláčky. Frajer v obchodě bez rozpaků položil veškeré potraviny na pult vomatlanej od masa. Židi a hygienik by z toho dostal záchvat. Je siesta, okna jsou zatažené. 15:25 – Odjíždíme směr Barbastro, odkud má jet vlak. Cestou vidíme nádherný kaňon s modrozelenou říčkou kdesi dole přes ní vedou zbytky starých mostů. V Čechách by to byla atrakce prvního druhu, tady pro Pyrenejce jenom překážka v cestě do údolí. Jedem plně vybaveným busákem stojí sice 1500 pts za oba, ale má vklimatizaci, video a vubec je dost luxusní, něco jako u nás zájezdové autobusy, ale hezčí. Za dvě hodiny vysupujeme ve sluncem rozžhaveném Barbastru. Mají tu krásné informační středisko, kde se dozvídáme špatnou zprávu- železnice už do města nevede. Musíme jet do Monzůnu a odtud vlakem do Zaragozy. Jenže takhle bychom byli v Zaragoze dlouho po půlnoci, takže bychom už nemohli do hostelu. Asi budeme muset spát v Monzůnu. Sedím se všemi zavazadly na Plaza de Aragon u kašny a Kajman šel nakupovat. Barbastro disponuje velmi příjemným starým městem a katedrálou postavenou kdysi ve středověku tušim, že kolem roku 1517, poprvé si ve Španělsku uvědomuji sílu kontrastu. Krásná moderní univerzitní budova ze skla a režného zdiva se vyvyšuje nad drsně polorozpadlýma barákama s ještě nechutnějšími obyvateli, chlastajícíma a kouřícíma na balkónkách. Občas si říkám co tohle dělá v EU. Jinak je tu solidní 2 patrovej market na Plaza de Mercada. Prostě jen přestěhovali trh z náměstí do budov. Ceny ujdou magdalenas ( nadýchané piškůtky-které si španělé dávaj na snídani. nadále jen mafíci) za 125 pts a navíc trhák 160g párků (7 noh) za 47 pts, od teď nejím nic jiného. Ještě kupuju cigárka (Ducados), naše první španělský stojej tu skoro všude 225-250pts, a už uhánim kolem krásnejch pouličních kaváren (mezi stromy, uprostřed ulice, skvělej nápad v tom vedru) k Lucii na autobusák. Naše absence hodinek má občas nevýhodu v tom že nevíme co nám už ujelo a co teprve ujíždí. 21:00 Monzon. Moje představa, že všechna malá španělská městečka, budou krásné jako Barbastro vzala rychle za své. Monzun je velmi, velmi, velmi ošklivé město. Jen jednou jsme si mysleli že vidíme prima hrad, ale nakonec to byli 4 vysoké pece místní tavírny. Čekáme tu do 21:50 na vlak do Zaragozy a jediná příjemná věc, která nás tu potkala byl západ slunce a snížení teploty na solidních 30 stupňů celsia, což už se dá vydržet. Taky proběhl 1. kontakt s Gazdou, přes SMS. Drží pokoj pro 3 lidi v Zaragoze za 4500pts pro všechny, podle popisu to vypadá že na smetišti a stavbě dohromady, neva hlavně že bude kde spát. 23:15 Zaragoza. I přes ujištění v Lonely Planet (dále jen LP), že se již ve Španělsku vyskytuje zpoždění sporadicky, hned náš první vlak ho měl, sice jen malé ( 15 minut), ale neodpustim si to napsat. 23:45 shledání s Honzou proběhlo úspěšně právě teď, žerem párky a mifiny a zalejváme cervezou, kterou Honza prozíravě zakoupil. Hotýlek je to špinavý, neteče voda, tedy teče ale o dvě patra výše, podle smradu to vypadá na ucpanej odpad. Ale je blízko centra ( křížení ulice Libertadas a Estebanes) a je levnej. Jo, jmenuje se Venecia. Zmoženi cestou a pivkem záhy usínáme s krásným pocitem, že zítra nás nic nenutí stávat, paráda.

