0
0

Psát cestopis hned po příjezdu domů není, myslím, úplně nejšťastnější. Domnívám se, že lepší je psát s jistým odstupem, kdy z opadávající vlny prvoplánových pocitů vystupují ty „festovnější“ zážitky a dojmy, které stojí za zaznamenání. S měsíčním odstupem se tedy opět probírám „zážitkovým“ batohem naplněným letošní dovolenou na ostrově Lesbos a zvažuji, které jeho části vysypu sem do cestopisu.

Nejprve ale uvedu poznámku k názvu cestopisu. Když už jsem si dal tu práci a vytvořil pro ostrov Lesbos dalšího průvodce (viz http://la_lin.sweb.cz/LLGuide/), nemělo by moc význam zde opakovat již jednou psané. Proto v cestopisu budu spíše průvodce glosovat a doplňovat a uvádět subjektivní dojmy a zážitky. Fakta si každý může najít v průvodci.

Během předchozích sedmi návštěv Řecka nás vždy provázelo krásné počasí, které ale bylo pravidelně narušeno přechodem nějaké fronty spojeným s krátkým zhoršením počasí, obvykle vyjádřeným přeprškou či dokonce pravým subtropickým lijákem z těžkých olověných mraků. Letos jsme měli prvních 10 a půl dne z naší jedenáctidenní dovolené (termín 9. – 20. 9. 2011) na obloze pouze fádní modř nepřerušovanou byť jediným načechraným beránkem, o olověných variantách ani nemluvě. No dobře, sem tam se objevily cáry páry z narychlo vysušené louže, či na obzoru, zvláště při západu slunce, byl vzduch jakoby hustší, ale jinak – jak říkám – od východu k západu a od rána do večera azuro bez hranic (a teploty denně nad 30°C). A poslední odpoledne se někde vzadu nad mořem objevily první malé mráčky předznamenávající změnu počasí, která ale přišla až po našem odletu. Prostě po nás potopa. No, až takoví šťastlivci jsme nebyli, protože naposledy na Lesbu před naším příjezdem pršelo v květnu.

Lesbos . . . Jak ho jednoduše popsat? Pokud si řecké ostrovy představíme jako osoby, vybíral jsem si v minulých letech k návštěvě ty výjimečné. Ty, které něčím vynikají, jsou nápadné a v davu jasně rozeznatelné. Santorini je nazdobená krásná modrobílá panenka, Lefkada je slečna sice prostá, ale řekněme s překrásným pozadím i dalšími liniemi, Karpathos je pankáč vynikající nespoutaností a divokostí a Rhodos je postarší distingovaný aristokrat v historickém oděvu. Lesbos v téhle partě stojí někde vzadu. Trochu vyčuhuje (je v Řecku třetí největší) ale jinak vypadá jako obyčejný hřmotný venkovan, ošlehaný halama v ošoupaných pracovních kalhotách. Ale už na očích mu vidíte, že je to dobrák od kosti, který se o vás dobře postará.

Ze setkání s ním jsme si jako suvenýr přivezli blyštivý náhrdelník složený z kupy zážitků, dojmů, vzpomínek a zkušeností. Ne, tento náhrdelník vám zde nemůžu celý ukázat. Je opravdu velký a nadto spousta jeho článků je tvořena zážitky intimními či těžko zprostředkovatelnými. Ale několik jeho článků bych poskytnout mohl. Vydá to dohromady tak na menší náramek, ale i ten může potěšit. No, uvidíme . . .

 

1. korálek – OSTROV LESBOS

Z pohledu turisty na dovolené je základní popis ostrova poměrně jasný. – Ostrov je veliký!

To znamená, že během jedné průměrné dovolené je možné jej prozkoumat sotva zpola. Tudíž nemá cenu vážit, co navštívit a co ne. Prostě při nejlepší vůli toho nestihnutého a opominutého zůstane více. Když jsem si to uvědomil, ztratil jsem ambici ostrov projet celý, jako třeba Santorini či Lefkadu a soustředili jsme se pouze na sever a západ ostrova a pouze jeden den jsme si zajeli do hlavního města Mytilini. Tudíž jsme hlavně projeli blízké okolí Molyvosu, neboli lokality Anaxos, Petra, Petri a Molyvos i vzdálenější okolí Molyvosu, tj. silničky a vesničky kolem masivu Lepetymnos, nakonec včetně masivu samotného. Dále jsme prozkoumali vesničky a pláže na severovýchodě ostrova a s terénním autem i některé méně přístupné vychytávky kolem Agia Paraskevi . Mimo pláží na severu ostrova jsme projeli i západ od Skoutaros až po Sigri a v neposlední řadě i jihozápad kolem Eressos. Pouze jednou jsme se vydali na jihovýchod, zejména do hlavního města Mytilini.

Ostrov má při své velikosti od všeho něco. Hory i nížiny, měsíční úhory i svěží lesnaté oblasti, poměrně lidnatý východ i téměř pustý západ, živé a dopravou pulsující hlavní město i opravdu zapadlé vesničky, kde se čas zastavil.

