Cookovy ostrovy - Kanibalové mají rádi lidi 2007

Tropických ostrůvků, posetých kokosovými palmami a obklopených bělostnými plážemi s korálovými lagunami, najdete na světě jistě stovky, možná i tisíce. Ale tady na Cookových ostrovech jde o setkání: s lidmi, se zdejším stylem života, s ospalou pohodou křesťanské společnosti v srdci Polynésie kombinovanou se zbytky horkokrevnosti někdejších kanibalů.

Smyslná Miriama si dlouhými jemnými prsty pročísla havraní vlasy, zapnula knoflíčky, urovnala límeček bělostné halenky a vklouzla do fialové sukně. Svěžím krokem vyběhla před dům, z keře utrhla omamně vonící žluto-bílý květ a zapíchla si jej do vlasů. Ne, tohle není scéna z nekonečné jihoamerické telenovely, ale obraz všedního života z Cookových ostrovů. Dívka není žádná prostopášná svůdnice, ale obyčejná patnáctiletá školačka z ostrova Aitutaki v Polynésii.

Přepsáno do méně romantické řeči se stalo toto: studentka Miriama si ráno oblékla školní uniformu, stejně jako desítky jejích spolužaček. Vyšla před dům, kde skoro jako plevel rostou tropické keře obsypané květy. Jeden utrhla, strčila si ho za ucho a naskočila do školního autobusu: rozhrkaného bílého náklaďáku s lavicemi na korbě a provizorní stříškou proti tropickým lijákům, prokvetlého rzí a pomalovaného pestrobarevnými květy.

Květy by snad měli mít ostrované na státní vlajce místo kruhu patnácti bílých hvězdiček v modrém poli, znázorňujícího patnáct ostrůvků utopených v nekonečné modři Tichého oceánu. Květ ve vlasech tu slouží jako přirozený parfém.

Je jich tu všude okolo tolik, že si ženy mění čerstvé květy za uchem několikrát za den. Jakmile jeden povadne, přijde na řadu nový.

Květ ve vlasech tu slouží též jako společenský symbol. Muži podle něj mohou na první pohled rozeznat, která žena je vdaná, a která nikoli. Svobodné si vkládají květ za pravé ucho, manželky za levé. Květy tu vítají také turisty na letišti. Všichni návštěvníci bez rozdílu pohlaví po příletu opouštějí místní terminál (můžeme-li tak troufale nazvat zdejší „open-air“ přepážky a pár obchůdků) s květinovým věncem kolem krku. Květinová delegace u pasové kontroly představuje zdejší jediné setkání s tím, čemu se říká turistický průmysl. Na Cookových ostrovech nenajdete žádné velké hotely mezinárodních řetězců, žádné billboardy, žádné světové obchodníky. Jen místní penziony (na výběr je cokoli od batůžkářských nocleháren až po milionářské rezidence), řádkovou inzerci v lokálním černobílém deníku a pár polynéských obchůdků. To bohatě stačí jak zdejší patnáctitisícové populaci, tak zhruba šedesáti tisícům turistů, kteří sem za celý rok zabloudí. Víc jich být ani nemůže, vezmete-li v úvahu kapacitu jednoho běžného dopravního letadla, jež přilétá denně na mezinárodní letiště „hlavního“ ostrova Rarotonga, a odečtete-li v každém letu dost sedadel pro desítky tisíc ostrovanů, cestujících za prací na Nový Zéland a zase zpátky domů.

Vážně zlatí lidé

Jakkoli turismus představuje nejdůležitější pilíř zdejší maličké ekonomiky, stejně si budete připadat opuštěni. Potkat zde turistu mimo letiště je překvapivě vzácné, ale kdo by to vlastně považoval za vadu? Jakmile si vyjdete na pláž, můžete si vybrat v zásadě ze dvou variant: buď budete sdílet prostor se snědými domorodci, nebo zvolíte zcela opuštěné místo. Najít ho není vůbec složité, pobřeží je sice poměrně hustě obestavěné domečky, ale soukromé pláže tu nejsou, navíc spousta obyvatel žije mimo ostrovy a řada penzionů pro turisty zeje prázdnotou.