Zaragoza den 2., 11.8.2001

Vyčerpání z hor a absence nutnosti vstávat se projevili, a tak vstáváme až ve dvanáct hodin. Lelkujeme snídáme a stanovujeme dnešní cíl. Zkulturnit sebe a své oblečení, aby bylo možno cestovat dále. To má za následek ucpání téměř všech. Hygienických zařízení v hotelu, jelikož jsou inteligentně spojeny sprchy se záchody vžd v jedné místnosti na pohlaví. Když se po 6 hodinách zdekujeme ze sprch umytí a skoro vypraní všichni si oddechujeme, chvílemi to vypadalo že dochází voda v celé Zaragoze, to když jsme simultáně spustili vodu ve sprše, bidetu i umyvadle ( naše prací pomůcky ) a občas do toho splachovali, klesal tlak vody minimálně dva bloky od nás. Naštěstí můžeme pověsit prádlo do dvora a nehumusit s nim v našem vlastním pokoji. Další pohromu byla když se mi podařilo zatlačit zámek do našeho pokoje, takže se tam nemůžeme dstat. Naštěstí lze vše vyřešit přes balkón správcova bytu a okno našeho bejváku. Byť tuto „riskantní“ operaci musel provést Honza neb majitel se bál. 19.00 Vyrážíme do města na prohlídku. Vedro se ustálilo na 33 stupních celsia ve stínu a jde to už přežít. Hlavním cílem je Plaza del Pilar, největší asi 500 m dlouhé náměstí. Hlavní zajímavost je chrám na jeho delší straně, jmenuje se Basilica de Nuestra del Pilar ( v překladu bazilika naší paní Pilířové ) a je postaven na počest šutru-pilíře, který tu zanechala paní Marie 40 let po Kristu, když se zjevila sv. Santiagovi ( Jakubovi). Kostel byl postaven v 17. Stol, takže se jim tu asi 16.stol někde válel, nevím. Mne nejvíce zaujali vystavené bomby z občanské války, které sem dopadli v roce 1936, a obrovské varhany s 600 trubkami, fakt macatý. Chtěl jsem si něco vyfotit, ale i když si většinou skrupule moc nedělám, tady jsem měl pocit, že by mě při sebemenším zvuku podobném závěrce fotoaparátu, kolemstojící ukamenovali. Jo, ještě postřeh k šíření infekčních chorob. Před jedním sloupem byla dlouhá fronta lidí, zajímalo nás co se děje a tak jsme okouněli až jsme zjistili, že je to fronta na francouzáka s balvanem, pravděpodobně tím od pí. Marie, nic pro nás. Pozn.: Za tuhle hlášku by byl Kajman ve středověku dlouho lámán v kole, natáhnout na skřipec, přiskřípnut do železné pany, obut do Španělské boty a posléze upálen na hranici. No pravda, přestože křtěn mám k církvi mnoho výhrad, ale proč asiJ(viz. nahoře). Jinak je náměstí poměrně vkusně doplněno o moderní architekturu. Na jedné straně před kostelem Le Seo ( mimochodem krásné mudejárské průčelí) je památník různoběžníkového tvaru, jenž skrývá v podzemí pozůstatky dávné Ceasaroaugusty, kdysi důležitého Římského města. A na druhé straně cosi nepravidelného s množstvím vody, kamene a holunbů. Na upozornění Honzy, který zde už včera šmejdil, se jdeme podívat na velké tržiště. Je však zavřené a tak pokrčujeme úzkými uličkami zcela jistě neurčenými pro turisty, směrem na Palacio de Aljaferia ( asi 1 km západně od PdelP). Uličky jsou hustý, Honza se