Na našich dovolených máme takový úchylný zvyk. Kde to jde, vylezeme na nejvyšší vrchol v okolí. A tak např. po Lysé hoře v Moravskoslezských a Babie hore v Oravských Beskydech, po šikmé věži v Pise a Torre del Mangia v Sieně a v neposlední řadě po výstupech na Ataviros na Rhodu a Kali Limni na Karpathu jsme chtěli zdolat i nejvyšší vrchol Lesbu. Problém byl ovšem už v tom jej najít. Ve zdrojích, ze kterých jsem o ostrově čerpal, je nejčastěji jako nejvyšší vrchol Lesbu označován Olympus v jižní části ostrova s výškou 967 m a současně je uváděn stejně vysoký Lepetymnos na severu. Asi nedávno došlo k nějakému přeměření či zpřesnění výsledků a v poslední době je uváděn jako vrchol ostrova Lepetymnos s výškou 968 m. Ten jsme se tedy nakonec rozhodli zdolat. Klasickou pěší túru z nějaké okolní vesničky jsme zavrhli, protože jsme nenašli mapu s jasně značenou stezkou a bloudit v rozsáhlém masivu Lepetymnu čistě intuitivně ve vedrech nad 30°C jsme se neodvážili. První pokus dostat se do blízkosti vrcholu běžným autem také vyšuměl, protože možné cesty byly pro nízkoobjemový vozík moc dirty. Využili jsme tedy chvíle, kdy jsme měli k dispozici Suzuki-Jimmy a až pod vrcholovou homoli jsme se dostali poměrně v pohodě v autě pro jízdu v terénu určeném. Jen cesta od odbočky ze silnice po prašné cestě byla dlouhá cca 6-8 km jedním směrem, tj. pěšky by to bylo v tom vedru docela nepříjemné . Na vrcholu, který se nazývá Vigla, se nachází něco jako observatoř. Je to malá stavba zvyšující vrchol o dalších cca 5 metrů. Podle cedule je to „ΠΥΡΟΦΥΛΑΚΙΟ“, což se dá přeložit asi jako Požární hlídka / pozorovatelna . V budově je místnost s širokým výhledem tak akorát pro jednoho a v ní přes den přebývá jeden „strážce majáku“. Když jsme přicházeli, měli jsme trochu obavu, nebudeme-li striktně vykázáni, ale celodenní poustevník nás uvítal s úsměvem. Asi byl rád, že má na chvíli společnost. Co tam přesně dělá, nevím. Dle cedule na budově a logu na tričku hlídá vznik požárů. Během našeho lámaného rozhovoru v tzv. angličtině náplň své práce moc nerozváděl, ale padlo kouzelné slůvko secret. Tak nevím. Konec konců hranice EU byla cca necelý 1 km pod námi a jen pár km od nás. A k tureckým břehům to bylo cca 10 km a s trochu lepším dalekohledem (ten tam měl) by mohl koukat, co mají rybáři naproti k obědu. Robinson nás uctil hroznem vína a trochu se rozpovídal. Ve službě bývá od 8 do 22 a potom má dva dny volno. Zrovna ten den se mu porouchalo služební auto a tak použil vlastní Opel-Astra, který nechal asi v půli cesty, když dál už to nešlo (míjeli jsme ho a divili jsme se, kde se tam to auto vzalo). Dále nám pověděl, že občas tam nějací turisté různých národností dorazí a nejčastěji to jsou Češi. Nevím, co si o tom myslet a tak jsem hrd. Na závěr nám udělal vrcholové foto i sám se nechal zvěčnit. Pak jsme se kochali panoramatickými výhledy, jak už to na takovýchto kopcích v Řecku bývá.

2. korálek – AUTA

Ještě před odjezdem jsem dostal takový podivný nápad. Co si takhle na pár dní půjčit kabriolet? Doma si ho určitě nepořídím, ale vyzkoušel bych ho rád. Tak kde jinde než na dovolené?! Markétě se to zrovna dvakrát nezamlouvalo, ale radši nic neříkala. No, znáte to . . .

Před dovčou jsem to sondoval na netu a zdálo se, že nějaký Renault-Megane v úpravě kabrio by mohl být sem tam k mání. Předem jsem ale auto neobjednával. Hned první den jsme měli schůzku s delegátkou Lenkou, která se nabídla auto zprostředkovat, přestože náš požadavek nebyl úplně běžný : auto na 9 dní, z toho dva dny kabriolet a po zbytek malé autíčko 1. kategorie. Ještě ten den odpoledne jsem sondoval asi ve třech půjčovnách v Molyvosu a nikde kabriolet v nabídce neměli. Během dalšího dne nám Lenka po telefonu oznámila, že má, co chceme, a to za celkem slušnou cenu 290 € a my na to kývli. Další den ráno nám z půjčovny Antony z Petry přivezli první autíčko a tu jsme se dozvěděli, že klasické kabrio nevedou, ale že pro nás mají terénní Suzuki-Jimmy s okýnkem ve střeše. Jenže to je úplně něco jiného, než jsme chtěli my! V první chvíli jsem chtěl celý kontrakt zrušit, ale pak jsem si to rozmyslel. Šance, že soukromě v rozumném čase kabriolet seženu, byla spíše mizivá a, přestože jsme původně neměli off road v plánu, určitě jej nějak využijeme. Lenka se nám potom dušovala, že určitě objednávala klasický kabriolet, tj. osobák se stahovací střechou a v půjčovně na to kývli, jenže později si to upravili. Docela jsem jí věřil. A tak jsme si první čtyři dni užívali malý Huyndai-i10, potom jsme se dva dny proháněli již zmíněným jeepem Suzuki-Jimmy a na poslední tři dni (asi jako kompenzaci za nefungující elektro zásuvku v prvním autě, díky čemuž jsme nemohli používat navigaci ani FM Transmiter) jsme dostali Ford-Fiestu, což je trochu vyšší třída. Celkem jsme s těmito auty najeli přes 900 km, sloužila nám v pohodě a jediný problém s nimi jsem zažil, když jsem v Suzuki nechal při vracení za šera na zadním sedadle foťák a vyzvedl jsem si ho až příští den ráno (to čekání nebylo vůbec příjemné).