První možnost rozhodně nezavrhujte. Má spoustu výhod.

Třeba dostanete ochutnat syrové maso ze škeble. To když se rozjívení dorostenci z Rarotongy rozhodnou vytrhnout z hnízda na dně laguny jednu z pěti obřích lastur a na pláži pak páčí dvě poloviny mušle od sebe dřevěnými klacky tak dlouho, dokud se nedostanou k obsahu, o který se pak přetahují mezi sebou. O překvapivě malý kousek masa se strhne na bílém korálovém písku poctivá klukovská rvačka, ale stejně nakonec přijdou s kouskem i za vámi. Ne prodat drahocenný úlovek, ale nabídnout ochutnávku. Zadarmo.

Zavadit na ostrovech o práci je celkem složité, ale jeden z mála jistých výdělků zajišťuje zvlášť v období dešťů sbírání kokosových ořechů, popadaných za bouří.

Vypadá to tak, že chlapík s mačetou se líně šourá po pláži, kde se zrovna koupete, nabodává ořechy na špičku ostří a snáší plody na korbu náklaďáku. Pak vybere tak akorát zralý kokos, několika zručnými záseky vyrobí na jeho špičce jakési odklapovací víčko a vy můžete pít čerstvé kokosové mléko. Chcete mu zaplatit? Ani nápad! To byste ho urazili. Tak dobrou chuť!

Domorodci na Cookových ostrovech jsou vážně zlatí lidé.

Zadarmo vám dokonce i zatančí! Tedy přesněji řečeno, baví se něčím, co nápadně připomíná dávné kanibalské rituály, sami mezi sebou. Ženy jsou přitom oblečené do křiklavě barevných sukýnek a podprsenek z kokosových ořechů, muži do stébel trav. A vy se můžete přijít podívat. Tyhle večery nazývají island night, což vypadá podle názvu jako masová turistická atrakce, ale pravda je taková, že dost možná budete jedinými turisty v lokále mezi desítkami místních. Jedni se krmí bohatou nabídkou ryb, uzenin a ovoce v přístavním bufetu, druzí tančí na betonovém place pod střechou sousedícího prázdného přístavního skladiště.

A do střechy z vlnitého plechu buší tropická bouře. Je to skoro mystická atmosféra. Když tam zavítáte a odoláte prostřené hostině, můžete se prostě jen tak dívat, platí se pouze za jídlo a pití.

V Polynésii nikdo nenatahuje dlaň se žádostí o bakšiš, vytáhnete-li fotoaparát nebo kameru. Právě naopak, Polynésané patrně milují jakékoli zvěčňování sebe samých. Ochotně vám zapózují, trochu přitom zahrají a ještě se ujistí, zda jste se záběrem opravdu spokojeni. Má to snad jedinou vadu na kráse: pánové, smiřte se s tím, že oproti vašim představám o nahých čokoládových kráskách chodí polynéské ženy ve skutečnosti oblečené. A navíc jsou všechny tak trochu při těle. Zato je s nimi náramná legrace. Už když vás budou vítat, mohou vás v náručí radostí umačkat, ačkoli vás vidí poprvé (a patrně taky naposled) v životě. A pořád se usmívají, i když mají na starosti třeba pět neposedných dětí, jež se střídavě čvachtají v mělké laguně plné ostrých korálů nebo dovádějí na pláži mezi líně lezoucími tropickými včelami. Polynéskou maminu nerozhází, zdá se, vůbec nic. Klidně se dá lámanou angličtinou, proloženou maorskými slovíčky, do řeči s bílými turisty a vyzvídá. Ovšem o zemičce jménem Česká republika nikdy neslyšela a vlastně ji ani moc nezajímá, kde by ji měla hledat. Do Evropy se prý nechystá, tady jí nic nechybí.