pokouší něco fotit, ale absence teleobjektivu moc nedovolí. Tohle je typický Španělsko, jižní rozpadlost a do toho Španělské rytmy, paráda. Po nějaké době nás přestalo bavit fotit bordel a tak napřimujem směr a za chvilku dorážíme k paláci Alfajeria. Dnes sídlo Aragonského parlamentu, bývalo největší Maurskou stavbou na pyrenejském poloostrově. Začalo se stavět roku 714 a až do roku 1118 bylo sídlem muslimských vládců. Je opravdu mohutné a i přes novodobější dostavby si zachovalo muslimský ráz s mudejárskou architekturou ( takový různý cihlový barevný, vystouplý kosočtverce ). Už se připozdívá, a tak se vracíme do hostelu, ještě nákup, což je zde v sobotu večer docela problém ( ale menší než v neděli odpoledne jak jsme zjistili ). A pak zastávka v baru s posezením na noční Zaragozské ulici, teď teprve kolem 10 začíná ožívat, vše korzuje a je tu všude je plno. Po menší při o kvalitě podávané sangrie, si ji objednáváme a zjišťujeme chuť podobnou Don Simonovi, kerého máme v báglu připraveného na noční popíjení. Je vylepšena jen o led, cukr a ovoce. Tím pádem nás překvapuje i cena 375 pts za 1/2 litrovej kalíšek, když v obchodě stojí 1,5 l 168 pts. No, to je holt risk. Na pokoji ještě dopíjíme Dona Simona a znaveni uleháme do připravených postýlek.

Zaragoza – Pamplona den 3., 12.8.2001

Vstáváme kolem 11 hodiny, dnešním programem je přesun. Honza směr Lerida a Andora, já Lucie Pamplona nebo San sebastian ( baskicky Donostia ) podle tohle co pojede za vlak. kolem poledne už bylo z našeho pokojíku slyšet jen nadávky na opeřené dinosaury, speciálně holuby. Výkalový útok jsem bez úhony přečkal jen já. Sbíráme větší kusy abychom se nedočkali dalšího překvápka. Lucie posléze i menší kousky jsa zneklidněna silným vrkotem v trámový. 14:00 Další loučení. Honza odchází na stopa, zanechává pouze dva balíčky živočišného uhlí, ještě se nám budou hodit. 15:00 Prcháme i my, loučen s obsluhou je jen takové „aby bylo“. Tento hostel nelze úplně pomluvit snad jen kvůli té ceně. Ve městě je téměř vše zavřeno ( neděle odpoledne) a tak jsme rádi, že nacházíme kus za nádražím na AV. de Madrid otevřenou internet kafárnu za příjemných 250 pts/hod. 17:45 Zoufalé přesedání z vlaku do vlaku ( stojícího v jedné zastávce) přineslo úspěch a odjíždíme do Castejon de Ebro, kde tušíme přípoj do Pamplony. Klimatizace řádí na plné obrátky, ale přesto je i vlaku za chvíli vedro. Venku je vražednejch 37 stupňů. Hic k padnutí, zvlášť s baťohem. 19:00 – tak se skutečně dostaneme až do Pamplony, jen jsme změnili plány a pouze v ní přespíme a 2. Rannim vlakem do San Sebastianu a k moři. Jelikož vlak jede v 7:25 rozhodujeme se sát co nejblíže vlakáči. Nakonec se ubytováváme přes kleje, které se ale musí obcházet neb je tam zeď na nás moooc veliká. Jsme v takovým křoví a z pokukování z přivřených oken nedalekého domu nemáme nejlepší pocit. Dlabem karboše a čočku v plechu, dopisujeme deník. Za tmy stavíme stan a doufáme v příjemnou noc.