K autům se váže i jedna zajímavá příhoda. Při výletu na západ do Sigri jsme si prohlédli i blízkou a vyhlášenou pláž Faneromeni. Již od přípravy průvodce vím od jednoho cestovatele, že na této pláži mu auto zapadlo do písku a vyprostil je až s kolemjdoucími pomocníky. My jsme se nástrahám písečných dun v pohodě vyhnuli, ale když jsem pláž procházel, narazil jsem na charakteristickou skupinku. Žena za volantem a tři chlapi marně se snažící auto vystrkat z písku. No tak jsem se také přidal a auto bylo hned venku. Mohl jsem si připadat jako Herkules, či jeho česká obdoba Bivoj, ale spíše jsem zafungoval jako ta pověstná myška, díky níž se řepa konečně pohla. Já jsem při akci moc nemluvil, maximálně nějaké to anglické slovíčko a další dva zachránci byli evidentně řečtí voluntéři, ale na závěr akce se pár přináležející k autu začal domlouvat česky. Ani jsem se k nim jako ke krajanům nehlásil. Já vím, jako historka to není nic moc, ale to ještě není vše. Čeští turisté odjeli na severní konec pláže a já si šel prohlédnout místní kostelík ve skále. Když jsem se ale po chvíli vracel, na téměř stejném místě byli zapadlí tito zoufalci znovu. To už jsem jim pomoci nešel, protože to vypadalo, že bude nějaký čas trvat, než se vytvoří dostatečná vyprošťovací parta a my už pospíchali dále. Předpokládám, že posléze auto opět vyprostili a z pláže odjeli. Kdybyste ale na ně někdy příště na pláži ještě narazili, tak je pozdravujte a řekněte jim, že o nich už psal K. V. Rais v Zapadlých vlastencích.

 

3. korálek – PLÁŽE

Každý z jedenácti dní naší dovolené jsme se koupali jinde, pouze ve Skala Eressos jsme byli dvakrát. Pláže na Lesbu zahrnují široké spektrum typů. Ale tak to bývá i jinde.

Asi nejvíce nás ovlivnila pláž v Anaxosu. Tam jsme dorazili ještě dopoledne prvního dne, kdy jsme měli půjčené auto a měli naplánován výlet po okolních vesničkách. Moc jsem si od této pláže nesliboval a předem jsem k ní přistupoval s jistým despektem. Měl jsem načteno, že se jedná o typické letovisko pro masovou turistiku, kde jsem moc specifického kouzla neočekával. Letovisko opravdu za návštěvu zrovna nestojí, ale pláž se nám na první pohled docela zalíbila. Vím, že co člověk to jiné nároky na to, jak má pláž vypadat a moje kriteria se s těmi převažujícími (alespoň na stránkách recko.name) úplně neshodují. Pro mě, ale i pro Markétu, jsou dost důležité podmínky pro šnorchlování a členitost pobřeží se zátokami a ostrůvky. Ani pohodlím na lehátku nepohrdneme a sprcha se sladkou vodou poblíž, případně možnost občerstvení nám celkový dojem rozhodně nepokazí. Když se k tomu přičte hezké okolí pláže s dominantou větrného mlýna na Anaxos Hill a s panoramatem Molyvosu v pozadí, začala na mě Markéta tlačit. Že prý máme dovolenou a ne honičku a plánované výlety nám neutečou a . . . Protože se mi tam také docela líbilo, nehledal jsem argumenty proti a souhlasil jsem. Běžně se na pláž v rámci dovolené ve středomoří dostáváme až později odpoledne, kdy sluníčko už nemá takovou sílu a i bez různých mazadel jsme se již několik let nespálili. To platilo ovšem jen do onoho dne v Anaxosu, protože celý den na pláži a to ještě na počátku pobytu, kdy kůže není ještě zvyklá na řecké slunce, není z dermatologického hlediska úplně to pravé. Zejména já jsem dostal charakteristický račí odstín, kterého jsem se do konce dovolené nezbavil. Můžete namítat, že slunečník člověka docela ochrání, jenže v Řecku to pálí i ve stínu a krom toho jsem neodolal a přijal výzvu blízkého ostrůvku Agios Georgios, místně označovaném jako Králičí ostrov. Ostrůvek leží docela blízko od Anaxosu, ale na dohození kamenem to tak úplně není. Rád plavu delší štreky, ale protože to u moře zkresluje, nebyl jsem si jistý, zda na ostrůvek dokážu doplavat, zvláště když to bude mimo klidné prostředí bazénu s vlnami a možná nějakými proudy. Nakonec jsem to k ostrůvku a zpět zvládl i s odpočinkem při otočce asi za hodinu a půl, které jsem strávil plně na prudkém téměř poledním slunci. To prostě na zádech a zejména za krkem nějaké stopy zanechá. Dle času bych soudil, že k ostrůvku to bylo kolem 1 km, ale dle Google mapy i dle pozdějšího vyjádření jednoho potapěče, by to mělo být více, asi 1,5 km. Tak nevím – že by se v moři plavalo rychleji než v bazénu?

