Córdoba - na křižovatce kultur

Slunná Andalusie je krajem, kde se snoubí bohatá historie a kultura se zajímavou přírodou a zejména místem odvěkého střetávání a prolínání kultur. Již v prehistorických dobách tudy zřejmě procházeli předkové člověka z Afriky do Evropy a stejně tak v časech pozdějších Andalusie byla, a prakticky až do současnosti stále je, jakousi syntézou mnoha různých vlivů.

Jedním z nejvýznamnějších andaluských měst je Córdoba. V období Římské říše se stala hlavním městem provincie Hispania Baetica a bylo tu vybudováno mnoho honosných budov. Zbytky jednoho z chrámů a několika dalších staveb se dochovaly až do dnešních dnů a římský most se 16 oblouky je dokonce stále v provozu! Během uplynulých staletí byl ovšem mnohokrát poškozen, opravován a renovován, takže označovat jej jako „původní“ je velmi diskutabilní. Přesto z něj stáří a duch minulosti přímo vyzařují. Podobně se to má i s hradbami, pamatujícími ještě římské impérium. Asi ne každý ví, že v Córdobě se také narodil slavný římský filozof Seneca.

Dalšího období slávy a rozkvětu se Córdobě dostalo během muslimské nadvlády. Arabové ovládali Španělsko stovky let a na zdejší kultuře, architektuře a vlastně i na španělském jazyce zanechali silný, dodnes patrný vliv. Právě Córdobu si roku 716 vybrali jako hlavní město oblasti al-Andalus. V té době vznikla jedna z nejvýznamnějších córdobských památek, Velká mešita zvaná Mezquita. Její historie je velmi zajímavá. Původně tu stával římský „pohanský“ chrám, na jehož místě Vizigóti později postavili křesťanskou baziliku sv. Vincence. Arabové se hned po svém obsazení Córdoby r. 711 dohodli s křesťany a polovinu katedrály přeměnili na mešitu. Po desítky let se pak křesťané i muslimové modlili pod jednou střechou. Až v roce 786 emír Abd al-Rahmán I., potomek staré syrské panovnické dynastie Umajovců, od křesťanů odkoupil i druhou polovinu baziliky. Na oplátku je finančně bohatě odškodnil a nechal renovovat jeden z kostelů. Celá bazilika byla poté od základů přestavěna v duchu islámské architektury. Stavitelé ovšem do ní umně aplikovali i původní římské a vizigótské motivy, čímž vznikl vskutku jedinečný architektonický skvost. Ačkoliv v průběhu rekonkvisty po roce 1236 byla mešita opět částečně přestavěna na katedrálu, svůj charakter si z větší části podržela dodnes. Říká se, že místní křesťané nedopustili velké zásahy do stavby a pomohli ji ochránit proti příliš aktivním katolickým králům a později i proti inkvizici, neboť v dobrém vzpomínali na podobnou velkorysost muslimských panovníků.

Córdoba za jejich vlády totiž všestranně rostla. Rozvíjely se vědy jako astronomie, medicína či filozofie, ale i kultura. Jako zajímavost je možno uvést, že básník Zirjáb povolaný z Orientu naučil místní používat zubní pastu.

V letech 929 až 1031 bylo město centrem samostatného Córdobského kalifátu. Došlo k dalšímu velkému rozkvětu, který přilákal mnoho přistěhovalců. Córdoba, Konstantinopol a Bagdád byli největšími městy tehdejšího světa. Mešita se rozrůstala, ale stavěly se i nemocnice, lázně, knihovny a univerzita. Velmi se dbalo na gramotnost všech společenských vrstev. Osvícený panovník Al-Hakam II. (961-976) totiž tvrdil: „Naučit se jedinou kapitolu vědění je významnější, než při modlitbě padnout stokrát na tvář.“