San Sebastian ( Donostia ) den 4., 13.8.2001

6:30 Skutečně jsme vstali, to se zas tak často nestává. Jediné co nás překvapuje je silná rosa a lepivé sviňské kuličky, od nějaké sviňské rostliny. Jsou opravdu všude a nejdou dolu. 10:30 San Sebastian ( Donostia- baskický název), prý město snobských boháčů a dříve centrum Baskického separatistického hnutí. Asi i dnes. Jen co vylezeme z vlaku hned je vidět obrovský transparent „ Freedom for Basque country“, už jim asi došlo, že pokud chtěj něco sdělit světu, musí to udělat v angličtině. Dnes San Sebastian centrum spíše než boháčů tak pankáčů a travellers z celého světa. Je jich tu fakt hodně a vypadaj ještě špinavější než my. To se divim. Informujem se v infocentru na supráč a nakupujem. Maj tady príma rybí trh s akvárkem a živejma mořskejma potvorama, lepší než místní auquapark. 12:00-19:00 – Pláž zurriola. Pláž je moc pěkná. Slunce peče do vyvalených lidí, plave málokdo. Voda je OK, i když zhýčkaný kajman tiše vzpomíná na teplý pacifik. Problém jsou záchody, ale já chodim drze do dětského aquaparku, kde je to zdarma. Zatímco celá pláž zavání sluncem, solí a konzumem, ve stínu u zdi posedávají bledé otrhané nekonzumní a nihilisticky vyhlížející kedry. No aspoň se nespálí jako já. Opeklo mě to fest. Jsem dokonale rudá-jaúú! A to jsem si myslela že už jsem opálená. Snědému zlosynovi Kajmanovi to opeklo jen šunky. Je ze mě troska – jsem opečená, mám decentní horečku, bolí mě klouby, hlava a zub…a ten býdák Kaman se mi směje. Ale on ho ten smích přejde až se rozpadne – už teď je na něm známky rozkladu možno pozorovat : kalhoty rozedrané, kapsy děravé, ruplý popruh u baťohu, klobouček na sračky… a navíc si omylem ukousl kus zubu.Jó,Jó…. Večer je na nádraží šílená fronta, přičemž my jsme ji nuceni vystát 3x, abychom zjistili jak a kterým vlakem vlastně můžeme jet. Kromě slečny na informacích jsou všichni frajeři za okýnkem ignoranti a všechno jim trvá 2 hodiny. Nakonec se rozhodujeme pro vlak do Salamancy ve 22.20 s tím že na místo dorazíme 4.35. Kajman tvrdí, že se ve vlaku vyspíme. Kupujeme místenky a za chvilku už drandíme na jih. Díky mé vrozené bystrosti jsme minuli naše kupé a byli jsme tak nuceni se o něco déle protloukat přecpaným vlakem. Nakonec jsme svá místa našli, ale bohužel to bylo v tom nejnarvanějším kupé ve vagónu. 3 mladí Portugalci zřejmě přepravovali mládě slona, protože celou uličku zabírala obrovská krabice. Každý z cestujících (včetně těch 3) pak ještě vlastnil minimálně jedno macaté zavazadlo, a tak nám nezbylo než přikurtovat můj bágl ke šprušlím ve stropě a doufat že to nespadne a nezabije chlapíka pod ním. Zaujali jsme s Kajmanem téměř jogínskou pozici ( zvenku to muselo vypadat jako dvouhlaví had, který žere želvu a sere žábu – takový jsme vytvořili propletenec ) ve snaze získat alespoň trošku prostoru pro spánek. Velký úspěch jsme nezaznamenali, ale není divu – mezi návaly horečky a zimnice mne pronásledovaly jakési odporné kvákavé zvuky. Ne, nebyla to zmírající žába, to si jen portugalský mladík pobrukoval hity 80.let podle diskmena. Portugalci dostávali pověsti národa námořníku a objevitelů a co chvíli odbíhali do hlubin vlaku převážně na cigárko, čímž škodili jak svým plicím tak našemu spánku, což Kajman nevydržel a šel taky na cígo – potom se objevil až v půl druhé. Mezitím si totiž 80 minut labužnicky podřimoval na hajzlu. V našem kupé se stále svítilo a v pravidelných inervalech se zjevovali různé ( převážně spánku škodlivé elementy) jako průvodčí nebo babka s turistickým dotazníky (to je ta nejětší a nejzasranější volovina na světě, nutit lidi ve tři ráno vyplňovat dotazníky! Ještě že to za mně vyplnil Kajman ), kterým zřejmě ETA otravuje turisty.