Další pláže v okolí už tak přitažlivé nejsou. K pláži v Petře není co dodat a to v kladném i záporném smyslu a pláže v Molyvosu také nejsou nijak extra. V Molyvosu je ale dobré odplavat trochu do moře, nechat se houpat ve vlnách a těšit se z krásného výhledu na městečko s vrcholovým hradem.

Dále zmiňuji např. pláž Kagia na severovýchodě ostrova u Skala Sikaminia. Pláž má krásné okolí, výhled na protilehlé Turecko a šnorchlování nebylo špatné. Zásadní problém byl ale v tom, že v přední části pláže s jakž takž ucházejícím povrchem byl brzy stín (běžný problém na východních plážích) a povrch déle osvícené zadní části pláže byl tvořen změtí poměrně velkých kamenů, na kterých na dece či něčem podobném může spokojeně ležet jen certifikovaný fakír.

Zajímavé šnorchlování bylo i na opuštěné pláži na jižní straně zálivu, kde leží Sigri, vedle šotolinové cesty do Eressosu. Při cestě do Eressosu lze ještě jižněji narazit na další záliv s možná zajímavými syrovými plážemi, ale kolem jsme jenom projížděli. Když už se zmiňuji o Eressos, nesmím zapomenout na pláž ve Skala Eressos, která vůbec není špatná. Asi to byla nejpísčitější pláž, na kterou jsme narazili a i prostředí a okolí bylo pěkné. Faktem je, že na takový podíl párů stejného pohlaví, jako byl zde, jsme ještě nikde nenarazili.

Na pláži Tsonia je opravdu písek zbarven trochu do červena. Pláž je to hezká, ale ne komorní, což mám raději. Zachytil jsem zkušenost jednoho šnorchlisty, který si pochvaloval, že tolik ryb jako tady, nikde jinde neviděl. Natěšeně jsem se vrhl do vody a musím konstatovat, že tak skoro pusté moře jsem jinde nezažil. Pak sestavujte průvodce . . .

Dle cedule je pláž Agios Stefanos úzká, řasami zanesená a brzy stíněná nudle pod ohrazenou oborou s olivovými háji. Zajímavá je jen tím, že nad ní rezaví zapomenutý tank (není na Lesbu jediný). Trochu jižněji je ale docela sympatická téměř neorganizovaná pláž s písčitokamenitým povrchem a několika velkými slunečníky. To asi bude ten pravý turistický Štefan (promiň Stewoo)! Zde se dá strávit poklidné a předpokládám, že skoro vždy nerušené odpoledne, s výhledem na Asii na obzoru.

To nejlepší nakonec – Na pláž Agios Ermogenis na samém jihu ostrova až pod Mytilini jsme jeli cíleně, byly o ní dobré reference a ty se opravdu potvrdily. Je to malá pláž v menší zátoce, která musí v sezóně praskat ve švech, my jí zažili ale naplněnou tak akorát. U písčité pláže bez lehátek, ale se sprchou a převlékárnou (častá kombinace na Lesbu) je sympatická taverna a malý kostelíček. Pláž mi trochu připomínala pláž Agiofili na Lefkadě.

No, a to je vše, víc jsme nestihli. Pokud to počítáte a jedna pláž vám ve výčtu chybí, nemýlíte se. Jeden den totiž nebyl plážový ale potápěcí a o tom až jinde . . .

4. korálek – MOLYVOS

Znáte Český Krumlov? Nebo některá ze zachovalých italských středověkých městeček? Tak nějak podobně jako v nich se člověk cítí v uličkách Molyvosu. Je to historické městečko s kouzelnými zákoutími a výhledy korunované impozantní poměrně zachovalou pevností. Městečko leží převážně ve strmém svahu pod pevností a část zástavby zdola vypadá jako přilepená k příkrým skalním stěnám. V těchto domcích vyrůstajících jakoby jeden z druhého je několik restaurací, jejichž terasy jsou zavěšeny ve výšce až přes sto metrů nad mořem. Maně odtud člověka napadne srovnání se Santorini a výhledem na kalderu z taveren a kaváren ve Fiře (to není můj původní dojem, ale souhlasím s ním). Staré město je samozřejmě protkáno sítem křivolakých uliček, z nichž ty na hlavních turistických tazích jsou lemovány kvanty obchůdků, taveren a kaváren. Specialitou ostrova Lesbos je (alespoň jinde jsem to zatím neviděl), že mnohé uličky jsou jakoby zastřešeny hustým porostem wistarie, jež se pne po připravených rámech a udržuje tak uličky i ve žhavém létě v příjemném stínu. To jsme viděli i v dalších místech ostrova, třeba v Petře nebo v Ypsilometopo, ale k Molyvosu to jaksi patří nejvíce. A mimo tyto hlavní uličky skýtá Molyvos spousty dalších, kterými se můžete třeba v podvečer jen tak toulat a objevovat každý den nová zajímavá místečka dýchající starobylostí a poskytující výhledy na Molyvoský záliv dole či hrdou pevnost nahoře. Ono to možná s tou starobylostí nebude až tak horké. Platí, že místní nařízení striktně zakazují moderní výstavbu, a proto i všechny relativně nové objekty nebo opravy těch starších se nutně musí vejít do povolených mantinelů nařizující tradiční postupy a tradiční materiály (kámen). Tím pádem vyhlížejí ne snad úplně stejně, ale je vidět určitý jednotící mustr a dojem starobylosti je z části získán absencí jinde běžných moderních architektonických prvků. Za zmínku určitě stojí i Molyvoský hrad. Je to řekněme výstavná ruina se zachovalými hradebními zdmi, ale bez přístupných interiérů. Jako vrcholová vyhlídka s romantickou kulisou a malebným okolím určitě stojí za 2 € vstupného. V sezóně se na hradě konají i různé kulturní akce, ale v době našeho pobytu už byla scéna opuštěna. Škoda, nějaký koncert folklorního souboru ozvláštněný výhledem na západ slunce (který je v Molyvosu všude nádherný), a noční Molyvos bych určitě nevynechal. Tak snad příště. Popisuji-li Molyvos, nesmím zapomenout ani na místní přístav. Je to malá chráněná zátoka s molem jen pro menší rybářské a výletní loďky plná taveren, kaváren, barů, a obchůdků s módou a téměř uměleckými předměty. Večer to tu vždy žije a určitě stojí za to sem párkrát za dovolenou zajít.