Pomalý ostrovní čas

Život tu běží hodně pomalu. Normou je takzvaný island time: hlavně nic neřešit, na všechno je dost času. Takže zvyknete-li si v penzionu na denně dovezený čerstvý chléb (protože majitel je pekař), ovoce (protože se zrovna urodilo) a pitnou vodu (protože majitel rozváží barely), a pak ze dne na den vůbec nic, jako by pán domu zemřel, jelikož se po něm prostě slehla zem, nepanikařte. Nejpozději za pár dní se objeví jeho žena a ledabyle vám oznámí: „Muž dostal horečku dengue, leží v posteli.“ Pro turistu z Evropy strašidelná novinka, ne tak pro zdejší rodinu. „Nebojte se, tady u moře nakažení komáři nejsou. Manžel to chytil někde v horách, když se tam nedávno zapovídal s kamarády. To mu můžu opakovat stokrát, ať se tam nezdržuje, když nemusí. Teď už si to snad zapamatuje.“ Výjimky z poklidného režimu island time platí leda u letových řádů (ovšem s přísně bezletovou nedělí), hodinových intervalů okružního autobusu na hlavním ostrově Rarotonga (nikde jinde hromadná doprava neexistuje a budete odkázáni na všudypřítomné půjčovny mopedů) a snad ještě u ranních časů nedělních bohoslužeb a škol. V téhle křesťanské společnosti s kanibalskými předky je dnes málem hříchem neobléct v neděli bílý šat a nezajít do kostela, kterých tu mají možná nejvíc na jednoho obyvatele na světě. Mnozí návštěvníci bohoslužeb – v první řadě ti mladší – pak ještě nejméně na hodinu zasednou do lavic takzvané nedělní školy, kde se v rodné maorštině (mimochodem řeči někdejších lidojedů) učí „znát bibli i milovat a respektovat bližního svého“, jak to popisuje učitelka v jedné ze škol, paní Tau.

Ostrov za pár korun

Vydat se zde o víkendu či večer na nákupy, jak jsme zvyklí v Evropě, je holý nesmysl. Celým Cookovým ostrovům slouží jediný supermarket, který pouhými čtyřmi řadami místy dost probraných regálů připomíná běžnou českou samoobsluhu před zavíračkou.

Pak je tu už jen velký trh pod otevřeným nebem, kde největší část sortimentu tvoří černé perly a ze dřeva vyřezávaní bůžci plodnosti Tangaroa s patřičně zdůrazněným mužstvím. Obě „obchodní centra“ najdete v metropoli Avarua, kolem ostrova podél okružní silnice pak už jen hrstku malých obchůdků typu Seven Eleven.

Jenže tohle připomíná pořád ještě konzumní eldorádo ve srovnání s dalšími ostrovy. I když navštívíte ten „nejturističtější“, Aitutaki, kam se dá místním letadélkem dostat pětkrát denně zhruba za padesát minut, budete si připadat úplně ztracení. Hlavně když si půjčíte moped a pustíte se do vnitrozemí ostrůvku, kde budete kličkovat mezi zrůdnými červenými kraby. Nebo když si půjčíte kajak a vyplujete do korálové laguny. Lemuje ji asi dvanáct ostrůvků, z nichž pouhé dva jsou obydlené.

Kterýkoli z těch ostatních můžete mít na celý den jen a jen pro sebe. O pláž se tu budete dělit leda s raky poustevníky, kteří obývají prázdné mušle. To vše jen za cenu půjčovného za mořský kajak. Ale nezapomeňte si pitnou vodu, něco k jídlu a také proti slunci. Jinak byste mohli na sněhobílé pláži ztroskotat navždy. Velký ostrov je sice na dohled, ale na ten malý opuštěný za celý den nezavítá vůbec nikdo. Proč taky?