Salamanca – León den 5., 14.8.2001

4:30 Vlak mizí v dálce a my stojíme na peróně v Salamance. Všude polehávají studenti, a tak jsem se taky uložili – já jsem si dokonce zalezla i do spacáku. Asi v půl sedmé nás a ostatní nocležníky začal nevybíravým způsobem vyhánět noční hlídač, a tak to většina lidí vzdala. Já jsem ale až do osmi spala vsedě opřená o Kajmana ( vsedě se spát mohlo ). S prvními pořádnými slunečními paprsky jsem vyrazili na prohlídku města. Salamanka má přes 160 000 obyvatel a pyšní se jednou z nejstarších univerzit v Evropě ( z roku 1218). Z tohoto důvodu je to město plné studentů a to nejen ze Španělska => nápisy v angličtině, hurráá. První co člověka nadchne je násraží, je to nová multifunkční budova s řadou obchodů, supráčem a kinem dohromady. Celý to má takovej pěknej kabát ze skla a vody + nějaký plastiky, paráda. Ať si kdo chce co chce říká, Španěláci uměj stavět pěkně, funkčně a moderně. Nádraží bohužel trošku nešikovně umístěno asi 1,5 km od čehokoliv zajímavého a to je tady zejména Nová katedrála, staré město a univerzita. Staré město je na seznamu přírodní a uměleckých dědictví světa (nebi UNESCA, už nevim). Tyhle věci jsou opravdu dobrý. Nová katedrála, budova která se stavěla přes 200 let, je gotického stylu okořeněného maurským nádechem. Stavba byla dokončena roku 1733 a zevnitř vypadá opravdu giganticky. Vevnitř jsme napočítali 3 kaple různým pannám. Lucie tvrdí, že všechny byly Marie. Mně se to moc nezdá a vysvětluji spíš spojitost s nějakými nechutnými obětními obřady, jenž měli za následek oblastní úbyt pannen a kozlů. Taky jsme viděli na vlastní oči věřícího holuba, nějak se proplížil dovnitř a hned na oltář bohužel byl vyveden, tedy spíše vynesen. Pak že víra vynáší do nebe, tady teda spíše vynáší před kostel. Hopkáme dál ( tedy s našima 20 kilovejma mackama na zádech se spíše plížíme) a hledáme univerzitu. Univerzitu hodnotíme negativně, budova nic moc a ještě do ní vybírají vstupné, tak to fakt nic pro nás, o prázdninách se cpát do školy a ještě za to platit. Ale studenti tu evidentně jsou kousek od bran univerzity jsme se stavovali na kafe, neb Lucie ucítila projevy spánkového deficitu ( uzlujou se jí střeva), a v kavárně bylo mnoho lidí typu „student“. Jen nechápu kde berou na sudentskej život, když kapucino stojí 250 pts. Pak se už jen vracíme k vlakáči, přes plaza mayor (pěkné velké náměstí-dříve zabijárna bejků) 12.45 Vlakové nádraží. Obídek přišel k duhu. Jen nás tu prudila nějaká podivná kedra, která obtěžovala čekající cestující a zároveň při tom pořvávala na holuba, kterého měla schovaného v igelitce, asi dost přidušenýho neb projevoval známky života jen sporadicky. 13.45 – Nástup do vlaku, cílová stanice Palencia. Trošku tady díky inter railu kličkujem. Co by taky ne když je to zadarmo. Večer jsme dorazili do Leónu. Levný hostel kde jsme chtěli bydlet zrušili. Přesunuli jsme se proto do „penzionu“ Bertha na Plaza Mayor. Náměstí se ce opravuje a pension ( v LP popsaný jako rozvrzaný) je prostě jen pronájem pokoje v domě normálně obývaném rodinou . Dcera majitelky umí anglicky ( což ocenil zejména Kajman – tedy tu angličtinu ne tu dceru) a je vstřícná a čistotná na rozdíl od toho prďoly domácího v Zragoze. Stojí to tu 3200 za 2 lůžkový pokoj, což je OK. Na stěně máme anglicky psaný „bytový „ řád, který určuje téměř každý krok po přiděleném prostoru. Odpočívám v posteli, zatímco Kajman se jde podívat po městě.