5. korálek – GASTRONOMIE

Pro někoho je jídlo na dovolené jen zdržením v honbě za jinými zážitky či nutným výdajem prodražujícím dovolenou. Takto jsme stravování nepojímali nikdy, ale postupem času jsme jídlo na středomořských dovolených povýšili na plnohodnotný zdroj potěchy a radosti přispívající nemalým dílem k celkové spokojenosti z rekreace. Jako obvykle jsme byli ubytováni v apartmánu bez stravy a tak jsme den obvykle začínali poklidnou snídaní. Dost jsme se těšili na místní pečivové a cukrářské dobroty, pro které jsem byl ochoten před snídaní zaskočit, jenže se ukázalo, že místní pekař otevírá až v 9 hod a to na nás bylo přece jen moc pozdě a tak jsme museli vzít za vděk něčím koupeným dříve v supermarketu. Škoda! Oběd kvůli vedru téměř vždy vynecháváme a těšíme se na opulentní večeři v nějaké taverně. Z hlediska zdravé stravy to asi není to pravé, ale co – je to jen pár dní v roce. Večeřeli jsme logicky téměř vždy v Molyvosu, pouze jednou jsme se cestou domů stavili v blízké vesnici Vafios ve vyhlášené stejnojmenné taverně a moc jsme si pochutnali. Tavernu mohu jen doporučit a to jsou ve Vafiosu ještě další, prý také dobré. Nevýhodou a důvodem pouze jedné návštěvy byl fakt, že jeden z nás při takovéto akci nemůže pít a to je škoda, protože místní červené (domácí) víno nám moc chutnalo.

Tak jako pláže jsme střídali i taverny a pouze v jedné jsme byli dvakrát. Výběr byl trochu komplikován tím, že s novým chytrým mobilem jsem občas hledal tavernu s Wifi, kterých přece jen zatím není tolik. Taverny v Molyvosu bych rozdělil na tři kategorie dle lokality – taverny na srázu pod pevností přilepené ke skále jako ptačí hnízda s visutými terasami a s krásným výhledem na celý záliv, taverny v přístavu a zbývající podniky na pobřeží či okolo historického strmého centra. Svou pozornost jsme v podstatě rovnoměrně dělili mezi všechny tři skupiny, protože i v té skupině třetí se vyskytly přitažlivé podniky s živou hudbou (Traiana) a dobrou tradiční kuchyní (Castro). V přístavu jsme navštívili dvě taverny, Captain’s Table a Le Grand Bleu. Obě můžu vřele doporučit, vaří opravdu skvěle a např. Captain’s Fish Plate pro dva obsahující parmice (red mullet), krevety, chobotnice, sepie, sardinky, makrely a možná ještě něco, co už jsem zapomněl, byl naprosto skvostný. K tomu ještě přistupuje nádherná večerní atmosféra rušného přístavního nábřeží a hned máte na co vzpomínat . . .

I z ostatních restaurací bývá často dobrý výhled na nádherné západy slunce v Molyvosu. Nejlépe si ale takový extra super sunset vychutnáte z visuté terasy některého z orlích hnízd na svahu pod pevností. Vyzkoušeli jsme restaurace O‘ Gatos, Molyvos Star a poněkud níže položený Betty’s. Všude to bylo moc dobré a romantické (nesmíte ale trpět těžšími formami závratě). V Molyvos Star jsem si dal jediné trochu extravagantní jídlo za celý pobyt a to jehněčí filet s omáčkou z Metaxy. No, nebylo to vůbec špatné. Jinak jsme si dávali jen řeckou klasiku suvlaki, mousaku, stifado, pastitsio atd. Letos jsme se ale soustředili zejména na předkrmy. Buď jsme si dali něco konkrétního (tzatziki, taramosatata, vynikající chees pies neboli tiropita atd.) nebo meze plate, což je talíř a na něm od všeho něco. Řeknu vám, že takový gejzír chutí navzájem se doplňujících a umocňujících se jen tak nenajde. Prostě fakt vynikající kulinářský zážitek! Ještě poznamenám, že ty nejlepší meze měli právě v přístavu.