Dalším šokem bude návštěva obchodu. Na celém ostrově, kde žijí asi dva tisíce obyvatel, stojí pouze čtyři prodejny potravin: tři na obydlenějším západním pobřeží, jediná na opuštěnější východní straně. Ať zavítáte do kterékoli z nich, zažijete neodbytný pocit déja vu: tohle přece dobře znám! Po desáté hodině ranní místo chleba a dalších čerstvých potravin pouze prázdné regály. Jako v československých obchodech Pramen před rokem 1989.

Další den si prostě přivstanete a chleba dostanete. Kdykoli tu ale koupíte předražené novozélandské víno, trvanlivé jogurty či mražené ryby a naopak velmi levné novozélandské těstoviny a konzervy. Zásobování tu není zrovna pravidelné: nákladní lodě z Rarotongy vyplouvají, teprve když naberou dost carga za pomoci inzerce v místních novinách. Dostat zboží až na Aitutaki je obzvlášť náročné, jelikož lodě nemohou přes korály až ke břehu, a tak se náklad (nejen jídlo, ale klidně i auta či mopedy) za útesem na rozdivočelém otevřeném moři komplikovaně překládá do prorezlých bárek, jež se dostanou k přístavnímu molu.

Rodinný atol PALMERSTON

Ostrov jednoho muže, to je atol Palmerston. Všech sedmdesát jeho obyvatel jsou potomci anglického dobrodruha Williama Marsterse, který se tu usadil roku 1863 a s pomocí tří maorských manželek založil rozvětvenou rodinu. Ta dnes čítá stovky potomků, kteří žijí roztroušeni po celých Cookových ostrovech i na Novém Zélandu, kam utíkají za prací. Jedinou obživou na Palmerstonu je rybaření. Říká se, že tu mají kvůli skladování úlovků nejvíc mrazáků na hlavu na světě. Dostat se na atol bez vlastní jachty je složité: není tam letiště a lodě připlouvají sporadicky. Možná i proto se dodnes za pobyt v místních rodinách neplatí. Funguje zde pravidlo, že se návštěvníkům o střechu nad hlavou i jídlo výměnou za drobnou pomoc v domácnosti postará první člověk, jehož po příjezdu potkají. Atol Palmerston se pyšní ještě jednou výsadou: třebaže se všechny ostrovy jmenují Cookovy, jedině na půdě Palmerstonu stanul roku 1777 osobně kapitán James Cook. Jeho jméno dal souostroví ruský kartograf, admirál Johann von Kruzenštern, předtím neslo jméno jistého lorda Herveye.

Jak se tam dostat

K návštěvě Cookových ostrovů nejsou nutná víza! Zřejmě nejvýhodnější (cenově i minimem přestupů) je využít přímý let Korean Air z Prahy do Soulu (čtyřikrát týdně), odtud pokračovat další přímou linkou Korean Air, a to buď do novozélandského Aucklandu, nebo do fidžijského Nadi. Na jednom z těchto letišť přesednete na linku společnosti Air New Zealand; ta z Fidži létá na ostrov Rarotonga jednou týdně, z Aucklandu šest dnů v týdnu. Při této cestě nepotřebujete dokonce ani žádná tranzitní víza. Korean Air má přímé zastoupení v Praze, v případě Air New Zealand lze využít zvýhodněných webových nabídek. Při kombinaci nejnižších tarifů můžete koupit zpáteční letenku až do Polynésie za asi 40 tisíc korun včetně poplatků (s výjimkou odletových novozélandských a polynéských, ty se platí ve výši 25 až 30 NZD výhradně na letišti). Letět lze i přes USA a zpět do Evropy pokračovat přes Asii – Cookovy ostrovy jsou oblíbenou zastávkou při cestách kolem světa. Dopravu mezi jednotlivými Cookovými ostrovy nabízejí letadélka Air Rarotonga (letenky se prodávají i na webu).