León – Astorga – León den 6., 15.8.2001

Chtěli jsme vstát v 6.00 a jet vlakem v 7.10 do Astorgy na výlet, ale pak jsme nebyli schopni ani otevřít oči. V 6.00 ráno je v těchhle zeměpisných šířkách ještě tma, což člověka z lůžka nevykope. Rozhodli jsme se pro pozdější vlak – Kajman říkal, že jede ve 12.20. Vzali jsme si věci na výlet, doběhli na nádraží a hele – žádný vlak ve 12.20 odtud do Astorgy nejede. Další jede ve 14.15. Mezitím jsme se tedy šli podívat po Leónu. Je to pěkné město s mnoha památkami, úzkými uličkami a bary. Uviděli jsme v jedné z těch uzých uliek pěknou hospodu s menu za 900 pts., a tak jsem se tam usadili a začali se krmit. Paella obshovala krevetu, mušle, kousky hovězího i vepřového s kostmi a kuřecí krk. Jako další chod si dal Kajman krokety a já kalmáry smažené a obalené. Byly to pěkné potvory, živý by to spíš ono snědlo mě. Sezením v restauraci jsme prošvihli další, a tak jsme se odvalili do parku a vykouřili zbylé dvě cíga. (pozn. přepis.- pokud se vám zdá se o obyčejném obědě není nutno psát tak dlouhé pasáže, tak vězte že to bylo naše druhé pořádné jídlo za poslední měsíc a půl, a plánovali jsem ho neobvykle dlouho.) V 16.00 Jsme jeli do Astorgy, kde jsme měli z průvodce vytypovanej Palacio Episcopal od Gaudího a macatou katedrálu. Obě je pěkné, jen jsme už nestihli vnitřní prohlídku palácia. No, nevadí snad příště. Navečer se vracíme do Leonu. Všechny krámky a kavárny měli zavřeno takže-No jidlo. Navíc si Kajman tak dlouho prohlížel vnitřek katedrály ( Leonská katedrála má krásné vitráže), až jsem myslela, že se ztratil. Vůbec furt nějak záhadně mizí, dnes se to už potřetí – asi se nevědomky teleportuje. Večer jsem si zabalil, já jsem si natřela své popáleniny a šli chrnět.

Valladolit-Medina del Campo-Castilio de la Mota-Ávila-Carcerilla den 7., 16.8.2001

Budíček v půl osmé. Měli jsme co dělat, abychom stihli vlak v 8.50. Ve vlaku jsme se ještě trochu dospala, ale mají tu takový blbý opěrky, že se člověk moc neuvelebí. Musím se zmínit o skutečnosti, že mé vlasy se asi staly samostatnou životní formou -> nejspíš je to nějaké palma, která mi roste na hlavě v symbióze s mojí kůží. Barva značně vyšisovala sluncem, vlákna utvořila silné snopce ne nepodobné dredům. Hřeben už jsem zničila a došel mi šampón takže palmu drhnu mýdlem. Zkuste si to taky. Těším se, až se objeví chlorofil a palma na mé hlavě začne provádět fotosyntézu. Dojeli jsme do Valladolitu, kde jsem se pokusila nakoupit, ale nádraží bylo daleko od města. Navíc v centru mají samý nábytek a sekačky na trávu, ale potraviny ne. Cestou na nádraží a mě pokřikovali místní dělníci, že jsem minda, atd. To se tady na venkově a mezi burany praktikuje, že chlapíci pořvával na kolemjdoucí holky či slečny, jak jsou z nich celý odvaření. Trochu lichotivé, ale spíše nepříjemné. Stihla jsem odjezd vlaku do Medina del Campo, hurá, ve vlaku byl totiž Kajman s našimi věcmi. Medina del Campo – Tady jde pro změnu nakupovat Kajman, zatímco já čekala na nádraží. Četla jsem si , ale oslovil mě nějaký děda – odkudže jedu, že mám hodně věcí ( baťohy dvou lidí ). Vysvětlila jsem mu že jsem cizinka z České republiky a on mi tvrdil, že žiu v Československu a máme komunismus. Řekla jsem mu : „ Hoy no!