Ještě jeden kulinářský zážitek musím zmínit. Před naším prvním odjezdem ze Skala Eressos jsem si hned u pláže všimnul poutačů jedné restaurace. Nabídka byla opravdu bohatá a ceny velmi zajímavě nízké. Ale ušetřit 1 € třeba na gyrosu může být někdy zajímavé, ale kvůli tomu bych se do Eressosu netrmácel. Jenže tam měli Lobster with spaghetti neboli Astakomakaronada a to za krásnou cenu 15 €. Já vím, na běžné jídlo je to docela dost, ale tato pochoutka bývá obvykle daleko dražší. Do Skala Eressos jsme se nevraceli jen kvůli tomu jídlu, ale jeden z důvodů to určitě byl a já si pochutnal opravdu královsky, protože langusta byla výborná a celý dojem korunovala výborná užasně dochucená tomatová omáčka . Za ty peníze to opravdu stálo!

6. korálek – PAMĚTIHODNOSTI

Pod pamětihodnosti zahrnuji všechny možné turistické cíle od hradů a klášterů přes muzea až po různé přírodní rarity. Nebudu zde vypočítávat vše, co jsme navštívili. Bylo toho hodně a je to obvykle uvedeno i ve zmíněném průvodci. Vypíchnu jen to nejzajímavější. Určitě za návštěvu stojí zapadlá vesnička Chidira, kde je zajímavé muzeum malíře Georgiose Jakovidese a zároveň je zde vyhlášené vinařství. Jakovides byl určitě dobrý malíř z přelomu 19. a 20. století, i když žádný novátor. Být to Čech, tak má v Národní galerii v Praze i v našich čítankách jistě pár obrazů. Zajímavostí je použití displejů pro zobrazení některých obrazů a prezentací ze života mistra. Dle předběžných informací jsem očekával něco technicky lepšího, ale i tak návštěva stojí za to, zvláště když pak se dá navštívit další místní zajímavost – vinařství Methymneo. Současný poměrně mladý majitel nám zde poněkud strojeně vylíčil historii a současnost podniku a přednosti místního vína (prý po něm nikdy nebolí hlava). Koupili jsme si na památku a ochutnání dvě láhve červeného a dnes lituji, že jsme jich nekoupili víc. Víno bylo opravdu spanilé a doufám, že někdy ještě nějakou láhvinku tohoto Dionýsova moku seženu. Nemusel by to být takový problém, neboť vinař – majitel nám dal telefon na své české zastoupení v České Lípě. Určitě ho vyzkouším.

Na ostrově Lesbos je klášterů tak říkajíc neúrekom, ostatně jako i na jiných řeckých ostrovech. Dost jsme jich neviděli, část nestojí za speciální zmínku, ale u dvou bych se chtěl zastavit. Mají něco společné. Mají podobnou architekturu ve stylu jakoby pohádkového zámku s cimbuřími a jsou poměrně dost zachovalé. První z nich se nazývá Moní Ypsilou. Stojí, či lépe řečeno vypíná se, na kuželu bývalé sopky na severozápadě ostrova u cesty do Sigri. Už zdáli působí malebně, jako nějaký nedobytný hrádek na mohutném kopci . My jsme klášter navštívili poměrně pozdě odpoledne a možná proto tam byl úplně božský klid. Konec konců už sám název kláštera znamená vysoký a tak je odtud k šéfovi poměrně blízko. Samozřejmě i výhledy do okolní krajiny jsou dechberoucí, jakkoliv toto slovo nemám moc v lásce.

Druhý zmiňovaný klášter leží v blízkosti Eressosu. Stojí za návštěvu a tak popíšu cestu, protože my jsme nejprve trochu bloudili. Z Eresossu se dáte po hlavní směrem na východ, tj. na Mesotopos či Kalloni. Po cca 1-2 km od odbočky této silnice od spojnice mezi Eressos a Skala Eressos přijedete k menšímu mostu nejspíše nad vyschlým korytem. Zde by měla být odbočka a cedule doleva (na sever) na prašnou cestu ke klášteru. Nejprve přijedete k sypané hrázi sladkovodní přehrady s charakteristicky nazelenalou vodou (na řeckých ostrovech docela rarita), za níž se ve stráni choulí cíl cesty, klášter Moní Pithari. Občas mám trochu podivné asociace a tady mě hned napadla scenérie z Vynálezu zkázy ze sídla padouchů v kráteru sopky. Ale to je můj problém. Klášter nad jezerem opět evokuje pohádkovou atmosféru a opět má i pěkně zachované vnější i vnitřní exteriéry (dovnitř mimo dvě kaple jsme se nikam nedostali). Určitě stojí za to se zde na chvíli zastavit a jen tak se dívat na okolní kopce a hladinu jezera a samozřejmě vnímat i krásu malebné nemovitosti.

Nemohu se nezmínit i o akvaduktu, jehož obě známé části (tj. akvadukt u Morie i tzv., ztracený akvadukt) jsme si prohlédli. Opravdu na Lesbu byl pouze jeden antický akvadukt a známé objekty jsou pozůstatky dvou přemostění tohoto antického spádového vodovodu. Zachovaly se dokonce i další stopy po tomto díle, nejsou ale už tak atraktivní. Mimochodem onen ztracený akvadukt byl druhým obloukem celé stavby (most u Morie byl v pořadí šestým) a lokalita se nazývá Paspala (viz výstava v cisterně v pevnosti v Mytilini).