“ a četla jsem dál. Sakra, dočetla jsem knížku, jedinou co tu máme, tak to je konec. Kajman mezitim objevil supermárket a donesl potravu. Taky objevil macatý hrad s obrovským vodním příkopem. Najedli jsme se a já se šla podívat na ten macatý hrad.. Ten byl macatý, joj ten byl macatý… ( omluvte nadměrné používaní slova macatý ve vyslílání, chyba není na vašem přijímačiJ). Jmenoval se El Moto a opravila ho nedávno španělská vláda. Je opravdu velkolepej a není tu moc turistů. Takový zapomenutý, opravený Spišský hrad. 15.25. Jsme se vteřili bez místenky do místenkového vlaku a za půl hodiny nás to vyložilo v Ávile. Je to středověké opevněné město pod patrionátem UNESCO. Není, velké za to velmi turistické a všude se platí vstup. Ale je moc pěkné, škoda že tu nemůžeme zůstat. Mimochodem tohle je nejvýše položené město ve španělsku – 1130 m.n.m.Lucie sice tvrdí že je nádherné, ale kecla sebou na lavičku a odmítala si jít prohlídnout hradby, ty jsou tady to nejzajímavější jdou kolem celého starého města a je to prý nejzachovalejší městský hradební systém, proto to UNESCO. Občas se na ně dá vydrápat a pak nabízej geniální fotografický zážitky. Večer jsme dojeli vlakem na předměstí Madridu, do Villalby. Asi půl hodiny jsme bloudili po okolí než jsme zjistili že se tu opravdu nikde spát nedá, a tak se klem dvanácté v noci sápem do vláčku lokáláčku, který nás odvezl do Cercerilli. Je to malé městečko s hnusnými záchodky na nádraží, ale ucházejícím okolím.. Vyrazili jsme po pěšině do lesíka, kde jsme si skoro na cestičce ( mimo cestičku byl les a svah), postavili stan a v 00.25 se uložili ke spánku. Všude kolem lítali zmutované mouchy, les tiše šuměl, prostě romantika.

Segovia – Villa de Coca – fiesta tamtéž den 8., 17.8.2001

Ráno procupitalo po stezce několik turistů a pak se v pravidelných intervalech vynořovali další. Není divu, když spíte na naučné stezce. Sbalili jsme stan a tvářili se nenápadně, zatímco jsme snídali, kouřili „Ducados“ a posléze zašívali kajmanovi u padesátkrát zašívané Bushmenky. Kajman má na zadku už poměrně silný šev, který se s rozpadem kalhot, po každé opravě exponenciálně rozšiřuje – za chvíli bude mít jednu hýždi pouze decentně omotanou tlustým švem. 11.20 Dojeli jsme vlakem do Segovie, odkud jsme chtěli pokračovat do Cocy. Jenže, jako už mnohokrát v mapě zakreslená železnice neexistuje, takže nezbývá než jet autobusem Zeptali jsme se pána v informacích, kde že tu tedy maj autobusák, dostalo se nám podivné odpovědi. Chlapík na informacích vypadal, že nenávidí celý svět a dopravu dvakrát. Podle jeho informací jsme autobusák neměli šanci najít, ale aspoň jsme našli centrum. Je tu nádhernej obří akvadukt ještě od Římanů, táhne se celým městem a je snad 30 m vysokej a kilák dlouhej. Jinak města nám už připadaj všechny stejný takže docela nuda. Jen jediná podivná věc, potkali jsme první informační centrum kde chtěj za mapku města peníze. Aspoň se tu dá vidět pěkné video o okolních hradech a přírodě. Zase se projevilo nedostatečné vybavení od přítele O’clocka a tak musime autobus dobýhat. Podle průvodce je to 500 m od centra kolmo k viaduktu, ale mne se to zdálo nekonečný, protože se mi chtělo čůrat a Kajman mě děsně hnal. Autobus do Cocy stal 800pts pro oba. Brzy nám dojdou prachy. Cesta trvá asi 40 minut. Coca je celá prázdná a tichá. Je fiesta a navíc je siesta. Na place uprostřed města stojí kruhová aréna na bejky. Jdeme se najíst do lesíka vedle hradu, musíme počkat do půl páté, to je začátek prohlídek. Uz se těšíme, je to pěknej macek z roku 1475, kterej v roce 1956 zrekonstruovali ( ostatně takovej osud snad zažila většina hradů ve Španělsku). Je celej z cihel, je trochu šmrnclej maurskym stylem a má vodní příkop, že by v něm mohli chovat slony. Při prohlídce za 350pts na osobu jsme zjistili že není rekonstrukce jako rekonstrukce. Podle starých fotografií bylo možno srovnat tvary věží a oken před a po rekonstrukci a je vidět že se s tím moc nesrali – kulaté okno bylo nahrazeno hranatým, věže vypadaj jinak, atd..a prostředek hradu navíc z určitých pohledů vypadal jako světlík v činžáku, plastová okna holt do maurského slohu moc nepasují. Takže je lepší dovnitř nechodit a obdivovat stavbu jen z venku a to opravdu za to stojí. Po prohlídce hradu řešíme situaci, která nás už dlouho nepotkala. Nemáme co dělat, fiesta začíná až kolem 23.00. tak se jenom tak poflakujem po náměstí a snažíme se nakoupit jídlo a pití. Bohužel je fiesta (už několik dní) a tak v krámu nemají mléko ani jogurt ( docela dlouho jsme přemýšleli, proč zrovna o fiestě, ale asi to bude něco s mlékovou protikocovinovou terapií, kterou tady asi všichni hojně užívají). Jsem tedy vyslána do města na lov mléka. Na náměstí před kostelem stojí krámek s „Churros“ a v něm 3 chlapci. Zděluju jim naši strašnou bezmléčnou situaci tak srdceryvně že se jim mě zželí ( samozřejmě díky mé exotické východoevropské kráse)(„juj něco tu zasmrdělo“) a dají mi celou krabici mléka zdarma. Hmm… Právě jsme objevili program fiesty, ale moc rozumní z něj nejsme vypadá to, že v 23.00 začne korida a ve 2.00 a 4.50 bude konzumace, ještě nevím čeho, ale podle strého vtipu „ jednou vyhraje býk, jednou toreo“ J. Schovali jsme si baťůžky ve strži a šli na fiest. Celé město je protkáno zábranami proti býkům, hrad magicky září bílým světlem do tmy, z hospod se ozývá hudba a řev. Koridorem pro býky přichází průvod barevně oblečených maldých lidí doprovázených muzikanty. Všichni tancují a průběžně doplňují hladinu alkoholu. Přidali jsme se k průvodu a dotancováváme až k aréně, vlezem dovnitř, jenom malej kousíček, jenom tak pro pocit, že jsme tam byli. Na jedenáctou se vracíme k zátarasům a očekáváme běh bejků ulicema. Dobrý je jak jsou na to lidi připravený, v zahrádkách hospod jsou celý týmy ve spešl dresech, zatím jenom nasávaj, ale určitě poběžej. V ulicích v asfaltu maj celoročně připraveny dolíky, kam jenom nandaj zábradlí a přehraděj na chvilku i hlavní silnici, prostě fiesta je důležitější než nějaká doprava a auto to musej objíždět.