Tím se dostávám k hlavnímu městu, kde jsme navštívili hrad a obě archeologická muzea. Vše můžu k návštěvě doporučit, vypíchl bych výborné značení v pevnosti a expozici mozaikových podlah z Menandrova domu v Novém muzeu.

Jo, a abych nezapomněl, když už budete v Petře, určitě navštivte i „Mansion of Vareltzinais“, velmi pěkně rekonstruované panské sídlo z 18. století.

Viděli jsme toho samozřejmě víc, ale zmíním se ještě o tom, co jsme neviděli. Z přípravy před dovolenou jsem nabyl dojmu, že Lesbos je ostrovem muzeí a sbírek. V popisech mnoha vesnic a městeček byly uváděny rozličné veřejné výstavy a muzea. Skutečnost byla ale trochu jiná. Spousta z těch avizovaných turistických zajímavostí byla zavřena a často i zrušena. To se týká např. uváděné kolekce v Molyvosu, Gogo muzea ve Vatouse či archeologického muzea v Skala Eressos. Neuspěli jsme ani při dobývaní muzea v Sykaminea či chátrající pevnosti v Sigri. Ta doplácí asi hlavně na nedostatek péče o čistě tureckou památku. Rovněž většina kostelů, na které jsme narazili, byla v době mimo církevní provoz zavřena. To je ale trend, který pozoruji v Řecku už více jak deset let, a souvisí asi s nenechavostí a jistou bezbožností turistů.

Bohužel jsme neviděli ani obrazové Teriadeho sbírky ve Varii, které se rekonstruovaly. A tak jsme přišli o lesbockého Celníka Rousseaua – Theofila a o sbírku ilustrací předních moderních evropských malířů, na kterou jsme se dost těšili. Tak snad příště . . .

7. korálek – POTÁPĚNÍ

Tento korálek měl být zářivým diamantem v kolekci drahokamů dovolenkového náhrdelníku. Bohužel se do něj dostal nějaký kaz či prasklina, ale já ho mám stejně rád.

Pro jistotu začnu od konce. Absolvoval jsem dva klasické ponory do hloubky kolem 20 m, jeden blízko přístavu v Molyvosu a druhý u Králičího ostrova. Oba byly velmi pěkné byť, jak vždy dodávám, Rudé moře to není. O to ale ani nešlo a po třech letech jsem si opět zopakoval ten zvláštní pocit 3D pohybu v prostředí běžně nedosažitelném. Potápěčský klub na Lesbu má pobočku v Petře a tam jsem také po dojednání ponoru ráno dorazil a jal se na ponor připravovat. Mám základní potápěčský výcvik z roku 2003 a za těch 8 následujících let jsem se potápěl 3x, vždy v Řecku. Jinak řečeno jsem naprosté potápěčské ucho bez praktických zkušeností a jen si vždy před dovolenou něco zopakuji z příručky. Přesto jsem zatím všechny ponory zvládl bez problémů a řekněme s jistou ctihodností odpovídající věku.

Vše jako obvykle začalo tím, že jsme vyfasovali neopreny a žakety s lahvemi a automatikou. Koukal jsem hlavně po ostatních účastnících výpravy, vesměs zkušenějších potápěčích, co kde připojit, utáhnout atd. Vcelku jsem nabyl dojmu, že vím, co a jak a že jsem během těch posledních třech let tak úplně vše nezapomněl. Tož jsem se začal soukat do neoprenu, což je zvláště pro lidi s větším objemem těla i končetin poměrně fyzicky namáhavá a zdlouhavá práce. Šlo mi o to, abych se držel v řadě a nijak nezdržoval. Na tu dřinu jsem se plně soustředil, a i když jsem neopren tři roky neviděl, byl jsem celkem spokojen s postupem navlékání. Posledním krokem při oblékání neoprenu je zapnutí zipu. Až v tu chvíli se ukázalo, že jsem si neopren vzal obráceně a zip, který měl být na zádech, jsem já měl přes břicho. Bylo jasné, že nenápadným už nezůstanu. Naopak, protože ostatní už svou přípravu dokončovali, stával se ze mě stále více sólista. No, co se dalo dělat, nějak jsem to musel překousnout, neopren jsem ze sebe sroloval (ono i jeho sundání není úplně jednoduché) a začal jsem znovu. Ostatní mě moc nesledovali, asi jim bylo trapné bavit se na cizí účet a tak jsem po nervózní bitvě s neoprenem opět za chvíli stál před nimi oděn a poprosil jsem o zapnutí zipu na zádech. V tu chvíli se ukázalo, že jsem si neopren opět oblékl obráceně, tentokrát tak říkajíc podšívkou navrch. Nechci se ostatních dotknout, ale když v řeckém vedru člověk v krátké době dvakrát na sebe navlékne celý neopren, byť ne úplně správně, tak to opravdu k smíchu není! Protože moje touha po ponoru byla opravdu silná, potlačil jsem okamžitou touhu utéct, případně se utopit, a s pocitem totálního debila jsem podruhé neopren sundal. Když jsem jej obrátil správnou stranou ven, otočil dopředu a začal si jej opět oblékat, myslel jsem, že tentokrát už to půjde bez problémů. Však už jsme se znali a něco spolu prožili. No, nebyla to až tak pravda. Tentokrát už mě ostatní sledovali, a proto mě mohli včas upozornit, že druhou nohu si mám dát do druhé nohavice a ne do rukávu. Mám dojem, že víc způsobů, jak lézt do neoprenu blbě, neexistuje!

Ale jak už jsem psal – oba ponory potom byly moc pěkné a stálo to za to!

8. korálek – LÁZNĚ

Lesbos je od starověku proslulý svými termálními prameny a u nich vybudovanými lázněmi. Podrobnější informace o jednotlivých lázních je možné nalézt v průvodci či na netu. Zde uvedu jen svou vlastní zkušenost z lázní Eftalou, neb když už jsem tam poblíž byl, musel jsem je také vyzkoušet. Tyto lázně se nacházejí jen kousek od Molyvosu a tak jsem si tam poslední den našeho pobytu po ránu zajel a vyzkoušel je. Když se řekne lázně, nepředstavujte si hned KV či ML s jejich léčebnými domy a kolonádami. Zdejší lázně jsou nesrovnatelně skromnější a ty mnou vyzkoušené tvoří v podstatě jeden bazének o rozměrech tak 4 x 5 m. Bazének nemá ani pořádné dno (drobné oblázky) a je zastřešen kupolí s průduchy pro světlo ve stylu tureckých lázní. Tato malá budova stojí těsně u břehu a voda odtéká z bazénku přímo do moře. K této historické budově jsou připojeny dvě další modernější se zázemím a s tzv. novými lázněmi, kde se lidé macerují sólo v několika speciálních vanách. Hlavní provoz byl ale v těch lázních historických. Na úvod mi bylo řečeno, že ve vodě se mám ráchat tak asi 3 minuty, potom se mám jít osvěžit do moře a to vše opakovat třikrát s krátkým odpočinkem mezi jednotlivými rundami. K bazénku se scházelo úzkým vchodem po několika schodech. Několik lidí tam již leželo a viditelně se léčili. Věděl jsem, že voda je dost teplá a že někdo s tím může mít problém. Když jsem ale viděl ostatní, jak si to užívají, šel jsem do toho. Tedy ne že bych tam hned skočil (bazén měl hloubku tak ¾ m), jen jsem opatrně smočil palec u nohy. Můj první dojem byl, že hned končím, protože jinak se opařím. Když na sebe podobně horkou vodu někdy vyliju, tak zařvu, ucuknu a nadávám si do nemehel. Udržel mě tam jedině pohled na ostatní, kteří to evidentně snášeli bez řevu a dobrovolně. Viděl jsem i jak nově příchozí tam lezou postupně, doslova per partes. Tak jsem tam strčil nohu až po kotník a bez přehánění jsem zatnul zuby a čekal jsem, kdy se vařené maso začne odlupovat od kosti. Po cca minutě až dvou jsem si trochu zvykl a i když jsem stále cítil nepříjemnou horkost vody, ponořil jsem tam další část končetiny. Co vám mám povídat, postupně jsem tam za cca 10 minut vlezl celý, ale málokdy zakoušený pocit, že se vařím, mě nepřešel. Pokud jsem byl v absolutním klidu, tak to ještě šlo, ale jak jsem se pohnul a voda kolem mě začala proudit, opět jsem měl co dělat, abych tam vydržel. To platilo i pro chvíli, kdy jsem se rozhodl vylézt a pocit opaření byl opět hodně silný. K moři to bylo jen pár kroků (je dobré mít sebou boty do vody) a pocit z ochlazení nebyl zase tak silný jako v sauně. Bylo to příjemné osvěžení. Po chvíli odpočinku jsem šel na druhou várku. Čekal jsem opět boj a utrpení, jako na počátku prvního kola, ale stal se zázrak. Vodu asi někdo během chvíle vyměnil a já tam mohl vlézt téměř plynule a bez problémů. Říká se, že člověk si zvykne na všechno, ale že to půjde tak rychle, to jsem nečekal. Rozhodl jsem se, že první seznamovací rundu nebudu počítat a pak jsem si užil další tři kolečka střídavě v bazénu a v moři a odcházel jsem opravdu moc spokojený. Do jaké míry je voda léčivá svým složením to nevím, ale ona kombinace máčení v horké vodě a následného osvěžení v moři měla na mě vliv okamžitý a já se cítil znovuzrozený, i když jsem neřval a neměl pupeční šňůru a holou tu, no, však víte . . .

Kdybych do lázní šel poprvé dříve než poslední pobytový den, určitě bych si to zopakoval, za 4 € se to určitě vyplatí. Řekl bych, že dočasně se i trochu zmenšily mé problémy se zády a s koleny. No, vliv jedné absolvované procedury logicky nemůže být absolutní a právě v době psaní cestopisu mě opět začala brát záda. Hned bych jel do Eftalou . . .

… A to je všechno. Doufám, že náramek ze zážitků z prostě krásného ostrova Lesbos vás potěší. A pokud se tam vydáte sami, přeji vám, abyste si ze setkání s tím hřmotným, ale dobráckým venkovanem přivezli svůj náhrdelník. Náhrdelník co nejdelší a co nejnabitější těmi nejvzácnějšími a nejblyštivějšími vzpomínkami a zážitky.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .